Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Kulatý stůl I. - architektonické školství
Městská knihovna Ostrava, 16. 6. 2006
Organizátoři: Era 21 a Centrum nové architektury (CNA)

Zleva: Emil Přikryl (Škola architektury AVU v Praze), František Sedláček (FA ČVUT v Praze, důchodce), Jiří Suchomel (FA TUL), Rostislav Koryčánek (moderátor); Yvette Vašourková (Berlage Institut), Aleš Student (katedra architektury TU VŠB), Jakub Kynčl (FA VUT v Brně), Ladislav Lábus (FA ČVUT v Praze). Foto: Petra Koryčánková


Dvě architektury na jedné škole: duplicita po Česku

Rostislav Koryčánek: Pokud se odvolám na úvodní referát dnešní diskuse, vrátím se k jeho prvnímu bodu, a to k duplicitě architektonického školství. Toto téma ostatně vyprovokovalo dnešní sekání právě zde v Ostravě. Je konverze pozemního stavitelství na obory architektury procesem, který tento problém řeší, a není proto potřeba se k němu už vracet?

Jiří Suchomel: Já si myslím že tenhle problém je zcela passé. Uvědomme si, že jsme už stačili vytvořit prostředí, ve kterém už není vůbec problémem porovnávat fakulty architektury s fakultami stavebními. Jsme v evropském prostředí se strukturovaným vysokoškolským studiem, kdy jakýkoliv absolvent bakalářského stupně má možnost si zvolit jakýkoliv další navazující obor nebo studium magisterské, a tím pádem může migrovat mezi školami, mezi zeměmi. A že máme dnes v Česku osmu míst, která nabízejí velmi rozdílné programy výuky architektury, rozdílné pohledy, jak chápat architekturu, je nesmírně osvobozující a je to jen ku prospěchu věci.

Jakub Kynčl: Myslím si, že přeměna pozemního stavitelství není úplně bezproblémová. Už jen díky faktu, že jak v Brně, tak i v Praze jsou na stejné vysoké škole dvě organizační jednotky, které vyučují prakticky totéž a vydávají prakticky stejný diplom.

Jiří Suchomel: Karlova univerzita má tři lékařské fakulty...

František Sedláček: Chci připomenout, že kvůli duplicitě vzdělání určité nedorozumění na mezinárodním poli hrozí, protože se studentům může jednoduše stát, že když se objeví ve škole v Barceloně, nebudou je chtít přijmout, protože v názvu školy, kterou v Česku absolvovali, nebudou mít slovo "architektura. Oni si přečtou, že je bakalář pozemního stavitelství, podobný obor v Německu je vysoce specializovaný na stavbu silnic a na tlakovou vodu v základech. Problém vysokých škol v Česku vidím ale úplně někde jinde. Potíž je ta, že jejich společenská prestiž není nijak vysoká. Je to dáno samozřejmě vztahem ke vzdělání. Například společnost v Německu už poznala, že skončila práce rukou a začala práce mozků. Přesun výroby mimo Německo zvyšuje poptávku po vzdělání, protože, kdo chce práci, musí být chytřejší, musí chodit do školy a učit se. Společenská prestiž vysokých škol, profesorů i studentů je i kvůli tomu na jiné úrovni. Platí tam heslo, že jediné zlato, které máme, je v našich hlavách. Když se podíváme k nám, tak vidíme, že se radujeme z každé automobilky, která si zde postaví výrobní halu, z každé těžké práce, která sem přijde. Společenské postavení vysokých škol je mizerné, vysoké školy nemají žádné lobby a většina profesorů a studentů jsou lenoši, kteří se rozhodli, že si udělaní dlouhé prázdniny. A když se mluví o zlatě v hlavě, tak se myslí jedině plomby. Pokud ale ještě můžu něco poznamenat k českým architektonickým školám, dovolím si tvrdit, že se tady místo architektury zítřka učí architekturách dneška a děje se to na školách se strukturou včerejška a s profesory z předvčerejška. Já jsem tady nějakou dobu učil a můžu říct, že je úplně jedno, jak se škola jmenuje, protože všude má pedagogický personál blízko k obyvatelům geriatrických ústavů. Na školách nefunguje žádná evaluace, která je možná je případě, že platí autonomie škol. Ta není. Nestěžoval bych si už ani na přebujelou byrokracii, protože stále častěji se potkávám s učiteli, kteří argumentují: "To tak je. Je to sice blbost, ale tak se to dělá a jinak to nejde". Pro mně je na škole nejdůležitější permanentní hledání obsahu výuky a to není možné bez stálé diskuse mezi kolegy. Ta neexistuje, a to i z toho důvodů, že na školách se nemají učitelé kde společně sejít - nejsou zde sborovny. Já, když jsem se chtěl s někým na chodbě pobavit, tak jsem se dozvěděl, že dotyčný nemůže, protože někam běží. Kantoři v Česku furt někam běží… Školy architektury musí vypustit některé předměty, které jen zatěžují rozpočet. Nemůžu například pochopit, že vysoké školy mají katedry jazyků. Děcko, které chce do ciziny, a ne zůstat v regionu, tak se musí jazyky naučit samo. Já jsem byl dvacet let profesorem v Německu a zdejší studenti mluvili běžně třemi pěti jazyky a na škole žádná katedra jazyků nebyla. Ti jednoduše chtěli do Ameriky. Když jsem si přečetl, že AVU má katedru tělesné výchovy tak jsem dostal osypky.

