Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
NOVY fullbanner
HLEDEJ v sekci     

Krotitelé hluku
Rozhovor s Janem Aulíkem (A) a Jakubem Fišerem (F)
Petr Volf

Jan Aulík a Jakub Fišer (foto: AI photography)

Impuls jednoho může znamenat čáru druhého

Vzpomenete si ještě na úplný začátek -  jak jste se dali dohromady?
A: Jak jsme se seznámili? Ty jsi k nám přišel ještě jako student...
F: Přišel jsem v devadesátém třetím. Ke konci školy mi jeden kolega stavař doporučil, abych se u tebe zkusil zeptat kvůli praxi. Vlastně jsem o Honzovi nevěděl vůbec nic, byl to prostě pokus, který vyšel - už jsem zůstal.
A: Tehdy jsme ještě neměli žádné realizace, třeba BB Centrum teprve začínalo a ateliér jsme měli v  Žitné ulici.
F: Na Žitnou vůbec rád vzpomínám...
A: Tenkrát jste měli dole ve sklepě zkušebnu.

Vy jste dělali muziku?
A: Já ne, neumím to.
F: Já to taky neumím, ale s kamarády jsme měli takovou studentskou kapelu, která nakonec zanikla na nedostatek času všech zúčastněných.
A: Dům měl dva suterény plné archívu bývalého PÚVHMP, jako pozůstatek po projektovém ústavu, který dělal snad všechna sídliště v Praze. Byla tam dokumentace většiny paneláků z Černého mostu a Jihozápadního města a podobné vzácnosti. Vše bylo uložené v obrovských železných regálech.

To byla vzácnost.
A: Ano, také jsme si dva regály odnesli a máme je dodnes.
F: Tam sloužily hlavně jako bytelné obklady, které dávaly v kombinaci s betonovými stropy suterénu perfektní akustiku.
A: Když hráli, tak to bylo slyšet až do pátého patra. Nakonec se tam z těch šanonů postavil i improvizovaný bar a suterén pulsoval bohatým společenským životem.

Co na to ostatní nájemníci?
A: V domě byly jen kanceláře, takže večerní a víkendové akce nikomu nevadily.
F: Byl tam jediný nájemník a to, že vůbec existuje, jsme samozřejmě zjistili hned při první zkoušce - přišel nám vynadat. Nakonec to dopadlo tak, že jsme mu kupovali cigára a Becherovku, což mu pomáhalo zkoušky vydržet. Když byla akce, zaplatili jsme mu hospodu.

BB Centrum - Vyskočilova ulice (foto: Aulík Fišer architekti)
Kdy jste si uvědomili, že vaše spolupráce může vést k partnerství, které se objevuje už čtvrtým rokem v názvu ateliéru?
A: Poměrně brzy. Na to, že byl student, bral Kuba práci hodně vážně. Byl cílevědomý. Dělal s velkým nasazením, nebral to jako brigádu, během níž si musí povinně odpracovat nějaké hodiny. Bavilo ho to. Od začátku dostal možnost pracovat na velkých úlohách, a protože se dělalo zrovna Céčko (Hewlett Packard) BB Centra, tak rovnou projektoval celé určité partie v interiérech okolo dvorany. Věděl jsem, že si rozumíme.
F: Když jsem šel poprvé s deskami v Žitné do pátého patra, ani jsem si od toho moc nesliboval. Chtěl jsem prostě někde pracovat. Jediné, co jsem věděl, bylo, že nechci začínat sám, ale u někoho zkušenějšího. Podvědomě jsem cítil, že ve škole jsem se ještě všechno nenaučil. Asi jsem měl i trochu štěstí, že jsem přišel ve správný čas. Když se pak začalo stavět na BB Centru, tak nakonec jeden projekt následoval za druhým a najednou bylo pryč deset let - mihly se v takovém tempu, že jsem to ani nepostřehl.

