Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Portugalsko za hranicemi Portugalska
aneb Nejpřínosnější výstava s nejkratším trváním
Skica Álvara Sizy k pavilonu v Anyang, Jižní Korea, 2005

V polovině dubna byla v Praze otevřena jedna z nejlepších architektonických výstav, jakou měla česká metropole v posledních letech šanci zhlédnout – a to jak svou formou tak obsahem. Na fotografiích, plánech, textech a především pro naše prostředí už bohužel nepříliš samozřejmých krásných modelech byly představeny projekty a stavby, jejichž autory sice jsou Portugalci, nicméně jež byste v samotném Portugalsku hledali marně. Výstava totiž přiblížila domy vyrostlé za hranicemi vlastní, rozlohou nevelké země – produkty jakési novodobé kulturní kolonizace – v nejlepším smyslu tohoto slova, užitého zde s jistou nadsázkou.
Zěmě, jejíž architektonický věhlas potvrdila kromě Kennetha Framptona také celá řada dalších uznávaných teoretiků a kritiků oboru, vystavěla svou prestiž v nedávné minulosti především na osobnosti Álvara Sizy. Expozice, již sestavil za podpory Portugalské komory architektů kurátor a architekt Ricardo Carvalho, nicméně ukázala, že portugalské scéna se od osmdesátých let značně rozrostla. Kromě Mistra (jehož pozice není mimochodem kurátorem nijak nadřazována) se tak představují další, téměř dvě desítky kanceláří: Eduardo Souto de Moura, Inês Lobo and Pedro Domingos, Atelier do Corvo, Gonçalo Byrne, Ricardo Bak Gordon, José Adrião, SAMI Arquitects, Aires Mateus, Carrilho da Graça, Promontório Arquitectos, João Mendes Ribeiro, ARX Portugal, RISCO, Graça Dias and Egas José Vieira, Pedro Reis, Flávio Barbini a Maria João Silva Barbini.
Našinec, jenž postupně, byť nerad přivyká konzumaci mnohdy narychlo a s omezeným rozpočtem vznikajících výstav, z nichž nejednou prosvítá to či ono z kritérií grantového řízení, mohl být rozsahem projektu i čistotou koncepce až zaskočen. Výstava byla převzata z přední berlínské galerii Aedes, kde ji o měsíc dříve zahajoval sám portugalský prezident Prof. Dr. Anibal Cavaco Silva.
Povzbudivé vnuknutí, že se snad skutečně stáváme kulturním centrem Evropy, trvalo ale krátce – chce se napsat (ostatně stejně jako naše poměrně úspěšné předsednictví EU). Prozření  bylo trpké a ostuda velká. Ptáte-li se totiž právem, kde můžete přehlídku současné portugalské architektury vidět, nerada musím odpovědět: Nikde. Původně byla instalována v lapidáriu Betlémské kaple. O týden později však nečekaně uzavřena. (Nepočítáme-li den večerní vernisáže a pondělí, kdy zůstává galerie zavřena, trvala tedy šest dní.) Troufám si říci, že ji tak viděl pouze zlomek profesní i studentské veřejnosti – zváště pak proto, že její konec byl anoncováno až na 4. června.
Rozklíčovat tuto pro české kulturní dění nezvyklou peripetii se redakci nepodařilo. Spor obchodně-technické povahy leží někde mezi šesticí spoluorganizátorů a Správou účelových zařízení ČVUT (jež prostor pronajímá) a vzhledem k naznačenému charakteru kvalitu přehlídky nikterak nereflektuje.
Pro diváka je však bohužel rozhodující skutečnost, že výstava zůstává uzavřena. Žádná jiná akce se momentálné podle dostupných informací v lapidáriu nekoná...

Rozhovor s Marco Maiem

Jako verbální ilustraci k výstavě přinášíme krátký rozhovor s iniciátorem uspořádání akce v Praze, portugalským architektem Marco Maiem. Stejně jako stavby, o nichž bude hovořit, i on je v současnosti usazen za hranicemi své země – už rok pracuje v pražské kanceláři Jiran Kohout architekti. Ještě předtím však úspěšně uzavřel, jak je v Portugalsku zvykem, šestiletá architektonická studia s návazným povinným sedmým rokem praxe – podmínkou členství v tamní komoře architektů.

