Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Chce to mít nažhavené elektronky
Rozhovor s Jiřím Kneslem a Jakubem Kynčlem
Jiří Knesl – *1968 Brno, FA VUT Brno 1991
Jakub Kynčl – *1971 Brno, FA VUT Brno 1994

Kancelář knesl + kynčl architekti vznikla v roce 2001. Počátkem roku 2003 byla transformována z volného sdružení architektů na společnost s ručením omezeným. Kancelář sídlí v České republice v Brně a v současné době čítá cca 20 architektů a dalších spolupracovníků.
Svého času patřili Jiří Knesl a Jakub Kynčl mezi nepřehlédnutelné postavy brněnské fakulty architektury. Vybrat si je jako vedoucí ateliérové práce
znamenalo pro studenta vyrovnat se s výzvou, v té době pro tuto školu ne zcela obvyklou. Předcházela je totiž pověst náročných, avšak obětavých učitelů – a na jimi vedených pracech to bylo znát. Nejinak tomu bylo během jejich dlouhodobého působení v akademickém senátu či přímo ve vedení fakulty. "Když něco děláme, chceme to dělat se vším všudy. Jsme ochotni vzít na sebe zodpovědnost, ale chceme u toho mít také pravomoci," vzpomíná Jiří Knesl.
Je až nepochopitelné, že souběžně s jejich prací v akademické sféře se naplno věnovali i chodu své vlastní architektonické kanceláře. Teprve před několika lety se začali praxi věnovat výhradně. I zde je z každé jejich zakázky znát, že mají na sebe samotné, své kolegy a bezesporu i klienty vysoké nároky. Za patnáct let spolupráce se počet jejich zakázek pomalu blíží čtvrté stovce. Jejich tématický rozsah přitom sahá od územních plánů, přes obytné soubory, návrhy veřejných prostorů, až po jednotlivé rodinné domy, drobné objekty, interiéry a dokonce i grafiku.
Do začátku března je možné v Galerii Jaroslava Fragnera navštívit jejich výstavu Mezi městem a domem, která se vymyká jiným obdobně zaměřeným výstavám. Jakub Kynčl k tomu říká: "Nechtěli jsme tradiční architektonickou výstavu s plakátama a zároveň ale nejsme výtvarní umělci, abychom dělali nějakou instalaci". Proto raději vybrali osm návrhů na kterých ukazují způsob svého myšlení. K tomu jsou nejvhodnější soutěžní projekty, ve kterých je "původní idea zobrazena v krystalické podobě, ještě nezakalená projednáváním, optimalizováním, způsobem realizace apod." V porovnání s jinými výstavami návštěvníka asi překvapí i množství textu, ve kterém je každý z návrhů zasazen do širších souvislostí. Ostatní práce ateliéru knesl + kynčl architekti jsou pak představeny formou několika fotografií v předsálí, internetovou prezentací na dvou počítačích a rovněž v nově vydané publikaci–katalogu. Příjemným zpestřením jsou i vtipné kreslené glosy Jiřího Knesla.
Den po vernisáži jsme se s Jiřím Kneslem a Jakubem Kynčlem sešli k rozhovoru v jejich brněnském ateliéru. Protáhl se do večerních hodin, nicméně i přesto po našem rozloučení oba zamířili za svými kolegy dokončit rozdělanou práci.

