Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

Adolf Loos: Ornament a zločin

Víme, že lidský zárodek prochází v lůně matky všemi stavy živočišného vývoje. Člověk při svém zrození dostává z vnějška tytéž dojmy jako právě zrozený psík. Dětství stručně opakuje jednotlivá období lidských dějin: ve dvou letech má smysly a rozum jako Papujec ve čtyřech jako starý Germán. V šesti letech vidí svět očima Sokratovýma, v osmi Voltairovýma. V těchto osmi letech uvědomuje si a chápe barvu fialovou, barvu to, kterou objevilo teprve osmnácté století, neboť před tím fialové barvy byly modře a purpury. A naši fysikové ukazují nám dnes v slunečním vidmu barvy, které dokonce mají již jméno, však jejichž poznávání jest vyhrazeno teprve budoucím pokolením.
        Děcko i Papujec žijí mimo všecku mravnost. Papujec zabíjí všecky své nepřátele a pojídá je: není zločincem.
        Ale moderní člověk, který zabíjí svého souseda a jí ho, nemůže býti než zločincem nebo zvrhlíkem. Papujec tetuje svou kůži, svou pirogu, své veslo, vše, co mu přijde pod ruku. Není zločincem. Moderní člověk, jenž se tetuje, jest zločinec nebo zvrhlec. V mnoha věznicích počet tetovaných stoupá až na 80%. Tetovaní, kteří žijí na svobodě, jsou skrytými zločinci anebo zvrhlými aristokraty. Stává se, že jejich život zdá se býti bezúhonný až do konce; toť proto, že jsou mrtvi po svém zločinu.
        Potřeba, kterou pociťuje primitivní člověk, aby pokrýval ornamentem svůj obličej a všecky předměty jichž používá, jest vlastním původem umění, počáteční "koktání" malby. Jest to potřeba původu smyslného - táž potřeba, z níž tryskají symfonie Beethovenovy. První člověk, který nakaňhal ornament na skalní stěnu své jeskyně pociťoval tutéž radost jako Beethoven komponující Devátou. Pakliže však základ umění zůstává týž, výraz mění se průběhem století a dnešní člověk, zakoušející potřebu kaňhati po stěnách, jest zločinec anebo zvrhlík. Taková potřeba je normální u dítěte, které počíná uspokojovati svůj umělecký instinkt čmárajíc erotické symboly. U člověka moderního a dospělého jest to příznak choroby. Vyslovuji, jsem a prohlašuji tento zákon:
        Tou měrou jak se rozvíjí kultura, ornament mizí z užitkových předmětů.
        Myslil jsem, že přináším svým současníkům novou radost. Nepoděkovali mi za ni. Naopak, toto poselství naplnilo je smutkem. Byli souženi myšlenkou, že nesvedou již "stvořiti" nový ornament. První náhodný černoch, lidé všech národů a všech věků vynalézali ornamenty, jen my, lidé XX. století toho naprosto již nejsme schopni? Vskutku, domy, nábytek, prosté předměty, které lidé předchozích věků vyrobili, nebyly hodny, aby zůstaly, zašly. Nemáme jediné truhlářské hoblice z doby Karolingů. Zato nejnepatrnější prkno s jakýmkoliv ornamentem bylo sbíráno, čištěno, opatrováno a stavíme paláce, abychom uschovali tyto plesniviny; a procházíme se mezi vitrínami a červenáme se z naší nemohoucnosti. "Každé století", říkáme, "mělo svůj sloh: budeme to my, kteří slohu míti nebudeme?"
        Mluvíme o slohu a rozumíme jím - ornament!
        A tak tedy se počalo mé kázání. Řekl jsem zarmouceným:
        "Utěšte se! Otevřete oči a vizte!"
        Co právě tvoří velikost naší doby, jest její neschopnost vytvářeti novou ornamentiku. Přemohli jsme ornament: naučili jsme se tomu, že se bez něj obejdeme. Hle, přichází století nové, v němž se uskuteční nejkrásnější přípověď. Brzy zaskvějí se ulice měst jako velké, celé bělostné zdi. Město XX. století bude oslňující a nahé, jako Sion, město svaté, jako hlavní město nebes.
