Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
POLITIKA, KULTURA, KONTINUITA (ARCHITEKTURY)
Rozhovor s Richardem Doležalem a Petrem Malinským /DaM
Zleva Jan Holna, Jiří Hejda, Jiří Havrda, Richard Doležal, Petr Malinský a Petr Burian; snímek Tono Stano

Architektonická kancelář DaM sídlí v prostorách, které si studio – jak jinak – pro své potřeby v loňském roce samo zrekonstruovalo. V klidné podolské dvoupodlažní budově s výhledem do dvora tady „konečně pohromadě“ pracuje přibližně pětatřicet lidí. Z otevřeného prostoru se v patře i přízemí vydělují čtyři kanceláře mladších partnerů (Petra Buriana, Jiřího Havrdy, Jiřího Hejdy, Jana Holny) a další dvě hlavních partnerů
.
Založení architektonické praxe, jež dnes stojí za významnými novostavbami (Palác Euro na Václavském náměstí nebo vila Mrázovka), stejně jako za rekonstrukcemi památek státotvorného významu (Ústav šlechtičen či Starý královský palác na Pražském hradě) přitom začalo zcela prozaicky: V létě roku 1989 zahlédne Richard Doležal na stránkách tehdejšího časopisu Československý architekt, jehož výtisk si ve Švýcarsku půjčí od českého kolegy, studii na areál OBZOR od Petra Malinského. Po peripetiích s hledáním správného telefonního čísla se provolá do Projektového ústavu hlavního města Prahy, ateliér 7. Strnulou atmosféru pozdně socialistického pracoviště prořízne nečekané oznámení: „Petře, volá ti někdo z Curychu.“ Překvapení, vzrušení i nutná obezřetnost. Sakra, to bude nějaký fízl. Ze sluchátka zazní pro příští profesní dráhu obou mužů stěžejní věta: Jmenuji se Richard Doležal, pracuju v Curychu a hrozně rád bych si s Vámi popovídal o založení společné kanceláře.
V lednu příštího roku se tak skutečně stalo. Trvání DaM se tedy v podstatě časově kryje s existencí naší novodobé demokracie. A snad i proto se hovor točil kolem politiky a kultury země. Určujících hodnot, které podle obou hlavních aktérů nejsou od samotné architektury vzdáleny tolik, jak by se snad mohlo zdát. Naopak, jsou úzce provázané.

Záběr z výstavy v Galerii Jaroslava Fragnera
Ve čtvrtek 25. června bude po dlouhých přípravách v pražské Galerii Jaroslava Fragnera otevřena výstava vaší kanceláře. Můžete přiblížit její koncepci?

Richard Doležal: Na výstavě budou prezentované projekty, které veřejnost tolik nezná.
Petr Malinský: Představíme vlastně práce, které nikdy nespatřily světlo světa. Ukázalo se třeba, že na ně klient neměl finance nebo se v soutěži umístily druhé... Projekty budou na výstavě předvedeny ve formě studií – tedy v podobě, jak jsme je prezentovali klientovi, případně připravíme i určité nové modely.
RD: Nepostavené domy budou tedy tvořit odhadem 80 až 90 procent expozice.
PM: Předpokládáme totiž, že přijdou především lidé, kteří realizované stavby znají...

Richard Doležal mi před rozhovorem prozradil, že chystáte také knihu. Bude se držet stejné koncepce?
PM: Kniha bude mapovat dvacet let kanceláře od roku 1989. Kromě pracovní stránky kanceláře bude nejen textově ale i obrazově sledovat také její obraz, řekněme lidský. Grafiku jsme svěřili Robertu Novákovi.
RD: Můžeme prozradit, že i v tomto případě půjde o jakési překvapení. Nechystáme klasickou publikaci se spoustou barevných fotek staveb, jak tomu obvykle bývá.

Tajemství nelze než respektovat. Čtenář jej může přijmout jako pozvánku na výstavu.
Prozradíte tedy na čem pracujete aktuálně?
PM: Stavíme prozatím náš největší projekt – Filadelfii v BB centru na Praze 4 pro Passer Invest. Bude to sedmnáctipatrový věžák na ne zcela obvyklém půdorysu nerovnoramenného –  ale o to více symbolického ondřejského kříže. Do konce října by měla být dokončena hrubá stavba.

