Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Antonín Engel: Škola architektury

Jest nutno rozepsati se jednou o předměte, jenž svou vážností a důležitostí nad jiné naše odborné úkoly vyniká, o studiu architektury na české technice, tedy o předmětě, jenž skýtá pro pisatele nemalé nebezpečí v mnohém směru, hlavně v tom, že při nejlepší vůli namnoze nelze se vyvarovati zdání kritiky osob, i když se jedná pouze o kritiku věci tím spíše, že opravdové, věcné a upřímné kritiky odborné téměř už ani u nás není, ježto věc končí zpravidla málo povznášejícím obrazem osobních útoků; i tehdy, objeví-li se kritika, vyšlá z popudů nejpoctivějších, nebývá ušetřena tohoto osudu.
Události nejblíže příští a nepopiratelná vážnost okamžiku, kdy se jedná o další budoucnost ne snad pouze školy samé, ale v mnohém směru i o utváření dalšího vývoje našeho stavitelství, nutí nás, bez ohledu na pravo a na levo, říci o předměte tom naše nepokryté mínění.
Studium architektury na české vysoké škole technické mělo již dávno býti podrobeno důkladné revisi. V žádném jiném oboru, který jest předmětem přednášek na této vysoké škole, neděly se jistě tak ohromné přehmaty v celém myšlénkovém nazírání v posledních deseti létech jako v architektuře. V žádném jiném odboru neodehrává se boj o další vývoj s takovou úporností, ale zároveň s tak absolutní lhostejností a mnohou shovívavostí.
Jestliže ostatní odbory technické radostně drží krok se současným vývojem evropským, jestliže výsledky práce českých inženýrů jsou dobou skvělých triumfů technického pokroku a slávou této staré školy, odbor pro stavitelství setrvává nehybně v okruhu konservativních tradic, jak je byla vytvořila škola renaissancních epigonů v létech sedmdesátých až devadesátých a práce její absolventů, pokud sami nehleděli na jiných učelištích v pokrokovějším směru se vzdělati nebo úsilnou sebevýchovou téměř jako autodidakti se zdokonaliti, nemohou se rovnati ani zdaleka dnešnímu stavu nejen v cizině, ale už i u nás.
Příčiny toho, jež těžce doléhají na ty, kteří nevidí v odboru architektury na české technice pouze školu vychovávající akademicky vzdělané síly pro státní a zeměpanské úřady, nýbrž učeliště na velmi seriosním podkladě vědeckém, spočívají ovšem svými kořeny velmi hluboko, takže na nějaké brzké zlepšení dnešního stavu sotva lze pomysliti.
Je nemožno v mezích těchto řádků vyčerpati celý veliký materiál, nezbytný k posouzení jen poněkud objektivnímu, postačí, jestliže upozorním jen na některé nejcharakterističtější zjevy, které způsobují dnešní neblahý stav.
Především jest to vyučovací osnova, která ovšem je s malými různostmi společná všem technikám rakouským, pokud je v nich tento obor zařaděn. Dle ní dělí se studium na přípravné vědy theoretické, jež zajímají největší část z období čtyř semestrů do první státní zkoušky a vlastní předměty odborné s různými naukami přípravnými, jež zaujímají nejvíce období do druhé státní zkoušky. Toto rozdělení ostatně je společno všem odborům, pokud obsahují obě státní zkoušky.
Posluchač tedy, prve než se dostane k studiu čistě odbornému, musí probrati značnou řadu věd abstraktních, různých věd pomocných, encyklopedii atd. Současně probírané kreslení od ruky, kreslení t. zv. architektonické a modelování, jakož i dějiny architektury jsou jediné předměty rázu poněkud specielního.
Avšak i další studium v období od první do druhé státní zkoušky jest ještě dosti zatíženo naukami theoretickými a encyklopediemi, zde však již více padá na váhu ne tak množství jako spíše způsob studia.
Tak na př. stavitelství pozemní, předmět snad nejdůležitější, jenž zaujímá čtyři semestry vyučovací, tím, že se musí omeziti na systém přednášek a příslušných cvičení, jistě nemá toho významu, jaký by měl, kdyby se mohl přednášeti v užší souvislosti se skutečnou praksí, a nebyl svázán nedostatkem času i místa, jmenovitě pro cvičení praktická. Ovšem, zde nutno uvážiti, že jistě ani ostatní odbory na technice nejsou na tom lépe následkem pověstné šetrnosti vlády, ježto k zřizování odborných dílen jsme v Rakousku ještě nedospěli.
Jestliže však v praktickém životě dají se nahraditi mnohé nedostatky, vzešlé namnoze z nedostatečného dotování našich vysokých škol a tím dá se zvýšiti dobrý základ vědecký, je vyšší i hlubší názor na podstatu věcí praktických při studiu vlastní architektury a předmětů, jež ji doprovázejí, pro život mnohem důležitější.
