Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Architektura sedmého dne
Rozhovor s Kubou Snopkem
Kuba Snopek (foto © Zarina Kodzaeva, 2016)
Kuba Snopek je urbanista a výzkumník původem z Polska. Vyučoval a dělal tzv. kurátora vzdělávacích programů na moskevském Strelka institutu pro média, architekturu a design a vyučoval také na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů. Byl také kurátorem výstav v Polsku, Rusku a na Benátském Bienále. Zájem svého výzkumu soustřeďuje především na postkomunistická města - plánování, hroma- dné bydlení a kulturní dědictví. Aktuálně se věnuje projektu s názvem Architektura sedmého dne (Architecture of the Seventh Day), v jehož rámci zkoumá dosud nezpracovanou historii polské sakrální architektury z období komunismu. Rozhovor s Kubou Snopkem uskutečnili pro archiweb Karolína Plášková a Jan Kristek 17. června 2016 na konferenci reSITE v Praze.  Rozhovor z  angličtiny přeložila Karolína Plášková.

KP: Považujete se za architekta?
KS:
Nejsem architekt. Nikdy jsem nestudoval architekturu. Vystudoval jsem územní plánování ve Vratislavi. Velmi mě ovlivnila roční stáž pro BIG, pracoval jsem tam v jejich počátcích. Byla to jedna z nejúžasnějších zkušeností v mém životě. Dodnes jsem s kolegy v kontaktu. Poté jsem studoval a později pracoval na Strelce. Vlastně nevím, co bych si měl napsat na vizitku, ale rozhodně by to nebylo „architekt“. Možná výzkumník nebo urbanista…

KP: Zmínil jste vaše působení na moskevském institutu Strelka…
KS:
Už tam nepůsobím.

KP: My víme. Ale ta škola nás zajímá a Vy jste tam strávil poměrně hodně času…
KS:
Situace v Moskvě se teď dramaticky mění, přestal jsem tam pracovat před rokem. Za ten rok se mohlo mnoho změnit. Nejsem schopen se k tomu vyjádřit. Strelka, kde jsem pracoval, je minulostí.

KP: Co se stalo? Hledal jste změnu nebo Vás změny přesvědčily, abyste ze Strelky odešel?
KS:
Myslím, že to bylo všechno dohromady. Chtěl jsem se soustředit na své projekty. Na Strelce jsem působil celkem pět let, první rok jako student a poté jsem tam čtyři roky učil. Každý rok byl jiný, program se neustále vyvíjel.

KP: To nás právě zajímá – jak se program vyvíjel? Můžete nám říci více o struktuře a rozvoji programu?
KS:
Opravdu nejsem relevantní osoba. Strelka se nyní zaměřila jiným směrem – k internetu. Když jsem tam působil, byl to poměrně malý institut, na specifickém místě. Teď se věnují tématům, ke kterým nemám žádný vztah. Magisterský program Advanced Urban Design je skvělý, založený na věcech, kterým se Strelka dříve věnovala. Nyní je více zaměřen na internet. To už se mě netýká, jsem minulost Strelky. Vím, jak to vypadalo před rokem, nebo dvěma, ale to už není vůbec relevantní. Celou dobu tam v podstatě probíhá revoluce a neustálá změna.

JK: Měnili se lidé nebo idea výuky?
KS:
Všechno. Koolhaas s dalšími lidmi to pojali jako experiment. Takže jsme experimentovali.

KP: Takže první čtyři roky jste se zabýval tématy, se kterými jste se dokázal identifikovat. Mohl jste si určit, čemu se chcete se studenty věnovat. Ale postupně se věci změnily natolik, že další působení pro Vás už nebylo zajímavé?
KS:
Nyní mě zajímají jiné věci. Nepohádali jsme se nebo tak něco, ale… Prostě pro vás nejsem relevantní mluvčí. Situace se neustále mění, já byl součástí těchto změn, procesu, ale už nejsem. Teď už je Strelka někde úplně jinde než před rokem. Nyní spolupracují se Školou ekonomie v Moskvě na velkém, úžasném magisterském programu – Advanced Urban Design. Pracovali na jeho přípravě rok, působí tam skvělí lidé. Dále tam je Strelka Digital Program, na kterém jsem se z počátku podílel, ale už jsem také ztratil přehled…

