Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

Vznik, vývoj a současnost zahradní (krajinářské) architektury
Prof. Ing. Ivar Otruba, CSc.

Motto:
Zahrada nebo park v ezoterním myšlení představuje ideální vizi pravidelného, kvadraticky orientovaného kosmického sídla, situovaného do domény nebeské věčnosti. Vodní zrcadla nádrží a bazénů zrcadlí nebe, voda prýštící z fontán je obrazem čtyř rajských řek. Zdánlivá neuspořádanost je výrazem vyššího řádu. Neboť jako chaos označujeme jenom to, co jsme dosud nepochopili……
Ostatně dílo přírody je dílem skrytých inteligencí, rozptýleného vyššího vědomí, takže všechny její projevy jsou rezonancemi živoucího bytí a lidský umělec má tvořit v souladu s tvůrčími silami přírodního jsoucna, nikoliv tedy proti nim…….
Práce zahradníka je pořádáním prvků přírody v reálném prostoru, v souborech navzájem souvisejících.
Doc. PhDr. Jiří Havlíček

Vznik
Zahradní – lépe řečeno krajinářská architektura (pozor, nezaměňovat s termínem krajinná tvorba, která zahrnuje pouze technicko- technologickou oblast, činnost inženýrskou!) jako umění skladby zahrad, parků a krajiny je výtvarnou činností, jejíž díla jsou výsledkem ztvárňování živých a neživých prvků přírody v jednotě s mnoha jinými uměleckými obory (sochařství, malířství, hudební a literární kompozice, scénografie a další). Vytváří díla, která jsou stále živá, rostou a mění se v prostoru a čase. Jde o velmi širokou problematiku; proto též termín zahradní architektura je vhodnější vztahovat jen na část tvůrčích procesů – zahradní design. Patří k profesím architektonické tvorby, která vytváří hodnoty působící na myšlení, duševní stav a etiku lidské osobnosti, na její emotivní prožitky.
Tvůrčí principy krajinářské architektury vycházejí z jejího vývoje, za přispění filozofických názorů, zkušeností a děl z ostatních oblastí umění.
Možno říci, že prvním krajinářským dílem člověka byla cesta. Vyšlapaná lesem, stepí, krajinou. Zprvu byla spojnicí životně nejdůležitějších míst - se zdrojem obživy (především vodou) a úkrytem. Vše obklopeno "divokou" přírodou. Vzniká základní vztah, vztah mezi "obživou" (pramenem) a "bydlením" (jeskyně). Později přistupuje bod posvátnosti. Místo, kde člověk uctívá neznámé síly. Prosí o dobrý a šťastný lov. V krajině je to zpravidla palouk, hora, strom, skála. (Odtud pak ona vertikální osa spojnice nebe a země, ztvárněná do pyramid, zikkuratů, věží, stromů). Vzniká tak trojúhelník - obživa - obydlí - božstvo. Celek je opět obklopen volnou přírodou.
Architektoničnost oné první stezky mezi pramenem, jeskyní a posvátným pahorkem je dána užíváním, stává se součástí života. Člověk již nebloudí krajem. Stezka se tak stává výrazem potřeby života, je zařazena do jeho řádu. Jeskyně na ni napojená přestává být pouhým útvarem přírody, stává se jeho domovem, který zajišťuje člověka, člověk pak zajišťuje ji – domov. A počíná ke své potřebě uspořádávat okolí. Vzniká ohrazený prostor – ohrada-zahrada. Upravuje své okolí, stále více zatlačuje od sebe původní přírodu, až ji zpracuje "k obrazu svému". Vznikají nové krajiny: krajina bydlení, krajina obživy, krajina ideí. Tak člověk vstoupil do přírody. Člověk šel svou první cestou. Podřizuje se běhu dějů, často je v bázni očekává. Je pokorný. Jeho cesta, byla citlivá a milosrdná. Neničila, jen zpřístupňovala.
