Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Pavel Janák: Od moderní architektury - k architektuře

V době, kdy tato monografie vychází, zdá se, že moderní architektura dospívá a zraje ve svém vývoji k etapě obratného stadia. Zdá se, že dokončuje souhrnem svých dosavadních výsledků vymezený odstavec vývojový a že přechází, avšak v plné souvislosti, k novému a dalšímu, myšlénkově prohloubenému období. Objevují se skutečně v situaci architektonické tvorby - kdyby šlo jen o zevní rozpoznání stavu - příznaky, které téměř fysicky ohlašují blízskost obratu.
Především zvolnění vývojového tempa moderní architektury, které nastalo, jest nápadno: celá dosavadní dráha moderní architektury byla absolvována obdivuhodně živým vývojem v časově krátkém rozmezí asi 15 let a byla vesměs znamenána stále - skoro spolehlivě pravidelně v časových distancích - se dostavujícími výsledky slohovými a komposičními: téměř každé z děl vedoucích umělců bylo zvýšeným, dalším stupněm proti předchozímu, přinášelo nové hodnoty a téměř žádné z nich nezůstávalo v mezích konvence, dané předchozími; a jestliže časově se seřadí, tvoří pravidelnou stupnici, stejného vzestupu, bez opakování jednou již vyslovených myšlének.
Nuže tato stupnice uvolňuje nyní své stoupání a nové výsledky a pokroky dostavují se již ve větších distancích a nepravidelně: to znamená, že bylo mnoho z toho, co k dosažení bylo určeno, již dosaženo a že mnoho z podnětů, jež vývoj vyvolaly, bylo uskutečněno; tedy - ustal-li viditelný pohyb vývoje - ustaly či změnily se vnitřní příčiny vývoje v dosavadním směru. Avšak i kázeň tvoření - a to je jiný svědčící příznak obratu - poklesla. Ta byla doposud jednou ze zvláště krásných morálních vlastností hnutí pro moderní architekturu, neboť veškero tvoření doposud dobrovolně a upřímně podrobovalo se zásadám a principům, kterými obrození architektury bylo slibováno a hlásáno. Nyní není více té obecně přísné kázně tvoření a objevují se poklesky proti zásadám, ba jednotlivci méně morálně pevní tajně i otevřeně zrazují staré principy a romantisují znovu zneužíváním historických forem. Nejvážnějším příznakem jest však rozkol, který v architektonickém tvoření nastal mezi tvořící rukou a mezi chtěním kdysi přijatých zásad. Hnutí moderní architektury těšilo se doposud štastně vzácné jednotnosti obou těchto mocností a převaha v jejich součinnosti byla spíše na straně ruky; hnutí moderní architektury bylo převážně vedeno pudovou vynalézavostí ruky a jen minoritou bylo doprovázeno duchovou spekulací a to přes to, že založeno bylo theorerickými proklamacemi a že chtělo být tak výslovně racionalistické, Musí býti proto odlišně příznačným, jestliže nyní po 15ti letech současně s uvolněnou a ochablou tvořivostí ruky přibylo o mnoho převaze spekulativním mocnostem: méně a zejména méně snadno se tvoří a více se přemýšlí a uvnitř samotného procesu tvoření je možno zjistiti rozkol: chtění není více - jako dříve předstihováno a překvapováno plodně tvořící rukou, ale dostihuje bez dozoru budující ruku, posuzuje ji - a nesouhlasí s ní vždy: ruka, pouze pudově koncipující, pozbývá své nepochybnosti a neomylnosti a na pole vývoje dostavuje se uprostřed nejistot a pozastavení theorie a přejímá situaci.
