Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     

Moskevská architektura včera, dnes a zítra

Rusko je velká země s obrovským geopolitickým vlivem. Její velikost generuje zcela očekávaně velká témata. Pro toho, jehož životní zkušenost je alespoň částečně spojena s komunistickým režimem v naší zemi, budou tato témata asi vždy provázena směsicí bázně a zvědavosti podobně jako při pohled do dračí sluje. Historická zkušenost s ruským živlem je významnou součástí naší kulturní identity a ještě nějaký čas pro nás bude zdrojem mnohdy předpojatých úsudků. Dynamika proměn obsahů kulturní identity je sice značná, ale rozhodně nepředčí dynamiku přeměny současnosti v minulost a následně historii. V praxi to znamená, že stačí pouze chvíli stát stranou, aby člověk zjistil, že už stojí opodál. Vědomosti a zkušenosti rychle zastarávají a bez další korekce a obměny vedou ke svému protipólu, kterým je dezorientace. Z toho důvodu může každá soustředěnější informace o současném dění v Rusku nabývat na mimořádnosti, zvláště pak jedná-li se o představení aktuálního architektonického dění. V případě, že se navíc jedná o průzkum kulturní identity na pozadí architektonické produkce v Moskvě, našinec zvědavostí ani nedutá.
Tou mimořádnou událostí byla výstava a seminář s názvem archiXchange, který se konal 10.-12. 3. v Německém centru architektury (DAZ) v Berlíně. Nebyla to první akce, které která by dramaturgii berlínského centra orientovala výrazněji na "Východ" a snažila se tematizovat problém identity a architektury. Na konci minulého roku zde byla představena výstava s názvem "Emerging Identities - East", která si kladla za úkol popsat architektonické rozpoložení v zemích, které se nedávno staly členy Evropského společenství, a tedy i u nás (viz Era 21 1/2006). "Nově vznikající identita" se snažila poutat pozornost jako parádivé šaty, bohužel s podstatným nedostatkem, kterými byly švy šité horkou jehlou.
"Architektonická výměna" svým tématem a instalací také nepozbývala na atraktivitě, ale její střih a zpracování byly mnohem důkladnější. Pro berlínské architektonické publikum byla přítomnost Moskvy v jejich městě mnohem větším lákadlem, a je nutné poznamenat, že zcela oprávněně. Neznamená to, že ruská architektonická produkce by byla v současné podobě inspirativnější něž architektura polské, slovenské, maďarské nebo české provenience. To rozhodně ne. Rozdíl je ve velikosti měřítka, která přidává ruským stavbám na exotičnosti. S velikostí měřítka souvisí i objem peněz a to je jistě druhý důvod početné účasti německy mluvících architektů na semináři. Ekonomická deprese v Německu se podepsala i na pracovním trhu a nutí také německé architekty hledat nová odbytiště a více se zamýšlet nad možnostmi architektonického exportu.