Posléze začal člověk rychle poznávat. Nestačilo mu zpřístupnění. Potřeboval stále víc a levněji: za velkou cenu, kterou musel zaplatit někdo jiný. Postupně si to začíná uvědomovat a dospívá k tomu, že vědomě vytváří díla pro svou potěchu a uspokojení, mnohdy pro vyjádření svého bohatství a moci. Vždy ale ve skrytu hledá rajskou krajinu, ráj, prapůvodní štěstí. Vytváří zahrady. Neboť zahrada je v prostoru a čase vymezený útvar, nejen fyzicky, ale především svou duší. Přetváří rostlinstvo, terén, vodu, klima, ovzduší, aniž by respektoval duši místa - genius loci, s cílem dosáhnout kýženého prožitku. Na rozdíl od parku - který vzniká později - kde právě zdůraznění genia místa je jeho tvůrčím principem. Může v sobě zahrnovat - a často zahrnuje - zahrady. Stejně tak zahrady mohou být součástí krajiny.
Od původní cesty, od ochrany úkrytů a úprav jejich okolí, k záměrným zahradním, parkovým a krajinným kompozicím, prošla krajinářská architektura dlouhým vývojem - slohovými obdobími. Vykrystalizovaly v podstatě dva typy krajinářských děl. Pravidelné (formální), sestavené z pravidelně členěných obrazců, organizovaných podle hlavních skladebních os, odvozené jakoby od základní kvadratury rajské zahrady Eden, členěné čtyřmi biblickými řekami - Eufratem, Tigridem, Píšónem a Chítónem. Druhou skupinu tvoří kompozice nepravidelné (krajinářské) s velmi variabilním plánem, se skrytými jinotaji, vzbuzujícími emoce. Jejich obrazy jsou uživateli předestřeny v často složitě formulovaných posloupnostech. Tváří se přirozeně, i když je účastník jimi záměrně veden.
Při exkurzu historií bychom mohli vzpomenout mnohé zahrady:

Vývoj
Egyptská zahrada je pravidelná, členěná alejemi, napojená bezprostředně na dům. Častá jsou zde loubí a stinné pergoly, bazén s množstvím vodních rostlin, především lotosů, ryb a vodního ptactva. Je obehnána vysokou zdí, na dvorech jsou fontány. Celek je doplněn okrasnými i užitkovými rostlinami pěstovanými v nádobách, pravidelně rozmístěných podél zdí.
Chetitské - babylonské a syrské zahrady jsou rovněž formální. Zde prý byla ona legendární zahrada Eden, jejíž věhlas předčily pouze Semiramidiny visuté zahrady, vybudované kolem roku 600 př.Kr. králem Nebukadnesarem. Zahradní terasy byly uměle zavlažovány s mocnou vrstvou zeminy na podkladu izolovaném přírodním asfaltem. Do těchto oblastí byly dováženy rostliny z okupovaných území. Vznikaly jakési první sbírkové - botanické zahrady a arboreta. Na rozdíl od Egypta byly budovány na návrších, potřebně upravených. O jejich technickém vybavení se zmiňuje Diodóros Sicilský (1. stol. př.Kr.) a Strabón (rok 64 př.Kr. - 19 po Kr.)
Od těchto zahrad se odvíjí zahrady perské. Zde se objevuje termín pairadeasa, v Bibli pak označení pro ztracený ráj. Jsou to zahrady pravidelné, často však ve spojení s volnou, krajinářskou částí, oborami, nebo posvátnými háji. Ve staré Indii byly zahrady samozřejmou součástí života nejen nejvyšších vládnoucích vrstev (v jedné takové se narodil Gauthamo Buddha), ale byly též zakládány veřejné sady často s rozsáhlými bazény sloužícími k očistě a kultovním obřadům. V zahradách se odehrával společenský život, byly v nich četné drobné architektonické stavby – altány, přístřešky, krytá loubí s fontánami. Pěstovaly se v nich okrasné i užitkové rostliny, vonné a léčivé byliny. Zvláště bohaté byly (a doposud jsou - např. Taj Mahal v Agře) zahrady v okolí mauzoleí a posvátných okrsků. Byly budovány na rovině, často však i na terasově upraveném terénu, s využitím množství vodních prvků. Jimi oplývala obzvláště modelovaná krajina kultovních a společenských okrsků a sídel pověstného Angkoru. Vše to byly úpravy architektonické, pravidelné, pravoúhle členěné.
