Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

Nová škola architektury z nového ateliéru FA ČVUT
rozhovor s Davidem Krausem a Josefem Čančíkem
Po konkursu na vedoucího ateliéru jste začal v říjnu loňského roku vyučovat na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Na škole jste přitom v letech 1989 – 1996 sám studoval. S jakou ambicí jste se na fakultu jako pedagog vracel? A s jakou ambicí na ni váš asistent Josef Čančík přicházel?
David Kraus: Na školu jsem šel po mé zkušenosti na UMPRUM, která byla krásná. Bavil mě kontakt se studenty na A1, bavilo mě vymýšlení zadání, bavila mě spolupráce s Josefem, bavilo mě vidět lidi, kteří měli energii, nefňukali a byli ještě dychtiví po vědění. Ty poslední dvě vlastnosti bych rád měl i v mém věku a jde to ztuha. Zároveň jsem věděl o odvrácených stranách pedagogické činnosti, tedy složitý a ne úplně flexibilní kontakt s institucemi, časové nároky a neadekvátní plat. Tak jsem si řekl, je ti 45, kdy, když ne teď, protože myslím, že v šedesáti budu chtít dělat jiné věci.
Josef Čančík: Pro mne byla FA neznámé prostředí, které jsem znal jen z pohledu návštěvníka a posluchače vyprávění kamarádů, kteří s ním byli obeznámeni. Mým světem byla škola jiná, v mé rodině zažitá třemi generacemi. UMPRUM jsem vystudoval a na ní také 6 let spoluvedl atelier A1. Jako zjevný „outsider“ snad mohu v prostředí FA být studentům přínosný. Samozřejmě očekávám, že vykročení z bezpečí známého přinese nové zkušenosti i mně samotnému.

Splňuje výuka vaše představy o architektonickém vzdělávání?
D.K.: Tak na půl, systém je určitě propracovaný, mnoha lidmi vymyšlený a odzkoušený. Co mi ale chybí je jednoduchost myšlení a snaha o všestrannost - tím nemyslím konstrukce, urbanismus, detail, tím myslím lidskou všestrannost. Na hudebních školách se hraje, na sportovních se běhá a na architektuře se řeší architektura. Výsledkem jsou specialisti, roboti ochotní se přizpůsobovat a bez hledání jinakosti trpělivě pracovat pro společnost. Za sebe jako osobu hledám něco jiného, výsledkem mého celoživotního snažení nemá být Kraus - architekt, ale Kraus - člověk, bytost, která trochu navrhuje, trochu běhá, trochu kreslí, trochu si zpívá, pozoruje, vnímá, fláká se.... Dalším překvapením pro mne je jakási smířenost studentů se stavem světa. Vzpomenu-li si na své studium, byli jsme větší revolucionáři - ne tím, co jsme navrhovali, ale tím, co jsme dělali mimo školu, jak jsme vnímali učitele, studium a systém vůbec, jak jsme věci prožívali, jak jsme kritizovali, jak jsme se hecovali, jak jsme byli v opozici, jak jsme byli chudí. Když jsem dělal diplom, dělal jsem jen diplom, chodil s Petrou a poslouchal Future sound of London, toť vše. Já bych zjednodušoval, ubíral, soustřeďoval a hlavně neměřil vše architekturou. V příštím životě budu truhlář nebo řidič kamionů a to, že jsem se jako architekt sedřel, znamená jen to, kolik jsem toho v tomto životě neviděl a necítil.
J.Č.: Po jediném semestru nemohu tvrdit, že bych vzdělávací koncepci FA do hloubky nazřel. Teprve objevuji mechanismy a technické nástroje, kterými škola operuje. Někdy s údivem. Ve studentech bych ze všeho nejraději nacházel jejich osobní specifické zapálení pro věc. Pomáhal jim vyšlapávat vlastní cestičku, trnitou nebo mechově hebkou. Často mám pocit, že na nich vidím náznaky rezignace, předčasné únavy nebo očekávání, že existuje nějaký zavedený způsob, kterým je zaručeně správné postupovat. Jenže vzorečky a poučky mohou pro vývoj architekta být  nebezpečné, pokud není nadán autonomním kritickým myšlením. Na druhou stranu na některých posluchačích je patrný velký „drajv“ a odvaha. Mají můj obdiv.

Jako semestrální práci jste zadali téma Nové fakulty architektury. V zadání jste mimo jiné předem uváděli, že nepůjde o provokaci: “Nejde o konfrontaci, nejde o provokatívní kritiku něčeho, co s úsilím a dobrým úmyslem všech zde zúčastněných funguje. Jde o hledání a představení možností, vlastních pohledů na věc, tříbení názorů a... samozřejmě především jejich aplikaci v architektuře domu.” Můžete svou motivaci zadání upřesnit?
D.K.: Ano, přiznáváme, v první chvíli šlo o polemiku, protože jsme si říkali - ten dům je tak přísný, tak přesně je zde definováno, co všechno se zde nemůže. Proč? Je mnoho příkladů škol, kde tu studentskou energii, ten živel přímo cítíte. Provokace je ale málo, na tom motivaci nestavím, zavrhli jsme to a hledali zadání jiné. Pak jsme ale zjistili, že tohle zadání znamená položit si otázku, jak vás místo, ve kterém se učíte, ovlivňuje. A hlavně to znamená hledání jiných modelů výuky - ne domů, na nich nezáleží neb všechny jednou zmizí, ale systémů, prostředí, pravidel, přístupů. Ty se propisují do našich myslí a ve formě společného vědomí lidstva se uchovávají navěky. Je to naše společná paměť.
J.Č.: Je zvláštní, že téma vlastního bydlení by kontroverzi nikdy nevybudilo a na školách je časté. Přitom vlastní dům je pro architekta téma obtížné. Vlastní představy o vzdělávání ale někdo jako útok pociťuje. Bylo to téma obtížné (snad až příliš?) a dalo se očekávat, že výstupy budou mít mnohé nedostatky. Jenže ve škole se musí cílit na různé terče. A jednou ranou skolit trofeje všechny umí jen baron Prášil. V odpovědi na zadání „I ty navrhni školu architektury“ skončili všichni architektonickým návrhem. Jejich myšlenkové konstrukce ale stály na různorodých základech a vyprávěly různé příběhy.

