Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Pavel Janák: Josef Plečnik v Praze

Mezitím co dole v Praze v architektuře (jak se říkávalo a lze jistě dále říkat) a na stavbách (jak lze říkat a jak se říká) je živo a chvat, mezitím co tu k názorům přibývají názory, přesvědčení měří se s přesvědčením, mezitím co hmota a účel, příčiny a meze, cíl a prostředky jsou v stálém pohybu - myslí a tvoří v tichu, v neochvějném klidu nad Prahou, na pražském hradě umělec - který jako by byl mimo všecko to dění, mimo čas. Dole boj o to, jak myslit a stavět, jak nalézti jediné a všudy platné přesvědčení, které by bylo lze prosaditi a podepříti proti každé jiné možnosti, učinit je nejen obecným ale i nepochybným. Zde nahoře umělec, který jen staví, jakoby nemohlo být o tom pochybností. Práce úplně tomu dole protilehlá, jdoucí nejen jiným ale i osobním směrem. Dole ovládá snaha nalézt způsob stavby co nejracionelnější, nejvýhodnější, zde kdosi, kdo jakoby neznal cenu materiálu a který právě jeho vzácnost zvláště cení, neboť staví i z nejdražších a nejvybranějších. Dole hledají se jen důvody, nutnosti. Tento umělec myslí, cele zaujat, o rozměrech sloupů. Dole slyšíme: výpočet, aktivita, organisace, kalkulace, užitečnost, rentabilita. Zde umění, v němž jest pouhá pokora, čisté oddání se věci.
Je to zlé či dobré? Smí to být? Nejdříve je jisto: Je to! A hned pak: Jaký to zjev, právě uprostřed ostatního hnutí! Jaká podrobnost lidského. Uprostřed neustávajících pokusů, aby všecko myšlení v celé masse bylo učiněno jednosměrným, je tu jednotlivý duch člověka, vycházející ze svého a stojící na svém. Snad teprve tím je určena celá podivuhodnost lidského ducha a přírody; snaží se tolik o všeobecné, o druh, ale nikdy se nespoutává a nevyžívá v jednotném množství, ale roste v množstvích i v jednotlivcích, jakoby na věčnou paměť množství a své svobody. Doba by chtěla mít jediný, přehledný pořádek. Ale rodí i mocné odchylky.
*
Jestliže dnešek přeje si, cení a věří v obecnost, pamatujme si, že včerejšek byl dobýván "osobností", silou jednotlivce, žije-li se nyní obecností, zůstala a je tu osobnost; jde-li užitečně o průměr, je tu vysoká výjimka. Tak to vždy bylo: obecno a ještě osobnost, průměrné blaho a zvláštní hodnoty.
Plečnika nelze tedy vysunout jako výjimku, jako člověka nepřítomnosti, podcenit jako umělce minulosti. Není umělcem minulého, minulého myšlení, a je-li výjimkou, je tolikrát součástí doby. Především již tím, že jeho myšlení trvá, trvá v čase i svou silou a obsahem. Děje se v něm, tedy je.
Odlišuje-li se Plečnik tolik od doby, uvidíme, jak náleží do ní mnohým jako současná aktivita. Je opravdu málo říci krátce o Plečnikovi, že je klasik a touto formulí jej odsaditi ze současnosti. Může to učinit jen to měřítko, které klasicismus zná jako míru a váhu z určité omezené minulosti. Ale lidský duch žije podle své přírody někdy jedněm předčasně, jindy jiným opožděně.