JK: Dobře tak jinak. Čím bychom se mohli na Strelce inspirovat? Co považujete za dobu svého působení za nejzajímavější?
KS:
Největší radost mám asi z metody pro exkurze, kterou jsme na fakultě společně vyvinuli. Exkurze většinou nedávají moc smysl, ale my jsme dokázali vytvořit proces, při kterém je exkurze intenzivním pracovním zážitkem. Myslím, že nejlepší byla do Jihoafrické republiky. Exkurzi předchází hypotéza a výzkum na dané téma. Studenti se rozdělí do skupin po čtyřech až pěti lidech a rozpracují téma, naplánují si, s kým se na exkurzi setkají, která místa navštíví. Po návratu pak všechny informace zpracují. Například v Jihoafrické republice byly skupiny studentů na osmi různých místech podél řeky. Bylo to docela rychlé, každý se věnoval různým úhlům pohledu, snažili jsme se města pochopit. Interdisciplinární týmy studentů nezkoumají místa na zeměpisné úrovni, pojímají je mnohem abstraktněji. Dohromady se jedná o tři týdny – týden před exkurzí, týden na exkurzi a týden po ní. Výstupem exkurze je publikace.
Po několika exkurzích jsme vytvořili perfektní způsob, jak je dělat. Myslím, že žádná jiná škola to tak dobře neumí. Myslím, že jsme měli velmi dobré výsledky. Takže to je jeden příklad experimentování: Jak celou akci zorganizovat? Jak provést výzkum a studie v místě? Jak jít na zpracování dat? Je to velmi dynamický proces, který zahrnuje např. i žurnalistiku – studenti se učí, jak a s kým vést rozhovor i jak rozumět architektuře. Je to neuvěřitelně interdisciplinární – architekt, geograf, žurnalista apod. – jedná se o týmovou práci. Myslím, že s programem Advanced Urban Design se chystají do Jihoafrické republiky a pravděpodobně využijí know-how, které jsme vypracovali během posledních pěti let.

KP: Budeme se tedy méně věnovat Strelce a více tomu, proč jste tady. Proč jste byl jako mluvčí pozván na reSITE, konferenci s tématem migrace? O čem bude Váš příspěvek?
KS:
Budu mluvit o migraci na jednom příkladu, který je součástí velkého projektu, Architektura sedmého dne (Architecture of the Seventh Day), na kterém aktuálně pracuji. Poslední dva roky se s kamarádkou zabýváme více než třemi tisíci polských kostelů postavených neoficiálně za komunistického režimu. To by mohlo být zajímavé i pro Čechy: Poláci si za komunismu stavěli kostely. Zvláštností je, že tyto stavby nebyly oficiální, představovaly jistou formu protestu proti režimu. Architekti běžně kostely navrhovat nemohli, proto na projektech pracovali po pracovní době. Materiál na stavbu se většinou nekupoval, ale sháněl na různých místech. Nebyly k dispozici stroje, jelikož stavební průmysl patřil státu. Lidé si to celé zorganizovali sami, protože byli věřící. Především po urbanizaci sovětského typu, kdy byli z venkova přesidlováni do nově vznikajících průmyslových měst, lidé opravdu potřebovali kostel. Představoval pro ně spojení s tradicí. Měli motivaci kostely stavět.
Nikdo před námi je zatím neevidoval ani nepočítal. Většina kostelů totiž byla postavena ilegálně, takže poslední dva roky jsme je především mapovali. Některé byly například postavené v kukuřičném poli – stavba rostla společně s kukuřicí, tak aby na ni nebylo vidět. Když se pole sklidilo, stál tam kostel. Především v jihovýchodním Polsku byly kostely zcela nelegální. Také proto nebylo jednoduché je spočítat, nejsou zanesené v katastru. Mapování jsme nedávno dokončili a nyní připravujeme na toto téma knihu.
Nejzajímavější ale na celé věci je, že organizace výstavby byla svým způsobem velmi nadčasová na 80. a 90. léta. Fungovala na principu crowdsourcingu, crowdfundingu, sdílené ekonomie – tedy na metodách, které přinesl internet o dvacet let později. Podobně jako při kolektivním financování, každý něco „přihodil do koše“. Sbíral se materiál, kněz organizoval práci na stavbě atd. Obnášelo to mnoho věcí... Momentálně děláme rozhovory s architekty a sbíráme jejich příběhy a snažíme se od nich získat know-how, abychom eventuálně mohli sami něco obdobného realizovat.
Tady na konferenci představím pouze jeden příběh, mám na to jen asi 3 minuty, takže to bude opravdu krátké. Tím příběhem je kostel v Krakově, v části Nowa Huta. To je nová čtvrť na okraji Krakova, postavená Stalinem s cílem ubytovat v tomto tradičně buržoazním městě více dělníků. V 50. letech zde otevřeli ocelárnu a následně kolem ní vystavěli celé město, ve kterém ale nebyl žádný kostel. Takže se lidé rozhodli, že si jej postaví sami. První pokus nevyšel a stavba musela být pozastavena, ale lidé dál bojovali. Probíhaly pouliční nepokoje, při kterých lidé dokonce stříleli do policajtů. Nakonec byla stavba kostela v 70. letech povolena.
Většina účastníků reSITE mluví o lidech v abstraktní rovině. O davech, o politice... Já chci mluvit o monumentech migrace – o tom, jaký vztah může mít architektura k migraci.
Představte si nové město a jeho nové, převážně velmi tradičně založené původně venkovské obyvatele. Oni opravdu potřebovali kostel. A architektura kostela, který si sami postavili, dobře odráží jejich komunitu. V konkrétním případě Nowé Huty je celá fasáda obložena z malých kamenů posbíraných farníky. Někdo přišel s nápadem, aby každý dovezl kamínky z mořské pláže. Moře je vzdálené asi 600 km, takže to nebylo jen tak. Tato krásná fasáda je symbolická.
 