Emil Přikryl: To je ovšem "umělecký" tělocvik…

Rostislav Koryčánek: Vraťme se ještě k první otázce. Po restrukturalizaci oborů pozemního stavitelství na stavebních fakultách je v Česku osm architektonických učilišť. Není to na Českou republiku mnoho?

Ladislav Lábus: Já si myslím že to mnoho není. Záleží na tom, kolik jednotlivé školy přijímají studentů. Když se podíváte do Německa nebo do Rakouska, tak zjistíte, že počty studentů fakult architektury vůči studentům fakult stavebních jsou naprosto v odlišných relacích, než je tomu u nás. I když u nás ke studentům architektury připočtete i absolventy těch tří oborů architektura a pozemní stavitelství, tak je to vůči absolventům stavebních fakult pořád málo.

Rostislav Koryčánek: A znamená podle Vás duplicita architektonického školství nějaký problém?

Ladislav Lábus: Duplicita je pouze v Praze a Brně a svědčí to o tom, že vysoká škola nevystupuje jako jedna organizace, ale že každá fakulta si hlídá vlastní píseček a každý si sleduje to své. Nemyslím si ale, že by to bylo něco nenormálního.

Yvette Vašourková: Podle mně narážíme na neschopnost spolupráce v rámci jedné univerzity. Opravdu nerozumím tomu, proč není možné zvětšit fakultu architektury a zájemce o studium architektury soustředit tam. Když jsem byla na Technice v Mnichově, tak fakulta architektury dokonce nevyučovala žádné stavební obory, protože tuto výuku zajišťovala stavební fakulta.

Jakub Kynčl: Důvod, proč vlastně vznikly obory architektury na stavebních fakultách, je velmi jednoduchý. Stavebním fakultám, které byly dimenzované na velké množství studentů, se po roce 1990 přestalo studentů dostávat a přitom potřebovaly svoje baráky živit. To za prvé. Za druhé, když se podíváme, kdo na jednotlivých školách učí, vidíme, že o žádné duplicitě nemůže být ani řeč, protože to jsou ti samí lidé. Ti, kdo učí v Brně na fakultě architektury, učí zároveň obor architektury na stavební fakultě s téměř identickým studijním programem.

Jiří Suchomel: Vysoké školy mají tendenci nabírat více a více studentů. Důvodů je několik. Jeden z nich je politický, protože evropský trend je podpora růstu vzdělanosti a to se rádo slyší i v tuzemsku. Já se ale domnívám, že ten hlavní důvod je velmi účelový - je to získávání většího množství finančních prostředků ze státního rozpočtu. Na druhou stranu podle pravidel distribuce v populaci je jasné, že současný počet studentů architektury se s daleka nekryje s počtem jedinců, kteří se mohou stát architekty nebo tuto činnost vykonávat. Významnější ale než počet studentů a rovná příležitost pro každého zájemce, je úroveň vzdělávání, a ta je, obávám se, v přímém protikladu k množství.

Kolik potřebujeme architektonických škol?

František Sedláček: Potřeba architektonických škol je přímo úměrná potřebě architektů ve společnosti, nic víc nic míň. I bez přesných údajů a krátkodobých nebo dlouhodobých prognóz, může velmi jednoduše spočítat, kolik registrovaných architektů zpracovává jaká množství finačních prostředků směřujících do výstavby a kolik na tom vydělá. Díky tomu dostanu velmi nesentimentální analýzu, podle které můžu určit, kolik architektů tato společnost ještě potřebuje. Nikoliv kolik jednotlivců může studovat architekturu. Já si myslím, že nezaměstnaný nebo finančně podhodnocený akademik nebo vystudovaný architekt, který dělá někde poradce v Ikei, je nejen nezodpovědnost společnosti a morální hanba, nýbrž i promrhaný kapitál.

