Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Roman Koucký

Ing. arch. Roman Koucký (*14.6.1959 v Plzni)

1974-1977 Vyučen truhlářem v Plzni
1977-1980 SPŠ stavební v Plzni
1980-1985 FA ČVUT v Praze, diplom u doc. Věkoslava H. Pardyla
09.85-03.90 Atelier 7, Projektový ústav hlavního města Prahy, souběžně samostatná projekční činnost
09.89-06.90 Studentem a tajemníkem Zlaté školy architektury
03.90-12.91 Škola architektury AVU, odborným asistentem prof. Přikryla
12.3.92 Založen Zlatý řez, občanské sdružení vydávající časopis a knihy o architektuře a umění
26.08.92 Živnostenský list
02.02.93 Autorizovaný architekt ČKA
1996-1997 Člen dozorčí rady ČKA
08.-09.96 Lektor letní školy architektury v Liberci
od 02.98 Vlastní atelier na FA ČVUT
od 23.9.98 Společníkem firmy Roman Koucký architektonická kancelář s.r.o.

O ZAČÍNÁNÍ

Jan Kratochvíl: Vaše cesta k architektuře byla vcelku spletitá, mohl byste ji více přiblížit?
Roman Koucký: Proč myslíte, že byla specielně moje cesta k architektuře vcelku spletitá? Konec konců, cesta k architektuře je asi spletitá u každého. Je to dáno složitostí a komplexností oboru...

JK: To je určitě pravda. Spíše než spletitá jsem měl použít adjektivum delší. Upoutalo mě vaše učení truhlářem...
RK: Ano, jsem vyučený truhlář, ale "seznámil" jsem se také s jinými stavebními obory. S odstupem mohu říci, že moje cesta byla od detailu (nábytku a malých staveb) k městům a velkým celkům, které asi budou mít v globální době hlavní slovo.

JK: Je náročné pohybovat se mezi designem nábytku a urbanismem? Tato šíře záběru jistě vyžaduje obrovské nároky na osobu tvůrce. Jak se s tím vyrovnáváte?
RK: Asi jako každý, základem architektonické práce je dnes tým. Jeden člověk může dělat pouze malé věci, a to je ještě otázka. Samozřejmě nejdůležitější je koordinace a uvedení týmu "do pohybu". To je dnes asi nejtěžší část architektovy práce. Veškerá architektura je dnes o lidech, možná přesněji o osobnostech. Pokud klient není osobnost, nechce většinou osobitou architekturu. Takže skutečná ARCHITEKTURA vzniká jen někdy a můžeme být jen rádi, že poslední dobou častěji než před několika lety. Myslím, že klienti se postupně kultivují. I dodavatelé už dnes umí spoustu věcí. Ještě je však před námi "kultivace represivních orgánů" všeho druhu, orgánů, které si myslí, že direktivní regulací (typ devatenácté století) zachrání svět. Až bude tak málo zákonů a regulativů, že je budou všichni ctít a naprosto automaticky dodržovat, až bude úředník pomáhat a ne zakazovat, potom bude tým kompletní a nebude tak složité stavět ani velké celky. Vše závisí na míře svobodnosti (a s tím související odpovědnosti) společnosti, ve které se architekt pohybuje.

JK: Jakým způsobem managujete svůj tým? Necháváte svým spolupracovníkům hodně volného prostoru nebo tvůrčí otěže třímáte v rukou sám a zaměstnanci zajišťují výkresový servis?
RK: Managujete (?), to je hrozné slovo, obávám se, že nic takového v naší kanceláři neděláme a podle toho to taky vypadá... Ale vážně, každý má tolik prostoru, kolik si ho dokáže vytvořit. To je základní myšlenka, na které je spolupráce založena. Jisté však je, že se snažím mít poslední slovo, protože mám také poslední odpovědnost.

JK: Většina zaměstnanců Vaší kanceláře jsou ženy, je to záměrné?
RK: Vyšlo to tak, ale musíte uznat, že jsou ženy hezčí než většina chlapů. A tak je s nimi život veselejší.

JK: Ještě se vrátím k potřebě svobodnosti společnosti. Vaše verze klade obrovské nároky na lidský materiál v rovině cti a odpovědnosti architekta. Toho se v případě naší společnosti hodně bojím. Není spíše chyba ve špatném obsahu regulativů než v jejich samotné existenci?
RK: Ono to souvisí všechno se vším, v dnešní "legislativním pralese" jistě platí parafráze: žádný regulativ je dobrý regulativ. Zdůrazňuji ale, že jsem neřekl, že nemají být žádné, ale že jsem řekl že jich má být co nejméně a musí být zcela zřejmé a respektovatelné. To je zásadní rozdíl. Bohužel, lidé většinou neposlouchají co říkám a vždy překroutí fakta.

