Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
JAP
HLEDEJ v sekci     
Rozhovor s Adrianem Benepem
Jan Kristek
foto: Tom Kletecka
Adrian Benepe je v současnosti viceprezidentem neziskové organizace Trust for Public Land, která se věnuje akvizicím půdy a výstavbě parků. Od roku 2002 do roku 2012 byl ředitelem Odboru městských parků New Yorku v administrativě starosty Michaela Bloomberga. Pod jeho vedením došlo k největšímu rozšíření parkových ploch v New Yorku od 30. let minulého století, které má svůj základ v Bloombergově programu PlaNYC 2030. Je zodpovědný za zavádění kreativních modelů do financování parků a za nárůst spolupráce veřejného a soukromého sektoru formou PPP metod.
Kromě toho pracoval Benepe pro Městskou uměleckou společnost a newyorskou botanickou zahradu.
Rozhovor se uskutečnil 21. června 2013 v rámci festivalu reSITE v Praze.



Jan Kristek: Amanda Burden, ředitelka newyorského odboru městského plánování, ve filmu Urbanized říká, že její ambice jsou stejně rozsáhlé jako ty Roberta Mosese ve 30. letech. Vnímáte to také tak? Jaké jsou ambice New Yorku v oblasti parků? Co se od 30. let změnilo?

Adrian Benepe: Ambice máme podobné v tom smyslu, že chceme vytvořit velké množství parků. Podmínky a prostředky jsou ale velmi rozdílné. V první řadě jsou to finance. Ve 30. letech, když se systém parků - co do rozsahu - ztrojnásobil, New York dostával ještě peníze od federální vlády. Bylo to v období Velké hospodářské krize, kdy byla zavedena Work Progress Administration (Správa pro podporu zaměstnanosti - pozn. př.). Vynakládali peníze na to, aby zaměstnali nezaměstnané lidi. Byla to příšerná krize, ale New York byl natolik chytrý, že tyto peníze investoval do parků, dálnic a mostů. Většina peněz, které Robert Moses utratil za stavbu parků v první polovině 30. let tedy pocházela od federální vlády.
Dnes už nedostáváme na výstavbu parků od federální vlády žádné peníze. Dnes jsou to peníze, které pocházejí z kapes newyorských daňových poplatníků, což pro starostu New Yorku znamená závazek. Musí obhájit, že parky jsou pro město dobré a vyplatí se do nich investoval miliardy dolarů. Takže to je první rozdíl: dolary z daní místních obyvatel místo dolarů od federální vlády.
Za druhé, ve 30. letech jsme neměli komunitní plánovací výbory, neměli jsme ekologická hodnocení, neměli jsme zprávy o dopadu na životní prostředí a ostatní podobné hodnotící orgány - nebylo zde tolik byrokracie. Když jste chtěli vybudovat park, vybudovali jste park. Když jste chtěli vybudovat park a dálnici u řeky, kterou jste potřebovali zavézt, zavezli jste řeku. Chtěli jste vybudovat pláž a zasypat mokřady? Zasypali jste mokřady. Mohli jste to prostě udělat. Něco takového už dnes udělat nelze. Musíte projít různými hodnoceními, musíte se ohlížet na názor místní komunity a nemůžete stavět v místech, kde protéká řeka, protože to nedovolují ekologické regulativy. Dnes je daleko komplikovanější plánovat a dotáhnout věci do realizace. Musíte se pokusit dosáhnout jakéhosi konsensu. Jen velmi zřídka staví město New York něco, co lidé nechtějí.
Obecně se staví věci, které jsou předem připravené s lidmi, s lokální komunitou, která se k návrhu vyjádří a řekne tohle chceme a tohle nechceme. Takže dnes vycházejí návrhy ze širšího konsensu. Obecně vzato, lidé v New Yorku i v jiných městech parky chtějí a souhlasí s tím, aby jejich peníze - peníze z daní - byly na parky vynakládány. Nelze to říci úplně o všech městech, ale o většině ano. Vezměme například organizaci, pro kterou momentálně pracuji - The Trust of Public Land. Část naší práce spočívá v komunikaci s občany a místními organizacemi ve městech i venkovských oblastech... jak to vysvětlit... existují věci, jako jsou emise obligací, u kterých občané mohou hlasovat, zda prostřednictvím malého zvýšení daní zaplatí nějaký velký projekt. Třeba sto dvě stě miliónů dolarů na postavení parku. Jedná se o tzv. "vázané obligace" (Bond Resolution - obligace vázané na specifický účel - pozn. př.). Naše organizace dělá poltickou práci, kdy se snaží přesvědčit občany, aby tyto obligace schválili. V 85% případů emisí obligací, ve kterých jsme byli zaangažováni, hlasovali lidé pro zvýšení daní za účelem výstavby parků nebo akvizice půdy.
V současné době vláda daleko více spolupracuje s občany a s lokální komunitou než v éře Roberta Mosese.