Národní knihovna České republiky
soutěž, 2006
Oba jste studovali brněnskou fakultu architektury v době revoluce a ve škole jste po ukončení studií ještě dlouho působili. Jak na svá studentská i učitelská léta vzpomínáte?
Jakub Kynčl (KY): Revoluce byla pro nás oba zásadní životní zkušenost. Jiří byl ve čtvrťáku, já jsem byl v prváku. Škola kopíruje to, co se děje ve společnosti se všemi plusy a mínusy, co s tím souvisí. Jsou to ty stejné věci, jen přepsané do akademického prostředí. Takže škola byla moc zábavná mezi roky 1990–92. Byla to taková doba svobody. Stejně jako nově nadechnutá společnost byla celá taková rozjitřená, samé pozitivní ideály, tak přesně to probíhalo i na fakultě. Přišlo tam hodně inspirativních lidí z venku, co měli co říct. Ale pobyli tam dva roky, pak pochopili, že to pro ně asi není úplně to správné prostředí a zase se sbalili a odkráčeli pryč. Pak už to postupně začínalo upadat, už se to začínalo normalizovat a dostávat se do zajetých kolejí a tímto způsobem to krok za krokem pokračovalo dál. Ze školy jsme odešli před čtyřmi lety, protože se rozrostla kancelář, doma jsme měli malé děti, třísměnný provoz už nebyl zvládnutelný a možná už taky byl po těch dvanácti letech čas na změnu. Nedávno jsem se stavoval za bývalými kolegy a slyšel jsem, co se to za ty čtyři roky změnilo, že se už jenom úřaduje a skoro neučí.
Jiří Knesl (KN): Já jsem za tu dobu rád, ale děkuji, stačilo.

Proč jste se rozhodli ve škole zůstat a učit?
KY: Prostě nás to bavilo. Třeba zkonzultovat deset úplně rozdílných projektů za jedno odpoledne, kdy člověk musí přepnout vnímání s každým studentem a pokusit se naladit na to, jak on se na to dívá, pochopit proč to tak udělal a nedívat se na to jenom prizmatem svého pohledu. To byl skvělý trénink a bavilo nás to. Když jsme skončili a ohlédli jsme se, uvědomili jsme si, že nám rukama prošlo více než 300 studentů, což je něco neuvěřitelného.

Kdy jste zjistili, že vzájemná spolupráce mezi vámi funguje?
KY: Znali jsme se ze školy, protože ta tehdy nebyla velká. Dohromady nějakých dvě stě padesát lidí, kteří se všichni znali minimálně od vidění. Ale v té době jsme ještě neměli ambici nebo plány společně pracovat. Až když jsme se potkali po letech, slovo dalo slovo a nějak to začalo. Trochu mě překvapilo, když jsem někde slyšel, jak mnohdy u jiných dvojic kolegů pracuje každý z nich sám. U nás to tak není. My doopravdy fungujeme jako dvojice, to znamená že spolu navrhujeme. Každý jsme trošku jiný, ale v základních věcech se velmi snadno shodneme. Diskuse je strašně důležitá nad každým projektem.

Oba tedy pracujete na stejných zakázkách, máte o každé zakázce přehled oba dva?
Dnes už se nedá říct, že je to tak u všech zakázek. Dokud nás v ateliéru bylo méně než deset, tak jsme o všech zakázkách oba víceméně věděli vše. Možná měl jeden z nás zakázku trochu více pod kontrolou, ale ten druhý vždy mohl zaskočit a nám přišla tato zaměnitelnost nebo zastupitelnost  docela důležitá. Teď už nad všemi zakázkami nemáme stejnou kontrolu. V počátcích se o všech bavíme společně a pak už je to tak, že někdo z nás vede buď zakázku nebo její část.
KN: Funguje to výborně.

Kdy přišlo rozhodnutí založit si vlastní ateliér?
KY: První rozhodnutí padlo už v roce 1999, ale naplno jsme se do toho pustili až v roce 2001. Do té doby jsme už spolu něco dělali nebo jsme se pravidelně o různých věcech bavili.
KN: Mimo jiné jsme dělali soutěže, tehdy ještě spolu s Milanem Stehlíkem.