Dostáváme se tedy k aktuálně a ostatně zároveň už delší dobu diskutovanému tématu výškových staveb v Praze.
PM: Je jich málo.
RD: Momentálně na Smíchově chystáme netradiční kancelářskou budovu, která převyšuje okolí přibližně o dvojnásobek.
PM: Měla by stát v místě, které je naprosto znehodnoceno dopravní infrastrukturou, na Plzeňské ulici, kde ústí Strahovský tunel a Mrázovka. Zcela absurdní rozvojové území, vytyčené tangentama radiál nájezdů. Mělo by jít o dům bariérový – zvukově by měl odclonit Plzeňskou a zároveň by představoval jakési zakončení Nového Smíchova, předěl mezi světem soudobé a staré zástavby stékající k Andělu zeshora.
RD: A také řekněme bránu. Protože v současné době vystrkuje Smíchov na dálnici zadní část.

Často se věnujete rekonstrukcím památek, Petr Malinský zasedá ve Sboru expertů, poradním sboru Odboru památkové péče Magistrátu. Jaké argumenty podepírají vaše tvrzení, že Praha výškové stavby potřebuje?
PM: Praha je vrstevnaté město. S tím budou jistě všichni milovníci metropole i historici souhlasit. A do repertoáru historické architektury patří bezesporu i věžový dům – tak jako do něj patřil už v antickém Římě, kdy v tomto stavebním typu bydlela chudina. Věžové domy najdete ve všech architekturách světa. V Americe, v Indii... A do Prahy prostě patří.
RD: Navíc, pokud si chce Praha říkat stověžatá... Dostáváme se k tématu památkářského zakonzervování toposu. Vždyť Praha roste. Měla by dnes být dvěstěvěžatá, třistavěžatá... Nová věž má stejné právo na život jako ta stará.
PM: Nebudeme tvrdit, že věžáky mají stát v historickém jádru. Je nezbytné sledovat panorama ze všech úhlů, aby se nenarušil historický horizont. Končí ale historické město hradbami Nového Města? Vinohrady už například do rezervace chráněné Unescem nepatří, tvoří jakési nárazníkové pásmo. A tady se otevírá obrovský prostor pro diskusi. V Karlíně, v Libni nebo v Hlubočepích podle mého názoru výškové domy klidně stát můžou.
A tady naráží na současný územní plán Prahy, který je nevyhovující.

V čem konkrétně?
PM: Je neuvěřitelně striktní a složitý – až do té míry, že mu nerozumí ani sami architekti. Stav odrazuje i politiky, aby se vůbec pokusili regulaci porozumět. Naopak, znovu otevírá prostor pro korupci. Situaci se snaží změnit několik osvícených úředníků a velmi progresívní a vysoce vynalézavý architekt Roman Koucký.

Přesto, omlouvám se, není snaha po uvolnění pravidel v našem prostředí – na jehož neusazené povaze tíhnoucí k osobnímu prospěchu se asi shodneme – spíše nebezpečná?
RD: Na západě, nebo přesněji v německy mluvících zemích existují územní plány, které jsou brány mnohem přísněji než u nás. Je v nich často dán například i tvar střechy nebo materiál, který se smí používat. Ale zároveň existuje možnost výjimky – vytvoření vlastního plánu pro území zvláštního významu. Pravidla pro vybranou lokalitu jsou tedy odlišná. Domnívám se, že takto by se mělo postupovat, protože vyjímku pak nelze udělit kdekoli.
PM: Podobnou funkci má mít v Praze pracovní materiál (Casua, s.r.o.), který určuje zhruba padesát lokalit, na kterých by se měly dát stavět věžáky a do jaké výšky. Podklady vznikly na objednávku města. Ve Sboru expertů jsme žádali výstupy například ve formě cédéčka. Nicméně materiál bohužel opět není běžně dostupný a investoři si například nemohou vyhlédnout pro ně vhodné lokality a tak dále.

Víte tedy, kdo má podklady – vzniklé ostatně za peníze daňových poplatníků – k dispozici? Jedná se bezpochyby o nesmírně lukrativní informace pro realitní trh.
PM: V únoru 2008 byla tato studie jejími zpracovateli odevzdána Magistrátu.