Tyto příznaky přes svou závažnost nepřesahují meze v kterých možno mluviti o vývoji; jsou to úbytky hodnot a přírůstky hodnotám, s kterými moderní architektura se zrodila a nejsou to nové hodnoty. Jde tedy skutečně o přechod ve vývoji - jak bude i vnitřně zjištěno - a nikoli o krisi k jiným hodnotám. Je možno snad úvahou a srovnáním určiti názorové a vývojové diference, jimiž současný stav architektury se od počátků moderní architektury vzdálil a shledá se jich výčtem a souhrnem, že nejsou ani úmrtním partem moderní architektury ani proklamací jakési nové moderní architektury, ale diagnosou rozpoznávající nastavší obrod a přechod k dalšímu, souvislému vývojovému období. Bude k tomu však potřebí uvažovati kriticky nikoli jen výsledky, samotná díla moderní architektury, jež tato za svou dobu stvořila, ale bude nutno uvažovati architektonické tvoření po celé šíři tvořícího procesu od myšlénkových zásad a popudů celou cestou tvoření až k uskutečněnému dílu: zde shledá se, jak proces tvoření byl proklamován moderní architekturou a oč liší se od něho vývojem revidovaný a ustálený tvořící proces dneška.
Základem k úvahovému srovnání současné situace moderní architektury může a musí býti směr Wagnerův: je uprostřed veškerého hnutí moderní architektury historicky nejprvnější a nejprvněji myšlénkově organisován, je nejkonkrétnější, nejvýlučnější a připadá mu vůbec v Evropě vedení nejen kvantem dosažených úspěšných výsledků, ale i tím, že všechna ostatní evropská střediska hnutí moderní architektury jsou buď přímo pod jeho vlivem, či k němu vývojem inklinují, anebo zůstávají za ním - a i to je vztahovým zjištěním k němu - viditelně opožděna. Wagner tedy formuloval svou nauku o moderní architektuře v heslo, kterým definoval proces architektonického tvoření v závaznou souvislost, vycházející od účelu přes konstrukci, material k poesii, tedy v pojmové zkratce: Moderní architektura má býti splněním účelu, konstrukce a poesie. Výklad i praktická činnost, které Wagner k tomuto heslu připojoval, kladou tedy na první místo a východisko všeho architektonického tvoření materielní účel a určující jej jako nejvyšší a ale zároveň omezující cíl architektury; jeho ukojení a splnění má sledovat tvoření konstrukcí a materiálem a má k němu konečně připojovat na třetím místě podřazenou poesii.
Ve stavbě tohoto trojheslí jest - to jest podnes jisto - přísná, asketická morálka: dovoluje a dovolovala tvořícímu umělci sáhati k poesii až po racionelním splnění účelu a představovala tak, když byla před 15 léty vyslovena v době tápání a anarchie tehdejší architektury mimo všechen účel, záchranné slovo jako zjevená pravda. Jsme dosti vzdáleni od prvého vyslovení hesla a doba, která zatím uplynula, přinesla mnoho poznání a přivodila i vyzkoušení hesla: dnes je jisto, že toto slovo, požadující tak výhradnou účelnost architektury, je podivuhodně mravnou, ale osamocenou abnormalitou v celé historii architektury, že není jedinou pravdou, ale že byla silnou náboženskou, včasně koncipovanou myšlénkou, dávající s vírou v ni
tehdy tak potřebnou spásu a že nutno od ní vyjíti. V celé dosavadní historii nebyla architektura nikdy tak omezeně vázána na účel a účel byl pro ni vidy nabídnuvší se příležitostí člověku-umělci vyjádřiti svou myšlénku stavbou a jejími prostředky; toto vyjádření se bylo v architektuře za-časté až tak převážným podílem tvoření, že deformovalo až i sám účel (poslední krásné příklady k tomu chápeme dnes o mnoho hlouběji v empiru, jemuž architektonický ideal, jím osobitě aplikované antiky, byl tak život formulující, že stavěl si své antikisující představy a myšlénky i tehdy, kdy šlo o zcela - dle našeho názoru-světské účely). Toto seznání, že účelu i v architektuře náleží místo pouhého podnětu, vybavovalo se postupně vývojem moderní architektury a tím více, čím více architektura stávala se uměním a vyšším lidským projevem; bylo potvrzováno i mimoděk nikdy ani v ní neustávajícími přestupky proti heslu účelnosti: neboť mnoho z těch děl moderní architektury, jež svou kvalitou představují vrcholy dosavadní architektury, přechází o mnoho dále za mez splnění účelu a má právě tam svou cenu.