„Všem Newyorčanům zajistíme maximálně desetiminutovou docházkovou vzdálenost do parku“ – z programu PlaNYC 2030 iniciovaného starostou Bloombergem v roce 2007, který si kromě jiného klade za cíl „zlepšit kvalitu života pro všechny Newyorčany.“ Zelená = docházka do parku do deseti min., Oranžová = parkové plochy vybudované od roku 2007, Šedá = docházková vzdálenost do parku je více jak deset min. Zdroj: PlaNYC 2030

Alexandros Washburn, hlavní urbanista New Yorku, popsal minulý rok zde na reSITU starostu Bloomberga jako starostu, který se řídí konkrétními daty. Co to podle vás znamená? Jak se spolupracuje se starostou Bloombergem?
Tak je to pravda v mnoha případech. Například United States Forest Service, vládní agentura která dělala studii o hodnotě stromů v ulicích New Yorku, prokázala, že návratnost každého investovaného dolaru, jenž město investuje do výsadby a údržby stromů na ulicích a chodnících, je pět dolarů a padesát centů. A odkud se tato návratnost bere? Pochází z nárůstu hodnot nemovitostí, protože nemovitosti v okolí ulic se stromy jsou hodnotnější. Pochází z redukovaných výdajů za vytápění a klimatizaci, protože stromy poskytují stín a ochlazují. Pocházejí ze zadržené srážkové vody a z redukce znečištění. Vše výše jmenované má hodnotu.
Podívali jsme se na to a řekli starostovi: za každý dolar, který investujeme do stromů, se nám vrátí dolarů pět, protože město je lepší, zdravější, čistější a krásnější a nemovitosti jsou hodnotnější. A starosta pochopil, že stromy jsou nejen krásné, ale také hodnotné. Myslím, že obecně jeho názor je, že parky jsou dobrá věc a že nelze mít dobré město bez dobrých parků.
Jak se komunita stává díky elektronické komunikaci globálnější, lidé si mohou vybírat, kde budou žít. Nemusejí žít vedle burzy, vedle Wall Street. Mohou žít v Šanghaji, nebo v Hongkongu, nebo v Londýně a veškeré své obchody provádět elektronicky. Ale oni si vybírají život v New Yorku, protože má kulturní vyžití, má muzea, balet a operu a také protože má skvělé parky, kam můžete jít venčit psa, projít se, nebo se projet na kole. V New Yorku bývalo zvykem, že byznysmeni uzavírali své obchody při hraní golfu. Šli ven, hráli golf a uzavírali obchody. Dnes mladí byznysmeni a mladí investiční bankéři sednou na kolo za deset tisíc dolarů a jezdí kolem Central Parku. Nechtějí jet za město a hrát golf, chtějí dělat něco aktivního. Chtějí lézt, jezdit na kajaku nebo na kole a na to všechno je potřeba park. I chudí lidé mají svůj zájem v parcích, protože nemají vlastní zahradu. Stejně tak střední třída - aby děti měly kde cvičit. I bohatí lidé, kteří mají domek na vesnici nebo na pláži chtějí mít krásné parky. Starosta říká, že buďto můžeme dále přitahovat lidi, aby přišli žít do New Yorku, nebo můžeme říct, že už to stačí a že už není co zlepšovat. A mezitím Čína utrácí miliardy dolarů na výstavbu parků, Londýn staví nové parky, Paříž staví nové parky a my musíme soutěžit na globální úrovni s ostatními městy o lidi, kteří sem přijdou žít, nebo přijedou jen jako turisté. Lidé přijíždějí do New Yorku, protože chtějí vidět Central Park nebo High Line. Říkám tomu ekoturismus. Nezajímají je jenom divadla nebo obchody, chtějí také sednou na kolo a projet se po nových cyklistických stezkách nebo na kánoi. Je to mnohem aktivnější způsob turismu.

