Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Inaugurační projev děkana FA ČVUT Ladislava Lábuse



Archiweb přináší v plném znění proslov nového děkana Fakulty architektury ČVUT prof. Ing. arch. Ladislava Lábuse, Hon. FAIA, který byl pronesen na slavnostní inauguraci rektora a děkanů ČVUT, v úterý 25. března 2014 v Betlémské kapli.

Děkan FA ČVUT prof. Ladislav Lábus přebírá dekret od nového rektora ČVUT prof. Petra Konvalinky; snímky Jiří Horský
Vaše Magnificence, vážený pane ministře, rektores magnifici, spectabiles, honorabiles, vaše Excelence, vážení hosté – dámy a pánové.

Dostalo se mi cti, být zvolen děkanem FA ČVUT a navíc jsem dostal příležitost promluvit za děkany ČVUT na této slavnostní inauguraci nového rektora ČVUT a šesti z osmi děkanů ČVUT. V prvé řadě patří poděkovat předchozímu vedení školy a fakult za to, že přebíráme konsolidovanou a stabilní vysokou školu, která se v posledním období stále výrazněji etabluje jako špičková technická univerzita nejen v prostředí ČR, ale i v rámci mezinárodních evropských a světových měřítek a kritérií.
Při této příležitosti se patří vyzdvihnout význam a tradici naší univerzity, která je almou mater velké části české a nezapomínejme dříve i německé technické inteligence v Česku, a připomenout, že jsme součástí této tradice.
Tradice se nedědí automaticky, ale přebírá se a pěstuje, jinak zakrní. Význam slova tradice je „předávání“, nejde o svazující zátěž bránící pohybu ve směru potřebného vývoje, ale o aktivní proces obrazně připomínající mezigenerační štafetu.
Bez znalosti minulosti nejsme schopni se orientovat v současnosti, což je nezbytná podmínka pro volbu správného směrování našich rozhodnutí ovlivňujících budoucí vývoj. Znalost minulosti tak může nepřímo ovlivnit to, zda půjdeme cestou rozvoje nebo naopak, cestou retardace, způsobené nepochopením současné situace a zaslepeností vyvolanou sledováním krátkodobých cílů.
Kontinuita a schopnost navazovat a rozvíjet historické souvislosti jsou důležitými hodnotami v architektuře i v univerzitním prostředí a v celé společnosti. V kontinuitě jsou zakořeněny kvality kulturní a civilizační úrovně země a jejich obyvatel i základní hodnoty, ze kterých pramení další vývoj.
Ve svém projevu chci proto zpočátku upozornit na provázanost a různé souvislosti historie Českého vysokého učení technického i Univerzity Karlovy, tak těsně spjaté s Betlémskou kaplí, tímto, pro dějiny Českého království i republiky kultovním místem. Připomeňme si některé klíčové momenty, které dobu vzniku ČVUT a kázání Mistra Jana Husa v této kapli provázely.
ČVUT patří k nejstarším technickým univerzitám v Evropě, bylo založeno v roce 1707, již před 307 roky reskriptem císaře Josefa I., ale až dlouhých 359 let po založení Univerzity Karlovy císařem Karlem IV. Historie obou univerzit přitom spolu úzce souvisí, navazuje na sebe a v určitých obdobích se i prolínala. Např. na přelomu 18. a 19. století, kdy byla naše škola po téměř 30 let začleněna do struktury UK, než došlo k její k reinkarnaci. Právě v Betlémské kapli, 300 let před založením ČVUT, působil v období 1402–1412 Mistr Jan Hus jako kazatel a rektor tehdejší Pražské univerzity.
Pod strohými čísly historických dat často zapomínáme na pozadí a atmosféru té doby. Svoboda univerzit v 15. i 18. století kontrastovala s pojmem nevolnictví, který tuto epochu ve venkovském prostředí charakterizuje. Obě období, kázání Mistra Jana Husa i založení ČVUT, spojuje i jiný faktor, obrovský rozvoj a opravdu evropská úroveň kvality české architektury a stavební kultury té doby.
V době Jana Husa byla podoba Prahy měněna vrcholnými stavbami gotiky, realizovanými takovými mistry jako Petr Parléř a jeho syn Jan, který zemřel v roce 1406. Tehdejší stavební hutě založené při technicky unikátních stavbách středověkých katedrál, budovaných desítky i stovky let, byly předobrazem technických škol a později technických univerzit.
V době založení ČVUT v Praze vznikaly vrcholné stavby barokní architektury a urbanismu, jako kostel sv. Mikuláše na Malé Straně a další. V té době zde působili nejvýznamnější architekti baroka – Kryštof a Kilián Ignác Dienzenhoferové i Jan Blažej Santini Aichl a další, i nejvýznamnější sochaři, kteří se podíleli na barokní podobě ikonické pražské stavby – Karlova mostu a dalších staveb, jako Ferdinand Maxmilián Brokof, Matyáš Bernard Braun a další. Pro vrcholnou gotickou i barokní architekturu bylo totiž specifické, že se tehdy podařilo dosáhnout těsného skloubení excelentních výkonů stavitelství – architektury a čistě výtvarných umění – jako sochařství a malířství.
Gotické katedrály představovaly vrcholný „gesamtkunstwerk“, ale i „gesamttechnischewerk“ své doby. Obdivuhodná je rovněž dlouhodobá strategie a přitom kontinuita tvůrčího procesu a realizace katedrál a jiných staveb. Karlův most je unikátním příkladem postupné a dlouhodobé ideové a estetické transformace inženýrské stavby, postavené právě v době založení UK, která osazením soch po 350 letech dokončení mostu, právě v době vzniku ČVUT, dostala zcela novou dimenzi. Cesta po mostě se díky tomu stala nezapomenutelným náboženským, kulturním a sociálním, dnes i turistickým zážitkem.
Všechny zmiňované barokní stavby i umělecká díla přitom vznikla jako projev rekatolizace českých zemí, později jsme toto tvořivostí osvícené období českých dějin architektury a umění nazvali dobou temna. Přívlastkem temný bývala často označována i doba středověku.
