Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
JAP
HLEDEJ v sekci     
Antonín Engel: Inaugurační přednáška na Škole architektury při Vysokém učení technickém v Praze
(Předneseno dne 17. ledna 1922)
Pánové!

Dovolte, abych k Vám, jako k svému nastávajícímu posluchačstvu, promluvil několik slov při dnešní své nástupní přednášce! Úřad akademického učitele je zajisté jedním z nejčestnějších, jež mohou býti údělem prostého občana republiky, avšak kromě cti, již přináší, nese s sebou velikou tíhu povinností a odpovědností, zvláště jestliže je nastoupen, jako právě v dnešní době, za okolností do značné míry mimořádných. Musím žádati za strpení a vyslechnutí obšírnějšího výkladu o tom, v čem spatřuji mimořádnost okolností, a z toho vyplývající zvýšenou míru povinností se své strany jako učitele.
Nechtěje se nikterak zabývat tím, co předcházelo mému jmenování, přikročím ihned k věci a pokusím se nejprve stručně rekapitulovati vývoj krise, v níž se současná architektura od počátku tohoto století nachází. Při oslavě dvacetiletého trvání Vašeho odborného spolku měl jsem již příležitost na vývoj za tuto dobu poukázati. Jest Vám asi známo, že od vzniku tak řečené moderny prodělala současná architektura nejrůznější fase vývojové, od počáteční secese k wagnerovskému konstruktivismu, od materiálového naturalismu k im- a expressionismu, pak kubismu atd., aniž by kterýkoliv z těchto „směrů“ byl na trvalo zakotvil a déle se při životě udržel než do příchodu následujícího nového. Efemémost těchto zjevů, jejich takřka jepicí existence je na bíledni, a svědčí jen o oprávněnosti slova krise. Neklamou-li veškeré příznaky doby, zdá se, že nabývá vrchu přesvědčení, že touto cestou nedojde se cíle. Jistě také proto, že mnohé ze jmenovaných pojmů byly příliš povrchně přejaty z ostatních méně tektonických oborů umění, bylo tu snahou dojiti cíle cestami neodpovídajícími tektonické povaze architektury, že ukvapeně spělo se za cílem dosažení nové formy daleko dříve než nejen nejzávažnější složky tvoření architektonického, ale i nejprostší podmínky pouhé existence tohoto umění dovolovaly. Jakkoliv to zní paradoxně, lze i zde mluviti o jistém vnějškovém na kvap se zrodivším formalismu, jehož účinky namnoze stejně rušivě zasáhly do zdárného architektonického dění, zcela obdobně, jako tomu bylo u formalismu, opřeného o období historická. Rozdíl však je ten, že rychlým střídáním tvarového chápání, namnoze protichůdného, vzniklo stupňované napietí, po němž ovšem musela následovati občas nevyhnutelná únava a desorientace o tom, co bude dále.
Svým národním temperamentem jsme nakloněni k novotám, jež zpravidla dosti nekriticky odjinud přejímáme.
Naše tradice kulturní byly během věku několikráte přetrhány a podléháme tudíž velmi snadno kulturním vlivům z nejrůznějších stran, čímž jinak zdravý, oplozující vliv nových proudu, pro pokrok nevyhnutelný, ztrácí mnoho na trvalejším a hlubším účinku, jaký by se musel dostaviti, kdyby tu bylo okamžitě prostředí kulturně resistentnější.
Příčinu toho domnívám se spatřovati v naší nedávné ještě nesvobodě, jež stěžovala nevyhnutelnou koncentraci hmotnou, bez níž solidně založený a déle trvající kulturní vývoj není dobře myslitelný. Teprve naším osvobozením politickým počíná, jak pevně všichni věříme, nová epocha i v životě kulturním, jenž se může rozvinout! na bezpečném základě dobře organisovaného státu a jeho hospodářského rozkvětu. A tu jmenovitě architektuře, umění především nad jiné odvislému od těchto předpokladů, může konečně nastati období plného rozkvětu. Nyní teprve tento obor umění, vyžadující největších hmotných nákladů, stává se aktuelní, a třeba to je dnes málo zjevně patrno, prognosa do budoucnosti jasně to napovídá. Tím současně vnucuje se otázka, zda jsme v každém směru připraveni na úkoly, jež nás čekají.