Zvláštní místo ve vývoji děl zahradního umění zaujímají zahrady čínské, korejského poloostrova a posléze japonských ostrovů. Jsou to volně, krajinářsky komponované celky, nabité skrytou symbolikou, odvozené od čínského malířství. Inspiraci hledají ve skutečné krajině a jejích prvcích. Uctívat přírodu a žít s ní v dokonalé harmonii učil Konfucius, Lao-tse i Buddha. Doklady o prvních zahradách zde máme z let 207 př.Kr. - 200 let po Kr. z dynastie Han. Kolem roku 1000 po Kr. čínské zahradní umění dosáhlo nejvyšší dokonalosti. Zahrady byly buď malé, až miniaturní, ale i obrovské (ty císařské), vždy ale skýtající intimitu. Zde se začaly pěstovat nanizmy (miniatury rostlin, především dřevin). Jejich užití pak přešlo přes drobnější útvary zahrad korejských do Japonska, kde nabyly svého největšího rozmachu a významu.
Zůstaneme-li na evropském kontinentu, je třeba připomenout zahrady ve starém Řecku. Byly veřejné i soukromé. Sokrates se procházel a filozofoval se svými akademiky ve stinných hájích pod Akropolí (kde dodnes roste Athénina oliva), ve městech rostly aleje stromů. Vzorem byly zahrady kultury mykénské, zřejmě i perské či indické, o nichž jistě informovala objevitelská a dobyvatelská tažení. Homér se zmiňuje o zahradách, rozdělených na několik částí. Démosthenés (384 - 322 př.Kr.) hovoří o růžové zahradě. Významné byly též opakované Adonisovy slavnosti, uctívající jeho kult zahrad. Byly pravidelné s množstvím domácích i cizokrajných rostlin. Zahrady se objevují i v legendách a mýtech, jako třeba zahrady Hesperidek se zlatými jablky (snad citrusy). V zahradách byly již v 5. stol. př.Kr. skleníky. Zmiňují se o nich i starořečtí přírodovědci, jako byl Teofrastus (373 - 288 př.Kr.), ve svém devítidílném Rostlinopisu, popisující okolo 500 druhů pěstovaných rostlin, nebo později Dioskoridés.
K formálním zahradám se řadí i zahrady císařského Říma. Navazují na zahradní kulturu řeckou, kterou rozvíjí. Zahrada se zde stává nedílnou součástí obydlí, vil, prostých domů i společenských a kulturních staveb. Významná jsou patia, s krytými portiky, atria s impluviem jakožto středobodu domů, s bohatou uměleckou výzdobou, jak o tom svědčí objevené doklady z Pompejí, Herculanea a Stabií, "konzervované" sopečným popelem po výbuchu Vesuvu v r. 79 po Kr. Významné byly zahrady u "rekreačních" vil na předměstích, ve volné krajině, jaké měli např. Plinius nebo Cicero. Římské pahorky, nad nehostinnými bažinatými nížinami, poskytovaly ideální stanoviště pro budování zahrad. Byly jimi zahrady římského konzula Luculla na Monte Pincio, koncipované podle orientálních vzorů, zahrady Sallustiovy, císařovny Livie na Palatinu či Mecenatovy. Významným dílem byl soubor zahrad, kulturních a společenských zařízení císaře Hadriana v dnešním Tivoli, které mohou i nyní sloužit za vzor, jak budovat naučné a rekreační zahrady a parky (starověký předchůdce soudobých pařížských parků La Villete nebo Citroen parku). Zahrady, obehnané zpravidla vysokou zdí, zahrnovaly též "divokou" část, volnou přírodu či krajinu, často doplňovanou zvěří.