Aleš Student: Obávat se vyššího počtu škol je podle mě zbytečné, protože konkurenční prostředí může architektuře jen prospět.

Jiří Suchomel: Neznám úplně přesná čísla, ale myslím, že se nepletu, když budu tvrdit, že Itálie má zhruba stejný počet obyvatel jako Německo a mají tam přinejmenším dvě gigantické školy architektury: jedna v Miláně a druhá v Benátkách. Na každé z nich studuje kolem 20 000 studentů. Z toho vyplývá. že každý Ital se nejdřív stane architektem a pak přemýšlí, co bude vlastně dělat. Není to jistě ideální stav, ale i v tak rozvinuté části Evropy něco takového existuje. Musíme si vybrat mezi dvěma postoji: buď chceme být velmi liberální a dát každému příležitost ke studiu, což Evropská unie proklamuje a český stát se to snaží napodobovat, nebo budeme postupovat restriktivně. Osobně si myslím, že jakékoliv vzdělání, kterým člověk projde, je hodnota, kterou si odnáší do života.

Emil Přikryl: Mně už trošku uniká smysl věci, protože ty jsi, Františku, říkal, že v Německu je 192 škol architektury. Vzhledem k tomu, že Německo je asi osmkrát lidnatější než Česko, tak jsme na tom vlastně ještě špatně. Vzpomínám si, že na sympoziu, které se konalo na AVU a které se jmenovalo "Krize malby", vystoupil mladý Jirous a řekl: "Nevím o jaké krizi mluvíte, protože obchod s uměním, když pominu drogy a zbraně, je druhým nejvýnosnějším na světě". Samozřejmě přeháněl, ale něco podobného by mohlo platit i pro naši architekturu. Tedy pokud by všechno to, co u nás stavíme, patřilo do říše architektury. Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že náš obor neuvěřitelně vzkvétá, protože stavební průmysl jede na 120%. Otázkou je, kde je architektura? Nevěřím tomu, že rodinné domky a ostatní věci, co rostou ve fortifikovaných sídlištích, nestavěli architekti. To stavěli architekti. Otázka tedy zní, zda produktem architekta je architektura?
Myslím, že ta otázka směřuje pořád ke kvalitě. Viděl jsem spoustu zahraničních škol a viděl jsem jejich výsledky, shlédl jsem několik výstav diplomových projektů a můžu tvrdit, že jejich úroveň nebyla nijak odlišná od diplomek u nás. Podle mě je pro kvalitu rozhodující, že někdo chce být architektem a vědomě o to usiluje. Určitě má každý v hlavě slavná jména architektů, kteří nikdy žádným "oficiálním" architektonickým školením neprošli. Usilovali o to, aby se stali architektem a cestu si našli. A do jakých škol chodili nebo nechodili je už potom jedno, protože vůle hledat se dá nahradit jen velmi těžko. Podle mě pořád platí staré skautské heslo, že člověk by měl být pořád připraven. Vezměte si například profesora Sedláčka nebo profesora Bauma v Cáchách - jsou to lidé, kteří studovali na bolševických školách, a dostali se strašně daleko, protože chtěli být architekty. Byli připraveni.

Aleš Student: Celá diskuse, si myslím, je zatížena antagonismem mezi architektem a inženýrem pozemního stavitelství. Je to zátěž zbytečná, protože do budoucna by to mělo být úplně jedno. Nemyslím si, že když stavbyvedoucí bude architekt, že je to ztracené vzdělání. A co se týče výuky na školách, myslím si totéž, co říkal pan Přikryl: geniální architekt bude geniální i navzdory škole.

Jakub Kynčl: V úvodním referátu jsem intuitivně cítil otázku, jak má vypadat ideální škola architektury. A stejně jako pan profesor Přikryl si myslím, že na tuto otázku nebudeme umět odpovědět, protože nic takového neexistuje. Každý je trošku jinak založený, každý, pokud chce, si najde svou cestu. Stejné to je stejné se školou. Tedy pokud tam budou učit rozdílní lidi, a ne pořád ti stejní.