        Ale nepočítal jsem se zpátečníky, s přáteli Minula, kteří by rádi viděli, kdyby lidstvo i nadále se podrobovalo tyranii ornamentu. A přece ornament není již modernímu člověku k radosti. Evropané z konce XIX. století jsou již dosti vzdělaní, aby nějaký tetovaný obličej jim nepůsobil něco jiného než ošklivost. Kupovali cigaretové schránky z leštěného stříbra a nechávali zdobené schránky obchodníkoví a nechávali mu je, i když byly za tutéž cenu. Měli rádi svůj moderní oděv, přenechajíce jarmarečním opicím červené aksamitové kalhoty se zlatými prýmkami.    Těmto moderním lidem, svým vrstevníkům, říkám toto: "Podívejte se na světnici, v níž zemřel Goethe. Jest daleko krásnější ve své prostotě, než všecka nádhera renesance. Hladká, rovná skříň jest krásnější než všecky řezby a obkládání v museích".
        Mé dobré úmysly znelíbily se přátelům Minulosti a stát, jehož úkolem jest zdržovati národy v jejich rozvoji, stal se obráncem ohroženého ornamentu.
        Jest to v pořádku: není věcí státu, aby ukládal svým úředníkům dělati revoluce.
        Jest se nám tedy smířiti s tím, když stát udržuje a podporuje nemoc ornamentu. Stát věří v budoucnost ornamentu a osobuje si zásluhu, že tvoří nový pramen radosti, připravuje znovuzrození "ornamentálního slohu".
        Žiji, abych ničil a potíral toto absurdní dogma. Vynalezení nového ornamentu nemůže zjednati kulturnímu člověku žádné radosti.
        Chci-li jísti perník, zvolím pravoúhelník velmi přesný, a ne kus, jenž představuje srdce, miminko nebo husara. Člověk XV. věku by mi nemohl rozumět. Ale všichni moderní lidé mi rozumějí. Obhájce ornamentu směje se mému vkusu čiré prostoty a tvrdí, že jsem asketa. Ale ne, můj drahý pane profesore z Umělecko-průmyslové školy! Ujišťuji Vás, že nenosím žíněného rubáše, ani že se ničeho neodříkám. Jím podle své chuti a není to mojí vinou, pakliže okázalá kuchyně minulých věků, veliké kusy pečiva, architektury z tetřevů, bažantů a raků odnímají mi chuť Procházím s hrůzou kuchařskými výstavami při pomyšlení, že jsou lidé, kteří jedí všecky tyto vycpané mrtvoly. Já jím roastbeef.
        A co více, vzdal jsem se všech pokusů, které byly činěny, aby ornament byl uměle oživen - i když šlo o estetiku. Tyto pokusy jsou odsouzeny hned v samém jejich zrodu: žádná moc na světě, ani státní, nemůže zadržeti vývoj Lidské kultury. Je to jen otázka času. Co mne zlobí, není škoda estetická, je to škoda, hospodářská, která pochází z tohoto směšného kultu minulosti. Hudlaří se ornamenty z materiálu, ze stříbra i z lidských životů. Toť skutečné zlo, toť zločin sám, nad nímž nesmíme stát se založenýma rukama.
        Vývoj kultury podobá se pochodu vojska, které má většinu záškodníků. Možná, že já žiji v roce 1913. Leč jeden z mých sousedů žije v roce 1900 a jiný v roce 1880.
        Toť neštěstí pro Rakousko, že kultura jeho obyvatelů se prostírá příliš obsáhlými časovými údobími.
        Vesničan vysokých Alp v Tyrolích žije ve XII. století a zjistili jsme s hrůzou - vidouce defilovati jubilejní císařský průvod - že máme ještě v Rakousku kmeny ze čtvrtého století.
