Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Galerie výtvarného umění na přelomu tisíciletí
Ing. arch. Pavel Šulc
Museum Insel Hombroich - Erwin Heerich
- příklad založení galerie jako odkazu mecenáše a umělce
- galerie budovaná pavilonovým schématem v co nejméně upravované krajině
- meziprostor - "chodbu" - mezi výstavními sály tvoří krajina, kde si návštěvník odpočine a načerpá síly k prohlídce dalších pavilonů
- fungování galerie je omezováno nepřízní počasí
- jedná se o minimalistické pavilony bez regulace denního osvětlení i doplňkového umělého osvětlení.
Motto: " (...) budova, která bude důstojným spoluhráčem sbírkám. Budova by se měla podřídit dílům v galeriích, uplatňovat se s důstojností a citem ve veřejných prostorách a dávat logiku i potěšení cestě návštěvníka. Vyžaduje takové prostředí, které má vztah k původnímu kontextu, s osvětlením, měřítky, dekorem a materiály zvolenými tak, aby díla vypadala jako doma. Vizuální soupeření je třeba minimalizovat. Je třeba poskytnout mnoho přestávek pro vizuální oddech a reflexi, protože naším cílem není zatěžovat divákovo tělo a přetěžovat jeho smysly. Dívání se na umění by mělo být intenzivním zážitkem."
text zadání stavby J. Paul Getty Museum v Los Angeles (architekt Richard Meier)
in Johl Walsh and Deborah Gribbon, The J. Paul Getty Museum ang Its Collection. A museum for the New Century. Los Angeles: The J. Paul Getty Museum 1997

Galerie výtvarného umění jsou velice zajímavé stavby. Skrývají v sobě určité charizma a tajemství, a to nejen ve vystavovaných předmětech, ale i ve stavbě samotné. Galerijní instituce navíc zaujímají z hlediska kulturního vzdělání nezastupitelnou roli, a to jak z hlediska vzdělávání obyvatel přilehlého regionu, tak i, díky univerzalitě jazyka výtvarného umění, jako součást nabídky regionů vůči evropským kulturním turistům. "V kulturních podmínkách Evropské unie je muzeum umění definováno jako instituce, která výrazně zvyšuje kvalitu života v daném místě, podílí se na jeho kulturní nabídce i zachování kulturní gramotnosti obyvatel."[1] V historii i v nedávné minulosti bylo postaveno mnoho galerií v různých stavebních stylech, různými architekty. Je možné zde vysledovat rozdílné přístupy a po letech i zkušenosti s užíváním a fungováním takovýchto prostorů.
V Evropě jsou galerie výtvarného umění plnohodnotnou součástí městského prostoru - jak prezentací programu, tak i stavbou samotnou, a lidé takové instituce navštěvují. Česká realita je poněkud rozdílná. Jelikož se ale situace začíná pozvolna měnit k lepšímu a první galerie o sobě pomalu začínají dávat vědět, nazrává doba pro tento text.

[1] Veřejná architektonická soutěž o návrh na řešení nové budovy Západočeské galerie v Plzni, Muzeum umění 21. století a jeho potenciál pro rozvoj Plzeňského kraje, Strategie rozvoje 2009-2012. Brabcová Alexandra. 2009

výběr místa

Výběr lokality je pro budoucí galerii jedním z nejdůležitějších kritérií. Lokalita určuje spádovou oblast zájmu a návštěvnost instituce. Do tohoto rozhodování architekti většinou nemají možnost zasáhnout. Do procesu vcházejí nejčastěji v okamžiku vyhlášení architektonické soutěže, kdy už je parcela vybraná a je i přesně stanovené zadání.
Z příkladu projektu dostavby Tate Modern jsou patrná základní kritéria, důležitá při posuzování nabízejících se lokalit. Tehdejší ředitel Tate Nicholas Serota zformuloval požadavky do následujících bodů: poloha v centru města, velká kapacita místa, dobrá dopravní dostupnost, možné rozšíření v budoucnosti.[1]
Architekti Herzog a de Meuron při konverzi bývalé elektrárny Mediodína na galerii La Caixa Forum v Madridu výrazně zasáhli do urbanismu bezprostředního okolí. Avenue del arte představuje důležitou osu muzejních a galerijních staveb Madridu a architekti vytvořením malého náměstí po odstraněné benzinové pumpě Caixa Forum na tuto komunikaci přirozeně napojili.
Mnoho galerií je umisťováno do center většinou historických měst (např. CGAC od Alvara Sizi v historickém městě Santiago de Compostella. Tato poloha je příznivá z mnoha důvodů. Historická centra jsou turisticky hojně navštěvována, tudíž i galerie využívají této pozornosti. Centra mají také výbornou pěší i dopravní dostupnost městskou hromadnou dopravou.
Soustředění galerií vede ke vzniku kulturních center, například v Madridu (mj. i stavba Caixa Forum od architekrů Herzoga a de Meurona, nebo "Museuminsel" v Berlíně (mj. CFA - Contemporary Fine Arts center od architekta Davida Chipperfielda).


