Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

Architektonické školství - Petr Pelčák
Městská knihovna Ostrava, 16. 6. 2006 | Organizátoři: Era 21 a Centrum nové architektury
reakce na diskusi

> Úvodní referát
> Záznam diskuse
Názory diskutujících:
> Yvette Vašourková
> Jakub Kynčl
> Ladislav Lábus
> Emil Přikryl
> František Sedláček
> Aleš Student
> Jiří Suchomel
Reakce vyzvaných osobností:
> Mirko Baum
> Karel Doležel
> Helena Jiskrová
> Ivan Koleček
> Miroslav Masák
> Alois Nový
> Petr Pelčák
> Marian Zervan



Asi jako řadu kolegů mne Rostislav Koryčánek vyzval k ,,vyslovení stanoviska a k reakci či komentáři" k ostravské diskusi o českém architektonickém školství. Ta je zřejmě první ryze českou publikovanou variantou v Evropě již delší dobu probíhající diskuse na téma jak učit architekturu - zda jako řemeslo, nebo jako tvůrčí myšlení. V takto položené polaritě jsem jednoznačně zastáncem názoru, že architektonické školy mají za úkol naučit architektonické řemeslo. Pojmu řemeslo samozřejmě rozumím v jeho širším významu, to znamená historii, techniku, estetiku a etiku oboru. Moje přesvědčení stojí na několika důvodech. Vzpomínám si, jak mi v době studií kamarádův tatínek, dnešní profesor sociologie Ivo Možný vyprávěl, že 5 % populace má schopnost tvůrčího myšlení, 20 % populace zvýšenou inteligenci a 75 % populace inteligenci průměrnou a nižší. Až do druhé světové války kopírovala tuto inteligenční "statistiku" i statistika vzdělanostní: 5% populace mělo vysokoškolské vzdělání a 20% středoškolské. Dnes tomu tak není. Jak v českém prostředí vyložil Jan Keller, v poslední třetině 20. století se vysoké školy v Evropě staly součástí sociální politiky států. To znamená, že ty raději vedou mladé lidi v kolonce studující než nezaměstnaný. Tak bylo studium otevřeno všem a kdekdo také má vysokoškolské vzdělání, které se ovšem mezitím kvalitativně dostalo na úroveň předválečných středních škol. Čili v původní patnáctce EU je to 23%, v České republice 11% populace (zdroj OECD 2003).
Přitom však samozřejmě dělení stavební produkce na architekturu a nearchitekturu zůstává v predestinovaném poměru, to znamená, že asi u 5% stavební produkce lze hovořit o architektuře. Pro kvalitu prostředí je však rozhodujících oněch 95%, které s architekturou nemají co do činění a které mohou v nejlepším případě být dobře provedeným řemeslem. A o to právě jde: aby byly - když ničím více být nemohou - alespoň dobře PROVEDENÝM ŘEMESLEM. Přitom - a to je podstatné - jak zmínil Ivan Reimann v našem rozhovoru publikovaném v ročence Česká architektura 2003-2004: "... určité argumenty, které hovoří pro negaci a radikálnost těchto 3% produkce (rozuměj architektonické části stavební produkce, pozn. P.P.) a které jsou nutné pro její další vývoj, působí pro zbytek produkce ničivě a kontraproduktivně. Ničí společnou základnu".
Ve vzdělávání však nejde o oněch 5% tvořivého myšlení schopné populace, které si cestu najdou samy - viz příklady notoricky uváděných slavných architektů bez architektonického vzdělání - ale o těch zbývajících 95%, u nichž vzdělání rozhoduje o tom, zda našemu životnímu prostředí ublíží, či nikoliv. Navíc - a to je druhý důvod mého přesvědčení - žijeme ve zcela přelomové době. Nikdy dříve totiž architekt neměl v rukou takové možnosti zničení světa. A to možnosti na jedné straně čistě technické, na druhé straně ekonomické a nakonec - ne však v poslední řadě - i etické. Technická a ekonomická možnost postavit stavbu takřka neomezených rozměrů, která se v praxi odráží revolučním nárůstem velikosti jednotlivých investic, a tedy i staveb, je přitom provázena ztrátou boží bázně, a tedy morálních či etických zábran v  civilizaci, která vyměnila boha za počítač.
Ještě jedna okolnost výše uvedené výmluvně ilustruje. Velcí architekti, kteří nebyli či nejsou akademicky vzděláni, jako např. Le Corbusier, Mies van der Rohe či Peter Zumthor, byli vyučeni řemeslu. A skrze ovládnutí jednoho řemesla - neboť řemesla mají jakousi společnou základnu, pravidla, řád, způsob uchopování věcí a tedy světa - dokázali ovládnout architekturu. Opačný případ však, pokud vím, neznáme. Když se například modernistický teoretik Karel Teige, tedy muž zajisté dostatečně kreativního myšlení, snažil navrhnout dům, dopadlo to - jak víme z pamětí Karla Honzíka - fiaskem.