Jak vypadá vaše spolupráce při projektování?
A: Všechno se vyvíjí v diskusi, hledání a v dohadování. Myslím si, že nás to právě takhle baví. Člověk si vytvoří nějaký názor, skicu a předkládá ji ostatním, aby ji obhájil. To je zásadní. Postupně se může názor tříbit, zpřesňovat, dohledávat. Vylepšovat. Není to ideová diskuse bez čar, ale hledání nad stolem a na papíře.

Kdo dělá první čáru?
A: První čára nemusí být definitivní, i když je to možná rituál. Jde hlavně o to, aby se člověk v debatě uvolnil a poodstoupil, takže v ideálním případě by nemělo být poznatelné, kdo jí udělal. První čára je stejně vždycky opravitelná a tudíž se na tohle prvenství nefixujeme.
F: Ono to ani nejde. Člověk přichází s nějakými představami, každý do objektivních věcí přináší něco svého - subjektivního. Impuls jednoho tak může znamenat čáru druhého.

Bytový dům Praha 6 – Gotthardská – pracovní maketa (foto: AI photography)
Na výstavě představujete řadu modelů, na nichž je vidět, že se s nimi často pracovalo a některé se také výrazně proměňovaly. Jak jsou pro vaši tvorbu důležité?
A: V době, když ještě nebylo 3D, byly úplně nevyhnutelné. Maketa pro nás byla jedinou možností, jak dojít k dobrému výsledku. Nikdy jsme je nelepili jako definitivní, a tak jsou spojované špendlíky, aby se daly měnit. Na modelu se hledalo řešení, byl to vyloženě pracovní prostředek, a proto asi v sobě mají stále uloženou určitou spontaneitu.
F: Některé jsou autentické, ale pro výstavu jsme jich také hodně zpětně dodělali. Ty původní se mnohdy ztratily nebo poškodily - my jsme totiž už čtyřikrát stěhovali ateliér.

Pracujete s nimi se stejnou intenzitou i po tom, co se stalo projektování ve 3D obecně rozšířené?
A: Dnes s nimi pracujeme méně, ale model pro nás stále zůstává rovnocennou metodou ke 3D, protože jeho nespornou výhodou je fyzická existence a volnost v nahlížení bez určených stanovišť.
F: V souvislosti s výstavou jsem si znovu uvědomil, že bychom se k nim možná zase měli částečně vrátit. Fyzická maketa je nezastupitelná. V 3D se člověk manipuluje trochu podvědomě do pohledů, u kterých tuší, že budou vypadat dobře. Když si dělám pracovní maketu, tak okolo ní neustále chodím, pozoruji ji z úplně jiných úhlů.
A: Nakonec je to ale otázka volby, komu co vyhovuje. Ověřit si, zda návrh drží pohromadě, jestli prostorově funguje, jde stejně dobře ve 3D, kde navíc mohu rychleji přecházet z interiéru do exteriéru. U některých úloh je v případě makety problém jejího měřítka. Vlastně jsou to rovnocenné prostředky, se kterými teď při návrhu pracujeme.

Na řešení BB Centra byla vypsána urbanisticko-architektonická soutěž, kterou jste v roce 1993 vyhráli. Tušili jste, k jakému zlomu ve vaší kariéře dochází?
A: Tehdy jsme si to neuvědomovali. Řekli jsme si, že uděláme urbanismus na rozvoj území a tím to pro nás zřejmě skončí. Pak nás napadlo, že by bylo úžasné, kdybychom si z toho urbanismu udělali jeden barák a mohli bychom si tak ověřit, jestli jsme to vymysleli dobře, nebo ne. Nakonec jich bylo víc.

