Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

Architektura v krabici se Schrödingerovou kočkou

Nevýhodou architektury je, že dosud pracovala reduktivním principem linearity. Vytváříme modely na bázi substitutů, které můžou bezchybně fungovat jen v podmínkách, které tvořily jejich vstupní data. Jakmile situaci změníme, model se stává nefunkčním úměrně podrobnosti, do které byl vykonstruován. Není však lepší, místo vypočítávání všech "náhod", které mohou nastat, vytvářet "chytré polotovary"? Místo hardwaru software?

"Když člověk nakupuje nábytek, vždycky si říká: a máme to. Pohovku už žádnou potřebovat nebudu. Ať se stane cokoliv, pohovku jsem vyřešil. Měl jsem všechno. Měl jsem vynikající stereo. Skříň, která byla velice solidní. Byl jsem takřka kompletní člověk." /2

…říká Tyler Durden, v tu chvíli ještě ústy své původní osobnosti, těsně poté, co pomocí podomácku vyrobeného dynamitu odpálil své IKEA-kondo v "králíkárně pro vdovy a mladé profesionály". Co to Tylera tak děsně štvalo, že se zničehonic rozhodl nastoupit tuhle hektickou cestu sebezničení? Aseptický šéf s dokonalým uzlem na dokonalé kravatě? Kávový stolek ve tvaru jing-jang? Nebo bezútěšnost bezprostředního světa v interpretaci čeho jiného než… architektury? Bertold Brecht kdysi poznamenal, že to byla špína a bláto krvavých zákopů první světové války, co utvrdilo přeživší v jejich touze po budoucnosti podobající se bíle vykachlíčkované koupelně. O osmdesát let později tuto běloskvoucí pravoúhlost kultovní filmová postava radostně vyhodí do povětří a vydá se vstříc šťastným zítřkům prostorem odlupujících se plesnivých tapet, zrezivělých vodovodních kohoutků, probíjejících rozvodů elektřiny a to vše s každodenní trochou krve z přeraženého nosu. Není první a zřejmě ani poslední. V roce 1967 bloudil monsieur Hulot /3 miesovským labyrintem skla a oceli, aby pak teprve v troskách supermoderní restaurace ztratil komickou podobu loveného králíka a stal se uvolněným účastníkem mejdanové revolty. Sedm let před Tatiho snímkem nechá Louis Malle v závěru svého filmu Zazie Dans Le Metro vypuknout divokou rvačku demolující vypiplanou kavárničku v bruselském stylu. A zatímco se barové poličky mění na hromádku střepů, subtilní židle létají vzduchem a zakusují se nožičkami do sádrokartonu, na pozadí se pod roztříštěným obkladem začíná objevovat původní secesní kavárna se zakouřenými zrcadly a ohmatanými rohy. Rvačka je jako letní bouřka: vypadá nebezpečně, ale pak přijde obrovské uvolnění a všechno je jak má být, děti se konečně chovají jako děti, Zazie spí, Albertine přestává být podivnou Albertine a mění se v Alberta, metro zase jezdí a kavárny nevypadají jako nemocniční márnice.
Proč tolik násilí? A proti čemu vlastně? Robert King Merton /4 vyvinul na základech studií Emila Durkheima teorii anomické společnosti. Za anomickou společnost považuje takovou, kde vzniká konflikt mezi kulturou danými cíli a legitimními prostředky k jejich dosažení. Nastavená struktura hodnot se odhalením tohoto paradoxu zdá být prázdná, což má za následek různé formy deviantního postoje vůči společnosti. Projev této deviace zdaleka nemusí být tak hlasitý jako například svépomocí pořízený výbuch vlastního bytu, docela stačí, když se se svým bytem, jakožto projevem kulturního statutu, přestanu identifikovat. Jakou mírou anomie pak trpí současná architektura?

V jakém stylu stavět ?