V 70. letech byl Bryant Park přezdívaný „Parkem jehel“ (Needle Park), což byla narážka na rozsáhlé užívání a prodej drog. Podle New York Times sloužil běžně k „poflakování ztroskotanců a ožralů, drogových dealerů a karetních hráčů.“ Zdroj: Bryant Park Corporation

To co se dnes s některými parky v New Yorku děje má své kořeny už v 70. letech. Například v tom, co se odehrálo v Bryant Parku...
Bryant Park je zajímavý, protože v 70. letech byl v úpadku a byl především děsivým místem plným drogových dealerů, nebezpečný a zchátralý. Bryant Park je ve středu obchodní čtvrti, ve středu města, a řada místních podniků se spojila - i New York Times na tom měly svůj zájem, protože jejich kanceláře byly pár bloků odsud - a řekla, že pokud s tím město něco neudělá, tak oni ano. Hlasovalo se o vytvoření Business Improvement Districtu (městská oblast částečně nebo zcela spravovaná soukromými subjekty, především ve smyslu veřejného prostoru - pozn. př.), což znamenalo, že všichni vlastníci nemovitostí museli platit zvláštní daň, ze které se financovala nezisková společnost. Tato nezisková společnost pak dala park dohromady. Byl to velmi důležitý symbol pro město, že se z parku ve středu města stalo místo, kam rádi zajdete, oproti místu, kterému se raději vyhnete. A náhle okolní nemovitosti i park nabyly na hodnotě. Bývaly doby, kdy jestliže jste žili u parku a park byl nebezpečný, plný kriminality, graffiti a odpadků, vaše nemovitost nebyla tak hodnotná jako jiné nemovitosti. Dnes, když žijete u parku, je vaše nemovitost naopak hodnotnější. Studie to prokázaly.
Bryant Park byl jedním z prvních veřejně-soukromých partnerství. Obchodní komunita a vlastníci nemovitostí se začali angažovat a podporovat život v parku a dnes už do parku nesměřují žádné veřejné peníze. Bryant Park je částečně financován vlastníky přilehlých nemovitostí a zbytek pochází z restaurací, kaváren a pořádaných akcí. Přináší to pár miliónů dolarů ročně. To není něco, co lze udělat všude. Ve skutečnosti to ani není dobrý model pro plošné použití, ale pro Central Business District (centrální obchodní čtvrť) je to vcelku dobrý model. Můžete investovat, protože jste schopni přivést na provoz parku soukromé peníze a město tak nemusí utrácet peníze své. Stejně tak v Central Parku dnes město neutrácí mnoho peněz. Téměř všechny peníze jdou ze soukromých zdrojů, takže můžeme městské peníze utrácet v parcích v Bronxu a v Brooklynu, které nemají soukromou podporu.

Roku 1980 byla prominentními Newyorčany (mimo jiné rodinou Rockefellerů) založena a financována společnost The Bryant Park Restoration Corporation, jejímž cílem bylo „přivést lidi zpět do parku a zároveň zkoumat, jakým způsobem generovat zisk.“ Po designových úpravách, kdy byl park snížen na úroveň okolních ulic, zbaven nízkých keřů, kdy byla zavedena soukromá bezpečnostní služba a aplikována tzv. Teorie rozbitých oken (Broken Windows Theory), stal se park oblíbenou destinací bílých límečků z okolních mrakodrapů. Ceny přilehlých nemovitostí vylétly nahoru a jméno Bryant Park se stalo brandingovou značkou okolních hotelů. Foto: Kevein Jarret (Creative Commons)

Co se v Bryant Parku od té doby změnilo?
Město dávalo Bryant Parku peníze, myslím, že to bylo okolo půl miliónu dolarů ročně, ale Bryant Park byl tak úspěšný, že město pochopilo, že není nutné do něj déle investovat. Takže město přestalo vydávat veřejné peníze - to je jedna věc, co se změnila. Druhá věc, co se změnila, je, že jsme viděli, že tento model může fungovat i jinde, takže dnes máme i jinde Business Improvement Districts, přičemž některé z nich pomáhají parkům nebo se o ně pomáhají starat. Co ale, myslím, byla největší změna, je, že tam dříve pořádali dvakrát do roka velkou módní přehlídku, což přinášelo parku hodně peněz. Také to ale park na šest týdnů dvakrát v roce uzavřelo. I přes to, že přehlídka přinášela peníze, člověk který měl Bryant Park na starosti řekl, že už tam přehlídky nechce. Město požadovalo, aby tam přehlídky zůstaly, protože je to dobré pro obchod a turismus, ale jeho správce trval na tom, že už je tam nechce a že nesejde na tom, jestli ztratí dva milióny dolarů ročně. Chtěl prostě park pro lidi, chtěl tam mít kluziště a podobné věci, takže město muselo přesunout přehlídky jinam. Dělalo to dva milióny dolarů ročně, které musely být hrazeny z restaurací, kaváren a jiných akcí. Jedním z problémů je, že když všechny peníze na provoz parku pocházejí ze zisků okolních restaurací a pořádaných akcí, hrozí, že komerce převládne a člověk stráví většinu času využíváním parku komerčním způsobem. Takže park přestane být veřejnosti k dispozici. Je proto potřeba zajistit rovnováhu a vedení města musí mít vždy konečné slovo. V případě veřejně-soukromého partnerství je to jedno z pravidel: konečné ano nebo ne pro jakoukoliv událost, která se zde odehrává náleží městu, protože město se zodpovídá daňovým poplatníkům a nikoliv soukromým organizacím. Proto někdy vzniká napětí. Bryant Park například řekne, že tam chce mít takovou nebo takovou akci, protože chce vydělat peníze; my ale odpovíme, že je nám líto, protože tahle akce zabírá park až příliš a proto ji nelze provést.