        Šťastné země, kde nejsou záškodníci a marodéři! Snad jen Amerika je tímto případem. Ještě i v našich městech máme opozdilce, lidi z XVIII. století, kteří vykřikují hrůzou před fialovými stíny moderního obrazu, protože ještě se nenaučili viděti fialovou barvu, lidi, kteří se usmívají blahem před nadívaným bažantem, zdobeným kuchařským estétem; lidi, kteří kupují si cigaretové schránky ozdobené renesančními motivy.
        Venkované jsou vůbec pozadu o mnoho století a mnozí mezi nimi jsou ještě pohany, kteří by měli býti obráceni aspoň na křesťanství.
        Řekl jsem, že tito záškodníci zdržují nejen estetický vývoj, nýbrž, co horšího, dokonce hospodářský vývoj lidstva.
        Vskutku, pozorujeme-li dnes dva lidi, žijící v témže prostředí a mající tytéž příjmy a potřeby, kteří však patří různým kulturním obdobím, zjistíme tento zjev: člověk XX. věku se obohacuje, člověk XVIII. věku přichází na mizinu.
        Předpokládám, že oba mohou žíti podle své chuti.
        Člověk XX. století uspokojí své potřeby s nejmenšími výdaji a můze spořit. Má rád zeleninu vařenou ve vodě a trochu omaštěnou. Člověk XVIII. století musí míti zeleninu dušenou se všemi možnými přísadami, za pečlivého dozoru kuchařky, která obětuje celé hodiny, aby připravila jediný pokrm. Onen první jí na pouhých bílých talířích, druhý si žádá zdobených, které jsou daleko dražší. Prvý má úspory, druhý dluhy. Co platí o jednotlivcích, platí také o celých národech.
        Moderní národové bohatnou, národové zaostalí chudnou.
        Angličané hromadí nesmírné kapitály.
        V Rakousku při vší těžké dřině třeme nouzi.
        Taková je škoda, kterou platí spotřebovatelé za svůj ornamentální vkus; však zmatek, jejž přivádí do výroby, má důsledky ještě žalostnější. Ze skutečnosti, že ornament není již přirozeným plodem naší kultury, nýbrž přežitkem minulosti anebo znakem úpadku, plyne, že práce ornamentalisty nemůže být normálně placena.
        Platy řezbářů a soustružníků dřeva klesají ustavičně, a ceny, které se platí vyšívačkám a krajkářkám jsou veřejným skandálem.
Tato zastaralá zaměstnání nutí své oběti pracovati dvacet hodin, aby vydělaly mzdu odpovídající osmihodinné práci moderního dělníka.
        Potlačení ornamentu má za následek zkrácení denní pracovní doby a rozmnožení mzdy.
        Čínský řezbář pracuje šestnáct hodin, americký dělník osm.
        Platím-li za stříbrnou leštěnou schránku stejnou cenu jako za schránku ciselovanou, rozdíl výrobní doby jde k dobru dělníka. A kdyby ornament úplně zmizel ze světového trhu - pokrok, jenž se snad uskuteční po tisíci letech - normální doba pracovní klesla by jen z této příčiny z osmi na čtyři hodiny.
        Neboť ještě dnes, polovice vší práce, která se ve světě koná, jest věnována k vytvoření ornamentu.
        Tato práce pouhého ozdobování znamená po všecky časy mrhání zdravím a lidskou energií.
        Za našich dnů znamená vedle toho i mrhání původních hmot.
        Žádná výhoda, žádná potřeba nemůže ospravedlniti toto dvojí ničení významných hospodářských hodnot. Ornament, nejsa již spjat s naší kulturou žádným organickým úvazkem, přestal býti výrazem naší kultury. Ornament, jenž se dnes vyrábí, není již živým plodem ani společnosti, ani tradice; je to rostlina bez kořenů, neschopná rozvíjeti se a znovu se oživovati. Čím jsou dnes ornamenty Otty Eckmanna, čím ornamenty Vandeveldovy? Ten, kdo vymýšlí moderní ornamenty není již mocným a zdravým umělcem, jenž mluví jménem svého národa; je to osamocený snílek-zpozdilec-nemocný.
        A každé tři roky zapírá chatrné plody své práce.