Portugalská architektura byla v Německu prezentována naposled v roce 1997 velkou přehlídkou ve frankfurtském Deutsches Architekturmuseum. Současnou výstavu, jež byla převezena do Prahy, inicioval sám prezident země Silva, který mimo jiné řekl: Portugalská architektura dnes požívá výjimečné světové reputace. V Portugalsku i v cizině  dokázali portugalští architekti spojit svůj talent s kreativitou, vydat ze sebe to nejlepší a tím posilovat ve své práci vlastní identitu. Portugalskou chloubou je, že na každém kontinentu nalezneme jednu stavbu s portugalským podpisem.
Lze tedy říci, že se portugalská architektura těší státní podpoře?
V posledních letech skutečně podporu cítíme. Lze říci, že i vedení země chápe architekturu jako jakousi ikonu. Rozpoznává, že naše přítomnost ve světě nemá být zakotvena pouze fotbalem. Možná jsem zaujatý, nicméně domnívám se, že architektura je nejlepším způsobem jak v mezinárodním měřítku ukázat, kdo jsme, jak ostatním přiblížit naši identitu.
Impulzy pro současné rozpoznání svébytnosti portugalské architektury vidím především dva: Jednak Expo 1998, které se konalo v Lisabonu a bylo velmi úspěšné a potom fotbalový šampionát EURO pořádaný v roce 2004, díky němuž bylo postaveno 11 moderních stadionů. Stavby byly medializovány a staly se ikonami. Mám na mysli například fotbalový stadion v severoportugalském městě Braga od  Souto de Moura. Domnívám se, že návazně začala i městská zastupitelstva menších měst uvažovat podobně. Alespoň v Portugalsku nebo Španělsku tuto tendenci můžete cítit. Architekt je považován za důležitého a potřebného partnera, s jehož pomocí se může sociální i ekonomická situace města zlepšit...

Stává se architektura například tématem politických programů stran?
Nepředstavuje součást programů ale naší mentality.
Nemáme oficiální národní politiku architektury. V prvé řadě záleží na architektonických školách a druhou zásadní věcí je právě zmíněná mentalita: skutečnost, že politici v posledních deseti patnácti letech rozeznávají, že s pomocí dobré architektury mohou  občanovi ukázat, že pro něj dělají dobré věci.

Dokážete po roce stráveném v Čechách situaci porovnat s naší zemí?
V Portugalsku radnice už několik let vnímají, jak důležité je pro města organizovat architektonické soutěže a získávat z nich ideje... Kdežto tady v Čechách se mnohdy soutěže sice pořádají, je určen vítěz, nicméně nakonec se podle jeho návrhu nestaví. Hlavní rozdíl leží právě ve skutečnosti, že v Portugalsku představují soutěže cestu k realizovanému projektu. K budově, k úpravě veřejného prostoru...

Je vypsání architektonické soutěže v Portugalsku pro zastupitelstva povinné?
Záleží na ceně zakázky. Pravidla se v současné době mění. Nicméně do nedávna platilo, že projekt v hodnotě nižší než sto tisíc Euro mohl být zadán přímo z volné ruky. Kdežto na projekty dražší soutěž vypsána být musí. Jde přece o peníze občanů. Jak by si pak správa města zdůvodnila volbu jednoho architekta?
Poté, co mladí tvůrci vyhrají soutěž, získají kontakty a mohou si také založit kancelář. Pokud však v soutěži zvítězíte, ale nakonec projekt nepostavíte, nikdo vás nezná. V Čechách je pro dobrého architekta mnohem těžší se na trhu prosadit a etablovat se.

Je možné nějak uchopit specifika portugalské architektury? Lze stále rozpoznat, že je „portugalská“?
Lze. Svým způsobem lze.