"Mám velkou slabost pro modernismus a přál bych si, aby celý Londýn mohl být přestavěn ve stylu oslnivého Heathrow Hiltonu od Michaela Mansera. Ale vím, že pro většinu lidí, mne samotného nevyjímaje, je občas těžké povznést se k objektivitě bezozdobné geometrie. Architektura je jako naše mimikry a s lítostí uznávám, že sotva kdo zahoří citem uvnitř Heathrow Hilton. Naproti tomu se lidé neustále zamilovávají v Louvru a National Gallery." napsal v roztomilém fejetonu J. G. Ballard /5. Současná architektura balancující na hliněných nohách utopických teorií dvacátého století zdaleka není příliš "moderní" pro své uživatele. Řešením nejsou koneckonců ani tendence reprezentované například Eugenem Tsuiem (kdo by se cítil dobře v domě, který vypadá jako chobotnice), ani kostlivci postmoderny oblepující kolosy hypermarketů korintskými sloupy. A i kdybych za použití nejnovějších stavebních technologií navrhnula cosi daleko za obzorem tvůrců science fiction, stále budu mít zneklidňující pocit, že je to ve skutečnosti tak trochu "out-of-fashion". Proč? Chyba není otázkou technologie nebo formy, nýbrž vnímání.
Zvedněte ruku. Pohněte jí doprava. Pak doleva. Pokud byste jí pohnuli znovu, bude se pohybovat stejným prostorem? Podle Newtona to bude ten samý prostor, respektive v závislosti na pohybu Země můžete vypočítat jeho změnu. Podle Einsteina generuje pohyb ruky svůj vlastní časoprostor. Podle Deutsche /6 každý moment pohybu vytváří řadu úrovní, nebo dokonce paralelních světů pro další pozorovatele. Zatímco architektura se sotva odvážila vystrčit nos ze své nory Booleovské logiky, její uživatelé husarsky surfují po síti, Matrix je masovou podívanou a každé malé dítě bez potíží chápe paralelní principy počítačových her. "Pokud věda samotná přijala subjektivitu zpět do okruhu své působnosti, pak je sakra na čase, aby totéž udělali i designéři a urbanisté," říká Ayssar Arida /7. Není třeba lámat si hlavu nad architekturou, která se bude "zjevovat" a "mizet" v závislosti na svém pozorovateli, stačí přistoupit na to, že to tak vlastně ve světě, tak jak ho známe, funguje, aniž by si toho někdo moc všímal. Nevýhodou architektury je, že až dosud pracovala reduktivním principem linearity. Vytváříme pouze modely na bázi substitutů, které pak můžou bezchybně fungovat jen v podmínkách, které tvořily jejich vstupní data. Jakmile situaci změníme, model se stává nefunkčním úměrně podrobnosti, do které byl vykonstruován. A zatímco se moříme s algoritmy, všechno kolem nás se děje "náhodou", respektive my nejsme schopni některé okolnosti jinak než jako náhodné postihnout. Není pak lepší, místo vypočítávání všech "náhod", které mohou nastat, vytvářet "chytré polotovary"? Místo hardwaru software?
Principu "ať se stane, co se stane" šikovně využívá například Jean Nouvel ve svém Kulturním a kongresovém centru v Lucernu. Na pětačtyřicetimetrové konzole střechy se pomocí speciálně leštěných hliníkových desek zrcadlí hladina jezera odrážející nebe. Tím dochází k paradoxu, kdy pozorovatel nevnímá hmotu architektury, ale jedinečný živý obraz, který vytváří (což je docela úspěch - u střechy vážící asi 2 400 tun). Stejně šálivá je i jeho budova Guthrie Theatre v Minneapolis. Jako by byla vyskládaná jen z průhledů do velmi osobních zážitků, žluté zasklení oken transformuje industriální okolí do zašlých fotografií nalezených v prachu podkroví u prarodičů, temně modrá fasáda působí stejně surrealisticky jako L'Empire des Lumieres Reneho Magritta. Libovolný návštěvník si bude pravděpodobně pamatovat cokoliv, jen ne "ten barák".
Co se týče paměti, je to další rovina, se kterou se dá pracovat, ať už se to týká té individuální, nebo kolektivní. V roce 1986 byl na jednom z hamburských náměstí instalován Monument proti válce a fašismu podle návrhu Esther Shalev a Jochena Gertových, sestávající z prostého olověného sloupu. Poté, co kolemjdoucí vyplnili svými nápisy a rytinami veškerou dostupnou plochu, byl o kus zapuštěn do země a tak pořád dál, dokud z něj o sedm let později nebyl vidět ani kousíček. Přesto je v místě, kde se původně tyčil do výšky dvanácti metrů, stále citelný i pro lidi, kteří nemají ani tušení o jeho historii, minimálně matoucím dojmem, že TADY by mělo NĚCO být. Rozhodně se nehodlám pouštět do metafyzických úvah nad tím, zda onen kus olova zanechal nějaký "otisk", popřípadě "probleskuje z paralelních světů". Úplně stačí, že lidské vědomí disponuje asociativní pamětí. Schopností, která nám dovoluje získávat informace z kontextu. Pokud jsme zvyklí, že se sochy instalují na podstavce, žádný prázdný podstavec nám pak nebude připadat úplný, takže to buď nezaregistrujeme a budeme si myslet, že tam nějaká socha je, nebo maximálně přistoupíme na možnost, že tam ZROVNA není (byla tam, nebo bude).

