Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Karel Teige: K teorii konstruktivismu

Konstruktivismus jako internacionální a universální hnutí není nějakou dočasnou uměleckou modou, ale důležitou aktuelní etapou vývoje lidské myšlenky a práce, pojmenování přítomné chvíle v dějinách společnosti; není to jeden z těch ismů, jež se střídaly tak často na jevišti umělecké tvorby minulých desítiletí jako efemerní náhražky slohu v individualistickém století, jehož civilisace žila v rapidním rozvoji, uskutečňujíc v několika letech prací svých dynam, motorů a turbin to, co dříve si žádalo lhůty celých století.
Konstruktivismus je negací tradičních estetik a koncepcí umění. Prohlašuje zánik umění. Naše civilisace není civilisací umění a řemesel, ale civilisací stroje. V této civilisaci dějinné a společenské předpoklady, které uváděly tak zv. umění v život, pozbyly platnosti. Rozchod mezi starou produkcí předstrojové doby a aktuelní tvorbou v podmínkách naší civilisace a výrobní i společenské organisace jest naprostý a zásadní. Konstruktivismus, opíraje se o dialekticko-materialistický názor dějinný, poznává, že to, co se skrývá pod označením »umění« doznávalo průběhem staletí a změnami výrobních a sociálních soustav podstatných změn, co do materiálu, technik a forem. Určité řemeslné útvary, zrozené pod hospodářským tlakem určité doby, pozbývají platnosti nebo mění podstatně svou povahu, jakmile historický vývoj zaznamená změnu výrobních prostředků a společenské organisace. Ony specielní formy řemesel, nazývané uměním, nutno chápati jako určitou etapu v dějinném vývoji, nástupem mechanické civilisace a dnešní společnosti postupně překonávanou. Osudy uměleckých forem dají se vyvoditi nikoliv z psychologie člověka či ideologie společnosti, nýbrž především a původně z objektivních faktů, z výrobních poměrů, z konkrétních účelů, z určitých materiálů a nástrojů, z daného stupně dopravnictví, vědeckých a technických objevů. Malířství, které vzniklo jako umění zobrazující, stává se přežitkem a atavismem v době, která má fotografický aparát a film. Básnictví, tato veršovaná kronika, jejíž formy vznikly jako mnemotechnické pomůcky při přednesu za hudebního doprovodu, modifikuje svou prosodii pod vlivem knihtisku, a posléze v době specialisace a dělby práce přestává býti tím, čím především bylo: epikou historiografií, pedagogikou, a stává se čistou poesií; právě tak na místo někdejšího zobrazujícího malířství nastupuje čistá barevná tvorba, barevná báseň To, co se zve uměním, ať už malířstvím nebo básnictvím, vyvíjí se průběhem staletí tím způsobem, že tvorba emancipuje se tu postupně od původních utilitárních zřetelů, které daly těmto uměním prvotně vznik. Dějiny lidské duše, prosvícené psychoanalytickými objevy, ukázaly, jak afektivní potřeby člověka byly prvotně svázány s jeho potřebami materielními a utilitárními a jak s ukojením těchto dálo se i uspokojení oněch. Estetická činnost přiklání se nejprve k funkcím utilitárním, sloužícím praktickému životu a hospodářským nezbytnostem, a teprve později se osamostatňuje. Středověké umění výtvarné, narozdíl od předhistorických jeskynních maleb a nářadí, je kompromisem mezi estetickými a utilitárními funkcemi, kdežto předhistorická umění vykazují funkce převážně, vlastně výlučně utilitární. (I symbolické funkce umění lze vyvodit z utilitárně fysiologických motivů). Tento kompromis mezi elementy utilitárními a estetickými je provisorní rovnováhou na řemeslné basi: moderní civilisace a soudobý industrialismus ji vyvrátily z kořene. Tímto kompromisem byla slohová historická, podstatně středověká trojjednota výtvarných uměn: architektury jakožto umění vůdčího, malířství a sochařství. Jednotlivá umění sama pak realisovala podobný kompromis: architektonické slohy byly rozmanitým řešením kompromisu mezi funkcemi praktickými a estetickými, mezi konstrukcí a dekorací. Malířství bylo kompromisem mezi zobrazením a samosprávou barevnou komposicí: tam, kde barevná harmonie nabývala vrchu nad úkoly zobrazovacími, stávalo se zároveň dekorací architektury.
