Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Henry van de Velde: Amo – Credo

Toto dvojí vyznání neodporuje si v ničem, a přece stojí proti sobě tím, že jedno vyžaduje přirozené činnosti, druhé je povahy pasivní. Jest možno, že vyčkávací způsob nehodí se již do dnešní společnosti, a že člověku, který zjevně hlásá, co miluje, podaří se spíše, aby uchvátil lidi, bojující boj životní, nežli se to zdaří člověku, který hlásá svoji víru; jest dokázáno, že současná společnost vyslovuje veřejně svoji víru ve věci i myšlenky, kterých nemiluje, nebo kterých již nemiluje, ať je to na poli filosofickém, nebo na poli materielním. Neboť na prstech dalo by se spočítati, več společnost věří a co zároveň miluje. Láska odtáhla ruku, kterou kdysi vložila do ruky víry, a tím zbavila víru vší síly. Tím vyschl nevyčerpatelný přítok, a tento neblahý stav potrvá tak dlouho, dokud nepřivede láska své ochuzené sestře nové poklady.
Láska je s to, aby povznesla víru, neboť nemůžeme milovati, kde nevěříme. Můžeme přijímati od lásky s důvěrou všecko, a můžeme plně věřiti v toho, kdo miluje; na víru se nemůžeme spoléhati bez zkoušky, a nemůžeme milovati také toho, který nám poskytuje jen víru. Na poli architektury a uměleckého průmyslu nebylo nám již dávno možno, abychom věřili v nutnost a skutečnost funkcí různých stavebních prvků, jako jsou sloupy, štíty, metopy a řimsy, které jsme převzali ze slohů starověkých.
Ve starověku a ve slozích na starověku spočívajících, měla symbolika ornamentování za účel právě jen symbol a význam sám, ať byl znázorněn supem, beranem, věncovím nebo trofejí; pro nás ztratila již ovšem svoji přesvědčivost. ...
My, kteří jsme poctiví, prohlašujeme, že nemůžeme již milovati té architektury a uměleckého průmyslu, jež se ani nesnaží, aby zakryly vlastní nedůvěru v pojmy konstrukce a ornamentiky, kterých výlučně užívají. Zde vyvěrá všechno dobro a všechno zlo; všechno dobro, jež můžeme očekávati od architektury a uměleckého průmyslu, používajících jen elementů, které milují, poněvadž v ně také věří; všechno zlo, jímž jsme byli postiženi výtkami, že jsme barbaři, kteří všechno ničí, a zfanatisovaní, obmezení vzbouřenci.
Je známo, k jakému snižujícímu úpadku přivedli architekturu a umělecký průmysl odborníci nemající lásky a zapírající víru. V třetí čtvrtině minulého století poklesli jsme na nejhlubší stupeň vkusu a impotence. Když dospěla moje generace mužných let, měla tíživý dojem, že žije ve středu lidí zakalené inteligence, kteří si hráli s organickými prvky archijako děti se stavebnicí, kteří kupili na sebe sloupy a oblouky, štíty a řimsy beze všeho smyslu a důvodu a bez vší konsekvence. Ještě dnes cítíme s hrůzou, že jsme byli v blázinci, a že jsme se dívali na duchaprázdné zaměstnání lidí, jichž mozek byl ochromen; s tvrdohlavostí šílenců trvali na snaze, aby ozdobili vše, co jim do rukou přišlo, změtí okras, květin a nahých ženských postav. Zotvírali jsme okna a dvéře a volali jsme po rozumu, aby nás vysvobodil, neboť cítili jsme hrůzu z takové přítěže, ze všech těch těl a květin, z takového směru v umění; děsili jsme se budoucnosti.
Zdálo se ovšem, že takové volání je nové a revolucionářské; vždyť dělo se tak v době, kdy platilo za nejlepší chválu, nebylo-li možno poznati, co vlastně představuje nějaká budova nebo předmět. Stul nesměl se zdáti stolem, skříň skříní, vása vásou, mísa mísou; divadlo, nádraží, most měly míti takové vzezření, aby nikdo nemyslil, že je to právě divadlo, ádraží a most. Dnes zdají se nám ovšem samozřejmé požadavky, jež zde uvádíme totiž: „Každý předmět má svou logiku a svou oprávněnost existence; v tom smyslu jedině má se chápati jejich forma a konstrukce“. „Je nutno, aby tyto formy a konstrukce se přizpůsobily a podřídily skutečnému použití materiálu, jejž jsi vyvolil“. „Ovládá-li tě touha, abys tyto formy a konstrukce zušlechtil, podvol se té touze jen tak dalece, pokud můžeš zachovati a respektovati právo a věcné vzezření těchto forem a konstrukce“.
Tyto články víry hlásaly spíše víru znovu zrozenou než víru novou, byly základem nového slohu tak dobře jako byly základem slohu řeckého v jeho rozkvětu. A přece by se jim nebylo podařilo, aby uchvátily lidstvo, kdyby lidstvo nebylo z nich vycítilo všechnu moc lásky, jež provázela naše snažení, abychom tuto víru upevnili. A jaká to byla láska? Láska k výtvorům přírody, láska kultu krásy k věcem, které vytvořila příroda na základě svých nejvnitřnějších zákonů; právě ta láska, jež působí na lidstvo největší silou.
V největší své zoufalosti vzývali jsme ku pomoci a spáse věčný zákon krásy rozumové; a v okamžiku, kde dříve lidé klekali a hlásali své Credo, v tom okamžiku našli naši rtové své Amo, to Amo, které tkví v poznání, že vše co milujeme, spojeno jest jednou páskou a že všechna krása vyvěrá z jediného pramene!
Zdroj: Časopis Styl, roč. V (1913), str. 140-143
Vložil: Petr Šmídek, 25.06.13 14:05
Návštěvnost: 2331 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.