Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

Henry van de Velde: Poznámky z cesty do Řecka

Chápe-li se kdo nějakého problému rozumově a rozumně, dlužno se domnívat, že postup jeho myšlení setká se v duševním životě i cizích národu a rass se spřízněným pochodem myšlenkovým. Dá-li kdo působiti silám své fantastičnosti, jest o jeho duševní činnosti jisto, že bude zhodnocena výhradně uvnitř vlastního národa a rassy. Co logická úvaha uvedla na jednotnou a všeobecně platnou zákonnitost, to dozná činností fantasie nekonečně obměněné mnohotvárnosti. Působnost rozumu sáhá až na konec světa; projádření fantastičnosti bývá sotva za hranicemi pochopeno a zhodnoceno. Tomu, jenž cílí svou vůlí k povšechnosti, není možno volit: dá působit silám rozumu.
Fantastičnost v umění ― fantastický umělecký výtvor. Přijímám jej jako zákusky k five 'o' clocku, jako konversaci dámy, která mi je nabízí, jako její slova, jichž poslouchám s nejpřesvědčenější tváří na světě, s tváří, která přece nechce říci nic, leč že vše to je mi úplně lhostejno. Moje hostitelka neočekává toho jinak; ví, že dlužno tak přijímat konversaci a zákusky.
Problém: žijeme ještě v době, kdy lidé se živí zákusky a čajovým rozhovorem, nebo ― a značí to totéž, fantastickými výtvory umění? Srovnávám-li fantastičnost v umění s mlsáním a s rozhovorem krásných paní ― k jiným na čaj nechodím ― říkám tím, že osobně neupírám této fantastičnosti a dobrovolným výtvorům umění všechnu cenu, věřím však, že lidstvo dnes cítí méně kastovnicky a nechodí na čajové večírky.
Kdo jí příliš mnoho cukru, musí brzo k zubnímu lékaři ― poučovali mne vždy, když jsem ještě byl dítě; a tu jsem dostal strach před doktorem a zrozuměl jsem. Proto popřáváme si fantastičnosti v umění a všech fantastických výtvorů právě tak málo, jako cukru. Dva kousky v černé kávě; právě tolik doplněk fantastičnosti, který rozumová koncepce problému dovoluje.
Rozum ― černá káva. Vidím již napřed námitku proti rozumu, která se zvedá proti Černé kávě, ale francouzský učenec Lebourneau podal průkaz, že požívání kávy zjemňuje rassu. Rozum zjemnil člověka, dříve než ještě znal kávu. Je již u dítěte, dřív než jest mu dovoleno požívat vzrušujících nápojů.
 Rozumně koncipovat:  toť staré a nové. Vede k posledním konsequencím a ne k stravnému milieu. Styl, který se snaží koncipovat rozumově, je moderní; koncepce antiky nebyla jiná. Nechtěli Rekové zákusky a nechodili na five 'o’ clocky? Jistě že pojímali rozhovor s dámami právě tak málo vážně, jako my dnes.
Umění a duch antiky jsou přístupny jen tomu, kdo se jim blíží cestou prostého rozumu. Jednoduché koncepce antiky neměly na nás vlivu a my seznali jsme je jako takové teprve, když jsme sami počali koncipovat rozumově. Kdo dovede těšiti se kouzlem rozumné koncepce a zná krásy takové koncepce, toho pudí to k antice a do Řecka. Dá se na cestu jako moderní člověk, ve flanelovém obleku, se žlutým zavazadlem a žlutýma botama, a toto signum modernosti provází ho jako etikety hotelů na jeho zavazadle. Hlásá, odkud poutník přichází. Cesta tam není nijak rovná; ohýbá se; zatáčí se zatáčkou, která vede do středověku, na polou cestě.
Gotika: první zrcadlo, v němž se obráží naše rozumná koncepce, jež vrhá pak obraz na stříbrná zrcadla řeckého archipelu.
Středověk chápe se problémů silami rozumu. Stalo se však, že tuto vůli k rozumu a tento dar, chápat se věcí rozumově, tížila tisíciletá tradice plná temných náboženských zvyků. Bůh, panna jako matka, a ráj, v němž bydlilo právě tolik svátých a andělů, co ďáblů a zlých duchů v pekle, toť byla závaží, která se věsila na onu vůli k rozumu.
