Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
NOVY fullbanner
HLEDEJ v sekci     
Pavel Janák: Architektura – hmota či duch?
Styl V. (X.) 1924-25, č. 10, s. 170-174
V nové české architektuře uvykli jsme od let dobré ctnosti: zvykli jsme si úsilí, dopracovat se k jasnému vědomí, co to jest a jaká má být naše architektura v naší době, jak vyplývá ze současných potřeb hmotného života a z našich zdrojů duševních. Bylo to jen totéž, co dělo se i v mnohých jiných oborech kulturních u nás s obezřetností pudu národa, který probudiv se k životu, hledá cestu k růstu a chce k němu pracovat; všude usilovalo se o uvědomění a nalezení spojitosti mezi vůdčí myšlenkou a dobou, všude šlo o vnitřní obsah, ale také o veřejnou užitečnost vědy, písemnictví, divadla, politiky. Skutečně také toto úsilí dalo nám v architektuře i v době názorových kvasů, v nichž jsme se ocitli, směr a bezpečnost, kam a jak jít, kde hledat pravdu své doby. Dopracovali jsme se takto postupně k jistému programu, který nám dal klid k tvoření, k práci od přítomného k budoucímu, od hledaného k nalezenému. Uvykli jsme i pak na nastoupené cestě udržet si živé svědomí, aby soudilo, jak předsevzaté úmysly se splňují, kam skutečně vývoj nás nese, jak se vývoj děje. Seděli jsme takto pevně a s plným vědomím v sedle svému nutkání a snažení, ovládali jsme je, rozpoznávali, co a jak se chtělo našemu nitru dělat a dovedli jsme určit, jak mají naše ruce dělat. Náš vývoj architektury byl živý, mezitím co u sousedů se nemnoho dělo. A hlavně jsme dovedli vždy říci, co je to, čemu říkáme architektura. Jak cítíme hmotu, beřeme-li ji do ruky k stavbě, jaký význam jí přiznáváme a rozpoznáváme, jaká působnost tu připadá duchu.

Takto musí skutečně každý, myšlenkový a umělecký vývoj v každém svém okamžiku být si sebe vědom a obstát ve světle současného smýšlení, vědění a hodnocení. Zvláště pak u nás, kde o všem přemýšlíme a kde především chceme vidět duchovou stránku věcí, architektura musí být na výši doby. To jest nikoli jen vůči svým sociálním úkolům. Ale musí se době i svým duchovým obsahem rovnat. Architektura nemůže nikdy přestat na tom, že dovede bystře nalézti a zjistiti hmotné úkoly, které jí doba ukládá a vyhověti jim. Nestačí, dostojí-li jen povinnosti být užitečna, hmotně užitečna. Doba nemá jen potřeby hmotné, má i potřeby po duchu. Architektura nemůže zůstat němá uprostřed duchového života doby a nemůže zůstat na dlouho hloupější, než je doba sama, výsledky jejího poznání a rozpětí duchovního života.

Nuže právě v době, kdy naše moderní architektura musela si budovat svoje přesvědčení, svoji názorovou základnu, byla zaujata i věda úsilovným bádáním o příčinách výtvarných umění a jeho zrodu. Nejpřísnější duchové metody, které skoro jako lékařství usilovaly nalézti zde pravdu a pomoci současně choré době, stonající po umění, nalezly, že výtvarné umění nevznikalo nikdy v minulosti a nelze ho dosíci materielní a mechanickou cestou, jak se před tím věřilo, že umění není mechanickým produktem materiálu nebo techniky konstrukce a že umění nerodí se z pouhých ukojení nutností, ale objevily, že jeho zdrojem ve všech dobách byl - a tedy je - duch. Toto vědecké zjištění, že materiál a konstrukce mají v architektuře jen funkci prostředků a součinitelů, nikoli příčin a že architektura je tvoření duchem a to jen více či méně odvislé od hmotných účelů či svobodné - tato jistota byla vlastní i naší architektuře. Byla svým rázem víc než konstrukce, pohybovala se a vyvíjela vědomě, jako svobodné tvoření.