Hospodářské vítězství industrie nad řemeslnými způsoby přivodila zánik forem vázaných na řemeslnou výrobu. S pokračující specialisací isolovaly se utilitárních funkce tak zv. uměn od funkcí estetických. Utilitární funkce středověkých řemeslných umění převzaly stroje, fotografický aparát, rotační rychlotisk, technika a věda. Provisorní trojjednota »výtvarného umění« byla rozpojena. Malířství, zbaveno funkcí ikonických a dokumentárních, vstoupilo kubismem na cestu autonomní barevné poesie. Architektura, jíž dává naše doba absolutně novou techniku, nové materiály a konstruktivní způsoby a již doba postavila před úkoly odlišné od těch, jímž měla sloužiti v náboženském a feudálním středověku, vyděluje se rovněž ze svazku výtvarných umění, přestává býti uměním a dekorativním řemeslem, stává se vědou, technikou, průmyslem.
Konstruktivismus je především výrazem poznání, že tradiční, klasická estetika a uměnověda nedostačuje k proniknutí podstaty všech zjevů za umění označovaných, že její normy theoremy a její terminologie nemohou býti zachovávány v platnosti, zjistilo-li se, že neodpovídají daným a poznaným skutečnostem, a že její klasifikační systémy jsou zastaralé a provisorní. Konstruktivistická estetika zříká se tedy zastaralých pojmů a norem, pověry v sedmero umění, v devět Mus, v trojednotu výtvarných uměn. Zkoumá každý jev dle jeho podstatných prvků, bez ohledů na zevní označení, pod kterým vystupuje. U každé formy ptá se, čím byla než se stala tím čím je, z jakých podmínek vznikla, jaké možnosti chová pro další vývoj: Nazírá lidskou produktivní aktivitu v celém jejím pohybu a vnitřní dějinné souvislosti jako plynulý fenomen, a umění se jí jeví jen jako jedna etapa, jako určitý útvar určitého historického období.
Konstruktivistická teorie, která se zřekla stávající pověry ve výtvarná umění, nazírá na architekturu jako tvorbu, jejíž jednotlivé útvary jsou dány pracovními způsoby a technikami dob a jejíž změny jsou podmíněny a navozeny změnami výrobní, hospodářské a sociální struktury světa. Konstruktivistická teorie vyvozuje architektonický tvar z utilitární potřeby, z účelu a z materiálu, nikoliv z dekorativních fantasií. Dosavadní umělecké a architektonické teorie členily vývoj stavebních tvarů podle změn dekoračních forem, označovaly slohy podle jednotlivých dekorativních mód. Avšak, jak Le Corbusier podotkl, tyto slohy, chápané jako dekorativní systémy, nemají nic společného s podstatou architektury. Konstruktivistická teorie architektury člení historický vývoj podle dominujících konstruktivních systémů: epocha kamenného kladí (Řecko), klenby (Řím, středověk, renesance, barok, empire), a epocha železa a betonu. Tato dělítka dotýkají se fundamentálních a strukturálních proměn budovy, jsou tedy bezpečnější než změny dekorativních a fasádních motivů. Uvnitř epochy klenbového systému byl také přechod od římské a románské klenby, od křížové klenby ke gotickému lomenému oblouku a zároveň nahrazení masivních nosných zdí systémem opěrných pilířů důležitější než změna dekorativních motivů, která se tu souběžně dála.
Idealistická estetika nazírala architekturu jako dekorativní umění a zaznamenávala jednotlivé dekorativní periody jako slohy, jejichž smysl vyvozovala z ideologické, popřípadě náboženské náplně doby, viděla v nich její symbol. Konstruktivistická estetika, jež se zřekla pověry v apriorní existenci nějakého „umění", nevykládá architekturu jako symbol, ale jako řemeslnou aktivitu, sloužící konkretním úkolům, která v naší době prožívá hluboký přerod a stává se vědou, technikou, průmyslem. Gotická katedrála je pro nás spíše určitým konstruktivním rekordem než výrazem náboženské extase.