JK: Myslíte si, že je možné, aby se počet regulativů a zákonů v současné společenské situaci snižoval? Není trend spíše opačný?
RK: Samozřejmě se MUSÍ snižovat o tom není pochyb. Ale naše společnost je velmi setrvačná a bojácná, právě proto, že není v pravém slova smyslu svobodná. Většina lidí chce aby se o ně někdo postaral. Raději "něčí nařízení" než "vlastní přemýšlení". To jsou všechno pozůstatky direktivního řízení společnosti. A nejhorší na tom je, že tímto alibismem trpí i někteří zástupci mladé až nejmladší generace. O těch kteří vyučují a kteří o tom nakonec rozhodují raději nechci ani mluvit.

JK: Jakou roli by měla hrát v kariéře architekta škola?
RK: Jistě základní. Charakter školy nasměruje, v mnoha případech, posluchače již v začátku jeho "seznamování se" s oborem. Každý má jiné informace a životní zkušenosti. Každý reaguje jinak. Člověk na začátku školy je "otevřený", je ve věku "úžasného objevování a přijímání". Pokud dostane správný směr, urychlí tak své hledání. Je nesmírně rychlá doba a jakékoli čekání a tápání je později draze zaplaceno. Myslím, že školy by měly být mnohem více spojeny s praxí a měly by být také "vývojovým střediskem". Bohužel dnešní způsob "výuky architekta" je od reálné práce naprosto odlišný. To co je v reálném životě potřeba se student nedozví a navíc dostává množství zcela zbytečných a někdy zavádějících informací. O umění pracovat v týmu (a uvědomit si své místo v týmu) školy vůbec nemluví, protože každý v té škole má pocit, že musí "proti někomu bojovat". Bohužel "učí" většinou ti, kteří jsou na svých školních postech "závislí". Proto nemohou nic vědět o tom, co se děje "za školou" a tak je to pořád dokola. A navíc jsou u nás akademické tituly stále ještě "za zásluhy" nikoli "za práci". Ale to jsem asi odbočil...

JK: Jaké jsou podle Vás největší slabiny a největší přednosti našeho architektonického školství v porovnání se světem?
RK: Neumím porovnat naše školství se světem. Jediným srovnáním pro mne byla expozice čtyřiceti světových škol na V. Bienále architektury v Benátkách začátkem devadesátých let. Byl jsem tam s AVU a myslím, že Škola architektury Emila Přikryla rozhodně nebyla nejhorší, myslím naopak, že naše expozice byla "velmi reálná". Obecně myslím, že například o FA ČVUT stále platí slova Jiřího Ševčíka z osmdesátých let: "...ta škola blbýho moc nenaučí, ale dobrýho nepokazí...". I já říkám svým studentům, že škola je především PROSTŘEDÍ, ve kterém si musí najít potřebné informace sami. A navíc, že se musí učit hlavně od sebe navzájem, protože všichni "učitelé" jsou staří a tedy v jistém slova smyslu pozadu. Na druhou stranu setkání s jistou "zkušeností" je naprosto nutné. Není možné donekonečna "objevovat Ameriku".

JK: Obecně se soudí, že je hodně důležité to, co se děje s architektem po škole. Doporučujete absolventům strávit nějaký čas v kancelářích starších architektů? Sledujete osudy svých studentů i po získání diplomu?
RK: Někdy. Zejména těch, kteří pracují alespoň nějaký čas u nás v kanceláři. Jinak si myslím, že praxe po škole je důležitá zejména vzhledem k tomu, co jsem řekl před chvílí. Člověk se v praxi musí doučit to, co se ve škole nedozvěděl a toho je bohužel hodně.

O MĚSTĚ

JK: Z Vašich zakázek je zřejmé, že se hodně zabýváte urbanismem, tedy oborem, který je dnes podle mě v Čechách poněkud v krizi. Chtěl bych se Vás zeptat na několik zásadních urbanistických otázek, takže: Jak by se podle Vás měla rozvíjet naše města?
RK:
Na to je překvapivě jednoduchá odpověď - dovnitř a nahoru.

JK: Jakou dopravou jezdíte po Praze?
RK: Zásadně autem, jinak to při mé práci ani nejde. Navíc je to nejrychlejší, nejpohodlnější a svým způsobem i nejlevnější (stojí to stejně jako tramvaj a "nemusíte" si dávat frťana).

