Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

Zpověď rozhněvaného muže
hovoříme s Martinem Rajnišem
Vždycky mě fascinovala story z ateliéru Franka Lloyda Wrighta, kam přišel Reimann a vytáhl z kapsy verzatilku. Wright se ihned přestal zajímat o Reimanna a vrhl se na verzatilku. "Co to je?" A Reimann odpověděl: "Tohle my u nás v Čechách vyrábíme. Moderní tužka, kterou zmáčknete, a tuha vyleze sama." Frank Lloyd Wright byl úplně bez sebe a během pěti minut nechal pro svůj ateliér objednat z Čech tisíc verzatilek.
A já bych rád, aby Čechy zase jednou vypadaly podobně, protože na to máme. Což je asi k smíchu, hlavně když se podívám na tuhle zemi - na kterou cítím po včerejším jednání o Sněžce extrémní vztek, a tak budu asi sprostej - na zemi polochudou, zazobanou ve svých neštěstích. Zemi v podstatě mlčící většiny, která mlčí ke všem možným svinstvům nejhoršího druhu. Plnou nadutců, kteří to "myslí upřímně", a s panem prezidentem, kterej ošoupal vysoký bílý koberce nejdřív v bankách a teď na Hradě, a říká, že nedostatek odvahy patří k těm nejlepším lidským vlastnostem.

Čechy byly divoká, průkopnická, inteligentní, fíštrónská země. Architektura první republiky podle toho vypadala. Byla to evropská elita. Tuhle civilizaci má cenu prožívat jedině na vrcholku. Spodní patra pyramidy jsou nudný, nic pořádnýho se tam neděje, roztěkají se jako bahno. A žít někde na dně je děsivý. Mimochodem když bude člověk hledat moderní architekturu, těžko ji najde na Ukrajině nebo v Moldávii. Snazší je ji najít ve Švýcarsku. Myslím, že my se v tomto směru nacházíme někde v půli cesty. Byl bych ale rád, kdybysme Švýcarům ukazovali holý zadek, který mizí někde v oblacích, a v praxi abychom je drtili.

Chceme-lise dostat z periferie architektury, musíme vymyslet nikoliv ixtý způsob, jak zkřivovat baráky nebo do nich vyřezávat apartní dírky - protože to umí leckdo a skoro vždycky to umí někdo líp než vy. Tudy cesta nevede. Proto se s Patrikem pachtíme něco vymyslet. Snažíme se dostat do situace první republiky, kdy se dělaly první betonový domy. Kdy se vymýšlel funkcionalismus: kdy se přemýšlelo, jak udělat pásová okna.
Architektura se posledních sto dvě stě let odvíjí od různých technologických myšlenek. Ovšem používáte-li stejné technologie jako každý, ale nemáte na ně dost peněz - jako každý, a nemáte dost bohatý klienty - jako každý, máte taky horší výsledky. My se snažíme přivézt svůj vlastní písek a udělat si vlastní pískoviště. Na něm budeme první. A ať uděláme cokoli, bude naše bábovička prostě první…

SSBS (Special Scaffolding Building System - pozn. red.), který vyvíjíme společně s Patrikem Hoffmanem, je pokus se utrhnout někam jinam. Tak, že začnete stavět jiným způsobem. Místo tzv. montovaných konstrukcí, místo načinčaný architektury a intelektuální noblesy kachlíkárenský stavět stavebnicově, jednoduše. To s sebou nese určité konstrukční, životní, prostorové, technologické, ale i estetické sdělení. Že náš dům je dočasný, ale zároveň dočasnost není vidět. Že náš dům se v podstatě podobá lešení: nikoliv kovovýmu, nýbrž dřevěnýmu. Že se náš dům vymyká z osidel úřednických manýr. V podstatě se dostává i mimo tradiční definice stavby ve stavebním zákoně. Takže na něj nedostanete ani popisné číslo, ani úvěr: jak dát úvěr na něco, co lze během jednoho dne rozmontovat a odnést někam úplně jinam? A hlavně - v okamžiku, kdy prokážete, že se nejedná o stavbu, ale o cosi, co nespadá do kompetencí stavebního zákona, nečeká na vás sáhodlouhá diskuse o územním stavebním řízení. S lidmi i s hmotou zároveň vedete dialog úplně jiným způsobem: především a hlavně v tom smyslu, že dům by měl být natolik jednoduše smontovatelný, aby se podobal spíš obrovské knihovně z Ikei, kterou si přivezete domů a podle návodu sestavíte. To umí každý průměrně nadaný člověk. Dům je sice větší než knihovna, potřebujete na něj náklaďák a potřebujete pomoc, ale zbytek je na vás.

