Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
JAP
HLEDEJ v sekci     

Ester Havlová

MgA. Ester Havlová

*23.3.1967 v Praze
1981-85 Střední průmyslová škola grafická
1985 Intersigma - propagace
1985-87 Výzkumný ústav rostlinné výroby - fotooddělení
1987-88 Národní divadlo - fotooddělení
1988-93 Katedra umělcké fotografie FAMU

Stáže
1991 Middlessex Polytechnic Londýn
1992 Nottingham Polytechnic

Autorské výstavy
1993 - Síň Ružodolská, Liberec
1994 - prodejna AZ FOTO, Praha
1997 - Galerie J. Fragnera, Praha
1998 - Stará radnice, Havlíčkův Brod
2000 - Praha City Center, Praha


Jan Kratochvíl: Jste jedinou významnou fotografkou architektury v České republice. Je tato práce pro ženy nezajímavá? Čím to?
Ester Havlová: Především děkuji za poklonu. Architektura pro fotografy a tedy i fotografky je myslím velmi zajímavá. Především je ale fyzicky náročná a to možná někoho odradí. Vždyť i mně před dvaceti lety říkali: "Děvče, to není práce pro ženský".

JK: Dnes, kdy má spousta lidí fotoaparát přímo ve svém mobilu, se těžko věří, že je focení architektury náročné. Můžete prozradit, s jakým "nádobíčkem" pracujete?
EH: Začnu od té těžké váhy. Velkoformátová kamera Cambo 4x5" plus běžně 4 objektivy, k tomu jsou v bedně 2kazety na svitkové filmy, kazety na ploché filmy dle potřeby, filtry, expozimetr, spotmetr, a pár dalších maličkostí. Na takovou výbavu je třeba pořádný stativ a ten taky něco váží (cca 5 kg). Pak je často nezbytné vézt osvětlení (další bedna a další stativy). Pokud jedu nalehko, tak jsem velmi nedávno vyměnila kinofilmového Nikona F3 za digitální tělo D100 a nemůžu si ho vynachválit. K tomu jsou samozřejmě také potřeba objektivy (aspoň 3) a bez stativu se moje práce neobejde. No a nakonec mám i ten telefon.

JK: Je jednoduché v tomto oboru začít? Co bylo největším oříškem? Pořízení drahého vybavení nebo zakázky?
EH: Já jsem měla asi obrovské štěstí. Nebo mi to bylo dáno do kolébky, asi jsem se ne nadarmo narodila do Útvaru hlavního architekta. Táta má k architektuře velmi blízko a tak když mě učil fotografovat, nesnímala jsem zvířátka a "mypředKarlštejnem" ale schody - světlo stín, oprýskané zdi -struktura, Motokov z podhledu - perspektiva... Maturitní práce na Grafické byla logicky o současné pražské architektuře a na FAMU jsem už věděla, že chci ke Štechovi. To on mě seznámil s Romanem Kouckým a pak se to pomalu rozběhlo. Na vybavení mi tehdy přispěl manžel z věna a první roky nás živil výhradně on. Teď mi to připadá jako pohádka, záměrně jsem vynechala ty dva roky zaměstnání ve výzkumném ústavu rostlinné výroby. 7.30 píchačky, pak naklíčená pšenice, shnilý brambory, a žádný vyhlídky. Psal se rok 1986.

JK: Od kdy se tedy na 100% živíte fotografováním?
EH: Oficiálně mám daňovou registraci od roku 1993.

JK: Jste pracovně hodně zaneprázdněná? Fotíte pouze architekturu?
EH: Abych to nezakřikla, ale práce mám dost, nestěžuji si. Poslední dobou fotografuji téměř pouze architekturu. Některým stálým klientům, kamarádům fotím občas i takový servis jako jsou portréty, reportáže, modely... Dříve mne hodně zajímalo divadlo, tedy fotografování divadel- ních inscenací a hlavně zkoušek. Je to úplně jiný svět. Je to ale spíš práce pro radost než pro uživení a taky na to nemám moc čas.

JK: Je fotografování architektury dobrý "džob" ?
EH: Nevím, asi jak pro koho. Jestli myslíte "na prachy" tak je to asi jako s každým jiným povoláním. Když se snažíte dělat poctivě tak někdy i dost proděláte. Pro mě je důležitější, že mě to baví.

