Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Rozhovor s Vladimírem Šlapetou


O cestě k architektuře

Jan Kratochvíl: Váš otec byl vynikající architekt, učil v Olomouci na vysoké škole. Když jste si volil životní cestu, byla pro Vás architektura geneticky jasná volba?
Vladimír Šlapeta: Otec byl neobyčejně tvůrčí člověk, kterého zastavila mimořádná nepřízeň doby. Na dobu, kdy ještě existovala architektonická kancelář, která původně byla v našem bytě v tzv. dětském pokoji, ani na dobu, kdy se po narození dvojčat - mé sestry Olgy a mne - v roce 1947 kancelář přestěhovala do velkého bytu v protějším domě, si nemohu pamatovat. Po únoru se celá společnost rozpadla - některé přátele - např. manžele Josefa a Malvu Anderovi (fy. ASO) komunisti zavřeli, jiné poslali mýt nádobí
v kuchyni (např. majitelku tvarůžkárny), právníky poslali na nucené práce do Komárna nebo na Mírov, jiní odešli do zahraničí (např. Břetislav Jelínek, předseda moravského Rotary). Z univerzity otce vyhodili brzy po Únoru. Umělci se většinou přizpůsobili. Otec bytostně nesnášel Stavoprojekty, a tak až do roku 1958 raději pracoval povětšinou sám, doma, avšak na velikých projektech prostřednictvím pražského Fondu výtvarných umění - např. přestavby divadel v Martině a v Nitře, letního divadla v Piešťanech, všech interiérů ostravského obchodního domu Ostravica nebo přestavby kina na široký formát v Krnově. To skončilo jeho vyloučením ze Svazu architektů v červnu 1958, kdy mu byla tato činnost zakázána (mimochodem soudruzi pečlivě dbali, aby mu nebylo povoleno pracovat přes Architektonickou službu ČFVU až do jeho smrti v roce 1983). Byl to víceméně zákaz výkonu povolání "na věky věkův".
Doma jsme však byli obklopeni architekturou ze všech stran, otec neponechal nic náhodě. Zážitkem bylo třeba i malování bytu, kdy se dlouho zkoušely na terase barevné odstíny, aby všechno klapalo a rodičovská ložnice dostala vždy potom jiné barvy a plošné kompozice. To jsme už jako děti s napětím očekávaly. K rodinným přátelům patřili hlavně výtvarníci (např. Alois Schneiderka z Valašska, Karel Svolinský, Jan Zrzavý, Josef Vinecký, Vladimír Navrátil, Jára Šolc, Karel a Ota Lenhartovi) a hudebníci (dirigenti František Stupka a Josef Šoupal, varhaníci prof. Reinberger a prof. Šlechta, členové Českého noneta apod.).
Myslelo se, že architekturu bude studovat můj starší bratr Ivan, který výborně kreslil, ale ten utekl k filmu, já jsem také velmi rád kreslil, ve škole mi to šlo a měl jsem rád i literaturu, filosofii a historii. Moje rozhodování přišlo také do doby, kdy začaly v letech 1964-1965 poněkud "tát ledy", otec se v roce 1963 v červenci po letech setkal s Richardem Neutrou a v listopadu téhož roku navštívil po 27 letech Hanse Scharouna ve Stuttgartu a západním Berlíně a přivezl spoustu nové architektonické literatury, to mělo určitě vliv, a tak jsem se přihlásil na architekturu.

JK: Obdivoval jste během dospívání některé stavby v Olomouci a okolí? Posílily Vaše rozhodnutí věnovat se architektuře?
VŠ: Určitě. Například kostel sv. Mořice s krásnými varhanami mistra Englera, pod nimiž jsme stávali každou neděli na empoře nebo morový sloup, kašny a tři kopule sv. Michala. Dětství strávené v polaritě mezi historickými památkami Olomouce a moderní atmosférou našeho domova bylo velmi inspirující.

