Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Josef Setnička: O architektuře a výzdobě japonského domu.

Stálá výměna vztahů mezi západem a východem se projevila i v moderní architektuře. Starý japonský dům značně ovlivnil architekturu západního domu; naproti tomu nový japonský dům si osvojil formy a metody moderní architektury západní.
Půvaby japonského domu spočívají v jeho prostotě a mnohotvárnosti. Podstatou etických a estetických hodnot domu je Japoncovo duchovní chápání věcí, velká láska k přírodě a potřeba souladu mezi vším, čím se obklopuje. Špatné přírodní podmínky, častá zemětřesení, prudké smrště a větry, střídání mrazů a horka, sucha a dešťů, naučily pohlížeti Japonce na svůj clům, vystavený stále zuřivosti živlů, jako na pomíjivou věc. Proto je japonský dům stavěn velmi lehce, často jako pouhá dřevěná kostra s daleko vybíhající střechou a verandami na všech, nebo aspoň na větrných stranách, které ho chrání proti prudkému slunci a častým průtržím mračen. Vnitřní a vnější stěny domu nejsou nikdy pevné. Jsou to většinou volné stěny a okna, jež se nasazují a vysazují podle roční doby. Uvnitř je dům rozdělen pohyblivými příčkami a paravany. Tato konstrukce stavby dovoluje přizpůsobiti dům každému počasí, podle libovůle ho otevříti nebo uzavříti. V noci a v zimě je uzavřen světu jako hermetická schránka. V létě volné stěny, okna, okenice, dvéře a příčky zmizí a dům se změní v otevřený prostor, který se skládá pouze ze střechy na sloupech a několika málo pevných stěn, aby všude mohl vniknouti chladivý větřík, přicházející od moře. Interiér domu zastiňují jen ,,sudare", půvabné prkénkové žalusie z rákosu nebo bambusu. Evropanu v Japonsku je tento stavební způsob v tamnějším podnebí neobyčejně příjemný; a vrátí-li se na západ, má pocit, jakoby ho masivní evropský dům tělesně i duševně tísnil.
Můžeme říci, že mnohotvárnost japonského domu silně působila na dnešní útvar západního domu. Moderní skeletová konstrukce volného půdorysu, jejž lze snadno členiti libovolným rozdělením stěn a prostorů, j vlastně jeho určitou obdobou. Jaký vliv měl japonský dům na moderní architekturu západní, je viděti nejlépe z toho, že některých jeho konstruktivních a disposičních elementů účelně použili významní reformátoři obytného domu Frank Lloyd Wright a Adolf Loos.
Značné ovlivnění japonské architektury moderní architekturou západní však způsobilo, že velká část nových japonských domů se téměř neliší od našich. Snad jen některými vžitými motivy, užitím místních, přírodních materiálů a hlavními znaky výzdoby, které Japonec neopouští ani v moderním rouše. A přece jsou to dva různé světy. Na jedné straně veskrze konkretní a logická architektura západu, jejíž hlavní zásadou je účelné použití hmot, užitkovost disposice a vnitřního zařízení. Vše je pevné a konstantní, nic se v domě zbytečně nemění, neboť západní člověk miluje pevný řád svého příbytku a stálost užívaných věcí. Materielní potřeby často převyšují hodnoty etické. Ale na východě je tomu jinak. I v moderním japonském domě, jenž má v základní struktuře západní charakter, je skryt tradiční orientální symbolismus, stálé hledání skrytého smyslu věcí a jich uvedení v soulad se životem. Věc je proto hodnocena jen relativně, ne podle skutečné ceny, nýbrž podle toho, jak nejen materielně, ale i duchovně vyhovuje svému účelu. Japonec pociťuje stále potřebu něčeho nového; protože miluje podstatu věčného, nepřipoutává se k trvanlivosti věcí. Miluje více nový dům než starý. Staré chrámy v Japonsku se často přestavují, aby byly předmětem nového zájmu. Japonec si rád vybírá křehké přírodní materiály, jež vyžadují častých oprav a změn, v nichž nachází uspokojení. I hmota je mu vyjádřením myšlenky a v jejím použití nehledá jen užitkový účel, ale i duchovní vztah. Vše musí být v souladu s jeho životem, roční dobou a potřebou krásy, která mu není nikdy dokonalá a po jejímž zvětšení stále touží. Proto mění stále tvářnost svého domu podle zimy nebo léta, nebo podle svých myšlenek a pocitů.
