Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Rozhovor s Radkem Lampou, rala

Radek Lampa
* 10.5.1965, Stod u Plzně

1983-1988 FA ČVUT v Praze
1988-1989 Povinná vojenská služba
1988-1990 Krajský projektový ústav, spolupráce
s Josefem Pleskotem
1990-2000 AP atelier, spolupráce s Josefem
Pleskotem
2001-2004 Ateliér FACT, spolupráce s Liborem
Hrdouškem, Zdeňkem Korchem, Vladimírem
Krajícem, Liborem Monhartem
V roce 2005 zakládá vlastní firmu rala s.r.o.
Jméno Radka Lampy bylo v devadesátých letech neodmyslitelně spojeno s ateliérem Josefa Pleskota. Kam se však s přelomem tisíciletí „polovina“ autorského týmu ztratila? Dnes řídí vlastní kancelář rala. Z okna výškové budovy v Podolí se dívá na Pražský hrad a s úsměvem říká, že architektura je především zábava.


ROZCHODY A (NOVÉ) ZAČÁTKY

Dlouhou dobu jste pracoval s Josefem Pleskotem. Co bylo impulzem k odchodu z AP ateliéru, tedy z poměrně rozjeté - alespoň navenek se to tak jevilo - dráhy?
Řekl bych, že nazrál čas. Ze všech možných hledisek a důvodů. Když to vidím zpětně, dělali jsme s Pepou snad deset let, což je už dost dlouhé manželství. A většina manželství se po deseti letech rozvádí... Nebo minimálně nastane první zkouška. Buď vydrží nebo ne. A já jsem prostě odešel. Jistě v tom hrála roli i touha zkusit to sám. Jinak se mezi námi ale - doufám - nic nezměnilo. Jsme kamarádi.
Architektonický ateliér je vždy postaven na architektovi: buď na jednom jako třeba v případě Kotíka, Lábuse nebo právě Pleskota... a pak jsou ateliéry, kde je několik vůdčích architektů či společníků jako třeba ADNS nebo D3A. A záleží jakou dráhu si člověk zvolí - zda zmíněné manželství nebo dobrodružství být sám. Což sebou jistě nese další rizika.

Hrálo ve vašem tehdejším rozhodnutí roli i to, že jste měl v jisté fázi odlišný náhled na architekturu?
Vůbec ne. S architekturou můj odchod nesouvisel.
Vrátím-li se k onomu nadnesenému příměru o manželství: Nebyl to zase úplně rovnocenný svazek. Nebyli jsme společníci. Firma byla Pepy. Jsem rád, že jsem tam pracoval, byla to dobrá škola.

Přenesl jste něco ze způsobu fungování AP ateliéru, například z formy organizace kanceláře do raly?
Vědomí, že důležitá je práce s ostatními, která musí být naprosto otevřená. Všichni, kteří na zakázce pracují, si jsou rovnocenní. Není žádné slovo majitele ateliéru... Uspěje myšlenka, která je nejlepší - a o té se musí diskutovat. Druhá věc je, že šéf je většinou nejzkušenější a nejvyzrálejší a jeho myšlenky jsou proto... (smích). Ale není to vždycky pravda. Jsem rád, když mladší přijdou s myšlenkami novými. Proto u Pleskota i u mě pracují mladí architekti. Ani on ani já nemůžeme dělat všechno. Já jsem více uvolněný. Pepa ještě něco kreslil. Já na to už nemám čas. Já už vůbec nemaluju.

Skutečně?
Od doby, co mám svoji firmu, prakticky ne. Ale vedu ruku druhým, nebo lépe řečeno: snažím se jim napovědět - hlavně konzultuju. Samozřejmě, že při konzultaci někdy vezmu tužku do ruky - všechno říct nejde... Ale že bych si tady sedl ke stolu a maloval? To velice zřídka.

Což je z důvodu, že jste zavalen chodem kanceláře?
To je jistě jedna věc. Ale myslím, že mě prostě víc baví konzultovat... Čekat na nápady, kterých je spousta. Hledat a podpořit je, nasměrovat nebo některé spojit. Jsem spíš hledač. Čekám, co se kde vylíhne, vyleze na povrch. Je důležité mít nadhled. A proto nesmíte kreslit, nesmíte být do procesu moc zapojený.