kostel Matky Boží Královny Polska [Matki Bożej Królowej Polski] v Krakově (foto © Maciej Lulko, 2015)

KP: Lidé cestovali do míst, odkud pocházeli?
KS:
Ne, jeli jen na dovolenou. Myslím, že je to docela vtipný příběh a je krásné, že architektura tento příběh reflektuje. S tímto kostelem je spojeno mnoho příběhů. Každý kostel je svým způsobem monumentem vzdoru proti komunistickému režimu, monumentem komunitní výstavby. Při stavbě každého kostela byla zapojená celá farnost. Stovky věřících stavěly společně. Nešlo jen o stavbu, ale i „budování komunity“.

KP: A jaký je význam těchto staveb v současnosti? Jak jsou vnímány společností? Představují pro lidi stejnou hodnotu?
KS:
V současnosti nejsou právě středem pozornosti, ale myslím si, že většina z nich jsou architektonicky velmi kvalitní a jsou v dobrém stavu. Stále fungují jako farní kostely, lidé je stále používají.
Musím Vám to ukázat. Když o tom jen mluvím, není to tak zajímavé. Jedná se o opravdu zajímavou architekturu.
Například na tomto grafu je vidět počet postavených kostelů v Polsku mezi lety 1945 a 2015 – po smrti Stalina čísla povyskočila, a také po vzniku Solidarity bylo postaveno mnoho kostelů.
 
Množství postavených kostelů (podle velikosti) v období 1945–2015 (© Tomasz Swietlik)

Toto je kostel v obci Nowa Huta, první návrh, uliční nepokoje, současný vzhled, fotografie fasády z kamenů, o kterých jsem mluvil. Jsou jich tisíce. Interiér. Kvalita architektury je opravdu vysoká. A to všechno lidé postavili bez stavebních strojů.

Interiér kostela Matky Boží Královny Polska [Matki Bożej Królowej Polski] v Krakově (foto © Maciej Lulko, 2015)

JK: To vypadá téměř nemožně… Na projektu se vždy podílel architekt?
KS:
Někdy.

JK: Jak to fungovalo? Umím si představit, že se dokázali zorganizovat, nahradit technologie a stroje… Ale jak to mohlo projít za komunistického režimu? Jak to, že to prošlo bez povšimnutí?
KS:
Prvně vám ukáži další projekty, ať víme, o čem se bavíme, a pak vám otázku zodpovím.
 