Business Improvement Districts jako formy veřejně-soukromých partnerství jsou často kritizovány jako nedemokratické a koncentrující moc okolo komerčních lobbistických skupin. Co si myslíte o nedávném sporu o provozování umění v newyorských parcích?
Je celkem zajímavé, že ve velkých lidnatých městech, kde je hodně turismu, mají lidé příležitost vydělávat peníze ve veřejných prostranstvích - na chodnících, v parcích... Do New Yorku přijíždí ročně padesát miliónů turistů a člověk může mít něco, co lze prodat, nebo třeba hrát hudbu a vydělat tak peníze. Může mít něco, co vypadá jako umění, možná své vlastní umění, nebo umění někoho jiného, jako třeba pohledy nebo cédéčka. Otázka ale je, komu parky náležejí? Pokud bych chtěl do parku vstoupit já, Adrian, a chtěl bych něco prodávat, třeba i na chodníku, je v pořádku, že zaberu tento veřejný prostor pro můj vlastní profit, bez toho, aniž bych cokoliv zaplatil městu? Já si opravdu myslím, že ne, protože to je půda, která náleží všem. Protože pokud řekneme, že je to v pořádku pro jednoho, pak velmi rychle bude každý chodník plný lidí, kteří něco prodávají. Historicky, když chtěl někdo něco prodávat v parku musel si obstarat povolení a musel platit peníze za pronájem a obvykle poskytoval nějaký druh služeb. Prodával jídlo, pití, nebo něco pronajímal. Později byl schválen zákon, který říkal, že pokud na ulici někdo prodává svojí vlastní psanou práci, např. báseň, tak nepotřebuje od města oficiální povolení. Řada rozhodnutí soudu rozšířila tento koncept na základě prvního dodatku americké ústavy zjednodušeně tak, že pokud někdo prodává jakýkoliv druh výrazového materiálu, který může být něco jako umění, tak také nepotřebuje povolení.
Dnes to znamená, že v některých parcích jsou stovky prodejců, kteří prodávají trička s malým uměleckým motivem, nebo cédéčka nebo knihy, a vše pro soukromý zisk. Zabírají veřejný prostor a neplatí nic městu, takže v konečném důsledku privatizují veřejný prostor. Lze říci, že jeden umělec je v pořádku, že je to pěkné, ale sto umělců již v pořádku není, protože velmi rychle z parku nic nezbyde a procházet se parkem bude jako procházet se nákupním centrem. Je třeba vymezit nějaké hranice. Takže co se dnes v New Yorku děje, je to, že se v parcích prodávají "výrazové materiály" bez nutnosti povolení a bez nutnosti městu platit. Prodavač hotdogů  platí městu sto tisíc dolarů ročně a prodavač umění neplatí nic. A z peněz, které prodavač hotdogů zaplatí jsou hrazeny městské služby. Dobře, soud říká, že umění je v pořádku, ale my říkáme, že v přelidněných parcích lze mít pouze čtyři umělce ročně a park musí být otevřen pro veřejnost. To samé platí, když někdo dělá hudbu za peníze. Je sice pěkné když chcete poslouchat jazzovou kapelu, ale možná jí taky poslouchat nechcete. Nemáte na výběr, protože jazzová kapela je na místě a po dvě stě metrů ve všech směrech jste nuceni poslouchat hudbu. Ta kapela v podstatě říká: nám to tu patří! Tenhle park je teď náš! Pro lidi, kteří chtějí slyšet jazz je to v pohodě, turisté si to užívají. Lidé, kteří tu ale denně žijí říkají: každý den, když jdu do parku, tak chci slyšet zpívat ptáky a chci pryč od hluku. Pak jdou do parku a hraje tam kapela, protože může vydělat nějaké peníze z příspěvků od kolemjdoucích. Trocha hudby je v pořádku, ale deset kapel dvacet čtyři hodin denně... lidé, kteří zde žijí a platí daně, nemají kam jít. Možná dvě hodiny denně mohou lidé provozovat hudbu, ale po zbytek dne mohou naslouchat hudbě přírody. Je třeba najít rovnováhu pro všechny tyto potřeby, protože všechny jsou dobré, ale přespříliš dobrého je špatně. Existuje na to teorie: tragédie obecní pastviny. Pastvina je náš veřejný prostor ve městě, ve starém městě, je to prostor zatravněný a když sem na pastvu přivede někdo svoji ovci, krávu nebo prase, tak je to v pořádku. Ale když sem přivede sto lidí pást své krávy, tak brzy z trávy zbyde jen bláto. Jeden člověk prodávající umění je v pořádku, ale když sto lidí začne prodávat umění, tak park nebude ani vidět.