Tytéž charakteristické vlastnosti, jimiž se vyznačuje architektura japonského domu, nacházíme i v jeho vnitřní úpravě a výzdobě. Je stejně prostá, ale její podstata je ještě složitější a duchovnější. Tradiční japonské interiéry jsou většinou prázdné, takže by se mohlo zdáti, že v nich vůbec není výzdoby. Tento dojem však vzniká hlavně tím, že japonské pokoje jsou téměř bez nábytku i bez židlí, neboť Japonec usedá rád po starém zvyku na rohože na podlaze. Nábytek je většinou uschován; stůl a jiné součásti zařízení se vyjmou v případě potřeby ze skříně. Tyto jsou vestavěny v mnoha výklencích, neboť v každém japonském domě je jich třeba větší počet. Jsou v nich nejen uschována velmi četná kimona a pásy a jiné součásti oděvu, ložní prádlo a. polštáře (neboť Japonec spí na rohožích a proto ložní příslušenství se musí přes den uložiti), Kakemona, vzácný porculán, rodinné klenoty a šavle, malby na hedvábí, pečlivě zabalené ve vatě, ale i všechny věci, které na západě zůstávají volně v pokoji. Japonec nemiluje nábytku jen pro dekoraci nebo vyplnění prázdna, jež je tak nepříjemné lidem na západě. Miluje volné prostory, aby nic zbytečně nezakrývalo krásu ploch anebo otvorů. Pokoj má zabírati jen prostor a myšlenky toho, jenž jej obývá.
Tyto tradiční zvyklosti nejsou ovšem nyní tak důsledně zachovávány, nebot jak bylo již řečeno, i v Japonsku se ve stavbě obytných domů uplatnil vliv moderní architektury západní. Japonec přijal již „living-room", zařizuje si jídelny a ložnice podle západního způsobu. Ale i v moderních domech je zachováván tradiční ráz výzdoby, jichž půvabů se Japonec nedovede zříci, neboť bez nich nemělo by proň bydlení opravdové ceny.
Vzdor zdánlivému nedostatku dekorace je však japonský dům vyzdoben s daleko větší péčí a důmyslem, než na západě, ale jeho výzdoba je značně odlišná. Japonec především miluje soulad přírodních forem s formami geometrickými. Výzdoba, toť spíše rozmanitost pravoúhlých ploch, řadících se harmonicky jedna za druhou, siluety kostry papírových oken, trojúhelníků, kreslených nezbytnými ovrubami z rohoží a posuvných stěn, otevírajících průhled do zahrady. Japonec neobyčejně miluje přírodu a proto si rád vybírá hmoty v přírodním stavu, dřevo, slámu, bambus, rákos, lýko a pod., jímž dává přednost před trvanlivějšími a odolnějšími hmotami umělými. Proto se také v japonské architektuře nesetkáváme s oním nalepováním ornamentů na užitkové plochy, jako tomu bylo a je dosud ve stylových interiérech na západě. Ale vzdor této jednoduchosti je výzdoba Japonci vždy velmi důležitá, neboť proň znamená příležitost, jak vyjádřiti jemnost ducha. Výzdoba musí býti především prostá, neboť jen v opravdové prostotě lze shledávati půvaby. V pokojích bývá proto jen málo ozdobných věcí, ale ty musí být voleny a umístěny tak, aby tvořily estetický celek. Japonec nemiluje chaosu, ale pevný řád, neboť ví, že bohatá a chaotická výzdoba nepřispívá ke kráse. Byť by byl každý jednotlivý předmět sebe krásnější, jestliže všechny nejsou v souladu, aby budily poetický pocit, nebo aby napovídaly něco, co se vztahuje k určité příležitosti, jest výzdoba považována za nezdařilou, neboť pak je to jen pouhá směsice uměleckých předmětů a nic více. Výzdoba nemá poskytovati oku nápadných efektů, nýbrž má buditi jasný klid, plný duchovní vyrovnanosti. Má vyjadřovati ušlechtilou prostotu a klidnou krásu, jejíž hodnotu postupně oceňujeme. Na této zásadě je založena výzdoba japonského bytu. Tento zjev dosáhl dokonalosti v cha-no-vu, což znamená uctívati krásu v prostých věcech všedního života, hledati půvaby nad povrchem všednosti a vyjadřovati se v různých nápovědích duchovních představ.
