Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Sartre, Marx a maska optimismu
OSCAR NIEMEYER – 100
100 let Oscara Niemeyera
Život s dvojníkem
Brasilia: rozum jako nepřítel
Sartre, Marx a maska optimismu
realizace: Sídlo francouzské komunistické strany (1972)


K životu jsem se vždycky stavěl jako neoblomný rebel. Poté, co jsem četl Sartra, jsem život nahlížel jako nespravedlivou a neúprosnou tragedii. Jako mladíka, v pouhých patnácti letech mě mučilo pomyšlení na osud člověka, odsouzeného - jak tomu je - k naprostému zapomnění a neschopného se proti tomuto stavu jakkoli bránit. Lekala mě představa, že jednoho dne člověk zmizí navždy. Jako každý jiný jsem se snažil takové myšlenky zaplašit a namísto nich si užít potěšení, jež skýtá tato krátká a radostná cesta na zemi, kterou nám osud naděluje bez domluvy s námi samotnými. Úžasná příroda, jež nás obklopuje, mě přiváděla k extázi a ruku v ruce se svými přáteli jsem odsouval znepokojující myšlenky, které na mě dorážely, když jsem byl sám. Nasadil jsem masku mladického optimismu a nakažlivého humoru. Lidé mě znali jako smělou a spontánní osobnost, milovníka bohémského života, zatímco hluboko uvnitř jsem hýčkal ohromný smutek, kdykoli jsem pomyslel na lidstvo a život.

V okamžicích samoty jsem náruživě hloubal o tajuplném vesmíru kolem nás a připomínal si větu Paula Gauguina, kterou ke konci svého života napsal před tolika lety na jedno ze svých pláten: "Odkud přicházíme, kdo jsme, kam jdeme?" Nelibě jsem nesl onu ohromnou nespravedlivost světa, jež odděluje lidi jednoho od druhého a ponižuje určité sociální skupiny. Stal jsem se komunistou a celý svůj život jsem se vyslovoval proti chudobě.

Občas jsem pociťoval, že se svými dobrými souputníky nesouhlasím plně. Nikdy jsem například nevěřil, že máme být optimisty, že máme zapomenout na drama lidské existence a že podstatná není smrt ale spíše zachování lidstva. Tyto argumenty mě nepřesvědčily a představil jsem si, že podobné chvíle úzkozti, jaké znepokojují mne, budou znepokojovat také naše děti. Reagoval jsem citací Antonia Gramsciho, který jednou ve své vězeňské cele v Itálii napsal: "Optimismus je často přání nedělat nic a akceptovat vše."

Své uvažování jsem založil na Sartrově existencialismu a vědeckém vývoji, v přesvědčení, že nic není jisté - pravda, jež by měla zvítězit. Někteří tvrdili, že takový přístup představoval věk nihilismu, konec velkých snů a dobývání, jež daly člověku naději. Odpověděl jsem odkazem na Sartera, který ve stejnou dobu, kdy veškerou existenci prohlásil za selhání, obhajoval Kubu a všechny utlačované lidi; a přátelům říkal, jak má rád peníze v kapse, aby je mohl rozdávat.

Věřil jsem, a stále věřím, v Marxovo učení a optimisticky jsem očekával lepší svět, na nějž jsme se těšili. Celá léta jsem byl věrným členem komunistické strany, vášnivě zapojeným do politického boje, příznivcem Velké říjnové revoluce, Lenina, Stalina, Maa, Prestese, Fidela a vůbec každého, kdo se odhodlal bojovat za spravedlnost mezi lidmi.

Roky plynuly. Byl jsem svědkem krize Sovětského svazu a zhroucení komunistického světa, ale nezměnil jsem se, přesvědčen, že to, co se událo, lze jistě nějak vysvětlit, že staří sovětští komunisté by jistě dění dokázali vyjasnit. Byl jsem zmaten; pociťoval jsem, že moje politická pozice není v souladu s událostmi, které se odehrávaly v Brazílii i jinde ve světě. Řada lidí přijala porážku komunismu jako důsledek starých, nenapravitelných chyb a mnozí další ji přijali klidně, protože si ji přáli. Převzít zmíněné postoje jsem odmítal. Sovětskou krizi jsem začal vnímat jako přirozenou fázi politického boje, protože lidstvo stále ještě nedosáhlo úrovně, kterou komunistická společnost - jednotná ve své solidaritě - požadovala. Útočiště jsem našel v myšlence, že Říjnová revoluce, která zemi transformovala ze zaostalého zemědělského státu v druhou největší světovou velmoc, dala vzejít úžasnému pokroku. A to mi úplně stačilo.


Úryvek z knihy The Curves of Times: The memoirs of Oscar Niemeyer, Phaidon London 2000, s. 163-165
(překlad a titulek Kateřina Lopatová)
Autor: Kateřina Lopatová, 14.12.07 22:15
Návštěvnost: 6807 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
POdekovani josefina 06.12.12 13:38
salonní komunismus jako produkt buržoazního pocitu viny laik 06.12.12 16:31
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.