Špetka science-fiction

Asociativní paměť je jednou z kvalitativních funkcí vědomí, které nás odlišují od pouze kvantitativních funkcí libovolného umělého systému, jaký jsme v současnosti schopni vytvořit. Na druhou stranu to vypadá, že nejsme daleko od toho, co by skutečnou umělou inteligencí mohlo být, a to právě díky poznatkům (nejen) o lidském vědomí. Pokud ještě v roce 1983 Walter Freeman tvrdil, že teprve "kritické množství" 100 000 neuronů je schopno inteligentního chování, dnes už je jasné, že každý jednotlivý neuron je sofistikovaným systémem schopným zpracovávat informace a samotný cytoskeleton funguje jako paralelně spojitá síť, která využívá svého kolektivního fenoménu k organizaci a zpracování subcelulárních informací. /8 Principy neurální sítě mohou být alternativou k předchozím operačním konceptům sekvenčního zpracování dat von Neumannovy éry, kdy jeden krok následuje za druhým (což je zároveň časově velmi náročné) a jeden "špatný" bit informace může způsobit chaotický výstup. V paralelním procesu mohou na sobě nezávislé procesory zpracovávat informaci souběžně v závislosti na různých aspektech. Problémem tak není ani "jak na to", jako spíš "čím a z čeho" - miniaturizace paralelních společenství mikroprocesorů je limitována vlastnostmi křemíku a galium-arsenidu, čipy už nemohou být o moc menší, aniž by se staly zranitelnými vůči kosmickému záření, problematické je i propojení nano- a makrotechnologií. Samozřejmě, pohybujeme se stále víceméně na poli hypotéz, ovšem představa, jak bude vypadat svět, neřku-li architektura ve chvíli, kdy se tyto technologie dostanou na "oběžnou dráhu", je víc než divoká. Pokud dnes nazýváme inteligentními budovami ty, které jsou schopné namíchat koktejl vnitřního prostředí na míru, co se týče teploty, osvětlení, větrání a nevím čeho ještě, je dobré mít na mysli, že pravděpodobně nejsme daleko od okamžiku, kdy se spektrum parametrů může podstatně rozšířit. Pokud vám právě vytanuly na mysli euforické dveře, tak jak je popsal ve Stopařově průvodci po galaxii Douglas Adams, rychle na ně zase zapomeňte. AIBO uměl také štěkat a moc legrace jsme si s ním neužili. Nicméně je skvělým symbolem soumraku éry, kdy jsme se snažili ovládnout přirozené umělým, zatímco nyní se zdá, že opačný přístup bude mnohem efektivnější. Zatímco školní učebnice stále ještě rozdělují přírodu na živou a neživou, uplynulo celých pětadvacet let od chvíle, kdy skotský biolog A. G. Cairns-Smith /9 přišel s teorií, že život se na Zemi vyvinul z krystalů jílu. Jejich molekulární struktura totiž umožňuje změnu struktury mřížky včetně přenosu a ukládání informace, což silně asociuje s genetickým vývojem. Potvrzení této teorie by nejen znamenalo přiznat si, že libovolný element světa kolem nás je inteligentnější, než se zdálo, ale také že je tedy možné nesenou informaci ovlivňovat stejně, jako se o to snažíme u DNA nebo RNA. Horší ovšem je, že tyto "zneklidňující" domněnky nejsou zdaleka nic nového. Už ve dvacátých letech minulého století tvrdil něco podobného Alexandr Ivanovič Oparin, v šedesátých letech vyvolávali pozdvižení ruští fyzikové Pullman a Pullman /10 prohlášením, že při zkoumání pohybu elektronu na resonantním vazebném orbitalu jevil tento známky "vědomí", čemuž nasadil korunu laureát Nobelovy ceny za biochemii Albert Szent-Gyorgyi, jenž získal stejný dojem z chování elektronů v polovodivých bílkovinách. V kombinaci s překotným vývojem a rozšířením informačních technologií tak nevyhnutelně nastává disproporce mezi prostředím a jeho uživatelem: hodně toho víme, ale dostupnými prostředky to nejsme zatím schopni převést v realitu. Řešení této neuspokojivé situace se nabízí několik: Čekat na vývoj nových technologií, zatímco si nějaký Tyler Durden bude doma mixovat dynamit z mraženého pomerančového koncentrátu. Poněkud riskantní. Hrát si nouvelovsky s hmotou jako nosičem neřízené informace. Celkem zábavné, ale… Smířit se s uzlem na kravatě i pohovkou Klippan a svůj "skutečný" život přesměrovat do virtuálního prostoru. Absurdní? A už jste viděli virtuální Guggenheimovo museum od Asymptote? Navíc to, jak dnes vypadá a funguje síť, je, světe div se, také dílem architektů. Informačních. Sám se tak pojmenoval v sedmdesátých letech minulého století Richard Saul Wurman, žák Luise Kahna a první průkopník tohoto oboru. Ve své knize Information Anxiety 2 /11 konstatuje, že zatímco ještě v roce 1987 neměl nikdo o informačních architektech ani ponětí, dnes pod tímto termínem zobrazí Google 6 270 odkazů. Přesto, nebude při současných odhadech počtu připojených uživatelů stále převyšovat poptávka nabídku? Jak napsal Kurt Vonnegut v Palm Sunday /12: Bertrand Russel prohlásil, že kdyby potkal Boha, řekl by mu, "Pane, nedal jste nám dostatek informací." Já bych k tomu dodal: "Jenže ani s tím málem se nám nepodařilo udělat to nejlepší, co jsme udělat mohli. A tak díky tomu teď máme celé tuny informací."


