Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Bydlení pro seniory

Nakladatelství ERA v minulém roce vydalo knihu docentky Dagmar Glosové z brněnské Fakulty architektury VUT, která se již delší dobu zabývá bydlením pro věkově nejstarší generaci. S jejím přispěním zařazujeme na archiweb srpnový cyklus věnovaný stavbám pro seniory v západní Evropě. Jako úvodní text jsme zvolili článek doktorky Jiřiny Šiklové z pražské Katedry sociálních prací FF UK. Tento text byl poprvé publikován v knize Bydlení pro seniory.

Bydlení pro starší občany v Masans od Petera Zumthora
20 bytů pro seniory v Maastrichtu od Wiel Aretse
67 bytů pro seniory v Tilburgu od Wiel Aretse
Centrum pro seniory v Basileji od Silvie Gmür
Domov důchodců v Basileji od Steinmann Schmied
Dům s pečovatelskou službou v Eichstättu od Wilhelma Hubera
Domov důchodců v Neumarkt am Wallersee od Klause Kady
Domy s byty pro seniory v Neuenbürgu od Mahler Günster Fuchs
Centrum sociální péče v Passail od Gerharda Mitterbergera
Penzion pro seniory v Rueil od Jeana Nouvela

Jak přežít staří?
Před více jak třiceti lety jsme si podobně jako tisíce dalších Čechů a Slováků koupili chalupu. Starou bouračku, kterou jsme potom několik let opravovali, přestavovali a na které vyrostly naše děti. Na vodovod a splachovací záchod jsme se „zmohli“ až po roce 1989. Těžko se tehdy sháněly obkladačky, dlaždičky i zednící. Proč jsme to dělali? Nebyla to jen móda; chtěli jsme být někde s manželem a dětmi sami, bez starých rodičů, a asi jsme chtěli taky něco vlastnit, mít prostě něco svého. Byty, především v Praze, Brně, Plzni, Ostravě a dalších velkých městech, byly přeplněné. Nejen já, ale skoro všichni moji kolegové a kolegyně tehdy, když se vdaly či oženili, bydleli společně s rodiči v jednom bytě. A to i tehdy, když se jim narodily děti. Já s manželem, moje matka s mým otcem a moje dvě děti. Přitom jsme nebyli ani na tehdejší dobu chudí. Otec byl lékař, všichni čtyři jsme pracovali – mateřská dovolená tehdy byla pouze čtyři měsíce a pak žena musela opětně, pokud nebylo dítě nějak zdravotně postižené, jít do práce. Bytů bylo málo, někdy je přidělovaly podniky, když potřebovaly třeba v Mostě nebo Karviné získat nové pracovní síly. Na byty byly pořadníky, dělaly se s nimi podvody a v každém OPBH (tedy Okresním podniku bytového hospodářství), který obhospodařoval znárodněné domy a byty, byl stále někdo zavřený nebo alespoň jednou nohou v kriminále. Podplácelo se. Tak bydleli nechtěně staří a mladí pohromadě.
Nás tehdy bydlelo v bytě, ve kterém jsem se narodila a kde dodnes bydlím, celkem šest – tři generace vedle sebe. Na jednu osob jste mohli mít 12 čtverečních metrů, a protože náš byt měl celkem 90 m² tzv. započitatelné plochy, neměli jsme ani nejmenší naději, že bychom někdy mohli vlastní byt získat. Chalupa byla tedy forma osamostatnění nové, mladé rodiny a způsob, jak uniknout před státem a současně mít něco svého, něco vlastního. A protože podobně uvažovali i moji přátelé, tak jsem těch chalup viděla a poznala hodně.
Všechny chalupy měly skoro stejný půdorys. Přízemní stavení, velká místnost s kuchyní pro hospodáře, přístěnek na zeleninu, brambory, mouku, zavařené maso ze zabíjačky a marmelády a přes chodbičku vchod do samostatné místnosti, což býval byt pro staré rodiče neboli výměnek. Na to navazovaly chlévy, stavěné z kamenů s klenutým stropem. Všechno to bývalo pod jednou střechou. Záchod i pumpa pro všechny na dvoře. Takže tehdy bydlely tři generace na venkově taky pohromadě. My tam ale byli sami.
