Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
KS IV: Architektonické soutěže - Státní politika architektury
26. března 2008, Dům pánů z Kunštátu

6. STÁTNÍ POLITIKA ARCHITEKTURY

Hnídková: Ještě bych se vrátila na začátek, kdy jste zmiňovali státní politiku architektury? Můžete popsat, v čem spočívá?

Borák: Státní politika architektury je deklarativní dokument, který kromě nás už skoro všichni v Evropě mají. Je to deklarativní dokument, který říká, že stát architektuře a jejímu dopadu na fungování společnosti přikládá důraz. Text, který je na webových stránkách Komory, má tři základní body:
Prvním bodem je výchova k chápání významu architektury. Co to je architektura, jaký má význam pro společnost, jaké má praktické dopady na společnost, a to výchova od mateřských škol přes ZŠ, SŠ, odborné školy až po univerzity třetího věku.
Druhým bodem je podpora veřejné zakázky. Dokud budou zadávány tak, jak jsou, a nikomu nebude vadit, že byl při jejich realizaci porušen zákon, a přitom nikdy nikdo nebyl potrestán za to, že veřejná zakázka proběhla nelegálním způsobem, tak to společnost bude reflektovat.
A třetí bod je souhrn podpůrných iniciativ a akcí, které směřují k tomu, aby ty první dvě byly možné. Tam spadají centra architektury, muzea architektury, granty, ceny za lokální architekturu a všechny věci, které na nejnižší úrovni ve vesnicích, na malých městech zmiňují slovo architektura a spojují ho s něčím pozitivním.
Tento dokument by mohl změnit atmosféru a my si od toho slibujeme zásadní změnu u veřejných zakázek.

Hnídková: Připadá mi, že to je zásadní dokument, ale zdá se mi docela ilustrativní, že ačkoliv se pokládám za osobu tak trošku namočenou v architektuře, tak o tom nemám vůbec žádné povědomí. Teď nevím, kde je chyba. Jestli to skutečně není doklad toho, že tady se chystají velké věci, ale veřejnost o tom není žádným způsobem zpravena. To, že to visí na webových stránkách Komory, je samozřejmě správně, ale nemělo by to viset ještě někde jinde?

Borák: Ona je otázka kde. Abych to vysvětlil. Proces je takový, že skupina, která tím byla pověřena, napsala text, ten byl rozeslán na všechna ministerstva, kterých se to týká, protože by měl být nakonec vydán jako vládní usnesení. Ministerstva odpověděla, a my jsme zapracovali odpovědi do textu. Zároveň jsme text uvedli na několika tiskových konferencích, já osobně jsem o něm mluvil asi 3x v rádiu a 2x v televizi, a snažili jsme se to nabídnout všem médiím. Teď už existuje celkem slušná hromádka článků. Přesto, bylo by dobré o tom víc vědět, ale nevíme jak.

Koryčánek: V Rakousku to už prošlo celým procesem, tam byl začátek daleko komplexnější a začalo se v rámci veřejné diskuse o potřebě architektury jako kulturního počinu. Setkali se tam zástupci architektonických časopisů, architektonických galerií, samotní architekti, představitelé komory, a na základě široké diskuse se postupně precizovaly body, které by měly být součástí vládního prohlášení. Není toto jeden z prostředků, jak do toho zahrnout právě architektonické soutěže a jak povědomí přesně a jasně rozšířit v co nejširší skupině lidí?

Hnídková: Myslím, že to je naprosto analogické tomu, co říkal pan profesor Masák, že politici dělají nějakou soutěž v šibeničním termínu před volbami, aby oslnili veřejnost, ale to je právě ten problém, že veřejnost by zřejmě měla být angažována a ne oslňována.

Kovačević: Já myslím, že to je úplně otočené. Komora architektů má nabídnout dokument, který bude zajímavý pro společnost, nicméně to, co jste popsal, připomíná dokument, který bude pověšen někde na stránkách a bude zajímat maximálně členy Komory a některé novináře. Žijeme v mediálním světě, tak Komora architektů má vymýšlet způsoby, jak oslovit, jak vystoupit na veřejnost a užít ten dokument, aby nabídl srozumitelné formy. Ale ještě jsme neslyšeli, co bude budoucností dokumentu kromě toho, že se objeví v pár médiích. Jestli z toho vznikne nějaké centrum architektury? Jestli se začne vyučovat architektura na školách? Má to nějaký konkrétní dopad, nebo je to zatržení fajfky, abychom to měli jako poslední země v EU?

Plos: Určitě není podstatou, že se udělá dokument a ten se odfajfkuje. Koneckonců my k tomu nemáme povinnost a nemusíme. To není tak, že členské státy EU musí mít politiku, to je jejich zájem. Ale problém je debata s veřejností, zájem veřejnosti a to, co v tom můžeme udělat my, proto jsem na začátku říkal, že se neděsím případů, kdy dochází k nějakým skandálům. Mnohé začínalo skandálem, aby byla oslovena veřejnost, protože bez rány pěstí občas debata nezačíná, ale otázka je, co potom do debaty přinést a jak ji využít. Možná by měla být Komora ofenzivnější a obhájit své názory v daleko ostřejší podobě, než to dělá. Otázka je, jestli je to cesta k vybudování elit. Do jaké míry můžeme využít případů, kdy se o architektuře opravdu diskutuje. Na druhou stranu je debata o Národní knihovně skutečně debatou o architektuře? A v tom je problém. Společnost zatím jenom pomalinku dozrává k debatě o architektuře.