JK: Kolik času zabere focení jednoho domu? Řekněme na příkladě Fárova domu ve Slavonicích?
EH: Příklad Fárova domu není úplně charakteristický. Byla, a možná stále ještě je, to práce na delší dobu, jelikož jsem dokumentovala nejen realizaci ale i průběh stavby, nálezy z klenebních zásypů, plány z katastrálních map... Pokud vím, na domě by se mělo ještě dál pracovat a tak mne možná ještě čeká další etapa. Vše se pak zúročí v připravované publikaci a tak není divu, že hlavně Roman Koucký tomu věnuje velkou péči a když je třeba tak jedeme do Slavonic i kvůli jedné fotce.
Jiné domy většinou fotografuji rychleji. Velmi záleží na poučenosti architekta, podmínkách, počasí a samozřejmě taky štěstí.

JK: S Romanem Kouckým Vás pojí dlouholetá spolupráce a v podstatě jste jediným fotografem, na kterého se obrací. Máte tuto exkluzivitu i v případě dalších architektů?
EH: Spolupráce s Romanem Kouckým je výjimečná už tím, že se známe od roku 1991 (tak dlouho to se mnou nikdo nevydržel) a já si tohoto vztahu velmi vážím. V posledních letech jsem si snad vypěstovala dobrou pověst i u jiných kanceláří a tak si myslím, že pro pár dalších architektů pracuji také výhradně. Mám pocit, že pro výsledný efekt je dobré, když architekt i fotograf spolu ladí. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že když fotograf neumí naplnit představu autora o fotografické interpretaci architektury, tak je lepší od práce odejít. Já mohu o architektuře přemýšlet ze všech stran, a fotit ji jen podle sebe, ale pak je to dobré jako vlastní interpretace a použitelné třeba jen pro vlastní prezentaci. Pokud mám však zakázku od architekta, tak je nezbytné respektovat jeho pohled. Jak často říkám, je to pořád jen jeho vypiplané dítě, tak mu ho nemohu kazit. Teď mě napadlo, že vlastně nerada fotím kriticky. Jednou jsem měla zadání vyfotografovat stavbu s poukazem na její nedostatky (zakázka nebyla od autora). Nejdříve mi to přišlo jako zajímavé téma, práci jsem odevzdala ale nemám z toho dodnes dobrý pocit.

JK: Je možné říct, že Vás focení některých domů vyloženě láká a naopak jiné stavby od možné práce vyloženě odrazují a vyčerpávají?
EH: No někdy mám pocit, že bych snad raději šla na plovárnu. Ne, vážně, spíš mě vyčerpává práce s některými lidmi. Domy za to nemohou.

JK: Fotíte výhradně v České republice nebo dostáváte nabídky i ze zahraničí?
EH: Zakázky mám zatím pouze od českých architektů, ale v zahraničí pro ně občas něco fotím. Z počátku 90 let jsem taky trochu zkoušela reklamu a to jsem byla párkrát venku.

JK: Cítíte, že se Váš styl focení s postupem času vyvíjí?
EH: Asi určitě, ale moc to nesleduji. Spíš mě zajímá vývoj obecně, aby nedocházelo k nějakým klišé a pořád dokola se neopakovaly stejné postupy. K tomu napomáhá i vývoj techniky. Naštěstí architekti jsou tvůrčí lidé a také je nebaví zobrazovat stále stejně.

JK: Můžete uvést nějaký příklad vývoje?
EH: Mám ráda čistou, exaktní fotografii, ale poslední dobou se mi líbí, když dostanu do záběrů život. Ne tak stylizovaně jako se třeba fotila architektura v 70. letech, kdy byli lidé v interiéru oblečeni jako by šli na ples. Ti příliš poutali pozornost na sebe. Spíš postavím záběr na architektuře a život, lidi nebo i zvířata nechám vniknout jako další vrstvu. Další věc je perspektiva. Stále zastávám názor, že perspektiva do dvou úběžníků je pro focení architektury správně, ale neberu jako prohřešek ani tříúběžníkovou perspektivu, pokud to věci prospěje.