Irena Hradecká je production designer, studuje architekturu na VŠUP Praha


1) Paradox Schrödingerovy kočky
Do zapečetěné schránky je umístěna kočka a puška, která na kočku míří a vystřelí, když se rozpadne radioaktivní jádro. Pravděpodobnost, že se tak stane je 0,5 (podle kvantové teorie nelze tento jev předpovědět jiným způsobem, než pomocí teorie pravděpodobnosti). Když se schránka otevře, najdeme kočku buď živou, nebo mrtvou. Před otevřením schránky je však kvantový stav kočky směsí stavu mrtvé kočky a stavu živé kočky. Tento názor mnozí filozofové považují za zcela nepřijatelný, protože kočka nemůže být napůl zastřelená a napůl nezastřelená. Jejich námitky pramení z toho, že používají klasickou představu reality, podle které má objekt jednoznačnou historii. Podle kvantové mechaniky je třeba se na realitu dívat tak, že objekt nemá jedinou historii, ale různě pravděpodobné historie. Ve většině případů se pravděpodobnosti určité skupiny historií vzájemně zruší, ale v některých případech se naopak pravděpodobnosti některých sousedních historií zesilují. V případě Schrödingerovy kočky jsou dvě historie, které jsou zesíleny. V jedné historii je kočka mrtvá, ve druhé živá. Podle kvantové teorie mohou obě historie existovat paralelně vedle sebe. Na tomto případě je typické, že neurčitost původně omezená na atomovou úroveň je přenesena na makroskopickou úroveň, kde ji lze řešit přímým pozorováním. Víme, že superpozice možných výsledků musí na mikroskopické úrovni existovat simultánně, protože pozorujeme jevy jejich interferencí. Také víme (alespoň většina z nás), že kočka ve schránce může být buď mrtvá, nebo živá, ale nemůže být v nějakém přechodném stavu mezi těmito možnostmi. Jak se model mnoha stavů v mikroskopické úrovni projevuje na makroskopické úrovni? Jeví se reálný svět jako "rozmazaný" obraz? (pozn. red., citováno z: Jiří Svršek, Roman Bartoš: Významní matematikové v historii. Natura 7, 2003)
2) Ch. Palahniuk: Klub rváčů. Volvox Globator, Praha 1998/ D. Fincher: Klub rváčů. USA 1999
3) J. Tati: Playtime. Francie/Itálie 1967
4) Merton, Robert K., Social Theory and Social Structure, The Free Press, New York 1968
5) J. G. Ballard: A handful of dust. Guardian, 20. 3. 2006
6) D. Deutsch: The Fabric of Reality: The Science of Parallel Universes - And Its Implications. Penguin, USA 1997
7) A. Arida: Quantum City. Architectural Press, Oxford 2002
8) S. R Hameroff: Ultimate Computing - Biomolecular Consciousness and NanoTechnology. Elsevier Science Publisher, Tucson 1987
9) A. G. Cairns-Smith: Clay Minerals and the Origin of Life. Cambridge University Press, Cambridge 1986
10) B. Pullman, A. Pullman: Quantum Biochemistry. Interscience, New York 1963
11) Wurman, Richard Saul: Information Anxiety 2. Que, Indianapolis 2001
12) K. Vonnegut, Jr.: Květná neděle. Argo, Praha 2004


ERA 21 - Obraz architektury
odborný architektonický dvouměsíčník
Era 21 si během své pětileté existence stačila získat renomé kvalitního odborného časopisu, jehož jednotlivá čísla jsou tematicky propracována. Zásluhu na velmi pozitivní čtenářské odezvě má pečlivý výběr profilových témat, která otevírají i problémy, jež doposud zůstávaly v „oborovém nevědomí“.
> obsah čísla 5/2006
> objednávka předplatného
Zdroj: Irena Hradecká (psáno pro ERA 21)
Vložil: Jan Kratochvíl, 12.01.07 08:55
Návštěvnost: 21457 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
....chjo chitektar 12.01.07 17:03
Snažila jsem se. Johanka 12.01.07 18:46
nemám sílu... MFiala 13.01.07 12:09
radio Vích 15.01.07 18:42
a to ja si zas pocet pekne :) karel kriz 16.01.07 13:07
pane jo. Juanlem 06.02.07 15:26
Ježíši souhlas s chitektarem. 07.02.07 19:17
Ja to taky ocenuju based.on.true.scifi.story 08.02.07 11:13
Souhlas s chitektarem II. grafoman RZ 12.02.07 19:50
něco jako ping -pong profíků jkv 13.02.07 08:55
v klidu normen 14.02.07 13:16
Vesmírná odysea Lampi 14.02.07 18:30
... Josef 27.02.07 18:03
myslim hetzer 14.10.08 01:47
Hmmm Tlamovec 05.03.10 00:30
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.