Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
JAP
HLEDEJ v sekci     
Pavel Janák: Čtyřicet let nové architektury za námi – pohled zpět

Kdykoli se mluví a myslí o nové architektuře, mluví se o ní vždy jako o budoucnosti, jako o programu, jako kdyby teprve měla přijít. Málo kdy se mluví o její přítomnosti, tím méně již o její minulosti. Téměř všecko, co se o ní píše, je programatické a téměř nikdo se nezabývá její existencí, jaká je, jak se vyvíjela a skutečně vyvinula. A přece je tu nová architektura, chcete-li do ní shrnout, jak to činila tato výstava, i prvá dvě desetiletí po 1900, již plná čtyři desetiletí - značně dlouho, než abychom ji neviděli, nepoznávali, nehodnotili. Nová architektura po celou tu dobu spěchala stále jen vpřed a vpřed. Byla tak obrácena zřením kupředu, že co kde a jak uskutečnila, považovala za překonané a odmítala to. Činila to z velkého zaujetí pro předsevzaté povinnosti v cílech daleko vytknutých a z přísné mravnosti. V tom tkví příčina, proč se nerada dívala zpět, proč téměř nedocházelo k přehlídkám vykonané práce, jako je tato výstava a jaké jsou možny jen tehdy, spustí-li architektura na chvíli svůj zrak od věčných cílů před sebou.
    Čtyřicet let je velká minulost, docela stáří. Nová architektura krok za krokem, jak tvoří, stává se již dokonalou skutečností. Musí mít již historii a vývoj, i když je zatím nerozeznáváme dost určitě. Za čtyřicet let se udávaly ve slozích architektury již historické obraty - od rané gotiky ke gotice zralé, od renesance rané k pozdní. - Jistě i v architektuře naší doby nastaly takové změny ve vytváření hmoty a prostoru a mohou být i budou jednou jasně a prostě definovány. Díváme-li se zpět na těch 40 let, ozřejmuje se mnohé. Nevíme nejprve, nač se dřív podívat, na výkony a dosažené časy či na kvantity a hodnoty. Než budeme přehlížet všecky ty klady a úspěchy s různých stran, nepřehlédněme, že se nová architektura dožila jednoho velkého zklamání, když zavrhla všecky předchozí slohy architektonické, nikoli jen opakované v XIX. století, ale i všecky pravé, počínajíc antikou, když je zavrhla jako pošetilé, jako formalismus, jako pouhý sloh - něco, co nemusí být, protože to přináší vždy na konec zklamání, protože je to pomíjející, je to jen umění. Nová architektura viděla ve všem, co bylo před ní, jen překonané omyly, nikoli trvalé definice hmoty. Umínila si, že se takových omylů již nikdy nedopustí, že nebude už pouhým uměním omezeným na dobu. Domnívala se, když vyjde z nové skutečnosti, z konstrukce, z nutnosti, že tak vytvoří zcela novou dobu jednou pro vždy, že nebude již vývoje, otázek, že bude jen jistota, že bude vynalezen způsob, v kterém se bude stále stejně rozumně a věcně stavět, beze všech omylů a navždycky stejně. Nyní s údivem pozorujeme, že se také tato nová architektura mění, pokračuje, že dosahuje hodnoty, že se však ocitá před záhadami, že někdy tápe a zase se rozbíhá, že má vývoj a vývoj forem - čili že je právě tvořením, jako bylo vše před námi, že je slohem se vší radostností a blahodárností, se vší duchovně nekonečnou a materielně konečnou platností, slohem, jakým byly všecky architektury před námi. Vzpomeňme si jen, jak moderní a pak nová architektura nechtěla nic se starými architekturami míti. Nikdy s nimi nemluvila. Odvrátila se od nich jako od nesmyslů, na nichž není nic než pověry, které zaslouží zboření. To si již moderní malířství a sochařství se starým uměním alespoň s jistými úseky rozumělo. Vidělo v nich poutníky na téže cestě. Nyní se ukazuje, že starý zákon, že všecko, co vychází z ruky člověka, má jistou formu, tvořenou okamžitým stavem jeho ducha a doby, že tento věčný zákon zůstává i nyní v platnosti; že všecko, co nová architektura dělá, má formy, společný řád, které jsou dočasně vázány na naši dobu, že se mění s dobou a jejími nutnostmi, s člověkem a jeho schopnostmi; že problémy formy, prostoru a na konec i krásy, o kterých se nová architektura domnívala, že jsou navždy odstraněny, jsou tu stále a vyvstávají stále nově.