High Line: Jeden z newyorských vlajkových parků a prominentních projektů realizovaných za starosty Bloomberga. Rekonverze opuštěné zásobovací dráhy v 2,5 km dlouhý lineární park se stala rozbuškou nebývalého rozvoje v původně staré industriální́ čtvrti, a to paradoxně v době, kdy developement v ostatních částech Manhattanu byl v hlubokém útlumu kvůli ekonomické krizi. Ceny některých pozemků kdysi opuštěné časti města vylétly až na dvojnásobek běžné ceny stavebních parcel na Manhattanu a v hlavách developerů se začaly rodit nové plány nových projektů ve spolupráci s architekty jako jsou např.: Jean Nouvel, Robert A. M. Stern, Shigeru Ban, Renzo Piano a další. Vlevo na obrázku září budova IAC od Franka Gehryho. Foto: Kristine Paulus (Creative Commons)

Dalo by se říci, že současný model obnovy parků v New Yorku funguje tak, že se z veřejných financí zaplatí rekonstrukce parku a designová vylepšení, která mají přilákat soukromé investory, kteří ze svých obchodů a zisku z nemovitostí v okolí zaplatí jeho budoucí údržbu?
Ve velmi omezené míře. V New Yorku a většina parků v Americe je z 95% procent udržováno, zlepšováno a zabezpečováno z veřejných daní prostřednictvím parkových odborů. Někdy najmou soukromého zahradního architekta nebo designéra, ale vše je prováděno veřejně. Ve velmi malém množství případů, možná deset parků v celém New Yorku, a New York má stovky a stovky parků, existuje nějaký významný druh veřejně-soukromého partnerství. A neexistuje na to jeden jednoduchý návod.
Například v Central Parku, byla před třiceti lety ustanovena Central Park Conservancy, která začínala  pozvolna a velmi neformální cestou. Byli to jen dva nebo tři lidé, kteří šli a najali mladé zahradníky, protože se tam žádná zahradnická činnost nekonala a po malých krocích si nabírali víc a víc práce. Nejprve byl Central Park za sta procent placen veřejně a pak začal narůstal soukromý sektor s dobrovolnými soukromými příspěvky a konečně po patnácti nebo dvaceti letech tyto prostředky vystačily na téměř veškerou údržbu parku včetně kultivace a zahradničení, obnovy monumentů, čištění a programu.  Central Park Conservancy má tři sta zaměstnanců placených ze soukromých příspěvků, což je asi dvacet až třicet miliónů dolarů ročně. A to se všechno nejprve dělo neformálně. Nakonec si řekli: moment. My sháníme všechny peníze, staráme se o park a město žádné peníze do parku nevkládá. Potřebujeme nějakou úmluvu. Podepsali smlouvu s městem a stali se tak zmocněným managementem parku. Central Park je dnes tedy spravován Central Park Conservancy, což je nezisková organizace. Její prezident se ale zodpovídá komisaři parků a jeho radě, takže Odbor parků má vždy poslední slovo k tomu, co se v parku děje. Odbor parků určuje pravidla. Odbor parků rozhoduje, zda se tam odehrají nějaké akce nebo protesty nebo koncert. Není to Central Park Conservancy.
Podobný model je v Prospect Parku, na High Line, v Battery Parku a v pár dalších parcích a pokaždé se případ od případu trochu liší. Existuje pouze několik parků, kde jsou veškeré náklady a údržba financovány soukromě. Ve většině parků je vše hrazeno veřejností. Někdy obdržíme malé množství soukromých peněz, ale častěji přijdou dobrovolníci, kteří přispějí svým časem. Takže model, který jste zmiňoval, funguje pouze tehdy, když je k dispozici kritické množství lidí ochotných finančně přispívat. A obvykle to nejsou developeři z okolí, ale soukromí občané, kteří mají park v oblibě. Chtějí jej podporovat a pamatují si, že ještě před třiceti lety byl park ve velmi špatném stavu.
Odlišným případem jsou jiné dva parky v New Yorku: jeden je Brooklyn Bridge Park a druhý je Hudson River Park. V těchto případech vlastnilo město rozsáhlé veřejné statky, jako je infrastruktura nábřeží, mola a doky pro odbavení zboží. Lodě připlouvaly a odplouvaly a město nebo stát na tom vydělávaly díky veřejnému vlastnictvím těchto mol. Inu, zboží a lodě odešly a přemístily se do New Jersey do Deepwater, a zde zbyla chátrající opuštěná mola. S rozsáhlou podporou místních občanů a zvolených zástupců byla tato zanedbaná nábřeží draze proměněna v parky. Stovky miliónů dolarů v každém z příkladů. Čtyři sta v jednom případě a čtyři sta ve druhém. Veřejný majetek, který vydělával peníze, byl proměněn z výdělečné operace na park, kde se utratí stovky miliónů dolarů. A nábřežní parky jsou velmi, velmi drahé na provoz a údržbu, kvůli účinkům vln a přílivu, které neustále erodují mořské hráze. Dohoda tedy zněla: my odstraníme tento veřejný majetek a proměníme jej v park. Utratíme za to stovky miliónů dolarů, ale už nemáme peníze na jeho údržbu. Proto tady a tam vezmeme z parku malé části a tyto části budou vydělávat peníze - místa produkující zisk. Takže tu jsou nějaké restaurace, tam jsou nějaké obchody nebo velké fitness centrum. V Brooklyn Bridge Parku bylo deset procent pozemku vyhrazeno pro rezidenční budovy a hotel a všechny peníze z této obchodní činnosti půjdou na údržbu parku.
To jsou modely pouze pro tyto dva parky a nebudou fungovat nikde jinde, protože pro hotel nebo rezidenční bydlení musí být park úspěšný, musí to být místo, kam lidi rádi zajdou a musí to být pohodlné. Takže to nebude fungovat v Severním Bronxu ale pouze v centru Brooklynu nebo v centru New Yorku. Toto jsou kreativní modely, které doplňují veřejnou činnost. Většina investic do veřejných parků v New Yorku je veřejná. Pět set miliónů veřejných dolarů ročně na výstavbu nových parků a rekonstrukci starých parků a tři sta miliónů dolarů ročně na jejich údržbu. Vše z veřejné pokladny.