        Kultivovaný člověk zahazuje tyto nemožné ozdoby, tyto květiny nicotnosti již od samého jejich zrodu.
        Většina lidí je zahazuje po několika letech. Kde jsou dnes "díla" školy v Nancy? Kdo snese po desíti letech "díla" Olbrichova?
        Moderní ornament nemá ani rodičů ani potomstva, ani minulosti ani budoucnosti.
        Slepí jsou mezi našimi vrstevníky ti, pro něž velkost naší doby jest knihou zavřenou sedmi pečetěmi, kteří pozdravovali kdysi radostnými výkřiky "nové umění" - kterého se nyní hrozí.
        Lidstvo, v celku, má se dnes tak dobře, jako nikdy. Nemocní jsou v menšině. Ale tato menšina tyranisuje dobře se majícího dělníka, který již nemůže vynalézati ornamentů a nutí jej, aby v různých materiálech prováděl hrstkou vymyšlené ornamenty. Nutí dělníka, aby ztrácel svůj čas a hyzdil materiál. Znehodnocují jeho práci.
        Předměty ručně pracované mění svůj tvar podle zákona, jejž stanovím takto: trvalost tvarů jest v přímém poměru s jakostí materiálů. Jinak řečeno: tvar ručně pracovaného předmětu jest uspokojující teprve tehdy, když jej tak dlouho můžeme strpět, pokud tento předmět sám může sloužit.
        Proto obyčejný oděv rychleji vyjde z mody, to jest, mění rychleji tvar, než kožišinový zimník. Plesová toaleta pro jednu noc šitá, mění častěji tvar, než psací stůl. Pro psací stůl byla by to velká chyba, kdyby nebyl déle snesitelný než plesová toaleta. Pakliže se nám nábytek zoškliví dříve, než se opotřebuje - tedy jsme vyhodili své peníze, když jsme jej kupovali.
        Ornamentisté a výrobci nepopírají tohoto zákona; tvrdí dokonce, že se jim hodí. Říkají, že zákazník, který musí měniti svůj nábytek každých deset let, jest výtečný zákazník. Špatný zákazník je ten, kdo kupuje nový nábytek teprve tehdy, až starý jest opotřebován.
        Tyto mody, které si tak brzy zošklivíme, tato rychlá následování efemérních "stylů" jsou výhodná pro průmysl a zjednávají práci milionům pracovníků.
        Toto jest veliké tajemství hospodářské politiky v Rakousku . Přijde k svému, až požár obrátí deset domů v popel: Budiž Bůh chválen, zvolá se, dělníci budou míti práci.
        Podivuhodný recept!
        Tedy zapalme všecky čtyři kouty císařství a budeme se broditi v zlatě a blahobytu.
        Zhotovujeme nábytek, který se prodá ve třech letech jako dříví k pálení; vyrábějme stříbrné náčiní, které po čtyřech letech bude opět nutno roztaviti, poněvadž zastavárna zaň nedá ani desetinu nákupní ceny. Učiňme podobně v obchodě - a zbohatneme, až bude svět žasnout.
        Ve skutečnosti trvání ornamentu na předmětech, které vývoj kultury již ornamentu zbavil, ničí zároveň výrobce i zákazníka. Kdyby všecky tovary našeho průmyslu měly estetickou jakost odpovídající jakosti materiálu, zákazník by za ně zaplatil cenu, jakou opravdu mají a měl by za své peníze dost. A tato cena, opakuji to, dovolila by dělníku vydělati více při menší práci.
        V tom, co nazýváme "uměleckým řemeslem", slova "dobrý" a "špatný" nemají již smyslu.
        Ceny závisejí na novosti tvaru a ne na jakosti materiálu. Protože pořádný nábytek neměl by vydržeti déle než nábytek mizerný, komu by napadlo, platiti jej čtyřikrát tak draho?
