Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Rozhovor s Davidem Kopeckým, ksa.

kancelář ksa. vznikla v roce 1995
> www.ksa.cz

David Kopecký (*1963, Praha)
1991 diplomní projekt na AVU v Praze, Škola architektury Emila Přikryla

Ján Studený
(*1966, Bratislava)
1991 diplomní projekt na FA ČVUT v Praze
1996 diplomní projekt na AVU v Praze, Škola architektury Emila Přikryla

V těchto dnech dokončujete vilu v Černošicích, na kterou profesní veřejnost s napětím čeká. Vnímáte ji sami jako zlomový projekt?
V poslední době jsme dokončili tři rodinné domy v Košicích, Senci a Černošicích. Projekty Sence a Černošic vznikaly v Bratislavě a jejich autory jsou Jano Studený a Martin Vojta. V Praze nám zůstal na stole prováděcí projekt k domu na Okoři, kterému jsme věnovali přes dva roky a který se pravděpodobně nebude realizovat.
Černošice jsou první stavbou naší kanceláře realizovanou v Čechách. Potvrzují potenciál modulového konceptu obytného domu, který vyvíjíme řadu let. Levné technologie a provedení stavby nic neubírají na síle originální geometrii, která umožnuje generovat řadu variant podle zadání na míru pozemku. Černošice vnímám jako pilotní projekt, jako jeden z domů, které tímto systémem můžeme postavit i v subtilnější formě jako lehkou montovanou konstrukci s vetší mírou prosklení a propojení s exterierem.
Je pro nás zlomové, že Černošice stojí a pro jejich popularizaci je snad nakonec i dobře, že jsou realizovány v omítce.

Možná zbytečná otázka, nicméně: Jak chápete modul? Lze jej definovat?
Modulový koncept abstrahuje provozní celky domu na jednotlivé ortogonální objemy/krabice/moduly, ze kterých je vyskládán celý organismus domu.

V případě domu ve Stupavě, v Košicích, případně u dalších projektů se uplatňují především tvarově lapidární objemy, určené převážně ortogonálními vztahy. Jak lze černošickou vilu vnímat v kontextu vaší dosavadní tvorby?
Všechny naše stavby jsou navrženy jako modulové struktury, nabízející flexibilní prostor a důsledně zohledňující parametry pozemku. Jejich duchovní rozměr vychází z maximálního zjednodušení formy a důsledného využití charakteru daného místa. Lapidární formace Stupavy a Košic jsou určeny stísněnými parcelami. Jen v Senci je tvar domu programově formální.
V Košicích, kde jsme stavěli v úzkém údolí, v patě velmi svažitého pozemku jsme dlouho nemohli najít řešení. A teď o kus dál na obdobné parcele někdo staví objekt, který je v hrubé stavbě od toho našeho k nerozeznání. To je precedens, který hovoří jasně.
Volnější organizaci dispozice jsme poprvé použili v soutěži na dostavbu ambasády v Londýně (2001) a stažení modulů neortogonálním pláštěm v roce 2002 u projektu prefabrikovaného rodinného domu určeného na rozsáhlý pozemek v Babicích u Brna, ale klient po dvou letech vývoje nevydržel dál čekat.

Mohl byste podrobněji rozkrýt koncept černošické vily a její konstrukční principy?
Posun u Černošic je v celkovém uvolnění geometrie na pozemku, který k tomu vybízí. Elementární matematika plus derivace pláště. Prostorovou hrou s kvádry je dosaženo rostlého, organického tvaru, který z modulu suterénu zapuštěného ve svahu vyrůstá do výšky k nerušenému výhledu na údolí Berounky.
Dotyk objektu s terénem na minimální ploše uvolňuje zahradu a minimalizuje náklady na založení stavby.
Základním kódem je stejně jako u předchozích realizací zjednodušení provozních jednotek na elementární kvadratické moduly. Nové je u této stavby jejich vzájemné posunutí v prostoru a stažení výsledné konfigurace obvodovým pláštěm do kompaktního balíku.
Vše je dosaženo běžnou stavební technologií za minimální cenu.