Hudson River Park: V roce 2001 byl dokončen West Side Highway Replacement Project, kdy mohutná struktura nadzemní dálnice postavená za doby mocného „Power Brokera“ Roberata Mosese byla zdemolována a nahrazena pozemním „bulvárem“. Paralelně s tím byla starostou Giulianim iniciována rekonverze západního nábřeží Manhattanu v parkové prostory, což je nejrozsáhlejší projekt výstavby parku od vzniku Central Parku. Foto: Scott Dunn

Pokud vás dobře chápu, tak jste velkým zastáncem veřejně-soukromých partnerství. Věříte, že forma veřejně-soukromých partnerství při zprávě parků je modelem budoucnosti?
Pevně v to doufám. Doufám, že to tak zůstane, protože parky v New Yorku se začaly zlepšovat až po příchodu veřejně-soukromých partnerství. S tím, jak se dal do pořádku Central Park a Bryant Park, zvedlo se i očekávání veřejnosti. Lidé chtějí, aby všechny parky byly stejně příjemné a proto i volení zástupci a starosta městské rady chtějí mít ostatní parky krásné a investují do nich veřejné peníze. Tou nejdůležitější věcí na veřejně-soukromých partnerstvích ale nejsou peníze, nýbrž fakt, že občané, stovky občanů, tisíce občanů, všechny tyto neziskové skupiny, mají správní radu. Jedná se asi tak o dvacet nebo třicet důležitých lidí z New Yorku, o byznysmeny, obchodníky a právníky, o lidi, kteří vydělávají hodně peněz a věnují správní radě svůj volný čas. Všichni tito lidé jsou dnes zapojeni do života parku. Když současný starosta odejde, může příští starosta říct, že ho parky nezajímají, že se o ně nebude starat, protože se musí starat o jiné důležité věci, jako je dostatek bydlení, doprava, bezpečnost a na parky prostě nejsou peníze. Tito lidé jsou ale do parků psychologicky zainteresováni a zůstanou zde, i když nějaký starosta odejde. To oni připomenou příštímu starostovi, aby raději vynakládal peníze na parky, aby na ně nezapomínal, protože parky jsou pro ně důležité. A kamkoliv tento starosta půjde, bude potkávat ředitele banky nebo ředitele něčeho jiného, prostě lidi, kteří jsou dnes součástí této armády zúčastněných, kterým na parcích záleží a zajištují jejich kontinuitu. Když máte za partnera neziskovku, tak i když se mění vlády, ona zůstává. Dříve parky procházely cykly "nahoru, dolů, nahoru, dolů," nebo "úpadek, obnova, úpadek, obnova." Soukromě-veřejná partnerství dnes zajišťují, že nenastane fáze úpadku.