Dnes se v novém mladém hnutí architektury opět zdůrazňuje konstrukce, jako východisko architektury, ba jako sám princip tvoření architektury. Konstrukce dle toho je už sama sebou architekturou. Tu je, zdá se, v tomto okamžiku mezi názorem mladých a mezi posledním obdobím naší moderní architektury, zásadní, protichůdný rozdíl: neboť ať konstrukce jakkoli nám byla strojným součinitelem (rozumíme-li konstrukcí raiconelní zacházení se stavebními hmotami), přece architektura, dle našeho přesvědčení vyrůstala ve formy a v celky, tvořené a budované duchem. Konstrukce - cítili jsme i věřili jsme s dobou - má ve stavbě architektury přece jen spodní, nesoucí funkci, je používána k budování architektury, ale architekturu budoval vlastně, dle našeho přesvědčení, duch.

Dnes však ozývá se v architektuře jen: konstrukce, konstruktivní, konstruktivistický. Těmto pojmy architektura je nyní zase vymezována. Zdá se jí to být v tomto opětném okamžiku rozmachu již vlastním tvořením, protože architektura má tu ve svém celku tvarové vlastnosti, jimiž se vyznačuje konstrukce v moderní době používaná. Vyznačuje se tvary dnešní moderní konstrukce, jež jsou hranoly cihelného a betonového zdiva, desky betonových kleneb a t. d. Prostor jich skladbou dostává součtem opět hranolové objemy, řazením prostoru a konstrukcí vznikají celky, jež mají rodné vlastnosti hranolů. Zdálo by se, že tu konstrukce se ztotožňuje s architekturou, že konstrukce úplně naplňuje úkol architektury a že zde není rozdílu mezi architekturou a konstrukcí. Řeč architektury je všude pravoúhlá a tak pravidelná, jako by to vyplývalo z prosté racionelnosti. Hmoty jsou všude vymezeny hranoly. A nové hnutí vyzvedá totožnost architektury a konstrukce za mravní princip nové doby. Vidí v tomto omezení architektury konstrukcí a raiconelním naplněním účelu záruku, že architektura vyjadřuje do krajnosti věcně svoji dobu a její potřeby. Zdálo by se, že již v tom je záruka, že architektura nesejde na scestí, že nepřekročí meze účelnosti a věcnosti. Život poutaný ke hmotě chce na architektuře především, aby splnila jeho potřeby, aby jej ubytovala; je to výkřik hmotné potřeby a mladé hnutí slyší jej a umiňuje si tomu vyhovět. A aby nechybilo krokem vpravo či vlevo, chce pouze konstruovat. Tak zdá se, že bude vyloučeno dělat něco víc než je třeba, a tak zabezpečuje se hnutí, aby architektura nebyla ovládnuta "slohem", neboť sloh je cosi se stanoviska účelu neúčelného, nadbytečného a co víc, měnlivého. Mravnímu pak úmyslu vyhovět potřebě vyhoví se tím spíše, bude-li to zbaveno všeho proměnného a bude-li stavěné omezeno jen na materiálně nutné, tedy trvalé. Architektura chce být raději něčím méně, třeba jen stavebnictvím. "Sloh" jeví se tu být cosi nadbytečného, klamného, co svádí s pravé cesty. Architektura doufá, že dospěla by tak v hranicích konstrukce zdánlivě trvalého klidu a byla by oproštěna od zklamání ze změn slohu. Je to zase oblast pouhého rozumu, kam od staletí utíkají se všechny filosofické systémy; má se státi takto architektuře útočištěm, kde by nabyla věcné jistoty a klidu.