Lze v případě vašich projektů vůbec hovořit o inspiracích? Při dřívějším setkání jste zmínil například Niemeyerův nerealizovaný návrh Muzea moderního umění v Caracasu...
Tu nádhernou fotku Niemayerovy pyramidy zapíchnuté v horách měl tuším Miro Kurčík pověšenou na stěně v ateliéru na Akademii. Jak stavět ve svahu jsme tedy dobře věděli už od začátku.

Když jsme spolu o Černošicích před časem hovořili, používal jste slova z organické říše jako třeba květ nebo stonek. Je to náhoda? Případně, označujete vilu jinak? Zmiňoval jste například také kosmické objekty...
Symbolika kvádru/obelisku je zachycena v úvodní scéně Kubrickovy Vesmírné odysey jako výraz aktivity vyšší formy inteligence ve vesmíru. V tomto smyslu jsou krabice výsostně lidské, protože v dostatečně silném gravitačním poli nejlépe odpovídají pohybovým aktivitám člověka.
Černošice jdou dál, zachovávají logiku vnitřního ortogonálního prostoru, ale svou celkovou konfigurací simulují jednodušší formy, rostlý organismus a přijímají mimikry okolní přírody.

Mohl byste přiblížit, jak vaše studio funguje? Kancelář máte v Praze i v Bratislavě...
Momentálne máme v týmu šest lidí. Většinou komunikujeme po síti. Společně děláme soutěže, společně vyvíjíme koncepty. Exekutivu si dělíme podle práce. Projekty Černošic a Sence například vznikaly výhradně v Bratislavě.
Základ kanceláře tvoří talenti, kteří věří v naši budoucnost a jsou ochotni pracovat za minimální platy. V Bratislavě to byl především Martin Vojta. Hlavním mužem v Praze je Pavel Mejtský.

Po nějakou dobu jste nedávno oba žili v zahraničí. Do jaké míry souvisel váš pobyt ve Velké Británii s profesí?
V Londýně jsme se kdysi s Janom Studeným seznámili a později dostali jednu z prvních cen za architekturu za naši úplně první realizaci v Senci a za Stupavu. V Londýně jsem již prožil pár let života. Je to město, do kterého se vracíme.
Můj poslední skoro roční pobyt spojený s realizací pro inspirativní londýnské klienty, kdy máte nabitou práci, rodinu ubytovanou v centru a možnost letět jednou týdně do kanceláře do Prahy, je zkušenost, na kterou nezapomenu. Tak se dá žít.

Čím vás prostředí inspirovalo?
Londýnské stavby Fosterovy kanceláře jsou neskutečné organismy, sci-fi konstrukce a stavební technologie chladnokrevně použité na hranici možností. Pražskou Chobotnici považuji za mimořádný počin pro její estetické kvality a zejména pro její léčívý vliv na českou upjatost, ale poslední Kaplického realizace působí vedle zastřešení Fosterovy rekonstrukce British Musea nebo Gherkin tak trochu jako divadelní atrapa vedle ostré munice. Možná jde o míru racionality, kterou nelze jen tak překročit, o rozdíl mezi důsledným posouváním hranic umění stavět a úplnou svobodou formy.
Londýn je silná inspirace a neocenitelná škola.

Českému prostředí tedy přisuzujete přílišnou racionalitu. Znamená to, že v podstatě souhlasíte se Šváchovou charakteristikou české architektonické produkce jako "přísné"?
Upjatost není racionalita. Nechci hodnotit českou scénu. Prožít mládí v komunismu je brutální dědictví. Naše architektura je dosud bez experimentu, upjatá k jistotám. Jenže jsme potomci Santiniho, Gočára, Hubáčka, Pragera... Jednou to tu rozjedeme.
Princip díla výstižně definuje jeden Bressonův citát: Řád tvoří. Chaos vdechuje život. V kontextu vaší otázky lze jen dodat, že jedno bez druhého nepřináší komplexní radost.

