Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
JAP
HLEDEJ v sekci     
Rozhovor s prof. akad. arch. Daliborem Veselým, PhD. (1934)
University of Cambridge
Knihovna pro 3. tisíciletí
- úvodní slovo
- rozhovor s Mgr. Janem Pačesem, PhD. (1967)
- rozhovor s Mgr. Antonínem Vítkem, CSc. (1940)
- rozhovor s PhDr. Zdeňkem Vašíčkem (1933)
- rozhovor s prof. Daliborem Veselým (1934)


Jiří Horský: Co považujete za klíčovou roli knihovny?
D. Veselý: Jejím smyslem je situovat společenské vědomosti. Nebo obecně: situovat vzdělanost tak, aby se stala součástí společenské paměti. Takto tato "situovanost" souvisí rovněž s možnostmi čtení a přirozeně s možnostmi následného výkladu, čili s interpretací.

Jsme-li v knihovně, zabýváme se především s technikami uchovávání dat. Nás bude zajímat, jak interpretace a zmíněné "situování" vědomostí může souviset například s dnešní polaritou tištěných a digitálních médií.
Stačí, když si vybavíte, jak čtete knihu: představte si, jak jí listujete nebo jak si prohlížíte obrázky třeba na knižní dvoustraně … a srovnejte si, jak jindy pročítáte digitální záznamy na obrazovce. Uvědomíte si, že elektronický svět vlastně pozorujete seriálově - pokud si nevytisknete celou knihu z počítače. Tato seriálovost přitom umožňuje uvádět údaje do širších souvislostí až dodatečně. Naopak kniha a tedy tištěné slovo představují čtení, které lze charakterizovat jako simultánní. Simultánní kvalita znamená okamžitou orientaci a okamžité srovnávání, doslova přímý kontakt s viditelným materiálem.
Mimochodem, podobně lze sledovat rozdíly mezi obory humanitními a exaktními, nebo vědeckými.

Mohl byste tyto rozdíly přiblížit podrobněji?
Rozdílnost můžete pozorovat při porovnávání materiálu, přesněji jeho obsahu - a paměti.
Exaktní disciplíny jsou závislé na teoriích, které vykazují pouze dočasnou platnost. Lapidárně řečeno se věda týká přítomnosti. Dotýká se nových objevů, výsledků a důsledků, aplikací, apod. Minulostí se zde zabývá pouze historik vědy… Vedle toho humanitní obory mají v úvazku zájem o trvalou interpretaci dat v časovém celku - přesněji v takovém celku, který nemá časové hranice. A je proto nutno se neustále vracet v čase. Z toho důvodu považuji paměť a její uchování v humanitních oborech za rozhodující.

Dovolte se vrátit do prostoru knihovnické architektury, tedy do prostoru, kde dochází k onomu "situování" slova.
Text umístěný na stránce knihy zároveň prostorově určuje význam jednotlivých slov a vět. A podobnou prostorovou závislost pozorujeme rovněž při umístění knihy na určitém místě, v určité místnosti, knihovně, a podobně. Mimochodem, Marcel Proust v jednom ze svých textů srovnává své Hledání ztraceného času s katedrálou. Nemá na mysli stránku formální. Toto srovnání používá jako ilustraci vztahu právě mezi slovem a pamětí, jež jsou obsaženy v psaném textu a mezi anticipací písma v kameni stavby. Proust zde píše o tvarování a textuře kamene jako o latentní předzvěsti skutečného písma…

Což je krásný básnický obraz…
Toto srovnání architektury a slova nás ovšem může dovést mnohem hlouběji - až k analogii gramatiky a geometrie. Lakonicky lze říci, že čím je gramatika pro jazyk, tím je geometrie pro "viditelný svět".
A odtud lze také definovat geometrii jako "gramatiku viditelného světa": tedy také architektury.

Jak lze tomuto stručnému, radikálnímu závěru rozumět? Co konkrétního spojuje slovo, tak jak ho nacházíme v oblasti knihovnictví s architekturou samotnou?
Nejprve si řekněme, že společným jmenovatelem obou pojmů - slovo a architektura - je "komunikace". Jejich povahu lze tedy charakterizovat jako komunikativní - byť v případě slova a architektury jiného druhu. Někdy se tato komunikace označuje v případě architektury jako "jazyk ticha" (v případě slova jde o jeho v psanou podobu - pozn. red.).
Vyjdeme-li od psaného slova, je zřejmé, že vždy souvisí s určitou představivostí. Jinými slovy se "za slovem" nachází vždy cosi vizuálního. A je nutno si říci, že tato vizuálnost se propojuje i s realizací vizuálnosti v oblasti malby - se kterou nakonec přechází i do samotné architektury. Architektura má ovšem svou vlastní vizuálnost, resp. viditelnost, která je, jak jsme si řekli, spojena se společnou viditelností, jíž se váže zpět ke slovu.
Tyto souvislosti lze vidět ovšem i v hlubší rovině: a to v rovině psaní nebo samotného gesta, které se skrze svou znakovost, přesněji díky svému abstraktnímu charakteru přibližuje povaze geometrie.