V této souvislosti mě napadá: Neláká vás učit na škole?
To by mě asi zajímalo. Nabídky byly, pořád je ale odmítám.
Ještě asi nedozrál čas. Abych mohl školu dělat, musela by kancelář fungovat v podstatě sama... jinak by trpěly obě dvě věci. I když mi říkají, že by šlo jen o jeden den v týdnu a že bych měl spoustu asistentů... Ale bavilo by mě to - koneckonců, já tady vlastně školu mám.

Kolik u vás pracuje lidí?
Osm stálých. Plus já.

Všichni po škole...
Studenty nechci. Studenti myslí na jiné věci, mají limitované časové možnosti... Student tady být může, ale zadarmo. Jistým způsobem si je vychovávám. Jde také o to, aby kolektiv fungoval, aby to byla rodina. Migrující studenti ateliér nestmelí.

Když jste zmínil "rodinu". Vím, že jste byli na lodi - na moři v Chorvatsku a Petra, která měla před tím zlomenou nohu, tam byla s vámi i s berlemi...
My jsme ji přemlouvali, že se o ni budeme starat.
Myslím, že "lidské zdroje" (smích) jsou důležité. Což už pochopili i podnikatelé a manažeři. Jedna věc je, jaký člověk dostává plat, jestli má služební auto … Ale druhou věcí zůstává, jestli chodí do práce rád a jestli ho to v práci baví. Pokud je kolektiv mizerný, nebude chodit ani za vysokou mzdu. Nebo po dvou letech odejde. Samozřejmě nemůžete pracovat zadarmo, ale kolektiv musí být prima, musí být zábava.

A jak to bylo s tím mořem?
Pořádáme různé "mimopodnikové" akce (smích). Team building (smích). To vždycky fungovalo. I za komunismu, v krajském projektovém ústavu, kde jsem začal pracovat s Josefem. Tehdy měly akce jediný cíl: totálně se opít a zapomenout na realitu. Dnes mohou mít samozřejmě širší záběr. Tak jsme jeli "diskutovat" do moravského sklípku, a "sportovat" na slapskou přehradu... To byly jednodenní výlety. Minulé léto ale odjel celý ateliér na týden na jachtu do Chorvatska. Nejdřív jsem měl strach, jestli si nepolezeme na nervy. Být spolu v práci a ještě tam. Navíc z lodi není kam utéct. Ale nakonec to bylo skvělé. Chtěl bych takových akcí dělat víc - i když to samozřejmě stojí nějaké peníze a navíc čas, kdy se nepracuje...

Ale vaši lidé měli v té době dovolenou, ne?
… myslím, že to tak nebylo … jako bychom byli v práci. Prostě team building.

To je na architektonickou praxi nezvykle velkorysý přístup. Vzpomenete si na nějaký konkrétní zážitek?
Bylo jich několik. Vybavuju si jedno místo: Souostroví Kornati, pirátský ostrov, který kdysi spásly ovce, takže je úplně holý, bez vegetace. Velice zvláštní atmosféra. Na kopci stojí hrad, který nechal postavit Hollywood, když tam v šedesátých letech točil pirátský film. Je ze skutečných kamenů - nepoznáte, že vznikl jako kulisa. Kotvili jsme tam přes noc v zátoce, která je vetknuta do srázu: padesát metrů nahoru, osmdesát pod hladinu... A právě z tohoto místa mám několik zážitků.
První: Výlet pustou krajinou na hrad, kam šla naše kolegyně Petra, která je nesmírně poctivá a tvrdohlavá, o zmíněných berlích... Do kopce, skoro sama. Téměř biblický výjev. Cosi jako mystická prosba za uzdravení...
Druhý: Protože se sám potápím, vzal jsem kluky na potápěčskou výpravu kolem ostrova. Plavete ve čtyřmetrové hloubce, proplujete jakousi průrvou, stále máte pocit jistého bezpečí a najednou pod vámi, v místě pod padesátimetrovým srázem nic. Vidíte skálu, jak běží dolů do hloubky. Ale hloubku nevidíte. Kdo to nezažil a nebyl v té vodě sám... Nevíte, co přijde z hloubky nebo zezadu, vidíte tu samotu a nicotu... Podobné zážitky má snad člověk ve vesmíru. A k tomu strach. Při potápění jde především o prostor. A tady právě vidím spojení s architekturou, zkušenost, kterou v jisté podobě používáte při práci.
A třetí: Freundschaft s rakouskou výpravou, který začal, když viděli Petru, jak plave asi 500 metrů z ostrova zpátky k jachtě. Berle táhne za sebou na provázku, botu zapomene na břehu...
Někde tam začalo velké přátelství. Tu noc se vypilo snad všechno, co na obou lodích bylo. Druhý den, když jsme pluli dál, byla ke vší smůle bouřka a ne všichni to vydrželi... To jsou společné zážitky, které kolektiv stmelí.