Kostel Božího milosrdenství [Miłosierdzia Bożego], zvaný „Bílý Batman“, v Kaliszi (foto © Igor Snopek, 2015)

Každý kostel je jiný. Například tomuto lidé říkají Bílý Batman. Také ho postavili bez strojů. Architekt spolupracoval s matematikem. Stavba probíhala v takřka středověkých podmínkách.
Další graf zobrazuje množství kubických metrů všech staveb a všech kostelů postavených v Polsku mezi lety 1945 a 2015. Červenou barvou jsou znázorněny komunistické, veřejné stavby, zeleně jsou soukromé domy. Z grafu je patrné, že i v ekonomicky nejlepší době komunistického režimu, polovina všech staveb byla privátní. To znamená, že socialismus v Polsku nikdy zcela nefungoval, stát byl slabý.
Když se v Krakově započalo se stavbou, o které dnes budu mluvit, ukázalo se, že stát nedokáže lidi zastavit. Pokoušeli se o to, ale vždy se zvedla vlna odporu. Stát byl prostě příliš slabý na to, aby stavbu lidem zakázal. Celou dobu to byla svým způsobem hra mezi státní mocí a lidmi. Stát se pokoušel stavbě zamezit, ale když už se kostel zrealizoval, komunisté předstírali, že jej nevidí.

JK: Ano, možná, ale já bych to nenazýval hrou. My máme také zkušenost s komunistickým režimem a víme, jaké metody používal: Zastrašování, tajnou polici, vyhrožování... např. že vaše děti nebudou přijati na vysokou školu. Proč se režim nezaměřil na vůdce a organizátory?
KS:
Především, komunistický stát v Polsku opravdu neměl tak silné postavení. Nikdy nebyl tak silný. Nebyl schopný kolektivizovat venkov, nadále fungovalo soukromé vlastnictví. Nedokázali zakázat církev. V nejtužším období stalinismu poslali do vězení kardinála na dva roky, to byl asi nejhorší moment. Ale po smrti Stalina došlo k uvolnění poměrů a kardinála propustili. Polský komunismus byl jiný než v ostatních státech. Církev nebyla zakázána a fungovala jako paralelní stát, s vlastními institucemi, hierarchií, stavbami, se vším. Jsme velmi tradiční společnost. Většina členů komunistické strany v Polsku pocházela z malých vesnic. Byli nuceně přestěhováni odněkud z jižního Polska do měst.
Nejprve šel  za regionálním vedoucím strany architekt a stavba kostela povolena nebyla. Nedovolili to ani knězi, ale nakonec všichni předstírali, že se nic neděje, že nic nevidí. 90 % Poláků je věřících, doopravdy věřících, ne jen na papíře. Chodí do kostela, kněz je opravdovou autoritou. V takové společnosti církev prostě nelze zakázat, všichni, včetně představitelů komunistické strany, byli věřící.

KP: Víte o něčem srovnatelném v jiných zemích bývalého východního bloku?
KS:
Vím o něčem podobném v Litvě. V části Litvy, která byla původně součásti Polska, žila také velmi věřící a tradiční společnost. Jako součást Sovětského svazu podléhali mnohem přísnější kontrole než Polsko, kostely byly opravdu zakázané. Místo toho se stavěly něco jako obřadní síně – vypadají v podstatě jako kostely, jen nemají kříž. V oknech jsou vitráže, součástí je věž atd. Společnost prostě potřebuje komunitní stavby – v Polsku to byly kostely, v Litvě obřadní síně. Takhle to funguje, nedá se tomu zabránit.

JK: Samozřejmě i v Československu vznikaly stavby svépomocí – mimo státní instituce – ale  ne v takovém měřítku...
KS:
Také proto se tímto projektem zabývám. Podle mě je to naprosto unikátní. Nikde jsem neviděl nic podobného. Ano, existuje informální architektura, jako např. slumy, favely apod. Lidé staví své domy z toho mála, co mají. Ale v Polsku ta neformálnost fungovala na několika úrovních, takže stavby vypadají paradoxně téměř formálně.