Území BB Centra – stav v r.1993 (foto: Aulík Fišer architekti)
Jak na vás to místo působilo, když jste se s ním teprve začali seznamovat?
A: To území byla jedna velká prázdnota. Původní vesnické prostředí kolem Baarovy ulice, nedodělané torzo bloků, kombinace předměstského a městského prostředí, ale bez kouzla periferie. Podél Vyskočilovy se rozkládal obrovský stavební dvůr, podivné rozmlácené haly, kde se nic nedělalo, prostě pozůstatky socialismu: poházené panely, vylitý beton, zanedbané místo bez charakteru - zničila ho severojižní magistrála. Původně asi bylo docela příjemné, mělo svoje kouzlo, jako měla třeba i stará Pankrác, s níž byla Baarova dříve propojena. Ale když se protáhla D1 do města, tak to území rozřízla.
F: Bylo tu něco, čím dodnes částečně zůstává třeba Bohdalec. Kdysi to sice byl konec takzvané Velké Prahy, ale poválečná sídliště se začala stavět až o kilometr dál, na poli, aby to bylo pro tehdejší stavební firmy jednodušší. Takže tohle území zůstalo někde mezi, ohraničené liniemi komunikací s úplně jinou niveletou.

Neříkali jste si třeba,  že se alespoň nemusíte tolik bát, že byste mohli takové  místo výrazněji pokazit? Myslím to tak, že stavět na takovém místě se může zdát jaksi méně závazné,  než je tomu v centru města?
A:  Nic takového nás nenapadalo. Jistě, na takovém místě jako bývala tahle část Michle, lze snadno říci, že málo co nového může být horší než původní stav, ale to přece nemůže být východiskem pro vytváření čehokoli.
F: Ony sice neexistovaly jasné záchytné body dané třeba okolním urbanismem a měřítkem zástavby, na které bychom mohli reagovat, jenže magistrála je natolik silný element, že vztah k ní je v mnohém určující. Skrz ní vlastně existuje i silný vztah k městu. Dospěli jsme k tomu, že jeho formou ale v tomto případě nemůže být hledání uliční čáry. Rychlostní komunikace - a to i přes veškerá dnešní administrativní omezení - není totiž jen jakýsi jiný druh ulice.
A: Formu zástavby podél magistrály a tím i urbanismus místa jako celku do značné míry ovlivnilo uvažování, jak eliminovat její negativní vliv na okolí, kterým je hlavně hluk z dopravy.


Forma sleduje akustiku

Býváte nervózní, když začínáte projektovat? Jak se s tou zodpovědností, že po sobě zanecháte výraznou stopu z betonu a oceli, která tam zůstane hodně dlouho, vyrovnáváte?
F: Já jsem vždycky, když začínám, nervózní. Obavy, že to pokazím, mám do jisté míry, ať dělám cokoliv, bez ohledu na velikost stavby. Až během práce postupně nabývám jistoty.
A: Nikdy to není nezávazné. A i když BB Centrum nebylo původně území se zrovna silným městským kontextem, snažili jsme do urbanistické studie BB Centra dát všechno, co umíme. Soutěž jsme obrovsky prožívali, protože řešit padesáti hektarovou parcelu je v každém ohledu obrovská výzva. Mám dojem, že právě náš upřímný zájem a vložená energie oslovila porotu, i když tam musela být zřetelná i naše jistá naivita počátku devadesátých let.

Detail fasády objektu Gamma (foto: Aulík Fišer architekti)
Jak vnímáte budovy BB Centra, které jste během posledních více než patnácti let navrhovali, když kolem nich dnes jedete?
A: Jsou to zvláštní pocity. Vzniklo vlastně menší město pro sedm tisíc lidí a dále se rozrůstá. Vnímám veliký rozsah mezi měřítky věcí, které jsme museli vyřešit - od koncepce celků, až po detaily běžného provozu v interiérech, jako je vymyslet, kde budou zaměstnanci v závodní jídelně odkládat tácy, kam budou chodit kouřit... Když tam dnes jsem, tak sleduji, jestli se tam s těmi tácy nemotají špatně, jestli mají dost světla, pozoruji, jak na lidi působí prostředí, které je obklopuje. Koukám se jako anonymní návštěvník, co s nimi budova, v níž tráví třetinu dne, dělá, jestli je pro ně všechno samozřejmé.
F: Já se na to snažím aspoň občas nemyslet. Teď, když jezdím ráno denně kolem do atelieru, se mi už kolikrát povedlo dostat se do stavu, že si ani neuvědomuji, že s těmi budovami mám něco společného. Ale mění se to s odstupem od doby, co jsou dokončené. Ze začátku jsem prožíval každou drobnost.