Guanajuato - město pro 6000 obyvatel
soutěž, 2002, 1. odměna

Během relativně krátkého času jste se docela razantně rozrostli. Zaznamenali jste během toho nějakou nutnost změny organizace práce?
KY: To je otázka, kterou permanentně řešíme. Pořád se snažíme být autorskou kanceláří. Jsme u všeho, snažíme se nad vším mít kontrolu od začátku až do konce tak, aby to doopravdy byla autorská záležitost. Na druhou stranu se potýkáme s delegováním pravomocí. Když nás bylo tak do osmi nebo deseti lidí, tak to bylo příjemné; mohli jsme si sedět v ateliéru, něco si kreslit a byla to příjemná zábava. Ale najednou jsme zjistili, že už v té sestavě nejsme schopni zvládat některé větší zakázky. Takže pořád balancujeme mezi dvěma polohami: abychom byli schopni nabídnout profesionální výkon větší kanceláře, ale na druhou stranu abychom pořád ještě nad vším měli kontrolu.
KN: Na začátku jsme neměli nic než jen ty dvě jména. To se s námi teď táhne a už nejde o ta jména, ale je to spíše značka. Když si nás někdo objedná, chce mluvit přímo s námi dvěma. Nemůžeme poslat někoho za nás. Maximální počet lidí v ateliéru je do dvaceti čtyř, protože pak už vznikají takové ty další oddělení, které neprodukují ale spotřebovávají. V tomto počtu můžeme zvládnout některé věci velmi rychle, v menším počtu by to nešlo.

Jak navrhujete? Používáte pracovní modely, skicujete?
KY: Většinou navrhujeme v posledních patnácti minutách před odchodem domů, po osmé večer. Mezi sebe dáme papír a jeden na něj něco čmárá, mává u toho rukama a ten druhý mu do toho čmárá z druhé strany.
KN: Nápad si většinou jeden z nás nějakou dobu nosí v hlavě a – co je důležité – je na debatu připraven. Ten druhý to nějakým způsobem oponuje.
KY: Ani moc nemluvíme. Protože nemusíme. Po těch letech už stačí pár čar a ten druhý už ví. Pak taky hodně pracujeme s modely. Máme samostatnou modelárnu, kde se dělají jak pracovní modely, tak i takové, se kterými už pak jdeme za klientem. Zjistili jsme totiž, že řada lidí nerozumí obrázkům, dokonce ani vizualizacím. Obrázek je příliš abstraktní na pochopení toho, odkud kam je veden konkrétní pohled. Model pro prezentace funguje stoprocentně.

Mezi městem a domem

Městské zásahy Brno – Jižní centrum
projekt, 2011
Jak jste se dostali k práci na urbanistických zakázkách?
KY: Oba dva jsme školu absolvovali na ústavu urbanismu a pak jsme měli praxi v urbanistických ateliérech. Urbanismus byl v 80. a 90. letech v podstatě sprosté slovo. Územní plánování a architektura se totálně roztrhly od sebe. Dnes už to tak není.
KN: Architekti tehdy byli ti umělci a zbytek ti plánovači.

Pro Městské zásahy v roce 2011 jste vytvořili projekt tzv. Jižního centra v Brně, které bylo údajně spojeno s vašimi profesními začátky. Kdy jste se začali tímto územím zabývat poprvé?
KY: Jižní centrum v Brně jsme oba dělali už jako školní projekty. V roce 1992 pak proběhla soutěž. Je to velké území, výzva, která trvá.
KN: Já jsem tehdy dělal v UAD studiu a při soutěži jsem dostal úplně volnou ruku. Byla to první velká věc, kdy jsem začínal s čistým papírem. Bylo to hodně zábavné.

V textech na Vaší výstavě se několikrát odvoláváte na myšlenky španělského architekta a urbanisty Oriola Bohigase. Co vás na něm zaujalo?
KY: Já jsem ho objevil někdy v půlce 90. let. Poválečná architektura se u nás moc neučila a vlastně asi ani dodnes neučí, takže jsme to doháněli až po škole. O čem mluvíme, je princip městského projektu. Hodně nás zajímá moment, kdy se potkává město s domem samotným. Proplétá se veřejné se soukromým.

Územní plán Milovice
územní plán, od 2011

Pro rozvoj území Milovic bylo stanoveno 5 okruhů koncepce rozvoje: město zeleně (rozvoj zeleně ve městě); město pro lidi (rozvoj občanského vybavení, tj. školy, služby ad.); město 21. století (rozvoj městského centra); město čtvrtí (posilování významu jednotlivých částí města); město pro život (regenerace bývalých vojenských území ve prospěch rekreace a podnikatelských aktivit).