Dnes mnozí uvádějí, jak idylické bylo tehdy soužití starých a mladých a jak jsou na tom dnes generace seniorů špatně. Idealizujeme si minulost, protože to tak chceme vidět, ale smlouvy o vejminku, povídky venkovských farářů, obrozenců, jakými byli J. Š. Baar, páter Vrba, V. V. Rais Třebízský, Heyduk nebo Neruda vypovídají o něčem jiném.
Výměnek byla vlastně individuálně uzavřená obchodní smlouva mezi rodiči a jejich dětmi o ubytování a ekonomickém zajištění starých lidí. „Předám ti chalupu, pole, dílnu, sad a za to si vymiňuji, že budu každým rokem dostávat od tebe, můj synu nebo můj zeti, tolik a tolik pytlů žita, zelí, dva hrnce sádla, 4 košíky brambor, díl masa ze zabíjačky a třetinu jablek z těch, co se urodí.“ A takováto smlouva se uzavřela před notářem, před farářem, před sousedy a všichni ji museli plnit. Hospodařil-li syn nebo vnuk špatně a tuto dodávku či vymíněnou rentu neplnil, mohli ho staří rodiče žalovat, a taky, jak dokládají soudní spisy, často žalovali. I o tom se dochovaly doklady. Když potomek špatně hospodařil, propil chalupu, zabil se, když se splašili koně nebo musel narukovat, plnili vejminek jeho dědici, a to třeba i nezletilí. Někdy tyto smlouvy nešlo naplnit, vymáhat, a pak si staří připadali, jako když si dneska uloží peníze na vysoký úrok a banka zkrachuje. Že byly tyto smlouvy s rodiči zátěží a že si to vzájemně vyčítali, hádali se, je nabíledni. „Té výměnkářce, co bydlela v té chalupě, co jste koupili,“ říkala mně moje sousedka, „jsem nosívala vodu od pumpy ze dvora. Snacha, mladá Ziková, by jí nikdy nepodala ani jablíčko, tak se nenáviděly. Ona totiž ta stará Zikovka jednou polila tu mladou schválně vařící vodou, když její syn byl na vojně a ona sama šla, ta mladá, na zábavu. Teď ale obě leží vedle sebe na hřbitově a ve stejném hrobě.“
Faráři, nejen ti obrozenci, co zachytili českou vesnici ve svých románech, by o tom mohli povídat ještě více. Situaci důvěrně znali ze zpovědnic.
Přesto dnes žijeme v přesvědčení, že stáří a ubytování prarodičů společně s mladými bylo v minulosti krásné a dneska si stěžujeme.
V hloubce mysli máme zasutý ideální obraz života starého člověka, který odpovídá image babičky v pojetí Boženy Němcové. Moudrá, milovaná, vnoučaty obklopená stařenka, která je vyhledávána pro svoje rady a laskavost členy vlastní široké rodiny i od sousedů a ke které se přicházejí postěžovat i poplakat mladí lidé a někdy i vrchnost, tedy paní kněžna ze zámku. Bylo to tehdy krásné stáří! Škoda, že to již není! Opravdu?
