Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
NOVY fullbanner
HLEDEJ v sekci     
Antonín Raymond: O architektuře japonského domu

Architekt, pracující v Japonsku, má výhodu, že vidí jak se před ním stělesňují v japonské architektuře a civilisaci základní zásady soudobé architektury, zásady, které se na západě nemohly dosud uskutečniti v plné čistotě, neboť se srážejí s předsudky, zakořeněnými v rase.
Tyto zásady jsou vyjádřeny jasněji proto, že orientálec je duchovější než my a nespokojí se s hraním si s materiáliemi jen z čisté lásky k hmotě.
Neztrácí nikdy stopu myšlenky během hmotné práce.
Hmota pro něho existuje jen jako symbol duchovních pravd a považuje se za špatný vkus, užívá-li někdo hmoty, aniž by si byl vědom pravd, které vyjadřuje. Celý život je pro něho skutečně dramatem nebo krajinou, v nichž hledá skrytý smysl.
Protože žije pro toto hledání nebo alespoň pro vyjádření pravd, které pochopil, nezařizuje se s maximem pohodlí. Stačí mu, aby se chránil před nejhorším nečasem. Útulek sám o sobě je jenom o příležitost více jak vyjádřiti jemnost ducha. Užité hmoty musí plnit svůj praktický účel a formy mu budou dokonale odpovídati.
A protože miluje přírodu více než my, vybírá si hmoty, které ji vyjadřují, dřevo v přírodním stavu, slámu pod nohy, písek na příčky.
Slova „rustikální" se v žádném případě nemůže užíti o japonské architektuře, neboť nic v ní není výsledkem šťastné náhody nebo umělé hry podle módy třináctého století, ale naléhavé touhy po splynutí s přírodou. Stejně slovo „dekorativní", tak všeobecně užívané o japonském umění, je naprosto falešné. Stává se pouze, že Japoncovy myšlenky vezmou na se harmonickou formu. Místo obrazu, který nikam nepatří, vtělí v celek myšlenku, která ho rozechvívá. Není proto méně skutečnou, méně pravdivou, než olejový obraz krávy, pověšený nad pohovkou v saloně, protože není jinde vhodnějšího místa. Naopak, co nám padne do očí, když vstoupíme do japonského pokoje, je nedostatek dekorace. Všimneme si spíše rozmanitosti pravoúhlých ploch, řadících se harmonicky jedna za druhou, siluety kostry papírových oken, trojúhelníků, kreslených nezbytnými ovrubami z rohoží a posuvných stěn, otevírajících průhled do zahrady.
Japonci velice milují symbol, který je v souhře přírodních forem s formami geometrickými. První z nich snad znamenají naprostou svobodu ducha, druhé disciplinu, která provází každé tvoření.
Japonec chápe podstatu věčnosti a proto se nepřipoutává jako my k trvání věcí. Květ třešně, sláva jednoho dne, je odznakem vojáka. Rád vzdává poctu věčnému tím, že uplatňuje křehkost časného. Kromě kamenných zdí u příkopů hrady samy o sobě jsou dosti křehké stavby. Před pevnou zdí, o niž by se nemusil starati několik let, dává Japonec přednost bambusové balustrádě přesné práce, která vyžádá si časté opravy jeho zahradníka, na níž se rád dívá. Miluje kolem sebe čerstvé a nové věci. Má raději nový dům než starožitnost. Shintoův chrám se musí přestavovati každých dvacet let.
Neobyčejná zuřivost živlů v Japonsku, prudké větry, sucha, průtrže mračen, zima, žhavé slunce, zemětřesení, smrště, mu pomáhaly chápat křehkost věcí a vážit si této vlastnosti, která kontrastem vyzdvihuje nezměnitelnou velikost ducha.
Dům, předměty, nemají v Japonsku skutečné hodnoty. V umění není nic monumentálního, jako na př. v umění čínském. Každá věc slouží určitému účelu a je dokonale uspokojivá jen reIativně k tomuto účelu. Nejvyšší uspokojení spočívá pro Japonce v pocitu harmonie mezi myšlenkou, činem a hmotou, prostorem a časem.