JK: Jaký máte dnes ke svému rodišti vztah?
VŠ: Jezdím tam stále, protože v našem bytě žije ještě moje dvaadevadesátiletá maminka. Takže je tam stále náš domov, v němž je cítit i otcovu tvůrčí energii. Nesnesl například hrát na klavíru, který by navrhl někdo jiný, a tak si pianino Petrof navrhl sám. Kdyby Petrofa po válce neznárodnili, začal by tento nástroj vyrábět sériově.

JK: Proč jste si vybral ke studiu pražskou fakultu?
VŠ: V letech 1945-1958 byla brněnská fakulta nesporně nejlepší v republice. Toto období skončilo vyhozením profesorů Fuchse, Kopřivy a Rozehnala z nichž poslední skončil po ostudném soudním procesu v kriminále na Pankráci. Tím začala neslavná éra docenta a rektora Vladimíra Meduny - pokles úrovně a politizace školy, z níž odešli nejschopnější asistenti Ruller, Sirotek, Riedl aj. Vzhledem ke svému původu a jménu jsem na takové fakultě, které vládli Meduna, Alexa a podobní, neměl nejmenší šanci a také by to nemělo smysl. Proto jsem se přihlásil do Prahy, která se kulturně už více otevírala světu - na Hamleta s Lukavským se přijel podívat anglický režisér Peter Brook, Prahu navštívil i Jean-Paul Sartre a ve filmu, divadle a literatuře se tam začala rodit nová vlna pražského jara s Kunderou a Vaculíkem nebo Macháčkem a Krejčou v ND a Vostrým v Činoherním klubu. To vše bylo cítit ve vzduchu nejméně od roku 1962 a intenzívně od podzimu 1965, kdy jsem tam začal studovat.

JK: Během Vašeho studia se společenská situace razantně obrátila, řada lidí zvolila emigraci. Uvažoval jste i o této možnosti?
VŠ: Samozřejmě. Měl jsem už od konce sedmdesátých let v zahraničí připraveny a deponovány materiály nejméně na tři publikace pro případ, že bych musel emigrovat. V roce 1982 jsem v polobotce převezl rodný list, maturitní vysvědčení, index a diplom do Lublaně, odkud jsem vše odeslal do Rakouska, kde jsem byl v Innsbrucku později už i imatrikulován na universitě kvůli doktorátu, protože obhajoba kandidátské disertace v Praze mi z politických důvodů byla po léta znemožňována. Nakonec jsem směl promovat na CSc. až v roce 1987.
Vliv na to, že jsem neemigroval, měla i skutečnost, že jsem měl 4 děti a to byla velká zodpovědnost, které jsem se nechtěl vzdát. Emigraci jsem považoval za krajní alternativu. Můj otec také neodešel v roce 1948, když se maminka se čtyřmi malými děti odejít obávala.


O výstavách a psaní o české architektuře

JK: Po absolutoriu jste krátce pracoval jako architekt, avšak velmi záhy jste se začal zabývat historií české moderní architektury. Proč?
VŠ: V posledních letech studia jsem zpracovával studii o stavbách a projektech zahraničních architektů v českých zemích v meziválečném období a přestože toto téma nebylo zrovna politicky vítané, dostal jsem 1. cenu v celostátní soutěži studentských vědeckých prací, která se konala tehdy v Brně. V této práci bylo poprvé upozorněno např. na Lauterbachovy, Kulkovy a Schoderovy vily na severu Čech, nebo na stavby a projekty Petera Behrense, Waltera Sobotky, Ericha Mendelsohna, bratří Gessnerů a podobně. Paralelně jsem pomáhal prof. B. Fuchsovi rešeršemi k vídeňskému období Jana Kotěry a profesor Fuchs se snažil pro mne obstarat místo asistenta na brněnské technice. Zároveň mi slíbil, že mne pověří napsáním své monografie, kterou mu chtěl vydat Prof. Wingler v Bauhaus-archivu. To byla pro mě velká šance. Prof. Fuchs stačil ještě napsat na VUT doporučující dopis, avšak brzy nato - v září 1972 - bohužel zemřel a celá věc ztroskotala, také díky nedobrému politickému vývoji v době normalizace. Profesor Fuchs mi ale, stejně jako otec, doporučoval na počátku praxi v projekci. A tak jsem nastoupil v Ostravě, a vedle navrhování sportovních areálů a škol v práci, jsem postavil několik rodinných domů pro lékaře a inženýry. To byla opravdu velmi důležitá zkušenost.