Při našem rozhovoru jste zmínil, že projekt pro londýnskou produkční kancelář nedopadl kvůli "radikálnosti" řešení. Také ve středoevropském prostoru se profilujete jako jedna z praxí s nejvyhraněnějšími zásadami. Do jaké míry je pro vás při projektování přijatelný kompromis?
Ta vyhraněnost, pokud chcete, je dána intenzitou práce na konceptu, ale kompromis ve smyslu důsledného hledání maximálního řešení, které by vyhovovalo také investorovi je její nedílnou součástí.
Ale jednu situaci, kdy jsme se zachovali vůči investorovi nekompromisně, si dobře vybavuji. Před lety pořádal Jan Tabor ve vídeňské Kunsthalle Sympozium mega, koncept instalací mladých kanceláří, který anoncoval jako manifest troufalosti, velikosti, mezí, kam až se dá zajít atd.
Ráno před otevřením jsem nakoupil válečky a pár plechovek rudé barvy, v Kunsthalle byl k dispozici vysokozdvižný vozík... Během pár minut jsme s Janom důsledně naplnili proklamované zadání. Bylo to to krásné, ale místo euforie následovalo extempore s kurátorem a málem to skončilo žalobou za poškození majestátu vídeňského domu umění. Jak si pan Tabor představoval manifest odvahy a troufalosti bez rizika, dodnes nechápu.

V Londýně jsem ale během realizace rekonstrukce sídla úspěšné britské reklamní a filmové produkce výrazně podcenil péči o investora a nutnost ověřovat, jestli plně chápe koncept, který schválil na papíře. Před dokončením stavbu převzali dekoratéři, aby syrové prostředí patřičně zpříjemnili. Modely lamp a policových modulů z londýnské realizace teď jezdí po výstavách.

A zmíněný kompromis? Předpokládám, že jste v určitém momentu nemohl nepostřehnout, že vaše řešení nebude přijato. Zvažoval jste přizpůsobení se?
Tady to nebyl problém kompromisu. Neuvědomil jsem si, pro jak finančně silného klienta vlastně pracuji, na jaký komfort spolupráce je zvyklý a nedokázal jsem dost rychle zareagovat. Chybami se člověk učí.

Komerční projekty prakticky neděláte: Je to pravidlo nebo spíše důsledek vyhraněného pohledu na tvorbu?
Zatím jsme nedokázali s komerčními investory navázat konstruktivní komunikaci, ale pracujeme na tom. Nízkorozpočtové domy, kterým věnujete dlouhodobý výzkum, nemohou kancelář uživit.
Technicky náročný projekt Stupavy jsme řešili tři roky a rád dám ruku do ohně za každý jeho detail. Tenkrát jsem nemohl uvěřit, že takový dům stavíme a nikdy asi neuvěřím, že jej investor po pár letech pro společenskou nepřijatelnost demontoval. Nikdy jsem nezažil srovnatelný prostor a světlo v interiéru. Ve své kategorii to byl těžko překonatelný, dokonale fungující dům. Kdo ho nezažil zabydlený za provozu, nikdy neuvěří. Naštěstí tam pár lidí bylo.

Zásadní roli hrál materiál - copilit. Vybavuju si, že jej v té době použil například také Wiel Arets u své policejní stanice v Boxtelu (1994 - 1997). Je to náhoda nebo mohlo jít o jakési dobově aktuální téma?
Koncept Stupavy je z roku 1996 a v té době experimentovali s transparentními domy například Herzog a de Meuron.
Řešení konceptu souviselo s potřebou transparentního a cenově dostupného pláště. Šlo o to přivést do domu na úzké parcele, vložené mezi dvě sousední stavby maximum světla a přitom zachovat v interiéru soukromí. Zvažovali jsme řadu variant i copilit, ze kterého jsou v Bratislavě realizovány dvě krásné teplárny. Copilitovou fasádu si nakonec vybral sám investor a nikoho z nás tehdy nenapadlo, že jeho žena nebude ochotná v tak obnaženém domě bydlet.

Demontáží stupavského domu zmizel jeden "článek". Napadlo vás někdy realizovat novou variantu této stavby? Je pro vás téma transparentnosti a ortogonality modulové sestavy ještě živé?
Stupavu považuji za naši suveréně nejlepší realizaci, která výrazně předběhla dobu a věřím, že jednou takový typ domu ještě postavíme.

