Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Architektura současných knihoven – dílo ve stavu zrodu
Monika Mitášová
Tento text byl otištěn ve sborníku »knihovna a architektura 2003 \ knihovny bez bariér«, z něhož jsme mohli po souhlasu autorky čerpat.

Nerealizovaný projekt Bibliothèque royale od Etienne-Louis Boullee (1784).
»Je-li téma, jež musí architekta lákat a současně podněcovat jeho důvtip a důmysl, pak je to projekt veřejné knihovny.«
\Étienne-Louis Boullée, architekt nerealizovaného projektu Francouzské královské knihovny z roku 1784

»Domnívám se, že žijeme v okamžiku, kdy je naše zkušenost světa mnohem méně zkušeností dlouhého života vyvíjejícího se v čase, než zkušeností sítě, která spojuje body a proplétá se svým vlastním tkanivem.« \Michel Foucault, 1966

»Dnes všichni vzbuzují dojem, a vzbuzují jej také sami v sobě, že ve svém nitru nosí knihu – již jen proto, že mají nějakou práci, rodinu, nemocné rodiče, nerudného šéfa. Jakýsi příběh… Zapomínáme, že po každém z nás chce literatura zvláštní způsob objevování a úsilí, jistý tvořivý záměr dosažitelný jen prostřednictvím literatury jako takové, jejíž úlohou v žádném případě není zaznamenávání okamžitých výsledků různých aktivit a záměrů. Knihy se stávají »druhořadými« tam, kde se v první řadě ke slovu dostává marketing.« \Gilles Deleuze, 1992

Přelom 20. a 21. století snad může, kromě mnoha jiných událostí, charakterizovat také kulturní dění, jež obecně považujeme za další z krizí a zároveň proměn evropské knižní kultury. Za jakýsi »konec« knihy i »nový návrat« ke knize. Zatímco skeptikové přelomu století ohlašovali zmizení klasické knihy z evropské knižní kulturní tradice, těšitelé naopak poukazovali na rostoucí zájem o psaní a čtení knih klasických i neklasických, jejž provázela péče vydavatelských domů o tištěné i elektronicky vydávané a šířené knihy. Výrazné kritiky i širokého ohlasu se dostalo stále levnějšímu šíření knih na elektronických nosičích, výrobě levných tisků ve velkých nákladech a měkkých vazbách i tvorbě knih vzácných: bibliofilií vydávaných v malých nákladech, na kvalitním papíře, s podnětnou typografií, sazbou, vazbou i ilustracemi. Knihy, již tolikrát zavržené a znovu žádané, byly v průběhu přelomu století s novou energií psány, vydávány, čteny a komentovány. Jejich vliv se projevil nejen uvnitř odborných komunit, ale také v mezihraničních oblastech našeho poznání. Knihy se opět staly také předmětem přelomových výtvarných, architektonických, filozofických a vědeckých děl nedávné doby. Myšlení se k tradici psaní a výkladu knižních textů znovu obracelo nejen jako k jednomu ze svých vůdčích témat, ale také jako ke specifickému poznávacímu, kritickému a tvůrčímu výkonu. Evropané přelomu století svět opět četli jako knihu, otevřené dílo, text bez konce a začátku – a naopak – knihu si zase jednou rádi přečetli coby obraz tvůrčího a interpretacím otevřeného světa. Svým vlastním dílem k tomu, paradoxně, přispělo právě to, co skeptikové přelomu století označili za zdroj a hlavního strůjce milenistické smrti knihy – tedy tedy elektronická, digitální technologie zápisu, šíření a čtení datových knih a knihoven. Virtuální knihy a knihovny se však ukazují být také tou transformačních sílou, která klasické a moderní »knižní« paradigma proměňuje v paradigma současné.
Elektronické technologie mají vliv nejen na vznik a správu soukromých knihoven a knižních archivů, ale také na vznik a povahu knihoven veřejných. Na jedné straně přinášejí vznik samostatného typu veřejné
knihovny v elektronickém prostředí (e-knihovna), na straně druhé ovlivňují organizaci, provoz a vzájemné propojení knihoven fyzických. Současné veřejné knihovny s kombinovanými sbírkami papírových, audiovizuálních a virtuálních »knih« jsou dnes navštěvovány jak čtenáři věrnými knihtisku a těmi, kteří preferují svou nově nabytou elektronickou gramotnost, tak také těmi, kdo v sobě tyto kvality propojují v kvalitu novou: jakýmysi "surfaři" po elektronických datech, jimž uhranulo také kouzlo potištěného papíru. Tito přátelé hybridních, fyzicko-virtuálních knihoven a virtuálně-aktuálního čtení berou v současné knihovně do rukou jak počítačovou myš, tak (s trochou štěstí) knihy a tiskoviny, jež v knihovně sami a/nebo s pomocí jiných vyhledali nebo náhodně objevili. Současná knihovna se tedy, podobně jako současné knihy a jejich čtenáři, proměňuje v komplexnější, mnohasložkovou instituci: umožňuje nové, elektronické způsoby cíleného i náhodného hledání virtuálních textů a neopouští ani onu dávnou možnost soustředění, studia a poznávání známých i nově objevovaných krásných, odborných knih a periodik. Dovoluje osamění i společnost při čtení textů, jež nesou na svých papírových, a nenesou na svých virtuálních tělech stopy čtení. Současné knihovny nás tedy monitory svých počítačů vzdalují spíše listování v kartotéčních lístcích a hledání ve fyzických registrech než knihám samotným. Počítače nám knihy spíše slibují, než by nám je braly.
Vzbuzují naději, že se vytoužených papírových knih snad nakonec přece jen v knihovnách dopátráme, a dokonce – že je nalezneme v mnoha neočekávaných významových souvislostech, sítích vztahů, kontextech a kontextech těchto kontextů… Současné elektronické prostředky se tedy na vzniku, organizaci a provozu knihoven mohou podílet nejen jako prvky pomocné a podpůrné, modernizující již utvořené tradiční typy knihoven, ale mohou také ovlivňovat způsoby navrhování a tvorby knihoven jiných. Naše telematická zkušenost nemusí být jen aditivně a ex post přidávána k již známému prostoru čtení, jako jakési technologické nutné zlo, jemuž není vyhnutí, ale má šanci stát se také tématem a tvůrčím postupem architektury, podobně jako je tomu u psaní a čtení knih klasických. Přemýšlení o architektuře současných knihoven proto pro mne představuje předivo rozvinuté několika různými směry, mezi nimiž nechci, nemohu a nebudu rozsuzovat. Toho se vzápětí jistě rádi a mnohem lépe chopí jiní. Má úloha je jiná: chtěla bych teď společně s Vámi cíleně i náhodně projít několik málo z mnoha současných zahraničních knihoven, které považuji za inspirující, protože se jim podle mého soudu daří architektonicky postihnout povahu současného vztahu čtenářů ke knihám, čtení, sbírání a půjčování knih. Spolu s nimi se také zastavím u několika inspirujících projektů a postupů navrhování těch knihoven, jež z mnoha důvodů nebyly stavebně realizovány nebo se právě staví. Staneme se teď tedy na chvíli nejen čtenáři knih, ale také čtenáři knihoven. S trochou trpělivosti se nám to snad může podařit. Ráda bych si také v této souvislosti položila otázku, v jakém smyslu jsou zmíněné knihovny uzavřenými a/nebo otevřenými díly současné architektury: Čím je setkání s čtenáři fyzických i virtuálních knih inspiruje a jak se ony samy pro tato setkání stávají inspirující?