Mohl byste se o to pokusit?
Pokud se podíváme na tento Sizův model, je ze dřeva. Nicméně budova samotná je betonová, bílá. Jižní země pracují velmi často se světlem a se stínem – a právě na bílé tento kontrast vynikne nejlépe. Řekl bych tedy, že prvním spojujícím momentem je bílá barva.
Na vystavených modelech si také všimnete, že pro většinu autorů je důležitý objem, práce s volumetrií – respektive vztah objemu a otvoru, modernistického okna. Dále – nepoužíváme moc často skleněnou fasádu či obrovské prosklené plochy.
A většinu objektů charakterizuje rovněž silný vztah k místu.

Můžete tento poměrně abstraktní motiv konkretizovat na některém z vystavených exponátů?
Podívejme se například na již zmíněný Sizův projekt pro nadaci Ibere Camargo v brazilském Porto Alegre. Stává se v podstatě součástí kopce, u jehož paty stojí. Jistě, je to bílá ikona. Nicméně plně zapojená do svého okolí. Tvarování vytváří jakousi aluzi vrstevnic. Vychází to ze Sizových kreseb. Pro Sizu je typické, že jde na místo a přímo tam skicuje. Jeho projekt je do jisté míry dán už prvotní kresbou.
Podobně druhý z vystavených Sizových projektů: polyfunkční pavilon pro jihokorejskskou hornatou oblast Anyang, který byl nakreslen i postaven během mimořádně krátké doby jednoho a půl roku. Celkový koncept vzešel opět z prvotní skicy, nicméně je samozřejmé, že po ní následovala usilovná práce – a to především na modelech. Právě model je možná dalším silným aspektem portugalského přístupu k tvorbě. Architekt jich vytvoří klidně pro jednu stavbu i dvacet nebo třicet.

Skutečně?
Před dvěma lety byli Jiran a Kohout v Portugalsku a společně jsme navštívili Sizovu kancelář. A i pro ně samotné bylo množství modelů překvapivé. Siza tenkrát zrovna pracoval na projektu muzea pro Sao Paulo.

Modely tedy vznikají přímo v kanceláři...
Představují důležitou část tvůrčího procesu. Rozhodně nejsou určeny pouze k prezentaci před klientem.
Skica ukáže ideu, pocity, nicméně na projektech prověřujeme měřítko, proporce... Není možné pracovat pouze s 3D simulacemi v počítači, teprve s pomocí skutečného fyzického modelu dokážete kontrolovat svou práci. Vizualizace vám nedokáže zprostředkovat pocit z prostoru. Na modelu můžete také vidět dopady světla, vržené stíny...
Mimochodem, když jsem navštívil severní Afriku měl jsem pocit, že procházím místy, kde pracoval Siza. Bílé objemy, slunce, stíny, malá okna, která mají propustit do interiéru vzduch ale nikoli horko. Byl to jeden z momentů, který mě přiměl přemýšlet o povaze portugalské architektury. V podstatě je do značné míry středozemní.

Lze uvedené skicování in situ také zobecnit na typicky portugalský přístup?
Je typický především pro tzv. „portskou školu“ (Porto school), kde existuje dlouhá tradice, nejméně tří generací zdůrazňujících význam kresby v konkrétní lokaci a určitém momentu. Jak v katalogu výstižně píše Ana Tostoes: “Každá kresba by měla zachytit s největší přesností daný moment prchavého obrazu, ve všech jeho variantách.” Tuto vnímavost do Porta poprvé přinesl Fernando Távora, učitel Álvara Sizy, a ten byl zase učitelem Souto de Moury. Už Távora na svých výletech se studenty často skicoval. Proces výuky je tedy kontinuální po dobu přibližně osmdesáti let.

Znamená to tedy, že kontinuitu nenarušila ani změna politického systému?
Nikoli. Do architektury, pro niž se později vžilo označení architektura režimu, se však promítla politika. Tvůrci byli povoláni, aby se zapojili do proměny prostředí a hledání řešení a formy, jež si režim žádal. Na změnách se aktivně podíleli jak během období režimu, tak i po něm.
Je to zajímavé téma. Sám jsem psal diplomovou práci o architektuře spojené s režimem mezi první a druhou světovou válkou a portugalskou koloniální válkou v šedesátých a první polovině sedmdesátých let. Také jsem na toto téma přednášel na Akademii výtvarných umění v Praze.