Dovolte, pánové, abych stručně nastínil rozsah těchto úkolů. Jako v životě politickém a sociálním, tak hospodářském a kulturním, nacházíme se ve varu světového přerodu, kdy tvoří se nové formace, jež nevyhnutelně si žádají také nových, zcela přiléhajících forem, v souhlase s novými požadavky. Ale i ty formace, jež v podstatě udržely si schopnost života a přestály povodeň světové války, změnily se značně a nevystačí asi na dlouho se zastaralými prostředky. Tedy i těch se týká světová žízeň po novém kolektivním výrazu, což především se musí projeviti v současné architektuře. Jako konkrétní příklad lze uvésti: naše města, ať velká nebo malá, blíží se období nevyhnutelných a dalekosáhlých změn. S navázáním na přeťatý předválečný vývoj nevystačí se asi na dlouho.
Bude nutno hledati nové methody řešení v celku i detailu, změněného způsobu bydlení a života, řešiti nové problémy technickohospodářské i sociální. Jiný příklad: využití vodních sil vyvolá revoluci nejen v životě hospodářském, ale i ve zjevu přírodním a krajinném, jím doslova změní se tvárnost světa, a bude tudíž na tektonických umělcích, aby zmocnili se těchto dosud nevídaných a svým účinkem ohromujících prvků. Nové společenské útvary a organisace vyvolají potřebu budov, jichž útvar a disposice budou se valně lišiti od tradičních typů dřívějších!
Z těchto jen namátkou uvedených příkladů snad dostatečně jsem objasnil kvantitativní rozsah úkolů příští generace architektů. Avšak daleko nesnadnějším problémem jest zmocnění se těchto úkolů po stránce kvalitativní, na níž v umění nakonec vždy nejvíce záleží. Nalézti nejpřiléhavější výraz novému úkolu, novému materiálu, nové konstrukci, ale také novému chápání hmot, prostorů a proporcí, bude zajisté nejtěžším, ale i nejvděčnějším úkolem příštího umění.
V dějinách umění často nacházíme poučku, že nové stylové epochy a nový rozmach architektonického dění následují po obdobích katastrofálních převratů dějinných. Je-li tomu tak, pak stojíme pravděpodobně na prahu velkého vývoje v budoucnosti snad nedaleké, a vy, pánové, můžete si blahopřáti, že vám bude dopřáno dočkati se prvých výsledků jeho, a to radostnějších, že se tak stane pod střechou vlastního státu. Co nejrůznějších oborů práce vás čeká, kde tvůrčí činnost neb aspoň spolupráce výkonného architekta jest nevyhnutelná. Povolání toto jest jedno z oněch, jež nejen může, ale i musí proniknouti všude tam, kde touha po dokonalém formálním výrazu bude požadavkem doby. Jest však málo oborů produkce, jež by trvale mohly postrádati této kolektivní snahy.
I když však omezím toto povolání na nejužší základnu jemu vlastní, otvírá se stále obrovský prostor působnosti. Na příklad stavba měst jest obor u nás téměř zcela ladem ležící, čehož důsledky zvláště nyní, v době velikého převratu, těžce pociťujeme. Rovněž ochrana památek jako důležitý specielní obor se vůbec ještě ani nevyskytla, ač stav našich památek, uměleckých a historických tolik zanedbaných, přímo volá po vědecky a technicky vzdělaném umělci. Stejně otázka architektonického luštění budov průmyslových, jakož i u zmíněných již staveb inženýrských, vodních, vojenských a pod., bude brzy palčivá! Nejméně však stavba nových typů bydlení, hotelů, ústavů osvětových, humánních, hřbitovů atd. Od nejprostších forem až do monumentálních disposic, po stránce vnější i vnitřní výstavby, vše to žádá od architekta dnešního netoliko talent a tvůrčí sílu, ale i veliké kvantum positivních vědomostí technických, znalostí hospodářských, životní zkušenosti dlouholeté prakse, trpělivé a houževnaté oddanosti k práci, také však mnoho všeobecného vzdělání a vysoké kulturní úrovně. Každý z vytčených požadavků je tak naléhavý, že nemůže býti v souhrnu ostatních nadobro zanedbán, z čehož plyne ovšem, že typ architekta, jenž by všechny tyto žádoucí vlastnosti v jedné osobě soustředil, zůstane vždy nedostižným ideálem. Při komplikovanosti potřeb moderního života a jeho differenciací je zřejmo, že včasná specialisace dle sklonu individua bude asi hlavní cestou příštího vývoje, třeba zase je nezbytno, aby současně tvořily se typy universální v určité kategorii (stavitel města). Příští a bohdá mnohoslibný vývoj naší školy architektury nevyhnutelně se musí vyvinouti tak, aby vývoj v naznačeném směru, aspoň v hlavních rysech, již na škole samé umožňoval.