1. ZASTAVENÍ
klasicizující a současně modernizující: Francouzská národní knihovna v Paříži (1989–95)

Soutěžní projekt BNF v Paříži od Dominique Perraulta (1989)
»Budova knihovny pro 21. století byla odpovědí na určité praktické potřeby. Kromě odpovědi na tyto potřeby jsme však považovali za správné, aby Francie dala formou příkladného monumentu jasně najevo smysl pro hodnotu svého intelektuálního bohatství a svou důvěru v budoucnost knih a čtení. (…) Vítám také dílo Dominiqua Perraulta, jehož precizní argumentace si získala můj respekt. Budova, kterou navrhl, jejasná a zářná ve své symetrii; její linie jsou uměřené; její prostory a funkce jsou pojaty jednoduše. (…) Mezi nebem a zemí prostírá se esplanáda knihovny, otevřená pro všechny, jako rozlehlý veřejný prostor, ve kterém se mohou jednotlivci potkávat a vmísit se mezi ostatní lidi způsobem, jenž je tak ojedinělý u veřejných prostor moderních měst.« \Francois Mitterrand, 1995

»Je to klasické architektonické gesto, zcela v duchu Paříže. Jeho monumentální měřítko odpovídá městu a Francouzi mají, jak se zdá, chladnou racionalitu tohoto druhu projektů v oblibě.« \Richard Rogers – člen poroty mezinárodní architektonické soutěže, 1994

»Být architektem dnes znamená provozovat jednu z posledních renesančních profesí, jež zasahuje všechny oblasti lidského snažení. (…) Architektura není avantgardní umění, je to a riérgardní, tedy opožďující se umění. Byla vždy dvacet let za velkými avantgardními uměleckými hnutími, vždy plná úzkosti z toho, že ji kontaminují příliš rychle. Umělci vyhlásili smrt umění, je na čase, aby architekti manifestovali smrt, rozpad, zmizení architektury a nahradili ji přístupem, který propojí naše města se světem přírody. (…) Na knihovně mě fascinuje pocit, že jsme vytvořili mystické místo, které přesahuje všechny dosud známé odkazy.« \Dominique Perrault – architekt knihovny, 1995