Gotické chrámy, radnice, belfriedy; vše to zdá se být právě tak rozumově koncipováno, jako paličkované krajky oné epochy. Jako se vine v těchto krajkách nit od začátku až do konce, tak jeví se živě ve všech dílech stavby rozum. Okolo středu jehly a okolo smyčky krajky vine se a točí nit; okolo hřebu kříže a okolo svátých symbolů točí a přede se rozum gotického umělce dómů.
Odkud to, že křesťanský stavitel mohl postavit svého boha a svou víru právě mezi sebe a svůj rozum? Toť úštěpek, který se vkliňuje mezi kola a stačí stéblo slámy, aby zastavilo stroj. Kathedrály a radnice; ryze rozumné, jasně promyšlené organismy, uprostřed kolotajíciho dění; upomínka na ně pojí se k těmto organismům. Plné rozumu, uhlazené jako drahokamy; pomněme Amiensu. Plné působení doby a bohatství starých legend; vzpomeňte na Remeš, Rouen a Paříž.
Hra stínu a světla, která se chvěje a žije na těchto kamenech kathedrál, sdílí svůj život kameni a víc jistě božským kamenným postavám, všem těmto věřícím králům a zbožným jich královnám. Od té doby působí kathedrála jako kniha. Toť ona, která poučuje všechny, kdož neumí číst. Sama stále víc a víc mizí, rozplývá se a podivuhodné jádro, které v ní žije, hyne. Rozum vzdal se vědomě smrti.
Smutná, tížící zeď našeho nebe pudila ji k rozumu. Tisíce kamenných bohů, svátých a apoštolu, moudrých a pošetilých panen nezmohly v našem nešťastném západě tolik, kolikjediný paprsek světla v oněch požehnaných zemích, v Attice a v Egyptě. Tam dole je hra světla a stínu jako v lásce blažená hra a honění se žlutých a modrých motýlů. U nás je hra stínu a světla jako červená nákladní loď na černém průplavě.
Umění Gotiky, řekl jsem již, je na polovině cesty. Cíl je konsequentní vývoj a podivuhodná hra láskou opilých motýlů.
Brennerská dráha; spací vůz; rukavice z přírodní kůže; tmavý flanel; kufr a boty ze světle žluté kůže. Milán a Janov. Není to přímá cesta, ale je možno pojmouti do účtu odskok, jako od středověku k antice; a mezi nejabsurdnějším dómem a nejdokonalejší stavbou pne se do dálky modré nebe.
Jsou rozumnější dómy, než je milánský; ale není případnějšího příkladu na fantastický umělecký výtvor. Milánský dóm. Jako velká lastura, vržená fantastickou vlnou doprostřed města. Chápu, jaké vzrušení musila taková příhoda vyvolat v tomto obyvatelstvu; jakýmkultem obklopilo tento dar. V tomto podivuhodném díle došly všechny jich sny tisíce a jedné noci ztělesnění, jich sny o bohatství a rozkoších orientu. Od té doby znovu se vždy vzpružilo jeho vzrušení při pohledu na tento dóm. Každého jitra zazáří znovu a jasně jako růžová perleť; každého jitra obnovuje se slavnost a probouzí vzpomínka na div; na náměstí, kterému dóm vládne a které mohutně zatemňuje, točí se v měkkém, vonném vzduchu kolo tančících dívek s květinami, zástup třepotavých motýlů a zlatě třpytících brouků. Každého poledne dóm se oblije stříbrem. Okolo květinových záhonů náměstí kráčí v zářivé běli svatební průvod, s princi v jasném stříbrném brnění, s koni v pancíři z třpytivé oceli, s princeznami a veselými šašky, oblečenými ve světležluté hedvábí. Každého večera barevný oděv mohutného dómu stává se amethystový; pod mohutně dunící kupolí vážného, zlatého nebe kráčí v černé a tmavěfialové barvě pohřební průvod s tělesnou schránkou reka, který padl v některé bitvě za dnů Sforzů, Viscontiů, Lodovica Mora. Při pohledu na mohutný dóm dává tak Miláňan každého dne znovu ožít svým snům, slavnostem a smutkům. ― Jen tak možno těšiti se dómem, jeho vnějškem.