František Sedláček: Chybný názor je už ten, že by se měla hledat ideální škola. Emil tady ale tvrdil, že ti, kdo si chtějí si najít cestu, tak si ji najdou. Já bych chtěl připomenout to, co řekl Sokrates, že každou společnost je možné rozdělit na 30 % špatných, 30 % středních, 30 % dobrých a 10 % geniálních. Když si tuto optiku nastavíme třeba na sportovní kluby, politické strany nebo školy, tak zjistíme, že to výborně funguje. Když bude ve škole studovat budoucí Aldo Rossi, tak rychle zjistíte, že ten vás ani nepotřebuje. Jde ale o ty dobré a střední. Já když jsem učil, tak mě nejvíc zajímali ti středoví, protože ti se dali vytáhnout nahoru. Ti špatní byli špatní, protože byli buď líní, nebo tam nepatřili.

Řemeslo nebo kreativita?

Rostislav Koryčánek: Je tedy podle Vás zbytečné zabývat se tím, zda se mají studenti učit řemeslo a jak má dobrá architektura vypadat, nebo zda se mají učit přemýšlet, co je architektura, co je jejím smyslem a co je posláním architekta?

Jiří Suchomel: Já si myslím, že ano. Jsem přesvědčený, že je správné nechat školám volnost, aby k tomu problému mohly přistupovat po svém.

Yvette Vašourková: České architektonické školství je velmi dobré, pokud chceme, aby studenta naučilo řemeslo. Samozřejmě můžeme říct, že je dobré, aby si každý pedagog prosadil svůj vlastní názor na výuku, a tím se dosáhne různorodosti vzdělávacích přístupů. Problém je ten, že u nás žádná různorodost přístupů není. Já mám zkušenost především se starší generací pedagogů, kteří nebyli nijak ochotni dívat se ven nebo hledat nové metody výuky. Naopak od začátku se snažili svým studentům vnutit jejich představu o architektuře. Mně ale chyběla právě možnost se bavit o smyslu architektury a pozici architekta. Když se podívám na Berlage Institute - vím, že to není zcela běžná škola, je to spíše výzkumný ústav -, tak tam je přístup opačný: my vás nebudeme učit, jak má vypadat dispozice domu, ale budeme vás učit vytvořit si vlastní názor na architekturu, umět ho vyargumentovat, protože jinak nebudete schopni se dostat nikam dál. Naše školy produkují architekty, kteří dokážou pro klienta vytvořit solidní dům, ale vlastní cestu, jak tvořit architekturu, nemají.

Emil Přikryl: Bylo nesmírně zajímavé, když Miroslav Šik vyprávěl o tom, jak funguje ETH v Curychu, která je právem považována za jednu z předních evropských škol a od které se vlastně odvíjí kvalita švýcarské architektury. O té škole by měl ale mluvit Šik sám. Myslím si nicméně, že rozdíl mezi ETH a zmíněným Berlage Institututem se týká toho nutného a podstatného v architektuře, jak o tom mluví Hans van der Laan. Architekt bude nakonec vždycky ten, kdo dělá koncept, ale je otázka, jestli je schopen jej opravdu tvořit, aniž zná to nutné. Kde je hranice mezi řemeslem, které je tím nutným, a architekturou, která je tím podstatným? Je možné jedno bez druhého?

Ladislav Lábus: Já patřím asi k těm, kteří považují to nutné nebo to řemeslo za nezbytnou součást vzdělání, ale chápu, že studenti a i někteří pedagogové by se raději věnovali jenom tomu podstatnému. Myslím ale, že je důležité to umět spojit. To je vlastně věčná touha architektury. Rozdíl mezi americkými a evropskými školami je ten, že v Americe se moc řemeslu nevěnují a studenti se učí pouze kreativitě. Pokud ale chtějí vykonávat architektonické řemeslo, tak musí složit velmi přísnou zkoušku, která prověří, zda řemeslo zvládají.

Yvette Vašourková: Nadstavba je ta kreativita? Pro vás je první řemeslo a potom kreativita?

Ladislav Lábus: Já v tom nechci dělat rozdíl.

Yvette Vašourková: Podle mně je daleko přínosnější studenta při prvním seznamování s architekturou nijak nezatěžovat konstrukcemi nebo řemeslem. Je důležité rozvíjet koncepční přístup, aby se mu jeho obzor a výhled neztratil už na začátku, tak jak se to často děje u nás. Je důležité, aby si student byl stále vědomý i po tom, co zvládne řemeslo, že tvoří koncept.

František Sedláček: Švýcarský architekt z Brna Jura Oplatek má dceru Blanku, která vystudovala ETH. Škoda, že tady s námi nesedí, protože ta by Vám řekla, že větší kasárna nezažila, a diví se, že kolem ETH vznikla chiméra o tom, jak je to úžasná škola.

