Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
querkraft: Člověk v architektuře

querkraft architekten: Jakob Dunkl - Gerd Erhartt - Peter Sapp. foto Hertha Hurnaus
Ve Vídni bylo notně pošmourno, deštivo. Na schůzku s kanceláří Querkraft, která sídlí na vídeňském obchodním bulváru Mariahilferstrasse, mi počasí na náladě a elánu nepřidalo. O to větší překvapení přišlo, když jsme konečně našli druhý dvůr a třetí poschodí a zazvonili na zvonek querkraft architekten.
Otevřely se dveře a na nás dýchla uvolněná atmosféra velké a prostorné kanceláře přeplněné modely. Za okamžik dorazil Jakob Dunkl a rozhovor mohl začít...

V roce 2005 jste měli výstavu ve Fragnerově galerii. Sledujete, co se děje na české architektonické scéně, zaujalo Vás něco?
Nevím úplně přesně. Vím, že se rozhodně vyvíjí, ale bohužel si nepamatuji jména...

Vy jste mezitím vyhráli významné soutěže. Co se změnilo od doby, kdy jste měli výstavu ve Fragnerově galerii?
Největší projekt je "brand center" firmy Adidas. Nové je také Museum Liaunig v Korutanech. Od té doby jsme jinak vnímáni a interpretováni již ne jako mladá kancelář, ale jako etablovaná kancelář.

Zvětšila se i kancelář?
No, částečně. Dnes u nás pracuje 15 až 20 lidí.

Museum Liaunig, Neuhaus, 2008. Foto: Lisa Rastl
Který projekt byl pro Vás obzvláště zajímavý?
Na jednu stranu je to takové, jako když se rodičů zeptáte, které ze svých dětí mají nejraději. Máme rádi všechny své projekty. Ale třeba muzeum je velice zajímavý projekt, zajímavé téma. U muzea Liaunig byla naše největší obtíž v tom, jak zapojit naši filosofii. Protože naše filosofie se stále více a jasněji definuje, soustřeďujeme se na otázku, co se děje s člověkem v architektuře. Je jednoduché udělat něco krásného se skvělým designem, ale nám jde o to, kde je člověk. To jde jednodušeji u stavby obytných domů. My děláme hodně dotovaných obytných staveb ve Vídni, tam jde relativně snadno soustředit se na to, co je nejlepší byt, jak do bytu dostat dobré světlo, aby fungovaly zóny komunikace, aby byty měly velké balkony, kde můžete pěstovat květiny, atd. Ale pozice člověka v muzeu - tohle téma bylo pro nás hlavním problémem. Idea byla, že se jedná o soukromou sbírku průmyslníka, který byl úspěšný a přišel ke značnému jmění, vytvořil sbírku 2500 obrazů a skulptur a vytváří si muzeum. V podstatě jsme hned věděli, že si chce vytvořit pomník, to byla naše interpretace. Nechce jen vytápěnou halu pro uskladnění, kam neprší, ale chce nějakou zvláštní stavbu. Trochu pomník tomu, co během svého života dokázal. Teď přichází ten velký problém, kam situujeme jednotlivého člověka, návštěvníka, který přijede autem  z Vídně nebo z Prahy, aby se tam necítil maličký, aby se z úcty před pomníkem pana Liauniga necítil nepříjemně. Architektura musí být něco zvláštního, skvělého, ale přesto se musí člověk, který vejde, cítit příjemně.