ARCHITEKT A KLIENT

Návrh
Od kdy vlastně jako kancelář fungujete?
Rala je mladá. Funguje třetí nebo čtvrtý rok. Po odchodu od Josefa jsem totiž nejdřív pracoval ve skupině FACT, která sedí ve stejné budově jako my, jen o patro níž. Bylo nás pět. A tam jsem právě zjistil, že uskupení několika architektů-společníků je na mě psychicky moc, práci to komplikuje a nezjednodušuje. Risknul jsem to a šel jsem dělat sám, ve stopách Josefa... Všechno je jednodušší.

Jednodušší v čem?
Všechno si rozhodujete sám. Je to buď váš průšvih nebo vaše výhra.
Realizace
Nemusíte se nikomu zodpovídat. Jen sám sobě. Je to vaše dobrodružství.
Myslím, že kancelář se vyprofiluje až za pět deset let. Mohl bych sice mluvit o dřívějších realizacích, protože se do Raly propisují... Kontinuita od Pleskota jistě zachována je.

Opravdu žádná změna?
Malinký rozdíl vidím, ani ne tak v práci koncepční jako v přístupu: Snažíme se o větší odpovědnost ke klientovi. V tomto bodě jsem důslednější. Ve všech ohledech: Co mu slíbím na začátku, snažím se po celou dobu dodržet. I já se mohu zmýlit, i já mohu situaci vidět příliš optimisticky. Ale od začátku se snažím držet reality.

Můžete tento bod upřesnit?
Snažím se, aby klient od začátku pochopil, na co má. Když má na Fabii, řeknu mu, že může dostat jen tu. Většinou si totiž myslí, že má na Mercedes, ale ve skutečnosti si může dovolit právě jen Fabii.
Pak jde také o trvanlivost stavby. Pokud víte, že jsou finance limitované, musíte stavbu v každém stupni uzpůsobit až do detailu: Když je to Fabie, detail musí být natolik jednoduchý, aby ho udělal kdejaký zedník, kdejaká stavební firma... Pokud tomu tak není, stavba chátrá a jde do háje. Tuto profesionalitu zaštiťuju v kanceláři já, protože kolegové mají mnohdy hlavu v oblacích. Já hlídám, aby projekt odpovídal nejen klientově mentalitě nebo názoru, ale také jeho peněžence. A také zákonům a vyhláškám, protože klient nechce čekat tři roky na stavební povolení. A jde o to, i tyto informace klientovi dát: Chcete raději dům komplikovaný a tři roky čekat nebo půjdeme rychlejší cestou a tomu projekt přizpůsobíme?
Tím neříkám, že u Josefa to tak nebylo. Ale vím, že ne vždy... I on má jistě svá poučení. Začínali jsme navíc těsně po pádu komunismu. Neexistoval žádný vztah ke klientovi, úřady fungovaly jinak, nikoho nezajímaly majetkové vztahy. Všichni jsme se deset let učili.