S Patrikem si o těchhle konstrukcích povídáme dva roky a jsem hrdej, že na rozdíl od ostatních věcí, o kterých se dlouho povídá a nikdy nespatří světlo světa, tohle světlo světa spatřilo. Určitě by to ale nevzniklo, kdyby nebylo zlatejch řemeslníků a lidí, kteří mají odvahu riskovat s námi peníze, když se věc nepovede... Nicméně i když si SSBS dáváme patentovat, tušíme, že za ní leží cesta.
Správně započatá cesta vede vždycky do nekonečna. Každá cesta provokuje také nové seskupování: a stává se hnízdem, které z informačního světa na sebe přisává významy jako krystal v laseru, jenž se jen nabije a pak jím projede blesk, který zazáří...
Jsou to v podstatě technologická vrátka: a protože jsme v Čechách, jsou to vrátka levná a pragmatická, jsou z dostupných materiálů. A protože se nacházíme v určité fázi téhle civilizace, mohou vést k dialogu, který chybí. Dialogu s obyčejnýma věcma, ze kterých nás civilizace pořád vyšťourává jako měkkýše z jeho domečku: k dialogu s přírodou. Naše konkurence je stejně proměnlivá. Má nekonečné množství variant, ale ve svém principu je pochopitelná. Chtěli bychom, aby tahle vrátka umožnila lidem zaznamenávat třeba do rodinného domu své měnící se životy i přání. Aby mohli mít svý domy skutečně rádi, aby k nim přilnuli. A aby se staly součástí jejich života: vrstvami, které se tam obtisknou.

Náš dům je tedy možná i něco jako pokus objevit svět nových konstrukcí. Nový architektonický svět. Ale jako by se před námi objevilo i něco, s čím se dá krásně hrát! A když není nikdo, kdo si s tím hrál před vámi, je to jako rande se šestnáctkou: pro krásnou, chytrou šestnáctku je svět plný zázraků a překvapení. Všechno objevujete, chodíte znova po světě s očima otevřenýma dokořán. Nevíte, co to udělá. Rande architekta s takovou konstrukcí je úžasná báseň.

Ovšem pozor, nejde o to, že by se od téhle chvíle všechny domy měly dělat podobně. Ani náhodou. Možná je naše konstrukce jen pro pár z nich. Suma sumárum vznikl barák, který je první lešeňová stavba v Čechách i v Evropě. A na světě... Načež mě teď hned napadá, že když u nás někdo řekne, co jsem teď řekl já a vy moje slova uveřejníte, že si můžu začít chystat letenku a zdrhnout. Protože těch pár lidí, který jsem ještě úplně nedožral, dožírám teď. Protože první česká reakce bude - myslí si, že mu tenhle stromek vyrostl do nebe? Tak my mu to už vytmavíme!
Ne, to není vytahování. A jestli je ze mě vytahování slyšet, řekl jsem to blbě. Prostě mluvím o pokusu zkonstruovat svět, kterej se skládá z přenosu sil, z přenosu pohybu světla a atmosféry. A je v něm i naše nadšení a představa, že se Čechy dostávají zpátky na mapu...
Velkej hybatel filosofií mého mládí Marshall McLuhan říkal: "Media is a message." Měl na mysli, že způsob zpracování informací sám o sobě dává určitou zprávu. Naším médiem je konstrukce. Není dům bez konstrukce, není stavba bez konstrukce, bez konstrukčního systému. Tu jde o srub, tu o betonovej monolit, tu o nahromaděný kameny, svázaný bambusy nebo kusy větví, ale vždycky o systém. Náš systém je zprávou a naše zpráva je jiný systém. A jiná zpráva. A jiná zpráva je svým způsobem důležitý sdělení! Neříkám, že geniální. Ale jinost je v podstatě nejdůležitější věcí. Ne proto, že tisíckrát otřískanou konstrukci někdo vzal a zmačkal jako pekáč. Ale jinak se ta věc dává dohromady. Lešení se stává naším přítelem v proměnlivým světě. Naším interpretem a pomocnou silou, která nám jistým způsobem dokáže trochu změnit a poposunout životy. Třeba je to výstřel z Aurory... Jo! Třeba jsme u toho, když si pár poloožralejch - teď to nechci srovnávat - důstojníků domlouvalo: "My buděm streljať z Aurory, gospodá..." To my s Patrikem ze svých tubusů a koncovek do počítačů vydáváme náš pšouk! A ten pšouk třeba něco na světě vzbudí. Věc je natolik jednoduchá a má ještě jednodušší a ještě levnější varianty, že se lidi neudržej a začnou naše domy dělat...