Nevýhodou této strategie je, že historická centra mají už tak dost atraktivních lákadel a nové galerie by mohly svoji městotvornou energii nabídnout při rozvoji málo rozvinutých nebo upadajících částí měst. Výhodou decentralizace je i cena pozemku, která bývá v neatraktivních lokalitách výrazně nižší než v historických centrech. Samo město je mnohdy iniciátorem takovýchto projektů. Severošpanělské Bilbao procházelo v osmdesátých letech 20. století krizí těžkého průmyslu a nové Guggenheimovo muzeum výrazně pomohlo při hledání nové identity města. Londýnská Tate Modern  zase pomohla při přestavbě industriální čtvrti Bankside na moderní polyfunkční část města.
Mnoho galerií nachází své parcely na tzv. "brown fields" - místech bývalých průmyslových čtvrtí. Staré industriální komplexy dnes díky přísným hygienickým normám, památkové péči a nemožnosti kapacitního rozvoje opouštějí polohy v centrech měst a stěhují se do nově budovaných industriálních zón. Industriální objekty, v mnoha případech památkově chráněné stavby, jsou k dispozici ke konverzi (Caixa Forum v Madridu, Tate Modern v Londýně).
Malé galerie výtvarného umění, nebo minimálně k tomu sloužící malé prostory auditorií univerzit, jsou dnes samozřejmou součástí univerzitních kampusů. Kurátoři zde učí mladou generaci přirozenému vztahu k umění. Jako evropský příklad takového objektu lze uvést Museo Univesitario de Alicante (MUA) ve Španělsku od architekta Alfreda Payi.
Příkladem galerie v přírodním prostředí je Märkliho La Congiunta, umístěná ve vinohradu ve švýcarském historickém městečku Giornico. Realitní makléř Karl-Heinrich Müller nechal vybudovat rozsáhlý areál sloužící umělcům a umění v lesoparku poblíž malého města Neuss-Holzheim u německo-holandských hranic.
Galerie v městečku Appenzell u Davosu z dílny architektů Annette Gigon a Mike Guyera jsou příkladem staveb budovaných na počest umělců působících v místě. Stavby poskytují prostor pro vystavování umění přímo souvisejícího s místem jeho vzniku. Stavby jsou financovány nadací vzniklou pro ten účel, podporovanou městem a sběrateli, kteří mnohdy část svých sbírek nadaci darují.
Obdobou galerií budovaných na počest rodáků jsou galerie zřizované přímo umělci jako jejich životní odkaz. Takto vzniklo například Centro de Arte y Naturaleza na severu Španělska na okraji historického města Huesca, jehož zakladatelem je malíř Jose Beluas a architektem Rafael Moneo. Česká White Gallery v Osíku u Litomyšle byla budována jako odkaz malířky Ludmily Jandové.


Stavby galerií představují zvláštní typologii v urbanismu sídla. Ať už jsou v kulturní krajině umístěné jakkoli, vždy tvoří její ohnisko.