Zde již sám způsob vyučování, názor nesčíslněkráte pronesený se strany autoritativní, sama methoda a způsob práce, v první řadě pak personalita učitele, jeho výtvarná a ovšem také i vychovatelská potence, způsobují v posluchači určitý směr vývoje, jenž namnoze pro celou budoucnost tohoto bývá směrodatným. Zde právě proto, že nestačí pouhá vědecká methoda, že zde veškery složky spolupůsobí. Z nich ovšem nejzávažnější je hotová individualita učitele, a právě se rozvíjející individualita žákova, a proto nelze skutečně býti ani dosti opatrným jak ve volbě systému, ale více ještě osob učících.
Zde zkrátka přestávají vědy technické a nastává umění se všemi důsledky tohoto druhu činnosti lidské.
Měly by se tudíž, pakliže účel tohoto oboru máme jasně před sebou, veškery předcházející vědy a pomocné nauky jeviti jako pouhá příprava k vlastnímu a konečnému cíli, t. j. vychovati na nejširší basi vědecké technicky vyspělého umělce. Jestliže však můžeme právem říci, že tato příprava vědecká i konstrukterní je jistě dobrá, ba v mnohém směru až příliš zevrubná, nemůžeme, bohužel, říci, že to, co po této široké basi skutečně následuje, je v náležitém poměru k ní. Zde ovšem nutno věc poněkud blíže vysvětlili.
Nejprve dříve vzpomenuté vědy theoretické a pomocné nauky absorbují aspoň v prvních semestrech největší část doby, studujícímu vyměřené, připadá tudíž na vlastní odbor, v němž se mají práce tyto soustřeďovati, poměrně malý zlomek vyučovacích hodin. Nelze tedy jistě ani při dobré vůli jak posluchačstva, tak učitele věnovati tolik času, mnoho-li ho věc, při níž je nezbytno určité uzrávání, skutečně potřebuje.
Důležitější však je rozdělení látky a ještě více způsob, jakým se toto studium vede.
Dle programu je rozdělení látky takové:
V ročníku třetím architektura první běh: Slohové studie z doby řecké a římské 11 hod. v týdnu. Architektura druhý běh A: slohové studie památek starokřesťanských a novořímských. Návrhy pomníků a staveb chrámových 7 hod. v týdnu. Architektura druhý běh B: Slohové studie z doby renaissanční a cvičení v navrhování budov. Disposice o zařízení veřejných budov, část první. 16 hod. v zimním a 20 hod. v letním semestru.
Architektura, třetí běh A: Studie renaissanční a cvičení ve velkých návrzích, disposice a zřízení veřejných budov, část druhá. 22 hod, v semestru zimním. Architektura, třetí běh B: Studie památek gotických. Návrhy chrámů a velkých disposic pohřebištních, 9 hod. v zimním semestru. Z uvedeného vysvítá, že veškero studium architektury spočívá jen a jedině na t. zv. studiu historických slohů a nejvýš jejich aplikaci k účelům dneška. Je zbytečno hovořiti o užitečnosti podobného studia; vysvítá to nejlépe z toho, jak se skutečně provádí. Jeví se to tím, že se kopirují a po případě rekonstruují určité objekty z těchto tří period slohových, a to namnoze v měřítku kolossálním se zhotovením detailů ve skutečné velikosti.
Uvážíme-li úmornou pracnost takového postupu, nelze se diviti, že zhotovení jedné takové studie vyžaduje značné doby až i jednoho semestru. A takových studií je z každé periody aspoň po dvou, po nichž vždy následují příslušné projekty. Je na snadě, že projekty provádějí se vždy více neb méně pod dojmem předcházejících studií a že tedy máme tu co činiti s t. zv. historickým projektováním.
O tom, že by se také jednou studoval dnešní život a na základě jeho pracoval moderní projekt, dosud jsme neslyšeli.
Absurdnost takovéto výchovy dnešního architekta jeví se sama tebou a je zbytečno dále se o ní šířiti.
Jen jedno nutno ještě poznamenati.
K čemu vlastně tedy slouží široká průprava vědecká prvních čtyř semestrů vyučování, k čemu slouží všecky tyto nauky, k čemu znalost moderních konstrukcí, k čemu encyklopedie do jiných i velmi vzdálených oborů sahající, když všechno to dohromady má vyzníti zcela na prázdno a končiti bezduchým probíráním a applikováním dávno mrtvých forem na úkoly moderní?
Kde má mladý posluchač, táži se, najíti organickou souvislost mezi theoretickým poznatkem vědeckým a konečným výsledkem v organismu budovy, jestliže formy odjinud převzaté jsou mu předem dány, kde má nabýti nezbytné rutiny k projektování a řešení nejrůznějších úkolů dneškem kladených, když největší díl času musí věnovati nezáživnému a neplodnému kopírování, jež mu užitku nepřinese, ale naopak ještě při těch několika málo projektech, k nimž se během studií dostane, je nesmírným slohovým materiálem přetěžován?