V poslední době jsou v souvislosti s územním plánováním stále více otevírány otázky míry regulace...
KY: To je taková věčná debata. My se snažíme řídit jedním principem: více se snažíme regulovat to, co je veřejné, méně pak to, co je soukromé. To znamená do privátních ploch moc nezasahovat, dát základní rámec spíše jen ve vztahu k veřejnému a zbytek ponechat na vlastnících. Na rozdíl od veřejné části města, kde si myslíme, že by regulace měla být poměrně důsledná, i když přeregulovaný plán je špatný plán.
KN: Když architekti dělají urbanismus nebo územní plán, tak se snaží regulovat podle domů, které by tam sami navrhli. Což je samozřejmě nesmysl. Na druhou stranu, když tam ponecháme prostor těm architekrtům, co přijdou po nás, dáváme jim i zodpovědnost k danému místu. Pak se ale dá dlouho debatovat o kvalitě naší profese a o lidech, kteří ty domy nakonec kreslí...

Do jaké míry se vzájemně ovlivňuje vaše práce na projektech různých měřítek?
KY: To, že děláme jednotlivé domy i územní plány je důležité, a to pro obě polohy. U každé z nich si uvědomujeme tu druhou. Takže když děláme nějaké urbanistické řešení, tak pořád přemýšlíme o tom, jak tam bude možno postavit konkrétní domy, jak budou fungovat. A naopak ve chvíli, kdy navrhujeme dům, přemýšlíme o jeho fungování v rámci města a prostředí, jestli nevznikne jen nějaká krásná socha o ničem.
KN: Když v územním plánu použijeme červenou bravu pro bydlení, tak musíme vědět, že tam byty v domech budou např. oslunitelné. To spoustě jiných “územních plánovačů” nedochází a plochy jsou navrženy tak, že do nich obytný dům vůbec nejde umístit.
KY: Zajímavé je, když dostaneme ve městě, kde děláme územní plán, nějakou zakázku na dům nebo soubor domů. Známe dokonale souvislosti a můžeme se věnovat detailu samotnému. To je pak strašně příjemné.

V procesu územního plánování je hodně důležitá komunikace jeho pořizovatele a zpracovatele s veřejností. Při práci na územním plánu pro Kuřim jste pro vysvětlení jeho principů použili formu komiksu. S jakým se to setkalo úspěchem?
KY: U jisté věkové kategorie obyvatel Kuřimi to vyvolalo pozitivní ohlasy. Komiks je forma komuniakce, která nám je blízká. Jiří permanentně glosuje život v kanceláři nějakými obrázky a karikaturami.  Byť nevím, jestli je forma komiksu tou úplně správnou nebo nejvhodnější formou propagace územního plánu, důležité je, že dokáže zaujmout.
KN: Když je někde vyvěšená vyhláška, která plní požadovaná kriteria, nikdo ji nerozumí. Ale když to člověk seškrtá do tří vět a přidá legrační obrázek, tak to někoho může zaujmout natolik, aby pak třeba přišel na veřejné projednání. Znamenitě fungovalo schéma toho procesu projednávání. To používáme prakticky pořád. Ale udělat z toho příběh bylo složité. Osoby, obsazení a dát tam ještě něco dalšího než jen ten tupě popisný text.


