Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Vladimír Jeník: "Na modelu se nedá švindlovat"

Přes veškerou často zmiňovanou univerzálnost oboru a "renesanční" záběr architekta se tato profese neobejde bez dalších. Jedním z příkladů může být výroba architektonických modelů, která v současnosti stále častěji přechází do rukou specialistů. K nejzná- mnějším a jistě také největším modelárnám u nás patří firma Jeník - jméno představující téměř synonymum modelářské profese. Modely z této dílny najdeme namátkou ve sbírkách Národní galerie v Praze, ve stále se rozrůstající kolekci Muzea umění v Olomouci a vlastní, stejnýma rukama zrekonstruované práce se objeví i v pražském Národním technickém muzeu. Studio vyhledávají přední čeští architekti, nicméně ke stálým zákazníkům patří například také newyorská kancelář Richarda Meiera.
Modelárna pana Jeníka sídlí na adrese architektuře zaslíbené: V bývalé holešovické fabrice na vodoměry mají svou kancelář také Josef Pleskot a Ladislav Lábus. Část přízemí tohoto industriálního objektu zrekonstruovala v polovině devadesátých let pro účely modelářské dílny Markéta Cajthamlová ve spolupráci s Lvem Lauermannem. Jednoduché, prosvětlené prostory dodnes odkazují ke švýcarské čistotě a preciznosti - vlastnostem, jež jistě nejsou panu majiteli proti mysli.

TECHNOLOGIE A VÝVOJ

Bude to znít možná neuvěřitelně - a bezpochyby také úctyhodně - nicméně architektonickým modelům se věnujete už přes čtvrt století. Jak moc se obor od počátku osmdesátých let, kdy jste začínal, proměnil?
Získali jsme především nové materiály - některé celosvětově, jiné jen v Čechách. Technologie, polyuretany, některé druhy umělých hmot. Většina modelů na celém světě se totiž dělá z umělých hmot - většinou z plexiskla, které je relativně stabilní a zdravotně nezávadné. Naše specializace musí vždycky využívat materiály, které se vyrábějí pro velké obory. Protože nikde na světě nebude nikdo nic vyvíjet speciálně pro modeláře. Polyuretany vlastně nahrazují dřevo pro slévárenská nebo designérská studia automobilek, které představují velký trh. A právě jejich prototypy jsou našim potřebám velmi blízké. Za rohem stojí počítačem řízená fréza, což je také produkt zmíněného průmyslu. V tomto ohledu se obor změnil skutečně hodně.
V době, kdy jsem začínal, využívala většina modeláren ruční práci od A do Z. Díky dlouhé předcházející zkušenosti s pohyblivými modely - dělal jsem rádiem řízená letadla nebo auta - jsem si byl vědom, že je nezbytné, aby některé součásti byly vyráběné strojně. Rukama se dá udělat sice skoro všechno, ale dlouho to trvá a přesnost nelze dosáhnout. Neskromně tedy můžu říct, že automatizaci jsem u nás do oboru částečně vnesl i já. Vlastimil Slíva, u kterého jsem začínal, byl architekt, nesmírně šikovný, s obrovskými zkušenostmi. Ale všechno dělal nožem a na stole. I soustruh pro něj byl novinka.
Dnes se obor dostává z amatérské rukodělné práce ke strojařské přesnosti. A mě tento směr baví. Samozřejmě to tak být nemusí: Model může být slepený z krabice od bot a může být krásný. Ale osobně mám pocit, že některé věci by měly vydržet dlouho. Musí být tedy udělané s gruntem - a proto je technologie důležitá.

Zmínil jste stálost a trvání: Při povodních v roce 2002 se v Invalidovně, přesněji v Archivu architektury NTM v Praze utopilo hodně modelů. Dotkla se vás tato katastrofa nějak?
Určitě. Část zničených modelů jsme dělali ještě se Slívou. A některé z nich jsme dostali dokonce k rekonstrukci. Moji nynější kolegové, kteří tuto dobu nepamatují, se občas smějí: Například když viděli podivně rozteklou hroudu a já jsem vysvětloval, že to byl trávník vyrobený z krystalového cukru a přestříkaný barvou...

Vzpomenete si u kterého modelu to konkrétně bylo?
U jednoho z návrhů na divadlo Na provázku pro SIAL.