        Zaniknutí pořádné práce a odstranění trvanlivých materiálů měly logický důsledek umělé vzkříšení ornamentu. Jest pozoruhodné, že "díla" nového umění jsou daleko méně snesitelná, poněvadž jsou provedena v méněcenných hmotách. Aby plesová roba uspokojila můj estetický vkus, nemusí být střižena z trvanlivé látky, ani nemusí býti pečlivě ušita; vždyť vím, že podle všeho zvyku bude nošena po jedinou noc. Snesu, když obraznost dekoratéra se vyzkouší na výstavních stavbách z kašoviny, které mohou býti postaveny a opět zničeny v pár dnech. Ale házeti zlatými mincemi žabky na vodě, zapalovati si doutník bankovkami, rozmělniti perlu a vypíti ji - jsou počínání nevkusná.
        Proto nedospěl moderní ornament posledního stupně ošklivosti, leda že by byl proveden v cenném materiálu a péčí dobrého pracovníka. Není nic ohyzdnějšího, než chvilková věc, která se zdá, že vydrží: představte si ženský klobouk, který by byl neonositelný, všeobecnou výstavu, jejíž pavilony by byly postaveny z bílého mramoru.
        Moderní člověk jest pořád ještě v naší společnosti osamocen jako přední stráž, jako nějaký aristokrat.
        Váží si ornamentů, které normálně vytvořily minulé věky. Respektuje vkus jednotlivců a národů, kteří ještě nedostihli našeho stupně kultury. Leč, na svůj vrub nepotřebuje ornamentů, ví, že člověk našeho století nemůže jich vynalézati - aby byly živé. Chápe dokonale duševní stav nějakého Kafra, který nalhává na pásmo látky ornamenty, duševní stav perského dělníka, jenž váže své koberce, Slovačky, která si kazí oči nad složitou krajkou, staré dámy, která vyšívá směšné básničky skleněnými perličkami a mnohobarevným hedvábím.
        A ponechává jim, aby, jak mohou, uspokojili ono potřebu umění, kterou mají v sobě.
        Nekazí jim jejich zábavu, nevykřikuje ošklivosti nad tím, co oni obdivují, tak jako nerve krucifix stařeně, která se modlí.
        Moderní člověk šetří u svých bližních jejich vkus a přesvědčení, kterých sám již nemá, nešetří však pokrytců a podvodníků.
        Snesu kolem sebe, dokonce i ve svém oděvu, jisté ozdoby: činí-li radost jiným, činí ji i mně. Snesu tetování u Kafrů, ornamenty Peršanů, Slovaček, vroubkování a dírkování svého ševce.
        My, isolováni, aristokraté, máme své moderní umění, umění, které nahradilo ornament. Máme Rodina a Beethovena.
        Pakliže můj švec není ještě schopný, aby jim rozuměl, musíme ho litovati: však proč bych mu bral jeho náboženství, nemohu-li mu nic za to dát náhradou?
        Můj švec má vkus poctivý a ohleduplný.
        Ale architekt, který právě slyšel Beethovena a usedá k svému stolu, aby kreslil koberec "nového umění", nemůže býti než šejdíř nebo zvrhlec.
        Skon ornamentu mocně pomohl vývoji všech umění.
        Symfonie Beethovenovy nemohly by býti napsány člověkem oblečeným v atlasu, aksamitu a v krajkovinách.
        A uvidíme-li dnes na ulici muže, který nosí sametové šaty á la Rubens, nedomníváme se, že to jest umělec, nýbrž paňáca nebo mazal.
        V dobách slabého individualismu naši předkové dávali najevo svou originalitu oděvem. Stali jsme se daleko jemnějšími. Svou osobnost již nevystavujeme na odivy skrýváme ji pod společnou maskou moderního oděvu!
        Člověk dneška užívá nebo zahazuje, podle své libovůle, ornamenty kultur starých nebo exotických.
        Nevynalézá již nových.
        Šetří a soustřeďuje svou vynalézavosti schopnost pro vyšší věci.

Adolf Loos, Řeči do prázdna. Praha 1929, s. 139-151

Autor: Jakub Potůček, 23.08.08 00:10
Návštěvnost: 32901 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
zajímavé... SCH 28.08.08 22:04
JonatáN 29.08.08 01:22
JonataN A.J.K. 29.08.08 10:28
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.