Zastáváte-li se výškových domů, neobáváte se ani reakce Unesco, jež hrozí vyškrtnutím Prahy ze seznamu světového kulturního dědictví?
PM: Ne, neobáváme. Unesco je velká bublina, kterou se každý, kdo se bojí kvalitní soudobé architektury zaklíná. Dotace ale neposkytuje, dává jenom nálepku určité jedinečnosti, která generuje zájem návštěvníků.
RD: Navíc můžeme s obrovským počtem zapsaných míst sledovat devalvaci hodnoty zápisu do seznamu.
PM: Unesco samozřejmě není něco jako spolek zahrádkářů, jeho praktický význam pro naše památky lze alespoň vysledovat ve větší míře státních peněz na konkrétní lokalitu. A Praha je vedle Říma plošně největší světovou rezervací Unesco se všemi složitými dopady a omezeními tohoto ocenění...
RD: Unesco je samozřejmě velmi významnou organizací, některé její požadavky ale způsobují ničení památek novějšího data – příkladem může být jeho postoj k zahradnímu otočnému divadlu krumlovského zámku. Unesco požaduje zbourání architektonického skvostu z padesátých let, který dojem zámeckého parku vůbec neruší.


POLITIKA (KANCELÁŘE)

Odlišuje se vaše kancelář nějak od ryze „českých“? Myslím tím, zda jste si ze Švýcarska přenesli například nějaký pracovní model fungování.
RD: Nevím, zda mě v tom ovlivnilo Švýcarsko, nicméně už velmi dlouho – i když možná ne od samého počátku – koncipujeme firmu jako společenství architektů, v níž má mít každý šanci se prosadit a ti nejšikovnější ji jednou převzít.
PM: Doplňuju: architektů – autorů. Nepodepisujeme všechny projekty „Doležal – Malinský“. Jsou pod nimi jména těch, kteří tady pracují.
RD: Nevnucujeme nikomu názor. Věřím, že každý tady má svobodu přesvědčit. Ať už nás dva jako hlavní partnery nebo naše další čtyři partnery, z nichž každý má tým splupracovníků. Co se týče výrazu necháváme nůžky co nejvíce rozevřené. Na každém projektu nemusí být poznat, že vyšel z naší kanceláře.
Záleží pak na každém, zda, a jak rychle se prosadí. Někdo je tady dlouho a pořád tahá čáry, jiný dostane brzy svůj vlastní projekt. Díky tomu máme také v kanceláři poměrně malou fluktuaci.

Vyjdou tedy z DaM i projekty, do nichž vy dva nezasahujete?
PM: Učastníme se samozřejmě všech, minimálně jako ti, kteří zakázku přejímají, vedou s klienty úvodní konzultace a přenášejí je do kanceláře. Nicméně dál projekt postupuje téměř na bázi jakési vnitroústavní soutěže. Kdo má lepší nápad než my dva, vyhraje. Můžeme mít na začátku úžasnou ideu, ale i v tom případě ji v průběhu prací týmu může někdo jiný posunout do úplně nových, lepších souvislostí. Vůbec se tomu nebráníme. Musíme se ovšem být schopni za projekt postavit. Klienti se k nám vracejí, pro některé například pro V-Invest děláme během let už několikátý projekt. Důvěra je rodinným stříbrem firmy.

Stojíte široce rozkročeni mezi novostavbami naprosto soudobého výrazu a na druhé straně rekonstrukcemi památek vrcholného státotvorného významu.
PM: Mezi těmito dvěma póly je nepřeberné množství architektury. A díky tomuto setkání se oplodňují projekty z obou konců svými informacemi a vlivy. Vytvářejí tak novou kvalitu, která nás velice baví.
RD: Připadá mi také důležité, že si v první fázi projektu, pokud je čas, sedneme a vybereme, co kdo bude dělat, kdo zkusí svoji variantu, kdo třeba dál rozpracuje naši... A pak si můžeme být jisti, že za výslednou variantou můžeme stát, že jsme se podívali, jak by to šlo jinak.

Jste česko-švýcarská kancelář. Můžete tedy srovnat rozdíly mezi českou a švýcarskou architektonickou praxí?
RD: Rozdílů je hned několik. Především, ve Švýcarsku je zavedený systém soutěží – soutěž představuje pro mladou kancelář odrazový můstek.
PM: Mohu-li do hovoru vstoupit jako Čech: Architektura ve Švýcarsku je státní politikou. Moderní soudobá architektura je něco, co stát jednoznačně podporuje. Představuje významnou součást politiky země.