JK: Přesně. To je to co mě udivuje. V Československu vznikalo např. tisíce chat a chalup, postavených svépomocí. Představovaly také únik před režimem. Všichni o víkendech jezdili na chatu, mohli si tam říkat, co chtěli. Ale chaty na rozdíl od kostelů nefungují na symbolické rovině, nemají takové měřítko. Symbolický význam získávají jen díky jejich postupné akumulaci a jejich množství. Ale kostel představuje symbol v obrovském měřítku na jednom místě, to prostě nekoresponduje s obrazem komunistického režimu, který znám od nás.
KS:
Musíte církev v Polsku chápat jako paralelní stát, jakoby vedle sebe fungovaly dva státy. Státní územní dělení je zcela odlišné od toho církevního. Církevní dělení je mnohem starší, založené na komunitách věřících. Ve velkých městech s větší hustotou osídlení jsou farnosti menší, v oblastech s řídkým osídlením jsou farnosti naopak větší. Církevní dělení je mnohem organičtější. Z církevních map se dá vyčíst spousta historie.
Pracovali jsme se statistickými daty státních i církevních institucí – církev má nesrovnatelně lepší a přesnější data. Církev, jako paralelní stát, má vlastní hierarchii, vlastní „hrdiny“ – kostely dostávají jména podle jednotlivých svatých, jako jména ulic podle světských osobností. Jedná se o kompletně paralelní struktury.
Po pádu komunismu už vlastně církev nemá proti čemu bojovat. Má ale vlastní rádio i televizní program, který sleduje asi milion lidí. Teď už možná chápete, jak to bylo možné. Komunismus nemohl církev zničit, čím více se o to snažil, tím silnější byl odpor církve. Když mluvíte o symbolické rovině, architekti nám při rozhovorech říkali, že se snažili stavby navrhovat co nejvyšší. Byla to soutěž mezi státem a církví, kdo dokáže postavit vyšší stavbu. Například stát přiděloval pozemky tak, aby nebyl kostel vidět z hlavní silnice.

JK: Jakým způsobem výzkum kostelů probíhá? Proč jste se do tohoto tématu, které nikdo před vámi nezpracoval, pustili? Kdy jste vytušili, že to bude takto zajímavé téma?
KS:
To je na výzkumu zajímavé, že se vždy ubírá nečekaným směrem. Vždy se naučíte něco nového. Objevujete nové věci, a když narazíte na něco zajímavějšího, prostě se do toho pustíte. Zkoumáte a pak se třeba zase vydáte jiným směrem. S projektem Architektura sedmého dne jsme začali se samotnými kostely – udivovalo nás jejich množství. Chtěli jsme je prostě všechny zmapovat, ale pak jsme objevili mnohem zajímavější aspekt: komunitní způsob výstavby. Takže jsme začali zkoumat komunitní práci. Pak nás ještě více zaujala role architekta. Pracovali v neuvěřitelně složitých podmínkách. Museli takřka z ničeho vybudovat něco velkého, takže museli navrhnout i proces, naprosto odlišný od současného způsobu práce, kdy architekti většinu času sedí za počítačem, něco klikají a přitom si říkají „nesnáším svou práci“. V té době samozřejmě neměli počítače, všechno se kreslilo ručně, což je samo o sobě složité a oni museli navíc i všechno zorganizovat. To nás teď zajímá nejvíce, takže děláme rozhovory s architekty a snažíme se extrahovat proces, know–how, a rekonstruovat jej. Snažíme se vytvořit teoretický model toho, jak stavět z ničeho.

JK: Jací další lidé se na projektu Architektura sedmého dne podílejí?
KS:
Jádro týmu tvoří tři lidé – já, Iza a Karolina. Karolina [Popera] studuje architekturu, Iza [Cichońska] je architektka a já jsem urbanista. Iza se věnovala i architektuře ve filmech. Dále spolupracujeme s fotografem, statistikem a spoustou dalších lidí, kteří nám občas pomáhají – konzultanti z oboru sociologie, politických studií apod. Musím říct, že celý proces je založen na zkušenostech ze Strelky. Je velmi užitečné mít v týmu architekta nebo designera, kteří ví, jak věci realizovat. A dále, velmi důležitou součástí týmu je programátor (coder). Mám pocit, že bez programátora už nejde výzkum vůbec dělat. Opravdu potřebujete někoho, kdo dokáže vytvořit webovou stránku, pracovat s daty atp.
Když jsem byl malý, všichni rodiče učili děti anglicky. Převládal pocit, že bez angličtiny ničeho nedosáhnete. Myslím, že v současné době by to mělo být programování – je opravdu užitečné. Všechno uděláte mnohem rychleji. Například jsme tak získali data o zastavěné ploše a objemu staveb, což bychom bez programátora nedokázali. Umí extrahovat rastrové soubory z Google Maps, zastavěnou plochu poté automaticky vyříznete ve Photoshopu, velikost plochy získáte ze zeměpisné šířky a délky. Často si myslíte, že různé věci nejsou možné… Když ale spolupracujete s programátorem, tak je schopný v průběhu práce navrhnout program, s pomocí kterého to vyřešíte. Také nám navrhl webovou stránku. Web má velmi jednoduchý koncept a skrze něj získáváme příběhy od lidí. Stránka je a bude pouze v polštině, připravujeme ale publikaci v polské i anglické verzi.
Když na mapě kliknete na nějaké město, zobrazí se vám kostely, které se tam nachází. U každého kostela máme street view, někdy fotografie, které lidé nahráli – například z doby výstavby. Je to docela jednoduché, ale jsem s tím spokojený.