Mluvíte o nestálosti politických reprezentací a o zajištění kontinuity. Nemůže se ale stát, že pokud parky budou závislé na soukromých financích, i ty se jednoho dne změní a šipka soukromých investic bude směřovat jiným směrem?
To je naprostá pravda. To je něco, co se snažím všem říkat, totiž to, že všichni lidé, kteří přinášejí peníze pro parky, dobrovolníci, i lidé kteří jsou součástí velkých uskupení pro parky, nejsou nikým nuceni něco takového dělat. Neexistuje zákon, který by říkal, že tato banka musí dávat svoje peníze do parku, protože je vše dobrovolné. Pokud někdo bude mít pocit, že existuje něco důležitějšího, na co by mohl vynakládat své peníze, nebo že není příliš vítán, nebo že mu někdo říká, co by se svými penězi měl dělat, tak řekne, kašlu na to! Nebudu své peníze věnovat Central Parku, ale dám je raději Kolumbijské univerzitě, nemocnici Mount Sinai, nebo newyorskému baletu. Je tady mnoho jiných neziskových organizací, které jsou závislé na soukromých darech.
Někteří newyorští politici tvrdí, že není fér, že všechny tyto soukromé peníze směřují do Central Parku, že některé z nich by měly jít i do parků jiných. To sice může znít pěkně, ale jsou to přece jen soukromé peníze. Peníze lidí, kteří se rozhodli dát je Central Parku. A když půjdou soukromé peníze Central Parku, mohou jít veřejné dolary do parků v Bronxu. Jeden politik navrhoval, aby 20% z každého dolaru, který jde do Central Parku, šlo do parků jiných. Nuže lidé, kteří peníze věnují, si řeknou: kašlu na to! Raději dám své peníze nemocnici Mount Sinai, protože ti mi neříkají, jak mám své peníze utrácet. Nakonec všichni tito lidé odejdou a hádejte, z čeho se bude muset Central Park platit potom. Z daní! Ale my nemáme dostatek peněz z daní na financování Central Parku. A pokud vezmete dvacet pět miliónů soukromých dolarů a nahradíte je dvaceti pěti milióny dolarů z veřejných peněz, bude to dvacet pět miliónu dolarů, které bude nutné vzít z parků v Bronxu a Brooklynu a dát je zpět do Central Parku. Pro politiky by bylo velmi pošetilé myslet si, že mohou říkat lidem kam musí dávat své dobrovolné příspěvky. Věřte mi, nezkoušejte říkat bankéři, že nesmí dát své peníze tam, kam chce. Ještě jednou zdůrazňuji, celé je to dobrovolné.
Takže máte pravdu, tento problém existuje, ale člověk musí chápat jak věci fungují. Často připomínám: raději na tyto lidi buďte milí, protože když odejdou, tak co budete dělat? Zvednete daně? Politici obvykle nezvyšují daně, takže seberete peníze nějaké jiné čtvrti z okolí Central Parku?