JK: Důležitá v jakém směru?
VŠ: Praktickou zkušenost vidět jak se návrh na staveništi proměňuje v realitu nelze nahradit tím, že si o tom přečteme z knih. To je potřeba prožít na vlastní kůži.

JK: Když jste v roce 1973 nastupoval na místo vedoucího oddělení architektury NTM, bylo to prestižní zaměstnání?
VŠ: Určitě ne. Ale byl to Bohuslav Fuchs, kdo mne na možnost tohoto zaměstnání upozornil a po jeho smrti mě tam doporučil náš pražský profesor Jiří Štursa. Já jsem v té době už znal architektonický archiv západoberlínské Akademie umění, který vedl Scharounův někdejší asistent Peter Pfankuch, a tak jsem si řekl, že se s tím pokusím něco udělat. V technickém muzeu naštěstí neměli tušení o tom, že se jménem Šlapeta v architektuře jsou spojeny politické obtíže, že se nesmí objevit v architektonickém tisku, protože můj otec byl vyloučen ze Svazu architektů a strýc v roce 1969 emigroval. Dokonce mi moji učitelé doporučovali, abych si změnil jméno, jinak prý nemohu v české architektuře nic začít. To mě dost urazilo a také jsem to neudělal a naopak jsem připravil pomstu za celou tu generaci - za věznění profesora Rozehnala a mnoha dalších architektů - Tobka, Hilgerta, Šolce, Rossmanna aj., jimž komunistický režim poničil životy. Do roku 1980, kdy se konečně podařilo prolomit blokádu zákazu jména, kterou bedlivě hlídali soudruzi Vladimír Meduna a Antonín Drábek (předseda a tajemník Svazu architektů), jsem uveřejnil v českých architektonických časopisech asi 40 článků, které vyšly z uvedeného důvodu pouze pod šifrou. Pod vlastním jménem jsem mohl publikovat pouze v revuích Umění a řemesla a Památky a příroda a na Slovensku. Od konce 70. let jsem ale publikoval většinou v zahraničí, včetně Polska, Maďarska a NDR.
Zajímavější to doma začalo být, až se podařilo založit sérii výstav, které pak na konci 70. let vzbudily pozornost.

JK: Myslíte si, že se našemu oboru podařilo vyrovnat se s komunistickou cenzurou a vůbec deformací? Měla být "informační rehabilitace" doplněna například zákazem činnosti zdiskreditovaných architektů nebo jiným razantnějším "nesametovým" gestem?
VŠ: Některé věci nebyly doposud připomenuty - např. školení architektů ve Stavoprojektech v duchu socialistického realismu a jmenování těch, kteří byli motorem těchto akcí. Ani doba okupace nebyla doposud dostatečně historicky interpretována. Myslím, že Poláci nebo Maďaři se chovali ke své minulosti upřímněji. U nás je ještě mnoho aktérů těch neslavných dob na světě, a tak se taktně věci po česku přecházejí.

JK: Myslíte, že by to mohlo být do budoucna problémem nebo to vyšumí v čase?
VŠ: V Čechách to zřejmě zase vyšumí, ale to není dobře.