Naše usuzování o účelu zbystřilo se však o tolik, že ani heslo samo neshledáváme důsledně logickým a že bylo by logičtějším, kdyby omezovalo se jen na účel a konstrukci řez poesie; neboť v obou prvých částech se ještě jasně a přesně určuje kázeň tvořícímu postupu, avšak v oddílu třetím, poesii, pojednou nemá pro tvoření direktiv a vymezení. Tato nesourodost v hesle se jevící odpovídá i mnohé nesourodosti produktů moderní architektury - jak my nyní usuzujeme - a má podstatný podíl na kvalitě této: Onen díl po účelu a konstrukci dovolované poesie je namnoze velmi osamocen, jinorodý a jen na povrchu splněného účelu a konstrukce, protože poesie byla posledně připojována a v samostatné genesi. Jestliže dovedeme rozpoznati tuto nesourodost hesla, definujeme zároveň tímto úsudkem sebe a odlišnou povahu současného tvoření, k němuž doba se vyvinovala; znamená to potřebu a přesvědčení o jednotnosti tvoření a znamená to že onen zlomek poesie, kdysi na třetím místě Wagnerova hesla, rozvinul se zatím o mnoho. Ovládnuvší theorie i dostavivší se skutečnost o materielní neúčelnosti všeho umění, o povýšení umění nad účel, převrací v našem mínění hodnostní 106 pořad ve Wagnerově hesle: poesie - jako nejvyšší element - přechází zase v popředí všeho tvoření a podřazená a jí používaná konstrukce a volený material znamenají změněné heslo, které odpovídá zrodovému postupu, jímž vzniká a staví se architektura od myšlénky konstrukcí a materialem. Novou touto versí hesla o tvořícím procesu padají hradby odlišnosti moderní architektury od historických architektur; moderní architektura vystoupila proti těmto před 15 léty jako éra kvalitativně svou myšlénkou o účelnosti se od nich na vždy rozdělující a tak zdálo se, že její směr chtěl a měl být proti celé tisícileté historii vyjímkou bez příbuzenství a nové, jiné krve. Proto onen isolující a téměř provokující přívlastek "moderní" měl i hlubší obsahové, ostentativní založení a platnost a proto v okamžiku, kdy názorovými principy ztotožňujeme se s historií, z moderní architektury padá, aby ji ponechal - architekturou. Důsledky budou zevně patrný i v charakteru další architektury : její díla nebudou více tak slohově oddělena a nebudou se tak nesrovnatelně nápadně odlišovati jako "moderní" od starých architektur, ale budou s nimi v charakteru sourodá a více splývati, zůstávajíce přitom produkty svého století. Však představy o tvoření architektonickém dospěly zatím ku konkrétnějším představám i o jednotlivých členech hesla. Konstrukci a material, tyto členy v dřívějším znění hesla stejně cenné s poesií a účelem, vracíme na jejich místa pouhých prostředků k cíli myšlénky. Je to však místo, jež po celou historii jim bylo vykázáno. Neboť nové, odvážnější a důmyslnější konstrukce a výhodnější materialy byly hledány a nalézány architekty, když pojatým myšlenkám staré konstruktivní způsoby a staré materialy nepostačovaly; nové konstrukce a materialy vznikaly jen v přítomnosti nových stavících myšlének, nikdy však obráceně. Moderní architektura počínala si proto velmi materialisticky, jestliže chtěla založiti své tvoření na konstrukci a materialu, neboť vyjadřování konstrukce a oduševňování materialu je hmotařsky zúžený princip a objevoval-li se v historii, bylo to vždy na počátcích nových vývojů a byl vždy záhy opouštěn - aby přešlo se přes obě k architektonické formě celku. Rozmachu architektonického tvoření jako ovládajícímu, formujícímu a duchovému tvoření odpovídá umlčení jednotky materialové i konstruktivní a jich podřazení uměleckému úmyslu. I učení moderní architektury o individualisování materialu, t. j. o vyvozování umělecké formy z přírodní a fysikální povahy, materialu, shledáváme materialistickým, bezesměrným a zužujícím svobodné tvoření architektovo na vysvětlování materialu; je to rada a zákon, který nutně musel vésti k sploštění a plošnosti moderní architektury - tomuto charakteru ještě dalšího významu -; protože není ovšem v přírodní povaze mramoru a dřeva, aby byly zpracovány v plasticky smělé a je napínající korintské hlavice, ale jich povaze nejvíce vyhovuje, aby byly jen plošně a hladce opracovány. I zde jsme tedy vyvinutějšího přesvědčení: stavíme nad individuelní vlastnosti materialu vlastní abstraktní myšlenky a formy a počítáme - nikoli jen respektujeme - s pevností a nosností materialu, který vysazujeme k vůli myšlénce jistým namáháním a napjetím.