JK: Ve Frágnerově galerii právě probíhá výstava Emila Králíčka, pro kterou jste nafotila fotografie právě vy. Liší se způsob focení současné architektury například od kubismu? Existují nějaké rozdíly při focení architektury z různých epoch?
EH: Z fotografického hlediska stále platí "odkud, kdy a čím". Rozdíl vidím jen v pojetí historické a současné architektury. Zjednodušeně řečeno staré domy fotím černobíle a nové barevně. Neberu to ale jako dogma. Vycházím ze skutečnosti, že krásný, nový a barevný dům je lepší vyfotit barevně. Kdežto například u secesních domů černobílé podání potlačí míru jejich poškození, a také tolik nevyniknou reklamy, nepořádek, sprejerské výtvory... Neplatí to samo sebou vždy. I starý dům má někdy krásný mosazný detail, který vynikne v barvě a naopak černobílá fotografie moderní stavby založená na světle a stínu je také nádherná. To jsem popsala jen formu zobrazení. Další rozdíl je v přístupu. Současnou architekturu zadávají vesměs autoři a konzultace s nimi je nezbytná. Jak jsem již popsala výše. Emil Králíček už mi nic neřekne a tak se zdá, že si mohu fotit co chci. Do jisté míry je to pravda, a když si nevím rady, obracím se například na Zdeňka Lukeše.

JK: Mluví vám do práce architekti hodně? Jak velký je prostor pro Váš názor?
EH: Nemám pocit, že by mě do něčeho tlačili. Chci znát jejich názor a oni můj, a konec konců stojím na jejich straně. Při delší spolupráci se myslím mohou spolehnout na můj úsudek a nemusí mi být za zády. Ale musím říct, že mě těší společné dílo a pokud je autor u focení je to vždy veselejší práce.

JK: Nemáte v rukávu nějakou veselou příhodu z focení?
EH: Veseleji bývá až po práci v hospodě ale dost legrace jsme si užili při focení Kondomerie (bohužel už zrušené) od Davida Vávry, kdy jsem s sebou měla tehdy čtyřletou dceru. Do té doby jsem netušila jak zvídavé mám dítě.

JK: Mimochodem jaký zastáváte postoj k otázce kariéra-rodina? Jste vzorná matka? Muži mají profesně v tomto směru asi oproti ženám výhodu…
EH: Na dnešní poměry jsem měla děti dost brzy. Starší dcera se narodila těsně před revolucí, kdy jsem byla ve druhém ročníku FAMU a mladší jsem si nesla na promoci v břiše. Takže holky se mnou absolvovaly začátky mojí profesionální práce. Nikam jsem se nehnala, a tak jsem měla dost času na všecko. Hlavně už mě netížila představa, že musím mít v občance razítko zaměstnavatele. Navíc jsem nebyla na rodinu sama. Máme babičky a manžel byl v době mých studií myslím vzornější matka než já. Třeba když jsem odjela na dva měsíce do Londýna od rok a půl starého dítěte a za rok si to zopakovala. V dnešní době bych možná začínala jinak, ale kdo ví, jestli by to bylo tak snadné. Jsem ráda, že se nemusím rozhodovat, jako mé jen o málo mladší vrstevnice, jestli mám mít děti a jestli tím neztratím práci.
Jestli jsem dobrá máma posoudí naše děti až budou starší. Myslím, že při mé práci jim mohu dát víc než kdybych byla někde zaměstnaná na osm hodin. Prolínám a přizpůsobuji jedno k druhému, protože svůj život nerozděluji na rodinu, práci, koníčky ... Pracuji zkrátka celý den a je jedno jestli zrovna fotografuji, přemýšlím o práci, vařím oběd, vezu děti na kroužky, nebo jsem na dovolené.

JK: Fotografují vaše dcery?
EH: Ano. Zkouší to digitálně, ale víc je pak baví úprava ve Photoshopu. Kdo ví, co z nich bude?

JK: Kterou stavbu byste si momentálně nejvíce přála nafotit?
EH: Současnou, velkou, veřejnou, v Praze, nejlépe od Fostera nebo Calatravy nebo Piana nebo Zumthora nebo Kouckýho :-)

JK: Děkuji za rozhovor.
Autor: Jan Kratochvíl, 23.05.05 13:15
Návštěvnost: 10884 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.