Ze vyzrálý typ architekta nemůže vzniknouti na půdě akademické, byť byly duševní podmínky individua sebe příznivější a byť škola architektury byla sebe lépe organisována a vypravena, je, myslím, na bíledni. Architekt, více než kterýkoliv jiný technik, nesmí se přestátí učiti a vyvíjeti až do konce svého života. Není a nemůže býti úkolem školy, aby měla zodpovědnost za příští vývoj každého jednotlivce, tím méně škola architektury při vysokém učení technickém, kde při akademické svobodě studia není žádného censu, jenž by vylučoval ty, kdož po názoru nějaké komise nemají vrozených schopností, jako je tomu na školách ryze uměleckých. Za to skýtá výhodu, že dává veliké kvantum positivních vědomostí, jež časem zpracovány zrající individualitou mohou pokytnouti bezpečnou základnu tvorby.
Za devět či deset semestrů studia skýtá vám, pánové, škola dostatek příležitosti, obeznámiti se se všemi stránkami vašeho budoucího povolání, právě tak jako rozpoznati své individuelní sklony. Na čem však, dle mého mínění, nejvíce záleží, a co daleko více váží než spousty vědomostí, je určitá methoda práce a studia. Tím docházím k nejdůležitějšímu bodu toho, co hodlám říci, totiž ku poměru učitele a posluchače. Vědomosti možno nabýti z knih. ale vychovati lze jen v nejužším vzájemném působení obou. Od intensity a jakosti tohoto styku závisí veškeren prospěch budoucí a stopy jeho, dobré či špatné, rozhodují .pro celý život.
Sám prožil jsem na sobě účinek dvou velikých mistrů, Zítka a Wagnera, i dovedu tudíž nyní plně chápati závažnost a tíhu dnešního svého postavení. Ulehčení doufám nalézti u vás, pánové, a musím žádati proto největší seriosnost a lásku k práci. Musím jen litovati, že při dnešním jistě mimořádném počtu posluchačstva nebudu moci věnovati tolik času každému z vás, jak by zájem věci vlastně žádal, a záleží tudíž na jednotlivci, aby využil času, jejž mu budu moci věnovati. Samozřejmým předpokladem zdárného výsledku jest, kromě intensivní píle vaší, také nevyhnutelná důvěra v mé poctivě míněné rady a pokyny, ovšem také patřičná disciplina ve vykonávání úkolů uložených.
Předpokládám ovšem, že nejde vám pouze o to, absolvovati studium na této vysoké škole pouze pro to, abyste obdrželi vysvědčení druhé státní zkoušky. V praktickém životě vysvědčení málo znamená, zato platí volná soutěž bez ohledu na provenienci školskou. Bylo by hanbou, aby architekti akademicky vzdělaní měli býti snad zatlačováni jinými, jimž nebylo dopřáno tak široké základny vědecké, ale kteří přes to vlastní pílí, energií a talentem přemohli a nahradili nedostatky vědecké. Avšak i těch, kteří již předem hodlají se věnovati dráze úřednické, týká se můj předpoklad, neboť mohou se státi i v této funkci spolupracovníky na kultuře státu a národa, právě tím, že jim bude dána jistá moc, jež jim umožní dirigovati pokrok k lepšímu v různých, mnohdy zaostalých prostředích, kam vliv akademicky vzdělaného umělce zpravidla nezasáhne.