Konečně i pro poesii v architektuře máme určitější představy, jimiž onu podřazenou poesii z Wagnerova hesla povyšujeme. Je-li zapotřebí býti k moderní architektuře kritickým, je možno říci, že v ní skutečně bylo doposud mnoho poesie v tom smyslu, jak dalo by se říci úslovím: "poesie v architektuře", ale málo - architektonické krásy. Neboť poesie v architektuře toť ostatní stavbě přidaný člen, diletující zde, jest to poetisování v architektuře, oslazování a zlepšování stavěného poetickými detaily, na př. maskami, květy a čtverci (- a kdyby i stylisovanými! -) a aplikovanými křivkami, kdežto architektonická krása jest krása stavěná, možná jen stavbou hmot a krása spočívající v instalované a zdramatisované rovnováze hmot. V tom uplynulé období moderní architektury zůstávalo ještě za historií: chápala a tvořila se forma ještě mnoho pro její literární výpravnost anebo pro vlastnosti vyvozené z jakési theoretické morálky; ale nechápala a netvořila formu jako plastický útvar, jako konstrukci psychologicky činných a účinkujících linií ploch a hmotných detailů, jež svými vztahy, akcemi a reakcemi stávají se výmluvnými za myšlenku, kterou byly stavěny, a podléhají společnému zákonu filiace formy, v celém díle stejně logicky se uplatňujícímu. Vnímáním a pojímáním formy v této hloubce a takto smyslově proti dřívějšímu používání vkusné formy k výzdobě účelné stavby liší se dnešní názor od praxe moderní architektury.
Tvoření moderní architektury mělo vůbec doposud charakter spíše očistný, sociální, obecně prospěšný než výtvarný. Tak všecko tvoření zabíralo se při úlohách zjištováním podmínek a vlastností, které tvořené objekty musí mít a které nesmí mít; bylo to tedy vesměs sociální vymezování potřebového určení objektů a jejich programu. Tento program byl pak technicky, racionelně hospodářsky uskutečňován a teprve na povrch těchto technických a hole logických forem přicházela zlepšující poesie. Velmi záhy ve vývoji byla směšnost této přidané poesie prohlédnuta - a byla proto odhozena a zůstalo se nadále při technické, nahé kostře. Ještě nejúspěšněji budovala proto moderní architektura tam, kde jí byl dán za podklad složitý a co nejvíce ztížený program reelních podmínek - jak tomu jest na př. při činžovním domě; zde mohlo se její tvoření opírati a vyhověti řadě realií a uskutečniti tak dílo, na němž bylo mnoho kladně zodpověděných - ovšem především materielních - hodnot. Tak forma činžovního domu vyplynula logickou eliminací dřívějších chyb a uskutečněním hygienicky, hospodářsky a technicky položených podmínek a je stavební formou bez risalitů o hladkém, prakticky čistitelném průčelí, o stejných patrech, stejných prakticky otvíratelných oknech, ve stejných vzdálenostech a uvnitř s rozdělením obytných místností dle největšího výtěžkového schematu a s tím vším, co dobře dovede provésti i instalatér: s dvojí vodou, elektrickým osvětlením, výtahy atd. - moderní architekt počínal si tu především bezvadně jako moderní technik, se vkusem, ale ne jako tvořící umělec; neboť bylo v celku dosud ještě málo stvořeno, co