KULTURA (ZEMĚ)

Dobře, to zní jistě chválihodně a také záviděníhodně. Nicméně, v polovině dubna se v Praze v rámci českého předsednictví Evropské unii konala konference Politiky architektury. I na ní za účasti českých zástupců zaznělo mnoho podobně znějících vět o nutnosti státní podpory kvalitní moderní tvorby... A bylo dokonce na toto téma představiteli české vlády a komory architektů podepsáno memorandum. Shodneme se ale jistě, že samotný podpis na zdejší situaci nic nezmění. Mohl byste proto prosím vysvětlit, jak konkrétně se „státní politika architektury“ ve Švýcarsku projevuje?
RD: Ve Švýcarsku jsou veřejní klienti – to znamená obce, kantony či stát největšími investory v zemi. Na stavební úřad nechodíte pouze žádat, aby vám něco povolili, ale přinejmenším stejně často jako ke svému klientovi.
Pokud si jdete pro povolení, neříkají vám, že je váš projekt příliš odvážný a abyste jej udělali o něco průměrnější a hnusnější a pak že vám ho pustí.
Zajímá je shoda návrhu s územním plánem; pokud chcete výjimku, v rámci přesně definovaného postupu ji schválí nebo zamítnou. Rozhodující je urbanistický a architektonický koncept. Odvážná novodobá architektura je – pokud je kvalitní – hodnocena velmi kladně. A to dokáží tamní úředníci posoudit, narozdíl od velké části těch našich, kteří proto raději neriskují a preferují nic neříkající šeď.
Nejdůležitější a určující pro celé architektonické prostředí země je ale, jak jsem už říkal, činnost úředníků jako zástupců investora.

Rozdíl je tedy podle vás také v kompetenci a profesionalitě zaměstnanců.
RD: Přesně tak. Nejsou to jen úředníci, kteří mají nastudovat cizí projekty a poté – co si na to vezmou měsíce času – jej povolit nebo zamítnout. Jsou to především lidé zabývající se veřejnými stavbami, kteří přišli z praxe. V Curychu se bude těžko dostávat do pozice vedoucího projektu, jehož investorem je obec nebo stát, člověk, který za sebou nemá řadu let praxe v architektonické kanceláři nebo ve stavební firmě. Jsou tedy schopni kontrolovat práci architekta nejen po stránce architektonické, ale i po stránce technické a finanční...
Pokud se zakázka zadává formou soutěže, což je jednoznačně nejčastější způsob – buď veřejné nebo vyzvané podle velikosti daného projektu – je velice často už od jejího vypsání určeno, kdo ze stavebního úřadu se bude o projekt po celou dobu starat. A ten pak sedí například už i u soutěže. Samozřejmě o jejím výsledku nerozhoduje, ale účastní se a je u projektu za veřejného investora přítomen od začátku do konce.
Další zásadní věcí je průběh již zmíněných soutěží: jsou na ně připravené peníze, zajištěný pozemek a sestavena velice seriozní neúplatná porota. Samozřejmě, kamarády má každý, ale... Na vlastní kůži jsem třeba před lety při soutěži na curyšskou univerzitu zažil, že se porotce, který poznal jednoho z anonymně soutěžících, vzdal hlasování.
Tradice nebo spíš nepsané pravidlo, že se projekty většího významu zadávají na základě výsledků soutěží, dává šanci mladým založit si poměrně brzy kancelář. Nemusejí se ponašem složitě propracovávat od prvního interiéru kavárny přes rodinný domek pro přátele a když jich mají alespoň deset tak pak... Prakticky všichni švýcarští kolegové, které znám a kteří si založili poměrně mladí kancelář, vyhráli nějakou soutěž. Soutěž je také připravena tak, že její výsledek nikdo nezpochybňuje. Když pak dojde po vyhlášení výsledků k zadání zakázky, a během dalších prací na návrhu padne otázka týkající se architektury, směřuje ji manažer projektu už jednoznačně na architekta: „Jeho se zeptejte, on je architekt.“

Má popsané profesní prostředí i nějaké slabiny?
RD: Vysoká koncentrace kvalitních kanceláří – i například oproti Česku – stěžuje cestu k vysoutěženým zakázkám. Nicméně je to čistě přírodní výběr nejlepších... A to se potom na architektonické kultuře země pozná.