Je tu jiná civilisace, pro niž učiniti něco krásnějším znamená potlačiti vše bezpodstatné? Prostotou a tímto potlačením dosahuje se elegance. Dům pána liší se od domu dělníkova kromě větších rozměrů toliko největší snahou o jasnost, jež je vyjádřena nejen ve stavbě, ale i v plánu. Všechno je výsledkem pociťované potřeby, ať materielní nebo duchovní.
Zde není nikdy nic dostatečné krásné, dostatečně čisté. Jako by se zdálo, že neustálým potlačováním všeho bezpodstatného, neustálým zveličováním a milováním smyslu věcí a neustálým vytvářením ticha uslyšíme konečně promlouvati prostor, formu, substanci.
Celá západní architektura jeví se u srovnání až urážlivě hrubá. I naše velké epochy mají tvářnost barbarství. Dnešní doba pak, která dbá jen o čistě vnější zdání a přehnané vyhledávání komfortu, tento kontrast ještě zvětšuje. Snaha po odkrytí pravé podstaty a disciplina jsou základem, v němž tkví půvaby japonského umění.
Japonský pokoj je prázdný, bez židlí, a stůl a jiné nutné věci vyjmou se v případě potřeby ze skříně. Na jedné straně, v jakési veliké nice, je zavěšeno na stěně Kakemono a pod ním několik květin nebo předmět, odpovídající roční době. Žádný nábytek pro dekoraci nebo vyplnění prázdna, jež je nepříjemné lidem na západě. Nic nezakrývá krásu otvorů. Pokoj zabírá toliko prostor a myšlenky toho, jenž jej obývá.
(Mluvím-li o kráse, nemíním tím ono přehnané lpění na přesnosti a dokonalosti, jež je pečetí buržoasie ať již té či oné země; onen přílišný důraz, kladený na objekt, ať již jde o dům, židli nebo zahradu, uspokojující pocity vlastníkovy; ono zalíbení v úspěšné invenci a profesionelní obratnosti, která ničí všechny přirozené půvaby. Zcela naopak, lpí-li někdo na přírodě, touží vyjádřiti tak jako ona radost z tvoření a určité uspokojení v dokončeném díle.)
V důsledku změn, nastavších stykem se západem, architekt v Japonsku cítí se nucen rozlišovati dvojí život obyvatelů, na jedné straně čistě japonský, na druhé straně západní.
Při vstupu zaměníme střevíce za pantofle, neboť podlaha je ještě věcí posvátnou a nesmí býti poskvrněna prachem vnějšku.
Návštěvník není nikdy uveden do soukromí rodiny. K přijímání slouží oddělená, neosobní místnost, již je třeba situovati v blízkosti hlavního vchodu a tak, aby neposkytovala vyhlídky z interiéru. Přítel bude přijat v místnosti, již označují „living - room", ale jeho hostitel vykoná ještě mnoho příprav, než se ukáže ve svém domácím prostředí. Bezformalita našich moderních interiérů Japonce tísní. Rád by měl více salonů, ale ekonomie ho nutí, aby přijal náš „living -room", jehož užívá od té doby, co ho zná.
Japonský dům vyznačuje se neobyčejnou mnohotvárností. V noci a v zimě je uzavřen vnějšku jako hermetická schránka, rozdělen v pokoje pohyblivými papírovými stěnami. V létě jako by okenice, papírová okna, dvéře i příčky, vše bylo ukradeno. Dům změní se v pavilon, otevřený všem větrům. ,,Sudare", půvabné prkénkové žaluzie z rákosu nebo bambusu, zastiňují interiér, zachvívajíce se v jemném vánku. Snažili jsme se, pokud to šlo, zachovati tuto půvabnou mnohotvárnost užitím pohyblivých příček, posuvných oken a paravanů.