Japonec lpí na starých zvycích a proto ani v moderním domě se nedovede zbaviti tradičních zvyklostí. V japonském domě se stále prolínají dvě základní složky: účelová a duchovní. Neboť Japonec miluje nade vše skrytý smysl věcí a proto i výzdoba jeho domu je plna tajuplného symbolismu. V používání domu nehledá jen užitkový účel, ale i vyjádření ducha. Hlavní výzdoba japonského domu je soustředěna v čajové místnosti (sukiya), kde se konají všechny slavnostní ceremonie. Zde se přijímají hosti, sem se Japonec uchyluje, aby se oddal vnitřním zážitkům, aby nabyl ztracené rovnováhy a pod. Je to místnost bez výhledu, zasvěcená kultu intimity, jež nesmí chyběti v žádném japonském domě. Kdysi to byl zvláštní domek anebo slaměná chýše. Již v minulých dobách se shledáváme s architekturami čajových domků, jež jsou neobyčejně prosté a půvabné. V japonské architektonické revui „Kokusai-Kenchiku" (č. 1, 1934) je uveřejněn přehled klasické architektury japonských čajových domků ze 16, a 17. století. V těchto stavbách nacházíme tolik moderních elementů, že se jim můžeme dnes s hlediska soudobé architektury právem podivovati.
Původní ideografie označuje sukiy jako místo fantasie. Později byla od čajových mistrů charakterisována jako místo prázdna, místo chybějící symetrie. Posléze se stala místem fantasie, jako útulek poetických pocitů. Všechna tato označení měla své odůvodnění. Místem prázdna byla nazývána proto, že byla prosta výzdoby, kromě několika ozdob, které měly uspokojovati estetické pocity okamžiku. Tyto věci byly zde umísťovány jen přechodně a voleny podle naskytnuvší se příležitosti. Místem chybějící symetrie byla proto, že byla určena k poctě nedokončeného, neboť v ní úmyslně zůstávalo něco nehotového. Vliv taoistického a zenistického názoru na dokonalost se projevil i v určité fási japonského umění. Dynamický charakter této filosofie kladl hlavní důraz na proces, jímž se mělo dokonalosti dosáhnouti a ne na dokonalost samu. Symetrie znamená opakování a tím uniformitu, jež potlačuje vyjádření nevšední jemnosti ducha. Čajový domek měl být úplně nenápadný a proto co nejmenší. Vnitřní úprava měla probouzeti dojem kultivované chudoby, při tom však musilo být zřejmé, že každá jednotlivost je výsledkem nejhlubších úvah a vyřešena s takovou péčí, jakoby šlo o stavbu nejbohatších paláců nebo chrámů. Tento dojem mohl býti vytvářen rozmanitou hrou duchovních představ, odtud třetí název sukiye: místo fantasie.
Později se sukiya stala součástí japonského domu a dodnes je hlavním místem symbolické výzdoby, jíž Japonec věnuje neobyčejnou péči. V čajové místnosti je výklenek „tokonoma", v němž je zavěšováno „kakemono" (visací věc). V každém japonském domě je kakemon větší počet, někdy i několik set, neboť Japonec stále přizpůsobuje kakemono nejrůznějším okolnostem. Ka-kGtnono je buď malba nebo verš, jež udává základní tón výzdoby; vše ostatní se podle něj řídí, vše musí být s ním v souladu, Proto se kakemono stále mění podle různých příležitostí, denní nebo roční doby, tepla nebo zimy, nálady, již má vyvolati nebo dojmu, jímž má působiti. Rovněž při každé návštěvě je voleno velmi pečlivě, neboť návštěva je Japonci vždy spojena s mnoha ceremoniemi a proto i volba kakemona je velmi důležitá. Dole pod kakemonem je vása s květinami, jež mají být vybrány tak, aby byly v souladu s malbou nebo veršem kakemona, které mají vhodně doplňovati. Neboť tato výzdoba je mnohdy určena k tomu, aby se Japonci stala zdrojem určitých pocitů, budila v něm příjemné představy a dala mu tak zapomenouti na nepříjemné věci všedního života. Toho dosahuje ovšem svou mnohotvárnou obrazotvorností, jež mu umožňuje spatřovati v každém motivu zvláštní symbolický význam. Je proto pochopitelné, že často podrobuje volbu kakemona i květin dlouhým úvahám, než se mu