Soutěžní projekt BNF v Paříži od Dominique Perraulta (1989)
Mohu snad říci, že u zrodu Francouzské národní knihovny stály především dva impulzy: snaha soustředit francouzský národní fond knih publikovaných po druhé světové válce do jedné budovy v hlavním městě a úsilí podpořit nový urbanistický rozvoj východní části Paříže. Tím, že prezident Mitterrand převzal záštitu nad tímto projektem, dal jasně najevo, že tato knihovna je další z řady prestižních Velkých projektů (Grands projects), jež se za osobní podpory a dohledu francouzských prezidentů realizují v Paříži od druhé poloviny minulého století podnes. Mezinárodní architektonická porota rozhodla, že s takto formulovanou úlohou se nejlépe vyrovnává vize architekta Dominiqua Perraulta – ten se tak stal prvním francouzským architektem v řadě mezinárodních osobností, jež v současné Paříži staví takzvanou autorskou architekturu – tedy architektonická díla s vlastním autorským rukopisem.
Architekt Perrault svůj návrh nové knihovny – městského monumentu vypracoval jak na základě soutěžního programu připraveného pracovní skupinou pro ustavení veřejné národní knihovny, jejíž předsedou byl Serge Goldberg, tak díky vlastní analýze umístění velkých pařížských parků a veřejných ploch s ohledem na jejich vztah k řece. Právě kresby, jež zachycují Champ de Mars, zahrady a budovu Invalidovny, Tulerií a plochu Jardin de Plantes ve vztahu k Seině výstižně dokládají Perraultovo rozhodnutí navrhnout pro východní část města knihovnu u Seiny jako další z velkých pařížských plání a zároveň stavebních dominant: vzniklo plató s vnitřním atriem vymezeným čtyřmi monumentálními věžemi v nárožích. Perrault svou budovou–parkem směřoval rozvoj veřejných prostor města dál východním směrem, přes existující průmyslovou periferii. Iniciační potenciál tohoto rozhodnutí dnes potvrzuje nejen samotná knihovna, ale také společenské a obytné bloky nově vystavěné kolem ní ve třináctém pařížském obvodu. Veřejná národní knihovna dala tedy městu očekávaný transformační impuls a zároveň se stala od města oddělenou, samostatnou stavbou, jako tomu bylo u staveb antického Řecka, klasické i klasicizující architektury.
Soutěžní projekt BNF v Paříži od Dominique Perraulta (1989)
Na jedné straně má tato knihovna o celkové ploše 365178m² představovat veřejnou, »lidovou« stavbu, částečně supermarket – jak říká autor (čtyři Perraultem navržené věže jsou jednoduchým, popularizačním odkazem i mnemotechnickou pomůckou, díky níž i zapomnětlivý čtenář rozumějící pouze figurativním znakům zjistí, že budova vyhlížející jako čtyři proti sobě postavené otevřené knihy může být snad knihovnou, v níž jsou možná další knihy…). Na straně druhé jsou duchovní ambice knihovny nemalé: má se podle autora stát také částečně chrámem. A to chrámem, který má ve svém středu atrium a v něm spíše uměle vysazený kus pralesa než rajský dvůr. Oproti původnímu programu dnes knihovna uchovává národní knižní a audiovizuální fond nejen druhé poloviny, ale celého uplynulého století. Proto se nárůst akvizic, jenž měl probíhat postupným doplňováním knih do skladů podél obvodu skleněných věží, odehrál celý naráz již před otevřením knihovny a dnes jsou prosklené věže knihovny již prakticky plné – a tedy mnohem méně průsvitné, než bylo záměrem autora. Knihovna je členěna na čtyři oddělení: exaktní vědy a techniku; literaturu a umění; ekonomické a politické vědy; filozofii, historii a humanitní vědy. Kolem vnitřní fasády s výhledem do spodních pater atria jsou situována vědecká konzultační pracoviště (2034 míst k sezení) s knihami ve vyžádaném i volném výběru (500000 svazků), sklady a technické provozy jsou naopak po obvodu vnějším. V nejvyšším podlaží, s výhledem do horní části atria a korun stromů, je veřejná část knihovny s 350000 svazky, 2500 položkami periodik (a 1556 místy k sezení). Ta je přístupná veřejnosti od osmnácti let či s bakalářským univerzitním titulem. Mezi těmito podlažími jsou v mezaninech s vysokým stropem umístěny vědecké studovny, audiovizuální a konferenční sály (s proměnlivým počtem míst k sezení). Ve skleněných věžích je kromě automatického dopravního systému knih, obslužných prostor a skladů také proměnlivý počet míst pro administrativu a management knihovny. Členění prostor v jednotlivých podlažích se liší a může být dle potřeby opakovaně měněno. Také počet mezaninů se může měnit a s ním i užitná plocha studoven. Budova tedy nemění svůj celkový objem, ale může měnit svou celkovou užitnou plochu. Interiéry knihovny, obdobně jako vnější schodiště a plató (esplanáda) v exteriéru, jsou obloženy a členěny tropickým dřevem, na němž jsou a budou patrné stopy používání a patina. Dřevěné jsou také vnitřní, svislé otočné lamely členící a stínící skleněnou fasádu. Dovolují nám vnímat celou škálu měřítek stavby od hladkých celků k strukturovaným detailům až po jemné textury. Zatímco všechny tyto specifické stopy a prvky exteriéru i interiéru stavby zaznamenávají plynutí času a změny sledů prostor knihovny, vnitřní »les« – skupina vzrostlých stromů v atriu – podle autora »knihovnu situuje do bezčasí, jehož odkazy jsou univerzální«\1 (str. 48). Nositelem mimočasovosti a univerzality architektury zde tedy není stavba samotná, ale její propojení s věčně se proměňující přírodou.
Mohu tedy teď říci snad také to, že knihovna pracuje s postupy klasické a moderní architektury ne zcela klasickým či modernizujícím způsobem. Na jedné straně působí na své okolí jako iniciační a organizující prvek, na straně druhé užívá architektonické i mimoarchitektonické prostředky k vyjádření vlastní otevřenosti, několikasložkovosti a proměnlivosti v čase a prostoru. Je nejen, jako Boullého návrh knihovny, utopickou stavbou ztělesňující pravidelný a symetrický l’image de l’ordre (obraz řádu) uprostřed amorfní a proměnlivé přírody. Je také architekturou kompozitní, téměř manýristicky uchopující nehmotnou proměnu fyzického a nefyzického tam, kde univerzální impulz k této změně nemá být připsán jediné instanci, ale vzájemné spojitosti hybridní, »umělé-divoké« přírody s fyzickou-virtuální architekturou knihovny.
Francouzská národní knihovna v Paříži od D.Perraulta (1995)
Fyzické prvky, z nichž je prostorová struktura knihovny sestavena, jsou omezeny na jeden opakující se prostorový element – hranol. Ten je zmnožován a ukládán k sobě tak, aby navozoval dojem jasného, vyrovnaného, symetrického a stabilního strukturování. Tento dojem je však neustále destabilizován a znovu navozován vztahem k přírodě i k drobným stopám změn časových a prostorových toků zachycených architekturou vnějšku a vnitřku stavby. Způsob katalogizace, uchovávání a půjčování knih prostřednictvím počítačových pracovních stanic (7 milionů položek katalogu knihovny, 13 milionů položek Francouzského jednotného katalogu) je chápán jako nefyzický »prvek« mezi prvky fyzickými. Meziprostor věží-knih pak může architekt Perrault chápat nejen jako prázdno, ale také jako virtuální objem řízený proporčními vztahy (Perrault mluví doslova o »proporcích virtuálního objemu mezi věžemi«)\1 (str. 56). Takovéto podřízení virtuality klasickým kompozičním principům vede ke vzniku klasicizující elektronicko-fyzické knihovny. Ta nás inspiruje k tomu, abychom virtuální knihy četli v knihovně klasické a s klasickými knihami si vyšli do »lesíka« v atriu, sedli si tam pod strom a četli. Tehdy klasická knihovna »zmizí« a virtuální objem atria se promění na prostor ke čtení. Pravidla této knihovny nás však s knihou do »lesa« nepustí. Knihovnu tedy necháváme zmizet, zatímco si v ní čteme, a ve virtuálním objemu si zatím čte jen naše virtuální já.
Můžeme také nechat knihovnu znovu vyvstat před naším zrakem a blíže si ji prohlédnout, číst její znaky a symboly. A nemusíme se předtím stát mnichy, univerzitními studenty a profesory, vzdělanci, nakupujícími v supermarketu ani jinými »zasvěcenci« než zasvěcenci »psaní knihoven«. Veřejně přístupné, symbolické místo, jež zde architekt vytvořil spolu s výtvarníky Richardem Serrou a Jamesem Turellem, nám ke čtení poskytuje hned několik možných vrstev a měřítek:
a \ Měřítko města: stavba může být otevřenou městskou bránou obrácenou k severu, jihu, východu i západu.
b \ Měřítko budovy obecně: stavba může být pevností se čtyřvěžím a vnitřním nádvořím porostlým stromy. Klášterní stavbou. Je to také silo na knihy, vertikální skleněný labyrint, minimalistická instalace z hranolů, land art. Nedokončený rám, jehož vrchol a střed je virtuální… atd.
c \ Měřítko knihovny: čtyři věže – knihy rozprostírají otevřený prostor ke čtení knih i knihovny samotné. Skleněné knihy zaplňující se knihami. Dokončování knihovny je tok, akumulace, ukládání poznatků, pomalá a zjevná kulturní sedimentace.
d \ Měřítko prostorových hádanek a paradoxů: je možno číst v Paříži a současně mimo Paříž? Jsou v otevřených knihách zase otevřené knihy a v nich opět…? Jak číst prostory průhledně-neprůhledné? Je inverze knihy také knihou svého druhu? Je klasický podstavec a rám… atd.