Dovolím si nicméně vstoupit s kacířskou myšlenkou: Jak ještě uvidíme později, zasazujete se za dotváření domu aktivitami stavebníka. Nelze pak ovšem zmiňovanou demontáž stupavského objektu vnímat jako krajní projev oné aktivity? Tedy v daném koncepčním rámci zánik registrovat jako "legitimní" akt?
Děkuji za tuto bolestivou otázku. Ano. Dům byl postaven záměrně jako neutrální platforma určená k dalšímu dotváření svými uživateli, ale demontáž skleněného pláště jsme opravdu nepředpokládali. Opláštění bylo navrženo ze sofistikovaného průmyslového fasádního systému firmy Pilkington s tepelnými vlastnostmi garantovanými výrobcem, který byl navíc zdvojen. Plášt byl opatřen clonami proti přehřívání a i když zlé jazyky dnes tvrdí opak, dobře fungoval!
Rekonstrukce domu, ke které došlo po dvou letech provozu, byla iniciována popraskáním podlahového topení v přízemí a opakovaným zatékáním nekvalitně provedené střechy. Plášt domu byl demontován v rámci rekonstrukce jednoznačně z estetických důvodů na základě pevného rozhodnutí manželky investora žít v tradičním domě. Bylo to pro nás kruté, ale v jistém smyslu vše proběhlo podle proklamovaného programu.

Jak se stavíte k soutěžím? Mimochodem, už v případě vašeho návrhu nové budovy Národní knihovny se objevuje "organický tvar na stonku" jako u Černošic.
Soutěže jsou živnou půdou dalšího vývoje. Minimum byrokracie a krátké soustředění, kdy musíte sáhnout až na dno. Řešení nalézáme většinou dva dny po odevzdání. Národní knihovnu děláme dodnes. Postupně se nám energie vložená do soutěží vrací.

Hovoříte o návrhu na Letnou nebo o jiném zadání? Znamená to, že řešení kreslíte do šuplíku?
Práci do šuplíku nepovažuji za plýtvání energií, navíc to neumím ovlivnit. Když už jednou začnete nad něčím vážně přemýšlet, žije pak téma svým vlastním životem. A jednou ráno, třeba i za pár let se probudíte a najednou máte řešení, které jste třeba v termínu soutěže marně hledali. I to má význam a dá se to zúročit.

Na architektonickém bienále v Benátkách jste v roce 2002 představili koncept "Architektury bez architektů". Pracujete s ním stále? Kam se posunul?
Pro benátské bienále s tématem Next jsme připravili studii bydlení budoucnosti. Modular next je návrh systému výstavby domu ve formě postupně rostoucí struktury/houby, která je skládána z jednotek bytů, a ty si mohou majitelé v mezích systému navrhnout zvenku i zevnitř sami. Systém má sociální rozměr, je to komunikace architekturou. Programová anarchie realizovaná v rámci softwaru, který zajišťuje bezkolizní fungování celé stavby. Modular je ghetto budoucnosti, habitat křížený s wikipedií, architektura bez architektů!
Modulový koncept je aktuální a vyvíjí se napříč našimi projekty a realizacemi. Prezentace Modularu v jeho extremní budoucí formě pro Benátky sice přesáhla naše tehdejší síly, ale jednou takové domy uvidíme.

Zní to asi takto: Představte si stavební systémy umožňující vám rozhodovat o formě stavby, nebo její části, v níž chcete bydlet. Představte si společnost, kde vás architekti berou jako rovnocenného partnera s právem na vlastní estetické experimenty a poskytují vám k tomu intelektuální zázemí, dokonale fungující hardware a snadno zvládnutelný software. Představte si budoucnost...
…technologie prostorového digitálního tisku aktivujícího nové postupy navrhování jako je replikace tvarů a povrchů existujících objektů, jež můžete vzájemně kombinovat a měnit jejich měřítko, texturu, tvrdost povrchu a další parametry. Recyklovatelné panely můžete v rámci systému sami navrhovat nebo vybírat z katalogu, postupně doplňovat a měnit…