Jste s výsledkem studentských prací spokojeni? Respektive, překvapil vás v něčem přístup studentů k úkolu?
D.K.: Přístup studentů by celkově mohl být vášnivější, z jejich reakcí jsem však vyčetl, že postrádají život uvnitř domu samotného, možnost jej používat, lepit na stěny, vrtat do nich, osídlit atria, pořádat zde jejich akce, moci zde přespávat, také si sáhnout na materiál fyzicky, při výuce být vnímáni jako rovnocenní parťáci. Co se týče ateliéru - je zde vždy mlčící mírná většina, pak lidé, které lze motivovat - vy vidíte, jak rostou a pak pár vyvolených, kteří mají vlastní názor, motivují oni vás, jsou vám partnery a jsou přítomni - doslovně a v tom nejhlubším slova smyslu. Spokojen jsem tak na půl, na jednu stranu jsme dostali tři nominace na Olověného Dušana, na stranu druhou jsme v hodnocení ateliérů ze strany školy skončili na posledním místě. Je v tom rozpor, jak se liší vidění vaší práce zevnitř a zvenku.
J.Č.: Téma svobody a apropriace prostředí školy vůbec není banální a nemělo by se smést ze stolu s odkazem na „řád“. Určitá proměnlivost prostředí závislá na uživatelích je legitimní téma. Také by bylo skvělé, kdyby studenti dokázali práci lépe akcelerovat. Možná ale jen nemají v náročném programu dostatek času na atelier (?).

Zaznamenali jste nějaké reakce?
D.K.: Zaznamenali jsme spíše ty dobré neb v Čechách není zvykem kritizovat napřímo. Jediný, kdo nám to takto přímo řekl, byl p. Lábus, za což jsem mu vděčný. V některých věcech měl pravdu, s některými nesouhlasím, určitě však o tom přemýšlím. Ve svém věku už se tolik neurážím, ego se snad zmenšuje, uff. Štve-li mě něco, hledám primárně problém v sobě. Dobrá kritika je krásná věc a skvělé je, když vám ten člověk také poradí, jak to dělat lépe. Máme dobrou odezvu ze strany studentů i některých kolegů a zvlášť vděčný jsem za kritické komentáře ze strany studentů. A zní to asi blbě, ale důležité je též to, jaký my s Josefem osobně z toho máme pocit - mě to zatím baví, co tebe Josefe?
J.Č.: Bojím se, že je především těžké, ne-li nemožné, udržet konzistenci atelieru v rámci „fluktuačního“ modelu studia. Nechtěl bych zapadnout do kategorie profilového atelieru, do kterého se chodí, protože se to tam dělá tak a tak... A vývoj atelieru je spojen s vývojem jeho kmenových studentů. Nevím, jak to bude fungovat, když vlastně neexistují...

S jakou motivací vstupujete do druhého semestru?
D.K.: Pokračovat, věřit, zefektivňovat práci a celkově být tvrdší. Chci se naučit učit lehce, nemarnit čas, chci líp vidět do studentských hlav, chci, aby mě to bavilo, nechci být po konzultacích unaven. Bude-li se to dařit, věřím, že se též zlepší reakce studentů, která - jak jsem říkal - mohla být vášnivější.
J.Č.: Vidím už brzy po začátku semestru, že nebude snadné chtěnou „tvrdost“ pěstovat. Jsem spíše pochybovač než kazatel. Ve škole umím říci svůj názor, ale také jej hned zpochybnit. A tuším, že pro běžného studenta to nemusí být komfortní...

Děkuji za rozhovor.


Josef Choc a Martin Petřík
/studenti nominovaní na nejlepší projekt v rámci soutěže Olověný Dušan

Od prvního setkání s Davidem a Josefem jsme věděli, že přišla na školu nová krev. V průběhu semestru nám umožnili pracovat otevřeně a svobodně. Myslíme, že to byl pro mnoho studentů nezvyk, protože takovýto přístup není v jiných ateliérech samozřejmostí. Bylo na každém z nás, jak se k tématu postaví, a jakým způsobem chce pracovat. To ovšem s sebou neslo individuální odpovědnost, což se také na konci projevilo nejen v rozdílné formě odevzdávky, ale zejména ve stupni propracovanosti. Vyzdvihli bychom především, jak velký důraz David s Josefem přikládali našim osobním příběhům, vlohám a charakterům. Jejich cílem nebylo nám za každou cenu nutit jejich přístup k architektuře, ale pomoci nám najít náš vlastní postoj.
Autor: Kateřina Lopatová, 17.03.16 00:05
Návštěvnost: 3202 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.