JK: Vzpomenete si na své první výstavy?
VŠ: První výstava byla věnována sochaři a průmyslovému výtvarníku Josefu Vineckému,
který byl českým žákem Henry van de Velda a přítelem Alexeje von Jawlenského a Paula Klee (dokonce prý vlastnil i Kleeův obraz), kterého se tím podařilo rehabilitovat a jeho sochy a uměleckoprůmyslové předměty potom zakoupily Národní galerie, Galerie B. Rejta, Moravská galerie a olomoucká galerie. Ředitel NTM byl však nad touto výstavou, kterou jsem uspořádal s olomouckou galerií, velmi nervózní a tak mi vlastně "za trest"
uložil udělat výstavu o novější architektuře Prahy. Netušil však, co z toho udělám. Nazval
jsem ji "Praha XX. století, proměny města" a místo katalogu jsem vydal knížku "Praha 1900-1978, průvodce po moderní architektuře", kde bylo poprvé uveřejněno skoro 300 staveb 20. století s adresami a fotografiemi. Průvodce byl velmi rychle rozprodán, dnes ho nabízejí západní antikvariáty jako raritu. To byl opravdový průlom a od té doby (díky mému vážnému onemocnění průvodce vyšel se zpožděním až na podzim 1979) se občas i moje jméno smělo nenápadně zmínit. Paralelně byla připravena do olomoucké galerie i výstava Kamila Roškota a to byl další prestižní počin - mnoho architektů z Prahy a Brna se na fenomenální Roškotovy kresby (dnes zničené záplavami) jelo do Olomouce podívat a výstavu si hned vyžádalo finské Muzeum architektury (později Dům umění ve Vídni a ETH v Curychu) a katalog přetiskl přední světový časopis Lotus International v Miláně. Série olomouckých výstav pokračovala monografiemi Josefa Kranze, Otakara Novotného a v roce 1981 Arnošta Wiesnera. Wiesnerova výstava pak rozzuřila jednoho vlivného soudruha architekta, který si na Krajském výboru KSČ v Ostravě stěžoval, že my (tj. Pavel Zatloukal a já) skrytě propagujeme sionismus a následkem tohoto udání byla naše výstavní série zakázána.

JK: Když jste začínal připravovat výstavy o architektuře, učil jste se tomuto "řemeslu" nebo jste sledoval zahraniční výstavy?
VŠ: V té době už jsem znal různé přístupy k architektonickým výstavám - např. výstava Freie Otto ve Vratislavi, výstavy současné architektury ve Vídni a Mnichově a především výstavy v západoberlínské akademii, které koncipoval Peter Pfankuch. Ten byl pro mě největším vzorem v tom, jak pracovat s dokumentací - skicou, plánem, fotografií, modelem i textem. Pfankuch byl autorem velké výstavy architektonické avantgardy v Západním Berlíně v roce 1977, jejíhož otevření se už nedožil - trpěl stejnou chorobou páteře jako Karel Čapek (důsledek věznění v koncentráku a nucených prací).

JK: Existuje "ideální monografická výstava" architekta nebo ateliéru?
VŠ: Krásná byla např. výstava Louise Kahna v MOMA nebo výstava Carlo Scarpy
ve Vídni, kterou, myslím, instaloval Boris Podrecca.

JK: V čem byly tyto výstavy krásné?
VŠ: Ve způsobu instalace - u Kahna použitím všech možných prostředků, u Scarpy redukce pouze na stovky skic hrobky, položených jednoduše na rýsovacích stolech.

JK: V současnosti jsou v České republice čtyři galerie zaměřené výhradně na architekturu. Je to podle Vás hodně nebo málo?
VŠ: To by mohlo i stačit, chybí však samostatné muzeum architektury - jsou-li sbírky pod jinými institucemi, je těžké propagovat autonomní architektonický program.

JK: Podaří se tuto instituci vytvořit?
VŠ: Tomu bych moc nevěřil, když se příležitost promarnila hned po roce 1990.