Myslí-li se klasicismem hotová duchová stavba o dokonalých, ale známých pravidlech, plná krásy, ale v níž lze se pohybovat, jen co dovolí její prostor, tedy v hranicích, pak Plečnik není klasik a je vně tohoto úzkého, daného, hotového klasicismu a jeho kanonu. Plečnik i když užívá stávajících, hotových slohových forem, pohybuje se volně a svobodně a buduje sám nejvyšší řád, tak bezpečný jako klasicismus sám v sobě. U Plečnika se nic neopakuje, tak jak to již kdysi bylo, ale všecko je v něm znovu dokázáno, nalezeno a učiněno. V jeho umění žijí ještě ovšem sloupy, římsy, ale jsou takové, jak nikdy nebyly. A před každým jeho dílem si říkáme: Jaký rozvrh bez příkladu! Jak nebývalá osobitá myšlénka! Jaká nová rovnováha ve hmotě! A jak je v tom současně cítit okamžik ducha! Ano, myšlenka ale ihned od svého vzniku dovedena umělcem až do posledního důsledku ustálení a dotvrzení. Nevychladla, neztuhla, vykristalisovala. Všude tam, kde Plečnik užívá klasické formy, kde mluví sloupy, kladím, římsami, podává je s hlubokým proniknutím a opodstatňuje je jako něco nově přirozeného. Není to klasicismus italský, ale dosažený včera a dnes, právě teď, znovu, mocnou vůlí a hlubokým pojetím osobnosti. Neopírá se o ustálenou prostorovou nebo tvarovou definici a konvenci - ale jeho sloupy, pilíře a hmoty hluboce prosté a nově, vnitřně srdcem odůvodněné, ustavuje v prostory úplné novoty a přece navždy definitivní. Tedy nikoli klassik, nikoli romantický klassik, ale zcela současný člověk, který musí si vše sám odůvodnit, utvořit.
Josef Plečnik, připadá takto odlišným proti vší době u nás, která zase jednou má snahu přesvědčit cele sebe, každého a všecky k témuž přesvědčení. Jeho duch a práce pohybují se mimo tuto dráhu obecnosti a pohybují se jakoby nezávisle v největší šíři, bez ohledu na čas a prostor. Mezi slohy. Zdánlivě jen připadal by Plečnik umělcem, který chodí nebo bloudí v minulosti. Minulostí může to nazývat jen ten, kdo dívá se na přítomnost podle hodin. Přítomností a přítomným může však být a je všecko, co jest v lidském duchu, co bylo žito, co v ní žije, v ní se odráží, a z ní vychází. A ona mnohoslohovost Plečnikova může být blouděním jen tomu, kdo vidí svou jedinou okamžitou přítomnost a kdo vidí, protože jinak nemůže, jediným slohem. Plečnik je však horoucí usilovný pohyb lidského ducha, volného a svobodného, jakého právě doba není schopna, a kterého není ji k dennímu životu třeba, bez něhož může být živa, protože má snazší názor, který jí stačí; ale i tento pohyb je pohybem lidského ducha. Těm, kteří hledají dobré, užitečné a praktické jen v tom, aby všecko, co se potřebuje, bylo v jednom způsobu, musí připadat neodvisle se pohybující umělec jako je tento, podivnou, neobyčejnou výjimkou. Ale je právě naopak jedním z pohybů na obzoru lidského rozhledu, i když neleží na cestě, kudy právě hromadná doprava se pohybuje.
Je úžasno, jak Plečnik mohl by být - a to je dokladem opět síly a možného rozletu lidského ducha, který je v něm - nejmodernějším umělcem naší doby. Mohl by být. protože byl. - je tomu dnes už čtvrt století - jedním z nejmodernějších. Byl tenkrát z těch, kteří dovedli chápat hmotu a chápat se jí nejneobyčejnějším způsobem, nikdy nebývalým, brát ji nahou, v jejím jádru a v její přírodnosti. Plečnik byl z těch, kteří hmotě, z které člověk staví, rozuměli pro dobu nejpůvodnějším způsobem, který byl- v tom okamžiku, - od všeho minulého oproštěn. Broušené desky žulové, nahý železný nosič, pouhé pláty plechu onýtované, přirozená povaha dýhovaného deštění, to všecko bylo jím nalézáno už jednou před čtvrt stoletím. Věděl to. Bylo to tenkrát jako úžasný objev a udivené poznání člověka. Dnes jsou tytéž hmoty obecně používány a chce se jen, aby to již úžas nevzbuzovalo a neudivovalo, jen tak, jakoby nic. Tehdejší objevy Plečnikovy byly tak úžasné, protože staly se v době, v které platily jedině tradiční prostředky někdejších slavných slohů: členění, profilace a poměry. Ale jestliže Plečnik byl jedním z těch, kteří objevili podivuhodnost hmot osobě, před tím,než byla formována, a pohlédli na ni očima člověka dvacátého století, byl a je Plečnik také duchem, který prožil a uviděl jinak, více a šíře, jak táž hmota žije jen lidským duchem, čili: že hmota může být dobrá a pravdivá jen tak, jak je a může být učiněna pravdivou, dobrou a krásnou člověkem. Počal-li tedy lidský duch s ní něco a učinil-li co z ní. Jestliže výtvarnictví zaujme se jen jedinou pravdou a jediným reálním pohledem na hmotu, je Plečnik duch, který znal takto hmoty dávno a který v tom, co dnes činí, vidí hmotu ještě z mnoha stran. Hmota v jeho rukou žije tak mnohonásobně: může žíti i jen počáteční, primitivní, ale může žít v mnoha možnostech., členěná, prohlubovaná a utvářená v něco.