Kovačević: Není debata o architektuře. Najednou se 60000x objevilo ve všech médiích architektura… a my jsme jenom se zkříženýma rukama koukali a vůbec jsme se toho nezúčastnili. My jako profese neumíme využít toho potenciálu.

Koryčánek: Co by mohli architekti sami v této poměrně výhodné situaci udělat, když pomineme, že do toho vstupuje Komora?

Kovačević: Architekti mohou dělat to nejbanálnější - dobré domy. Ale musí vysvětlovat svou práci, musí se organizovat do občanských sdružení a různých iniciativ, které budou doplňovat práci Komory. Komora je seriózní. Teď vzniká například architektonická soutěž na Ládví, kde si skupina lidí zorganizovala architektonickou soutěž na Centrum současného umění, což je výborný příklad.

Jiran: Pan profesor Šik nám říkal, že ve Švýcarsku začal dialog o architektuře někdy na začátku 60. let a dneska si nedovede představit, že by v sobotních nebo jakýchkoliv novinách, nebyl obrovský článek. Noviny musí psát jak o autech, tak o architektuře. A je to nutnost, protože to vyžaduje společnost. Ale není to ukázka kvality architektury, to nebude třeba úplně debata o architektuře. Ale to k tomu patří, to je společnost.

Hnídková: Já si myslím, že právě soutěž na Národní knihovnu byla důležitá v tom, že veřejnost zaznamenala jedno z nových témat k diskusi, že tady existuje architektura, a samozřejmě můžeme teď reflektovat, na jaké úrovni a o jak kvalitní architektuře se vede diskuse, ale přesto je to posun od národa Přemka Podlahy k dalším tématům.

Masák: To vyžaduje určitou trpělivost. Média zajímají aktuality. Samozřejmě je nejdřív zajímají atrakce nebo konflikty, ale jinak, pokud to jde v kladném směru, je zajímají aktuality. Já jsem napsal k Národní knihovně několik věcí a z nich byla publikovaná v Hospodářských novinách pouze jedna a ostatní prostě leží. A nedá se nic dělat, musíme být trpěliví a musíme si získávat partnery, osobní vztahy jsou důležité a měli bychom, nebo já budu pořád tlačit na to, aby se v denících něco objevovalo.

Koukol: Ale nesmíme zároveň dělat jednu chybu, a to říkat potencionálním partnerům jako třeba obcím a zastupitelstvům: "Nechte to na odbornících, oni architekturu rozhodnou za vás, vy tomu nerozumíte."

Hnídková: To všechno odpovídá růstu veřejného povědomí, protože pokud lidé budou stavěni před hotovou věc, buď politiky nebo odborníky, tak nebudou v té věci sami nějakým způsobem fungovat.

Koryčánek: Kolik by bylo potřeba soutěží za rok, abychom mohli dejme tomu za 10 let, když budeme dostatečně trpěliví, říct: soutěží je optimálně.

Plos: Kdyby byly 3 soutěže a byly úžasné, tak bude jejich efekt úžasný. Když jich bude 1000 a jedna bude horší než druhá, tak to koneckonců žádný efekt nepřinese. Já si myslím, že není třeba to kvantifikovat, že dobré je, když soutěže budou pokud možno probíhat kvalitně, za dobrých podmínek, podaří se pozitivně motivovat vyhlašovatele soutěží, aby, když už se pro to odhodlají, to udělali dobře a aby výsledek byl realizovaný. A může jich být klidně 18.

Borák: Jako nejdůležitější bych viděl, kdybychom my praktikující architekti, kteří vystupujeme v pozicích odborníků a těch, kteří radí klientům, kdybychom věděli, co jsou rysy regulérní soutěže, a jak se má soutěž připravovat. Protože do Komory přicházejí soutěže, které jsou připravené, schválené zastupitelstvy, jsou připraveny za pomoci autorizovaného architekta a neodpovídají soutěžnímu řádu Komory a nenesou rysy regulérní soutěže. A tam bychom mohli začít, aby každý architekt, každý odborník a každý publicista, který se motá kolem architektury, věděl 6 základních bodů regulérní soutěže a věděl, že na stránkách Komory jsou vzorové soutěžní podmínky, které stačí pouze stáhnout a použít. To by byl velký krok k tomu, aby těch soutěží bylo dost.

Kovačević: Kterých je to 6 bodů, když je to tak jednoduché?

Borák: Nezávislá porota, správně sestavené soutěžní podmínky, dodržení předepsaných termínů, správný způsob vedení zápisů a posloupností kroků, které se musí udělat při hodnocení poroty, uveřejnění výsledků a sledování toho, co se s výsledkem děje. Úplně to stačí.

Jiran: Jen na dokreslení na dotaz, kolik je potřeba soutěží. Například v sousedním Německu, které je 6x větší vychází už 20 let takové 2 nebo 3 časopisy, které se věnují čistě výsledkům architektonických soutěží a v každém časopise je jich měsíčně 15-20.


> pokračování: 7. Soutěž na Národní knihovnu
Zdroj: Kulatý stůl IV.
Vložil: Jan Kratochvíl, 28.04.08 19:10
Návštěvnost: 7972 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.