   Tato výstava byla proto možná jen v okamžiku vnitřního uklidnění architektury. Na stěnách této výstavy jsou tu nedaleko sebe pohledy na stavby v různých vzdálenostech časových nebo i současných, jichž duch se navzájem vylučuje. Je to smírný pohled zpět, uznání širšího společenství generací snah, které v řetězci desetiletí jdou u nás za architekturou. Jak následovaly po sobě, byly vždy k sobě navzájem plny odmítání. A jak se navzájem překonávaly! Nové umění a secese kolem 1900 bojovaly proti kostnatosti historických slohů novou svobodnou a dovádivou fantasií, ale dožily se reakce v prvém desetiletí, kdy architektura odmítla vegetativní ornament a architektonisovala se. Kubismus ji však překonal pohnutým výrazem plastických forem, tak zvaný formalismus po 1918 - popřevratový formalismus - chtěl nahradit nesrozumitelnost kubismu hledáním lidovosti, purismus a konstruktivismus odmítl to vše. Všecky byly naplněny vnitřní žhavostí, stejnou opravdovostí, stejným přesvědčením, že to tak musí být.
    Jaké rozchody znovu a znovu: mezi iniciátorem moderní architektury u nás a generací stupňovaného výrazu. Jaký nápor dynamické architektury na statickou před rokem 1918, jaký vyhlazovací boj formalismu v architektuře po 1918, jaké výpravy za purismem a konstruktivismem architektury, jaké boje o sociální architekturu! Bylo by pesimismem vidět v tom všem marné boje, opětné omyly, marné výkyvy. Ne, je dokladem schopnosti regenerace, schopnosti hledat a zachovávat rovnováhu. A stálé hledání pravdy! Jestliže se takto udržel vývoj po 4 desetiletí, aniž nastala chvíle stagnace, je to pro naši architekturu a pro nás příznivým svědectvím.
     Za těch 40 let se velmi změnil český architekt i jeho postavení a poměr k životu a obecnu. Před 40 lety nová architektura počíná jediným architektem Janem Kotěrou. Typem architekta byl tenkrát svobodný umělec, individualita, třeba aristokrat, především s jiným nárokem na svobodu tvoření, stavící se proti průměru, s rysem uměleckosti proti měšťáckosti, umělec, který nechtěl míti příliš mnoho s obyčejnou obecností. Architekt v té době byl v rozporu s dobou, v rozporu skutečně i vlastní volbou. A tak jako ostatní umělci nehledal ani sblížení s celkem doby. Očekával a nalézal porozumění jen u kultivovaných jednotlivců. Architektura byla a chtěla být uměním, především uměním i za tu cenu, že bude vzácné. Po prvém desetiletí měla prvá organisace architektů, vzniklá jen jako odbor uměleckého spolku, sotva dva tucty členů. Období expresionismu uměleckost architekta a jeho osobitost ještě vystupňovalo, ještě víc jej oddálilo od skutečnosti a všedních úkolů i obecné potřeby. Umělecká isolace českého architekta a české architektury trvala dvě desetiletí. Rok 1918 byl i tu předělem a obratem k lidovosti a sepětí se širokým životem. Byla to především reakce na artismus před 1918. Nyní architekt hledal formy, které by vycházely vstříc obecnému lidovému chápání. Tu se již i v něm samém počíná velký obrat od osobité uměleckosti k poslání široké obecné pochopitelnosti a užitečnosti i za cenu výrazového sestupu. Řady architektů se množí, jsou plny vznětu a ruchu, architekt se zařazuje do chodu života.