Bylo by snad dobře tuto víru v bezpečný základ architektury, konstrukci, nové architektuře nebrat. Vždyť každé konání, které má dojíti hodnotných výsledků a být užitečno, musí být opřeno vírou v něco. Bez víry nelze nic vykonati. I víra v negaci je konečně jistou vírou nebo náhradou víry. Avšak tento mladý názor měří svou vírou i všechen ostatní svět tvoření a přenáší jej všude, aniž by viděl, že toto měřítko prostinké víry v konstrukci universálně nestačí. Víra v konstrukci, jako východisko architektury, je dětská víra, která netuší ještě podivné záhady tvoření. Bylo by dobře možno ponechat mladé hnutí svému vývoji; neboť ten sám přivede je nutně k ujasnění principů, kterých dnes nevidí a popírá, protože se jich nedožilo, ale které stanou se skutečností, jakmile se jich dožije člověkovo nitro životem.

A tu se objeví, že architektura i nejkonstruktivnější nemůže se dít bez činnosti ducha. Duch sám je ovšem již tvořitelem konstrukce; vymýšlí, jak v dané době třeba konstruovati racionelně, a ustaví si zásady a způsoby, jak účelně konstruovati. Vybuduje si soustavu výpočtů, které vyčerpávají jeho znalosti materiálu a představují jeho dočasnou víru v materiály. Takto duch uzpůsobí si konstrukci jako nástroj, jímž lze účelně a dobře pracovat. Neboť nejsou to víc než nástroje. Vedle cihel a hromad složených vedle písku, malty, prutového železa, jsou před každou stavbou složeny neviditelné, ale pevné hromady konstruktivních zásad a zkušeností v té době platných. Ale z těchto hromad ani stavba, ani architektura nevznikne. Musí přijíti duch, aby zvednul cihly a tvárný beton do výše na jejich místa, určil jim polohu a rozložil dle toho jejich seskupení, sílu a mocnost. Daný stavební program předkládá nám jen požadavek určitého kubického prostoru a přeje si, kde as tento prostor má být získán a jaké má mít vlastnosti. Duch je to však, který program vtěluje, dává šířku a délku půdorysu, ustanovuje v prostoru počet pilířů, v které třeba rozložiti nosnou konstrukci. Duch je to, který určuje profil pilířů nástrojem výpočtů. Neboť pilíř, určitým způsobem obtížený, může mít různý rozměr dle použitého materiálu a je to zase duch, který volbou materiálu volí také profil pilíře, jeho tvar a poloha, nevyplyne jediné z racionelního postupu, ale v hlavní části ze svobodného rozhodování ducha. Duch je to zejména, který dává vlastně teprve tvar a smysl prostoru, který z užitkového prostoru tvoří to, co jako prostor cítíme. Neboť témuž požadavku kubického obsahu odpovídá nekonečná řada prostorů téže obsahové kapacity. Duch volí mezi těmito prostory tvar, který jím cítěné potřebě svým smyslem zvláště odpovídá. A tak duch je všude onou silou, která z daného účelu a danou konstrukcí organisuje stavební celek, který se teprve touto nutně svobodnou součinností ducha uskutečňuje a stává se architekturou. Z téhož programu, z těchže prostředků konstruktivních vybuduje každý duch, i když je veden úmyslem největší věcnosti, jiný celek.