KP: Máte nějakou představu o celkovém počtu realizovaných kostelů?
KS:
Nemáme představu, ale při počítání kostelů jsme spolupracovali s jednotlivými farnostmi – všechny jsme je jednu po druhé oslovili, aby zkontrolovaly, zda se v jejich farnosti nachází kostel a pokud ano, z jaké doby pochází. Pokud byl postaven po roce 1945, pokusili jsme se o něm získat co nejvíce dat a zařadili ho do databáze. Takto jsme našli 3590 kostelů. Poté jsme vytvořili webovou stránku a požádali polská média o propagaci – vyzývali jsme lidi, aby zkontrolovali naše data a pomohli nám tak. Z počátku přibývalo mnoho kostelů, ale asi po půl roce se aktivita v podstatě zastavila. Domnívám se, že to bylo tím, že jsme prostě zmapovali všechny kostely. Nyní jich máme 3642.

KP: Součástí projektu jsou i kostely postavené po pádu komunistického režimu?
KS:
Ano, všechny postavené mezi lety 1945 a 2015.

KP: Komunitní způsob výstavby se nadále praktikuje?
KS:
Svým způsobem ano. Záleží na místě. Proces je dost pozměněný.

KP: Liší se teď kostely hodně, kdy už věřící nemají společného nepřítele, proti kterému by museli bojovat a kostel skrývat?
KS:
Ano, liší se. Architektura je jiná. Všechno se změnilo, ale i nadále se staví. Největší vlna byla v 80. a 90. letech. Dnes vznikají i obrovské kostely národního významu. To předtím nebylo možné. Po pádu režimu vznikly čtyři takové a i ty byly postaveny ze sbírek.
Změnila se jejich architektura. Trh s materiály je dostupnější a dnes už můžete koupit cokoliv. Řekl bych ale, že kvalita se zhoršuje. V 80. letech byla architektura na vyšší úrovni – mám tedy na mysli architektonickou kvalitu. Dnes se dá sehnat všechno, ale dříve bylo možné pracovat pouze s cihlami a s betonem – ta jednoduchost má svůj půvab.

JK: Kde jste se naučil dělat výzkum? Na Strelce? Zdá se, že součástí Vašeho výzkumu je i přemýšlení „o metodě“.
KS:
První výzkum jsem dělal v architektonické kanceláři BIG. Podílel jsem se tam na dvou výzkumných projektech – jedním byl Audi Urban Future Initiative, tím druhým Loop City v Kodani. Oba byly velmi zajímavé. Na Strelce jsme začali s dekonstrukcí výzkumných metod – jaká je metoda výzkumu? Jak efektivně pracovat, aby vše fungovalo?
Během projektu Architektura sedmého dne jsem musel především vytvořit databázi a sepsat instrukce, protože se na projektu podílelo mnoho lidí. Pomáhalo nám například dvacet až třicet studentů. Postup zahrnoval pět jednoduchých kroků, kterými se studenti měli řídit. V další fázi jsme pořizovali fotografie kostelů z dronů, takže jsme museli vybrat kostely a naučit se pracovat s drony. Nebylo to jednoduché – alespoň ne před rokem. Dron vydržel létat asi deset minut, ale baterie se nabíjela čtyři hodiny, takže jsme museli do auta vestavět druhý akumulátor, jako zdroj energie. Dron se pak nabíjel za jízdy. Protože ale bylo horké léto, museli jsme ještě zabudovat do auta chladničku (baterie dronu by při teplotě nad 40°C mohly explodovat) – a k té jsme potřebovali další akumulátor. Také jsme vytvořili program, který vypočítá cestu tak, abychom mezi jednotlivými kostely stihli nabít baterie.