    V poslání architekta brzy nastala další reakce: architektura není vůbec věcí sentimentu, ale především, ba výhradně skutečností, reálnou možností hmoty, konstrukce. Architekt se proměňuje v konstruktéra nesentimentálního, v konstruktéra spíše ideologicky než prakticky. I to odpovídalo době, která neztrácí energii zápolením o umění, a její velké potřebě staveb. Do práce nastupují nové četné řady mladé a svěží generace architektů. Tou cestou se šlo hezký kus důsledně. Architekt se přerozuje z umělce v pracovníka, který se cele dává do služeb sociálnímu celku a jeho vývoji. Český architekt nového typu splývá se svým posláním, je organisátor, který se vrhá obrazotvorně na práci, přechází však rád od skutečnosti k ideologii, od reálních potřeb k pomyslným konstrukcím, chce se stát reformátorem celého hmotného řádu, politickým součinitelem veškerého života, pro který kreslí půdorysy a nárysy. Tu unikal často duch a zájem českého architekta daleko mimo naši zem. Teprve poslední vážná léta a chvíle probouzejí také českého architekta znovu ke skutečnosti, k možnostem doby, místa, národa. Procházel se rád ideami, nyní se setkává se skutečnými rozměry země a měst. Nyní po 40 letech je zřejmo, že na tom na všem, na všech těch proměnách architekta a jeho zaujetí, něco bylo. Konstruktérství a reformátorství považovalo složky umění, skutečnosti života a země za překonané. Znovu vyvstává jejich závažnost a význam. Jakkoli se mohou zdát tato střídavá zaujetí generací architektů mezi sebou nesrovnatelnými, přece architekta vyznačovala úplná až vášnivá oddanost a opravdovost v jeho poslání. A nikdy, v žádné etapě nepropadl náš architekt neživému, vychladlému akademismu, který je přítěží tak mnoha velkých kultur. Po 40 letech je tu již velká a členěná obec architektů. Český architekt je celkem vyrovnaného typu, dobrý odborník, jeho smysl pro skutečnost je vždy vyvážen ideou architektury. Není téměř převyšujících a privilegovaných veličin, profesionálů, za to stovky obětavých pracovníků, nikoli normalisovaných, ale osobitě odstíněných a vždy schopných nadosobního vznětu. Tvoří celek nikoli stavovskou soudržností, ale soudržností idealismu.
    Tato výstava není retrospektivou, kde by byl shrnut soustavně celý vývoj, ať byl jakýkoli. Obsahuje především žeň a výběr toho nejlepšího, co se urodilo za poslední léta. Ač to nebylo úmyslem výstavy, ukazuje se tu přece nejen, jaká je architektura u nás dnes, ale také jaká je hmota architektury a jak se hmota architektury proměňovala za těch 20 a 40 let. Snad lze dobře již rozpoznat, jak hledání architektonické formy započalo před 40 lety, již v prvém období po 1900. Ukazují to díla z té doby na výstavě vystavená. Jsou v nich již - neuměle ovšem - některé prvky a tvary hledaného pozdějšího řádu, avšak celek této architektury před 40 lety působí dojemně. Jsou to první kroky nové - mladé - architektury, která se rozešla se vší historickou tradicí, prvé kroky na vlastní pěst. Byla na smrt přesvědčena, že se rozešla se vším předchozím, a přece dnes v pohledu z dáli je patrno, jak i tu jsou v ní pozůstatky tradice. Mladším očím musí zajisté připadat tato architektura starobylou. Skutečně jsou v ní mnohé pozůstatky toho, co zavrhovala, co chtěla překonat. Architektura není jen věc přesvědčení. Je to věc hmoty, která se jen pozvolna mění lidským duchem. Tak i v architektuře posledních 20 let, která se sobě zdá již zcela osvobozena a nezatížena minulostí, jsou stále ještě prvky z minulosti, které jen velkým vývojem mohou být konečně formovány. Sledujme třebas jen barokní klasický princip symetrického uspořádání a odstupňování hmoty risality a křídly, se zdůrazněným středem, vyvrcholením siluety, jak se tento klasický princip znovu a znovu ještě objevuje v monumentálních stavbách zde přehlédnutých, ve stavbách velmi hodnotných a vyjadřujících naši dobu. Jak jen krok za krokem je tento princip vystřídáván věcným pojetím hmoty v celku.
    Jaká však je tedy hmota současné architektury? Jaké jsou její nové klady? Mluvilo se o konstruktivním řádu architektury, který třeba nalézti. Přes všecko programové úsilí posledních desetiletí není řád architektury čistou konstrukcí, ale formovou soustavou. Snad dobře rozeznáváme, jak čisté konstruktivní tvary, vypočtené - a odvozené především z betonu, jako hranolový pilíř, překlad, strop se žebry, jsou méně oblíbenými formami a jak estetika architektury mezi nimi vybírá, jak dává přednost určitému čistému, neteoretickému tvaru, válci, sloupu a desce, ačkoli nejsou nejkonstruktivnější. Tento řád, řád výběru a organisace forem pozorujeme ve všem, co k architektuře náleží. Respektují se sice konstruktivní nutnosti, stavbě je však třeba něčeho ještě vyššího, je především třeba vše rovnat v jednotu. Právě ve zpětném pohledu toto úsilí architektury, úsilí rovnat všecky konstrukce a materiály tvořící stavbu ve vyšší nadkonstruktivní a prostorovou jednotu nejeví se jako zrada, ale jako úspěch. Nová architektura nemusí se stydět za to, že vytváří sloh, zdařilo-li se jí najít formální řád, který usiluje dát prostředí dnešního člověka tak žádoucí soulad.