Berlínsko-moskevské motivy
K německé kulturní výbavě patří stejně jako k té naší velmi ambivalentní vztah k Rusku, přestože v současné době je tento postoj velmi vstřícný a dá se říct, že je nesena na vlně dobrých politických kontaktů pečlivě pěstěných od vlády Kohlovy garnitury. A kdo by chtěl, může při prvním ohledání najít i několik shodných paralel mezi Moskvou a Berlínem. Obě města jsou si blízká díky několika historickým, vzájemně spolu souvisejícím okolnostem, které vedly kromě jiného i k tomu, že jak podoba Moskvy, tak Berlína byla významně ovlivněna vizemi totalitních vůdců. Jednou ze zhmotněných vizí bylo ostatně i rozdělení Berlína. Blízká byla kupodivu i atmosféra na architektonické scéně v obou městech v období symbolizovaném studenou válkou. Ekonomická a politická situace v obou městech (netýkalo se to pochopitelně jen východního Berlína a Moskvy, ale celého tzv. Východního bloku) zde vytvářela pro architekty pouze jediný typ klienta, kterým byl stát. Architektonický provoz byl uzavřen do velkých projekčních ústavů, které se zabývaly architekturou a urbanismem bez ohledu na majetkoprávní vztahy a často i bez ohledu na subtilní kulturní předivo, kterým je historie, místní zvyklosti nebo návyky uživatelů. Západní Berlín byl ostrovem v hrozivém moři socialismu, a nepropustná zeď z něho utvořila svět sám pro sebe, který mohl fungoval hlavně díky bohatým subvencím od německé spolkové vlády. Vydržování západního Berlína ale zároveň také deformovalo "normální" hospodářské poměry. Z toho plynulo také to, že soukromých investorů bylo v západním Berlíně také překvapivě poskromnu. Výstavba na obou stranách rozděleného města byla součástí ideologického boje, který má i s odstupem času daleko zajímavější projev v západní části Berlína.
Začátkem 90. let se Moskva a Berlín ocitly v situaci, kdy musely znovu promýšlet svoje postavení v rámci státního zřízení, definovat si možnosti, prostředky a formy pro reprezentaci nového politického pořádku, symbolů moci, historie a vizí budoucnosti. V tomto momentu výčet podobností pomalu končí, protože výchozí pozice obou měst měly velmi odlišný charakter. Berlín se stal hlavním městem Německa především díky euforii, která zavládla po znovusjednocení země a jen stěží by bylo možné najít vhodnější symbol, který by dokázal lépe stvrdit obrodný politický proces spojený s pádem komunistického režimu než znovuspojené město. Pro Moskvany nebyl začátek 90. let tak optimistický, protože chtě nechtě se museli smířit s tím, že jejich město pozbylo lesku, poté co přestalo reprezentovat střed všemocné říše Sovětů.

Architektura stagnace
Nová politická situace a nové ekonomické podmínky vedly shodně k tomu, že Moskva a Berlína se staly největšími staveništi v Evropě. V Berlíně sice tempo výstavby v současné době ze stejných důvodů zvolnilo, ale v Moskvě je možné z trendů, které vykazuje zdejší stavební trh, směle očekávat jeho další růst.
Vývoj, kterým výstavba v Moskvě prochází, se dá označit jako proces komercionalizace a individualizace. Řada developerských podniků do Moskvy přinesla soudobý architektonický slovník, vyspělé konstrukční postupy, orientaci na kvalitní stavební detail. Končí období "bezejmenné architektury" a ustanovený trend volá po osvědčených jménech a pokud možno světových. Ke spolupráci jsou vyzývány mezinárodní hvězdy jako Norman Foster, Jaen Nouvel, Zaha Hadid nebo Rem Koolhaas. Efekt tohoto trendu má zatím spíše papírovou podobu, ale kdo ví, co přinese čas.
Jsou ale skeptikové, kteří se s optimisty shodnou na tom, že ruská architektura potřebuje oživující impuls, ale zároveň tvrdí, že změna je v nedohlednu. Jedním z těchto skeptiků je architekt holandského původu Bart Goldhoorn, který v roce 1995 obdržel od nadace IKEA grant na to, aby mohl v Moskvě rozběhnout vydávání časopisu Projekt Russia, který by informoval o dění na ruské architektonické scéně. Po několika letech zažívaných ruských reálií, které se navíc v roce 2002 rozhodl obohatit časopisem Project International, který by informoval ruské architekty o novinkách ve světě, promlouvá o ruské architektuře jako o architerktuře stagnace.
Pokud máte možnost nahlédnout do už zmíněného časopisu Projeckt Russia, zjistíte, že se přinejmenším v Moskvě staví opravdu ucházející domy. Určitým nedostatkem je ale to, že nejenom rozpočty jednotlivých staveb nasvědčují tomu, že architektura je v Rusku elitní záležitostí. I podle slov historika umění Ivana Czeczota se ruská architektura stává tradičně prostředkem mocenské a ekonomické elity, která jej používá k navození teatrálního ohromení. Od architektury se očekává pompa, lesk a nádhera. Nedochází k tomu, že by se architektura stala komunikačním polem široké veřejnosti a sdílenou kulturní složkou. Elitářský přístup je konzervován i v ruských stavebních zákonech a normách, skrze něž je na architekturu nahlíženo jako na ideální uměleckou disciplínu, kdy domy jsou projektovány nejlepšími architekty v nejlepších ateliérech. Nepřipouští se jiné varianty a tak není divu, že stavební legislativa nestačí postihnout současnou situaci, která se odehrává na ruském stavebním trhu. Její idealistický základ tvoří zároveň podstatu ruské architektury.
Pokud by se měla ruská architektura výrazněji proměnit, muselo by, jak tvrdí skeptikové, nejdříve dojít k výrazným změnám systému spojeného se stavebním trhem. Bylo by nutné například pozměnit dosavadní praxi, v jejímž rámci se výstavba ruských měst řídí tvz. Genplány. Tvoří je specializovaná urbanistická pracoviště, stále ale podle kritérií, která odrážejí zavedené pořádky sovětského zřízení. Měřítko Genplánů a jejich schematičnost jen stěží reflektují specifika jednotlivých městských čtvrtí, požadavky místních obyvatel nebo historické okolnosti. Opomíjejí dokonce fakt, že většina investic plynoucích do nové výstavby plyne v současné době ze soukromého kapitálu.
Neméně retardujícím faktorem je těžkopádnost ruského stavebního průmyslu, který se ocitá stále ve vleku dřívější panelové výstavby a jen obtížně reaguje na aktuální požadavky trhu. Nedostatek dostupného bydlení vedl některé firmy dokonce k tomu, že jednoduše obnovily výrobu panelů podle vzorníků ze 70. let a výstavba panelových sídlišť pokračuje dál.
Aby byl výčet utlumujících prostředků ruské architektury pokud možno kompletní, je nutné uvést také zastaralý systém architektonického vzdělávání. Je stále založen na jediném typu školy prezentovaným Moskevským institutem architektury s 2500 studenty, který se stejně jako ostatní uvedené faktory od rozpadu Sovětského svazu příliš nezměnil a statečně odolává příkladům přístupů ke vzdělávání v zahraničí i ekonomické a společenské realitě současného Ruska.