Kostel sv. Maxmiliána Maria Kolbeho [Świętego Maksymiliana Marii Kolbego] v Krakově, pohled z úhlu 45° (foto © Igor Snopek, 2015)

Vytvořili jsme instrukce pro fotografa, jak kostely přesně zachytit – z jaké výšky, úhlu atd. Nejdříve jsme nafotili jeden kostel z různých úhlů a vybrali si ten nejvhodnější a vyfotili tak druhý kostel. Fotografie jsme pak porovnali. Například počasí je hrozně proměnlivé, takže jsme se rozhodli zachycovat kostely takovým způsobem, aby nebyla vidět obloha. S měnící se polohou slunce se mění i odstín oblohy a museli bychom proto kostely fotit vždy ve stejnou denní dobu, za stejných světelných podmínek. Hodně jsme způsob fotografování promýšleli. Každý kostel je zachycen z úhlu 45° bez horizontu tak, že kostel zabírá asi 1/9 snímku a dále je zabrán pohledem z výšky 120 m, takže můžete porovnat měřítko jednotlivých kostelů. Je to skoro jako z Google Maps, ale podrobnější.
 
Kostel sv. Maxmiliána Maria Kolbeho [Świętego Maksymiliana Marii Kolbego] v Krakově, pohled z výšky 120 m (foto © Igor Snopek, 2015)

Když jsme dělali rozhovory s architekty, brzy jsme zjistili, že potřebujeme definovat specifické otázky, na které se máme ptát. Vedli jsme o tom rozsáhlé diskuse.
Chtěli jsme také zjistit, jaký vztah mají nelegálně postavené kostely k okolní zástavbě. Zmapovali jsme proto všechna sídliště postavená v Polsku za komunistického režimu. K tomu jsme také vytvořili instrukce. Spolupracujeme s médii, což nám hodně usnadňuje práci. Během měsíce jsme dokázali zorganizovat studenty po celém Polsku, kteří zmapovali panelové domy. Díky tomu máme mapu všech sídlišť. To také nikdo předtím neudělal. Ve spolupráci se statistikem jsme shromažďovali data – dobu výstavby, velikost sídliště a kostela atd. a na základě těchto dat pak vytváříme grafy.

JK: Co bude dalším krokem?
KS:
Dalším krokem bude extrahovat know–how o procesu komunitní výstavby od architektů. Příští rok bychom rádi sami nějaký kostel postavili. Buď zcela bez nákladů, nebo velmi levně, abychom se přesvědčili, že je to možné.

JK: Jakým způsobem projekt financujete? Technologie, práci apod. Asi nepracujete zadarmo, nebo ano?
KS:
Pracuji zadarmo, protože mě to zajímá. Získali jsme grant od polského Ministerstva kultury, abychom uskutečnili výstavu. Nebylo to mnoho peněz, ale zaplatili jsme z toho např. drony. Fotografie pořizoval můj bratr, takže bylo potřeba jen pokrýt náklady. Bavilo ho cestovat po Polsku a fotit šílené kostely. Většina studentů pro nás pracovala zdarma. Prostě se na projektu chtěli podílet. Mohli se od nás naučit spoustu věcí. Inzerovali jsme výzvu o zapojení se do projektu v médiích a lidé se nám sami přihlašovali. My tři, jádro týmu, také pracujeme zdarma, z entuziasmu. Čekáme na další granty. Chceme vydat knížku. Smlouváme se dvěma místy, které podporují kulturní projekty a mohli by nás financovat. Ale ani oni nám nezaplatí dost, abychom měli peníze i na zaplacení práce.

JK: Takže to není Vaše hlavní činnost?
KS:
Je. První dva roky jsem se projektu věnoval ve volném čase, teď je to můj hlavní zájem. Vydělávám peníze jinde – přednáším apod. Teď se snažíme projekt dokončit a vydělávání peněz může počkat, až budeme starší.
Nejlepší na tom je, jak spojujeme lidi – pracujeme společně. Jsme tři, děláme rozhovory s architekty, setkáváme se studenty… Máme spoustu spolupracovníků. Všechny projekt baví. Není to jako na univerzitě, kdy sám pracujete na doktorátu. Cestujeme po Polsku a fotíme kostely z dronů. Bavíme se s množstvím zajímavých lidí, kteří uskutečnili úžasné věci. Opravdu to má smysl. Je to vděčná práce.

Děkujeme za rozhovor.
Zdroj: Jan Kristek a Karolína Plášková
Vložil: Jan Kratochvíl, 15.08.16 18:00
Návštěvnost: 20374 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
Polské kostely Tomáš Vích 15.08.16 20:19
Polské kostely 20. století Miroslav KONOPKA 18.08.16 08:01
Odkaz na web Jan Kristek 11.11.16 11:50
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.