Římské zahrady pokračují zahradami byzantskými, které byly součástí nejen císařských paláců ve starověkém Byzantionu (dnešním Istanbulu), ale i jiných veřejných budov i soukromých statků.
V této souvislosti se vymezují též zahrady islámské, pramenící z víry, že nebe-ráj, je zahradou. Jim jsou velmi blízké maurské zahrady, v nichž dominujícím a nezastupitelným prvkem je voda; v různých podobách, jako klidné zrcadlo, zurčící potůčky, kanálky pramenící ve fontánách, tryskající "vodní aleje" či bublající studánky. Jsou nedílnou součástí architektury staveb a podporují jejich funkci a filozofii. Dodnes se nám dochovaly např. ve španělské Alhambře. Vzorem jim jsou zahrady perské s letohrádky, voliérami, gloriety a pergolami, provoněné květy růží a ostatních rostlin, pěstovaných na záhonech i ve kbelících.
Středověk, charakteristický budováním hradů na těžce dostupných místech se stísněným prostorem, znamená určitý útlum zahradního umění. Omezuje se na malé "hradní zahrádky" uzavřené oplocením a určené především pro pěstování léčivých a vonných rostlin. Jsou klidovým a odpočinkovým místem, se studnou a místem k posezení na upraveném terénu - drnové lavičce.
Rozvoj zahradních děl je posléze vázán na budování klášterů. Pro ně jsou typické "rajské zahrady", křížově členěné do kvadratury záhonů, odvozené od stékání čtyř biblických řek. Uprostřed je zpravidla studna nebo alespoň vodní nádrž – i pro potřebu zavlažování rostlin, původně především léčivých a užitkových. Obkružovala ji křížová chodba.
S nástupem nových filozofických názorů k pravdivému chápání světa a života - renesance obracející se k odkazům antiky, vznikají též umělecká díla - zahrady. Vyznačují se pravidelností, osovostí, jasnou vázaností na stavbu-vilu. Pomocí cest vymezují zpravidla čtvercová pole plochého zahradního parteru, protkaného nízkými stříhanými lemy okolo květinových záhonů, často doplňovaných rostlinami - především citronovníky a pomerančovníky v terakotových květináčích. Střed kompozice tvoří fontána se skulpturou. Zahrada je ohrazena zdí, jako zdůraznění kontrastu a odlišení uměle a přísně regulovaného prostoru a jeho řádu od "divokého" okolí. Výhledy ze zahrady, zvláště jsou-li situovány v členitém terénu, tento fenomén zvýrazňují. Jsou budovány v sídelních útvarech, ale (a to častěji) v jejich okolní krajině. Terén je mnohdy terasován za pomocí výrazných architektonických článků - schodišť, balustrád,ramp a vodních ploch. Jejich součástí bývá volně komponovaný háj-lesík, tak, jak to vidíme v nejstarších zahradách antických. Jejich kolébkou je Itálie. Známá je zahrada Villa Madama v Římě, první římské "villy suburbany", na svahu návrší Monte Mario, nebo zahrada Villa Medici, s výhledem na panorama města, obě dodnes dochované. Významné byly Orti Farnesiani, letní papežská residence nedaleko Fora Romana. Římské renesanční zahrady a vily navazují na tradici antických zahrad Lukullových, Sallustiových a dalších. Významná díla tohoto uměleckého údobí jsou v Toskánsku, především ve Florencii a jejím okolí (Giardino di Boboli, Villa Castello, Villa Petraia, Medici a další). Působivé jsou zahrady vily Lante u Bagnaia nebo Caprarola u Viterba. U nás např. v Bučovicích nebo u letohrádku Kratochvíle.
