Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Karel Teige: Sovětský konstruktivismus

Konstruktivisté, malíři, sochaři i grafikové, pocítili a poznali, že v dnešní době, v níž vře hluboký zápas, třídní vojna světů, nemá umění, slabošská dekorace, dosti síly, aby modelovalo a utvářelo život. Od pomyslné, ozdobnické krásy přešli k tvorbě utilitárních hodnot. Mystickou estetiku zaměnili za estetiku utilitární a industrielní. Základním problémem stal se problém vztahu mezi estetickou a průmyslovou tvorbou: v umělcích probudila se s konstruktivismem touha, míti účast na vytváření nových forem života. Vyšli demonstrativně ven do ulic. Věnovali se formové výpravě lidových slavností, projektům úředních budov a participovali při výrobě předmětů denní potřeby, nábytku, skla, porculánu a pod. Pochopili nutnost nezdobiti takové výrobky elementy vypůjčenými z „umění", ale zúčastniti se organicky jejich fabrikace: vyráběti, a ne aplikovati a zdobiti! V tomto pyšném snu o industrialisaci umění bylo mnoho naděje v novou budoucnost estetické tvorby a trochu romantiky, byť romantiky na ruby. Malíři, vyzbrojeni zastaralým řemeslným náčiním, středověkými nástroji, zmatení bludní rytíři palety a štětce, rydla či dláta, stanuli užaslí tváří v tvář konstruktivismu a moderní technice, zákonům leštěné oceli, normalisace a ekonomisace, udiveni exaktní řečí strojů, tak odlišnou od nedochůdného umělecko - řemeslného blábolení. Noví umělci musí býti především lidmi nové kultury a civilisace — ne kultury uměleckoprůmyslové, dekorující a aplikující, nýbrž lidmi civilisace stroje, tvůrčí a výrobní. Konstruktivismus je definitivním překonáním Ruskina a Morrise, ideologů manufaktury a apoštolů středověku, kteří, snílkové a utopisti, byli rozdrceni technickou kulturou a vítězným rozmachem průmyslu.
Konstruktivismus je vyznáním nové sovětské architektury: a nejen to, je vyznáním celé sovětské moderny; jeho metody uplatňují se v umění polygrafickém stejně jako filmovém a divadelním. Konstruktivismus zrodil se z kolektivní práce ruských moderních autorů po bolševické revoluci, vznikl jako směr a názor v sovět. Rusku, je zřejmě inspirován duchem této revoluce, duchem socialistické výstavby, duchem nové epochy v dějinách lidské myšlenky, práce a civilisace. V souhlase s vývojem socialistické práce a organisace rozvinul se z prvotního uměleckého ismu v metodiku veškeré věcné, účelné, sociálně regulované tvořivé práce, osvobozené od vykořisťování a neproduktivní přítěže; jest zkrátka směrnicí moderní tvorby, způsobem myšlení dialekticky-materialistického a funkcionelního. Vliv konstruktivismu proniká mohutně na západ do všech intelektuelních středisk Evropy. Konstruktivismem stává se ruské moderní umění (slova umění používám zde jen z nedostat­ku vhodnějšího pojmenování) jako celek faktem prvořadé mezinárodní kulturní důležitosti, kdežto dříve, kromě prací hrstky jednotlivců, žijících ostatně většinou v cizině, daleko od bývalého carského Ruska, bylo uměním celkem druhořadého a provinciálního významu. Všecka významná fakta moderní ruské kultury byla vykována v SSSR, nikoliv v kontrarevoluční emigraci — a není zajisté dějinnou náhodou, že obrovský rozmach ruské kulturní práce datuje se od říjnové revoluce 1917! Konstruktivismus bývá někdy chápán jako sloh inženýrské a technické architektury a zapomíná se na jeho sociální a ideové pozadí. Proto je třeba opakovati, že konstruktivismus, totiž ten ryzí a autentický konstruktivismus, jenž je dílem a vyznáním sovětské moderny, není jen výtvarnickou či architektonickou doktrinou, nýbrž cosi širšího: názor, metoda a způsob myšlení funkcionelního a materialistického, metodika práce, platná pro všecky obory tvorby od průmyslové výroby přes organisaci společnosti až po organisaci a systemisaci myšlenky, čili filosofii, která definitivně vyvrací všecky idealismy a individualismy, a je v naprosté shodě s myšlenkovými způsoby marxismu a postuláty leninismu. Konstruktivismus byl přece proklamován v prostředí a ve společnosti, která po vítězné revoluci počala se konstituovati a organisovati podle principů a zákonů, daných těmito myšlenkovými systémy a teoriemi.