Jak jste tohoto docílili?
Vchod je jenom jediný pro návštěvníky i pro nákladní vozy, které přivážejí obrazy, což je nezvyklé. Obvykle existuje hezký vstupní vchod a pak zadní vchod pro dodavatele, který již není tak monumentální, protože tam leží bedny nebo balicí papír... V našem návrhu vchází člověk do muzea podél depa, což je v podstatě sklad (v muzeu je vystaveno zhruba 500 uměleckých děl a ostatní díla jsou ve skladu). Takže do muzea vstupujeme skrze skladiště. Jeden ředitel muzea nám při slavnostním otevření říkal, že je to výborně vyřešené, protože se člověk cítí ihned integrovaný. Necítí se jako cizinec, který chodí po muzeu a žasne, ale je integrovaný, přestože je to muzeum velké, monumentální. Druhý trik je, že se muzeum nekoncentruje jen na umění, a ani se nesoustředí na to, aby to byla nějaká zvláštní budova. Tak je tomu u mnohých moderních muzeí, které se považují za důležitější než umění. Pak má člověk problémy pověsit obrazy, i když je to skvělý prostor. My jsme si řekli, že chceme pouze jednoduchý prostor, který je 150 metrů dlouhý. Pozoruhodné je, že na konci toho prostoru jsou terasy, které komunikují s krajinou, a odkud je obzvláště krásný výhled. Zhruba 10% budovy je vidět, zbytek je pod zemí, proto je to obzvlášť efektivní budova, co se týče nákladů na stavbu a energie. Máme také zpětnou vazbu od návštěvníků, kteří se v muzeu cítí velmi dobře. Z každého místa výstavní síně je pohled do přírody. Člověk se tak nikdy necítí být pod zemí, i když je celá budova zahrabaná.

Museum Liaunig, Neuhaus, 2008. Foto: Lisa Rastl
Jednalo se už o druhou soutěž na tuto budovu, že?
Po první mezinárodní soutěži vyhrál projekt Odile Decq. Objevovaly se ale problémy a konflikty mezi architektkou, panem Liaunigem a zadavatelem. Byli jsme v situaci, kdy jsme měli pocit, že bude  téměř nepříjemné, když vyhrajeme. Měli jsme obavu, že také nebudeme vycházet s tímto komplikovaným stavitelem, o kterém to bylo všeobecně známé. Dělal projekty s Coop Himmelblau, Tomem Maynem. Ale  spolupráce nakonec vycházela výborně, klient se rychle rozhoduje, bylo to bezproblémové.
Po roce od otevření muzea přišel pan Liaunig s požadavkem na rozšíření prostoru depozitáře pro sochy. Říkali jsme si, že můžeme postavit jednoduchou budovu, která není určená pro návštěvníky. Ale zajímavější by bylo, kdyby návštěvníci mohli uložené sochy zahlédnout. Idea, která se nakonec velmi líbila. Ostatně princip naší kanceláře je vždy znovu promýšlet zadání. Takže když někdo přijde, že potřebuje prostor pro uskladnění, je to varianta jedna, varianta dvě je, zda hala nemůže být využita i jinak, jestli nemůže být přístupná veřejnosti, lze-li tam uspořádat nějakou slavnost... Může vzniknout buď hala za tolik a tolik euro, nebo postavíme objekt, který je pod zemí ze železobetonu, nahoře uprostřed otvor pro světlo. Beton má tu výhodu, že vytváří dobré klima i když se netopí, výkyvy teploty nejsou extrémní.

Vaše půdorysy jsou vždy hodně jednoduché...
U nás jsou dvě věci, o které nám v architektuře jde. Jednak je v centru pozornosti člověk. To druhé je jednoduchost, redukce, minimalismus. Když je zadání komplikované, snažíme se ho zjednodušit. Máme takový slogan: Ani gram tuku navíc! Se spoustou financí můžeme postavit něco skvělého, ale jde to s průmyslovým materiálem? Stejně jako v kuchyni, kdy se jedná o to dobře vařit s výbornými a zároveň co nejjednoduššími přísadami.

Nezměnil se váš přístup k architektuře? Studovali jste u Helmuta Richtera, který představoval spíše high-tech architekturu...
Helmut Richter je pro nás důležitý. Tři roky jsme u něj s Gerdem Erardem pracovali a další dva zakladatelé kanceláře Peter Sapp a Michael Zinner u něj studovali. Zinner se oddělil v roce 2004, ale Peter Sapp má stále velký vliv a Helmut Richter žije. Je to taková směsice. Helmut Richter je high-tech, ale zároveň velmi low-tech (restaurace Kiang); může být high-tech, ale i velmi jednoduchý. Byl pro nás skvělý učitel. Zajímavé bylo, jak zachází se školou, žáky, budovou. Když tady otevřu naší knihu, všechny vizualizace a rendery jsou s lidmi, a přitom vždy, když je projekt hotový, chtějí architekti fotografie bez lidí. My se snažíme o takové fotografie, aby bylo vidět, že budova žije. Architektura musí být natolik silná, aby tyto věci vydržela. Architektura moderny s tím má často trochu problém, my se snažíme, aby to fungovalo.