JK: Pokládáte rostoucí mobilitu obyvatel za nejvýznamnější problém soudobého města?
RK: Ne. Konečně čím bude plocha města menší, tím bude, mimo jiné, potřeba mobility klesat. Alespoň u části obyvatel. Také bude záležet na prioritách politické reprezentace, to se ale dostáváme na počátek našeho rozhovoru. Pokud totiž nebude umožněno svobodné stavění "dovnitř a nahoru" města se budou nadále rozpadat a potřeba mobility bude stoupat.

JK: Je nejlepší formou města koule?
RK: Omlouvám se, ale opravdu nerozumím otázce. Máte-li na mysli "umělé prostředí" vymezené vůči okolní "přírodě", tak možná ano. Má nejmenší plochu pláště vůči objemu. Ale "kosmické stanice ve volném prostoru" jste asi nemyslel (?!) a ani ty nejsou koule, a "na zemi" si "základy" koule nedovedu představit. Leda, že by "půlka byla dole a půlka nahoře", potom by to asi mohlo fungovat, ale to už je opravdu docela sci-fi.

JK: Koulí jsem nemyslel přesnou kouli ale spíše nějaký šišoid, který se jí blíží - třeba kobliha s marmeládou uprostřed. Napadlo mě to při otázce rozvoje města - růst nahoru (i dolů? - viz Vaše kancelář pod zahrádkou) a dovnitř. Centrum jako střed a obalová okolní struktura - co nejkratší vazby atd.
RK: No a to je právě sci-fi. Budu o tom mluvit na přednášce. Mám takovou "melounovou teorii", je o periferii, ale nechci předbíhat událostem.

JK: Kde je podle Vás v Čechách vidět kvalitní ukázka urbanistické práce?
RK: U nás opravdu o žádném nevím. Možná Smíchov, ale to není nic nového, to je jen doplnění devatenáctého století. Hradec Králové je zakonzervovaná mrtvola a nic dalšího mne nenapadá. Jediné co funguje jsou obchodní centra na periferii - ve skutečnosti to je naše jediná "kvalitní urbanistická práce" konce dvacátého století. Na vytváření "periferie všeho druhu" jsme mistři.

JK: Tuším, že na začátku 90. let jste s DA Studiem právě pro Smíchov zpracovávali nějaké urbanistické projekty. Podařilo se něco z jejich obsahu uskutečnit? Jak je to vůbec s výsledky urbanistovy práce?
RK: Možná, že nějaká torza myšlenek zůstala. Smíchov je dnes jedna z nejživějších čtvrtí Prahy. Realizace zejména dopravních staveb jsou ale tristní. Nemyslím funkce, ta je asi správně, ale stavby měly šanci být současné a krásné a jsou zastaralé a hnusné, je to "inženýrská práce". To je dáno způsobem zadávání "veřejných" zakázek, které jsou pouze pro "někoho".

JK: Kterému městu byste se rád svou prací v budoucnu věnoval a proč?
RK: Nemám výrazného favorita. Rád bych pokračoval v rozdělané práci a rád bych se věnoval městům, která budou vědět proč objednávají řešení právě a pouze od nás. Těm jsem ochoten dlouhodobě věnovat veškerou svoji energii.

JK: Nehodláte vydat nějakou knihu jen o urbanismu? Materiálu máte jistě z Vašich projektů dost…
RK: Materiálu je možná dost, ale teorie ještě není zcela dokončena. Největší potíž je ovšem v tom, že vydat knihu je nepředstavitelná práce a ještě to stojí stovky tisíc korun. Návratnost je mizivá a tak zatím nevím, ale přiznám se, že o tom dost často přemýšlím.

O NAVRHOVÁNÍ

JK: Jaký je rozdíl mezi zakázkou veřejnou a od soukromého investora? Na které pracujete raději?
RK: Rozdíl tu asi je. Bylo by to dlouhé a v podstatě nudné vysvětlování. Tento rozhovor vidím jako pozitivní, a tak nechci hovořit ani o soutěžích ani o zadávání veřejných zakázek obecně. Jedno ale mají obě zakázky společné: je potřeba DŮVĚRA. Důvěra klienta v práci architekta a důvěra architekta ve správné zadání klienta. Bez toho nemůže vzniknout dobrá stavba, ani územní plán. Dobrého výsledku lze dosáhnout pouze v synergii. Proto také musí být jasný vztah s dodavatelem, a proto také mluvím o "slabém článku týmu", o "úřednickém projektování" (viz můj text Zločiny proti městskosti II).