Vysvětlit podstatu odlišnosti vizuálně moc nejde: na fotografiích odlišnost našeho lešeňového domu asi nepoznáte. Snad jako by hledal poučení na východě a v zenových polohách... Podstata leží hluboko schovaná a skrytá v něm. Mimochodem se obávám, že nejlépe ji dokáže procítit ten, kdo tolikrát prožíval utrpení totálně vyježděný cesty. Kdo tisíckrát bral do ruky betonovej skelet a věděl, že podobných betonových skeletů existují v tomhle okamžiku desítky milionů. Že když udělá bezprůvlakovej strop, že má už po milimetrech všechny kombinace těch modulů někde realizovány. A že jeho dům rozhodně nebude žádným pozoruhodným činem. Osobně si vydělávání peněz takhle představuju jen v nejhorších snech. Podobně projektovat je tak únavný... Ale lidem pak vaše domy připadají nudný. Zažívají v nich nudu a připravovat někomu nudu je zločin. Podívejme se na různé stavby kolem sebe. Jejich ozvláštnění spočívá třeba ve skleněnejch schodech. Ale to je svým způsobem směšný a hysterický: prachy přitom tečou proudem a tečou proto, aby odtejkala nuda. Trochu drahej špás - ale málokdo to takhle vnímá. U nás prachy proudem netečou. Většina zůstane v peněžence investora. Což pro mě, strýčka Skrblíka, je vždycky znamením, že věc má zdravý obchodní základy. Oba mí dědečkové dělali kapitalismus v týhle zemi už před první světovou válkou a něco z toho v mých genech zůstalo. A tak i já mám rád dobrej kšeft. Myslím, že dobrej kšeft je přesně to, co je správně. Když si jelen vyhlídne pořádnou louku, a dojde tam a cestou ho nikdo nezastřelí a ještě přitom obskočí pár laní... z jeho pohledu jde o dobrej kšeft. A takhle se chová celá příroda - nic proti tomu. Architekt by měl hodně myslet na peníze a měl by na ně myslet ve všech polohách. A v tý prvotní poloze je nádherný udělat za velký peníze nádhernej barák. Ale za malý peníze udělat nádhernej barák je ještě nádhernější. Z mnoha důvodů - superbohatých lidí je pár na světě. A když po pyramidě bohatství slezeme o pár stupínků níž, rozšíří se nám možnosti. Když totiž chcete někoho oslovit, potom nejlépe věcí, která se dá realizovat. Kdybychom našemu kamarádovi investorovi řekli: připrav si deset milionů, odpoví mi, spad jsi z višně? Když mu ale řekneme: koukni, stačí ti pár set tisíc a my budeme mít minimální režii, protože děláme společnou věc a tebe bude bavit bejt u toho, tak na tohle uslyší.
Zkrátka nabízíme stavařině cestu, kterou se dá jít i v týhle středně chudý zemi. A proto mluvím o penězích. Pochybuju, že tudy zbohatnem, ale - jak říká Jiří Ševčík - nesložil jsem slib chudoby. A je docela možný, že naše technologie je zajímavá i komerčně. Pokud budeme v situaci vydělat buď málo peněz, nebo hodně peněz, rozhodneme se s největší pravděpodobností pro to druhý.