Určitým protipólem k navrhování územních plánů je ve vašem portfoliu celá řada rodinných domů. Na první pohled je na nich vidět obrovský vliv brněnského meziválečného funkcionalismu. Do jaké míry vy sami cítíte že navazujete na vaše brněnské předchůdce?
KY: V Brně se tomu v žádném případě nelze vyhnout. My z toho ale nemáme žádný syndrom. Meziválečná doba měla étos velkého pozitivního rozvoje a vznikaly věci s nespornou kvalitou. Takže to je určitě inspirativní. Ale ovlivňuje nás i hodně jiných věcí a byť máme bílou a kostky docela rádi, tak zdaleka ne vždy navrhujeme jen je.
KN: Ono se to dá ještě trošku zjednodušit. Není to ani tak funkcionalismus, jako spíše geometrická abstrakce. Je to jednoduché. Když do toho člověk vpluje, vždy najde řešení.
KY: Je to i obecně srozumitelný princip.
KN: Pro mě tím končí výtvarné umění. Bílý čtverec na bílém pozadí je konec. Za tím už nic nemám. Pak už to jsou nějaké splácané věci nebo se dělá nějaká velká legrace. Do konce života si s tím už asi vystačím. Pro to jsme používali školu – laboratoř. Když student chtěl někam jít, tak jsme ho podporovali a zjišťovali jsme, jestli tam je něco, co stojí za rozvíjení. A zjistili jsme, že pravý úhel je pravý úhel. Jsou mu přizpůsobeny všechny stavební systémy, vše ostatní je drahé – a tedy špatné. Snažíme se to ale oživit, reagujeme na situaci konkrétního místa.
KY:  Třeba v Oslavanech. Ohbí řeky – tam to bylo jasné, oblouk tam být musel a nebylo o čem diskutovat. Nebo u jednoho rodinného domu ve Svinošicích oblouk propojuje místo vstupu, které bylo jasně definované, a místo výhledu přes tři horizonty. A byl to oblouk, ta cesta, která nás k tomu navedla.
KN: Tam to bylo zajímavé, že člověk neotevře dveře a nepráskne ho to do očí – musí jít chodbou, funguje moment překvapení.

Rodinný dům Svinošice 02
realizace, 2007–2009
Jak u takových zakázek probíhá spolupráce s klientem, individuálním stavebníkem?
KY: Vnímání architektury společností bylo před deseti lety dost jinde. Tehdy byly třeba dlouhé hodiny ukazování různých obrázků, přesvědčování, že moderní dům nemusí být studený a neobyvatelný. Dnes už klienti přichází s poměrně jasným očekáváním vycházejícím z toho, co viděli. Už nemusíme tolik přesvědčovat. Vysvětlování se teď posouvá k detailům.
KN: Důležité ale je, že v první fázi my nekreslíme, ale bavíme se s lidmi o tom, co chtějí.
KY: Jazyk je velmi ošemetný a architektura používá stejné výrazivo jako běžná čeština. My si pod těmi slovy představujeme něco jiného než klienti. Proto je potřeba se hned na začátku dlouho bavit, abychom zjistili, co doopravdy za slovy stojí. I proto na začátku navrhujeme ve variantách. A navrhujeme velmi rozdílné varianty z toho prostého důvodu, aby nebylo pochyb, že se vybrala správná cesta.

Pokud nepřesvědčíte klienta, ukončujete spolupráci?
KN: Ano, stává se to. Jinak by to bylo trápení pro všechny.
KY: Pokud to od začátku nefunguje, nemůže to dobře skončit.

Jak se vám potom ale navrhují například obytné soubory, u kterých nemáte před sebou konkrétní klienty jednotlivých domů?
KY: Pro anonymního klienta se musí vytvořit typ prostoru, který je do určité míry univerzální. Není obsaditelný jen jedním způsobem. Je obyvatelný různými lidmi ať už věkových kategorií nebo životního stylu. V tomto ohledu je to složitější, protože individuální klient si řekne sám, co chce, zatímco zde to musíme domýšlet za všechny budoucí obyvatele.

Jste autory ekologického centra v Javorníku. Jak se díváte na trend nízkoenergetického či dokonce pasivního stavění?
KY: Pasivní standard je bublina. Ale šetrné a nízkoenergetické stavění určitě bublina není, ale asi tomu můžeme říkat trochu jinak. Třeba chytré stavění s poučenou tradicí. Jestli se tomu domu dá více nebo méně vaty není důležité. Základní struktura a orientace domu je podstatná a v tom je chytrost nebo hloupost domu.
KN: Nám jde o jednoduché věci. Ty složité nefungují. Složité ekologické řešení je k ničemu.
KY: A co to vůbec je “ekologické”? Já to třeba nevím ...
KN: Já to spíše vidím tak, že je nutno dělat jednoduché věci stavebně. To znamená nemít tam blbé detaily, zbytečně ochlazované plochy. Proto se taky u nás věnujeme stavařině, abychom to měli pod kontrolou. Detaily u nás vymýšlí architekti.