A dotkneme-li se provádění stavby...
RD: Ve Švýcarsku se pracuje mnohem pečlivěj na věcech, které jsou důležité. V Čechách odevzdáváme ke stavebnímu povolení málem prováděcí projekt. A přitom je možné, že projekt vybouchne a investor ztratí polovinu peněz a nemá nic... Povolovací řízení jsou tam mnohem kratší a jednodušší.  Nedbá se tolik na to, co k věci řekne teba letištní správa nebo správa komunikací, ale především na zasazení do urbanistického kontextu a architektonické ztvárnění. Připravíte oproti českým požadavkům velmi zjednodušenou dokumentaci pro stavební povolení, odnesete ji na úřad a ten se ve stanovené lhůtě vyjádří. Nikoho neobcházíte, abyste získali desítky vyjádření všech možných úřadů. Jednání je rychlejší a prostor pro korupci minimální.
A je zajímavé, že v dobách největší konjunktury, třeba ještě loni v srpnu, byly ceny stavebních prací málem vyšší tady v Praze. Přitom v Čechách je kvalita provedení staveb taková jaká je a vyplácí se zlomková výše platů... Tady něco není v pořádku.

Nejsou však ceny přece jen otázkou konkurence?
RD: Možná konkurence, možná neslušného obohacování. Slyšel jsem od klienta – kterého nicméně v této chvíli nebudu konkretizovat – že dílčí práce, na něž dostal loni nabídku na dvacet milionů, poptal letos znovu a dostal je za deset. Jak je to možné?
PM: Je krize, dodavatelé chtějí jistotu a najednou jim to stačí. Možná že i krize má nějakou očistnou hodnotu.

Skutečně vidíte na současné ekonomické situaci i pozitiva?
PM: Jistě. I když samozřejmě vnímám, že je to knížecí rada. Jako když Woody Allen říká, že smrt je nezbytnou jistotou života. Jen nedej bože, aby se to stalo mně. Přesto, krize srazí ceny, odpadne řada nekvalitních firem.
RD: Dovozci možná budou nuceni snižit své marže na výši obvyklou ve světě, stavební firmy možná zefektivní svou práci...

Osobě bych se obávala, že v našem prostředí zasaženém již zmíněnou korupcí nemusí krize prostředí pročistit na základě spravedlivých kritérií.
PM: I to je možné.
Vrátíme-li se ještě do Švýcarska, odlišnou pozici tam zastává také památková péče: Památkař je většinou současně ten, kdo platí. Přijde s koncepcí a s požadavky, ale zároveň i s penězi.

V Čechách lze nicméně také dosáhnout na dotace.
PM: U nás jsou dotace obrovských způsobem diferencované, peněz je málo a dávají se jen na prioritní památky. Jenže na činžáky v Nuslích jsou v památkové zóně kladeny podobně ostré požadavky, podmínkou jsou technologie padesát let zapomenuté – a přitom jejich vlastníci nedostanou nic. Nedivím se, že když jim památková péče nastolí velmi striktní požadavky, začínají vidět rudě.
RD: Památkář na západě si také více uvědomuje, že objekt musí být předán novému životu. Konzervace stavu a funkce není cestou. Zdá se mi, že otevřenost k tomu nechat novou dobu do památkového objektu vplout je ve vyspělém zahraničí větší.
PM: Česká památková péče je ve velké míře nemocná pocitem, že se dům nesmí přestavět. A pokud, tak pouze do původní formy. Ať raděj spadne, jen ať se nezmění. Má se zachovat pomalu každý shnilý trám a v důsledku nechá majitel raděj dům zchátrat...

Máte na mysli nějakou konkrétní zkušenost s projednáváním vašeho vlastního projektu – ať už ve Švýcarsku nebo v Čechách?
PM: Na vlastní projekt si teď nevzpomenu, ale z aktuálních pražských témat mohu zmínit třeba nádraží Bubny. Snaha Výzkumného centra průmyslového dědictví, aby se ochránilo všechno, je podle mě naprosto nesmyslná: hodnota bubenského nádraží je přitom ve srovnání s jinými industriálními nádražními stavbami v Praze, respektive v jiných částech republiky velmi nízká. Obrovské rozvojové území v centru Prahy tak chátrá.
RD: Z vlastní praxe si vzpomínám na dům ve Vodičkově ulici, v němž byla kdysi slavná čínská restaurace: Tak dlouho se povolovalo a hledalo, až spadnul... Další podobný případ momentálně řešíme v Holešovicích, oproti Veletržnímu paláci. Kolem se v poslední době zrealizovaly docela nešťastné rekonstrukce a velmi objemné novostavby, ale náš projekt se přes památkáře nedaří prosadit.