Literární vědec Václav Černý již před čtvrt stoletím napsal knihu o Babičce a dokázal, že té ženě, která byla či mohla být modelem pro Boženu Němcovou, bylo při příchodu na staré bělidlo pouze 54 let. A celý její majetek se vešel do jedné dřevěné truhlice. V naší době by podobné paní, babička, ještě neměla ani nárok na důchod a doplňovala by si pravděpodobně vzdělání ve večerních kurzech programování v Excelu, neboť by před sebou měla ještě perspektivu dalších 30 let života. Na její rekvalifikaci by se vztahovaly programy pro znovuzačlenění či integraci sociálně znevýhodněných skupin. Babička Boženy Němcové by si zcela určitě nebarvila vlasy, nezapírala svůj věk, nechtěla by být individualitou, v ničem by mladým nekonkurovala. Bydlela by by v tom přístěnku, tedy spala vedle pytlů brambor a soudků naloženého zelí, na vejminek by totiž neměla právo. Nepředala chalupu ani hospodářství svým dětem. Mohla by u nich žít jedině z jejich milosti. Právně by neměla nárok na vůbec nic. Byla by tedy na svých dětech totálně ekonomicky závislá. Kdyby její dcera byla hodná, tak by ji občas v zimě v mrazech pozvala i do světnice.
Tedy, nedělejme si iluze. Stáří jako fáze života bylo v minulosti hodně smutné, plné ústrků, závislosti na druhých a fyzické bolesti. Revmatismus již existoval, dna také, ale salicyl, brufen, acylpyrin tehdy nikdo nevyráběl. Kdyby láska a úcta k rodičům byla v minulosti samozřejmostí. mohlo se čtvrté přikázání cti otce svého a matku svou klidně z Desatera vynechat. A v různé variantě se toto přikázání objevuje skoro ve všech náboženstvích světa. Do naší historie nepatří jenom archetyp Moudrého starce a Velké matky v podání Carla Gustava Junga, ale i příběh Krále Leara a různé jiné varianty pohádky Sůl nad zlato, včetně prokletí matky vlastní dcerou, jak je zachyceno v Erbenově Kytici.
Obecní pastoušky, ve kterých směli na slámě přenocovat staří lidé, kteří neměli děti nebo jejichž děti zemřely či odmítaly se o starat a kteří chodili po střídmě od domu k domu (a hospodáři jim měli dát každý den kus chleba), byly jedním z prvních sociálních zařízení pro staré lidi. Pak již byly jen hospice, kde ti šťastnější mohli zemřít snad někde v teple. Za takovýto osud ale nikdo z těch starých neobviňoval tehdejší vládu či ministerstvo, natož pak nějaké politiky. Ba ani císaře nebo krále. Obviňoval pouze své děti nebo sebe sama, že si nic nenašetřil, nebo huboval na neštěstí či rouhal se Pánubohu.
Domovy důchodců či domovy pro seniory, domovinky nebo domy soustředěné péče? Třeba nízká, ale přece jen – od určitého věku – existující penze pro každého, kdo je občanem nějakého státu v Evropě? Nárok na základní zdravotní ošetření? To všechno je vlastně až výdobytek dvacátého století, které tak rádi nazýváme stoletím válek. Nepřineslo jen války a holocaust, ale také pojištění lidí, očkování proti neštovicím, chartu lidských práv a penicilin. Ne, neagituji, jen připomínám skutečnosti, které jsou pro dnešní staré lidi v této naší zeměpisné šířce naprostou samozřejmostí.
Dnešní šedesátníci vypadají jako dřívější čtyřicátníci a očekávaná délka života se za posledních 120 let (tedy ve střední Evropě) zvedla z 36 let až na dvojnásobek. Jen u nás se za patnáct let po převratu v roce 1989 průměrný život prodloužil o další čtyři roky. Především díky kardiotonikům, která se sem běžně dovážejí a zde vyrábějí, a preventivním prohlídkám.
Dožije-li se žena 65 let, dá se na podkladě statistických údajů předpokládat, že oslaví ještě svoje 84. narozeniny. Již v roce 2020 budou staří lidé představovat 35% celé západoevropské populace.