Když byl kdy v minulosti nalezen tvar, víme, jakého úsilí a vývoje bylo k tomu třeba usměrniti. Jednou nalezený tvar stával se pak - opět víme - pohodlným dorozumívacím prostředkem. Byl opakován a používán jako hotová, pevná, směnná hodnota. Ale hodnota, která přílišným opakováním přestala být živou. Tak neužívá Plečnik nikdy tvaru. Znovu jej celý přezkouší, od základu pro věc stvoří. Ale i když někdy zdánlivě dojde k něčemu, co je podobno tomu, co zde již kdysi bylo, je umělcem novotvoření. V tom je právě Plečnikův osud typickým osudem zcela moderního umělce : Téměř nic nemůže převzít, aniž by to osobně v celé hloubce neprožil.
*
Cihla, kámen, dřevo a kov jsou stavební materiály. Všecky slohy je berou do rukou a jimi stavějí. Ovšem různě. A jak různě! Přítomně právě chce mít převahu pojetí, že to má být tak, aby to bylo materiálně nejvýhodnější. Obecné mínění doby chýlí se a snad i nutí se k tomu, aby vidělo hmotu stavební jedině jen jako materiál, jako cihly, železo a beton v jejich vlastnostech váhy, únosnosti a ceny. Tedy potlačení vší etiky. Ale je tím se světa, z prostoru, etické zacházení hmotou odstraněno?
Pociťoval-li kdysi člověk potřebu přírodu pojmout naturalismem, dnes přírodu ještě odnaturalisováváme, odpřírodňujeme. Plečnik je tu stále duchem, který vidí stavební hmoty jako svět přírody. Ať již doba se chýlí k tomu omezit se a vidět jen "nejvýhodnější" materiály a všecky jiné jako nehodnotné odmítat, on vidí kol dokola přírodu, která poskytuje hmoty vždy jiných a člověku pozoruhodných vlastností. Vidí nerosty, dříví a kovy jako celý nevyčerpatelný přírodopis, nepřehledný zeměpis a vybírá je z dálek a šířek, aby je k něčemu použil. Cihla, která době není stále dost zbavena zvláštních vlastností, dost znormalisována, je pro něho ve tvarech, které lze láskou volit a použít, její tvary jsou kříšeny. Zná mramory, žuly, pískovce v jejich zvláštní povaze a odlišných vlastnostech a béře každý jinak, aby z něho něco zvláštního na daném místě utvořil a postavil před naše oči. Složitost materiálů naší přírody je naší době až nepraktická, nepotřebujeme jich ani tolik. Plečnikovi jsou bohatstvím země, z něhož lze duchem nekonečně čerpat.