I když sebe důrazněji je žádáno na tvůrci konstruktivní okno nebo konstruktivní dveře, vyjdou z jeho ruky s jistým odrazem jeho ducha. Rozdělením okna na křídla, rozdělením dveří na konstruktivní rámy, jejich šířku atd., je teprve dáno vše, je dán výraz okna a dveří. Jsou to však v každé stavbě členy a skutečnosti, které nemají za podklad než zcela nepatrná konstruktivní vymezení. Tam nutně ocitá se duch před úkolem, rozhodovati svobodnou převážně vůlí, tvořiti. A právě tyto členy a části stavby, méně určené konstrukcí, jsou přirozeným výrazem ducha, výsledkem jeho pohybu. Všude pak i v jednotlivých členech stavby, ať jde o řimsy, desky, volné zdi atd., duch volně musí rozhodovat víc či méně o tvaru. A tu přecházeje na pole, často méně odvislé od konstrukce, musí užít ohraničujících a vymezujících prostředků - vytváří. - Výpočty nestačí, formy třeba určit duchem. Tu pak nastává zjev podivuhodný; duch používá tu tvarů, které k ostatnímu organismu architektury se přiřazují, vyvozuje je volně a přece důsledně - podobně celku a tedy sobě. Tím ocitá se před skutečností, které si nebyl vědom: že architektura jako celek, ve všech svých částech jsouc tvořena týmž duchem určitých schopností, je tak jednotna, jak silný je duch a schopen jednocení a že tato jednotící činnost ducha se v architektuře projevuje jako zvláštní výraz. Jednotící činnost ducha možno označiti z totožnou s jednotící činnosti slohy. Čili, architektura, která se těší, že konstruktivním utíká od pomíjejícně lidského k všeobecně platnému, dozná konečně, že nelze se nikdy osvoboditi od lidského, od vždy jistého zákona jednotícího, který lidsky právě je platný a který projevuje se v jistém pořádku, jenž v historických dobách označován byl slovem "sloh". Kdyby architektura mohla býti osvobozena od ducha, kdyby mohla vzniknouti bez ducha a schopností inidividua, byla by snad svobodna také od slohu. Avšak nic ve světě lidstva neděje se bez posunu ducha. Ani stroje nepracují bez přísady, nýbrž jen vtiskují mechanicky věcem týž tvar předurčený tvůrčím duchem, který stroje vybudoval. Stroje pohybují se nikoli parou nebo elektřinou, ale duchem. A tak prohlédneme, že i architektura tolik důrazně zakládající se na konstrukci, nemůže se osvoboditi z hranic a přirozenosti lidského a slohového.

Je to poznání, které v prvním okamžiku víře vybudované na určitých vlastních zásadách doby není patrno, ale které musí býti dalším vývojem vždy znovu poznáno. Je to zjev tolikrát v historii již opakovaný; doby na vrcholu slohu vzplanou potřebou a touhou tomuto slohu uniknout "k nové pravdě", opouštějí sloh, v který ztratily víru a tvoří - nový sloh.

Tak objeví se hnutí mladé architektury opět jenom hnutím za architekturou, určitým způsobem vyslovovaných zásad, jež dnes nebo později nutně, volnou činností ducha, povedou opětně k slohu. Ba jsou dnes již slohem, projevuje se přece zřejmě již nyní. Neprozírá zřetelně jen z totožného formování všech členů architektonických podle zákona pravoúhelnosti, ale projevuje se zejména i v těch pojmech, které musejí býti především duchem formovány. Nalezne se, že celkové seskupení prostorů a objemů je ovládáno určitými prostorotvornými myšlenkami, které souběžně, avšak v individuelních obměnách, v době se objevují a vykazují příbuznost a původ z téhož všeobecného duchového zdroje. Můžeme vším právem i zde již použíti označení slohu prostorového a slohu pro tvar.

Sloh a slohový tvar, ať se rozhlížíme kamkoli, je neoddělitelný od tvoření člověkova jako přírodní skutečnost, je však různý dle místa času, a povahy doby. Odehrává se tak jen nový úsek vývoje, něco zcela obdobného tomu, co jsme v české architektuře prožili před víc jak dvaceti lety.

*

Je tomu skutečně již dvacet plných let, co k nám do české architektury vnikly zásady, vyvoditi architekturu jediné z konstrukce. Ovzduší Evropy, zklamané historickými slohy, bylo tím nabito. Nám nejblíže vyslovil to architekt Otto Wagner ve Vídni a jeho učení přeneseno bylo k nám prakticky několika jeho českými žáky. Do Prahy přinesl před tím již moderní architekturu Jan Kotěra, který byl z kruhu prvních žáků Wagnerových. Hnutí, v jehož čele byl Wagner, došlo tehdy k nejkrajnějším zásadám v celé Evropě.