Zákusky a five 'o’clock. Nové obličeje, nové okolí. Paluba s Američankami výrazných profilů, jichž rysy svědčí, že takové oko skutečně vidí, že takový nos čichá, že taková ústa dovedou líbat. Méně zákusků a méně čaje. Rytmus jich řeči zvyšuje pronikavost jich hovoru, ale roztržitě již jen naslouchám tomu, co praví.
Vidím vzrůstat ostrovy ...
Jako tělo, které se zbavuje svého zahalení, tak odhalují se ostrovy mému pohledu; jak vystupují z vody, žijí a dýchají jako ženská těla. Až k nepravděpodobnosti, že by mohly být jiné, vzbuzují tyto ostrovy vzpomínku na živoucí těla žen. Vždy, když spatřím jeden z nich se zas objevovat, zmocňuje se mne jako hrůza a vnitřní zaražení, jaké asi musil pocítit první rybář, který se odvážil do širého moře. On to byl, který přinesl zvěst, že spatřil Venuši, jak stoupá v moře. Je mi, jako bych slyšel ho vyprávět o zázraku, který zřel venku, a jemuž v kruhu s údivem naslouchají ti, kdož úzkostlivě čekali jeho návratu. Dotvrzuji co vyprávěl rybář; Venuše to byla, ne ostrovy Hydra a Aigina.
Mohu v budoucnu dotvrdit z vlastních zážitků přípustnost všech mythologických legend; a co decksteward tam vysvětluje, že to v dáli se objevují ostrovy Sevilka, Rinaro, Amorgo a Naxos, je vše jen pošetilá lež a klam.
Jako hřbety gigantických zvířat vzrůstají zjevy ty z moře. Mlčky sleduje jeden druhého; chtějí prchnouti z naší blízkosti a odplouti do dálky před naší dotěrnou zvědavostí. Mezi jedním každým třpytí se zlatě k nám proud zářivého světla. Samy jsou tmavější, realističtější, nám blíže. Toto bohatství vrhají před nás jako daň, abychom nerušili jich cestu a mystérium.
První styk s antikou prožil jsem v Syrakusách. Tři silné dorské sloupy ze starého chrámu Minervina, vsazené do vnějšího zdiva kostela San Giovanni. Mně ztělesňují představuantiky, jak žije spoutána v přítomnosti; v této přítomnosti, která se k ní pojí bez porozumění, bez úcty, sotva se znatelným prospěchem, jako tři rekové objevily se mi ty tři sloupy, jako trojhvězdí i ušlechtilost, síla a rozum. Z nich vzrůstá tento styl. Jim podoben, živoucný jako ony, přese vše, co je poutá "dávno již zemřevši, žije stoletími svázán a spoután jako v žaláři.
Odedávna již a znovu podruhé byli by oni rekové svobodni, kdyby lidstvo nepřinášelo vždy znovu s touž hloupou trpělivostí do všech staveb, které staví od smrti antické krásy stupidní tmel svých nudných, slabošských, zbabělých myšlenek, svých vysílených, licoměrných, zkažených zvyků. Chycen a spoután je v životě našich dnů rozum, jak dorské sloupy v onom kostele San Giovanni. A stále ještě rodí se děti, které budou zomrzelé,bez sil, zbabělé, slabé, licoměrné a zkažené. Každé z nich povleče svůj díl tmelu k stavbě dnešního dne, každé pomůže zdelšit dobu jeho trvání.