síla architektury

Architektura galerie může být ve vztahu k vystavovaným předmětům i nebezpečná. Jsou to příklady staveb, které svojí expresivitou upoutávají návštěvníky víc než umění v nich vystavené, a v horším případě architektura výstavních sálů s vystavenými předměty soupeří. Výzkum, který by stanovil přesná kriteria měření kvality galerijního prostoru, však zatím neexistuje.
Mnozí galeristé záměrně využívají ikonických architektur galerií k nalákání většího počtu návštěvníků (např. nadace Solomon R. Guggenheima se svými stavbami v New Yorku od F. L. Wrighta z roku 1959 a Bilbau od Franka O. Gehryho z roku 1997).
Ideální je stav, kdy je architektura galerie maximálně přátelská nejen k umění v ní vystavenému, ale také k návštěvníkovi. V kvalitním výstavním sále je tím nejdůležitějším vystavené umění!!! Architektura dojem z vystaveného díla zprostředkovává.
Miroslav Masák ve své publikaci Stavební úkol: Galerie vznáší úvahu o přílišné instituciálnosti stavby galerie. "Mnoho potenciálních návštěvníků může být od návštěvy kulturní instituce odrazováno samotnou architekturou, ztělesňující image galerie jako elitářské instituce, kam se necítí příslušet. A tak vyvstává důležitá otázka. Jak navrhnout stavbu, která bude ve své architektuře vyjadřovat určitou výjimečnost předmětů v ní vystavených, ale zároveň nebude potenciální návštěvníky odrazovat přílišnou instituciálností."[2]


Ředitelka Galerie Benedikta Rejta v Lounech paní Štefančíková ve své úvaze Povaha vlastnictví v časopisu Art & antiques naopak obhajuje výjimečnost instituce galerie a kritizuje snahu o nalákání "co nejširší veřejnosti" na výstavy, snahu "zalíbit se masám." Paní Štefančíková dále uvádí:  "A když už se nám povede důmyslným marketingem přitáhnout masy, komu a čemu to skutečně prospěje? Masám? Návštěvník, kterého výstava nezajímá, přijde pouze za náhradní návnadou. Pokud se mu nedostane toho, co očekával, zpravidla se jeho pozornost mění v agresi, kritiku neznámého, nepochopeného, náročného. Tím šíří negativní reference odrazující i ty návštěvníky, kteří mají potenci stát se vybranou skupinou, umění akceptující. Z toho logicky vyplývá, že je možná prozíravější setrvávat na pozicích určité kvality a nepodbízet se. Zájem možná nebude masový, ale bude trvalý. Jak známo, udržet trvalý masový zájem při zachování dramaturgie, která neoperuje s psychologií reklamy, je nemožné. Dovolme proto kulturním institucím a jejich odborníkům, aby si zachovali ducha a bezúhonnost vědců, a netlačme na ně, aby byli trendy. Jen tak pro sebe uhájíme možnost navštěvovat místa, kde získáme ověřené historické informace, zažijeme potěšení z krásy a povznesení ducha ze sděleného poselství. Místa, kam můžeme vzít své děti, abychom je naučili pochopit a ocenit sílu a krásu myšlenky a nezajímali se pouze o to, co a jak lze využít."[3]

dispozice

Galerie jsou stavbami určenými k vystavování uměleckých děl. Hlavním prostorem je kvalitní výstavní sál. Jsou stavby, které s tím vystačí - např. galerie švýcarského sochaře Hanse Josephsohna od Petra Markliho, sestávající pouze ze tří hlavních a tří vedlejších výstavních sálů. Tato galerie je ale výjimkou. Běžně galerie mívají kromě výstavních sálů i řadu dalších prostorů poskytujících zázemí návštěvníkům, zaměstnancům i sbírkám.  Rozsah těchto prostorů určuje zadání investora (zřizovatele).
Galerie jsou buď monoprostorové různého půdorysného tvaru (např. CDAN v Huesce, White Gallery v Osíku u Litomyšle, nebo častěji série více výstavních sálů uspořádaných horizontálně (MUSAC v Leonu, Museum Liner Appenzell) nebo vertikálně (Museo Guggenheim Bilbao).
Kvalita výstavních prostorů je důležitým parametrem v hodnocení kvality galerie (expoziční prostory - mají zpravidla charakter podobný výstavním prostorům a jsou určené k vystavování dlouhodobých výstav). Jak říká Ladislav Kesner: Galerie je budovou, architektonickým dílem, ale především prostorem pro dívání.[5] Po dlouhých diskuzích s umělci je patrné, že neexistuje výstavní sál, který by vyhovoval všem. Stejně jako je umělecká tvorba absolutně individuální a subjektivní, tak i vnímání různých výstavních sálů je krajně subjektivní a nezřídka jsou názory umělců zcela protichůdné. Platí zde ale pravidlo, že čím osobitější a silnější je architektura výstavního prostoru galerie, tím více s prostorem musí umělec a kurátor pracovat a vzít ho za partnera vystaveného umění (např. Galerie Benedikta Rejta v Lounech. Tento aspekt někteří umělci považují za výhodu, jiní naopak za velký nedostatek. Nejvíce zastánců má co nejuniverzálnější, jednoduchý, ortogonální, bíle vymalovaný prostor s horním rozptýleným přirozeným osvětlením, doplněný o umělé osvětlení - rozptýlené i bodové. Toto je prostor nejvhodnější pro nejširší škálu výtvarného umění liší se velikost výstavy, počet exponátů, jejich rozměr a materiálové složení a klimatické požadavky).