*
Tento umělec postavil na prvém nádvoří dva veliké praporové stožáry - dvě 30ti metrové jedle z moravských lesů. Jaká myšlenka! Jak podivná, říkají jedni, kteří si myslí, na nesnadnost daleké dopravy a myslí, že takové stožáry se prostě koupí v železárnách. A jiní, kteří slyší tep doby, volají: jaký anachronism v době nadvlády betonu; oč snažším je pořídit je z betonu ,,na místě", než vozit je dřevěné, s takovými nesnázemi a z takové dálky! Nač s tím takové okolky? - Tak kde všichni myslí krátce, nebo jen prakticky, protože to stačí - Plečnik myslí i tak, že to až není snadné, ale z přesvědčení, že to něco značí a mluví. Oni říkají: jaká ne-trvanlivost! Plečnik: Nejkrásnější stromy z domácích lesů! Jaký důvod! Chtěl třeba nám připomenout naše lesy. Není to sice snadné, protože ve století techniky jsou lesy ku podivu daleko a známe z nich skoro jen dříví druhé třídy, pro export a po mnišce. On nám lesy však připomenul velmi důrazně, dvěma jedlemi-obry, a připomenul něco, nač se tak trochu zapomíná. Může to být dobré. My, jichž dědové - a často otcové - bydlili a stavěli jen ve dřevě - a kteří od včerejška stavíme s velkým spěchem už jen - v betonu, jsme ochotni velmi rychle nevědět, co bylo včera, a být jen dnešní. A tak jsou ty obrovité jedle, přišlé z lesů, jako ne nevčasná výčitka a dobré pro upozornění v době, která, zdá se. tone v názoru, že cihla je jen cihla, beton nic než beton a že vše se řídí jen měřítkem hmotného účelu a láce a že není tu už nic druhého.
Není tu vytržením, že v Praze je umělec, v jehož práci vládne jinak duch a ještě jiný účel ?
*
Dříve bylo touhou a také nadějí zlepšit dobu uměním; uměním byla zvláštní vyšší, nebo i nejvyšší dovednost. Bylo přesvědčení, že kde je toho třeba, nastoupí vždy umění a pomůže. Ovšem potřeb bylo a je stále více, než stačilo a stačí umění. A tu doba nehodlá zůstat nespokojena a raději z požadavku prakticky slevuje. To jest: spokojuje se positivním přáním dosíci aspoň dobrého průměru, všem obecného, když nemůže být vše "uměním". Průměru, který by však mohl býti dán všem bez rozdílu, který by šíře uspokojil, když zvláštního výkonu mohlo by se dostat jen tu a tam, někomu; a průměr, který dovedou také všechny vyrábějící síly docílit, protože ne všechny byly a jsou schopny vyšších výkonů. Tedy průměr, který má střední kvalitu, může býti všemi doveden, ale za to se může dostat všem.
Naproti tomu ovšem v práci umělce šlo a jde o nejvyšší dokonalost, o to nejlepší, čeho lidská dovednost a s nejlepšími úmysly je schopna. Chce vrchol lidské dovednosti, kam až tato může nejúsilovněji dostihnout. Nečiní to tedy proto, že by chtěla být výjimkou, ale z přesvědčení, že ve všem činění by mohlo být chtění po nejdokonalejším. Uprostřed normálu, na kterém se přítomně doba ve svém optimistickém realismu ustaluje, vlastně uskrovňuje, je ovšem Plečnik vysoké umění. Idei průměru nelze odepřít její dobrotu vůle. Zda však nehlásí se tu znova rovnováha věcí. když vedle spokojeného průměru kdesi stále žije vyšší, krajní, poslední, dokonalost. Plečnikova práce nepřipadá pak už tak výjimečnou, s dobou nesouhlasnou, výstřední. Jeho úzkostlivá volba a výběr materiálů, jeho promýšlení, jak má je opracovat, jak použít, jeho vůle nechat vše vypracovat jen těmi nejlepšími silami, to všecko je výše, zvláštní hodnota, dokonalost, která - se světa patrně nemůže odstraněna.
Od umění očekávala se kdysi mnohá náprava a záchrana z úpadku. Nuže, i když byl nyní dobou nalezen universální lék normálu a dobrého průměru, zdá se. neznamená to, že smysl, vědomí dokonalosti a hodnoty z našeho světa zmizelo.