Přerod architektury z řemesla ve vědu, navozený vlivem podmínek mechanické civilisace a soudobého výrobního řádu je nejpronikavější metamor-fosou architektury, jakou dějiny znají. Slohové změny historické architektury jsou změny jednotlivých prvků: oken, stěny, střechy, jež jsou determinantami jejího vzhledu. Dům možno definovati jako bednu o čtyřech stěnách, do níž se otevírají okna a dveře, a jež je přikryta střechou. Nuže, tyto determinanty stavebního díla nabývají při železobetonové konstrukci podstatně jiných forem, než při systému klenby a nosné zdi. Okno bylo obtížným otvorem v nosné zdi, klenba dovolovala jeho zvětšení jen co do výšky, nikoliv co do šířky. Rámový systém konstruktivní přivádí nás k podélným oknům, nikoliv jako násilným otvorům v stavebním masivu, nýbrž jako k přirozeným mezerám mezi pilíři. Zeď byla pevnostní obranou a nosným elementem stavby. Železobetonová konstrukce ji zbavuje těchto funkcí: na místo těžké hmoty zdi isolační, lehké vyplňující mezistěny. Nakloněná střecha byla jediným prostředkem svésti dešť a sníh. Dřevocement umožňuje dokonalé ploché střechy horizontální, ztotožňuje střechu a strop. Architekturu minulosti v jednotlivých dějinných proměnách charakterisovaly, jak jsme řekli, zdi, okna, střechy, jejichž formy byly podmíněny soudobými materiálovými a technickými možnostmi. Tyto zdi, okna, střechy v nové architektuře neexistují, nabyvše naprosto odlišných tvarů a funkcí. Architektura, která nemá zdí, okna a střechy (v historické podobě těchto stavebních forem), moderní architektura je novým faktem, nesouměřitelným s tím, co se zvalo stavebním uměním v minulosti. Tato architektura se vzpírá tomu, býti nazírána brýlemi mámení klasických estetik, býti zařaďována do kategorie „umění výtvarného" a označována nějakou slohovou formulí.
Soudobá technická civilisace vysvobozuju moderní architekturu z omezení, plynoucích ze řemeslných konstruktivních metod. Železobetonové konstrukce mohou přepínati prostory ohromnými rozpony a pozměňují statický charakter budovy. Umožňujíce otvory oken a dveří v jakémkoliv rozměru, dovolují konečně, aby byl stabilisován jeden základní, typický a standartní rozměr, odvozený z lidského měřítka. Konstruktivismus prohlašuje člověka za slohový princip architektury. Moderní konstrukce na lidské měřítko: anatomické architektury železné a betonové, které unikly formuli středověké architektury, jíž byla tvrz: bez nosných zdí, s kostrou uvnitř a na povrchu s tenkou pokožkou.
Konstruktivismus, opustiv zastaralé estetické koncepce vratil se k člověku jako míře všech věcí. Konstruktivistické umění je vlastně contradictio in adiecto: konstruktivismus je právě manifestací základní změny v tom útvaru lidské práce a projevu, jenž se označuje za „umění". Konstruktivismus není tedy uměleckým nebo jen architektonickým ismem, nýbrž směrnicí universální tvorby, metodikou lidské práce ve všech oborech, způsobem myšlení funkcionalistického, dialektického, materialistického.
Konstruktivismus nezná architekturu jakožto výtvarné umění z toho prostého důvodu, že neuznává vůbec výtvarná umění. Výtvarné umění je kategorií, které stará estetika postavila za základ princip tvaru, kterou tedy chápala jeho formalistický systém. Konstruktivistická estetika neuznává apriorní princip tvaru; tvar vyrůstá z účelu, z materiálu a konstrukce, je resultátem splněné funkce.
Na místo tradičních ideálů umělecké krásy klade konstruktivistická estetika jako požadavek maximální funkčnost, tedy princip věcné dokonalosti. Nezná krásné formy o sobě, nýbrž formy vztažné k určité funkci: oproti tradičním estetikám nemůže konstruktivismus rozlišovati mezi uměleckou a technickou formou (mezi duchovou a mechanickou krásou), a nepovažuje »krásu« za výhradnou vlastnost formy umělecké. Zjišťuje, že kterákoliv forma a kterýkoliv výkon, určený k naplnění daných úkolů, jakmile dosahuje věcné dokonalosti, stává se produktem, splňujícím maximální požadavky, rekordem svého druhu, nabývá zároveň estetické působivosti. Konstruktivismus nezná tedy výhradné, klasické krásy umělecké; ví, že dokonale konstruovaná a maximálně fungující forma je krásná. Konstruktivismem přichází znovu k platnosti antické přesvědčení, že užitečné (= dokonalé) jest krásné.

Konstruktivistická estetika nezná žádného apriorního konceptu krásy jako věčného ideálu. Takovýto pojem krásy je právě tak zastaralý a prázdný jako pojem umění a jiné kategorie idealistických, spekulativních a deduktivních estetik. Konstruktivismus chápe krásu jeho epifenomen věcné a účelné dokonalosti, jenž vzbuzuje v nás pocity harmonie. Tato krása je vlastní každé dokonalé a správné formě, technické stejně jako »umělecké«, neboť není mezi oběma podstatného rozdílu.