    Kladem nové architektury je, že si dovedla sestavit nejen tvarovou abecedu, ale že si utvořila a postupně tvoří a ujasňuje novodobou skladbu této hmoty, hmoty pravidelné, pravidelně, racionelně a rozvážně kladené. Z věcnosti a střízlivosti stává se novodobý rytmus. Na stěnách výstavních sálů shlíží všude tento rytmus v diferencovaných obměnách, někde je v něm více nejistoty, jinde je bezpečně dimensován. Tvoří se pravidelnost, aby neomezovala život, aby byla nejen prospěšná a snesitelná, ale aby - nemůže-li se stát přímo krásou - podmínky krásy co nejvíc splňovala. Tu by bylo možno zastavit se u některých podrobných otázek tohoto hledaného rytmu. Třeba u otázky vertikalismu a horizontalismu. Dva názory na stavbu hmoty, jichž zápas o nadvládu pozorujeme zvláště v prvních letech. Zdá se, že vertikalismus, ač je v podstatě spíše konstruktivní, odchází v nemilosti nové architektury, že vítězí horizontalismus, ale vítězí jen tu a tam a pro estetiku. Velká část architektury se kloní k neutralisované hmotě, k hmotě bez tendence. Přece se však i tu s ústupem starého principu vertikalismu jeví všude v architektuře odchod od výškových rozměrů k šířkovým, před účinem výšek vzniká estetika nízkých rozměrů a pud k velkým rozpětím.
    Stejně by bylo možno již dnes zjišťovat vývoj prostoru, vývoj vnitřkové jednotky, tedy výtvarné vlastnosti a dimense prostoru. Nepochybně se tu ustaluje - opět podvědomě -jistý řád, jistá estetika prostorová. Budou tu opět jisté shody s estetikou předchozích architektur, ale také tu budou zcela novodobé principy. Staré zákony o vztazích prostorových rozměrů, aby bylo dosaženo krásy, krásy uzavřenosti, nejsou v nové architektuře k potřebě. Hledá se však rovnováha nového prostoru. Prostor v nové architektuře roste do nových forem, především do šířkovosti a do neomezenosti. Jsou tu nová poznání a vnímání prostoru, rodí se jeho definice.
    Vývoj architektury k novým principům vrcholí v principu volného kupení hmot, bez staré tuhosti symetrie. Nové kupení hmot co možno volných, seskupených v přirozené asymetrii, to je cesta, kterou razí nová architektura, aby řešila svobodně nové úkoly. Je to princip, v kterém se věc nové architektury a její estetika zvláště vyjadřuje. Na stěnách výstavy jsou nejen pokusy, ale i pokročilá a zdařilá řešení prostor a hmot ve smyslu tohoto principu. Nejdále snad po této stránce pokročil interiér obytný, jedno z nejpěknějších oddělení naší výstavy, kde volné seskupení podle života nabývá nového řádu a kde je patrno nejvíce oproštění od staré obřadnosti symetrie. Tvář nové architektury, její sloh a skladba musí připadat vedle děl minulosti stroze. Proti palácům a chrámům je tato architektura střízlivá. Nezapomínejme, že v minulosti nebyl jen palác a chrámy, ale i chudé a prachudé domy. Architektura nové doby nemá velikosti a krásy paláců a chrámů, ale je více. Vyrovnává rozdíly obou. Je to architektura doby sociálně vyrovnávané, lidské rovnosti. Ve srovnání s chrámy a paláci je to architektura bez vyznání. Ale zřejmě hledá v svých rozvrzích a tvarech nejen věčnost, ale i klad, je to realismus, ale je to také optimismus, je v tom střízlivost, ale je v tom i dobrá mysl. Dává dnešnímu člověku méně vznětů, tvarů, uchvácení a úžasu měřítkem, zato však více klidu a úměrnosti jeho životu. Prohlížejme tento řád v architektuře dnes u nás ustálený jak chceme, pochybujme, že by jeho střízlivost, skromnost v prostředcích i rozměrech měla vyšší hodnotu, přece jen se jím nová architektura u nás odlišuje a vyznačuje, jak již tolikrát bylo konstatováno, v členitém veletoku novodobého umění, který se celým světem valí vpřed. Architektura u nás není bohatá a plodná podněty a vynálezy, odvahou a rozmachem, vyznačuje se však vedle sousedních architektur střízlivou aplikací a službou životu. Architektury ciziny vynikají individualitami umělců a staveb, průbojností, výjimečností, bohatstvím - architektura u nás - tolikrát to bylo vysloveno cizinci - má při své poměrné chudosti rys věcné prostoty a lidovosti.