*
Máme třeba dole v Praze starosti s něčím, čemu se říká dlažba. Je na ní mnoho nedobrého, je obecnou nesnází. Hledí se tedy, aby dosáhla určité výše, kde přestává míti vady. Budeme spokojeni, až docílíme jakési slušné dlažby, která by všude postačila. Dá už jistou práci umět jen tuto.
Tu na Hradě vydláždil Plečnik prvé hradní nádvoří velkými žulovými deskami. Monumentální dlažba. Ale také, jak dlažba nejdokonaleji může vypadat. Tato dlažba způsobila uprostřed toho, co vše se právě nedovede, nebývalý úžas, ne však hned obecné uznání. Pravda: tento monumentální prostředek nemůže být lékem pro naše bídné dlažby, nemůžeme je všecky takto pořídit a všude; ale nepřeháníme, že úžas byl způsoben nikoli tím, jak monumentálních prostředků tu použil, ale tím, že v našem vědomí a rozhledu takováto hodnota byla a je neznáma.
Budeme rádi, povzneseme-li se k průměru slušné dlažby bez obecných vad; ale opravdu nemůže být tu ještě něco, co je mnohem víc než toto?
*
Naše doba je nyní zaujata přáním, aby byla co možno všem užitečna a protože těchto "všech" je mnoho, musí svoji péči rozdělit na mnoho stejných dílů. Péčí bude podle toho poděleno více než dřív, za to bude jí jen určitá odměrka. Ne-li umění všem, tedy aspoň dobrého všem.
Patrně se takto dostane na více potřebných, než dřív stačilo dát "pravé" umění, jež chtělo také obšťastňovat, ale nemohlo všecky. Nyní bude méně těch, na něž se vůbec nedostane. Ovšem třeba tu krájet na menší díly.
Avšak nedostává se za to méně ? Jednotlivec, na kterého se dříve dostalo, mohl dostati více nebo mnoho. Tento jednotlivec zůstal až dosud a potřeboval by často více, než co se mu dostane.
Lze-li uprostřed takového množství mluvit o duši člověka, zůstává - možná - ona, jako jednotlivá poněkud hladova a neuspokojena. A až vše budeme ve znamenitém průměru vyrábět, zda nebude to někdy něco méně, než člověk dovede? Vždyť jednotlivá věc pro člověka - jednotlivce - mohla by být učiněna něčím víc než je, a jak se stává v celém množství. A jediný člověk stále zůstává v množství a stále potřebný. Co dává se všem je jiným, než co lze dát - třeba zvlášť - jednomu. Tak vedle množství, vedle množství potřeb je pořád člověk jako jednotlivec, člověk s potřebou a s duší, pro kterého se něco chce. Sotva lze odstraniti se světa tuto zvláštní potřebu a s ní i lásku k jednotlivci a k jednotlivé věci, i nyní, kdy doba chce mít ráda všechny. A nelze ničím udusit touhu, která by chtěla učinit jednotlivou věc o sobě nejvýš dokonalou i když mělo by tu být množství dostatečně dobrých. Umění je tím, jež uchovává a projevuje tento intensivní zájem o jediný výtvor, o jediného člověka, o zvláštní případ a uchovává tedy jednu z lidských potřeb.
Na pražském Hradě vytvořilo Plečnikovo umění již celou řadu vnitřkových prostorů a jednotlivých věcí. Jsou to prostory, v kterých žije jednotlivý případ, v kterých stvořuje se něco v jednom, věci - výkony, které jsou již samy světem. Stává se tu cosi vždy samostatným prostorem, novým útvarem. Umělec myslí na jedinou věc, na jednotlivého člověka a chce proň něco zvlášť učiniti. Uprostřed doby, která tolik se zaujímá péčí všem, žije tu vřelá láska k jednotlivosti, k člověku. Uprostřed organisované sociální péče je to jako ruka, která s hlubokým pohnutím a neviděna dává. Uprostřed úsilí o výrobu a dodávky duch. který prostě něco krásně "činí".

Autor: Jakub Potůček, 12.03.07 23:40
Návštěvnost: 7293 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.