Nejzajímavější jsou přesahy. Třeba Sněžka. S Patrikem Hoffmanem jsme si uvědomili, že naše technologie možností rychlého sestavení, rychlé demontáže a velmi nízkou vahou umožní jinou variantu stavění. Tam, kde příroda má být vládkyní: třeba v první zóně národního parku. V extrémně složitém prostředí. Takže když jsme navrhli otevíratelný vnější dřevěný plášť, uvědomili jsme si také, že se náš systém připojuje k obecnýmu trendu například inteligentních fasád, který se mění podobně, jako reaguje živý tvor na fyzikální vlastnosti prostředí. Zvířatům naroste na zimu hustší srst, stromy ztratí listí - což jsou příklady existence rozumnýho systému, který dokáže reagovat na okolí. Ale můžeme jít i dál: je-li náš dům na jakémkoliv místě průhledný a zároveň stojí před sklem nosná konstrukce, která má definována určitá pole, jež se mohou a nemusí vykrýt, vzniká tak metoda tzv. shadow boxu. A lidi dostanou šanci, aby si proměnlivě definovali míru uzavřenosti a otevřenosti prostoru - stavba se pojednou stává skutečně živým partnerem dialogu mezi tím, kdo ji užívá, a tím, co ji obklopuje.
Šokuje nás, že doktoři přírodních věd a ti, kdo spojili svůj osud s ochranou přírody, jako by tenhle aspekt považovali za přítěž. Vyhovuje jim sice - ale současně nejsou ochotni připustit, že tohle je důležitější, než jak dům vypadá. V tvrdý podobě jde o důkaz, jak setrvávání v úředních pozicích může vést k situaci, kdy člověk přestane vnímat záblesky pokroku. Kdy namísto, aby pomáhal tekutině pokroku téct, se stane hrází, která ji zastaví.
Samosebou pokrok je vždy riskantní. Když je někdo ovšem na svou zastavovatelskou činnost hrdý, spíš než úředníka mi začíná připomínat hlídače...
Takže budeme hranice překračovat. Vždycky. A za všech okolností. Měl jsem za ženu Slovenku, která se narodila v Těrchovej a živila se v dětství borůvkama, na který chodil čurat Jánošík, a na mě to přenesla. Tohle by měli vědět.

Aspoň úřednictvo by ale mělo být do tý míry osvícený, aby pochopilo, že když přijdou dva vagabundi a udělají bedničku, která by potěšila Amundsena, že jde možná o správný signál na všechny strany. Možná i pro děti, který ještě nejsou hříbečkovstvím zasažený. Ty budou říkat: "Tati, podívej, ten dům otevřel křídla ... teď je skrz něj vidět... Vylezeme na střechu a uvidíme ještě trochu dál"! A třeba si po čtyřiceti letech, až budou velet vesmírný stanici někde na pokraji Marsu, budou říkat: "Alfo, víš, že jsem začal uvažovat, že budu kapitánem, když jsem viděl takovej praštěnej dřevěnej domeček na naší nejvyšší hoře a já jsem tam přišel a vylezl jsem si na něj a najednou si říkám, tady se nemůžu zastavit, já chci ještě výš, budu kapitánem vesmírných lodí."
Někdy mám pocit, že člověk je osamělý. A že lidi nezajímají odchylky od normálu, že je spíš štvou. Nejásají nad objevitelským, grunderským duchem, který v téhle zemí byl, musel být a v některých oborech ještě pořád je silný. Nad duchem, který je jediný zajímavý a který speciálně na poli architektury, zdá se, vyčpívá...
Moji vrstevníci si dnes užívají jmen a prebend a postavení, ale i mladší kluci a holky až příliš rychle přijímají dnešní pravidla hry. Někteří z nich chtějí taky přijmout dnešní pravidla hry dobrý evropský architektury, jsou ale ničeni a utlačováni nejenom úředníky, ale i průměrnými a podprůměrnými developery a nakonec průměrnou a podprůměrnou stavební výrobou.

Jsem si jist, že náš dům vznikne. Když ne na Sněžce, postavíme ho třeba v Seattlu. Jen je mi trochu líto zdejších slimáčků. Zase si nasaděj potrhaný igelitový pláštěnky a paní Slimáčková bude říkat tak jako v Čapkově Ze života hmyzu: Jen kdyby bylo více salátu, méně slimáčků!...
Ať se tady tím udáví, s klidem.
Ne, netrpím sentimentem k českýmu národu. Ale v týhle zemi, v tomhle kráteru by se měly dělat dobrý baráky, který mají odpich, kterým to pálí. Navýsost mě štve být součástí druhý třetí ligy. To jdu radši do hospody a ožeru se, než kopat nějaký průměrný srágory. Čert to vzal.

Vlastně jsme udělali konstrukční bypass. "Wo ist der richtige Weg zur Zukunft? Das ist der Umweg." Kudy vede cesta k budoucnosti - oklikou! Druhej díl Marxova Kapitálu. To do mě otec tloukl pod heslem: poznej svého nepřítele.

s Martinem Rajnišem hovořil a zapsal Jiří Horský
(text byl publikován v časopise ARCHITEKT 10/2004)
Autor: Jiří Horský, 13.12.06 21:50
Návštěvnost: 7303 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
... čtu znovu a znovu MFiala 13.01.07 12:40
Pár otázek pro pana Rajniše. robert 15.01.07 10:35
mnoho povyku..... chitektar 15.01.07 15:04
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.