Hlásalo nejprve nutnost a právo, aby moderní doba měla moderní sloh a dala vlastní výraz svým stavbám. Teprve vývojem zúžil Wagner svoje učení v thesi, že moderní architektura musí vycházeti od moderní konstrukce. A skutečně také architektura jeho prodělala v té době očistný vývoj od secesního moderního umění k jisté věcnosti a konstruktivnosti. I tenkrát již byla to these pro nás velmi, ba zcela přesvědčující a strhovala k sobě mysli beze všech pochyb a bez odporu. Zdálo se to být tak naprosto jistým. Celá generace k tomuto vyznání přistoupila. A když jsme tehdy dělali tuto konstruktivní architekturu, byli jsme přesvědčeni, že je to jediná možnost, jak architektura může vyhlížet a myslili jsme, že tehdy se došlo k architektuře, která již zůstane na vždycky. Že není žádným slohem. Vždyť tenkrát měli jsem tutéž velkou nenávist ke slohům, jak je tomu nyní. Netoužili jsme po ničem více, než navždy se slohu zbaviti. A přece, když dnes toto období přehlížíme a oceňujeme hodnotnost architektur, jež tehdy vznikly, nezdá se nám nikterak něčím, co by se z ostatní minulosti vytrhávalo.

Je to období, tvořící opět zaokrouhlenou periodu, která má za podklad určité a právě jen pro ni platné zásady. Architektura je tu odrazem zase jen určitého přesvědčení a cítění, tvoří s přesvědčením ji opodstatňujícím nerozdílný celek, trvající na tak dlouho, jak dlouho žilo přesvědčení. Podivno, že tato už tehdy vyslovená víra o příčině architektury a konstrukci nevytrvala do dnes a že toto přesvědčení postupem doby zesláblo. Neboť nemůžeme dnes nedoznati si této skutečnosti, prokázané samotným vývojem tehdejším, že tvoření v architektuře s vývojem ztrácelo tuto pravověrnost v konstruktivnost. Historie tolikrát byla již svědkem podobného zjevu, jak nové vyznání víry neb nová myšlenka, přicházejíc a za sebe bojujíc, získává si mysli a srdce pro sebe; nechť je však sebe spravedlivější a sebe vyšší, přijde doba, kdy sílu své vlády nad dobou ztrácí a kdy její moc nad dobou se rozpadává, neboť se ukáže, že nepodává jistoty, než v tom co hlásá.

Tedy mysli ztrácejíce jednu víru, tápají a touží po novém příštím, bezpečném. Je možno snad vinit dobu či kohokoli z odpadlictví, přestala-li ve spasitelnost nějaké víry věřit? Všecky víry a přesvědčení, pokud jsou na zemi - a to je lidská skutečnost - jsou ohraničeny, jsou to jen úseky ve vesmíru množství ducha před záhadou dění. Také tenkrát, když myšlenka konstruktivnost architektury slábla a když se cítilo, že se nedostává přece jen poslední jistoty k růstu architektury, bylo to proto, že se toužilo po něčem ještě krásnějším a úplnějším. Že se rozžehlo v dálce světlo a zesilovalo se s ním tušení, že konstruktivnost neříká vše, ale že je tu stále cosi podvědomého, dosud nenahmatatelného, co vedlo stavějící ruce i mezi tím, co tyto domnívaly se, že jsou vedeny nejprůhlednějším rozumem, čistou konstrukcí. Vzniklo a sílilo přesvědčení, že architektura je přece něčím víc, že je tvořením, jež má daleko nedohlednější příčiny a děje než pouhou jednoduchou poučku o konstrukci. Je to podivno, jak tehdejší silná víra v konstrukci rozpadala se před touhou nalézt vlastní příčinu tvoření. A jakmile toto kritické světlo bylo na vznik architektury vrženo - a dělo se v souhlase a na základě výsledků vědy, umělecké historie - rozpadala se víra v konstrukci. Pak architektura nutně sama dalším vývojem octla se před dalšími otázkami: kde jsou její příčiny a jak vlastně vzniká tedy tvar, ku kterému konstrukce nedávala již více uspokojujícího odůvodnění. Čistý tvar zůstal po víře konstrukce nevysvětlen. Bylo nám tehdy tak, jako básníkovi, jemuž někdo by byl řekl a poradil, aby skládal tím způsobem, klada a řadě k sobě logicky slova, která pak přesně vyjadřují to, co se má říci. Anebo, že lze řeč prostě stavěti z jednotlivých písmenek. Pozorujeme, že architektura od okamžiku tohoto poznání projevuje vnitřní neuspokojení. Jednota přesvědčení, která před tím tak sjednocovala, se počíná rozpadati. Vídeňská větev Wagnerových žáků v dalším vývoji schází z cesty konstruktivnosti, bloudíc, aby nalezla tvar své architektuře a mnozí z nich upadli za cenu tvaru do eklekticismu. U nás pak stal se tento okamžik ztracené víry východiskem ke hledání tvaru a k vývoji, který, ať jakkoli jej dnes přehlížíme, náleží k čestným úsilím a stal se obdobím, jehož čistotě není v cizině v té době rovného.