2. ZASTAVENÍ
dekomponující a současně rekomponující: obsahuje zastavení dvě: první je delší, druhé zcela krátké. Prvním (A) je nerealizovaný projekt nyní představené Francouzské národní knihovny, jehož autorem je holandský architekt Rem Koolhaas (atelier OMA), a druhým zastavením (B) je projekt právě rozestavěné knihovny v Seattlu od téhož autora.

A
Soutěžní projekt OMA na Très Grande Bibliothèque (1989), foto: Hans Welrlemann
»V momentě, kdy elektronická revoluce zdánlivě rozpouští vše, co je pevné – zbavuje se vší potřeby koncentrace a ztělesnění – se nejzazší představa knihovny jeví jako zcela absurdní.« \Rem Koolhaas, 1998
»Všichni se zabývají utopií plně integrovaných informačních systémů, které nabudou svou hmotnou podobu ještě před otevřením budovy [Francouzské národní knihovny (FNK), pozn. aut.]: knihy, filmy, hudební nahrávky, počítače budou čteny z jediné »zázračné« tabule či stolu. Budoucnost neslibuje konec knihy, ale věk nových rovností.« \Rem Koolhaas, 1998
»Když jsme konečně přestali myslet na rozměry, je vysloven předpoklad, že [knihovna, pozn. aut.] bude mít 3–5krát více návštěvníků, než [galerie, pozn. aut.]
Beaubourg. Komunistický projekt v postideologickém věku?« \Rem Koolhaas, 1998

Podle architekta Rema Koolhaase má Francouzská národní knihovna s důrazem na knižní a multimediální záznamy vzniklé během 20. století mnohem větší šanci stát se konglomerátem obřího kina, mediatéky a knihovny než knihovnou klasickou či moderní (univerzálně polyfunkční). Podobně jako Perrault, také Koolhaas navrhuje budovu nové knihovny jako obrovské podium, do nějž však situuje jen sklady knih, dopravní systémy a horizontální komunikace. Nad tuto platformu pak klade další, sevřený blok jednotlivých specializovaných oddělení knihovny. Nejen Perrault, ale také Koolhaas chápe prostor vymezený svou stavbou metaforicky.
Nepovažuje jej za prázdno, ale za: »absenci budovy – mezeru vyříznutou v pevném bloku informací«\2 (str.616). Koolhaasovo rozvrhování provozů a forem knihovny nám přibližuje sebeironizující zápis z autorova deníku, jemuž není zcela cizí ani jemná absurdita:

»12. května
›Vědecký‹ den.
Vezmi:
1 desku skladů
1 desku administrativy/kanceláří
1 desku horizontálních komunikačních prostor/výtahů

Laminuj je dohromady tak, aby utvořily jedinou velkou budovu.
Vytáhni drátky zavinutých čítáren nahoru, jakoby šlo o rozbořenou Babylonskou věž s výhledem na Seinu. Teď desky horizontálně rozřízni: každý řez odpovídá programu (provozu, funkci) budovy. Nemůžeš pochybit. Půdorys = řez.«\2 (str.622)