Zapojují se kromě vlivných donorů do obnovy parků i běžní obyvatelé?
Toto je velmi důležité. Myslím, že je to ještě důležitější než lidé darující peníze. V New Yorku je přibližně polovina parků, řekněme sedm až osm set parků, které jsou spojeny s nějakou dobrovolnickou skupinou: přátelé Haffen parku, přátelé toho a tam toho parku, obvykle rodiče s dětmi, nebo lidé v důchodovém věku, kteří mají o park zájem, utvoří asociaci, kde hlasují a dobrovolně vykonávají služby v parcích. Mohou například sázet květiny, prořezávat stromy, natírat lavičky, v některých případech ráno a večer otevírají a zavírají hřiště, uklízejí, přetírají graffiti - stávají se z nich ochránci parku. Žijí přes ulici a jsou v údržbě parku zainteresováni. V období přerozdělování peněz jdou za místním radním a řeknou, že chtějí peníze na opravu hřiště nebo na výstavbu nové stezky, nebo že potřebují nové WC, a tak část veřejných peněz, hlavně v případě malých hřišť, pochází ze zvláštních přídělů místních radních. Každý radní má pět až deset miliónů dolarů, které může přidělit školám, na bydlení, na dopravu a v mnoha případech na žádost veřejnosti přidělí dva milióny na park, protože lidé, jeho voliči, žijí v jeho okolí a je pro ně důležitý. Kdo požaduje peníze? Jsou to právě skupiny, které se o park starají. Skupiny, které dobrovolně odpracují stovky a tisíce hodin každý týden.
Toto obzvláště dobře funguje v případě komunitních zahrad, kterých je pod Odborem parků tři sta. Jsou kompletně spravovány dobrovolníky, kteří zde pěstují zeleninu, jídlo a květiny - jedná se ale o veřejné pozemky. A znovu, jsou to místní lidé, kteří zaručují, že se stav parků opět nezhorší. Píší dopisy, posílají emaily, podepisují petice, volají místním radním a stávají se jim osinou v zadku. Jsou třískou v oku, která jim neustále připomíná: "A co náš park? Nezapomněl jste na náš park?" Jsou součástí armády, která zůstává. Radní přicházejí a odcházejí - existují zde limity, takže nelze zůstat radním na věky - ale místní lidé zůstávají.
O co politikům jde? Jde jim pouze o hlasy. Jde jim pouze o to, kdo pro ně bude hlasovat příště, a chtějí mít jistotu, že budou zvoleni znovu. A možná, když se o místní park postarají, investují do něj peníze, přestřihnou pásku a vyfotí se s místní skupinou, tak budou znovu zvoleni. Je to trochu cynické, ale je to pořád lepší než shánět si peníze sám.

Existuje pro dobrovolníky a neziskové organizace nějaký pevný právní rámec? Podepisujete s nimi smlouvy?
Ne vždy. Vlastně zřídka. S lidmi, kteří udržují park oficiálně, jako je tomu u veřejně-soukromých partnerství jako Central Park, Prospect Park Alliance nebo Friends of High Line, kteří seženou milióny dolarů a poskytují údržbu a program, s těmi pak máme smlouvu. Pak je třeba stanovit, že pokud se stane něco špatného, oni nebudou žalovat nás a my nebudeme žalovat je, je třeba stanovit minimální standardy, které je nutné plnit. To vše musí být dojednáno smluvně.
S místními dobrovolnickými skupinami obecně smlouvy nepodepisujeme. Může zde být schvalovací dopis, který říká, kdo je oficiálním dobrovolníkem pro park nebo pro malé hřiště, které může být udržováno místní dětskou sportovní ligou. Sekají například trávu za drobnou dohodu: pokud budete udržovat trávník, pak můžete využívat hřiště dvanáct hodin týdně pro své účely a po zbytek času bude hřiště přístupné veřejnosti. Pak zde existuje forma velmi mírného schvalovacího dopisu, ale ve většině případů se prostě jedná o gentlemanskou ústní dohodu. Na newyorském Odboru parků máme kancelář, která se věnuje pouze dobrovolníkům. Program se jmenuje Partnerships for Parks (Partnerství pro parky - pozn. př.) a jeho lidé chodí do terénu a trénují ostatní "jak se stát dobrovolníkem". Existují zde malé granty, které posilují postavení místních komunit a podporují výuku toho, jak se stát větší a lepší dobrovolnickou skupinou.
V konečném důsledku ale odpovědnost za údržbu parků vždy náleží městu a Odboru parků. Takže když nějaká skupina řekne, že se o park postará a neudělá to, musí se postarat město. Jen u komunitních zahrad existuje rozdíl. Město jim neposkytuje žádnou kontinuální péči a pokud se o zahrady lidé přestanou starat, pokud přestanou zahradničit a zahrada se promění ve skládku odpadků, tak jim ji odebereme a nabídneme ji jiné skupině. Pokud se nenajde nikdo, kdo by zahradu udržoval, tak zde postavíme například bydlení, protože bydlení zrovna potřebujeme. Takže komunitní zahrady musí být udržovány dobrovolníky a u všech ostatních parků je sice pěkné mít pomoc, ale konečná odpovědnost zůstává na městu, které musí zajistit, že zůstanou čisté a bezpečné.

Děkuji za rozhovor.
Zdroj: Jan Kristek
Vložil: Jan Kratochvíl, 25.12.13 22:20
Návštěvnost: 2472 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.