Brali jste při projektování v úvahu, že nejvíc budou budovy BB Centra sledovány právě z dálnice a devětadevadesát procent lidí je tedy bude znát jenom povrchně, když je míjejí autem rychlostí padesát a více kilometrů v hodině? Kladli jste proto třeba důraz na vnější atraktivitu jejich fasád?
A: Ono je to jen zdánlivé, že jsou směrem k dálnici nejzajímavější. Jejich expresivní výraz tímto směrem byl předem dán racionálním požadavkem, aby neodrážely žádný měřitelný hluk. Hlavní fasády domů jsou ale ty směrem dovnitř území k Vyskočilově ulici.

Takže fasády s výraznou formou reagovaly především na akustické požadavky?
A: Zcela. První náznaky, že by odražený hluk mohl být problém, se objevily už na začátku, při práci na konceptu, na soutěžním návrhu. Městský hygienik mimo jiné v komentáři k zadání urbanistické soutěže uváděl, že jako zásadní problém zástavby v této lokalitě považuje riziko možného odrazu hluku z dopravy na bytové domy na protější straně magistrály.  Vzali jsme to proto v úvahu už v prvotním urbanismu, kde jsme některé domy zakřivili a celé území pojali tak, že k dálnici nedrží rovnou linii, uvnitř v území naopak ano.
F: V určitých fázích práce jsme si pak říkali, jestli jsme tento moment na úkor celistvosti struktury nepřecenili. Ale když jsme se po sedmi letech přiblížili - hlavně budovami E (ČEZ) a Gammy (TO2) - bezprostředně k dálnici, byl ze strany úřadů závazně stanoven požadavek nulového odrazu směrem k bytovkám přes ní. Nešlo už jen o doporučení, na které by se měl brát zřetel, ale o podmínku výstavby. Vedle hygienika to ale požadovalo i sdružení Občané severojižní magistrály, které bylo nejprve proti jakémukoliv stavění administrativních budov a stupňovalo proto na něj svůj tlak. Uvědomili jsme si, že jsme na to díky urbanistické koncepci naštěstí připraveni. Stavby jsme tudíž navrhli přesně tak, aby odraz hluku nemohl být důvodem k tomu, že by třeba nebyly zkolaudovány.
A: Domy si tím vynutily určitou architektonickou formu -  jejich podoba není žádnou naší výtvarnou exhibicí. Forma v tomto případu sleduje akustiku, jde o minimalizaci odrazu hluku na protější stranu až do jeho neměřitelnosti. Většina lidí možná vnímá jenom akustickou hranu BB Centra a myslím si, že našemu zdůvodnění těchto neobvyklých forem stejně mnoho lidí nevěří. Vnitřní prostředí, které vzniklo mezi těmito budovami, je ale naprosto odlišné.