Jaké jsou konkrétní námitky?
PM: Dům ponecháváme v jednom traktu do ulice, druhý trakt do dvora a střechu snášíme, dům do dvora rozšiřujeme a nahoru nastavujeme zcela soudobou architekturou na principu kontrastu. Památkáři se jakoby rozdělili na dva tábory – část chce dům zachovat jak je a nastavět o dvě podobná patra se stejnou sedlovou střechou, část by i připustila demolici a výstavbu domu nového. A vyhrává asi varianta nejméně krásná. Ale to už zřejmě my dělat nebudeme...

Když jste zmínili Bubny, dalším příkladem aktuálně řešeného industriálního objektu může být žižkovské nákladové nádraží.
PM: Chránit se mají stavby, které jsou opravdu cenné. V případě funkcionalistického nákladového nádraží má památkář říci, že tato stavba se zachovat musí, stanovit rozumné podmínky a systém by měl být schopen nabídnout buď daňové úlevy nebo masivní dotaci. Vyhli bychom se tomu, aby investor hledal nejrůznější nezákonné cesty a objekt zboural. Hlavní problém představuje neprovázanost daňových a finančních zákonů v návaznosti na památkovou péči. Proč je v Čechách tolik chátrajících venkovských zámečků? Zájemce by je měl dostat za symbolickou částku, získat dotaci na rekonstrukci a ještě daňovou úlevu, pokud v památce bydlí...
Politici by si měli uvědomit, že architektura je součástí životního prostředí stejně jako stromy, voda nebo vzduch.


KONTINUITA (ČESKÁ)

Proč jsou podle vás hodnoty – včetně architektonických – v Čechách stále nejasně vnímány?
PM: Demokracii – a tu naši specifickou, ale chvála Bohu za ni – máme teprve dvacet let. Před ní pět dekád totalitních režimů. Jiné země měly alespoň štěstí, že pokud je totalitní režim ovládl – jako třeba frankistické Španělsko –, nikdy nebyly vyvlastněny majetky. Franco církev i šlechtu nechal. Tím pádem nebyla přerušena kontinuita například řemesel, a ve svém důsledku ani přirozené utváření prostředí. U nás však došlo k naprostému převrácení hodnot: duchovních i materiálních. Ti kteří byli pracovití, úspěšní a nějakým způsobem vyčnívali, byli potrestaní. Ať už to byli Židé vyvraždění Hitlerem, aby se mohl zmocnit jejich majetku, nebo po válce šlechta a statkáři udupaní komunisty.
Dnes máme novou vládní garnituru, ale vztahy se dosud nenarovnaly. Nebyl vrácen majetek církvi. Spory o katedrálu jsou jen nejvíc viditelnou špičkou – a přitom jde o další budovy, další majetky a velké pozemky.
Když chtěli Němci přenést k nové funkci Reichstag, pozvali Christa. Ten budovu zabalil, udělal z ní vánoční dárek a tím se pozitivním způsobem smázlo padesátileté memento nacismu. Foster už pak mohl dům přestavět. U nás se nic takového nestalo – pokřivené vztahy se nenarovnaly.
RD: Hlavní z křivd, o níž se u nás nechce slyšet, představují Němci. Asi nejschopnější skupině lidí, kteří na našem území žili, jsme sebrali všechno a vyhnali je. Na jejich místo se dostali lidé, kteří většinou obsazené prostředí zničili. Nicméně začalo to už při zakládání republiky, kdy Masaryk vítězným mocnostem rafinovaně zatajil význam a velikost národnostních menšin v zemi, především sudetských Němců a Maďarů. Ti byli po celou První republiku občany druhé třídy. Vždyť Konrad Henlein nebyl dlouhou dobu přívržencem Hitlerova režimu, ale čeští politici v čele s Benešem ho do jeho náruče vehnali, když se „naši“ Němci nebyli schopni dovolat svých práv ani jakožto nejsilnější politická strana v zemi. Před podepsáním Mnichovské dohody byla česká vláda západními mocnostmi opakovaně vyzývána k vyřešení problému národnostních menšin a varována, že pokud tak neučiní, nebude moci počítat s pomocí v případě konfliktu. Podtrhuji, že se tímto ani v nejmenším nestavím na stranu fašistů, pouze se snažím vidět problém i z druhé strany.
PM: Poválečná devastace zasáhla celé pohraničí, všechny sklárny a textilky, které byly paradoxně chápány jako specifikum českého hospodářství, ležely původně většinou v německých rukou.
Italští ani němečtí fašisti nedokázali kupodivu to, co nakonec dotáhli do konce až komunisti. Ale abychom se vrátili k architektuře: komunistická totalita měla tragický dopad na úroveň řemesel a ostatně i na právní povědomí, v němž se dodnes pohybujeme: Politika dnes není touhou něco změnit, ale obyčejným způsobem obživy.