Zmiňuji tyto paradoxy vývoje naší společnosti a kultury, abych upozornil na potřebu skromnosti našich ambicí soudit příkře minulost i přítomnost i na potřebu otevřenosti a zároveň odstupu při zkoumání a hodnocení okolního světa a při tvůrčí práci. Jde možná přímo o jednu z tvůrčích pracovních metod vědce, technika i umělce. Hledáte-li pravdu jako vědec a výzkumník, navrhujete-li stroj nebo dům jako inženýr či architekt nebo obecně, vyznáváte-li demokracii jako občan, nemůžete odmítat permanentní přítomnost pochybování o tom, čemu věříte. Pochybování vedené v rozumné míře je pramenem živé vody pro udržení víry a naděje i hledání pravdy.
Nemohu se v této souvislosti a v tomto prostoru zbavit asociací na kázání rektora UK Jana Husa a jeho slova „pravda vítězí“, která se v roce 1920 dostala na vlajku prezidenta Československé republiky – mimochodem ve stejném roce ČVUT získalo svůj dnešní název – a která v roce 1989 prezident Václav Havel transformoval do výroku „pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“.
Když Jan Hus v roce 1413 napsal „pravda vítězí“, jistě nepochyboval, že totéž platí o lásce k Bohu i bližnímu svému. A se slovem láska souvisí i výrazy – naděje a víra.
Překvapivost až provokativnost slov „pravda vítězí“ souvisí s tím, že toto tvrzení na první pohled odporuje zkušenosti. S odstupem času pravda skutečně vítězí, ale většinou až po letech. Její vítězství má velkou setrvačnost, protože lež má krátké, ale rychlé nohy, kdežto pravda vás dohání pomalu, ale snad i jistě.
A tím jsme se dostali do reality přítomnosti. Letos slavíme několik významných výročí novodobých dějin, která přímo nebo nepřímo ovlivnila i prostředí a kvalitu univerzit a vysokoškolské vzdělanosti v posledních letech.
Nejdříve vzpomenu jednu událost staršího data, která však latentně iniciovala novodobé změny. V tomto roce uplyne 75 let od uzavření českých vysokých škol během německé okupace, jako represe za bouřlivé oslavy výročí vzniku Československa 28. října a následně za pohřeb jedné z obětí, studenta Jana Opletala, 15. listopadu 1939.
Již 25 let nás dělí od sametové revoluce, která začala právě zásahem proti studentské demonstraci konané 17. listopadu 1989, tehdy k 50. výročí uzavření českých vysokých škol. Čtvrt století je dlouhá doba a neměli bychom se na předchozí nepřízeň osudu a absenci svobody nadále vymlouvat. Zároveň bychom neměli zapomínat a být vděční za tuto zásadní změnu, obnovení svobody slova, lidí, společnosti i akademického prostředí.
Ve vztahu k vysokoškolskému vzdělávání u nás však tehdy nešlo jen o obnovení akademických svobod a činnosti samosprávných orgánů univerzit a fakult, ale o zásadní změnu koncepce i intenzity rozvoje vysokých škol, která v západní Evropě, Severní Americe a Japonsku probíhala již od počátku 70. let. Vysokoškolské vzdělání si u nás až do té doby drželo tzv. „elitní“ charakter, v roce 1989 studovalo na vysokých školách jen 14 % populace. Během 90. let jsme jednostrannou podporou kvantitativních ukazatelů financování škol přešli do tzv. „masové“ fáze terciárního vzdělávání, s cílem dosáhnout 50 % podílu populace přijímané na 1. stupně VŠ, který však byl po roce 2000 překročen a dnes je počet přijímaných regulován pomocí financování VŠ na cca 2/3 populace. S tím souvisí i snaha uplatňovaná v posledních letech, posilovat kvalitativní kritéria při hodnocení a financování škol.
Letos nás dělí 15 let od vstupu do NATO, ale vysokých škol se bezprostředněji dotkly jiné dvě události té doby. V roce 1999 se ministři školství evropských a dalších zemí dohodli na harmonizaci evropského prostoru v oblasti vysokoškolského vzdělávání v tzv. Boloňské deklaraci, spočívající zejména v rozdělení vysokoškolských studií na tři stupně – bakalářský, magisterský a doktorský. Tento princip byl následně rázně implementován do legislativy ČR a kromě výjimek, realizován téměř u všech studijních programů.
Krátce předtím, v roce 1998 byl schválen nový zákon o vysokých školách, který otevřel prostor pro vznik soukromých vysokých škol a přinesl další odpoutání do té doby státních vysokých škol od přímého vlivu státu – zřízením veřejných vysokých škol a převedením státního majetku, do té doby školami jen spravovaného, na tyto samostatné subjekty. Novým zákonem byla také odstraněna ve světě zřejmě unikátní pravomoc součástí univerzity – fakult, které byly „sametovým zákonem“ o VŠ z roku 1990 povýšeny na samostatně hospodařící subjekty. V mentální rovině samostatnost fakult na některých univerzitách i fakultách stále přežívá.
Chceme-li se srovnávat s nejlepšími světovými univerzitami, musíme se naučit být jednou univerzitou a ne pouze volným sdružením nebo společenstvím fakult. Mluvím-li o jednotě univerzity ve 21. století, rozhodně nemusí jít o nějaký centrálně hierarchicky řízený model. Moderní forma jednotnosti může mít dnešní době odpovídající heterogenní podobu složitě provázané matice vztahů a vazeb, jejíž součásti však vždy jednají v duchu společných cílů.
Letos také oslavíme deset let od přijetí do Evropské unie, což mělo mimo jiné přímý dopad na strukturu některých studijních programů s regulovaným výkonem profese, jako jsou např. architekti, lékaři, právníci atd.
Připomínka těchto klíčových změn a dynamiky vývoje v pedagogické činnosti vysokých škol v posledních 25 letech by nebyla komplexní, kdyby nebyly zmíněny turbulence ve financování vědy, výzkumu a umělecké činnosti. Od přechodu na grantové systémy, dlouhodobější výzkumné záměry, střediska excelence, atd., atd. …
Právě vstup do EU roztočil ruletu investic do podpory vědy a výzkumu v nebývalém měřítku, ale zpočátku také nebývalým směrem, mimo tradiční centrum vědy a výzkumu v ČR. Akceptování těchto dosavadních pravidel podpory nás v budoucnu bude stát mnoho prostředků i energie. V oblasti rozvoje vědy a výzkumu naštěstí vstupujeme do nového období spolupráce s EU a ze strukturálních fondů budou moci čerpat prostředky i pražské univerzity.