Komunitní centrum (foto: Martin Vican)
Jak jste toto "vnitřní území" utvářeli?
F: Chtěli jsme, aby podél Vyskočilovy již bylo městské prostředí. Aby mělo identitu, aby domy měly parter s obchody.
Samozřejmě, že schéma kancelářské budovy určené dvoranou a okolo ní rozmístěnými kancelářemi je obecně platné a samo o sobě není nijak objevné, ale snažili jsme se v něm přesto hledat autenticitu, protože mezi domy jsou rozdíly v zastavovacích podmínkách místa i v jejich velikosti. Jinými slovy, nechtěli jsme navrhovat jen jednostranné efektní kulisy, za nimiž budou schované monotónní kancelářské plochy. Fasáda, která by byla jen grafickou hrou, by nám nestačila.
A: Chtěli jsme, aby Vyskočilova byla pokračováním Budějovické a měla podobu ulice, i když v tomto případě ulice složené z administrativních domů. Kdo projede Vyskočilkou, uvědomí si, že projíždí městským prostředím, i když třeba trochu zvláštním. Některé věci jsme sice vymysleli, ale nenaplnily se. Céčko (Hewlett Packard) mělo kupříkladu v přízemí navrženou obchodní pasáž a kavárnu, ale bohužel slouží jenom administrativě. Protože tehdy to byla první budova v areálu, v první fázi výstavby tam ani nebylodost lidí, kteří by kavárnu nebo obchody mohli využívat. Dnes je už situace jiná a nebylo by možná velkým problémem ji dodatečně oživit - stejně jako velkou pasáž v Béčku (General Electric), která je zatím zavřená. I na severu je to tedy připravené k návratu do městského parteru, kde jsou obchody, restaurace.....
F: Ukázalo se, že jako cokoli jiného, ani multifunkční prostředí nelze zavést najednou. Teprve s dostavbou jižní části se koncentrace lidí v území zvedla natolik, že zde začal být zájem o další služby a aktivity. Na severu - v první etapě výstavby - zůstávaly prostory v přízemí nepronajaté, nebo se zpětně měnily na kanceláře. Teprve s jistou velikosti vzniká magnetismus, který umožňuje existenci dalších  funkcí. Za ochrannou barierou klimatizovaných kancelářských domů může vzniknout další výstavba, kde už můžu otevřít okno a normálně větrat, mohou tu být už byty.
A: Je tu Brumlovka, kromě fitness má v přízemí obchodní pasáž, vzniklo Komunitní centrum, plánuje se bytová výstavba podél Baarovy ulice. To jsou aktivity, které jsou důležité právě pro to, aby lokalita žila způsobem co nejbližším městu.

Bombardér F117A Nigthawk "Stealth"
Budova  E - ČEZ svou prolamovanou fasádou připomíná neviditelný bombardér B-2 "Stealth", který nejsou schopny zachytit radary. Inspirovali jste jím nějak?
A: Inspirovali jsme se v obecném principu, že nějaký hmotný objekt může díky své geometrii ovlivnit odraz impulsů, které na něj dopadají. Stealth odráží radarové paprsky tak, aby neumožnily jeho zobrazení na radaru, fasáda ČEZu zase směruje odraz hluku tak, aby míjel sektor bytové zástavby na protilehlé straně dálnice.
Jinak samotná forma Stealthu je neuvěřiteně výtvarná, přitom je modelovaná výhradně exaktními požadavky. To je zajímavé v porovnání s častými pokusy designovat architekturu, které mají velké estetické ambice, ale tak dobře zdaleka nevypadají. 
F: Protože nemají k výrazné formě skutečné důvody. Nám se prací s akustikou budov jenom potvrdilo, že hledat formu v reálných vstupech je nezbytné. Hluk totiž může v důsledku znamenat svým způsobem kontext, specifiku místa - i když jde jen o fyzikální veličinu. Stejně tak lze pracovat třeba i se světlem, které pro změnu ovlivnilo tvarování fasády proluky Na Vítězné pláni.


Rozdílná měřítka

Rodinný dům v Kunraticích (foto: Andrea Lhotáková)
Když jste si navrhoval vlastní dům, tak jste jeho fasády obložil titanzinkovým plechem, a to v míře, jaká není příliš obvyklá. Vyplynulo to také z toho, že jste s ním měl dobré zkušenosti z BB Centra?
A: Popravdě nic jiného mě ani nenapadlo. Zamlouvala se mi představa, že už se o ty plechy nebudu muset vůbec starat. Navíc jsem věděl, jak je to jednoduché a vlastně to může být i levné, což bych si bez zkušeností získaných na kancelářských budovách neuvědomil. Je to konstrukce, jaká se používá na jednoduchých střechách, na garážích - naprosto obyčejná klempířina.