REALIZACE

Společně s rozhovorem představujeme vaši školu v Alžírské ulici. Mohl byste její koncept blíže objasnit?
Pomocná škola Rooseveltova je sdružení, které se zabývá výukou dětí s omezenou schopností pohybu a jinými vadami; dětí, které normálně nemohou fungovat v běžných státních školách. Jde o sociální výstavbu s omezenými finančními náklady. To je třeba uvědomit si hned od začátku. Šlo tedy o rekonstrukci a bylo dáno, že půjde o nástavbu.
Jedná se o malé třídy o šesti sedmi žácích, kde je jeden učitel s jedním asistentem. Je to do jisté míry rodinná záležitost.
Zvolili jsme puristický přístup - trochu podobný Mockerovu počínání na Hradě. Na budově už byla například osazena plastová okna, která musela zůstat. Puristicky jsme se snažili dostavět nástavbu a zbytek tomu přizpůsobit. U Mockera byl rozdíl 400 let, u nás circa 40.

Byl váš do jisté míry "pietní" přístup veden skutečností, že se jednalo o architektonicky cennou stavbu?
Šlo o běžnou typovou pavilonovou stavbu z šedesátých let.

Přesto jste ji chtěli respektovat...
Přesně tak. Pouze jsme danou hmotu zvýšili. Snažili jsme se, aby nebylo vidět, že je objekt nastavěn. Člověk ani nepozná, zda jde o dům postavený teď nebo v šedesátých letech, zda jsme mu jen neudělali novou fasádu. Jsme stále v jednom období: stejný koncept, stejné myšlenky. Od funkcionalismu do dneška. Pohybujeme se pořád ve stejných mantinelech.
Dál jsme pracovali s prostředky současné architektury - ale konec konců i v šedesátých letech se s nimi pracovalo - mám na mysli velkoplošné mozaiky.

Hledali jste záměrně techniku, která se uplatňovala v šedesátých letech?
To ne. Současná architektura mozaiku také často používá, vytváří na fasádě obrazy - bilboardy. Ale je docela možné, že někde už podobná té naší existuje. Dovedu si představit, že některý Mexičan už v šedesátých letech podobnou grafiku udělal.
Teprve zpětně jsem si například všiml, že vedle v Alžírské ulici je škola, která má na fasádě velkou plastickou mozaiku...

Mozaiky jste udělali dvě...
Mají jasný kompoziční význam: každá je jiná podle toho, kam se obrací. Jde o přístup k místu. Na jižní fasádě, kde jsou velká okna, mozaika pomáhá domu stát se velkým a vzdušným; na severní fasádě, kde jsou okna malá a kde je umístěn vstup, má funkci úplně jinou. Je obrazem, který vnímají děti z hřiště, rozbíjí uniformitu původního členění fasády. A právě akcentem velkého obrazu upozorňuje příchozí, kudy se do domu vstupuje. Škola v Alžírské byla svobodná, volná a veselá úloha. Není v ní nic vážného. Je to radostná stavba pro děti.

Je radostné i samotné projektování?
Snažím se, aby bylo. Architektura je nadstavba. Umění. Jde o to, abychom se bavili. Architekturu neděláme, protože musíme, ale pro zábavu.
Samozřejmě, že domy se staví, aby buď vydělávaly peníze nebo sloužily užitku. Ale navíc zde je architektura, myšlenka, která přináší radost, moment zábavy. Jako dobrá kniha. U architektury je ale samozřejmě podstatná i její funkce.
Lidi mají rádi stavby veselé, radostné, nápadné. Domy podle mě nemají kárat ani učit ani moralizovat. Život je krátký, a tak by měl být veselý.

Ale toto není náhled, s kterým by se ztotožnil Josef Pleskot...
Máte pravdu, zde je možná přece jen trochu vidět posun raly... Josef je velmi morální člověk, skoro suchar, který bere život jako povinnost. Podle mě by měl být svět kolem spíš veselejší, zábavnější. Ono to stojí stejné peníze.

Který z připravovaných domů vám dělá momentálně největší radost?
Je jeden takový - ale nesmím o něm mluvit.

Tak alespoň naznačte...
Vyšší administrativní budova v Praze.

V centru?
V Praze. (smích) Děláme ji s pocitem, že se lidé mají bavit. Třebaže slovo "bavit" zní populisticky, primitivně, až vulgárně. Ale dům má nabídnout hezký zážitek. Jistě že projekt musí nést nejprve nějaký koncept - veselost musí mít racionální jádro. Ale zmíněný koncept hledáte jako veselý člověk, nikoli jako zamračený a smutný.