Pokud stavba umožňuje regulaci horního světla (např. Kirchner museum v Davosu, nebo Kunstmuseum Lichtenstein ve Vaduzu), pak nabízí možnost bezproblémového vystavování ještě širší škále umění - cenným historickým sbírkám citlivým na světlo, nebo současnému umění se specifickými požadavky na osvětlení i např. videoartu. Pokud regulaci světla stavba neumožní, nezřídka dochází k pozdějšímu nedokonalému zastiňování nebo zatemňování světlíků (např. Kiasma Museum of Contemporary Art, Helsinky) a v extrémním případě i k trvalému odstranění přirozeného osvětlení (např. Centro Gallego de Arte Contemporaneo, Santiago de Compostella).
Nejen pro současné umění je třeba počítat i s připojením k el. síti, případně dalším datovým rozvodům kdekoli ve výstavním sále. V galerijní praxi se osvědčilo vedení technických instalací v průběžném kanálku podél všech stěn (např. MUSAC v Leonu, nebo galerie Benedikta Rejta v Lounech).

Výstavní prostory by měly být co nejvariabilnější, aby neomezovaly ani umělce, ani kurátory při instalaci různých druhů uměleckých předmětů a instalací. Důležitá je i možnost regulace přirozeného osvětlení!

akustika

Akustické požadavky na budovy galerií vedou k eliminaci akusticky rušivých vlivů vnějšího a vnitřního prostředí stavby. Vnějším vlivem je hluk okolního prostředí (zejména dopravy) šířený obvodovými konstrukcemi do interiéru. S nežádoucími účinky tohoto hluku je nutné počítat už ve fázi výběru staveniště, případně později volbou akusticky odolného obvodového pláště budovy. Vnitřní akustiku stavby ovlivňují především vhodně zvolené konstrukce a zvláště materiály povrchových konstrukcí. Zdrojem nežádoucího hluku v budovách galerií jsou především její uživatelé - návštěvníci. Užitím zvukově pohltivých konstrukcí a materiálů nešířících kročejový hluk je možné eliminovat tyto nežádoucí projevy.
Akusticky kvalitní prostředí je třeba vybudovat i v audiovizuálních sálech - zde jde především o kontrolu doby dozvuku.

materiály

Zvolené materiály podporují architektonický účinek stavby. Galerie výtvarného umění jsou podvědomě řazeny k "sakrálním stavbám současnosti" a stejně jako u sakrálních staveb je zde dbáno na precizní zpracování kvalitních materiálů a jejich detailů - trvanlivých materiálů, které vykazují příznivé vlivy "patinace". "Detaily dělají stavbu" platí obecně... špatně provedené detaily mnohdy vedou k předčasnému stárnutí konstrukcí a tím i ke špatnému dojmu ze stavby samotné. Výjimku tvoří záměr arch. Kroupy u DOX centra v pražských Holešovicích, kde bylo usilováno o "JZD detail".


I když "mix" vnějších a vnitřních materiálů odpovídá povaze stavby, v interiéru výstavních sálů se často opakuje podobné schéma:
strop - většinou bílý, nebo matné sklo v případě prosvětlení, systém uchycení bodových světel na lištách.
podlaha - snadno udržovatelná, akusticky tlumící kročejový hluk - stěrka, terazzo, nejčastěji dřevo
stěny - nejčastěji omítka s bílou výmalbou - snadná úprava po výstavě, výjimečně pohledový beton, nebo šlechtěné omítky
barvy - u většiny zkoumaných staveb převažuje minimalistická tendence ukazovat materiály ve své přirozené podobě. Např. u galerie MUSAC byla výrazná barevnost vnějšího pláště použita jako ikona stavby. Interiéry výstavních sálů bývají barevně umírněné - připravené nechat dominovat uměleckou instalaci.