JK: Zaujala Vás v posledních letech některá česká výstava s architektonickou tématikou?
VŠ: Například výstava Vlastislava Hofmana v Obecním domě nebo výstava Ivana Kroupy. V cizině výstava Mies in Berlin, instalovaná v Schinkelově starém muzeu v Berlíně, nebo výstava Rema Kolhaase v Miesově Národní galerii v Berlíně a výstava Maxe Berga ve Vratislavi.

JK: Proč by dnes měli lidé chodit na architektonické výstavy? Jaký jiný prožitek může například návštěvníkovi nabídnout výstava oproti multimédiím na internetu?
VŠ: Prožitek originálu a interpretace tvůrčího procesu.

JK: Vy sám stále připravujete výstavy. Poslední byla, nemýlím-li se, monografická výstava o Janu Hird Pokorném. Chystáte v současnosti nějakou další výstavu nebo publikaci?
VŠ: Právě jsem dokončil delší stať o berlínských sídlištích, kterou mne pověřil zemský památkový úřad v Berlíně a která se stala součástí oficiálního návrhu šesti sídlišť v Berlíně na světovou památku UNESCO.

JK: Rostislav Švácha se zříká role teoretika architektury a spíše se pasuje do pozice historika. Jak se liší teorie od historie architektury?
VŠ: Šváchova pozice je asi formulována správně. Teoretiky nejsou ti, kteří vykládají teorie, ale ti, kteří je vytvářejí.

JK: Máme dnes v české architektuře teoretika architektury?
VŠ: V Rostislavu Šváchovi máme jistě velmi kompetentního interpreta teorie architektury.


O architektonickém školství

JK: Záhy po revoluci jste se stal děkanem pražské fakulty architektury. Zastihla Vás tato událost připraveného?
VŠ: Do funkce děkana mne tehdy navrhli Karel Hubáček a Jiří Suchomel. Zvolen jsem však byl až po roce - v lednu 1991. Ten rok byl však velmi užitečný, rozhlédl jsem se, jak věci fungují tady a o koho je možné se opřít.
Vzhledem k tomu, že v druhé polovině 80. let prošla výstava brněnského funkcionalismu 14 místy (většinou školami architektury) v západní Evropě, Český funkcionalismus, který jsme připravili s Janem Kaplickým, byl na AA v Londýně a protože jsem byl volen členem exekutivního výboru International Congres of Architectural Museums ICAM, měl jsem už poměrně dobrý přehled o tom, jak fungují školy architektury v západní Evropě a severní Americe.
Potkal jsem i řadu vynikajících děkanů. Na prvním místě bych rád jmenoval Alvina Boyarského, legendárního děkana Architectural Association v Londýně. To on angažoval Rona Herrona, Petera Cooka, Kaplického, Jiřičnou, Dalibora Veselého i Zaha Hadid na AA.
Díky němu jsme mohli vydat knihu Czech Functionalism a předvést na AA stejnojmennou výstavu. Měl ohromný čich na lidi. AA je však soukromá škola.
Nebo Max Bächer v Darmstadtu, který organizoval po léta tzv. darmstadtské středy s přednáškami světových architektů a dostal do Darmstadtu výstavu "Brněnských funkcionalistů".
Pan profesor Jan Hird Pokorný mi kdysi řekl: "Zažil jsem na Kolumbijské univerzitě 8 děkanů a nejlepší byl ten, který dělal nejmenší změny." Na tuto větu jsem si často vzpomněl. Změny děkan dělat musí, buď si je vynucuje život a okolnosti anebo je musí podniknout, aby probudil k životu některou součást organismu. Musí to však činit skoro jako chirurg - opatrně a zároveň rozhodně - protože se pohybuje v prostředí, které je křehké jako z porcelánu a mohl by sloními pohyby nadělat více škody než užitku. Platí tu ono Wittgensteinovo poučení, že každá změna, která není zlepšení, je zhoršení."