Soutěžní projekt OMA na Très Grande Bibliothèque (1989), foto: Hans Welrlemann
Čítárny se mají spirálovitě ovíjet kolem bloku těchto hustě k sobě kladených »desek« a mají čtenářům poskytovat výhledy na město i řeku. Ve druhé fázi projektu jsou čítárny z bloku desek naopak »vyříznuty« na způsob dutin. Autor říká: »…nejsou navrhovány, jsou jednoduše vyříznuty. Může nás tato formulace osvobodit od tíživého předstírání objevů?«\2 (str.626)
Díky tomuto »tesařskému a kamenickému« způsobu odebírání hmoty z pevného bloku nabývá budova svou výslednou porézní a »děravou« formu, jíž probíhá devět pravidelně rozmístěných výtahových šachet a několik rozlehlých, nepravidelných společenských prostor – dutin. Zde končí odebírání a k slovu se opět dostává přidávání hmoty. Koolhaas uvažuje o »bezforemné (formless) architektuře« \2 (s.638), jež by ve vztahu k tomuto místu ve městě utvořila knihovnu a zároveň neutvořila klasickou ani moderní formu, respektive pra-formu (archetyp, ideální tvar, jednotné dílo). Jednotlivé knihovny a studovny pak Koolhaas nenavr-huje, tak jako Perrault, v duchu kontinuálního, homogenního uvnitř členěného prázdného kontejneru, ale jako samostatné, navzájem rozlišené a oddělené prostory svébytných povah, provozů a forem. Tedy jako rozlehlá singulární, příbuzná a zároveň vzájemně diferencovaná tělesa (monády, planety, buňky, atd.), jež jsou nezávisle na sobě i na vnějším obalu knihovny upevněna na nosné konstrukci stavby. Podobné rozvržení čítáren a studoven vyčleňujících se z jinak relativně homogenního interiérového prostoru stavby zvolil nedávno v návrhu knihovny v Peckhamu v Londýně (?–1999) také architekt William Alsop.
V Koolhaasově atelieru je pak postaven inverzní model této knihovny: to, co má být ve skutečnosti plné, je v modelu prázdné a naopak. Probíhá společná diskuse a oponentura. Práce pokračují. Poslední vzniká skleněná fasáda a pak už jen finální prezentace projektu. Společnou diskusi (jejíž součástí bylo také mlčení) architektů, stavařů, výtvarníků a teoretiků o čtyři roky později Koolhaas rekapituluje: »Ostatní disciplíny si užívaly svou nově nabytou svobodu: hybridnost, lokálnost, neformálnost, náhodu, singularitu, nepravidelnost, výjimečnost – zatímco architektura uvízla v konzistenci, opakování, pravidelnosti, mřížkách, obecnosti, všeobsáhlosti, formálnosti a předpojatosti. Naše práce se stala společnou výzvou k architektonickému a inženýrskému prozkoumání výše zmíněných svobod. Stala se znovudobytím řezu. Vyslovením naší společně sdílené nespokojenosti s provozem formulovaným jen na základě rozmotávání klubíček našeho bujícího podvědomí. Stala se zrušením jediného, grandiózního řešení integrujícího konstrukci a provoz. Šlo také, upřímně řečeno, ohledání budovy, která bude nejenom jiná, ale bude také jinak vypadat: díky své autentické novosti.«\2 (s.667–8)
Je zřejmé, že v návrhu dvacetipodlažní knihovny byly jednotlivé provozy umístěny částečně s ohledem na soutěžní program (funkci) a částečně náhodně. Všemi patry budovy probíhají sklady a kanceláře. Z nich jsou ve čtvrtém podzemním podlaží vyděleny audiovizuální a promítací sály, jakožto velké kabiny pro sledování videa, televizních programů a pro poslech hudebních nahrávek. Nad nimi jsou pak hudební, video a filmové knihovny společně s konferenčními sály (3. PP). Knihovna hudební a knihovna pohyblivého obrazu má svůj prostor nejen o patro výše (2.PP), ale také ve výstavních sálech a galeriích patra následujícího (1.PP). V úrovni terénu se do horních i spodních podlaží knihovny vstupuje výtahy a eskalátory z otevřeného, devět metrů vysokého prostoru beze stěn. Strop i podlaha tohoto vstupního plató je navržena z matného, mléčného skla, přes které může prosvítat světlo z interiéru knihovny. Zde by byly také instalovány velkoplošné elektronické tabule – obrazovky, jež mají příchozím poskytovat informace o událostech odehrávajících se v knihovně.
Soutěžní projekt OMA na Très Grande Bibliothèque (1989), foto: Hans Welrlemann
Pro návštěvníky, kteří by chtěli vyjít z budovy a zároveň knihovnu zcela neopustit, zde není navrženo vnitřní atrium, ale restaurace, tělocvična, plavecký bazén a park s vyhlídkou na střeše knihovny. Mezi prvním a posledním patrem je pak osmnáct podlaží zmíněných průběžných skladů – místy proděravělých jen konferenčními místnostmi a studovnami ovoidních a ortogonálních forem. Koolhaas však na rozdíl od Perraulta mezi prostory své architektury nepovažuje za jakýkoliv, ani za univerzální virtuální objem. Považuje je za nepřítomnost domu. Za virtuální dům. Jsme jím vyzýváni, abychom se pokusili virtualitu vnímat v kontextu s architekturou, v níž žijeme, a obohatili tak naši stávající, duchovní i tělesnou zkušenost bydlení. Můžeme ve virtualitě prodlévat a nějak snad v ní i bydlet –zejména však díky ní komplexněji a zároveň diferencovaněji obýváme své domy a domovy aktuální. Koolhaasův projekt není – jako projekt Perraultův – inspirován myšlením klasiků a utopistů. Bere v úvahu současné představy a názory na místo (topos), na neexistenci místa (atopii) i na přehodnocování: dekomponování a rekomponování míst (distopii).
Je-li distopií zrcadlo, v jehož odraze je místo zmnoženo a stranově obráceno, je-li distopií zároveň také loď, jež plave z místa na místo a současně je také sama jakýmsi »místem« svého druhu, pak Koolhaasovy prostory-dutiny a prostory-ovoidy levitující ve skladech knih a zároveň na místech zmnožovaných »zázračnými« tabulemi a stoly, jež nás přenášejí mezi místy zvukovými, obrazovými a textovými, představují hybridní, »distopický topos« současné architektury. V tomto smyslu se Koolhaasova knihovna nechává naším prožíváním a poznatky virtuality inspirovat mnohem otevřeněji než knihovna Perraultova. A čím Koolhaasova knihovna inspiruje naše setkání s knihou? Podobně jako my sami vyjímáme knihu z regálů a bereme ji do dlaní, knihovna vyjímá čtenáře z ortogonálního řádu svých skladů a kanceláří a usazuje je při čtení do rozlehlých prostor, z nichž některé jsou utvářeny na způsob zavinutí Möebiovy pásky: »Představte si místnost, ve které zeď plynule prochází v strop, ten zase v zeď a ta zase v podlahu… Místnost se svinuje do smyčky. (»Room loops the loop.«\2 (str.634)
Tento Koolhaasův projekt knihovny nebyl stavebně realizován, ale jeho myšlenka společenských a zároveň individualizovaných prostor vyjmutých z pravoúhlé mřížky logistikou řízených skladů a kanceláří je dnes následována, rozvíjena a citována mnoha současnými architekty a architektkami. Někdy jsou pro rozvoj architektury důležité nejenom projekty stavebně realizované, s kterými máme vlastní, prožívanou a konceptuální zkušenost, ale také projekty »ideové«, známé jako myšlenky zaznamenané v obrazech, modelech a textech inspirujících naše další poznávání a tvorbu architektury. Nebyly možná realizovány mimo jiné také proto, že nenašly podobně naladěného klienta a investora: nevyhověly členům porot, nezdály se občanům a státní správě, politikové se v nich neshledali s odrazem svých záměrů. Někdy stačí, aby tato inspirující díla »jen« našla otevřenějšího klienta, jinou zemi a příhodnou dobu stavební realizace. Tak jako Koolhaasův návrh knihovny v centru města Seattle v USA.