JK: Mají klienti, dodavatelé atd. tendenci důvěřovat Vám již v samém počátku spolupráce nebo si jejich důvěru získáváte déle?
RK: Vzhledem k tomu, že se jedná skoro vždy o nový vztah, je to vždy "práce od začátku" a vzhledem k tomu, že pokud je práce dlouhodobá, zejména u komunálních zakázek, mohou se v průběhu času měnit politici i úředníci, a tak je to v podstatě "never ending story". Ale jsou i výjimky potvrzující pravidlo, zejména u "přímých investorů". Třeba paní Anna Fárová, nebo Miloš Klimeš z Maršova. Není asi úplně náhodou, že to jsou zrovna naše nejvýše oceňované stavby. Za zmínku stojí i poměrně "stabilní" město Šternberk, ale tam to byl před deseti lety také "těžký boj". Od začátku je skvělá spolupráce s městy Teplice a Nejdek. Doufám, že to nezakřiknu.

JK: Vyskytují se klienti, kteří o Vás nikdy předtím neslyšeli nebo za Vámi chodí jen obeznámení? Pomáhají v tomto směru ocenění typu Grand Prix nebo Cena Evropské asociace ocelových konstrukcí?
RK: Poslední dobou chodí (naštěstí) ti, kteří mají alespoň základní povědomí. Musím se smutkem konstatovat, že ceny moc nepomáhají. Někdy pomůže spíše publicita s tím spojená. Nejvíc asi pomohla výstava a kniha. Dnes přicházejí většinou lidé, kteří našli kancelář na www. A samozřejmě nejlépe funguje "přímá reference".

JK: Musíte některé zakázky odmítat? Pokud ano, z jakých důvodů nejčastěji?
RK: Odmítnout zakázku by mohlo znamenat "rozhněvat si zakázkového boha". Rozhodně nemáme tolik zakázek, abychom si mohli dovolit je odmítat. Spíše naopak. Celých deset let to je chůze na ostří nože, ale to je asi v našem oboru normální. Samozřejmě někdy se stane, že požadavky potenciálního klienta jsou tak nesmyslné, že je předem jisté, že by práce směřovala ke konfliktu. Tomu se, zejména poslední dobou, snažím vyhnout. Než pracovat na něčem, co je plné negativní energie a ještě na to doplácet vlastními penězi, to raději budu zadarmo ležet!

JK: Jaký je podle Vás ideální vztah architekta a investora?
RK: Přátelský a jak jsem již řekl, důvěryhodný. Jeden se bez druhého, v případně kvalitní stavby, nemohou obejít.

JK: Kde čerpáte inspiraci pro svou tvorbu?
RK: Všude.

JK: Jak dlouho jste pracovali na projektu Fárova domu ve Slavonicích?
RK: Asi celkem čtyři roky, ale svým způsobem na něm pracujeme dodnes - připravujeme "duografii" o domě a jeho majitelce.

JK: Jak probíhalo zabydlování domu?
RK: Myslím, že rychle. Vzhledem k tomu, že většina nábytku byla rozmístěna ještě v projektu, bylo zabydlení jednoduché. Změny byly minimální. Jinou otázkou je dodělání dalších stavebních částí domu - terasa, restaurování hlavní fasády, případně zařízení volného prostoru v přízemí. To je otázka financí i "programu".

JK: Byla to, co se požadavků klienta týče, nejosobnější zakázka v historii Vaší kanceláře?
RK: Asi ano, ale každá práce pro osobnost je osobní. Záleží na způsobu zadání, nikoli na typu projektu.

JK: Který svůj projekt máte nejraději?
RK: Těžká otázka, který. Spíše které? Nevím. Ty neuskutečněné, v těch je ještě naděje. Z těch velkých bezpochyby most do Drážďan a Suchdola. Mrzí nás územní plán Liberce a Hradce Králové. Velká škoda je obchodního domu v Jičíně, tomu jsme věnovali extrémní množství energie - zbytečně. Stejně je na tom knihovna do Šternberka. No a Vyšehrad, krásný projekt, ale "Koucký prý na Vyšehrad nesmí!" Stejné je to s úpravami Jiřského náměstí na Hradě a Malého náměstí v Hradci králové. Škoda je i Ambasády v Londýně, ale dost nářků. Zatím nebyla sezóna, kdy bychom nestavěli, zaplať Pánbů.

JK: Jaké je Vaše největší současné "želízko v ohni"?
RK: Dům - zeď a Kaple na Vysokém svahu, ale o tom až v Brně.

O VOUSECH

JK: Na závěr se nemohu nezeptat. Jak se žije panu architektu Kouckému s jeho vousy?
RK: No, když je to na závěr, tak samozřejmě dobře (nestěžuju si).

JK: Děkuji za rozhovor.

Rozhovor probíhal elektronickou formou od 13.4.03 do 22.5.03 - termínu přednášky pana arch. Kouckého v Brně
Autor: Jan Kratochvíl, 22.05.03 12:55
Návštěvnost: 7410 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.