Nejkrásnějším vítězstvím konstruktivismu není ta či ona vynikající architektura, ale celá vzestupná linie sovětské produkce průmyslové, zemědělské i intelektuelní, růst a zdraví nového společenského útvaru, úspěch nové socialistické společenské práce, zvyšování životní úrovně proletariátu a snížení pracovní doby na 7 hodin denně: největším úspěchem konstruktivismu je fakt, že SSSR stane se záhy, dík úsilovné konstruktivní práci, zemí svým významem daleko převyšující Ameriku, ovšem s tím rozdílem, že rozvoj socialistického státu znamená současně i stoupání životní úrovně pracujícího lidu, kdežto v U. S. A. těží z rozvoje jen hrstka kapitalistů a bankéřů. A tak SSSR je vlastí proletariátu celého světa, proletariátu, který jinde nemá vlasti; rudý prapor, který vlaje s paláce v Kremlu, je praporem světového proletariátu, jenž je povinen státi na stráži a brániti i podporovati obrovskou práci výstavby socialismu, gigantickou konstrukci nového života na zemi, mírumilovný rozmach k lepší budoucnosti.

HRST DOJMŮ
Před dvěma lety. Vlak Praha-Varšava-Moskva. Podzimní slunce rozpřádá mlhy nad polskou rovinou, napřed ještě ohromné hutě na českoněmeckopolských hranicích, rezavé haldy, lana jeřábů a železná i střeva pecí, ale již jedeme východem. Pustá rovina s doškovými střechami a nad ní jen potrhaná ramena mlýnů, jež pohání i vítr. Varšava, chvíle pohledu na malou, špinavou Paříž. Lesk zlata na uniformách, zástupy, proudící z kostelů, a moře špíny, nad níž kvete luxus, půjčovaný na lichvářská procenta. A zase rovina, mlhy, lesy a bahna, noc, vojáci střežící vlak před lupiči, a hranice. Sovětské Rusko ...
Něgoreloje, stanička v lesích, nedaleko ještě zákopy s ostnatým drátem, zelenavé kaluže na jejich dně, spadané listí, na nádraží bíle odění nosiči, vousatý celník, restaurace ve vyřazeném vagónu, ticho, idylla. A přece — Sovětské Rusko! Nejen stráže se vyměňují, i cosi v nás se Hora mění. Rovina sem i tam a přece neviditelný předěl světů. Kolik let se sem díval náš vnitřní zrak? Jsme tady... Zem, bojující proti celému světu. Ale jak nevojensky působí ti první sovětští vojáci proti Polákům v jejich pestrých uniformách, nad nimiž ční nakroucené kníry jako bodáky!
Moskva. Pohled z oken hotelu na Kreml s jeho barbarskými architekturami, paprsky zlatých chrámových střech v studeném slunci, sníh a vítr, podivný vítr, proudící z daleka, jakého u nás není. A nad zlatem kupolí, nad empirovými paláci, nad zubatými zdmi rudý prapor, jakoby stále roznášený větrem do dálky. Internacionála! Internacionála v této zemi starých kořenů, v tomto bezvětří tisíciletých tradic ruské vesnice, nad touto nekonečností, jež ve své pustotě a v očekávání života jest pro Evropu už staletí neznámým X. Ale rovnice dospívá k řešení. Pomalá zima sněží nad městem, ale jeho útrobami sálá zmocněný život, skoro jako horečka. Toto město, tato zem, dostaly injekci, aby dohonily svět. Ne nadarmo ubíhá nad Kremlem rudý prapor ve věčném větru dál a dál. Stále tu něco dohánějí, kam se podíváš. Mužické a dělnické tváře ve škamnách rabfaků, černé čáry statistik na zdech technických a zemědělských výstav, letadla Aviochimu, setrvačníky v továrnách a hluboké, úderné hlasy řečníků na schůzích, všecko to dohání civilisaci.