B
Seattle Public Library od OMA/LMN (2004)
Jedenáctipodlažní budova veřejné knihovny v Seattlu s 1400000 svazky knih, tiskovin a audiovizuálních záznamů představuje jinou verzi předchozího Koolhaasova návrhu a dalších jeho dvou nerealizovaných projektů knihoven pro univerzitu Jussieu v Paříži (1999). Koolhaasův názor na knihovny se radikálně nemění:
»Knihovna se z prostoru ke čtení proměňuje na společenské centrum s mnohanásobnými kompetencemi.« Tato knihovna je kombinací pěti platforem a pěti programových či funkčních shluků (clusters) – mezi nimi jsou pak administrativní a organizační platformy – prostory pro práci knihovníků, jejich interakci a »hru« s médii. Fakt, že obsah knihovny může být zapsán na čip, a také fakt, že knihovna může uchovávat obsahy všech ostatních knihoven v zemi, vede podle Koolhaase k několika převažujícím vlastnostem knihovny v Seattlu:
\ je komprimována, zhuštěna a přehodnocuje způsoby uskladnění knižních sbírek a digitálních dat;
\ je flexibilní tak, že každá její část má svou vlastní, specifickou flexibilitu;
\ lze v ní rozlišit několik formových vrstev (platforem, plató) a programových (funkčních) shluků, jež mohou a nemusí být vzájemně provázány. Jedna z platforem je také platforma virtuální;
\ diagram organizace virtuálního prostoru knihovny se stává východiskem pro komponování fyzické budovy, kterou čtenáři a návštěvníci knihoven realizují svou přítomností a činnostmi na konkrétním místě a v konkrétním čase.

3. zastavení – mnohanásobně hybridní:
Zde bych mohla uvést mnoho knihoven, od těch historizujících a eklektických až po ty, pro něž nemám formulován přesnější model, směr, školu ani jinou přihrádku. Upřímně mě neláká zabývat se historizujícími a eklektickými knihovnami, jimž se mnohem zasvěceněji věnují jiní historikové a teoretikové architektury. Krátce se zde tedy na závěr zmíním o třech knihovnách, pro něž jen obtížně hledám jakási vymezení, ale jež jsou nějak, i když není vždy zcela zřejmé jak, důležité. Mnohdy je jejich poetika, vztah k jiným dílům, citlivost k současnému dění tím, co mne na nich oslovuje.

A
Centrální vědecká knihovna TU Delft od Mecanoo (1998)
Tou první je Centrální vědecká knihovna Technické univerzity v Delftu (projekt 1993–95, realizace 1996–98)

»Jistěže diskutujeme o moderních elektronických médiích a také o otázce, zda mají knihy a knihovny budoucnost. Konec konců, všechny informace budou zřejmě přístupny kdykoliv a odkudkoliv: od nejmenší studovny až po to největší počítačové laboratorium. Ale univerzitní knihovna nabízí i prostor pro pěstování našeho vědění a pro výzkum, pro soustředění a zamyšlení. Je to také prostor určený k setkávání, ve kterém můžeme podnětné myšlenky sdílet společně.« \Francine Houben, 1998

»Sním o budově plné knih, dalších knih a zase knih – s krásnými kruhovými čítárnami. Budovu, ve které můžeme knihy vidět, dotýkat se jich a přivonět k nim. Propast mezi snem a realitou je však obrovská. Provoz knihovny předpokládá, že knihy budou ve skladech.« \Francine Houben, 1998

»Chtěla bych do areálu Technické univerzity vnést trochu romantiky.« \FrancineHouben, 1998