VIT - provozní budova, Asperhofen, 2003
A kdybychom se vrátili k Helmutu Richterovi, kde je pro vás jeho největší význam?
Především v metodě, znovu se ptát a přezkoumávat otázky. Helmut Richter nikdy nic neakceptoval jen proto, že to byl zákon. Řekne, že existuje špatný zákon, vyhláška, a musíme proti tomu bojovat. Nebo chce-li stavitel něco neinteligentního, co se nám jako architektům nezdá, musíme proti tomu bojovat, přesvědčit ho. V tomto ohledu jsme se naučili od Helmuta Richtera nejvíce.
Dělali jsme takový projekt, sídlo jedné firmy (firma VIT, Asperhofen). Projekt se řediteli firmy líbil, jen chtěl, aby měl svou kancelář na střeše budovy, aby měl výhled na krajinu. Mohli bychom to tak udělat, ale připadalo nám to příliš hierarchické, patřila mu již firma, měl nejvíce peněz a přišlo nám špatné pro atmosféru v podniku, aby ještě k tomu seděl úplně nahoře. To je okamžik, kdy jsme  si řekli, že mu nabídneme něco jiného. Jeho kancelář je tedy o něco výše, ale není to tak očividné. Jako anglický čaj. Důležité tedy je, nepřijímat vše okamžitě, ale říci, že navrhneme ještě jinou variantu. Nebo v krajním případě člověk musí stát za svým přesvědčením. To byl pro nás Helmut Richter. A samozřejmě technické otázky, detaily apod. Ale nejpodstatnější byla reflexe a přemýšlení. V podstatě "Querdenken" (myšlení napříč, naskrz). Naše kancelář se jmenuje Querkraft, protože tohle je pro nás podstatné.

Jakým způsobem vaše kancelář funguje?
U nás je to extrémní, možná extrémně neekonomické. Když děláme nějaký projekt, tak vždy společně, to znamená tři partneři a spolupracovníci, praktikanti. Často sedíme u stolu, šest nebo osm lidí a vymýšlíme strukturu projektu. Pořád se diskutuje. Je jedno, kdo přijde s hlavním nápadem, jestli je to Gert, Peter, Jakob nebo praktikant. Jsem nejraději, když nápady přicházejí od praktikantů. To jim samotným přináší velkou motivaci a nás to těší. Potom, když je projekt hotový nebo je ukončená soutěž, vše se vrací do normálních kolejí. Já jsem například byl u otvírání muzea, ale konkrétní úkoly a stavbu měl na starosti jiný partner. Samozřejmě, pokud se vyskytnou problémy, sejdeme se zase ve větším počtu.

Jaká je vaše architektura - mluvíte o poezii v architektuře? Je architektura spíše emocionální nebo racionální?
Architektura potřebuje obojí. Přistupujeme k věcem neuvěřitelně racionálně, skoro jako matematici, ale na druhou stranu víme, že nestačí, když je něco inteligentní. Emoce jsou minimálně tak důležité jako inteligence, jako pragmatismus. Takže emoce hrají určitě roli, například že šedý panel není zelený (obytný projekt Lee, Leebgasse, Wien). Tam vstupuje do hry poezie. Trochu jako jin a jang, je potřeba hlava i srdce. A ani to nestačí, musíme vždy myslet na to, co je výhodou pro lidi, jestli jim to něco přináší.