Japonec lpí na starých zvycích. Rád ještě usedá po svém způsobu na rohožích v nenapodobitelné prostotě a poesii japonského pokoje. Zachovali jsme tyto místnosti vzdor obtížím, jež vznikaly v harmonickém spojení se západními formami.
Japonská žena obléká pak ještě nejčasteji kimono. Z těchto důvodů požaduje zvláštní pokoj, opatřený kol dokola skříněmi, v jejichž zásuvkách ukládá své pásy a kimona, jež mají býti složena na rohožích.
Také pro děti zřizujeme pokoje s rohožemi, po nichž se nejen měkce chodí, ale na nichž mají i dosti místa, chtějí-li si lehnouti, neboť lůžka ukládají se po vyvětrání do hlubokých skříní.
Od dávných dob byla lázeň v Japonsku považována jak za osvěžující prostředek, tak i za hygienickou potřebu. Ve městě s přírodními lázněmi tráví lidé většinu času ve vodě. Na venkově umisťuje se lázeň často v krásném místě uprostřed dvora. V rodinných domech instaluje se lázeň skvělým způsobem. Z předsíňky, kde se odloží šat, sestoupí se do velké, dobře větrané lázně, kde se koupající nejdříve namydlí a opláchne a pak teprve vstoupí do vany. Tato je hluboká, nejčasteji z  bílého dřeva, příjemně vonícího;
posadíme-li se, voda, značně teplá, stoupá nám až ke krku. Do lázní chodí celé rodiny. Je to veselé prostředí. Umístili jsme koupelny, pokud to šlo, na sluneční straně s příjemnou vyhlídkou. Zřizování lázní po japonském způsobu mělo by se propagovati i v jiných zemích.
Pak jsou tu ,,Kura". Je to jakýsi druh důmyslně sestrojených skříní. Ukládají se do nich rodinné klenoty, t. j. Kakemono, vzácný porculán, rodinné šavle. Jsou složeny ze dvou konstrukcí, do sebe zapuštěných; zvenčí jsou ohnivzdorné a chrání proti vlhkosti a hmyzu. Uvnitř jsou ze dřeva. Mají trojnásobná okna s křídly ze železa, skla a s drátěnou sítí proti hmyzu. Dřevěná konstrukce připomíná knihovnu.
V přihrádkách z bílého dřeva jsou srovnány skřínky rovněž z bílého dřeva, převázané zelenými šňůrami.
V nich může Japonec po staletí uchovávati malby na hedvábí nebo porculánu, zabalené ve vatě nebo hedvábí. Každá skřínka je opatřena číslem a zanesena v katalogu. Klíč a katalog uschovává správce nebo paní domu. Za ,,Kura'' neváhá Japonec vydati třeba celé jmění.
Služebnictvo je četné a jako kdysi v Evropě tvoří součást rodiny. Paní pracuje mezi služkami, a ve větších domech je správce, věrný služebník, jenž obstarává všechny záležitosti domu.
Poněvadž střeží svému pánu vchody a východy a vyřizuje věci peněžní, je třeba ho umístiti tak, aby byl na blízku různým vchodům. Je tu vchod pro návštěvníky, jenž je hlavním vchodem, vchod pro členy rodiny a vchod pro služebnictvo. Někdy bývá ještě zvláštní vchod pouze pro pána.
Japonská kuchyně je ve větších domech ještě tím, čím byly kuchyně za časů feudálních, ale je vybavena s důmyslností, u nás neznámou. Naše kuchyně mají býti zařízeny pro stravu japonskou a západní. Japonská kuchyně je vybraná a sestává z drobných jídel. Vyžaduje specielního nářadí, polic na srovnání košíků, cedníků a sít. Zřizujeme přípravnu pro uložení nesčíslných podnosů, koflíků, lakovaných talířků a porculánu, jež jsou nezbytné. Rovněž i stříbro a evropské nádobí.