Dokončili jste také digitální centrum Nova na Barrandově.
Jde o čistě funkční, výrobní stavbu v areálu barrandovského filmového studia. Kolem stojí jednoduché levné objekty. Kromě zaměstnanců dům vlastně nikdo nevidí. Jsou to stavby napěchované technologií - peníze se tedy cpou především dovnitř. I v tomto případě jde o rekonstrukci - dříve sloužil objekt jako jídelna barrandovských ateliérů. Na projektu se podílela také projekční kancelář Ateliér 15, se kterou ostatně spolupracujeme často. Dělají generálního projektanta a koordinaci.

Můžeme se ještě dotknout programu a zadání?
Jde o novou budovu televize Nova, která zajišťuje zpravodajství a další dokumentární pořady. V objektu je tedy umístěno jak samotné studio, tak potřebné zázemí, které je obrovské. Zadavatel na začátku jasně definoval myšlenku, která vyplynula z jeho zkušeností a myslím, že je správná: Zaměstnanci jsou v domě zavření 24 hodin a svět kolem nich je naprosto umělý, virtuální. Sedí většinou ve tmě a pracují. Investor tedy chtěl docílit pocitu, že jste na denním světle, jakoby venku... Vše proto musí být světlé. Žádné barvy, které by provokovaly. Uvnitř je dům proto bílý, jasný, prozářený.
Bílý je také z venku, aby ho člověk v podstatě nevnímal. A jistě hrála roli i historie první republiky: ateliéry, které stavěl Havel, byly navenek jednoduché a bílé. Člověk na Barrandově cítí jistou kontinuitu.
Další požadavek investora byl, aby z kanceláří, do kterých jako do jediných vstupuje skutečné denní světlo, nebyl umožněn výhled ven.

???
Aby se zaměstnanci nerozptylovali. Jde většinou o velmi rychlou práci, zároveň nesmírně náročnou na koncentraci, která musí být naprosto bezchybná. Všude jsou proto vysoké parapety, případně světlíky. Vidí jen nebe. Zadání představuje v podstatě úlohu galerie.

Samotný interiér studia zpráv nicméně předpokládám vaší prací není...
To ne, na tento úkol má Nova stálého partnera, který řeší všechny prostory. Nicméně na naši práci to nemělo vliv: Galerie je prostor připravený pro různé výstavy. Image studia se může měnit.

Model 1:1 okenice obytného domu do centra Prahy
Celou dobu se dívám na panel za vámi...
To je model 1:1 pro obytný dům, který má stát v poslední proluce Na Poříčí. Práce nicméně ovlivňují velmi složité majetko-právní vztahy. Původně šlo o obchodní dům, pak o hotel, poté parcelu koupil úplně jiný klient...
Na stavbu bylo kdysi vydané územní rozhodnutí, v němž je zadaná celoprosklená fasáda, kterou schválili památkáři. A my teď tuto podmínku musíme udržet.

Jenže se mezi tím výrazně posunula funkce...
Přesně tak. Změnu jsme zkoušeli. Klient čekal půl roku na souhlas památkářů a pak řekl, že déle už čekat nebude. Ale to mě netrápí, nic není přímočaré, svět je chaotický. Realizujeme tedy v podstatě sen funkcionalistů - obytný dům s celoprosklenou fasádou. Samo o sobě to není špatně, lidé chtějí nasávat atmosféru. Nicméně ulice je rušná a ne každý chce být v bytě pulsující ulici vystavený. Proto tyto plechové, hydraulicky ovládané "okenice". Před skleněnou fasádou jimi můžete část nebo celé okno zavřít. Do plechu jsou proříznuté kruhové otvory a díry jsou promáčknuté dovnitř ve čtyřech různých úhlech naklopení. Teoreticky, když budou všechny okenice zavřené, když budete stát kolmo k fasádě a když budete dostatečně pozorní, uvidíte z dálky obraz.

Prozradíte jaký?
To bude překvapení.

Děkuji za rozhovor.
Autor: Kateřina Lopatová, 29.05.08 00:10
Návštěvnost: 11382 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.