Při této příležitosti bychom měli také novýma evropskýma očima a dnes již s dostatečným odstupem vyváženě hodnotit bohatou historii naší univerzity, jak český tak i německý element více jak třísetletého vývoje ČVUT v Praze.
Hodnotit tento překotný vývoj posledních 25 let se dá z různých pozic a postojů. Již jsem zde připomněl, že bychom se měli vyvarovat svodů dnešní doby a zaujímat jednoznačné soudy. Když si s odstupem uvědomíte rozsah, hloubku, razanci a rychlost změn i vývoje ve vysokém školství, zdá se mi hodno obdivu, že jsme tam, kde jsme.
V tomto prostředí, s tak často se měnícími základními podmínkami činnosti a preferencemi požadovaných priorit, není snadné být navigátorem na úrovni děkanů, natož rektorů. V dlouhodobém horizontu může být jedinou úspěšnou metodou ponechat naše senzory zaměřené na sledování dlouhodobých cílů a trvalých hodnot pohlcených a rozpuštěných v zamlženém prostředí současnosti. V oparu dílčích požadavků a aktuálních potřeb či výhod a zisků. I v současném překotném období vývoje by se univerzity měly nadále držet tradiční mety svého poslání – zodpovědnosti za kvalitu a vzdělanost absolventů i pedagogů a kvalitu výsledů vědecké, výzkumné a umělecké činnosti.
Dnešní heterogenní doba je spíše podobná rozmanité drobné struktuře středověké Evropy v časech založení Univerzity Karlovy, než absolutisticky spravované Evropě v době vzniku ČVUT. Dnešní univerzity si musí hledat podobu této heterogenní koexistence vedení a součástí i vnějších činitelů, jako si současná EU hledá podobu svoji integrity. Ta není předem daná, ale neustále ji definujeme a upravujeme, aby odpovídala našim společně sdíleným představám.
Pokud má takové „svobodné“ heterogenní a přitom jednotně cíleně reagující uskupení dobře fungovat, záleží velice na tom, jak a kdo zavádí a realizuje naše společné sdílené představy. Právě v tomto se mohou naše názory zásadně odlišovat. Je obtížné se dohodnout, pokud nevycházíme ze společných kořenů a nesledujeme společné cíle. Je obtížné se dohodnout, pokud zdůrazňujeme, v čem se lišíme, místo abychom hledali a v této rozhádané a roztěkané době pečovali a pěstovali to, co nás spojuje.

Děkuji za pozornost.
Autor: Kateřina Lopatová, 23.04.14 14:00
Návštěvnost: 11236 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.