Na schodech řeckého divadla v Syrakusách. Duch, z něhož vzešlo řecké umění, není mrtev, ač blázni chtějí, by se v klassickém umění uznávalo jeho poslední projádření. Jistě je v našem středu jeho tep tak živý a nespotřebovaný, jako před Iřemi tisíci lety. Bude žít, dokud lidstvo bude schopno jen jediný předmět, jen jedinou věc chápat rozumově. Blázni mohou si říkat, že zemřel duch, z něhož vzešlo řecké umění. Duch, který stvořil toto divadlo, jehož podivuhodně logická koncepce dnes, kdy všechna ornamentika je odstraněna, jeví se ještě logičtějším, toť týž duch, který vynašel obdivuhodně dokonalé kabinové okno na parníku, který mne sem přivezl, toť duch, který objevil elektrickou žárovkua skleněný zvon Auerova světla, duch, který vytvořil nůž na máslo, jehož na palubě užíváme a jehož původ mi steward prozradil, ukázav na tovární značku solingenských „dvojčat“. Některé prvky moderního života nikdy se mi nezdály tak hezké jako zde, kdy srovnávám je s tímto divadlem, které spatřilo Aischyla a Pindara. Každý nejmenší detail v koncepci celku odpovídá přesně vnitřní nutnosti. Této tvorby účastnily se tytéž zákony, které vedly naše inženýry při stavbě jich strojů, koster okeánských parníků. Moderní život má své krásy; při prvém mém styku s antikou stala se mi tato pravda jistotou.
S onoho místa, kde stojím, vysoko na straně v amfiteatru, vidím, jak všechny linie řad schodů vyzařují z jediného bodu a šíří se v polokruzích, jako sít, kterou proud žene. A jak tyto linie snaží se od sebe se oddělit, tvoří se vždy znovu relace, které zmnohonásobují perspektivní obraz, a když pak z původního chaosu se vynoří dokonalý profil hloubky celé terassy, je to jako zpěv, který jásavě stoupá k nebi. Jsou to skutečně linie, které zpívají, nebo je to naše duše, která spolu se chvěje a zvučí jako struna, když zní prostorem tón, na který je laděna? Pak by naše duše dovedla pojímat v sebe všechnu dokonalost poměrů a jen nejlepší směli bychom o ní mysleti.
V Řecku chvějí se a třesou kameny, jako u nás listí na stromech. Kameny ty žijí tak silně, že jímá nás v jich středu jakýsi neklid, jako když náhle uprostřed okolního davu uprou se všechny oči na nás. Nepotřebují ani reliefů, ani skulptury k životu, berou si ho ze svého podivuhodného, pevného, těsného spojení. V Mykenách, mezi oběma rovnoběžnými, hladkými zdmi pokladnice Atreovy cítil jsem, třesa se, život, živoucný jako život lesa, a nepamatuji se, že bych byl kdy býval silněji dojat a v hlubším vzrušení.
Na právo Aigina. Vítr duje a moře je fialové. Na opálově se třpytícím nebi visí a vznáší se těsně modrý pruh. Ze stezky, na niž jsem se vyšplhal, abych první zřel Athény, vidím pod sebou zástup cestujících. Baedeckry, Meyery, bílé vesty, červené kravaty, modré brýle a panama. Zde na druhé straně však bílý bod, třpytící se v masse modři, jasný krystal, krystal řecké kultury!
Pantheon.
Stoupáte po schodech do Propylaeí, jakoby cesta vedla k mozku lidstva. Zde září chrám Parthenonský, jeho nejkrásnější myšlenka, která se oděla ve formu. Naivně a prostěmyšlenka, kterou mozek a duše řeckého lidu dovedl ke skutečnosti, jako květina zvedá květ ke světlu. Řecký chrám ― jak dětinská koncepce. Dvě a dvě jsou čtyři; toť její podstata; ale mezi čísly a jich součtem je celá nekonečnost nejjemnějších nuancí, která stvořila z abstraktního součtu živoucí organism.
Kostra gotického domu podobá se příkladu, který je nejvýš o něco těžší než dvě a dvě; ale mezi jeho jednotkami a jich součtem hemží se to božskými a legendárními, mocnými i skutečnými bytostmi; všechny žijí na škody celku a tráví z života stavby.
Řecký chrám žije z celku dílu, které beze stopy a nezištně v celku hynou. Na řeckém chrámě rozum vynašel to podstatné, ony sloupy a všechny ty jiné díly. Řečtí bohové nepostavili se mezi tento rozum a umělecké citové vzrušení, které se snažilo po svém zdokonalení. Mezi břevno původního megara z dob Homerových a mezi štíhlé sloupy Parthenonu nevkradlo se ani trochu fantastické svévole. Toť normální průběh vždy stejného úkazu, který trval staletí. A Rekové, kteří měli více bohů než my, nedali se během celé této dobysvést od své důsledné činnosti, která ještě dnes se jeví jako symbol jedné z nejvznešenějších koncepcí lidstva.