Zní to trochu jako reklama na utopické vize. V jakém časovém horizontu uvažujete? Chápu-li to správně, mluvíte tedy o jisté formě parametrického designu, s nímž se v prostředí západního vysokého školství v posledních letech experimentuje... Co když nicméně namítnu, že systém funguje za předpokladu, že populace je esteticky, technicky i jinak vzdělaná. Ale pokud není? Nepředstavuje svobodná realizace vlastní prostorové vize příliš nebezpečný zásah do veřejného prostoru? Zmiňujete anarchii, máme podle vás zcela rezignovat na urbanismus?
Vyvíjí se to rychle. Dvacet třicet let. Nedáme si to patentovat?
Zmiňuji anarchii ve vizuálním smyslu, realizovanou prostřednictvím stavebního systému v rámci softwaru, který bezpečně zajišťuje bezkolizní fungování organismu domu nebo části města.
Konkrétně to znamená, že váš výběr polohy a konfigurace vašeho bytu je konfrontován s volbou všech předchozích zájemců tak, aby se růst budovy vyvíjel zdravě. Jde tedy o jistou formu prostorového urbanismu, o kontrolovanou výstavbu. Rozdíl je ale v tom, že kontrolní software stavby nesleduje estetické, ale pouze fyzikální parametry růstu.
Dále je důležité pochopit, že modular nemůže mít ambice plošného řešení obytné architektury. Cituji z katalogu: Modular je kolonizační schéma individualizované společnosti, nekonkuruje tradiční architektuře, je to další vrstva v krajině měst.
Modular je zkrátka alternativa pro skupinu nebo společnost lidí, kteří se chtějí emancipovat od limitovaného vkusu architekta a mají dost energie a kreativity, aby si své bydlení formovali sami.

Nicméně zpět: Lze vystopovat, kde se u vás vzal respekt k jaksi živelnému dotváření domu jeho uživateli - tedy přístup, jemuž se většina architektů sveřepě brání?
Koncept otevřené architektury vznikl jako reakce na fascinaci estetického potenciálu proměnlivosti zabydlovaného stupavského domu, který byl programově navržen jako experiment, čistě funkční holoprostor, platforma určená pro další dotváření aktivitami uživatelů.
Můj obdiv k estetice okrajové architektury, vznikající živelně mimo kontrolu módních trendů, významně posílila kniha vydaná ke kultovní výstavě fotografa Bernarda Rudolfski Architektura bez architektů, kterou nám někdy začátkem devadesátých let přivezla z New Yorku Eva Eisler. Slumy, ghetta, aglomerace třetího světa a pragmatické obytné formace starověkých kultur. Neuvěřitelné bohatství ležící zcela mimo možnosti estetiky komerční architektury. Bylo rozhodnuto.
Projevy života jsou aktuálnější a bohatší než architektura, napsal kdysi Jano Studený ke Stupavě pro publikaci v časopise Architekt.
Bylo to jednoduché, reálné a jasné!

Stupavský dům byl zjevení, působil euforii a právem získal všechny dostupné nominace a ceny za architekturu. Dodnes slyším výkřiky To je ono! To je ono! omladnuvšího Rostislava Šváchy.
Stupava a koncept otevřené architektury vyhrály konkurz na instalaci v Národním pavilonu v Benátkách a bylo třeba se rozhodnout, jak tuto možnost využít.

Stupava nicméně nakonec v Benátkách vystavena nebyla...
Bylo mi tehdy sedmatřicet a prostředky Národní galerie a Ministerstva kultury určené na prezentaci Stupavy na veletrhu architektury se mi podařilo smysluplně zneužít a financovat výzkum. Stupavu jsme nechali na Slovensku a pro Benátky navrhli stavební systém budoucnosti založený na kombinaci flexibilního modulárního skeletu a polymerových panelů produkovaných technologií prostorového tisku z digitálního modelu podle výběru klienta.
Najal jsem tým 3D programátorů, který vedl mág Jan Pajůrek a za pár měsíců práce jsme do detailu navrhli kompletní stavební systém. Nebýt toho, že technologie digitálního tisku byla tehdy ještě v plenkách, tak snad stačilo provést pevnostní zkoušky a začít vyrábět. Bylo to celé tak vzrušující, že na koncepci výstavy ani nezbyl čas.
Expozici jsme nakonec pojali jako manifest a většinu práce neukázali. Pár lidí pochopilo a tehdejší zděšení většiny českých návštěvníků benátského pavilonu bude časem vykoupeno. Výsledky se dostaví.