Elixír života, po kterém toužil nejen císař Rudolf II., ale většina lidí, sice zatím nemáme, ale i přesto současní sedmdesátníci vypadají díky medicíně, lepšímu stravování a lehčí práci mnohem lépe než jejich rodiče ve stejném věku. Jen si vyhledejte fotografie v domácím albu a přesvědčte se o tom. Díky různým protetickým pomůckám vidí a slyší dnešní staří lidé mnohem lépe než ještě před čtvrtstoletím lidé jejich věku a zubní protézy jsou tak perfektní, že i ve stáří se člověk může usmívat. Ale neusmívá se. Za ty lepší zubní protézy vypadající jako zuby přirozené se musí zaplatit. Nejsou totiž nezbytností k životu. Kousat a tedy najíst se člověk může i s méně hezkou protézou. A stejné je to to i s brýlemi, s léky z dovozu, pěknými zdravotnickými pomůckami a samozřejmě i s bytem nebo domovem pro staré lidi, který by nepřipomínal nemocnici ani internát s nábytkem z umakartu.
Tak proto se staří lidé neusmívají ani tehdy, když jim i levná zubní protéza perfektně sedí. Prodloužení života a lepší zdraví bychom mohli dokonce nazvat částečným vítězstvím lidstva nad přírodními zákony, neboť tak dlouho žít je nepřirozené. Člověk žije ještě desítky let po ztrátě své reprodukční schopnosti, kdy se již, pochopitelně, nerozmnožuje. To v přírodě není pravidlem. Vysokého věku se nedožívají jenom výjimeční jedinci, ale – poprvé v dějinách lidstva – miliony a miliony docela průměrných lidí. Protože zestárnou skoro všichni, nejsou staří lidé již tak výjimeční, tak moudří, obdivovaní a ctění, jako kdysi bývali. Alespoň v pohádkách, mýtech a učebnicích.
Počet starých lidí roste ve světě o 1,6% rychleji, než celkově přibývá populace. A tento početní nárůst považuje Konrad Lorenz za osmý smrtelný hřích člověka.
Takový revoluční převrat v demografickém složení populace, zcela jiná relace věkových skupin, by se měl projevit zásadně i v jiné hodnotové orientaci společnosti. Tedy promítnout se do politiky (nejen sociální), do výroby, do spotřeby, měl by být patrný v architektuře měst i v zábavním průmyslu a vůbec v celkovém životním stylu společnosti. Staří lidé již nyní představují velkou skupinu spotřebitelů, a především voličů, kterou by měly politické strany oslovit a pro kterou by městské úřady měly hledat i nové způsoby bydlení, umožňující vytváření i subkultury starých lidí. Zatím jsou ale staří lidé sami sebou tak nejistí, že si ani neuvědomují svoji významnost pro trh této společnosti. Jen v bydlení mají mnohem vyšší nároky, než měli jejich rodiče a vůbec naši předkové. Ani bydlet v jedné domácnosti společně s dětmi a vnoučaty již není ideálem pro staré, a tím méně pro mladou generaci. I proto je zde nedostatek bytů. Perspektivně, až si lidé dostatečně uvědomí důsledky této demografické revoluce a zestárnutí populace, již nebude možné přehlížet specifické požadavky této věkové skupiny. Mluví a píše se o tzv. „gray revolition“. Staří lidé se sami budou hlásit o svoje práva, budou vytvářet svoji subkulturu, budou žádat takové formy bydlení, které jim umožní inkluzi, tady začlenění se do společnosti i ve stáří. Kdybych byla podnikatelkou, tak bych se v předstihu na tuto věkovou skupinu starých lidí zaměřila a nabízela bych jim nejen specifickou módu, ale především různé varianty bydlení. Ve světě se to již dělá; společnost totiž šedne, i když si lidé – především ženy – barví vlasy.
PhDr. Jiřina Šiklová CSc. - Katedra sociální práce FF UK Praha
Zdroj: Dagmar Glosová: Bydlení pro seniory
Vložil: Petr Šmídek, 07.08.07 00:05
Návštěvnost: 16264 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
Dobrý článek kamca123 09.08.07 15:27
bydlení pro seniory eva 19.08.07 14:17
bakalářka malda 06.09.07 14:42
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.