Restauroval jste tedy své vlastní práce. To se málokomu podaří. Můžete přiblížit, o jak velkém objemu hovoříme?
Práce stále probíhají, jejich tempo souvisí s přísunem peněz z Ministerstva kultury. Ročně se restauruje tak dvacet modelů. Na zakázce ale nepracujeme sami, dělají na ní i moji bývalí kolegové, kteří dnes mají vlastní firmy. Momentálně máme v ateliéru dva modely a třetí brzy přibude. Opravovali jsme jich zatím, odhaduju, osm - například návrh divadla Na provázku nebo model varianty půlkulaté Sněžky od Sialu. Některé byly rozloženy na prvočinitele. Pro mě je tento úkol zajímavý právě tím, že reálně vidím, jak jsme byli modely schopni dělat před dvaceti lety a jak dnes. Nejsou to žádné domněnky ale konkrétní srovnání.

Jak takové restaurování probíhá? Používáte totožné postupy - pracujete tedy opět ručně?
Pan architekt Krajči z NTM samozřejmě trvá na tom, aby objekty zůstaly v autentické podobě. Požadavek rozhodně chápu, nicméně občas se dohadujeme, zda se například části mají či nemají znovu barvit, protože barvy voda smyla a tak podobně. Ale samozřejmě rozpuštěný cukr nenahradíme znovu cukrem.

Ne?
Stejnou strukturu dnes dosáhneme jinými prostředky.

PODKLADY A KLIENTI

Přesuňme se k samotnému provozu dílny. Kolik zhruba zaměstnáváte lidí?
Mezi šesti a osmi. Zkusil jsem i víc, ale to už pak moc nefunguje, protože ztrácím kontrolu. S menším počtem lidí se naopak nedá stíhat větší zakázka. Najít kompromis je hrozně problematické.

A lze nějak odhadnout kolik modelů za rok uděláte?
Přibližně padesát až šedesát.

Co musí člověk umět, když ho přijímáte?
Moji lidé přicházejí odevšad. Veledůležitý je především zájem a osobní přístup. Není potřebná snad ani konkrétní kvalifikace, ale technické myšlení a představivost. Model se většinou dělá souběžně s projektem, kdy výkresy nejsou pořádně udělané. Podklady k modelům jsou tedy většinou ve fázi vývoje. Což je kapitola sama pro sebe. Přesné podklady snad nikdo v Čechách neumí.

Je to tak zlé?
Mám možnost srovnání. Pracovali jsme pro Gehryho, pro Nouvella, pro Meiera... Ostatně pro Richarda Meiera děláme opakovaně.

Naznačujete tedy, že kvalita podkladů pro model se nedá se zahraničím srovnat.
Architekti v Čechách neumí kreslit. V Čechách navíc neexistuje jednotná struktura podoby plánové dokumentace. V Americe platí zákon, podle kterého musí být vypracovaný každý projekt. Výsledkem je jakoby sešit, všechno je vyhotoveno na formátu A3 bez ohledu na měřítko výkresu. Celý projekt je jednotně vytištěný. Všechny hladiny v počítači - byť jich je dvě stě nebo tři sta - mají určené číslo. Vypnu všechny hladiny, spustím číslo 33 a dostanu hranu chodníku. U každého projektu.
Nic takového v Čechách neexistuje: Každý člověk, každá kancelář si dělá plánovou dokumentaci jinak. Dokonce i kolegové v jedné kanceláři používají různé metody. Zvládnou to, protože kreslí na serverech; výstupy potom nacpou do tiskárny a hotovo. Ale když se má ve výkresech někdo orientovat a použít podklady například jako my pro model, nejde to. Musíme kreslit znovu.

???
Překreslujeme výkresy, protože podklady jsou z devadesáti procent nepoužitelné: čáry přes sebe, nespojené čáry, absolutní zmatek. Chápu, když člověk udělá chybu. Ale toto chyby nejsou. To je systém - respektive nesystém.
Dělali jsme čtyři modely pro Plečnikovu výstavu, díky čemuž jsme se dostali ke kopiím jeho plánů: je tam všechno a navíc absolutně přesně. Třebaže kreslili rukou, nenajdete tam chyby.
Dnes nikdo nechce investovat čas do toho, nakreslit věc pořádně. A já to mnohdy za ně udělám, ale někdy si už říkám: Toto není můj business. Na počítači umí pracovat líp něž já, já jsem se to učil sám, a tak tu sedím, předělávám a nadávám...

Neměl byste naopak vy zadat parametry?
Jasně. Krásné. Nejsou pořádné podklady, není model. Ale to nemůžu v Čechách ani říct.

Nicméně zní to logicky...
Logicky to zní. Ale byli bychom bez práce.