     Je toho tedy dost, co můžeme v minulosti nové architektury prohlížet a vidět. Bylo by vděčné přehlížet, jak se jednotlivé stavební typy vyvíjely a k jaké disposiční typičnosti dospěly. Jak třeba úřední kancelářský dům, snad tím, že je v podstatě nejstřízlivější a hledá jen praktické schema, kde se výtvarnost omezuje na pole oken, dosáhl značných positivních výsledků. Jak obchodní dům, jako typ sám v sobě nejspokojenější, dávající nejvíce příležitosti k racionelnosti, konstrukci a materiálům, dosáhl největších úspěchů. Jak třebas obytný dům městský zaznamenává vývoj méně snadný, jak vnitřně, tak zevně, jak přechod od tradice k novodobému uspořádání není bez obtíží, jak je stále v přerodu. Jak rodinný dům, jako seskupení prostorů v hmotě, jako stavební typ je ještě neustálený. Projděte jen oddělením výstavy! Uvidíte tu dům v kostce, dům jednou jako umělecký, jindy přirozeně členěná hmota, dům rozložený do křídel, dům jako obřadné schema. O typ malého domu se ještě stále znovu a znovu zápolí. Není ještě ustálen. Než přece! Architektura měla v těchto desetiletích příliš překotné práce, doba, člověk, život, konstrukce a materiály prošly tolika proměnami. A musela zmoci nebývalá kvanta jednotlivostí a celků, otázek a skutečností. Nezapomínejme opravdu, do jaké šíře se rozprostřela. Zase bychom museli při procházce historickým oddělením této výstavy vzpomínat, jak provedení jen jediné nepatrné moderní stavby kdesi v malém městě bylo na dlouho úspěchem celé generace a celé architektury, jako byl roku 1900 dům na Václavském náměstí nejen ojedinělým osobním úspěchem Jana Kotěry, ale historickým mezníkem, kdežto dnes řady dobrých nových staveb ze schopných rukou houstnou rok od roku a zabírají vždy širší a širší oblasti. Architektuře se splňuje vždy více její touha po nejobecnější sociální užitečnosti. Na cestě k tomu je jedním z jejích největších úspěchů, že dovedla získat veřejné mínění. Nestalo se to ani tak propagací, jako daleko více skutečnou prací a užitky přinášenými národnímu životu. V historickém oddělení této výstavy visí obrazy nevelkého počtu architektur z prvého desetiletí. Oddělení není úplné. Nebylo možno vystavit nevůli a pobouření veřejnosti, odpor činitelů, za nichž tyto stavby vznikaly. Kotěrův Laichtrův dům na Vinohradech byl před 30 lety stavěn za největších překážek veřejného mínění. Dnes uskutečňuje mladá a nejmladší architektura stavby, rostoucí rozsahem a počtem v obecné přízni veřejného mínění.
    Architektura si jí zasluhuje. Zasluhuje si toho snaživost i vzdělanost architektů. Prohlížejme jen sály výstavy! Není to vystaveno, ani v katalogu uvedeno, ale čte se to ve vzduchu. Je snad málo zemí, kde by architektura byla tak duchovním povoláním, jakým je u nás. Být architektem znamená v jiných zemích být skutečným praktikem, výrobcem, podnikatelem. U nás by architekt náležel z největší části do stavu duchovních. Má to svoje nedostatky, ale má to svoje veliké přednosti pro věc národní. Náš architekt méně přijímá a vyřizuje zakázky. Ale o to víc je členem, členem víc či méně dobrovolným, společné organisace architektury, která řeší s krajní opravdovostí a neosobně své reálné povinnosti a obecné úkoly. Všecky ty novodobé problémy architektury: ústava architektury, její věrouka a mravnost, problémy tvoření a konstrukce, problémy účelu, hospodárnosti a krásy, a všecky ty svazky a uzly problémů od bydlení malého člověka a kolektiva až po urbanismus, nalézají v architektuře u nás své neúnavné pěstění a prohlubování. Nechť zůstane po této stránce architektura u nás jednotlivě i jako celek stejně pilnou, statečnou, ale vždy krajně opravdovou, lidskou a sociálně co nejužitečnější v dalších desetiletích! V cyklu přednášek ,,Za novou architekturu",  9. července 1940.

Architektura II, 1940, s. 129-135.

Autor: Jakub Potůček, 11.04.07 14:15
Návštěvnost: 6454 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.