Tím se vracíme k úvodnímu tématu politiky architektury.
RD: V našich poměrech je jakákoli dlouhodobá vize podřízena krátkodobým zjištným cílům traktovaným rytmem volebního cyklu. A tudíž neralizovatelná.
PM: Otázka se v důsledku odráží také v naprosté absenci architektury a urbanismu ve volebních programech. Od Listopadu uplynulo dvacet let – což je stejně dlouhá doba jako celé svobodné trvání První republiky. A celková architektonická kultura? Jistě, následující generace najdou pozitiva i na našem architektonickém počínání, stejně jako je dnešek hledá například na brutalismu...

Přehodnocujete pohled na polistopadovou tvorbu i vy sami?
PM: Pamatuju si, jak jsem v devadesátém prováděl Richarda po Václavském náměstí a pyšně jsem mu ukazoval Dům na Můstku od Šrámkových. Vysvětloval jsem, že stavba představuje revoltu proti režimu... Nemohl pochopit, proč ho na ten dům upozorňuju. “Úplně běžný postmoderní barák,” říkal. Obrátil se a pravil: “Družba, to je dobrá architektura!” Tehdy jsem nechápal, ale po letech jsem svoje názory přehodnotil.
RD: Mimochodem, když prováděl Zdeněk Lukeš po Praze Richarda Rogerse, Dům na můstku přešel, ale Družby od architekta Růžičky si také všiml. U nás je vždycky tendence udělat tlustou čáru a začít znovu. Ať po Němcích, po první republice nebo po komunistech. Pamatuju si na hovory s bývalým prezidentem Havlem, který když přišel na Hrad, také chtěl odstraňovat i kvalitní umění z 50. let. Jako by nám kontinuita překážela.
PM: Ostatně, poslední pomník, o kterém jsem se domníval, že z Prahy nezmizí, byl Šverma sypající ptáčkům. Na soklu, v parčíku u Revoluční třídy vydržel až do nedávna – jenže nakonec zmizel i on. Ale i díky tomu se tam mimochodem objevila pěkná stavební parcela.
Vybavuju si také příhodu z roku 1992, kdy jsme instalovali v Belvederu výstavu Italské Toskánsko. Vernisáž přišel otevřít Karel Schwarzenberg, tehdejší kancléř prezidenta Havla a sobě vlastní neopakovatelnou dikcí vyprávěl, jak v Toskánsku strávil několik krásných dovolených. Při jedné z nich se v poledne prochází malým městečkem zasazeným v kopcích, nikde nikdo a uprostřed náměstí pilon s nápisem: Ať žije Garibaldi, vítěz nad tiranií Habsburků! Kníže přemítá ... Schwarzenbergové Habsburkům slavně sloužili ... pomník obchází a vidí, že z druhé strany pilonu je umístěn portrét Petra Leopolda Habsburského, velkovévody Toskánského a nápis pod ním hlásá: Ať žije Petr Leopold, Otec vlasti!
Pomníky se neodstraňují, ale otáčejí!
Nebo natírají na růžovo...

Děkuji za rozhovor.
Kateřina Lopatová

Autor: Kateřina Lopatová, 25.06.09 02:00
Návštěvnost: 9609 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.