U jednotlivých projektů kladete hlavní důraz na prostor, materiály nebo například na koncept?
Odlišujeme se od ostatních skvělých kanceláří, které se soustřeďují na prostor. Wolf D. Prix vždy mluví o tom, že rakouská architektura, kterou dělá Coop Himmelblau, navazuje na baroko, barokní pojetí architektury, zajímavé prostory... U nás to není takové téma. První otázka, když se posadíme ke stolu, není o tom, jak můžeme udělat úžasné prostory, u každého projektu se pokoušíme najít důvod, proč nebo jaký je.
ADBC - adi dassler brand center, Herzogenaurach, 2007
Když jsme dělali centrálu Adidas, jednalo se o soutěž, kde bylo přihlášených 380 účastníků z celého světa a Adidas pozval 29 kanceláří. Mezi těmito kancelářemi byly jména jako Zaha Hadid, Delugan Meissl, hodně superkanceláří. Přesně jsme věděli, že je to projekt, kde jde o prostor, bylo to "brand center", v podstatě velká výstavní hala, kam Adidas zve své zákazníky z celého světa na několik dní v roce, na jaře a na podzim, aby se podívali na jejich produkty - trička, boty - a kde se uzavírají zakázky. Věděli jsme, že to je hala, a věděli jsme, že těch 28 ostatních kanceláří postaví skvělé haly. Adidas je výrobce sportovního vybavení, musí být dynamický, módní, bláznivý. Říkali jsme si, že rozhodně nevyhrajeme, když to uděláme taky tak. Protože nikdo není schopen dělat architekturu, která je více sexy než Zaha Hadid nebo Coop Himmelblau. Lepší než oni být nemůžeme. Tak jsme přemýšleli, co uděláme my, znovu jsme se soustředili na člověka.
Do Adidasu nedaleko Norimberku lidé přijíždějí z Tokya, Sydney, New Yorku. Než se člověk dopraví z Tokya do Herzogenaurach, je to určitě 24 hodin, musí několikrát přestupovat a nakonec si vzít taxi do malé vesnice u Norimberku. Chtěli jsme těmto lidem nabídnout krásnou budovu, kde se mezi dvěma náročnými schůzkami krátce otevřou svůj laptop a popřejí své dceři všechno nejlepší k narozeninám. Nebo manažerka zavolá svému manželovi a chce s ním jednoduše mluvit. Takové prostory jsme museli vytvořit. To nebylo v žádném prostorovém programu, nebylo to samozřejmě téma projektu pro Adidas. Navrhli jsme proto velmi jednoduchou architekturu, velmi radikální, žádný gram tuku navíc, redukovanou, minimalistickou. Jsou to schody jako na tribuně, kde si člověk může odpočinout, uvolnit se. Dostali jsme emaily od Adidasu, že tam pořádají i nejrůznější akce, pro které to nebylo plánované, což nás velice těší.
Nezajímali jsme se jen o to, jaký můžeme vytvořit módní, dynamický prostor. Ta budova je tak radikálně jednoduchá také proto, že jsme se zabývali tím, co odlišuje Adidas od jejího hlavního konkurenta Nike. Není to tak, jak to bylo uvedeno v zadání, že Adidas investuje spoustu peněz do výzkumu a technologií a práce se sportovci, a mezi řádky jste četl, že Nike jsou ti, kteří dělají jen design a marketing. To není vůbec pravda, protože Adidas dělá stejně tolik designu a marketingu jako Nike, provádí stejně výzkumu a tvrdě pracuje na produktech jako Nike na produktu Air atd. Říkali jsme si ale, čím by architektura mohla vyjádřit rozdíl mezi oběma těmito značkami. Jeden z nápadů byl, že Adidas byl založený 1920 a má neuvěřitelnou historii. Firma Nike byla založena v roce 1978. Když chceme vizualizovat historii podniku, který je tu mnoho desetiletí, měla by být ta budova nadčasová a ne dynamická. To se nám podařilo vysvětlit porotě a představenstvu. Oni nám uvěřili a my jsme tak postavili naprosto nadčasovou budovu.