Ekologické centrum Javorník
realizace, 2011-2012
foto: Radek Brunecký

O soutěžích

Často se účasníte architektonických soutěží. Co vás na nich přitahuje?
KN: Svoboda.
KY: Je fajn ze soutěže získat zakázku, ale to není to nejdůležitější. Důležité je zkoušení. Ve zkoncentrovaném čase má člověk šanci sáhnout si na něco, k čemu by se v profesním životě vůbec nedostal, jako třeba byla Národní knihovna v Praze.
KN: Dům za tři miliardy si člověk normálně nezkusí. Důležité je i tmelení party. Když se u soutěží pracuje přes noc, tak kolektiv funguje jinak než při normálních zakázkách.

Guanajuato - město pro 6000 obyvatel
soutěž, 2002, 1. odměna

Jak si vybíráte soutěže, kterých se zúčastníte?
KY: V Česku nás zajímá porota. Jinak vždy téma.
KN: Dělali jsme třeba soutěž do Mexika. Je málo soutěží, kde se dělá vše od jednotlivých domů až po urbanismus. K tomu se jinak moc nedostaneme. Samozřejmě, že si v rámci práce na územních plánech kreslíme struktury, abychom věděli, že tam dostaneme silnice a kanály. To jsou ale jen orientační malůvky. Až při takové soutěži je možnost domyslet město do konce, jak funguje.

Krajská knihovna Vysočiny
soutěž, 2006, 3. zvýšená cena
V roce 2006 jste se zůčastnili hned tří soutěží týkajících se knihoven. Na Krajskou knihovnu do Havlíčkova Brodu, za kterou jste získali třetí zvýšenou cenu, Národní knihovnu v Praze a rozšíření známé knihovny postavené podle projektu Gunnarda Asplunda ve Stockholmu. Čím je pro vás toto téma zajímavé?
KY: To byla náhoda. Sešly se v jednom roce.
KN: V Havlíčkově Brodě to bylo krásná soutěž, těžké místo. Národní knihovnu jsme dělat museli udělat, byť nás kdekdo zrazoval, že to dělat nemáme. A Asplundovu knihovnu ve Stockholmu máme oba rádi, je to jeden z nejsilnějších baráků co známe, takže to byla výzva.

Krátce poté se vám povedlo vyhrát soutěž na městský úřad a sál v Jeseníku. V tomto případě ale radost z výhry asi netrvala dlouho, město se nakonec rozhodlo projekt nerealizovat a přednost dostala investice do akvaparku. Jak vzpomínáte na tuto soutěž?
KY: Takový je život. Mrzí nás to, protože ten projekt jsme měli hodně rádi.
KN: Prošlo to dobře porotou i “hlasem lidu”. Z toho jsme měli radost.
KY: Z toho hlasování “vox populi” jsme nejprve měli i strach. Čekali jsme, že veřejnost a odborná porota se spíš neshodnou a tady se shoda podařila. Takže to byla dobrá konstelace a těšili jsme se na pokračování – a žádné pokračování není...

Městský úřad a sál Jeseník
soutěž, 2008–2009, 1. cena

Už několikrát jste si ale vyzkoušeli i roli organizátora soutěží. Pro Vysoké učení technické v Brně jste připravili soutěž na areál fakult architektury a výtvarného umění, dvě soutěže jste organizovali v Kuřimi a před dvěma lety soutěž na Římské náměstí v Brně. Jak jste se do role organizátora dostali. V čem je lepší soutěž organizovat, než se ji účastnit?
KY: Několikrát jsme si už řekli, že je lepší napomoci vzniku něčeho smysluplného z té druhé strany, než se muset nezbytně nutně účastnit. Třeba v Kuřimi děláme územní plán a tak jsme městu soutěže pomáhali organizovat. Na VUT jsme si kdysi soutěž na areál Údolní 53 vydupali – a pak tedy bylo logické, že bychom s její organizací měli pomoct. U soutěží je dobré zvládat všechny tři polohy – soutěžícího, porotce i organizátora. Až když známe všechny tři polohy, jsme schopni soutěž dobře nastavit, protože vnímáme, jak se na to budou dívat soutěžící a porotci.