Třetí oporou mého názoru je skutečnost, že smyslem existence architektonických škol z velké části není výchova absolventů jako tvůrců hmotného světa, nýbrž jako jeho správců. Brněnská fakulta architektury byla například v roce 1919 založena proto, aby byla naplněna potřeba českých odborných úředníků - architektů - v nových českých městských, okresních a zemských správách na Moravě a ve Slezsku, které dosud ovládali úředníci němečtí. A jméno Mojmíra Kyselky je dodnes v Brně synonymem vysoce erudovaného a respektovaného architekta - úředníka, reprezentanta prvorepublikových absolventů školy. I dnes je role architekta-zaměstnance správních orgánů či developerských firem pro úroveň architektury podstatná a je pro ni důležité, aby ,,tvůrčí" architekti našli v architektech-úřednících kvalifikované partnery, se kterými se shodnou na objektivních zásadách oboru, čili řemesle. Důvod kritizované úrovně naší stavební produkce lze oprávněně hledat také v nekvalifikovaném obsazení ,,architektonických" pozic ve správních a zadavatelských orgánech, čili například na stavebních a památkových úřadech či v investorských odděleních státních i developerských firem.
Čtvrtý důvod je pro mne ten, že řemeslo je složitý aparát znalostí a zkušeností, který se v lidstvu dědí. Řemeslo nelze vymyslet, řemeslo se nelze naučit, pokud je jeho kontinuita přetržena, čili pokud není od koho. Naše dnešní řemeslo je plodem řemesla včerejška a je vždy lepší zacházet s řemeslem včerejším než s žádným.
V českém prostředí pak nutno zdůraznit, že právě takové nebezpečí hrozí. Jako jediná pozitivní charakteristika českého architektonického školství zazněl v ostravské diskusi nikým nezpochybněný výrok, že ,,je velmi dobré, pokud chceme, aby studenta naučilo řemeslo". Skutečnost - alespoň dle mých zkušeností s brněnskou školou a jejími studenty - je však obrácená: pedagogové architektonické řemeslo buď neovládají, nebo jsou příliš pohodlní je studentům zprostředkovávat, a proto zastírají jeho existenci a vzdělání architekta vydávají za svévolné "učení kreativnosti" vedoucí k odborné negramotnosti absolventů provázené absencí pokory.
Tím se dotýkám dalšího okruhu z Rostislavem Koryčánkem chytře vymezených a uvedených témat - totiž architektonické školy jako instituce. Jak již asi vyplývá z výše uvedeného, jsem přesvědčen, že existuje ideální typ architektonické školy a že ho lze lehce ustavit. Jedná se totiž o historicky osvědčený model mající základ v École de Arts, dnes reprezentovaný třeba curyšskou ETH. Je samozřejmé, že části populace taková škola přijde poněkud kasárenská - podobně jako dodržování jakékoliv tradice, disciplíny, hierarchie a řádu - ale vůči takovým názorům jsme rezistentní, protože víme, že demokracie je báječná, pokud zrovna nejsme příslušníkem minority. Dále je samozřejmé, že takto tradičně a pevně daný systém školy a vzdělání okoření, a tedy již tak dostatečně modifikují a uvolní osobnosti profesorů - praktikujících architektů vedoucích jednotlivé ústavy.
A zde jsme u jednoho ze specificky českých problémů architektonického školství. Vedoucí ústavů vesměs nejsou ani obecně uznávané osobnosti oboru ani praktikující architekti či publikující odborníci.
Tím jsem se však již dostal k poslednímu z Rostislavem Koryčánkem vymezených okruhů debaty o architektonickém školství, totiž přívlastku české. Ten by vydal na samostatnou analýzu, která by překročila rámec těchto skicovitých poznámek. Přestože jsem jako vedoucí ateliéru brněnské fakulty měl menší hodinový plat než uklízečka v naší projekční kanceláři, jsem - na rozdíl od účastníků ostravské debaty - přesvědčen, že ke kvalitativní změně školy architektury není třeba změna společnosti, čili vyšší financování školství. Jsem naopak názoru, že reformu výuky a získání kvalitních učitelů z řad praktikujících architektů mohou provést školy i s dnešním rozpočtem a za jedno funkční období jejich vedení. Zároveň však s přihlédnutím k naší úzkoprsosti jsem poněkud skeptický, že k jakékoliv skutečné změně dojde...


Petr Pelčák je architekt.
Autor: Rostislav Koryčánek, 25.09.06 00:45
Návštěvnost: 9853 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.