Nyní přichází na řadu otázka orientace s ohledem na klima, jež je základně důležitá, neboť je zde maximum vlhkosti a sucha s náhlými přechody. Ve vlhké letní noci střevíce se pokrývají prachem a les praská suchem. V zimě je často tuhý a velmi suchý mráz, v létě žhnoucí slunce a deště. Hlavní větry vanou v zimě od severu, v létě od jihu.
Dům je obrácen k jihu a s této strany je úplně otevřen, to znamená, že má zde pouze otvory a sloupky, jimiž vniká v létě osvěžující vánek a v zimě slabé slunce, které je jediným topným prostředkem. Na severní straně provádějí se otvory, nutné pro proudění vzduchu, bez nichž by všechno zplesnivělo a pro využití stinné strany zahrady. Naše plány jsou řešeny podle tradice, která je veskrze logická.
Všechnu svou poesii a filosofii čerpá Japonec přímo v přírodě. Miluje přírodu uchvacujícím způsobem, více než my. Projevuje to, přinášeje z lásky k ní oběti, jichž my nejsme schopni. Na úpravu zahradního koutu vydá značné sumy, nejen na jeho udržování, ale pro svou zábavu. Zahrada a dům tvoří jednotný celek. Zahrada prostupuje do domu a dům zalézá do zahrady jako had do trávy. Bydlení v uzavřených blocích na obvyklém terénu po západním způsobu je zde nemožné. Všude je třeba východů. Pomyšlení hledati dvéře je zde nesnesitelné. Sbližovati se s velmi vzdáleným obzorem pohledem s horní části domu Japonci vůbec nepostačuje. Je mu třeba kousku vlhké země, byť ne většího než kapesník, s kamenem a několika listy, po nichž vidí stékati dešťové krůpěje. Tento si upraví tak, aby podle své touhy mohl zde konati pomyslně daleké cesty, zůstávaje klečeti uprostřed pokoje. Po návratu na západ vracíme se k přesvědčení, že lidé zde bojí se styku s vnějškem. Nejčastěji ještě přistoupí k oknu, aby obhlédli, jaké je počasí, což činí v domnění, že je to zajímavé. Změna počasí je však nezneklidňuje, vzbuzuje v nich toliko péči o změnu oděvu.
Kdy zavěsíme na stěnu obraz horské bystřiny, abychom osvěžili přátele, kteří nás přijdou navštíviti za letního dne?
Japonec naproti tomu stále přetváří vnitřek domu, mění obrazy, aby byly v souladu se všemi změnami přírody.
Počneme-li pracovati na projektu, provedeme nejprve studii terénu a současně pracujeme na plánu domu a zahrady, jež tvoří jednotný celek. Dům vyžaduje proto bezprostředního styku s přírodou.
Ještě jednou obzvláště důležitou věcí vyznačuje se japonské bydlení. Je to ,,Kimon" neboli věda, jak usmiřovati domácí bůžky. Když jsou plány načrtnuty, musí se architekt a stavebník odebrati na poradu k vědci, jenž jim sdělí, zda různé části domu, vstup, w. c., ložnice, kuchyně etc. jsou šťastně situovány ke středu domu, nebo je-li pravděpodobné, že obyvatele budou pronásledovati nehody a špatné zdraví. Ukáže se potřeba posunouti některou místnost na východ, přemístiti fontánu tak, aby nebyla obrácena přímo k jihu anebo někdy vzdáti se úplně projektu. Doba počátku stavby, jakož i rozhodování stavebníkovo bývají také určovány podle příznivých dat. Modernímu Japonci nechybí humoru, mluví-li se o „Kimon", ale za nic na světě neobýval by dům bez porady se světcem. Zjistili jsme, že dané rady jsou často založeny na rozumovém úsudku, ať již se k němu dospělo tím či oním způsobem.

Autor: Jakub Potůček, 23.01.07 09:05
Návštěvnost: 12809 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
kdy Katerina 15.07.08 15:32
hezké slohové cvičení sengge 16.07.08 08:42
kdy a kde ? sengge 16.07.08 09:04
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.