Čím to je?
Obecný šlendrián. Čechy krásné, Čechy mé... Tato situace začíná už třeba u mapových podkladů, které prodává magistrát města. Žalostný stav. Tři vrstevnice přes sebe, nebo nejsou spojené, polorozpadlé, vrstevnice třicet let staré zkombinované s novými. Boleslavská automobilka funguje proto, že ji řídí Němci. Bez zavedení řádu by nebyli tam, kde dnes jsou.

A nefungovala Škodovka i před tím?
Fungovala. Ale to dělala embéčko.

Udělal jste za ty roky model, který byl pro vás natolik výjimečný, že se vám nechtělo dát jej z ruky?
Ten první. Model pro D. A. Studio, snad z roku 1981, rozhodně z doby kolem vánoc. Soutěž do Španělska, kulatá věž, rozkládací po patrech... Dodělávali jsme jej v noci, jako ostatně ještě často potom.

A z poslední doby?
Opakovaně pracujeme pro newyorskou kancelář Richarda Meiera. Jejich důvěra je pro mě oceněním. Začali jsme Pankrácí. Když totiž investor zjistil, že bude potřebovat model celé pláně, začal přemýšlet o penězích a hledat. Vlastně jsem nikdy nezjišťoval, jestli to vyprovokoval Johny Eisler, který tehdy u Meiera pracoval a kterého znám ještě odtud, než emigroval. Nicméně protože v Americe nevěřili, že by takovou věc byl v Čechách někdo schopen udělat konkurenceschopně, dali podmínky a navíc řekli, že musím přijet.

Cestoval jste kvůli této zakázce do New Yorku?
Na náklady ECM jsem absolvoval padesáti tří hodinovou cestu Praha - New York - Praha, s jednou nocí v hotelu. V devět ráno jsem byl očekáván a do čtyř odpoledne jsme se bavili o tom, jak má být model udělaný; samozřejmě včetně toho, že mi ukázali i kancelář.

Pamatujete si, kdo s vámi mluvil?
Nejvyšší se mi věnoval samozřejmě jen chvilku, John také nepříliš dlouho. Většinu času jsem hovořil s Rakušanem Stefanem Scheibrem.

Předpokládám, že měli jasnou představu, jak má model vypadat.
Naprosto. V kanceláři jich vidíte vystavených nejmíň třicet. A myslím, že právě na nich sledovali moje reakce. Obcházel jsem je a v duchu si říkal: Dobré, není tu nic, co bychom neuměli, nic co by mě zásadně překvapovalo. A tak mi zadali Pankrác. A po čase se ozvali, že potřebují galerii do Baden Badenu. Od té doby jsme pro ně dělali několik dalších domů. V současnosti se bavíme o věži do Tel Avivu... Na základě této zkušenosti se na nás už obrátily také newyorské realitní kanceláře.

Překvapil vás u Meiera nějaký konkrétní požadavek?
Ani ne. Byl jsem připravený. Řekli, že model nesmí být řezaný laserem, ale CNC strojem. Laser je nepřesný, i když se samozřejmě bavíme o desetinách milimetru. Výsledky si pokaždé pečlivě prohlížejí a dokonce i po několika zkušenostech požadují vždy nejprve vzorky fasád nebo jiných komplikovaných míst. A pak píší: Ty otisky prstů na plexiskle doufáme na hotovém modelu nebudou... Jsou detailisti, ale nakonec se nestydí pořádně poděkovat.

A zmíněný CNC stroj?
Mohl jsem s klidem přikývnout. Stál už v dílně - je to vlastně počítačem řízená fréza, kterou pro mě dělal na objednávku kamarád od autíček.

Je typická takto podrobná konzultace zadání i pro české prostředí?
Většinou ne. Nicméně hodně ví co chce třeba Josef Pleskot, který pořád trochu tvoří, hodně do procesu zasahuje a pečlivě si vybírá materiály. Má to navíc v domě, přes schody. S jasnou představou přichází také Jakub Cigler; stejně tak Martin Roubík, pro kterého jsem chystal například model muzea pro Káhiru a mnohem dřív ještě pro Snohetu model alexandrijské knihovny.

KONKURENCE (A) VIZUALIZACE

Vaše modelárna dnes patří - pokud se nepletu - k jedněm z největších, není-li vůbec největší českou firmou věnující se téměř výhradně vytváření architektonických modelů. Jak jste se vlastně k této specializaci dostal?
O své konkurenci vím strašně málo. Ale co se týká počtu lidí i produkce, asi jedna z největších budeme. Ale to si spíš myslím než vím.
A jak se to stalo? V deseti letech, nebo možná ještě dřív jsem začal s otcem a posléze sám dělat modýlky autíček a letadýlek...