Emil Přikryl: Já musím říct, že jsem se několikrát pokusil otevřít stavidla obrazotvornosti, jak to nejvíce šlo, ale i když se tak stalo na výběrové škole, tak jsem zažil velká zklamání. Všichni si mysleli, že mají inspirace fůru, ale když padla omezení, inspirace byla pryč. Viděl jsem, jak se nějaká děcka ze Sibiře pustila do dekonstruktivistických kreací, které byly na první pohled srovnatelné s architektonickými díly tohoto druhu. Ale těm dětem bylo pět nebo šest a k dispozici měly třísky a sekerku. Možná, že to je jakýsi startovací bod, ale možná, že to zároveň je jen to, co to je - dětská hra. Hra v celé její vážnosti a důležitosti. Školy jsou samozřejmě nejlepším posledním místem, kde se člověk může beztrestně mýlit a vlastně musí všechno zkusit.

Yvette Vašourková: Já si myslím, že důraz na řemeslo ubíjí kreativitu, a začíná to už ve škole. Jsem o tom přesvědčena i kvůli tomu, že když jsme dělali projekt Young Blood, mohla jsem vidět, jaké jsou propastné rozdíly mezi námi a ostatními zeměmi. Young Blood se snažil mapovat situaci mladých středoevropských architektů, kteří měli pomocí instalace o objemu 3,6 m vyjádřit svůj vztah k architektuře a smyslu architektury. Téma bylo velmi volné, a když se představovali mladí čeští architekti, tak těch zajímavých instalací bylo velmi málo. Mnohem zajímavější byli architekti z Rakouska, ale i z Maďarska nebo Polska. Byli zajímavější, protože byli otevřenější koncepčnímu uvažování. Tato otevřenost má svůj původ ve škole.

Emil Přikryl: Nechci se na věc dívat konzervativním pohledem, ale připomenu ještě jednou Šika, který, když přišel na pražskou Techniku, kde učil pět let, říkal: já učím jen to, co umím. Nemůžu naučit to, co neumím. Když se to studentům nebude líbit, půjdou k někomu jinému. A on byl určitě schopný s nimi experimentovat, ale on trval na tom, že je učitel, který jim předá to, co ví.

Jiří Suchomel: Není to tak, že to, na co si tady stěžuje kolegyně Vašourková, řadě studentů architektury vyhovuje? Chtějí všichni totéž? Mají všechny školy chtít totéž? Mají školy se snažit vypadat stejným způsobem? Není lepší nabídnout každému dráhu, polohu, způsob uvažování, který mu vyhovuje.

Jaký učitel, takový žák?

František Sedláček: Pokud mluvíte o českých studentech, tak k tomu mám jednu poznámku: myslím si, že čeští studenti nemůžou být jiní než čeští architekti a ti nemůžou být jiní než česká architektura a ta popravdě není experimentální, není výbojná, nehledá konflikty, nehledá diskusi, nehledá napětí. Domy, které tady jsou, jsou poměrně čisté, prezentují spíše řemeslo. Peter Cook, když odcházel před 35 lety do penze, řekl, že na světě je pouze šest zemí, kde se dělá progresivní architektura: USA, Anglie, Japonsko, Švýcarsko, Holandsko a Rakousko. Kde jsou čeští konstruktivisti dneska, co se tady děje za výboj, který by někdo chtěl venku komentovat? Čeští studenti napodobují své české vzory, úspěšné architekty, kteří dělají solidní baráky.

Jakub Kynčl: Já děkuju za toto poznámku, protože to je i česká společnost - architektura je jednoduše odrazem společnosti se vším všudy. To je první věc. Pokud Yvette mluví o konceptu, tak já bych raději mluvil o abstrakci, kritickém myšlení, o nutnosti učit přemýšlet a to je vlastně poslání vysoké školy. Dnes už to padlo: není zas tak důležité, co škola učí, ale musí naučit přemýšlet, aby se studenti dostali k tomu podstatném sami, protože bez samostudia to ani nejde.

Emil Přikryl: Phillip Johnson řekl jednu úžasnou definici architektury: "Architektura je umění plýtvat". Plýtvat je vlastně docela dobré slovo, ale musí to být uděláno tak, aby ta nástavba byla nezpochybnitelná. A je dost možné, že my teď nejsme v období plýtvání. Možná že náš postoj plyne z toho, že se necítíme být tak bohatí.

Rostislav Koryčánek: Pokud jsme dospěli k tomu, že česká architektura je odrazem české společnosti, má česká společnost potenciál na to, aby osm zdejších architektonických učilišť mělo kvalitní pedagogické obsazení?