Základy renesanční zahrady se dále rozvíjejí do podoby zahrady manýristické, jejímž vynikajícím projevem je zahrada u vily d'Este v  italském Tivoli, u nás pak Kroměřížský Libosad - Květná zahrada, nebo Valdštejnská v Praze. Představují vrchol tohoto uměleckého zahradního směru a předznamenávají jeho další rozvoj v údobí baroka.
Barokní zahrada se vyznačuje pravidelností, která je však obohacována složitými dekorativními ornamenty na zahradním parteru, složeném z prolamovaných křivek (broderie-krajky), vytvořených tvarovanými dřevinami, nízkými i vysokými zelenými stěnami. Terén je uměle tvarován, jeho nedílnou součástí jsou vodní plochy, stavby drobné architektury a bohatá sochařská výzdoba s myšlenkovou symbolikou. Odvíjejí se od budovy paláce a stávající krajina je záměrně a radikálně upravena. Nejvýznamnější díla vznikla ve Francii, jejichž tvůrcem je André Le Nótre (1613-1700), který své umělecké zásady položil v zahradě zámku Vaux le Vicomte. Své vrcholné dílo vytvořil ve Versailles pro Ludvíka XIV. Tyto celky byly vzorem pro tehdejší zahradní umění v celé Evropě. U nás např. u zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou, v Miloticích, Dobříši nebo v Buchlovicích, kde jsou patrné i vlivy italských barokních zahrad, stejně jako v pražské Vrtbovské zahradě nebo zahradách pod pražským Hradem. Barokní zahrada zdůrazňuje velkolepost měřítka na úkor detailu a kompoziční cíl směřuje k point de vue jako vyvrcholení zahrady. Odtud často pokračuje vazba na okolní krajinu.
Po únavě monumentálností a složitostí baroka, směřují umělecké a filozofické snahy ke zjednodušení, a opět se vracejí k racionálnosti klasické antiky. Vzniká klasicismus i klasicistní zahrady. Toto zjednodušení znamená i hledání prvků volné přírody. Zahrady jsou doplňovány romantickými objekty – ruinami, exotickými architekturami; postupně tak vzniká romantická zahrada, park, využívající prvky okolní přírody, které doplňuje antickou symbolikou, altány, chrámy, skulpturami.
Tyto snahy směřují k úplnému odklonění od formálních zahrad, jejichž prvky byly označovány za nepřirozené. Vzniká krajinářská zahrada, park. Často je ještě vázán na zbytky zahrady formální, barokní, kterou posléze zcela přestavuje, v  koncepci, terénu, filozofii. Vzniká v Anglii, na myšlenkách a tvorbě Williama Kenta. Základem jeho děl byla křivka potoka, kolem níž byly rozestaveny kulisy porostů, napodobeniny antických staveb, dramatické i klidné vodní prvky, sochy a skulptury symbolizující mytologii. Dochovaný je park v Roushamu u Oxfordu. Na něj navazuje tvorba Lancelota Browna v pol. 18.stol., který zbavuje park antické symboliky a snaží se přiblížit dané krajině. Později jsou tyto typy zahrad považovány za chudé a jsou opět doplňovány exotickými stavbami, o což se ve 2. pol. 18. stol. postaral William Chambers. Uplatňují se exotické rostliny, vrací se k formálním úpravám částí parku. později, koncem 18. stol., H. Repton tuto tvorbu opět kritizuje a vrací se k pravdivým prvkům přírody, aby opět J. C. Loudon přišel s formálními úpravami anglické krajinářské zahrady.