[1] Raymand, Rowan Moore a Ryan. 2000. Building Tate Modern. London: Tate Gallery Publishing, 2000.
[2] Stavební úkol: Galerie. Masák, Miroslav. 1999. Brno: Fakulta architektury, VUT Brno, 1999. str. 17
[3] Štefančíková Alice. Povaha Vlastnictví - Art & antiques, Praha. 5/2008, str. 6
[4] Masák, Miroslav. Stavební úkol: Galerie. 1999. Brno: Fakulta architektury, VUT Brno, 1999. str. 20
[5] Kesner, Ladislav. 2000. Muzeum umění v digitální době. Praha: Argo a Národní galerie v Praze, 2000.


Klimatické parametry jsou voleny jako kompromis mezi optimálním klimatem požadovaným konzervátory uměleckých sbírek a hodnotami příznivými návštěvníkům.
Důležité je, aby klimatické poměry byly v průběhu výstavy konstantní, bez velkých výkyvů, což je nepřetržitě monitorováno. Relativní vlhkost vzduchu je doporučováno udržovat na hodnotě 50% s maximálními výkyvy +- 5%. Zvláště v deštivých dnech je velice obtížné udržet relativní vlhkost na konstantní úrovni. V tomto období je nutné zvláště dbát na odkládání mokrých kabátů v šatnách, případně omezení počtu návštěvníků. Stejný problém může představovat rozdílnost průměrné vlhkosti v letních a zimních měsících. Výkyvy je možné mírnit osazením přístrojů regulujících míru vlhkosti. Teplota v interiéru sálu by měla být v rozmezí 18-22°C. V letních měsících vysoké venkovní teploty vyžadují úpravu těchto hodnot, neboť vstup z venkovního přehřátého prostředí by u návštěvníků vyvolal pocit chladu a tím i omezil jejich schopnost vnímání.
Při návrhu galerie je nutné již od počátku uvažovat o energetické úspornosti návrhu. Ze zkušeností galerijních institucí vyplývá, že provoz centrální klimatizační jednotky je natolik finančně náročný, že je využívaný z cca 25%. K udržení optimálního vnitřního klimatu je vhodnější používat přirozených akumulačních vlastností stavebních konstrukcí, doplněných o velkoplošné otopné a chladicí systémy, a temperování obvodových stěn při využití nízkopotenciálního tepla a vysokopotenciálního chladu.
Ochrana předmětů uložených v galeriích a muzeích je z hlediska evropské legislativy řízena normou ČSNEN 15757 (961504) Ochrana kulturního dědictví. Požadavky na teplotu a relativní vlhkost prostředí s cílem zamezit mechanickému poškození organických hygroskopických materiálů, k němuž dochází v důsledku klimatu. Dalším parametrem jsou "Nároky současných evropských protokolů pro výpůjčku výstav."


Světlo je jedním z nejdůležitějších kritérií při posuzování kvality galerie. Dobře volené osvětlení usnadní vnímání prostoru i uměleckého díla.  Lidské oko je velice přizpůsobivé. Výstavu lze ladit do nízkých hodnot osvětlení, ale i záměrně přesvětlovat. Lidské oko se na tyto hodnoty postupně adaptuje. V případě, že je dočasně vystaveno vyšší intenzitě osvětlení (např. při přechodu z jedné výstavní místnosti do druhé intenzivně osvětlenou chodbou), je nutná několikaminutová adaptační doba. Při častém střídání intenzity osvětlení hrozí únava, následovaná ztrátou pozornosti. Z tohoto důvodu je žádoucí pracovat s podobnými hladinami osvětlení. Příliš časté střídání kontrastů může vést k únavě zraku, zatímco expozice bez kontrastů působí monotónně, nehotově - světlo je možné použít jako zajímavý scénografický prvek.