Aleš Student: V Ostravě jsme na začátku toho, aby něco nového vzniklo. Nemáme pochopitelně zázemí pro to, abychom mohli studenty zcela kvalitně provést celým studiem. Je jasné, že nějakou dobu budeme závislí na pedagozích, kteří jsou už etablovaní na jiných vysokých školách. Snažíme se dostat na školu kvalitní lidi z praxe a částečně se nám to povedlo. Nikdo si nemůže myslet, že se v Ostravě hned objeví erudovaní docenti a profesoři. My musíme jít postupnými kroky a za úspěch beru to, že se nám podařilo přemluvit Josefa Kiszku, aby se zapojil do výuky.

Jiří Suchomel: Protože jsem prošel stejným procesem v Liberci, tak moc dobře vím, co je se zakládáním nové školy problémů. Ale ten úplně klíčový problém už tady vzpomenul František Sedláček, když kritizoval malé renomé vysokých škol v tomto státě. Od toho se odvíjí vše ostatní, zejména problém financí, který neumožňuje potenciálním pedagogům, tzn. architektům z praxe, s klidným svědomím věnovat významnou část své energie pedagogické činnosti. Na těch špičkových školách, které tady byly připomenuty, je to úplně jinak.

František Sedláček: Připomenu ještě jednu věc: na průměrné profesorské místo v Německu se v konkurzu hlásí 60 až 80 uchazečů, kteří mají veškeré předpoklady, aby to místo získali. Vidím tedy něco divného na tom, že tady po 17 letech si stěžujeme na neschopné a přestárlé profesory.

Ladislav Lábus: Je bez diskuse, že personální vybavenost našich škol je velký problém. Jsem přesvědčen, že to není jen otázka financí a prestiže, ale že je to dáno i tím, že je u nás relativně málo architektů a hodně práce. Myslím si, že pro mladého architekta v Německu není rozhodně tak snadné si založit vlastní kancelář, jako u nás. Znám spoustu studentů, kteří začali hned po škole a ani vlastně nečekali ty tři roky, a práce mají pořád až nad hlavu. Tato situace je pochopitelně znát nejen na úrovni profesorů, ale já ji cítím zejména na úrovni asistentů. Když je Kohlhoff profesorem na ETH, neznamená to, že tam sedí celý den. Má ale šest lidí, kteří se studentům věnují na plné pecky a svoji práci v ateliéru dělají po večerech. U nás je to naopak. Souvisí to i s tím, o čem tady mluvila Yvette Vašourková, protože ti, kteří berou svoje pedagogické povolání vážně už od svých mladých let, tak se víc věnují i metodice výuky. U nás to probíhá tak, že každý učí tak, jak umí.

Pedagog a systém

Rostislav Koryčánek: Jak tedy upravit systém českých architektonických škol, aby se mohly stát lákadlem i pro schopné lidi z praxe, nebo spíše, aby lidem, kteří by měli zájem se věnovat pedagogické práci, umožnily vstup na školu, aby mohli s sebou přivést nové asistenty, nové metody a zároveň vystřídat lidi, kteří tam jsou v mnoha případech i několik desetiletí.

Jakub Kynčl: Podle mě není problém, že by noví lidé nemohli přijít, ale spíš z jejich strany není zájem. Kolikrát se v Brně vypisuje konkurs na nějaké místo, a nikdo se nepřihlásí. Stav je pak ten, že třetina stálého pedagogického sboru jsou věční asistenti, kteří jsou asistenty třeba už 30 let. Souvisí to s tím, co tady říkal profesor Sedláček, a sice, že není kladen důraz na profesní růst, neplatí striktní pravidla, jako že po pěti letech musí každý ukázat, co dokázal, a pokud nepostoupí o stupínek výš, tak končí.

Emil Přikryl: Fakt je, že když se člověk dostane na školu a funguje tam, tak zjistí, že tam neexistuje nic, co všude jinde platí za normální: není kariérní řád, profesorský plat na akademii je menší než průměrný plat uváděný v novinách, a tím pádem je plat asistenta poloviční. Profesoři můžou učit alespoň kvůli pocitu prestiže. Ale asistenti nemají jediný rozumný důvod na škole vydržet, protože děcka, která mají učit a která dělají někde v ateliéru, vydělávaní větší peníze než oni.

Jiří Suchomel: Možná ne všichni v publiku vědí, že vysoké školy musí mít akreditovaný studijní program a jejich akreditace je založena na počtu profesorů a docentů. Odborní asistenti jsou pro tento proces schvalování zcela nezajímaví, a proto si všechny vysoké školy a všechny fakulty hlídají a hýčkají své docenty a profesory, protože tento sortiment je omezený, a proto i na školách zůstávají. Málokdo z těch mladších najde energii k tomu, aby se habilitoval a následně postoupil proces profesorského řízení. To je také velká výtka mladé, mladší a nejmladší generaci.