Museli jsme si celé vyznání sami stvořit. Hesla moderní architektury byla podrobena tvrdé kritice, jež vyzněla v pevné rozpoznání, že moderní architektura nemůže trvat jen heslem, jen nenávistným bojem proti architekturám dožilým, ale že architektura současnosti může býti jedině nová, bude-li opět celou architekturou. Architektura musí se nejen vrátit věcně do skutečnosti, k dnešnímu životu z historického poblouzení, ale musí se i dál jít za věcností, realitou. Tu jistě účel, novodobá konstrukce a materiál musí být jejími východisky.

Shledali jsme však záhy, že nejsou to jediná východiska, z nichž architektura sama by bez dalšího přičinění vyplynula. Cihly, železo a stavební hmoty svezené na staveniště, složené podle účelu a potřeby, nedělají samy architekturu. Musí přijít duch, aby je vyzvedl na jich pravá mísa. Uvědomili jsme si tu víc než kdekoliv jinde, že materiálu je třeba tvaru, konstrukci organisace a obé že může vyjíti vždy jen z ducha. Prohlásili jsme pro sebe, že ve světě architektury nemůže být trpné mrtvé hmoty, ale že přirozeností architektury jest, aby směřovala a usilovala o formu proniknutou duchem, formu plastickou. Plastická forma, toť forma oživená, až dramatická. Záleží na tom v jakém poslání a jaké síle duch do hmoty vstupuje. I účelové stavby povstávají za jisté účasti a přítomnosti ducha.

V dalších stupních architektury, je-li součinnost ducha mocnější, sílí i organisace architektury po duchu, rozvíjí se forma architektonická vždy k další neodvislosti až duch hmotu pro tvar rozbíjí a rozrušuje. Jedna větev ve vývoji naší architektury šla za duchem ještě dále: Dovolávala se pohybu v hmotě; tak v této víře byly stvořeny první formy a skladba byla otázkou bytí.

Úsilí a zápolení o plastický výraz, architektonický tvar zabralo nás cele po více jak deset let. Objevovaly se nejprve jen náběhy a pokusy o nové formování, záhy však nové formy a konečně již logické celky. Po ojedinělých tvarech a věcech ukazovala se nám vždy silněji nutnost pronikat dále a touž logikou, z níž vyšly tvary, hledat i zásady skladby a stavby prostorové, tedy námi cítěný zákon, hmoty vybudovat ve sloh. Tvoření mělo svá období vývojová, přicházely i nové myšlenky, ale všecka ta období prožívali jsme opravdově a vášnivě a nelze z nich ničeho odvolat. Tak postupně vznikla za tu dobu u nás řada architektonických a prostorových děl, na něž můžeme jako na dění, jako na život poukázat: Vyrostla z našich poměrů, z naší půdy a z našeho ducha, domácí tvořivou prací, kterou jsme sami vědomě řídili a co nejpoctivěji chtěli předpovídat. V celku tvoří tato díla vývoj, skutečný rod, současně v cizině sotva co lze postavit.