Stará estetika soudila, že krása umělecké formy je věčná, kdežto technická forma je efemerní. Avšak každá forma je efemerní a každá »krása« je proměnlivá, jsouc vždy jen momentem nějakého procesu, formou ve vývoji, zastávkou a ne ukončením: věčná a neproměnná jest jen odumřelá forma.
Konstruktivistická estetika, jež vyvozuje tvar nikoliv z apriorní spekulace, nýbrž z realisace úkolu určitou dobově vhodnou pracovní metodou, »čistou prací«, vedenou se zřetelem k účelu a funkci a prostou všech cizorodých intencí a elementů, tato „estetika stroje" konstatuje, že kdykoliv a kdekoliv dostane se konkretnímu úkolu nejúplnějšího vyřešení, dospívá se bez vedlejších formalistických zámyslů
ke »kráse«. Nelze ovšem říci, že tato »krása«, t. j. harmonická estetická efektivnost, začíná tam, kde končí dokonale naplněné požadavky účelové : není možné rozlišovati mezi estetičností a funkcionelností tvaru. Tato krása je jako chemický produkt, je dána sloučením úkolu a tvaru. Ve chvíli, kdy dospíváme k maximální účelové dokonalosti, dospíváme současně k estetické efektivnosti. Počáteční bod, kde tato estetičnost začíná, nelze stanovit jako nějaké rozhraní techniky a umění, pravdy a básně : nelze právě tak stanovit, kde křivka mění směr, jako nelze určit, kdy věc, zodpověděvši požadavky účelové, apeluje na naše cítění estetické. Forma o sobě, ani krásná, ani ošklivá, je lhostejná: dojímá naši sensibilitu a zajímá naši vitalitu jen tenkrát, je-li sdružena s nějakou přesnou funkcí.
(Matematický duch konstruktivismu je si vědom, že antickou rovnici užitečné = krásné je možno, jako každou rovnici, převrátiti. Nelze namítati, že některé strojeného některé budovy mohou, jsouce dokonale účelné, při tom býti nevzhledné a ohavné. Jsou-li nevzhledné, může to býti jasným znamením, že jejich účelná dokonalost je nepatrná, pochybná a zdánlivá. Nevzhledný stroj volá patrně přímo po zdokonalení, jeho estetická méněcennost, je symptomem jeho nedokonalosti. Mezi dvěma tvary domněle stejně dokonalé účelnosti je možno považovati za účelnější tvar krásnější.)
Stroje i architektury se rodí z výpočtu a výpočet ponechává vždy několik možností, otevírá cestu několika způsobům. V každé serii je místo pro nepředvídanost. Rozhodnouti se pro nejvýhodnější výsledek (implicite nejkrásnější), uhodnouti jej, není dílem mechanické logiky, ale matematické intuice. Tam, kde mluvíme o matematické intuici, kde jí vykládáme estetickou účinnost praktických realisací, tedy irracionální hodnotu racionálního výrobku, poznáváme, že za racionelním hodnocením trvá existence i účinnost irracionálního. Matematika, respektive geometrie, byla definována jako umění přesně uvažovati nepřesná fakta. Matematické myšlení operuje také fikcemi a vědomě nepravdivými závěry, které jsou přijímány za správné. Tato umělá správnost pochodí z potlačení irracionality na poslední místa. Irracionální číslo lze racionalisovat na mnoho desetinných míst, ale vždy jen částečně. Výpočet každého stroje, kuličková ložiska, každý válec má v sobě irracionální prvek.
Vědecká intuice: bez ní není věda vědou, nýbrž řemeslem, úřadem, školometstvím. Bez ní není produktivity. Bez vynalézavosti není tvorby, je jen reprodukce. Architektura, jíž tvořivá intuice neuhodla její neznámé, ony faktory, jichž nelze dořešit pouhým racionelně mechanickým myšlením, není architekturou, není vědou, nýbrž řemeslem, bezduchým stavitelstvím.
Definuje-li konstruktivismus architekturu jako vědu, zdůrazňuje tvořivou intuici a vynalézavost jako nezbytnou podmínku architektonické práce. Tato architektura, nesnášející uměleckého a řemeslného diletantismu, žádá si specialistů a vynálezců. Dokonalý specialista realisuje dokonalé produkty, zodpovídá daným potřebám. Vynálezce dovede probuditi nové potřeby, je aktivní silou, která žene vývoj kupředu.