Takže to byl velký úspěch mezi významnými konkurenty...
Pozvání mezi 29 vybraných považovali za skvělou věc. Tehdy jsme dělali jen menší projekty, a pak jsme byli na prvním místě spolu se třemi kancelářemi. Prvních pět projektů mělo prezentace před představenstvem. Jury vybrala pět projektů, tři na prvním místě a dva na druhém, a představenstvo poté rozhodlo, že jsme vyhráli my.

S kým jste se dělili o první místo?
S Delugan Meissl a Lab architecture studio z Melbourne. Ostatní finalisty si už nepamatuji. My jsme měli velké obavy, protože jsme byli nejméně známá kancelář. Na prezentaci jsme šli relativně uvolnění a dobře připravení. Projekt začíná, když se sejdete a přemýšlíte o něm, nebo pracujete s architekty krajiny, statiky, interdisciplinárně. A náš přístup u projektu Adidas byl, že budeme od začátku pracovat se specialistou na obchodní značky, který ví, co značka Adidas znamená. Byl to ředitel jedné z největších rakouských reklamních agentur. Seděli jsme s ním tady v kanceláři a intenzivně jsme se zabývali otázkou, co znamená Adidas. To bylo velmi cenné. Nešlo tam o prostor, prostorové řešení bylo na konci, jak to provedeme. Byli jsme jediní, kteří tu výstavní halu udělali pravoúhlou. Všichni ostatní ty haly morfovali v nejrůznějších výškách, to nebylo nutné.

Karree St. Marx, projekt 2009
Jaké máte plány nebo sny do budoucna?
Upřímně řečeno, hlavním snem je ne tak silně záviset na soutěžích. Je to neuvěřitelně náročné, protože investujete nesmírné množství energie a času do soutěže, kde šance na vítězství jsou podle statistik malé. To je takové pragmatické přání do budoucna. Druhé přání je získávat různé projekty, nechceme být kanceláří, která dělá jen jeden typ úkolů. Není legrace neustále stavět muzea nebo obytné domy, zajímá nás všechno promíchané.
A mít stavitele, kteří vědí, že člověk je vždy v centru. Právě jsme dokončili projekt Karree St. Marx, 160 bytů a jak vidíte, jsou to velké struktury staveb. Naše idea byla, že architekt nevytváří jen byty, které jsou v dotované obytné výstavbě většinou velmi podobné, člověk tam nemůže udělat všechno jinak, než jak to navrhl architekt. Zde máte předem dané rozměry pokojů, ale chtěli jsme hodně volného prostoru, proto jsme navrhli balkon a na něm tři elementy: truhlíky na květiny, velké ale jednoduché a levné, pásy podél zábradlí pro vytvoření soukromí a sušák na prádlo. Zadavatel to vlastně nechtěl postavit, ale lidé si všimnou, že úplně normální věci v životě jsou důležité. Každý to zná, sušáky obvykle stojí v obýváku. Je to maličkost a nikdo na světě se o takové věci nestará.


Kancelář querkraft architekten byla založena v roce 1998. V současnosti ji tvoří tři partneři Jakob Dunkl, Gerd Erhartt, Peter Sapp, všichni absolventi Technické univerzity ve Vídni. Upozornili na sebe již několikrát, nejznámější stavby jsou Dům pro jednu rodinu ve Vídni (2004), knihkupectví v MuseumsQuartier Wien (2001), nebo vítězstvím ve dvou velkých mezinárodních soutěžích - na Adi Dassler Brand Center (2006) a Museum Liaunig (2008), za kterou byli nominováni na cenu Mies van der Rohe. Získali ocenění Young architect of the Year (2004), čestné ocenění Piranesi Award (2008), Österreichischer Baupreis (2008). V roce 2004 reprezentovali Rakousko na Bienále architektury v Benátkách.

Rozhovor vznikl za podpory Kompress, Kontaktní kanceláře města Vídně, poděkování patří především Madlen Kordové a Karin Krisper za možnost "návštěvy Vídně" a zprostředkování rozhovorů.
Autor: Helena Doudová, 01.12.09 11:00
Návštěvnost: 10632 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.