Jak díky tomuto pohledu ze tří různých stran vnímáte kvalitu tuzemských soutěží?
KN: Záleží na porotě.
KY: Záleží samozřejmě hodně i na vypisovateli, jestli se baví s někým, kdo má se soutěžemi zkušenost. Vypisovatelé jsou většinou města, která na organizaci soutěží mnohdy nastrčí nějakého úředníka. I když je tam pak dobrá porota, soutěž nemusí dopadnout dobře, protože je špatně vypsaná. Navíc čeští porotci často mají nešvar, že si soutěžní podmínky dopředu nepřečtou, nepřipomínkují je, začnou porotovat až ve chvíli, kdy už jsou návrhy na stole a pak se teprve zjišťuje, co je špatně.
KN: Když se tam dostanou porotci nominováni komorou, tak se sejde určitá parta, ve které každý s porotců posuzuje dům podle toho, jak by ho sám kreslil. Což je to nejhorší, co se může stát. Porotce je třeba vybrat tak, aby si vzájemně lidsky sedli, aby byli na porotování připraveni, aby nepředjímali řešení, ale snažili se vybírat z návrhů nejenom ten nejkreativnější, ale i ten, který splňuje nejlépe podmínky a je do budoucna “utáhnutelný” městem nebo jiným vypisovatelem.

"Krystal" městská knihovna Stockholm
soutěž, 2006

Ideální zakázkou je městský dům

obnova kaple sv. Rocha na Mařatské hoře u Jarošova
realizace, 2009
Jaké jsou vaše plány do budoucna. Říkáte si, že je nějaká ideální zakázka, na které byste rádi pracovali?
KY: Moc neplánujeme. Ideální zakázka je pro nás něco jako byl ten návrh úřadu do Jeseníku. Městský dům. Na ten jsme se hodně těšili, bylo to příjemné měřítko, dům příjemně velký, ale ne zbytečně velký, v bezvadném prostředí, s úžasným programem, proplétáním všeho možného. Vše ale nějak přichází postupně. Všechny věci, co jsme dělali, máme svým způsobem rádi. Ani by nás třeba nenapadlo, že budeme dělat nějakou kapličku Svatého Rocha nad Uherským Hradištěm. Taky jsme ji původně dostali, jen aby se opravila fasáda a najednou z toho bylo něco jiného a o to to třeba bylo zábavnější.
KN: Zrovna ta kaplička mi přijde jako ideální zakázka. Když to začne jako jakési nechtěné dítě a najednou se něco stane. To, co bylo někde v šestém zápise na dvacátém místě, že se má opravit fasáda, se najednou dostane na první stránku místního tisku, začnou to mít rádi politici, úředníci i uživatelé. Stavební firma to začne dělat s láskou. To si najednou říkáme, že je to zdánlivě úplná blbost, ale je to krásné. Ta profese není zbytečná. Furt kreslím něco po nocích a říkám si: má to smysl? A najednou u takové “voloviny” se stane něco, že si řeknu: “jo!”. A je lepší udělat drobnost dobře, než velkou věc blbě.
KY: Nečekaná věc může být mnohem zajímavější než nějaká plánovaná. Snažíme se ale být připraveni. Průběžně furt něco sledujeme, studujeme, čteme, ale zároveň jsme otevřeni tomu, že se stane něco, co jsme nečekali.
KN: Chce to mít nažhavené elektronky. 
Autor: Martin Rosa, 27.02.13 23:10
Návštěvnost: 7447 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
výborně! ondrej.vyslouzil 03.03.13 14:10
Tak nevím, Marpen 04.03.13 00:09
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.