Pouhá potřeba a nutnost, může vybudovat z hmoty mnoho užitečného, ale duch může ze hmoty vybavit více. Teprve duch oživuje hmotu, to je poznání, ku kterému dobralo se dychtivé hledání doby. Je možno, když je toto tak jasné, abychom slyšíce to, dělali něco zcela snadného a neusilovali dosáhnout svojí prací víc?

Toto poznání ovšem neposkytuje více než poukaz. Otevírá jen do kořán bránu. Za touto je tvoření, jí třeba jít. Ale vězme: Za ní je nedohledno. A odhaluje, proč není umění vše, co se kde pohodlně dělá.

*

Architektura ovšem slouží životu a hmotný účel, pro který byla vybudována, se hmotně nežije, při tom však architektura týčí se do neomezeného prostoru všeobecného života a tu žijeme všichni i ti, kteří v ní nebydlíme. Žijeme ji svými smysly a schopnostmi, poznávajícíma očima a citem. Architektura stvořena pro účel jednotlivý, zasahuje do prostoru širšího, kde je předmětem zážitku veřejného. To co povždy vedlo architekturu k tomu, aby od naplnění svého podnětu, svého účelu, rozrůstala se nad tento, vyvíjela se plasticky a pokoušela se tvořit objem a prostor v přeneseném a vyšším smyslu slova. Architekturu upotřebujeme jako jednotlivci a jako celek ji žijeme. Pokud architektura zná jen svůj účel a cítí jeho omezený rozsah, je stavitelstvím. Ale architekt je ten, kdo buduje pro daný účel a cítí současně i veřejný prostor, vnímání všech kolemjdoucích, svět, v němž architektura bude stát. Nelze ničím odsoudit tento vyšší smysl při tvoření architektury, je to počínání nad účel, který byl splněn a je to činnost, která má přinésti a stvořiti něco vyššího účelu, něco ve světě ducha. Až dosud v dějinách lidstva v každé době viděli jsme úkaz, že stavitelství vyhovovalo nejprve všem různým hmotným potřebám denního života a že nad tímto každodenním vyrůstalo stavitelství k architektuře, chtějíc se stát něčím trvalejším a to je možno jen ve sféře ducha a nad pomíjejícím účelem. Všecky minulé doby opatřovaly si obydlí a stavby pro svoje potřeby, ale nad tím byly vždy stejným pudem puzeny k tvoření čehosi neúčelného, co vyžadovalo si zvýšené námahy a práce, ale v co bylo vtělenou něco trvalejšího, než je úsek malého života jednotlivce, co nám zůstalo jako projevy ducha, jež cítíme jako pořádek, co dříve nazýváno bylo krásou a my raději označovali jako výraz.