Dalo by se o tomto předmětě ještě dlouho hovořiti, zrovna tak jako o t. zv. kreslení ornamentálném, jež tímtéž duchem historismů je vedeno, to však vedlo by příliš daleko; spíše dlužno uvážiti důsledky tohoto systému, jenž drží se houževnatě a jehož odstranění nebo aspoň neškodným učinění považovalo by se snad za hotovou svatokrádež na těch, kdož se studiu architektury na technice věnovali.
V čem se jeví tyto důsledky? Jistě nejprvé v tom, že umělecký pud a po případě i skutečný talent, který u jisté části posluchačstva dá se předpokládati, nenalézá onoho ukojení, kterého čekal, okolnost, která u učiliště architektury jistě těžce padá na váhu. V důsledku toho brzo dostaví se ona značná omrzelost, která bud končí úplnou resignací, t. j. tupým a poslušným studováním vyučovacího programu jen za účelem dostudování, nebo rozptýlením a dilettováním na jiných polích uměleckých, což obyčejně končí nedostudováním! Málo kdo z nich nachází uvnitř tolik síly, aby nabyl přesvědčení, že žádný systém, i ten nejhorší, není s to zdolati skutečný talent, a po absolvování bud soukromým studiem neb vstoupením na nějaké lepší učiliště hledí nahraditi to, čeho ještě nedosáhl. Ovšem, není-li už pozdě.
A to je na celé věci nejfatálnější!
Málo se najde těch, kteří po vysilujícím a drahém pětiletém studiu mají ne snad odvahu, ale jen pouhou možnost doplniti nějak své vzdělání způsobem právě zmíněným.
Věc nebyla by jistě tak osudná za jiných poměrů, jako jí jistě nebylo před patnácti a dvaceti lety, ale dnes, kdy nacházíme se v stadiu přerodu od slohového epigonství, jež je tak charakteristické pro století devatenácté, k vlastnímu výrazu formálnímu, k němuž spěje století dvacáté, znamená tak houževnatě a neústupně držený systém na této škole hotový hřích, ne-li katastrofu na mladých lidech.
K tomu přistupuje ještě okolnost, že zatím utvořily se u nás ještě dvě školy pro architekturu, jedna na umělecko-průmyslové, třeba směru spíše dekorativního, a druhá v nejnovější době zřízením professury pro architekturu při akademii výtvarných umění. Obě vzhledem k vedoucím je osobám dlužno považovati za velmi nebezpečné soupeřky staré škole architektonické na technice, jistě v neposlední příčině proto, že uměníchtivé mládeži budou vždy poskytovati snadnější a záživnější cestu k vytčenému cíli, nehledě ani k umělecké kvalitě svých představitelů.
Důsledek toho bude, že nadanější, tedy cennější materiál posluchačstva bude míjeti studium na technice a tudíž opravdu technicky vyškolených architektů brzy bude povážlivý nedostatek. Okolnost, které právě v zájmu věci samé nelze podceňovati. Současně hrozí nebezpečí, že se bude z techniky dodávati již jen pouhý materiál byrokratický, který jistě k lepšímu vývoji věci ničím nepřispěje.
Je skutečně zvláštní ironií, že právě na vysokých školách technických, které svými odchovanci vyvolaly hotovou revoluci v myšlénkovém vývoji lidstva a přetvořily od základu veškero myšlení a konání dnešního člověka, že právě v nich nalezl útočiště nejkonservativnější směr v architektuře, umění, které by právě mělo býti, jako jindy bývalo, korunou lidského tvoření.
Je vlastně trudno o tomto předmětě hovořiti, tím trudněji, ježto není naděje, že by se v dohledné době nějaká opravdová náprava mohla státi.
Jestliže před rokem sami posluchači uznali za nutné z vlastní iniciativy podati sboru professorskému memorandum, v němž byl obsažen velmi seriosní pokus aspoň částečné reformy, a jestliže na toto memorandum ani po roce nebylo jim odpověděno, pak ovšem je to přímým důkazem, že na rozhodujících místech není ani chuti, ani odvahy sebe menší reformní snahy podporovati.
A právě dnes odchodem prof. dvorního rady J. Schulze nastává dávno želaná možnost změnou osoby přivoditi i změnu systému; však zprávy o novém obsazení stolice pro architekturu nezpůsobují nikterak růžové naděje, že budoucnost bude znamenati pokrok proti směru dosavadnímu, tím méně že se vyrovná tomu, co v tomto ohledu v cizině i u nás bylo již dosaženo.
V Praze, 1. července 1911.
Zdroj: Styl III (1911), s.182-184
Vložil: Petr Šmídek, 13.08.13 12:00
Návštěvnost: 3504 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.