I orientace budovy může napomoci správnému osvětlení výstavních sálů i zbývajících prostorů. Okna a světlíky se v ideálním případě otvírají severnímu rozptýlenému světlu. Vstupní hala může mít živější světlo, tudíž je zde možná orientace těchto prostorů ke slunečným stranám. Vždy je ale nutné se zabývat nebezpečím nadměrného přehřívání v letních měsících (pasivní solární zisky) a bránit mu nejlépe vnějším stínicím systémem.
Z hlediska ochrany exponátu je třeba umožnit regulaci intenzity osvětlení na limitní hodnoty osvětlenosti exponátu a filtrovat nepříznivé UR a IR složky. Tři skupiny materiálů umožňují různé hodnoty osvětlení. U zvláště citlivých materiálů se nezřídka přistupuje i k omezení doby vystavování, nebo k vystavení ve zvláště chráněných vitrínách.
Ve vybraných galeriích se zavádí tzv. dynamické osvětlení. Jde o specifický typ osvětlení, při kterém jsou vystavené předměty nasvětleny základním tlumeným světlem, přičemž cílené osvětlení je automaticky zapínáno v okamžiku příchodu návštěvníka a je zde jen po dobu jeho přítomnosti. Tento způsob osvětlení prospívá vystaveným předmětům citlivým na světlo. Další možností, kterou dynamické osvětlení nabízí, je plynulé reagování jeho intenzity na venkovní světelné podmínky.

Rozlišují se tři druhy osvětlování galerijního prostoru:
   - přirozené osvětlení
   - umělé osvětlení
   - kombinace předchozích dvou způsobů

Přirozené osvětlení proniká do výstavního prostoru světlíky a okny, výjimečně světlovody. Výstavní prostor se působením světla přirozeně mění v závislosti na aktuálním počasí, takže každá návštěva nabízí jiný umělecký zážitek. I zde se požadavky umělců různí. O oblibě proměnlivé nálady výstavního prostoru svědčí skutečnost, že v Zumthorově Kunsthausu v Bregenzu 90% uskutečněných výstav proběhlo při umělém osvětlení. V protikladu k tomu je výpověď výtvarníka a profesora na pražské Akademii výtvarných umění Jiřího Příhody: "Nejlepší výstavu Kupky jsem viděl v Rudolfinu. Šel jsem tam před zavírací dobou, bylo pozdně odpolední světlo, které září a Kupka tam zářil. Světlo je pro mě ve výstavním prostoru směrodatný." 
Přirozené osvětlení střešními světlíky představuje nejklasičtější a bezpochyby i nejkvalitnější způsob osvětlení výstavních sálů. Světlo do sálů proniká svislou nebo mírně nakloněnou prosklenou střešní částí, která je v ideálním případě orientována severním směrem. Tato orientace zamezuje přesvětlování a přehřívání výstavních prostorů intenzivními slunečními paprsky. V nejzákladnější podobě je toto osvětlení realizováno v galerii La Congiunta (bez umělé složky osvětlení, případně Liner Museu. Sofistikované systémy osvětlení světlíky jsou realizovány např. v Kunst Museu Lichtenstein ve Vaduzu, v Kirchner museu v Davosu či v Kunsthausu v Bregenzu. U těchto staveb je v meziprostoru mezi venkovním zasklením světlíku a vnitřním horizontálním zastropením výstavního sálu z matného bílého skla sofistikovaný systém regulace intenzity světla žaluziemi. Při nedostatku přirozeného osvětlení je možné výstavní prostor dosvětlit svítidly rovněž umístěnými v meziprostoru světlíků.
Okna představují přirozený druh osvětlení místností a navíc i přirozeného kontaktu s okolím, a bývají návštěvníky vnímána pozitivně. Zejména plastiky získávají bočním světlem prostorovost. Na druhé straně přemíra oken galerii ubírá bílé stěny - prostor pro vystavování a okna nevhodně orientovaná ke světovým stranám způsobují nežádoucí přesvětlování a přehřívání výstavních prostorů. V centru DOX v pražských Holešovicích byla z těchto důvodů krátce po uvedení do provozu část oken zaslepena sádrokartonovými předstěnami.