Toto dění podstatně ovlivnilo vývoj zahradního umění v celé Evropě. Z tohoto období, kdy vznikaly i velkolepé úpravy krajiny, máme i u nás mnoho výrazných děl. Nejvýznamnější z nich je úprava lednického parku a celého Lednicko-valtického areálu, nebo krajinářský park v Průhonicích, který je inspirován českou krajinou. Byly rušeny a opět zřizovány pravidelné úpravy zahrad až dochází k jistému názorovému i uměleckému úpadku tvorby. S určitými výjimkami trvá tento stav dodnes.
Současná tvorba je poznamenána na jedné straně budováním rozsáhlých, naučně - rekreačních areálů, navazuje na vznik městských parků během 19. stol. v souvislosti s rušením městských hradeb, a podle vzoru velkých světových měst (New York, Londýn, Paříž). Rozvíjí se nová struktura osídlení, jejíž součástí jsou soukromé zahrady i veřejná prostranství. Vytvářejí se soustavy zeleně sídel, prolnuté okružními i paprskovitými pásy zeleně, které propojují sídla s okolní krajinou. To by měl být ideální výsledek dnešního snažení.
V mnohých případech však město stále více překrývá přírodu bez naděje na její záchranu. Vzniklá zástavba atakuje krajinu. V místech, kde šel a žil člověk, člověk "primitiv", ale v souladu s během přírody a jejích zákonů. Dnešní člověk "moudrý" zde vztyčil své stroje na bydlení. Jsou daleko od všeho "strdí", musí se proto rychle přepravovat na jiná místa. Jakoby zapomněl, že městský okraj dává jedinečnou možnost kde by se sídlo s krajinou překrývalo v krásné naději a spolupráci. Kde by se setřely hranice mezi městem a přírodou, kde by zbylá krajina byla svobodná. Kde by běh historie, dějin přírody, byl uchopen a zhodnocen, znaučněn. Odkud by dýchal "genius loci".

Neboť:
"V hraniční zóně mezi krajinou a městem se nachází naděje, která změní podobu městského života a městské formy. Tradiční metody plánování zde nejsou použitelné. Při zpětném pohledu na město očima krajiny uvidíme nové projekty, které obsahují dosud nevyzkoušené programy a nové typy městských prostorů." Steven Holl
Nutno si uvědomit, že "Architektura je v tom, co je kvalita života, je o neměřitelných věcech. Její kvalita závisí na kvalitě rozhodování." Norman Foster

Vrátíme-li se ke konkrétnímu řešení, můžeme například:
  • v bezprostřední návaznosti na obytnou nástavbu vytvořit prostory s rekreační a společenskou funkcí
  • ústřednímu parku vtisknout charakter úprav přírodě blízkých (evokace dřívějšího charakteru daného území)
  • vytvořit prostory detailně upravených přírodních prvků ("malinový palouk", "motýlí louka", "zahrada růží", "sluneční meze", "vřesoviště", "modřínový háj", "studánka u buku", "botanická zahrádka") s naučnými stezkami aj.
  • upravit potoky, mokřady, tůně, jezírka
  • vytvořit nárazníkové pásmo mezi sídlem, kultivovanou krajinou a krajinou přírody (přírodní výtvory, rezervace, chráněná území)
  • chránit, doplňovat, regulovaně zpřístupnit území pod ochranou
Není toho mnoho, ale je již skutečností mnoho nezdarů v tomto směru. Věnujme se spíše vytváření prostorů nežli objektů. Pochopitelně se neobejdeme bez kompromisů na obou stranách. Dohoda je však možná. Je nutné nepromarnit příležitost a správně uchopit a zhodnotit úkol. K prospěchu přírody a tím i člověka.

Příhovor k tvůrcům (zahrada pro někoho)
Ano, zahrada by měla být pro někoho. Ba, musí být! Pro toho, kdo ji potřebuje. K životu, bytí, filozofii, pro vlastní rajčata, lilie nebo broskve. Ne proto, že ji má soused, že podobnou viděl v Austrálii nebo proto, že se taková zahrada nosí. Ovšemže i to je možné, pro inkasování zlaťáků. Nejsou to tvůrci, nýbrž "stvůrci", kteří zahradu takto dělají! (Kamení z Váhu u vinice v Mikulově, bambus vedle mateřídoušky, pergola pod stromem, vodopád třeba z komína!).