Jsou zmíněné charakteristiky jako barva, práce s objemem a okny nebo vztah k místu natolik obecně protěžovány, že skutečně dokážete rozpoznat “portugalskou” stavbu?
Většinou ano. (smích) Občas se mě u Jirana a Kohouta ptají: Jak byste to udělali v Portugalsku?

A liší se opravdu vaše řešení od řekněme “českého”?
Většinou ano. (smích)

???
Snad jde opět o metodu výuky. ČVUT má v názvu slovo “technický” a já mám pocit, že také ve zdejším přístupu převažuje spíše technický aspekt, zaměřený na funkci a organizaci. My tyto hodnoty do projektu samozřejmě také zahrneme, ale skicy, které vznikají na samém začátku práce, se soustředí na koncept, na hlavní myšlenku projektu. Pracujeme  tedy se dvěma vrstvami: konceptuální, která nepotlačuje emoce, a druhou, spíše racionální, jež sleduje určitá pravidla.
Ukazuje to řada prací, například projekt rezidence portugalské ambasády v Brazílii od Vilela & Gorodona. Půdorysy se zde řídí určitým pravidlem, je zde patrná konstantní, stále se opakující dimenze, ale když se na budovu podíváte důkladněji, objevíte v ní jistou hravost. Ctíme tedy strukturu i techniku, ale přidáme ještě něco navíc... co pochází ze samého počátku, z pocitů.
Ale když toto říkám, vybavuje se mi ještě jedna věta z textu AnyTostoes, kterou jsem si v katalogu zatrhl: “Kritika je přijata jako jedna z moderních podmínek. To znamená, že vznese pochybnost ne jako důkaz slabosti, ale jako stavební prvek pro jakoukoliv další intelektuální a morální činnost.”

Chcete naznačit, že emocionální vrstvu v české architektuře moc nevidíte?
Ano. Funkcionalistické dědictví, sledování organizace prostoru zde působí velmi silně. Nicméně je zajímavé tento přístup sledovat a já mám samozřejmě štěstí, že pracuju v dobré kanceláři.

Z čeho nastíněný portugalský přístup pramení?
Nejsem si jistý. Ale vzpomínám si, co řekl při zahájení výstavy Zdeněk Zavřel. Hovořil o našich limitech. Připomněl, že jsme na jedné straně obklopeni Evropou, do které je nicméně relativně daleko a na straně druhé už jen oceánem. Právě tato v nekonečnu se rozplývající hranice nám dává pocit volnosti, nesvázanosti.
Příkladem mohou být třeba projekty do Angoly: obytný komplex od Barberini Arquitectos nebo hotel od studia Atelier do Corvo. Angolská Luanda se dnes stává jakousi Dubají Afriky – stavební boom je zde obrovský. A protože hospodářská krize zasáhla Portugalsko již před pěti lety, a k zemi máme navíc z koloniálních dob určité vazby, stává se Angola jedním z mnoha míst, kam mladí architekti odcházejí za prací.

Nejsou tyto odchody formou jakési kulturní kolonizace? S cestami do zámoří mají ostatně Portugalci staleté zkušenosti...
Máte pravdu, svým způsobem ano. Například ve Východním Timoru jsem už také byli a dnes se do země vracíme projektem kostela od Pedra Reise.

Jaký je to pocit?
Rozmlžený. Naše ekonomika není v posledních letech v nejlepším stavu, a mladí lidé jsou tak mnohdy nuceni odcházet ze země... Na druhou stranu tu vystupuje pocit, že pokud máme problém, dokážeme jej vyřešit. Postoj pramenící snad právě z onoho otevřeného horizontu, který se na pobřeží nabízí. Z jistého smyslu pro dobrodružství: Pojďme se podívat, co se děje na druhé straně Atlantiku!

Děkuji za rozhovor.

Poznámka: Rozhovor jsme připravovali v době, kdy ještě nebylo jasné, že bude výstava předčasně uzavřena.
Autor: Kateřina Lopatová, 06.05.09 00:35
Návštěvnost: 8101 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.