podaří sestaviti skladbu, již považuje za vhodnou, aby v něm vyvolala žádané představy. Třeba v dusném letním odpoledni zavěsí do tokonomy kakemono s obrazem horského vodopádu a do vázy dole dá leknín nebo rozvíjející se růžové poupě, polité vodou, jež skapává na lakovaný podnos; a při pohledu, jak květ nassává na okraj lístků vlhkost, jako chladivou rosu svěžího jitra, zapomíná na vedro, které ho trýzní. Nebo v mrazivém dni zavězí kakemono s obrazem větve plané třešně a do vázy dá květ kamelie; tento motiv dovede v něm vzbuditi pocit, jakoby slyšel sladký šepot blížícího se jara a ozvěnu odcházející zimy. Kakemono s obrazem letících divokých kachen a několik stonků rákosu dole ve váze vyvolají v něm lákavé představy svěží zeleně na břehu jezera. Nebo kakemono s aforismem učeného budhistického kněze přivede ho k úvahám o hluboké podstatě náboženských pravd. Vždy záleží jen na Japoncově obrazotvornosti, aby z nekonečné rozmanitosti motivů dovedl sestaviti tak účinnou skladbu, aby v něm vzbudila opravdu poetické představy anebo vyvolala potřebu hlubokých filosofických nebo náboženských úvah. Mnohé motivy nelze však sestavovati libovolně, nýbrž podle pevného řádu, který nelze porušovati. V Japonsku existuje mnoho spojitostí, jež vznikly ze symbolických vztahů a proto tvoří nedělitelné motivy. Na př. květ třešně, křehká krása jednoho dne, je odznakem slávy vojáka. Tygr je téměř vždy spojen s bambusovým houštím, jelen s javorem, lvi s pivoňkami, pěnice ugrusu s květy švestky, vrabec s houpajícím se rákosím, vlaštovky se sklánějící se vrbou a pod. Je-li třeba jeden z těchto elementů na kakemonu, je druhý obyčejně doplněn květinovou úpravou nebo jinou ozdobou, aby bylo dosaženo patřičného souladu výzdoby.
Důležitým činitelem ve výzdobě pokoje jsou také bonseki, obrazy z písku na černých lakových podnosech, dále spalovače vůní, všemožných druhů a tvarů, schránky na voňavky, lakové ryostibako, krabice na dopisní papír, suzuri-bako, krabice na tuš a štětce, zbraně, meče a nekonečná rozmanitost váz a mnoho jiných předmětů, užívaných jako výzboby japonského domu, jejíž smysl je vždy vyjadřován v symbolických nápovědích. Záleží pak jen na představitosti návštěvníka, aby dovedl odkrýti jejich skrytý smysl a tím oceniti, s jakým důmyslem a péčí byla výzdoba vytvořena a uvedena v soulad se všemi okolnostmi.

Český architekt Antonín Raymond, jenž nejdříve odejel do Ameriky a později se trvale usadil v Japonsku, ztělesňuje nám ve svých stavbách spojení dvou světů: moderní kulturu a civilisaci západní s vnitřní podstatou dálného východu, duchovostí a symbolismem. Jeho užitkové architektury, podobné konstrukcí, strukturou a účelem západním, jsou jen málo rozdílné, hlavně splněním místních podmínek. Ale pokud jde o obytné domy, jichž Antonín Raymond projektoval větší počet a z nichž tři stavby reprodukujeme, jsou to útvary typicky japonské, v jichž plánu a vybavení je nutno zachovávati tradiční principy japonského bydlení. Nejsou to tedy jen pouhá exotika svým vzhledem, použitím místních materiálů, dřeva, slámy a jiných přírodních hmot, nýbrž jejich podstata je hlubší. Ukazuje nám mnohé půvaby bytové kultury dálného východu, pramenící z Japoncova duchovního vztahu ke svému domu a jeho přírodnímu prostředí, kultu, jenž se vyvíjel po staletí. Jak architekt v Japonsku projektuje obytný dům, popisuje Antonín Raymond takto: „Architekt, pracující v Japonsku, má výhodu, že vidí, jak se před ním ztělesňují v japonské architektuře a civilisaci základní zásady soudobé architektury, zásady, které se dosud na západě nemohly uskutečniti v plné čistotě, neboť narážejí na předsudky, zakořeněné v rase. Avšak změny, nastavší stykem se západem, nutí ho rozlišovati dvojí život obyvatelů: na jedné straně čistě japonský, na druhé straně západní.