Tam někde na západ je naše stará Evropa, šťastná zem, jež nemusela pospíchat, protože šla v čele světa. Ohromný setrvačník, jehož běh se stále zvolňuje, protože duch, jenž ho řídí. neví kudy kam. Mechanismus tradice, jež leží jako bludný stín nad budoucností a dáví ji. Evropa se svou technikou, sloužící neplodné vrstvě lidstva. Evropa se svým socialismem, unaveným svárem teorií bez prase. Evropa se svým uměním, jež utíká ze skutečnosti, jejíž kořeny hnijí. Abendland ... čekající na ruku, jež postrčí hodiny jejího času. A zde Rusko — a ne Rusko. SSSR, veliký experiment, ohromná víra vůle v pokrok, v nové mládí světa, v tvůrčí energii pátého stavu, v zemi, jež sotva prošla agrární revolucí a již postavila dělníka v popředí dějin. Jednou budou učiti v čítankách, proč se to stalo právě v Rusku a ne jinde, v zemích akkumulovaných mozků, rukou, strojů a kapitálů.
Také jinde ve světě chodí průvody ulicemi a oslavují své svátky, ale sotva tak jako v SSSR. I tady plno oficiálnosti. Bije do očí diváka na Rudém náměstí. Stařešinové komunismu, bývalí štvanci a vězňové, nyní vůdcové, všichni stojí 7. listopadu nad Leninovým mausoleem a mluví k statisícům. Megafony roznášejí jejich hlas po všech nárožích, hlas revoluce, jež stala se oficiálním zákonem. A přece v davech nic oficiálního. Stotisíc posluchačů, stotisíc lidí, kteří byli svědky a účastníky roků, z nichž každý koncentroval v sobě běh desítiletí. Ještě nedohonili ve všem Evropu a již ji předhonili a vědí to. Jejich oči a čela jsou plna pýchy; tyto zástupy věří, že přišly, aby osvobodily svět.
Dole na dně mausolea leží v skleněné rakvi se skříženýma rukama Lenin. Jsme sklíčeni před jeho nažloutlou tváří. Zde leží pán světa. Není o tom nejmenší pochyby. Jak podivné, museti jeti až sem do
Moskvy, abychom uzřeli tvář muže, v němž sloučila se největší individualita s největší službou kolektivní idei... Díváte se a vzpomínáte teskně slov Nietzscheových: Viele Leute sterben zu früh... Nepřátelé ho nazývali rudým carem. Ale tento rudý car mluvil s mužíky jako jejich bratr a po své smrti se stal jejich svatým. Chodí za ním z celého Ruska a dlouho nepřipustí, aby byl pochován do země. Ještě jednou před odchodem z Mausolea staneme očima nad touto tváří a hledáme v ní jako po celém Rusku ono neznámé X, jež za tímto čelem strašilo a straší Evropu. Bylo to před dvěma roky a teď, právě teď, oslavují v Rusku desetiletí vlády proletariátu.
Vane podzimní vítr, chlad a zas teplo a je to jako vítr, jenž vál po Tverské, když tudy mimo nás procházely tisíce moskevských dělníků, aby na Rudém náměstí defilovaly kol Leninova hrobu. Přivřeme víčka a před námi letí film deseti let: Strojní pušky štěkají do ostré metelice, lidé padají hladem a olovem, všichni běsové vášní jsou rozpoutáni. Železné kladivo občanské války rozbíjí Rusko na kusy, zahraniční miliardy uspišují tento proces, Evropa i Amerika a s nimi hořeních deset tisíc Rusů podnikají vše, aby raději obrátili tuto zemi v trosky, než by ji dali v pospas bolševikům. Ale diktatura proletariátu vítězí a celý svět čeká již deset let, až Rusko pod její železnou rukou bude zničeno. Zničeno? Tisíce Evropanů jezdí do podivné země a nevidí zkázy. Průmysl roste. Šňůry elektrických světel rozsvěcují ruskou tmu, v klubech bolševických „barbarů" čtete nápisy: Vzdělání je moc. Sociální teoretikové se mění v socialistické inženýry. I oni propadají krisím, musí časem ustupovat, aby mohli jíti vpřeď. Maximalismus socialisačních dekretů se mění v drobnou trpělivou práci, ruská mystika odlétá jako mlha a místo ní oživuje hmota, tvůrčí materialismus. Sociální utopismus, anebo spíš probuzení ze snů ke skutečnosti? Ty miliony ruského proletariátu, jejichž duchovní síly ležely ladem před desetiletím, to ohromné bohatství v člověku mladé třídy, vytváří dnes, jsouc uvolněno revolucí, nový sociální rytmus a nový životní sloh lidstvu. Drsný a tvrdý jako všecko mladé — ale není v něm více krásy, než v jedovaté vůni buržoasního západu?

Autor: Jakub Potůček, 14.01.07 08:55
Návštěvnost: 9086 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.