Dá se vůbec porovnat energie vložená do projektu rodinného domu a velké kancelářské budovy?
A: Je to skoro stejné.
F: Jenom je za to míň peněz.
A: To je pravda.
F: Tvůrčí práce architekta je srovnatelná, i když jde o objemy nesouměřitelné stavby. Na rodinném domě je méně manažerské práce, nicméně detail je důležitý stejně tady i tam. Zásadní rozdíl je pouze v řešení technologií, což samo o sobě zdánlivě nemá s architekturou mnoho společného.

Zdá se mi, že všechny ty technologické záležitosti, které se do budovy musí dostat,  nejsou příliš kreativní činnosti. Nebo vás to snad baví?
F: Moc ne, ale nedají se obejít. Architekt musí vědět, jak všechno, s čím zachází, také funguje. Myslím, že si to nejde nechat ujít, jinak se může stát, že dům ztratíte.
A: Když nejste odpovídajícím partnerem specialistů, kteří budovu technologicky vybavují, tak hrozí, že vám projekt rozežerou jako kyselina. Technologii je v určité životní fázi dobré pochopit a vytvořit si určitou intuici - se kterou se potom rychle orientujete.

Kaple v Křemelné – model (foto: AI photography)
Jedním z vašich posledních projektů, který by se měl realizovat, je kaplička v Křemelné na Šumavě. Nejmenší věc, na jaké jste dosud pracovali. Jaký je to pocit, vymýšlet po velkých urbanistických celcích něco tak… nepatrného?
A: Není to rozhodně snadnější, jak by se mohlo na první pohled zdát. Projednat povolení ke stavbě kapličky se Správou Šumavského národní parku je totiž stejné jako získat povolení na velkou administrativní budovu v hlavním městě.

Proč to vlastně děláte? Kvůli tvůrčí rovnováze?
A: Nemyslím, že bych se potřeboval vyvažovat. Je to hlavně krásná práce, kde je výtvarná složka v převaze, obdobně jako je určující v altánech, které dělá Jakub.
F: Jsou to objekty, solitéry, v nichž technická stránka hraje zanedbatelnou roli, a tak se můžu soustředit především na jejich výraz. Sám je můžu i postavit, dotáhnout do podoby, za níž si můžu maximálně stát…
 A: Četl jsem, že snad někdy naposledy v Goetheho době mohl vzdělaný člověk obsáhnout alespoň základně všechny obory lidského vědomí. Dnes je to jinak, jsme obklopeni řadou věcí a procesů, jimž vlastně ne zcela rozumíme. Při navrhování domů se toho dotýkáte taky, nemám na mysli jen technické discipliny, ale i třeba měnící se věci legislativní a podobně. Proto je u takových drobných staveb tak příjemná ta nezávislost na okolí, na týmech specialistů.

Jak vlastně získáváte zakázky?
A: Nemáme žádnou metodu. Většinou jsou to čisté náhody.

Římské lázně
Je nějaký typ stavby, který byste chtěli uskutečnit?
A: Bavilo by mě navrhnout lázně. Již od mládí mě zajímají římské thermy s jejich spole- čenskou rolí.

Myslel jsem, že jste na ně dostal chuť díky Peteru Zumthorovi a jeho termálním lázním ve Valsu?
A: To jen posílilo můj dřívější zájem. Je to totiž druh stavby, který si do moderní architektury těžko hledal cestu, takže Vals je naprosto přelomová věc.  A co ty, Kubo?
F: Mám rád Čepelákovy grafiky, způsob jakým zachycují zemědělskou krajinu. Občas si říkám, že bych rád udělal dům, kde by byly jeho práce vystavené. Je to asi naivní, kdyby žil, tak by o takovou věc možná vůbec nestál, ale někdy si s tou myšlenkou pohrávám...

Ladislav Čepelák: z cyklu Slánská krajina – Tání, 1962
Zdroj: Petr Volf
Vložil: Jan Kratochvíl, 16.06.10 21:50
Návštěvnost: 8294 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.