Knihovna v Delftu byla v pořadí třetí knihovnou, na níž architekti a architektky holandského studia Mecanoo pracovali. Po fakultní a veřejné knihovně to byla první knihovna univerzitní – přesněji centrální výzkumná univerzitní knihovna, jejíž úlohou je sloužit nejen studentům a pedagogům univerzity v Delftu, ale také se starat o centrální katalog vědecké a výzkumné literatury všech holandských univerzit. Ředitel Leo Waaijers kladl v programu budoucí knihovny, spravující kolem jednoho milionu svazků, důraz na vybudování centrálního registru a regulaci toku informací počítačovými prostředky. Svou vizi knihovny přirovnal k letištnímu terminálu.
Architektka Francine Houben, jež ve studiu Mecanoo projekt této knihovny vedla, navrhla knihovnu jako vrstvu krajinného reliéfu. Střecha knihovny porostlá trávou se na jedné straně dotýká země, na straně druhé se zvedá jako stoupající terénní vlna: »Knihovna je budova, která nechce být budovou, ale krajinou. (…) Měla by zůstat krajinou, s jemně zakřivenými tvary a ostře seříznutými hranami. Lidé by měli mít možnost doslova po knihovně kráčet jako v krajině.«\3 Toto pojetí knihovny realizované jako umělý svah má zřejmé ekologické, urbanistické i architektonické motivace. Zatravněná střecha knihovny má akumulační potenciál, chrání budovu knihovny před prudkými změnami vnější teploty. Chladný vzduch je v noci do budovy nasáván, uskladněn v podzemí a ve dne jsou jím pak ochlazovány interiéry knihovny, včetně počítačového laboratoria. Budova s travnatou střechou také na univerzitu přináší nezanedbatelnou plochu udržované veřejné zeleně a vzrostlých stromů. Z urbanistického hlediska pak tvoří předpolí, vstupní prostor do vedlejší budovy univerzitní auly.
S jistou nadsázkou lze říci, že tato knihovna-terénní vlna je funkční ve třech měřítkách (kontextech) a dvěma způsoby současně: z vnitřku i z vnějšku. Jako dům i jako louka.
Architektce Francine Houben se nakonec podařilo částečně realizovat také její sen o knihovně plné knih, knih a zase knih: do budovy knihovny vstupujeme přes skleněnou fasádu, za níž vidíme až do nitra skladů knih členěných skleněnými příčkami. I když se knih nedotkneme ani si k nim nemůžeme přivonět (tak jako k trávě na střeše), můžeme je alespoň zahlédnout dříve, než usedneme k počítačům, abychom je opět nalezli a sledovali jejich cestu k nám a naši cestu k nim. Kromě knih ve volném výběru, uložených v dřevěných policích, máme tedy jako čtenáři také přehled o pohybu ostatních knih po budově (včetně jejich dopravy proskleným dopravníkem knih). Oddělení vzácných knih a tisků mělo být podle projektu umístěno za purpurovým sklem. Ve výsledném řešení je sklo bílé, barevné jsou však vnitřní dělicí stěny (modrá) a křídla dveří do jednotlivých oddělení knihovny (červená). Místnost pro 300 počítačových pracovních stanic je členěna na malé pracovní boxy, aby čtenáři měli soukromí a částečně byla odcloněna modravá zář monitorů. Hlavní prostory knihovny – studovny – jsou umístěny odděleně ve věži-kuželu, jenž interiér knihovny osvětluje denním světlem: »S krajinou by měla kontrastovat velká forma. Dlouho jsme přemýšleli o jejím přesném tvaru. Měla by být kruhová, ale měli jsme pochybnosti o tom, jak ji zakončit. Nakonec logika konstrukce její tvar určila: kužel – jako indiánské teepee v krajině. Hezké na kuželu je to, že je čistou, konstruktivní formou – symbolem Technické univerzity. Kužel dá prostor vnitřním, uzavřeným čítárnám. Jsou zavěšeny ve vrcholu kuželu – tím získáváme krásně rozlehlé prostory bez sloupů. Kužel jako symbol technologie, ale také klidu a kontemplace. Kužel, tak jako připínáček, spíná architektonickou formu s ›nekonečnou, širou krajinou‹.«\3 Na rozdíl od Perraultova projektu, kde středem knihovny je příroda, zde žádný střed není – jen jakýsi decentrovaný obvod, ve kterém je místo pro ideální těleso. Kromě zmíněného programu měla na formování knihovny vliv také sousední aula navržená holandským atelierem Van den Broek a Bakema.
Centrální vědecká knihovna TU Delft od Mecanoo (1998)
Postavit vedle tak výrazné budovy další dům je zásadní rozhodnutí. Francine Houben budovu auly považuje za »betonovou sochu«. Návrh knihovny-krajiny sousední aulu spíše respektuje a podporuje, než by mu ubíral na monumentalitě: »Výsledkem jsou vlastně dvě nové budovy: knihovna krajinu podpírá a aula si do krajiny sedá.«\3 Jde o pozoruhodný příklad participace s prostředím, a tedy stavby, která je pokračováním, navazováním řetězce tam, kde jiní tvoří monády. Architektka Francine Houben odmítla také nabídku univerzity, aby projektovala dostavbu této auly. Naopak univerzitě navrhla, aby byl rozpočet na dostavbu použit na obnovu vnitřních prostor a rekonstrukci budovy, čímž počet míst v jídelně stoupl na univerzitou požadované číslo, a budovu auly tedy nebylo třeba dostavovat. Ale jak zhodnotit ohleduplnost toho, co postaveno nebylo?
V porovnání s Perraultovým i Koolhaasovým návrhem nám tato malá knihovna předvádí zcela jiný způsob spolupráce architektury s okolním prostředím. Budova je nejen kontextuální, je také "spolupracující". Sklo v ní není použito jen na povrchu (aby bylo vidět dovnitř knihovny a ven z ní), ale také v interiérech (aby bylo vidět budovou téměř »skrz naskrz«). Kolemjdoucí, čtenáři i zaměstnanci pak vidí nejen na knihy v policích, ale také, jak je to v holandské architektuře běžnější, mají přehled o administrativních a řídicích mechanismech fungování knihovny jakožto veřejné instituce. Knihovna je tedy nejen uživatelsky, ale rovněž provozně transparentnější a méně oddělená od veřejného prostoru, než je tomu u předchozích projektů knihoven a ostatních staveb univerzity. Chceme-li, můžeme to považovat za vizuální propojení vnějšího veřejného prostoru s prostorem veřejných institucí. S Koolhaasovým projektem se toto řešení shoduje v intuici, že číst knížku budeme v současné knihovně spíše v odděleném, nepravoúhlém prostoru. Ve shodě s předchozími dvěma projekty i tato knihovna dospívá k technologicky dobře vybavené kompaktní geometrické formě (hranol, kubus, kužel). Francine Houben však k základnímu tělesu nejvýrazněji, byť aditivně, připojuje formu řízenou spíše topologicky než geometricky. Pro všechny zatím představené projekty platí, že počítačovým technologiím jsou zde rezervovány samostatné, speciálně vybavené místnosti. Celkový řád a provoz stavby se (až na Koolhaase) k telematickým zážitkům s elektronickými médii staví spíše rezervovaně, než by se jimi nechával opravdu tvořivě inspirovat.