by umělecky uskutečňovalo na př. prostor činžovního pokoje, typický činžovní byt, anebo co by bylo plastickou uměleckou formulací činžovního domu. A tento omezený dosah moderní architektury ještě nápadněji vystupuje tam, kde nutně jde o eminentně architektonické úlohy - jako na př. při kostelích, monumentálních prostorách a prostorách města: Zde ukázalo se nejrozhodněji, jak určení vzduchové kubatury kostela, počet míst a sedadel pro věřící a umístění kazatelny atd. netvoří ještě moderní kostel. Moderní architektura znala vůbec doposud - a byl to historicky správný vývoj - jen problémy praktického rozřešení potřeby - ale neznala téměř vůbec problému prostoru, problému hmoty a formy, neměla vůbec v tomto smyslu problémů a byla málo theoretická: zde jest pole její budoucí činnosti, má-li být architekturou.
Výtvarný charakter dosavadní produkce moderní architektury je přirozeně v souhlase s budoucími jejími zásadami. Protože všecka činnost byla posud po výtce očistná a přísně moralisující, dospělo se vylučováním všeho, co nemělo účelu, až k jádrům hmot a forem: k rovnoběžnostěnům, k plochám, geometrickým obrazcům a přímkám, o nichž nemohlo být více pochybností, že tak musí býti. Toto stálé - a ve své době velice místné - zakazování vší plastické formy vychovávalo přímo k podceňování, ba k nenávisti k formě a vedlo moderní architekturu nutně k plošnosti. Je velmi mnoho podivuhodné, asketicky zaujaté morálky v tvrzení na př., že "průčelí domu je plocha", stěna, ale je v tom i mnoho jednostrannosti, neboť průčelí domu nemusí býti umělecky vyjádřeno plochou. V souhlase s tímto zásadovým omezeným směrem moderní architektury je možno vysvětliti, jak vedoucí její a zajisté i skuteční - umělci první doby, jako na př. Olbrich a Josef Hofman, kteří svými pracemi šli v čele vídeňského hnutí - po jisté zatím uplynulé vzdálenosti dobové musí být úže charaktensovám; prvý především jako velký linearista v architektuře, druhý jako velký a duchaplný ornamentik v nábytku; neboť Olbrich i Hofman, mluvíce za zásady a schopnosti doby, vnášeli do všech svých děl linii a ornament a sice jako struktivní element, tedy tam, kde dnes cítíme právem, že má býti jedině - plastická forma; proto naopak Plečnik, umělec plastické formy, zůstával uprostřed plochové éry moderní architektury osamocen jako formový exotik a mimozásadový romantik, a proto, vše co přinášel, bylo jednostranně plošně vykořistováno a proto nyní - kdy blíží se obrat k plastické formě - dostává se mu zadostiučinění.
Je možno předpovědět, jak architektura dále půjde: tvoření, v němž umělecké myšlení a abstrakce přejme po ustouplé účelnosti vedení, půjde dále v snaze o plastickou formu a o plastické uskutečnění architektonických představ. Odpovídá to souhlasně vývojem vzrostlé tvůrčí energii, jež nyní sesílená je schopna pronikati hlouběji v architektonické problémy a půjde hlouběji i do hmoty, aby vybavovala z ní formu.
Styl II, 1910, s. 105-109.

Autor: Jakub Potůček, 13.03.07 23:20
Návštěvnost: 6650 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.