Takže téměř klasická cesta...
Tak hladké to zas nebylo. Chtěl jsem se věnovat něčemu úplně jinému, ale kvůli situaci ve státě jsem po gymplu skončil na nástavbě na stavební průmyslovce. Po absolvování jsem pak chvíli pracoval jako stavební dělník, ale s modely jsem nepřestal. Po čase jsem odešel do projekce, snad čtyři roky jsem pracoval v projektovém ústavu hlavního města Prahy, pak možná dva roky v ateliéru u Šrámkové, který tenkrát sídlil na Alšově nábřeží, kde byla také modelárna... Chodil jsem tam k panu Bláhovi okukovat. A potom se objevila možnost: V roce 1981 otevíral v  architektonické službě architekt Slíva novou modelárnu...
Nejdřív jsme se u Slívy učili, někdy od roku 1985 jsme začali dělat na modelech pro návrh pavilonu na světovou výstavu ve Vancouveru pro D. A. Studio, tedy pro Martina Rajniše, a potažmo pro Art centrum...
A tak jsem se dostal na čtyři měsíce do Vancouveru. Trošku jsem tam pracoval a trochu se rozhlížel, uvažoval jsem dokonce, že bych v Kanadě zůstal. Našel jsem tam jednu modelárnu architektonických modelů... Když jsem pak doma ukazoval manželce fotky, prohodil jsem: Hele, takovouhle modelárnu budu jednou mít. To bylo v létě 1986.

Tenkrát jste se ale ještě vrátil do zaměstnání...
Vrátil. Slíva onemocněl a v únoru 1987 zemřel. Převzal jsem po něm šéfování, ale socialistický systém mě moc nebavil. Objevily se možnosti povolení Národního výboru pro drobné podnikání, a tak jsem se stal už na podzim roku 1988 soukromníkem. V osmdesátém devátém jsem už de facto zaměstnával dva lidi.

Když dnes chod dílny řídíte, nechybí vám manuální práce s materiálem?
Ale to já pořád něco dělám. Zrovna dopoledne jsem řezal vrstevnice na Letnou. Pořád si držím v dílně svůj stůl...

Nemáte obavy, že by éra modelů mohla skončit? Že by je v budoucnu nahradily 3D vizualizace?
Mimochodem, Foster má uvnitř svého ateliéru vlastní modelárnu. Hrozbu počítačové konkurence mi známí připomínají dobře patnáct let. Ale osobně se moc nebojím. Z několika důvodů: Modely se dělaly už ve staré Číně, v Egyptě - prostě celou historii. Lidé, kteří rozhodují o penězích, mají totiž většinou prachbídnou prostorovou představivost. Je pro ně snazší uchopit konkrétní model. Další důvod je ten, že sebevětší borci a tvrďáci jsou hračičkové a model každého jaksi naladí. A třetí důvod je z mého pohledu naprosto jasný. Když jsem byl s Martinem Roubíkem v Egyptě, chystala se tam zrovna výstava všech soutěžních návrhů velkého egyptského muzea - největší architektonické soutěže na světě. Měli předepsané snad tři A4ky a jednou z nich byla vizualizace. Sešlo se na 1800 návrhů. A i když byl záběr předepsaný, každá vizualizace vypadala jinak: jednou Káhira blízko, jindy daleko, jednou pyramidy vpravo, jindy na obzoru, jednou vysoké, jindy nízké. Počítačová vizualizace se dá tak snadno přizpůsobit určitému záměru! To model neumí. Na modelu se nedá švindlovat. Na modelu se najdou všechny chyby.

Funguje takové prověřování skutečně i v praxi?
Jistě. Letos jsme připravovali velké modely pro jednoho českého investora, který v únoru výrobu jednoho modelu zastavil a do srpna se měnil projekt, protože právě na modelu zjistil, že prodělá kalhoty na zemních pracích... A k tomu by měly modely sloužit: Dají se na nich odchytat chyby, které se na stavbě odstraňují za tisícinásobné náklady. A někdy jsou neodstranitelné. Model se dá hodit do popelnice, ale barák...

Děkuji za rozhovor.



Fotografie: Pavel Štecha (3, 4, 6, 7), Kateřina Lopatová (1, 2, 5)
Autor: Kateřina Lopatová, 11.01.08 06:00
Návštěvnost: 13172 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
Modelařina Martin 31.01.08 11:36
.. Zbyněk 29.04.13 11:48
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Červenec 2014
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2014
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.