Na čem pracujete v současnosti?
Snažíme se postupně zaměřit na větší budovy a celky města. Prověřujeme možnosti spolupráce se zkušenějšími partnery a snažíme se komunikovat s developery, s většími investory.
Přes dva roky jsme věnovali náročnému statickému řešení a detailům skořepinového domu s odklápěcím dřevěným pláštěm. Projekt se na čtyřech schodišťových pilířích zvedá nad pozemkem parku chráněné památkové zóny Okoř.
Na několika nerealizovaných studiích jsme řešili téma zástavby plně integrované v terénu.
V Bratislavě probíhá realizace přístavby domu Janovy rodiny, jeden z našich posledních projektů: svěží formace nad městem, menší věc, od které dost očekáváme.

Zmiňujete větší investory, ovlivňuje tato změna váš postoj k architektuře? Osobnost developera většinou není vstřícná k experimentům stejně jako stavebník vlastního rodinného domu...
Příkladem za všechny potvrzujícím opak může být koncept nového pražského obchodního centra Šestka od Marka Chalupy a jeho spolupracovníků.
Developer na určité úrovni se naopak může stát inspirujícím spoluhráčem a otrocké zadání, které asi máte na mysli, může být transformováno na vyšší matematiku efektivity konceptu. A to právě musí vést k experimentu ve smyslu hledání dokonale fungujícího organismu celku při minimalizaci nákladů. Tak ale vzniká každá velká architektura. V přírodě také neexistuje neekonomicky vystavěná rostlina - a i proto jsou všechny tak krásné.

Jak sami sebe na české, případně světové architektonické scéně vnímáte?
Máme co nabídnout. Věřím, že dospíváme do stádia, kdy naše projekty dokáží přinést radost i širšímu okruhu lidí. Vyvíjíme se. Šest let jsme nepublikovali, intenzivně pracujeme, dějí se věci, ale nikdo o naší práci dosud moc neví.

Možnost realizace projektů vždy záleží na existenci osvíceného investora, schopného ideu pochopit a přijmout. Neuvažujete například o tom, že byste vyučovali na některé z vysokých škol? Akademické prostředí obvykle skýtá větší prostor pro experimenty a prověřování vizí.
Vize dokáže prověřit jen jejich realizace. Učit, aby to mělo smysl, vyžaduje mimořádnou energetickou investici, která se jistě vrací, ale zatím dáváme přednost přímé akci.
Jsme Přikrylovi žáci. Nedal nám tehdy jinou možnost, jak s ním komunikovat, než zmobilizovat veškeré vnitřní síly. Byla to výheň. Nikdy mu to nezapomenu a nebýt jeho, tak jsme to už možná vzdali.
Ale jsme stále naživu.

Louis Kahn jednou řekl,* že pokud by si měl vybrat jiné povolání, psal by nové pohádky. Co byste dělal vy? Je pro vás osobně vůbec jiná profesní dráha myslitelná?
Ještě nevím, měnit mytologii je dost ambiciozní úkol. Asi bych dál vynalézal a více cestoval se svojí báječnou ženou a dcerou.

Děkuji za rozhovor.
Kateřina Lopatová


Rozhovor vznikal písemnou formou, několikerými výměnami a doplňováním textu v průběhu března až května 2008

* V proslovu na sympoziu v Tel Avivu, 20. prosince 1973
Autor: Kateřina Lopatová, 19.05.08 03:00
Návštěvnost: 24743 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
??? ales 19.05.08 11:08
omg hetzer 19.05.08 11:11
re dk 19.05.08 11:52
Zapálení pro věc Jeník 19.05.08 12:33
stupava worth 21.05.08 10:31
hetzerovi rk 21.05.08 19:32
Skvělé vr 26.08.10 01:16
skutocny problen v stupave mexx 05.09.11 16:01
pro mexx robert 07.09.11 10:22
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.