Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
NOVY fullbanner
HLEDEJ v sekci     

Tadao Ando : Světlo

Světlo je počátkem všeho bytí. Dopadem na povrch věcí jim světlo propůjčuje obrysy. Stínem za nimi pak hloubku. Věci nacházejí výraz na přechodu mezi světlem a stínem a získávají svůj individuální tvar, objevují se tam jejich vztahy a určité vazby. Světlo propůjčuje věcem autonomii a současně definuje i jejich vztahy. Mohli bychom dokonce říci, že světlo vyzvedává odlišnosti jednotlivostí v kontextu jejich vztahů. Světlo: tvůrce vztahů, konstituujících svět. A ačkoliv je původcem všeho bytí, není v žádném případě neměnným zdrojem. Světlo je spíše pohybem, plným chvění - díky své nekončící proměnlivosti, světlo neustále znovuobjevuje svět.
Architektura - snažící se vytnout část ze všudypřítomného světla a udržet je na fixních místech, která se je v průběhu věků snaží polapit a přitom zachovat jeho životadárnost neporušenu - tedy, není architektura tím, co čistí schopnosti světla a předává je našemu vědomí? V každém okamžiku dává světlo novou formu a tvar všemu co existuje a věcem nové vztahy, architektura soustřeďuje světlo do jeho nejzhuštěnější podoby. Vytváření architektonických prostorů je tedy jednoduše kondenzací a purifikací síly světla.
Postřehy jako tyto, o vztazích mezi architekturou a světlem nepocházejí z idejí, jako spíše vycházejí z hloubky zkušeností s prostorem, které se do mne, jako lidské bytosti, vepsaly. Třeba zkušenosti s japonskou architekturou - například čajový dům, kde prostor se jednoduše dělí na části papírem, napnutým na jemné dřevěné rámy. Když jimi světlo proniká, nenápadně se do interiéru rozptyluje, mísí se s temnotou a produkuje prostor, budovaný gradací jednobarevnosti. Japonská architektura se tradičně snažila, pomocí citlivé technologie, členit světlo na jeho jednotlivé částečky. Subtilní změny, kterých dosahuje na úrovni chvějivé energie, dávají prostoru vznikat téměř nepostřehnutelně.
Západní architektura kdysi používala k oddělení vnitřních prostorů od vnějšku masivních zdí. Okna, vetknuta do zdí tak tlustých, že to spíše vypadalo jako odmítání vnějšího světa, byla malá a měla střízlivý sloh. Tato okna, snad ještě více než jen propouštěla světlo, zářila intenzivním třpytem, jako by sama byla ztělesněním světla. Snad vyjadřovala fundamentální touhu člověka, obývajícího temnoty, po světle. Nádhera proudu světla, pronikající hluboké ticho temnoty, působila jako prostředek k vyvolávání vznešenosti. Okna nebyla určena k potěšení z vyhlídky, ale čistě k nezprostředkovanému průniku světla. Světlo, které do interiéru architektury pronikalo, otevíralo prostor vystavěný pevně a solidně. Stroze vytknuté otvory přesně sledovaly pohyb světla. Prostor byl řezán - podobně jako při vytváření sochy - paprskem světla, pronikajícím temnotou a jeho vzhled se každým jeho posunem měnil.
Architektura moderní doby osvobodila okna z omezení, daných konstrukcí a umožnila jim libovolný vzhled a velikost. Avšak místo toho, aby to vedlo i k osvobození světla v architektuře, vitalita světla se neúčinně rozptyluje a ztrácí. Moderní architektura vytvořila svět přílišné průhlednosti - svět homogenně světlý, projasněný, kde je vyloučeno vše ostatní a je zbaven temnoty. Tento svět rozptýleného světla znamenal smrt prostoru stejně jistě, jako naprostá temnota.
Pro dávného člověka sloužilo světlo jako míra času. Mohutné paprsky světla, zasahující zemi z obrovsky vzdáleného slunce - světa, měnícího svůj směr, úhel a intenzitu v závislosti na místě, roční době a hodině dne - dávaly základní tvar vjemům, významu a pocitům z prostoru. Světlo, vnikající do interiérů otvory struktur, které si vytvořil, umožňovalo člověku, sídlícímu uvnitř, chápat své vlastní bytí ve vztahu k okolí.
Počínaje středověkem a konče předmoderní dobou - a to jak v Japonsku, tak i v Západní architektuře - světlo vyžadovalo šetrné zacházení v důsledku značného počtu různých omezení. V důsledku toho si člověk uvnitř konkrétní architektury okamžitě uvědomoval svůj vztah, vážící ho k přírodě. V dnešní době obrovské možnosti techniky umožňují osvětlovat vnitřní prostory architektur bez jakéhokoliv úsilí a necitlivě a důsledku toho člověk již necítí individuální charakter jednotlivých míst. A díky umělému osvětlení se zcela vytratilo vědomí vztahu k přírodě.
Z těchto důvodů považuji úlohu přirozeného světla, které nás oslovuje v libovolném bodě našeho umělého prostředí, za zcela zásadní - dává místům pocit bezprostřednosti jak v prostoru, tak i čase. Zabývám se přesným pozorováním a zjišťováním co světlo dělá a snažím se je uvádět dovnitř architektury způsobem, který dá prostoru hloubku a umožní vytvářet silně podnětná místa.
Světlo samo o sobě však ještě nedělá světlo. Aby světlo mohlo být světlem, důstojně a mocně zářícím, musí existovat také temnota. Temnota, která rozněcuje světlo a odhaluje jeho sílu, je jeho nedílnou součástí. A přitom bohatství a hloubka temnoty zmizela z našeho povědomí a jemné nuance, které světlo a tma plodí, jejich vzájemná prostorová rezonance - to vše jsme téměř zapomněli. V dnešní době, kdy vše je zaléváno stejnoměrným světlem, odhodlal jsem se zkoumat a využívat vztahy mezi světlem a tmou. Světlo, jehož krása uprostřed temnoty září jako drahokam na dlani, světlo, jehož schopností je vytvářet dutiny uvnitř temnoty a pronikat našimi těly, toto světlo vdechuje prostoru život. O světlo, jež takto buduje prostor, jsem se například snažil ve své Kapli světla. V tomto případě jsem postavil krabici z hutných betonových zdí - a získal tmu. Pak jsem do zdí umístil zářezy, které propouští přesně definované proudy světla. Proud světla ostře láme temnotu. Stěna, podlaha i strop se se s tímto proudem setkávají, vystupují z pozadí a souběžně jej i na sebe odrážejí a dávají tak vzniknout složitým vztahům. Tak se zrodil prostor. A přitom s každou změnou úhlu, pod kterým světlo vniká, se věci a jejich vzájemné vztahy přetvářejí. Jinými slovy, prostor není nikdy dovršen a zralý, ale neustále se obnovuje. Toto místo, plné neustálého zrození, by mělo lidem napomáhat reflektovat skryté obsahy života.
Architektura musí nabízet místa, jejichž duchovní vitálnost člověku umožňuje osvobozovat se z kontextu všedního života. Světlo je tím, co probouzí architekturu k životu a vdechuje jí sílu.
Tadao Ando: Licht
Zdroj: Jahrbuch für Licht und Architektur, Berlin 1993
Překlad: Doc. PhDr. Lubomír Kostroň, M.A., CSc. / www.kostron.cz
Zdroj: Lubomír Kostroň
Vložil: Petr Šmídek, 20.05.13 19:55
Návštěvnost: 2541 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.