Princip exaktní účelnosti neznamená jen úzkoprsý utilitarismus. Účelné řešení neznamená nikterak vyhověti daným, třebas atavistickým požadadkům, kompromis vzhledem k daným okolnostem, náhražku. Účel sám o sobě není nic nehybného a strnulého. Dříve než se začne řešiti nějaký problém, je třeba zjistiti, zdali tento problém je správně a čistě položen, není-li zdánlivý a falešný. Účel není nic konstantně daného, nýbrž je to perspektiva, kterou lze prohloubit, zpřesnit, zjemnit. Určité účely odumírají a jiné, nové se rodí. Jest tedy na architektovi, aby nejen účelu vyhovoval, nýbrž aby jej znovu a přesně formuloval, tedy dokonce aby jej vytvářel. Dalo by se říci, že tou měrou, jakou účel determinuje architektonickou tvorbu, vytváří architektura nové účely. Architektura, zkoumajíc podstatu jednotlivých úkolů, zjistila často, že mnohé nejsou konformní soudobému stavu lidského vývoje a vyřadila je ze svého působiště. Vyklizujíc »nesprávné« úkoly a nesprávně položené problémy, t. j. úkoly a problémy atavistické a desaktuelní, očišťuje zároveň architektura své živé a základní problémy od všeho, co s nimi elementárně nesouvisí. Zde stává se kritikou života doby a společnosti.
Analysa jednotlivých architektonických úkolů ukazuje, že architektonická tvorba podléhá změnám sociálního řádu, že její výkony jsou velmi úzce spjaty se způsoby života třídy. Že její sociální funkcí je, býti společenskému životu tím, čím plánovitě regulované řečiště jest pro tok řeky.
Konstruktivismus nepřichází s návrhy nového umění, ale s plány nového světa, s projekty nové organisace života. Chápe, že architektova práce není jen úzkou, specielní a isolovanou prací, ale hodnocením životních a hospodářských souvislostí, tedy tvorbou, která souvisí s mnoha jinými zájmy. Problém architektury obytné i průmyslové je do značné míry nejen problémem technickým, nýbrž i sociálním a politickým. Otázka bytové krise a s ní spojené sociální tísně je dosahu politického. Rozřešení každého architektonického úkolu je dnes věcí, kde se setkávají zájmy stavebního a technického podnikání s obchodní a finanční politikou. Každá urbanistická koncepce naráží na zákony o vlastnictví půdy, o expropriaci a pod.
Jestliže konstruktivismus neuznává konvenční rozlišení architektury (»výtvarného«, »stavebního umění«) od inženýrské a technické tvorby, je třeba zdůrazniti, že neomezuje problém architektury na úzký technicismus a prakticismus. Konstruktivistická architektura je vlastně čistou vědou; stavební technika je vědou aplikovanou. Spíše než aby přizpůsobovala novou myšlenku starému stroji, vynalézá pro ní nový stroj. A jako čistá věda zdůrazňuje závažnost teorie a nezbytnost kriticismu. Konstruktivismus nehodlá se totiž toliko podrobovati dané skutečnosti a poptávce, nýbrž chce racionelně vytvářet skutečnost, organisovat svět a lidské vztahy, utřídit nejpodstatnější životní podmínky. Konstruktivismus je přesvědčen, že řádné konstruované dílo může vniknouti a existovati jen v správně organisované společnosti; vyžaduje jednotný plán, racionelní systém, rovnovážnou organisaci. Zjišťuje, že naše civilisace je nátěrem, skrývajícím flagrantní skutečnost individualistické výrobní anarchie. Rozpory mezi výrobními silami a výrobními vztahy (vlastnickými poměry) v dnešním společenském řádu, kdy ubývá průmyslového a přibývá finančního kapitálu, paralysují technický rozvoj a civilisační blahobyt. Křivka technického pokroku klesá a procento objevů, skutečně využitých ve výrobě, se stálé zmenšuje. S nesouměrným vývojem kapitalismu jde nesouměrnost technického pokroku. Válečná technika a luxusní industrie zaznamenává vzestup v časech, kdy zdokonalení výrobků pro základní lidské potřeby postupuje stále pomaleji. Úžasný rozmach architektury, který se stal v našem století, dál se v oblasti průmyslových a obchodních staveb, kdežto technika obytné architektury zůstala značně pozadu a zde nejhouževnatěji trvají četné atavistické způsoby a formy. Zde právě, v oboru bydlení a v oboru urbanismu, otevírá konstruktivismus nejpřevratnější perspektivy do budoucna.

Autor: Jakub Potůček, 14.01.07 18:40
Návštěvnost: 8971 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.