Sloup; jeho vývoj; trvalo tisíc let, než se skončil. Trám stává se rozdělenými kameny, struktura se mění, rozpětí sloupu se mění, a přeci nelze v této proměně pozorovat nějakou svévoli. Vývoj děje se ve smyslu axiómatu, které jsem stanovil v jiné souvislosti: že všechna hmota snaží se po svém odhmotnění. Genius a temperament rass rozhodují o jejím umění a prostředcích.
Řeknu teď něco, co zní jako paradox: Řekové pracovali na proměně sloupu ― a i na jiných dílech chrámu ― až vůbec přestaly existovat.
Tento sloup Reků existuje již jen v našich museích, bezvýrazný, ztrnulý, beze smyslu. Ale nahoře na Akropoli učí ty, které zůstaly ještě stát, že neexistují již, že nenesou již břímě, nebo mnohem spíše, že není již této funkce, že se mezi sebou rozestouply dle zcela jiných zákonů, než byly zákony, které, jak se zdá, je zde postavily, ba i tam, kde dotyčnéplochy dvou kamenů v hořením břevnoví se stýkají. Hlásají jasně, že nestojí již sloupy okolo chrámu parthenonského, že však mezi tím povstaly mohutné, dokonalé rassy, které nesou v sobě život, prostornost a slunce, moře a vrchy, noc a hvězdy.
Rozpětí sloupů měnilo se tak dlouho, až silhoueta mezi dvěma nabyla takové formy, která bude na věčnost dokonalá. Co zde sluchu zní paradoxně, může na samotné oko působit přesvědčivě. Každý prvek na Parthenonu a celá hmota cílila k samostatnému rozřešení.
Podat o tom hned na místě důkaz: chuť k tomu bych měl; stejně rychle však se rozplynula. Vždyť zde dole pod Akropolí tancuje Duncanová a dává se fotografovat pro „Woche“ na kamenných dlaždicích Dionysova divadla. Její ruce, ramena, nohy, mé dámy, zůstávají stále jejíma rukama, rameny, nohama ― zvlášť její nohy mne ruší, které se v řeckém tanci právě tak odhmotňovaly, jako díly Parthenonu. Loïe Fullerová má větší právo než ona tancovat na této posvátné půdě. V jejím tanci žije část řecké duše. Řecká duše a řecký tanec žije dál v jejím tanci.
Program: Smysl, formu, účel všech věcí moderního materialistického světa poznat s touže jasností, s jakou Rekové, mezi mnohým jiným, poznali smysl, formu a účel sloupu. Nenílehké, nalézt dnes přesný smysl a přesnou formu pro nejjednodušší věci. Bude ještě dlouho trvat, než poznáme přesnou formu stolu, židle, domu.
Náboženské, svévolné, sentimentální výtvory fantastičnosti, toť cizopasné rostliny. Jakmile se skončí očistná práce, jakmile vystoupí na denní světlo pravá forma věcí, pak snažme se s touže trpělivostí, s týmž duchem a logikou Reku po zdokonalení této formy. Zdá se mi, že u nás v téže míře jako u Reků je vypracován umělecký jemnocit; méně vypracován a slaběji vyvinut je u nás smysl pro dokonalost.
 Ale za jakých sociálních regimů budeme účastni téhož veselého, vyjasněného klidu, kterého potřebujeme k práci a vážným snahám? Odpověď: Máme od sociálního programu očekávat, co může prýštit jen z našeho vlastního nitra ? Rozumně myslet, kultivovat uměleckou vnímavost; každý může tak dnes sám v sobě činit; jedná se jen o to, aby bylo takých mnoho, aby povstala nová sociální atmosféra.    

Přel. Jiří Foustka.
Zdroj: Časopis Styl, roč. V (1913), str. 29-47
Vložil: Petr Šmídek, 25.07.13 16:30
Návštěvnost: 2384 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.