Architektura moci
Objem stavebních prací je tažen především ekonomickou silou, kterou disponuje nově se formující ruská elita nazývaná "noví Rusové". Anglický architekt Jamese McAdama, který v Moskvě nějaký čas žil a pracoval, uvádí, že životní styl mladých developerů se naplňuje nejčastěji v luxusních designových barech, kde vysedávající hlučné kroužky a mezi sebou probírají modely vlastních rychlých aut a architekty, kteří jim designují jejich nové developerské záměry.
Novodobé budování Moskvy se odvíjí podle požadavků a kritérií, které určují tržní mechanismy. To má v kombinaci s přetrvávajícím byrokratismem a náklonností k nešvaru, že pravidla hry určuje nejsilnější hráč, za následek velmi spontánní a chaotický způsob výstavby. Vede také k tomu, že kompetentní složky státního aparátu nemají prostor na to, aby dokázaly zabránit demolicím významných památek architektury 19. a 20. století, které jinak beznadějně chátrají. V ohrožení je z tohoto důvodu například vlastní úlovitý dům Konstantina Melnikova. Přestože moskevští architekti prodělávají stesk po velké kapitole dějin ruské architektury, a sice konstruktivismu, ve společnosti převládá spíše averze k formálnímu projevu spojenému s tímto obdobím. Z podoby mnoha realizovaných staveb je možné si odvodit, že ve větším kurzu je nápodoba historických staveb a zvláště pak stylu Stalinovy gotiky. Některé z projektů mají tak obrovské rozměry, že důvod demolice dvou ikonických staveb sovětské éry hotelu Moskva a hotelu Rossija, kterým je snaha navrátit místům lidské měřítko, může připadat přinejmenším úsměvný.
Moskva koncentruje obrovskou ekonomickou sílu, ale zcela postrádá vhodnou legislativu, která by umožnila korigovat velké projekty kritériem veřejného zájmu. Doposud neproběhla širší diskuse nad obecnějšími problémy města, kde by bylo možné otevřít například téma významu historického rozvrhu urbanistické struktury a zachování některých substancí. Cena pozemků, proces plánování a monopolizace prostoru města několika ekonomickými skupinami vede spíše k jejich neuváženému odstraňování a nahrazování novými projekty.