Ladislav Lábus: Když tady srovnáváme, je dobré také říct, že když v Německu vyhrajete konkurz, jste profesor a nemusíte lovit bobříky a dokazovat, kolik jste měl kongresů, přednášek, knížek nebo baráků jako u nás. To je prostě spojené s místem a pro vlastní práci je to naprosto zbytečná bariéra.

Petr Pištěk (dotaz z publika): Pokud můžu vstoupit do diskuse, chtěl bych namítnout, že se zde probírá obsah studia, cíl a úloha architekta a podobně, ale ještě zde nezaznělo, že problémem školství, a to nejen architektonického, je ten, že to u nás i na vysoké škole funguje jako na základní škole: jsou tam ti chytří profesoři a zlobiví studenti, kteří musí memorovat encyklopedické znalosti. Chybí zde možnost získání zpětné vazby, i když škola funguje stejně jako nějaká firma, která by se měla ptát svých klientů - v tomto případě studentů -, jak jsou spokojeni s výukou nebo co je potřeba zlepšit.

Jiří Suchomel: Zpětná vazba se děje formou řekněme úspěšnosti absolventů v praxi. Vzhledem k současnému stavu naší ekonomiky a výstavby je tato úspěšnost j 105 %. Architektů je na pracovní trhu pořád nedostatek a každý z nich, ať dobrý, nebo špatný, práci najde. Možná by lepším měřítkem mohlo být uplatnění absolventů v zahraničí. Tam je to síto mnohem užší, ale i zde jsou studenti liberecké školy úspěšní, protože z našich zatím asi padesáti absolventů jich deset pracuje v zahraničí.

Yvette Vašourková: Zrovna nedávno jsme se bavili na Berlage Institute, kolik lidí odkud už na této školo studovalo. Byla jsem sama velmi překvapená, že já a Jirka Pavlíček jsme jediní dva čeští studenti za celou dobu existence Berlage Institute, který funguje od roku 1991. Jeden šokovaný student z Kolumbie říkal: "To není možné, nás tady bylo už alespoň dvacet." Je škoda, že, když to řeknu v uvozovkách, deset vašich absolventů v zahraničí jen pracuje, protože je nesmírně důležité, aby šli na vyhlášené zahraniční školy, a pokud se budeme bavit o tom, že naše školství je vlastně skvělé, tak se nikam nedostaneme.

František Sedláček: Pokud je tady 105% zájem o absolventy architektury, tak to znamená, že nemusejí prokazovat žádnou zvláštní kvalitu. A pokud se podíváme do zahraničí, tak podle oficiálních statistik zjistíme, že v cizině pracuje 1 200 000 Poláků, pak spousta dalších národností a na úplně posledním místě jsou Češi, kterých je venku 30 000. Z toho vyplývá, že Čechy vůbec nezajímá, co se ve světě děje.

Petr Pištěk: Nemyslel jsem úspěšnost absolventů v praxi, ale samotné mechanismy výuky a vztah pedagogů ke studentům. Studium je docela podstatná část života a já vím o spoustě lidí, kteří jsou už v prvním ročníku otrávení, do značné míry je to pro ně utrpení, a to i z důvodu, že ve škole nemůžou z nikým diskutovat...

Aleš Student: My jsme v Ostravě zavedli v rámci programu ISO zpětnou vazbu v podobě internetové aplikace, prostřednictvím které mají studenti možnost se vyjadřovat k jednotlivým vyučujícím nebo k podobě výuky.

Jiří Suchomel: Důležitost školy je především v tom, že člověk zde má jedinečnou příležitost setkat se s lidmi, kteří se zajímají o obor, a to v takovém složení a takovém množství, že něco podobného se mu v pozdějším životě jen stěží naskytne. Student by toho měl vyžít na plno a pak je už jedno, jestli absolvuje s modrým, nebo s červeným diplomem.

Yvette Vašourková: Že mezi učitelem a studentem nedochází na českých školách často k nějakému partnerskému vztahu je fakt, kterého může litovat i učitel, protože i on může při vzájemném respektu jen získat. Na druhou stranu chyba nemusí být jen na straně učitele, ale i na straně studentů. I ti by se měli učit být víc iniciativní a snažit se diskutovat, nejen přes internet na chatu.

František Sedláček: Diskutovat - ale s kým? Viděla jste pražskou Techniku ve tři odpoledne? Ta vypadá, že je evakuovaná! Kde jsou ti diskutující studenti?