Konečně nelze pominouti mlčením ještě jednu závažnou okolnost, jež od vás žádá právem nej větší napětí sil. Je to především otázka naší kulturní prestiže jako národa, abychom jsouce svou geografickou polohou postaveni do průsečíků různých kulturních proudů, dovedli tyto zpracovati svým způsobem, abychom nebyli jen přijímateli, ale i dávajícími, a abychom jmenovitě stali se prostředníky a nositeli své umělecké kultury na blízký i daleký východ. Této své slovanské povinnosti nejlépe dostojíme, když nejprve sami u sebe budeme pracovati na výtvarném problému svého češství. Problém národního znaku v umění je ovšem velká kapitola sama o sobě, a v architektuře rozhodně nejméně jednoduchá. Jisto jest, že ne-li přímo rasová, tedy při nejmenším lokální geografická nota se vždy záhy projeví jako výslednice nejrůznějších složek. Nota národní je však resultátem určitých prvků povahových, psychických. Její vznik, trvání, rozmach závisí především na rozpětí vše pronikající národní duše, tedy čehosi, co stojí nad námi, třeba jsme zároveň toho účastni. Soudím, že znak národní nedá se nutit, konstruovat, ovšem nesmí se mu také brániti!
Pravděpodobně po nějaké době klidného, samostatného života projeví se takřka automaticky sám, aniž si toho třeba budeme vědomi. Nejspíše prospějeme tomuto znaku v našem oboru přesným studiem a sledováním potřeb našeho lidu, aniž bychom při tom opouštěli stanovisko evropské.
U nás studujícím posluchačům bratrských národů slovanských doporučuji totéž stanovisko, jakmile opustí tuto vysokou školu a navrátí se ke kulturní práci do svých vlastí. Methody zde nabyté (nikoli hotové formy), osvědčí-li se zde, osvědčí se i u nich, třeba za okolností podstatně různých.
Na konec zmíním se ještě o směru, v jakém hodlám vyučování vésti. Aniž bych předbíhal poznatkům, jež nabudu po důkladném seznání vás a vašich prací, kteréžto poznání jistě vykoná patřičný vliv na methodu práce, a mnohou illusi, kterou teď mám, snad zkoriguje, přece aspoň troufám si říci toto: V dnešní době, plné převratů a také převratů výtvarných, jež vedle mnohoslibného rašení nejsou prosty i prvků hodně anarchických, bude nejvíce záležeti na tom, aby nastalo jisté uklidnění, konsolidace, aby nalezena byla jakási bezpečná základna, po níž bude lze opříti celé další tvoření. Pokud této nebude, není jistoty, že cesty nastoupené neztroskotají. Methody ku hledání této základny mohou býti různé. Hlavní jest, aby vedly k cíli. Může jimi býti zrovna tak studium současného života, jeho potřeb, tužeb a dnešní mentality lidstva, jako studium památek minulosti, patřičně ovšem vedené, bez ohledu na výlučné omezování se na některou historickou epochu, na což kladu zvláštní důraz. Nutno jiti i cestou studia moderních konstrukcí, a pomocí důsledků, které z toho vyplývají, dojiti k positivním resultátům. Pravděpodobně nejlépe dospěje se k cíli s užitím všech možných method vůbec, a ze vzájemného souhlasu ve styčných bodech rozpozná se pravá cesta!