Architektura naděje
Rychle mizí například stavby upomínající na chvatnou industrializaci z dob carského Ruska a nejasný osud jedné z nich - Dalinovské textilní továrny se stal jádrem berlínské výstavy a semináře. Centrum pro současnou architekturu v Moskvě a berlínské architektonické studio team05 iniciovali myšlenku, aby byl chátrající tovární komplex přestavěn na mezinárodní umělecké centrum, které by se stalo prvním moskevským pokusem o symbiózu byznysu a umění. Vlastní akce začala už v srpnu 2005, kdy se v Moskvě sešly rusko-německé architektonické týmy a snažily se navodit neexistující dialog o architektonickém a urbanistickém charakteru ruské metropole. Výsledkem celého workshopu byla konktretizace myšlenek, které vyvstaly během živých diskusí, v návrzích na přestavbu Dalinovské manufaktury. Na ploše více než 50 000 m2 by měli nekomerční umělci najít architektonické, fotografické, výtvarné ateliéry, filmová a televizní studia, kina, divadla, galerie. Byznysmani pak hotely, kanceláře, showroomy, obchody. K vzájemnému obeznámení by mohly napomoci nesčetné kavárny, restaurace nebo k různým aktivitám vybízející náměstí a veřejné plochy.
Při porovnávání návrhů je možné vysledovat rozdílené postoje mezi německými a moskevskými architekty. Nakolik rozdíly v pohledech na zadaný úkol vyvěraly z odlišností kulturních identit, je nesnadné říct, ale přístup moskevských týmů se přibližuje scénografickému řešení s množstvím romantických nákresů. Při rozvrhu projektu pracovali kupodivu s mnohem menším měřítkem než jejich němečtí kolegové, kteří se klonili k radikální intervenci, k velkému architektonickému gestu a racionálnímu přístupu. Beze sporu se na tom podepsala menší znalost místních poměrů a nepředpojatost německých architektů.
Prezentace jednotlivých návrhů v Německém centru architektury vyznívá jako představení semestrálních prací ve výpravném fundusu a při prvním shlédnutí se bez dalších informací vytrácí význam celé akce. Ten může být v konečném důsledku velmi závažný, protože jak připomíná ředitelka Irina Korobina Centra současné architektury v Moskvě, představení nových přístupů k matérii města a naznačení ekonomického efektu při takovém počínání bez ohledu na to, zda se bude projekt uměleckého centra realizovat nebo ne, může zásadním způsobem katalyzovat ruský development. Ale stejně jako je nejistý další osud Dalinovské továrny, není zcela jasné, zda se moskevský workshop nestane spíše jen pouhým ozvláštněním novodobé historie přestavby ruské metropole.
Dějiny ruské architektury není možné vykládat bez jejího ideologického základu, protož jeho náboj byl zdrojem čtyř architektonických revolucí, které se uskutečnily v průběhu 20. století. Bez ohledu na ideologický diskurz můžeme mluvit o konstruktivistické revoluci, která vedla k nejradikálnějšímu modernistickému experimentu 20. a 30. let. Ten byl se stejnou razancí nahrazen barokem a neoklasicismem, jímž se zaštítila revoluce stalinistická. Chruščovova revoluce přinesla přísný zákaz dekorativismu a nastolila absolutní formu modernismu - masovou panelovou výstavbu. Podstatou každé revoluce je, že je stejně neúprosná jako ta předcházející a to se týká i té zatím poslední, která hřímá dnešní Moskvou. Jejím ideologickým rámcem je zavrhnutí komunismu a bezpodmínečné přijetí kapitalismu. Potíž je v tom, že se tato architektonická revoluce z velké míry odehrává bez samotných architektů.
Osobně nejsem, s ohledem na mou, i když krátkou, zkušenost s komunistickým režimem, příznivcem revolučních historických zvratů, přesto s velkým povděkem kvituji, že díky berlínsko-moskevské architektonické výměně můžu pozměnit svou vlastní optiku, a témata spojená s Ruskem mně nebudou nadále evokovat tragický osud spanilé princezny, jako spíše žhnoucí pohled sibiřského tygra, který si velkoryse vylepšuje svou zlatou klec.


Německé centrum architektury www.daz.de
archXchange www.archxchange.net
Centrum pro současnou architekturu v Moskvě
Projekt Russia www.prorus.ru
Německý klubu architektů a inženýrů v Rusku (www.kdai.ru) a německé agentury Architekturexport (www.architekturexport.de).
Autor: Rostislav Koryčánek, 21.04.06 12:45
Návštěvnost: 11944 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Říjen 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.