Galerie osvětlené pouze umělým osvětlením reagují na specifické potřeby umělců i zadavatelů a předpokládanou skladbu vystavovaného umění. Výhodou tohoto způsobu osvětlování je, že správně navržené umělé světlo v každém místě výstavního sálu v každou denní dobu poskytne přesně stanovené hodnoty osvětlení. Pro určité druhy umění, např. scénické instalace, videoart nebo výstavy umění citlivého na osvětlení jsou tyto vlastnosti žádoucí. Mezi nevýhody tohoto způsobu osvětlení sálů patří nebezpečí tepelného záření ze svítidel, energetická náročnost a pocitově ztráta přirozenosti. Někteří umělci jsou přesvědčeni o nenahraditelnosti přirozeného osvětlení. První dvě nevýhody - tepelné zisky a energetická náročnost - se postupně s nástupem LED osvětlení daří eliminovat.
Zásadním kritériem kvality umělého osvětlení je věrnost podání barev. Minimální hodnotou indexu podání barev, tj. Ra > 95. U současně používaných výrobních technologii pro LED je velmi výrazná závislost měrného výkonu na indexu podání barev, příp. teplotě chromatičnosti.
Již několik let se úspěšně používá diodové osvětlení výstavních vitrín. Zde jde buď o bodové směrové osvětlení, nebo lineární zdroje pro plošné osvětlení. Mezi nejpoužívanější svítidla v muzeích a galeriích patří směrová svítidla upínaná do napájecích lišt. V průběhu posledních dvou let zařadili někteří přední výrobci do svého sortimentu svítidla s LED, která mají být náhradou za svítidla s halogenovými žárovkami.
U umělého osvětlení se sledují následující hodnoty: spektrální složení světla, barevné vlastnosti, měrný výkon, světelný tok svítidla, světelný tok svazku, účinnost svazku, měrný výkon svazku a doba života zdroje.
  • světelné diody mají nižší index podání barev než halogenové žárovky, u některých typů diod je kritické podání barev v oblasti červených barevných odstínů.
  • optické záření světelných diod neobsahuje UV a IR záření.
  • na trhu jsou svítidla s diodami s barevným tónem, který odpovídá barevnému tónu halogenových žárovek (cca 3 000 K).
  • v současné době maximální jednotkové toky svazku u svítidel s LED dosahují světelné toku svazku, odpovídající nejkvalitnějším svítidlům pro halogenové žárovky 50 W.
  • pro rozšíření těchto svítidel v běžné praxi je jedním z důležitých limitujících faktorů cena svítidel s LED, která je v současné době více než dvojnásobná v porovnání se svítidly pro halogenové žárovky.

Zmíněné technické parametry i uvedené závěry odpovídají technickým parametrům současných světelných diod. Vzhledem k velmi rychlému vývoji v této oblasti je jedinou jistotou, že většina uvedených parametrů nebude příští rok již aktuální.[6]
Příkladem novostavby galerie, která se spoléhá pouze na umělé osvětlení,  je madridská galerie Caixa Forum. U rekonstruovaných objektů je to například berlínská galerie Penthouse Boros. Pokud technické řešení stavby neumožňuje regulaci vstupujícího denního osvětlení, hrozí, že se provozovatel rozhodne pro trvalé odstranění složky přirozeného denního osvětlení, jak se to stalo u centra CGAC v Santiagu de Compostella.

Kombinace přirozeného a umělého osvětlení představuje nejčastější způsob osvětlování výstavních sálů. Spojuje v sobě vlastnosti obou výše uvedených způsobů osvětlení. Navíc umělé osvětlení umožňuje provozovat galerii i v odpoledních hodinách zimních měsíců, případně při zhoršených světelných podmínkách.
Příkladem přístupu k tomuto druhu osvětlování výstavních sálů je zadání soutěže na novou budovu Západočeské galerie v Plzni: "Z hlediska osvětlení expozičních a výstavních sálů se jeví jako nejvhodnější kombinace přirozeného a umělého světla, a to s přihlédnutím k povaze materiálů. Užití přirozeného světla je zamýšleno spíše s ohledem na návštěvníka, na něhož by mělo mít osvěžující vliv, případně poskytnout zajímavé průhledy do okolí. Nemělo by však být překážkou pro vnímání vystavených děl."[3]

Velice záleží na zaměření galerie a typu umění, které by mělo být v galerii vystaveno. Jako ideální se ukazuje maximální univerzalita výstavního sálu s možností osvětlení jak přirozeného (regulovatelného), tak i umělého.


Text představuje část z práce zabývající se evropskými galeriemi výtvarného umění, která vznikla na základě řešení grantu Fondu rozvoje vysokých škol a byla dále rozpracovaná v dizertační práci na fakultě architektury ČVUT.
Zdroj: Ing. arch. Pavel Šulc
Vložil: Jan Kratochvíl, 16.10.13 23:30
Návštěvnost: 9283 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.