B
Druhým zastavením jsou skici k nerealizovanému projektu Evropské kulturní a informační knihovny (BEIC) v Milánu (2001) od architekta Jo Coenena, analyzující elementy a toky informační knihovny.

C
Závěrečným zastavením je podle mého soudu nejotevřenější příspěvek ke knihovnám informačního věku: Mediatéka v japonském městě Sendai (projekt 1995–1997, realizace 1998–2000).

»Designboom: Který z Vašich projektů Vám přinesl největší uspokojení?
Toyo Ito: Mediatéka v Sendai. Pracoval jsem na ní šest let a bylo to obohacující.«
\Z rozhovoru architekta Toya Ita pro internetový časopis Designboom, 2001

»Doba, kdy muzea, knihovny a divadla hrdě předváděla svou archetypální přítomnost, skončila. Existence obrazů na stěnách a knih na papíře již není absolutní. Relativizují ji elektronická média.« \Toyo Ito, 1997

»Mediatéka bude archetypem zcela nové architektury. Bude obývána dvojí tělesností současných lidí – jejich tělesností tvořenou tokem elektronů a také jejich tělesností jednoduchou, odpovídající přírodě.« \Toyo Ito, 1997

Model Mediatéky v Sendai z roku 1995 věnovaný MoMA.
Mnohokrát byla citována slova architekta Toya Ita, podle kterých je mediatéka v Sendai inspirována stébly vodní trávy tančícími v proudu vody. To je, řekněme, známější a oblíbenější z autorových metafor. Méně jsou v této souvislosti citovány výroky oslovující jiné oblasti naší imaginace: »Odedávna bylo lidské tělo propojeno s přírodou prostřednictvím orgánů, v nichž cirkuluje voda a vzduch. Lidé jsou dnes vybaveni elektronickým tělem, v němž cirkulují informace – se světem informací je tedy propojují sítě tohoto jejich druhého těla. (…) Největší výzvu pro nás dnes představuje otázka, jak tyto dva typy tělesností vzájemně propojit.«\4 Podobné otázky Toyo Ito klade architektuře: »Prostřednictvím současné architektury musíme navázat vztah s elektronickým prostředím tak, že do ní informační toky a turbulence zahrneme. Otázkou je, jak můžeme propojit jednoduchý prostor související s přírodou a prostor virtuální, jenž se světem souvisí prostřednictvím elektronických sítí. Prostor, který by oba integroval, by mohl být snad představitelný jako elektronicko-biomorfní.«\4
V konceptu knihovny je tato představa konkretizována na práci se třemi prvky:
\ rovinami (6 horizontálních rovin komunikace);
\ tubusy (13 vertikálních nosních a komunikačních toků);
\ kůží (dvojitá prosklená fasáda).
Úlohou struktury kombinující tyto tři prvky je utvořit prostor k propojení knihovny (150 000 svazků), centra vizuálních médií, divadla, galerie, počítačových pracovišť s tiskařskými dílnami a kopírovacími centry, v nichž si příchozí mohou sami »vydat« knihu a/nebo pořídit různé vizuální, zvukové a datové záznamy. Trasy a postupy veřejného uchovávání a směny informací jsou zde vzájemně nehomogenně propojeny. Mediatéka je zatím jedinou stavbou tohoto druhu. Představuje formulující se přístup ke znovudefinování místa knihovny v současné kultuře.

Poznámky a literatura
\1 Bibliothèque nationale de France 1989 – 1995. Dominique Perrault architecte. (Ed.) Jacques, M., Lauriot-dit-Prévost, G., Artemis, Paris 1995.
\2 S,M,L,XL. (Ed.) O.M.A., Koolhaas, R., Mau, B., The Monacelli Press, New York 1995.
\3 Houben, Francine: »Library of the Future«, přednáška proslovena na konferenci Prostor budoucnosti – Knihovny 21. století, Helsinki, Finsko 2. – 3. 6. 2002 (http://www.lib.hel.fi/conf02/).
\4 Ito, Toyo: Image of Architecture in Electronic Age, (http://www.um.u-tokyo.ac.jp/publish_db/1997VA/english/virtual/01.html).
Zdroj: knihovna a architektura 2003 \ knihovny bez bariér
Vložil: Petr Šmídek, 04.04.08 08:05
Návštěvnost: 16005 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.