Tato úvaha by si zasloužila bližší vysvětlení: nemohl byste osvětlit pojem "gesto"?
Gesto znamená významový pohyb. Pohyb rukou. Tady jde přesněji o pohyb ruky, která je předem informovaná, co chce říct. V našem případě může jít hlavně o pohyb zaměřený na psaní nebo kreslení. Obecně: o gestu hovoříme, je-li zaměřeno směrem k přesnějšímu vyjádření. Tedy k znaku. Nejlépe je to vidět na raném písmu.

Jak se odtud dostaneme k souvislosti s geometrií?
Raná písma jsou v podstatě - tedy pro nás - geometrická. Egyptský hieroglyf je uspořádán geometricky. Stejně tak do značné míry to platí pro čínské písmo. A aby se dala písma sdílet, aby se jim rozumělo, musejí vykazovat do určité míry ustálenou podobu. Tato podoba, resp. ustálenost této podoby vede v podstatě k témuž, co tvoří geometrii. Protože geometrie tvoří v podstatě ustálenost určitých tvarů.
Takže je tu určitá podobnost - mezi procesem vzniku geometrie, jako vzniku tvarů a konfigurací, procesem vzniku podobné regularity a stability při vzniku písma.
Ale co mám v případě gesta na mysli především, je ona mlčenlivost vyjadřování. Víme, že lze vyjadřovat i velice složité myšlenky nebo koncepty mlčenlivě. Vezměte mluvu hluchoněmých: co je znakové písmo jiného než gesta? V televizi pozorujete, jak se překládá složitý projev do pohybu, do gestikulace rukama.
Čili: jak je možné tuto elementaritu, resp. tato gesta spojit s velice artikulovanou myšlenkou? Ale zeptejme se i naopak: jak je možné vysoce artikulovanou myšlenku redukovat nebo převést do podoby gesta? Ukazuje se tedy, že zde existuje určité spojení: jinými slovy, že ve vysoce artikulovaném myšlení zaznamenáváme přítomnost onoho gesta. Kdyby tam nebyla, tak se nedomluvíme.

Odtud zřejmě dovozujete také hlubší vztah k architektuře, resp. k projektování…
Geometrickou konstrukci v rovině projekce nebo architektonického návrhu je také možné vidět jako určitý druh psaní. Ostatně říkáme, že plány "čteme", a je nutno si připustit, že nejde o pouhou metaforu. Při čtení plánů máme na mysli vždy určitý konkrétní význam, protože to, co vidíme v geometrických konstrukcích, překládáme. Překládáme vždy do něčeho, co už známe. Každá geometrie plánu představuje totiž cosi víc a daleko konkrétnějšího v podobě místností, schodišť, apod., tedy, co lze bez větších potíží popsat i slovem. A tedy co lze "vyjádřit jazykem", jenž přechází od slova na jedné straně k jeho abstraktnějšímu významu a nakonec i k možnosti jeho zachycení geometricky. A znovu tedy mluvíme o jazyku architektury. Jazyku, který se díky slovu stává hlasitým, zatímco na straně architektury se nám jeví jako - jazyk - mlčenlivý.

Souvislost psaného textu a knihovny, není tedy pouze vnější, ale spíše vnitřní…
Spojnicí je ona znakovost písma. Jeho význam a obsah lze číst v souvislosti s obsahem geometrie. Ten zde skutečně nevidíme přímo, ale jsme schopni ho vidět. A asi bychom tento vztah více chápali jako otázku překladu nebo otázku lepší, či přesněji hlubší formy čtení. Tento moment čtení, chápe-li se ve svém plném významu, nás může orientovat v oblasti geometrie a v oblasti její role v architektuře, projekce atd. A v souvislosti s tím nás může také orientovat zpět k psanému jazyku, atd.
Jinými slovy, ptáme-li se, jak je možné, že knihovna ve svém architektonickém uspořádání přispívá k orientaci textu samotného, na první pohled jde o souvislost velice vzdálenou. Ale existuje. A má cosi společného s orientací jako takovou: jednak s ohledem na hloubku jazyka, která se objevuje v gramatice, dále v pravidelnosti řeči nebo také v principech, které se zde opakují a ve stálosti struktury a v prostorové konfiguraci řeči. Prostřednictvím geometrie a jejich společného základu se tato orientace jazyka - který zde leží v rovině mlčenlivého dorozumívání - také spojuje s orientací architektury.

Knihovna je tedy někde uprostřed…
Je jednak architekturou, ale je také místem, kde je vlastně uchovávána ona znakovost zápisu. Čili je místem, kde jsou spojeny obě stránky: geometrie architektury ale také gramatika jazyka, jejich možná kultivace, zachování a společné sdělování.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský
Spolupráce Kateřina Lopatová
Autor: Jiří Horský, 20.09.06 00:50
Návštěvnost: 8979 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.