Počne-li architekt pracovati na projektu japonského domu, provede nejprve studii terénu a zároveň řeší plány domu a zahrady, neboť dům vyžaduje bezprostředního styku s přírodou. Všechnu svou poesii a filosofii čerpá Japonec přímo v přírodě. Miluje přírodu uchvacujícím způsobem, více než my. Přináší z lásky k ní oběti, jichž my nejsme schopni. Na úpravu zahradního koutu vydá značné sumy, nejen na jeho udržování, ale pro svou zábavu. Zahrada a dům tvoří jednotný celek. Zahrada prostupuje do domu a dům zalézá do zahrady jako had do trávy. Bydlení v uzavřených blocích, jako na západě, je zde nemožné. Všude je třeba východů. Pomyšlení hledati dvéře je zde nesnesitelné. Japonci vůbec nepostačuje zbližovati se pohledem se vzdáleným obzorem s horní části domu. Je mu třeba kousku vlhké půdy, byť ne větší než kapesník, s kamenem a několika listy, po nichž vidí stékati dešťové krůpěje. Tento kout si umístí tak, aby při pohledu na něj mohl zde podle své touhy konati pomyslně daleké cesty, zůstávaje klečeti uprostřed pokoje.
Důležitá je orientace domu se zřetelem na podnebí, neboť je zde maximum vlhkosti a sucha s náhlými přechody. Hlavní větry vanou v zimě od severu, v létě od jihu. Dům je obrácen k jihu a s této strany je úplně otevřen, to znamená, že má zde pouze otvory a sloupky, jimiž vniká v létě osvěžující vánek a v zimě slabé slunce. Na severní straně jsou zřizovány otvory, nutné na proudění vzduchu, bez nichž by všechno zplesnivělo, a aby bylo využito stinné strany zahrady.
V každém domě je třeba umístiti několik vchodů, především vchod pro návštěvníky, jenž je hlavním vchodem, vchod pro členy rodiny a jde-li o větší dům, také vchod pro služebnictvo.
Důležité je vyřešení lázně, jež je v Japonsku od dávných dob považována jak za osvěžující prostředek, tak i za hygienickou potřebu. V rodinných domech lázeň se instaluje skvělým způsobem. Z předsíňky, kde se odloží šat, vstoupí se do velké, dobře větrané lázně, kde se koupající nejdříve namydlí a opláchne a pak teprve vstoupí do vany. Tato je hluboká, nejčastěji z bílého dřeva příjemně vonícího; posadíme-li se, voda, značně teplá, stoupá nám až ke krku. Do lázní chodí celé rodiny. Je to veselé prostředí. Umísťujeme koupelny, pokud to jde, na sluneční stranu s překrásnou vyhlídkou. Zřizování lázní podle japonského způsobu by se mělo propagovati i v jiných zemích.
Ale ještě je tu důležitá věc, jíž se vyznačuje projektování japonského domu. Je to „Kimon", věda, jak usmiřovati domácí bůžky. Když jsou náčrtky hotovy, musí se architekt a stavebník odebrati na poradu k vědci, jenž jim poví, zda jsou různé části domu, vstup, kuchyně nebo ložnice šťastně situovány ke středu domu, nebo je-li pravděpodobné, že obyvatelé budou pronásledováni nehodami a špatným zdravím. Někdy je třeba posunouti některou místnost na východ, přemístiti fontánu tak, aby nebyla obrácena přímo k jihu, nebo se také úplně vzdáti projektu. Doba počátku stavby a rozhodování stavebníkovo bývají také určovány podle příznivých dat. Modernímu Japonci nechybí humoru, mluví-li o ,,Kimon", ale za nic na světě by neobýval dům bez porady se světcem".

Literatura: Antonín Raymond 1920-35, Kakuzo Okakura: The Japanese tea-room, Jiro Harada: Tokonoma.

Autor: Jakub Potůček, 23.01.07 09:40
Návštěvnost: 10803 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.