Pěkně Vás prosím, netvořte podle televizních pořadů. Raději se vžijte do osobnosti uživatele, portrétujte ho a usaďte do krajiny. Do města, dědiny, kopců i rovin, bažin či rybníků. Čerpejte tvůrčí myšlenky z těchto zdrojů, proměňujte je ve skutečnost. Tvořte takovou zahradu, aby v ní Vám i majiteli bylo dobře. A musíte také ctít ostatní tvůrce prostoru lidského bytí. Dům, zámek, zemljanku či fantasmagorii. Ale opatrně! "odsáť až pocáť", jak říkávala moje babička. (Pekla dobrý chleba a měla pěknou zahradu. V ní všechno co potřebovala, co se jí líbilo, co na hrob a co do kostela, na svatbu i do rakve).
Zkrátka:
Vše tam, kde to patří
tak, aby se dobře žilo, jedlo i milovalo,
aby tam bylo tajemství k objevování i trocha pošetilosti
a aby v tom mohli s námi žít i jiní živáčci.
To bychom měli vždy respektovat. Je již dosti kamení všude tam, kde je to možné i nemožné, je již dost strojených tvarů bez souvislostí. Přestaňme s vodopádky a "biotopy", s puritánským "nicnepokazím", japonskými můstky, čínskými cingrlátky a obláčkovými větvičkami. Jsme přece doma, na Moravě, v Čechách, na Hané, na Slovácku a v Beskydech; v zatím ještě harmonické krajině bez větrných elektráren a heliportů. Tím nechci říci, že nemáme být odvážní. Odvahu však spatřujme v tom, že jasně odlišíme staré od nového, jsoucí od budoucího. Ale vždy s vědomím souvislostí!


Prof. Ing. Ivar Otruba, CSc. (1933), emeritní profesor pro zahradní a krajinářskou architekturu, člen ČKA a OA ČR, nositel Ceny města Brna za architekturu a urbanismus 1999, a Lennéovy ceny (1969, SRN), a dalších ocenění v  přehlídkách architektonické tvorby a zahradnického výstavnictví. Tvůrce v oboru obnovy památek zahradního umění, městské zeleně a parků, úprav krajiny a vodních prvků a lázeňských areálů a hřbitovů. Významnou část tvorby zahrnuje zahradnické výstavnictví u nás i v zahraničí (Rakousko, Německo, Slovensko). Knižní publikační činnost (Květiny v bytě, Skalky a skalničky, Zahradní architektura - tvorba zahrad a parků, Zahradní architektura -učebnice pro střední a vysoké školy, Krásy italských zahrad, Krásy anglických zahrad, 101 našich nejkrásnějších zahrad a parků).
Zdroj: Prof. Ing. Ivar Otruba, CSc.
Vložil: Jan Kratochvíl, 04.06.08 23:20
Návštěvnost: 43450 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
tak nevim... hetzer 06.06.08 14:51
Dobrý důvod k zamyšlení, 08.06.08 20:37
ad: Dobrý důvod k zamyšlení, hetzer 08.06.08 21:26
ad hetzer - Doba se zrychluje Vích 08.06.08 23:52
to hetzer karel 09.06.08 00:05
to: karel hetzer 09.06.08 13:05
to hetzer karel 09.06.08 14:47
karel hetzer 09.06.08 17:27
to Karel taky Karel 09.06.08 19:20
to hetzer 25.06.08 15:29
to anomym hetzer 25.06.08 17:56
To hetzer 29.06.08 13:36
to anomym hetzer 29.06.08 14:45
tak to je kuřecí nářez YaM 14.08.08 10:41
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.