Jiří Suchomel: Mimochodem, když jsem mluvil o okruhu zajímavých lidí na škole, myslel jsem tím i studenty navzájem. Já jsem s velkým potěšením zjistil, že po pěti šesti letech existence školy v Liberci se vyvinula jakási vnitřní atmosféra, kdy se studenti vzájemně konfrontují napříč ročníky a navzájem si předávají zkušenosti. Řekl bych, že takto nastavená vnitřní komunikace a atmosféra se podílí z 50 % na úspěšném vzdělávacím procesu. Musíme si uvědomit, že vysokoškolské studium je něco jiného než vzdělávání na základní nebo střední škole. Na vysoké škole se přepokládá, že na ni člověk přichází kvůli tomu, že má zájem o určitý obor a chce ho studovat. On chce studovat, ne že chce být vychováván, čili aktivita by měla vycházet v každém případě od studenta. A pedagogové jsou tam k tomu, aby mu v jeho úsilí pomáhali. Jsou studenti, kteří si představují, že ve škole nastoupí do jakési skluzavky, tam se nahoře sedne a dole je to vyplivne do kýženého ráje. Naštěstí ne všichni takhle uvažují.

Budoucnost

Rostislav Koryčánek: Když se pokusíme podívat do budoucnosti, jaké jsou podle Vašich předpokladů vyhlídky českého architektonické školství?

Emil Přikryl: Já si myslím, že ani nejde o architektonické školství, jako o architekturu jako takovou. A co se týká škol tak si nakonec myslím, že to české architektonické školství za podmínek, které má, funguje mimořádně dobře.

František Sedláček: Já zůstávám v naději, protože Země je kulatá a předpokládám, že ti, co budou chtít něco umět, tak půjdou za profesory do Německa, z Německa půjdou do Anglie, z Anglie do Ameriky, z Ameriky do Japonska a za chvíli tady budou Američani profesory. Dovolím si k tomu přečíst také dva hezké citáty. Jeden je od Michaela Kingmanna: "Nic jiného člověku nezbývá, než aby svou budoucnost vytvářel z materiálu, který má k dispozici." Druhý je od Karla Čapka, který řekl: "Naše skutečnost je v Čechách."

Ladislav Lábus: Ani já nepovažuju rozhodně současný stav za katastrofický a do budoucna jsem optimista, ale zároveň i pesimista. Architektura v rámci ČVUT má tu výhodu, že nemá problém získávat studenty, a to i z toho důvodu, že vzhledem k současný společenským potřebám nabízí velmi univerzální vzdělání. Pesimista jsem kvůli tomu, že faktem je, že technika jde stále kupředu, a v důsledku toho se změní i architektura. A tak nevím, zda budoucí roli architektů nepřevezmou strojaři, kterých je teď na Technice málo a nemají co dělat.

Jiří Suchomel: Já myslím, že ty vyhlídky jsou docela dobrý, protože horší to být už nemůže, takže to musí být jedině lepší.

Jakub Kynčl: Já doufám, že se někam pohne společnost, s ní architektura a pak možná i školství, protože posloupnost věcí je taková, nikoliv opačná.

Yvette Vašourková: Já jsem vždycky optimistkou a věřím tomu, že do škol přijde mladší generace. Netvrdím, že to povede k radikálnímu zlomu a že kompletně nahradí ty, kteří jsou na škole už roky, ale alespoň napomůžou vytvořit rozmanitější prostředí.

Emil Přikryl: Na to je hrozně jednoduchý trik: když se někdo chce stát králem, tak musí vyhodit toho předchozího, ale vyhazuje ho vlastní silou, silou své práce, nijak jinak.

fotografie: Petra Koryčánková
Autor: Rostislav Koryčánek, 25.09.06 00:55
Návštěvnost: 18769 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
kreativita vs. věda a učitelé Jan Kratochvíl 25.09.06 14:10
Podotek Johanka 25.09.06 15:19
2x Jan Kratochvíl 25.09.06 16:28
Nazor Jakub 25.09.06 22:54
pro J.K. robert 26.09.06 12:09
myslel jsem... Jan Kratochvíl 26.09.06 14:45
Podotýkám pouze bezprostřední dojem k výše uvedené diskusi TOM welz 02.10.06 12:56
u nás v Košiciach... Ľuboš Lorenz 02.10.06 14:08
Poznámka k "expozé" Franty "SEDLO" ( Sedláčka. Jirka Jira 04.10.06 15:22
Ůdiv Johanka 04.10.06 19:17
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Červenec 2014
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2014
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.