Po této, jaksi vědecké analysi musí následovati ovšem umělecká synthesa. Tyto dvě základní schopnosti, zdánlivě protichůdné, musí architekt v sobě vypěstovati, má-li býti tvoření architektonické něčím více, než snůškou forem převzatých, lhostejno, zda z dávné minulosti či od včerejška. Tento mnou zhruba naznačený způsob negarantuje ovšem nikterak rychlé a snadné výsledky, naopak cesta tato je málo schůdná, spíše trnitá, avšak výsledky jí dosažené budou asi trvalejší hodnoty než ony, jež překotně se snaží dojiti cíle co možno nejlaciněji! Na jedno nesmí se zapomínati, že pojem moderní architektury není naprosto něco hotového,naopak jsou její hlavní obrysy ještě velmi nejasné. Žijeme v době přechodů, kdy staré formy nepozbyly namnoze svojí životaschopnosti, naopak budou v určitém pozměnění vegetovati ještě dlouho. Nové náběhy jsou ještě rudimentární, syrové, nevyhraněné a bude ještědlouho trvat, než se vykrystalisují. Současná architektura je pojem živoucí, stále se měnící, a její novodobost neprojevuje se všude stejnoměrně. Odpovídá to i dnes přirozenému běhu věci, jako tomu bylo v minulosti, že nové formální nazírání projevuje se nejprve tam, kde jde o zcela nové úkoly, t. j. ty, jež jsou, co do své podstaty, bez předchůdců, kde tedy není žádné, neb jen nepatrné tradice. Tak je tomu při stavbách inženýrských, průmyslových a pod., jež se opírají o zcela nové předpoklady ideové i materielní, u nichž vývoj moderních forem je nejdříve a nejsnáze možný, právě proto, že není tu žádná tradice od dřívějška. Důkazem toho, aspoň ve smyslu negativním, jsou starší díla inženýrská, při nichž aplikovaná forma historická působí zvláště nepříjemně a disharmonicky, než u objektů, jež svou povahou a zvykem sahají hluboko do minulosti (kostely, paláce a pod.). Na takovéto objekty, již svým účelem konservativní, zapůsobí nové formální nazírání pravděpodobně až naposled, t. j. tehdy, až vítězství nového světového názoru bude již vybojováno, pakli ovšem budou míti dotyčné stavby svůj raison ďétre. Konečně nesmí se také zapomínati, že žádný vývoj neodehrává se přímočaře, nýbrž v křivce, že má své vrcholy i své nížiny. Po jistém napětí nastává pokles, únava. Je tomu tak i ve vědě, tím spíše v umění, kde dokonce nové neznamená zároveň vždy lepší. O tom, zdali dnešní a příští doba vytvoří vskutku moderní styl, jenž by směl činiti nároky býti postaven do jedné řady se slohy historickými, rozhodne teprve daleká budoucnost, až dostaví se náležitý odstup časový, možná teprve tehdy, až tento nový styl nebude více aktuelní a nastane podobné období přechodu, v jakém dnes žijeme. Architekturu nutno chápati vždy „sub specie acternitatis“. Každá doba vtiskne svoji pečeť a vede vzrůst nejmladších výhonků gigantického stromu lidské kultury, jehož kořen kotví hluboko v pravěku. Mezi věčností a současností, jako mezi dvěma póly odehrává se architektonické dění přikloňujíc se jednou více jednomu, jindy druhému. Podstatou monumentálního tvoření jest vtisknouti formě nové ráz věčnosti a formě staré, přejaté, ráz současnosti. Tvoření architektonické jest snad to nej vznešenější, co lidský duch stvořil, a má mnoho společného s náboženstvím, s nímž namnoze tytéž osudy sdílí. Dnes, myslím, není jiné cesty, jak dostati se z nížin všednosti, než hlubokým studiem ponořiti se k praprvkům a věčným pramenům poznání, jimiž jsou hmotné a duševní potřeby lidstva!
Proto prosím, pánové, nečekejte ode mne, že Vám poskytnu dostatečnou zásobu saisonních forem k aplikaci. Individuelní chápání výtvarné dovedu oceniti a respektovati, je-li dostatečně podepřeno opravdovým přesvědčením. Nezapomínejte však, že jadrný individualism umělecký dostavuje se teprve ve věku u architekta, oproti jiným výtvarným umělcům, poměrně značně pozdním. Záleží tudíž na osobní volbě každého posluchače, pro co se rozhodne a co se mu zdá býti prospěšnějším. Chce-li při svém studiu na vysoké škole dáti přednost tomu, aby vnikl nejprve do methody, svého učitele a pomocí jí aby řešil určité úkoly, aby pak během další prakse v životě propracoval se k methodě vlastní, lepší.
Tím končím, pánové, svůj první proslov k Vám, na samém prahu úřadu učitelského. Mnohé dalo se siřeji a lépe říci, ale vycházel jsem z předpokladu, že tu naznačuji pouhý rámec, jenž má být obrazem teprve vyplněn postupem času, jenž mi bude osudem vyměřen. Teprve po vypršení jeho bude moci příští kritika rozhodnouti, pokud a jak jsem dostál úkolu na mne vznesenému.
Zdroj: Styl III (VIII 1922-23) s.1-9
Vložil: Petr Šmídek, 24.10.13 00:05
Návštěvnost: 2573 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.