Pouhým chladným rozumem lze tuto druhou polovinu, zvedající se nad účelem, odsouditi jako neužitečnost a neodůvodněnost. Neboť nám dnes nejsou známy citové důvody, jež zvedly tuto hmotu architektur vysoko a rozčleněně, s velikou námahou sil, ale žijeme to jako odraz úsilí, jímž byla do vzduchu vybudována. Všecka krása architektury je ovšem hmotně neužitečná. Ale je podivno, že budovy stárnou co do svého účele, jemuž více nevyhovují, nestárnou však onou druhou polovinou nad účel se zvedající. Neboť účel je to, co umírá, neumírá však tvar a víra, naplňující hmotu, abstrahovaná od účelu. Nyní přichází někdy v době takové vzepětí sil, takové zvýšení hmotných potřeb, že budujícím silám nastává nutnost, aby obrátily všecko k ukojení hmotných potřeb. Když neubytovaných účelů se příliš nahromadilo, je možno stavět jen pro tyto a není sil, než pro pouhý účel. Není času na myšlénku, která by sahala dále nad účel a není sil k jejímu uskutečnění. Tenkrát, v takových starostech a v návalu povinností k hmotným účelům, architektuře spíše připadá zbytečným a nesmyslným konat něco, co je nad účel. S takovými obdobími shledáváme se v dějinách v období tísně a vrací se častěji v moderní době, náchylné nad to k racionalismu.
Moderní doba tak zatížená úsilím ke všemu dospěti prostředky rozumu, nalézá snadno samozřejmým, že architektura je pouze přirozeným splněním účelu a že k ní dospějeme konstrukcí, logikou - myslíme si - prostou všech neracionelních vznětů. V takové době architektuře zatemňuje se pud k onomu vyššímu tvoření a odvrací se s nechutí od architektur minulosti, protože nemá času na výraz, nemá času ani jej žít, ani tvořit a pojme přesvědčení, že od nynějška navždy je konec výrazu, protože jeho neužitečnost je rozumem tak jasně prokázána. A vybuduje si dle toho přesvědčení velmi jednoduchou a prostomyslnou metodu, jak se k architektuře dospěje pouhým rozumem z účelu a "daných" stavebních hmot.

Je to tak zcela obdobné pokusům o konečném a úplném založení filosofie na čistém rozumu, kterým vyznačuje se tak století devatenácté; ale nezapomínejme, že ku konečné "pravdě a bezpečnosti" ve filosofii chtěly proniknouti již mnohokrát i jiné doby různými cestami. A je to tak zcela podobné tomu, jako když obecný duch posledního století odhodlal se vypořádati s otázkou náboženství hlášením, že netřeba náboženství. Po všech církvích a náboženstvích zdálo by se, jako by byli v právu ti, kteří z nedostatku cítění boha uchylují se k rozhodnutí "bez vyznání". Jsoucnost posledních příčin zůstává i pak na dále, ať jako otázka. Ale není otázkou, že "bez vyznání" nemůže na dlouho vystačiti. Nemůže býti nahraženo zúplna jakoukoli praktickou přirozenou morálkou. Tak jako cítíme, že všecko lidské konání neuspokojuje, omezuje-li se hranicemi pouhé osobní prospěšnosti a sobectví, tak jako cítíme prázdnotu bez vyznání, tak pocítí se i bez vyznání architektury, která by se chtěla zatvrditi na svém účelovém a konstruktivním, necítíc vnitřně ničeho vyššího. Je možno, že doba dnes skutečně chudne v silách, které by chtěly něco víc než je nutnost a vlastní hmotný prospěch. Ale zdá se nám zase, že ani v naší době, ovládané tolik vlastními okovy věcnosti, neodumřela stará touha lidská, dělat i neužitečné jako potřebu vyjádření nitra. A vidíme-li, že zhuštěný život dneška a zvýšené technické možnosti vedou ke stavbám, které tak chtějí zůstáti při nahé užitečnosti a věcnosti, vymřela tím snad a je se světa odstraněna touha stvořit cosi vyššího? Doba, která dovede tak dokonale stavět továrny, skladiště, obchodní domy a s touž účelností i domy k bydlení, chová v sobě přece snad tajnou žízeň vyjádřit něco i nad to. Jsem přesvědčen, že lidský pud k vyššímu nevymřel a že žije. Ať se ho dovoláváme nebo popíráme. Je v přirozenosti člověkova konání. A projeví se zase i v době největší věcnosti opětnou potřebou účelné architektury k vyšší jednotě, tvarovému výrazu i obsahu.

Zdroj: Vendula Hnídková
Vložil: Jan Kratochvíl, 09.11.07 22:45
Návštěvnost: 6421 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.