JK: V jakém stavu byla tehdejší fakulta?
VŠ: Vypadala jako všechny školy v republice. Chyběl jakýkoliv kontakt k odborné veřejnosti a do zahraničí a chyběly osobnosti praktikujících architektů.
V letech 1991-1997 se však brzy podařilo tento nedostatek suplovat angažováním architektů z emigrace (Šik, Šafer, Makarov, Zvěřina, Pitlach, Sedláček, ale také Roubík aj.) nebo i ze zdejší praxe. Nebylo to ovšem jednoduché ustát, protože většina z těch nově povolaných architektů z praxe byla angažována na poloviční úvazky a ve vnitřních grémiích školy je bylo
potřeba vehementně bránit. To nebylo jednoduché a mnozí si to ani nedovedli představit. Navíc vysokoškolským zákonem z roku 1990 absolventi architektury přišli o titul Ing. arch. Po obrovském úsilí se mi podařilo dosáhnout, že nový zákon z roku 1997 tento titul architektům vrátil a také v rozpočtech se podařilo, že výuce architektury byl přiznán ministerstvem vyšší koeficient než ostatním technickým oborům - 2,25. To byla dvě velká vítězství, která všem školám architektury v republice velmi pomohla a pomáhají vlastně dodnes.

JK: Cítíte s časovým odstupem, že by se některé věci mohly udělat lépe nebo se měly podniknout dříve?
VŠ: Později se rozhodnutí těžko dají posuzovat. Vy stojíte před rozhodnutími v určitém čase, nemůžete je odložit a musíte je nějak vyřešit, i když víte, že všechny alternativy řešení, které jsou k dispozici, jsou špatné. Z nich volíte nějaké optimum. Ale nejhorší by
bylo věci odložit. Často jsem se k takovým problematickým rozhodnutím v myšlenkách vracel, ale nezdá se mi, že bych někde udělal vážnější chybu. S povrchními znalostmi situace se ty věci zdálky někdy snadno kritizují. Drobné chyby ale dělá každý.

JK: Jaká by mohla být měřítka, podle kterých by se posuzovala úroveň jednotlivých škol architektury?
VŠ: Úroveň projektů a diplomových prací, kredibilita pedagogů v odborné veřejnosti i 
síť vztahů k zahraničním školám. A patrně by se mělo také sledovat, jaký nejhorší
diplomní projekt ještě může projít. Stejně tak u doktorských prací, které by měly být zveřejňovány, tak jako je to v západní Evropě. To by jistě hodně prozradilo.

JK: Kdo by mohl toto srovnání zajišťovat?
VŠ: Např. mezinárodní akreditační komise.

JK: V poslední době se objevují pochybnosti nebo úvahy nad kapacitou českého vysokého školství. Domníváte se, že by měla Česká republika produkovat ročně stále více architektů? Souvisí zvyšující se počet absolventů s jejich kvalitou?
VŠ: Mělo by se o tom uvažovat vzhledem k demografické křivce, která do budoucna nevypadá příliš optimisticky. V sousedním Německu už některé školy zavírají a všechny mají starosti o budoucí posluchače. Také příliš masová produkce architektů nemůže být zárukou kvality.

JK: Navštívil jste již řadu zahraničních škol architektury. Dají se mezi nimi vysledovat určitá národní specifika nebo je současný svět totálně globální?
VŠ: Jiné jsou školy architektury v německé oblasti, jiné ve Francii, jiné v Británii a Skandinávii. Školy v románské oblasti (Itálie apod.) mají příliš velký počet studentů. Německo klade důraz na osobnost profesora, což je např. i ve Finsku, kde je však i příznivý relativně nízký počet studentů. Na TU Helsinky-Otaniemi studuje asi 600 studentů, to je dobré měřítko. Anglické školy jsou hodně umělecky založené. V zahraničí neexistuje dualita výuky architektury na stavebních a architektonických fakultách jako u nás. To je nešvar vyvinutý po sametové revoluci díky tomu, že stavební fakulty zjistily, že něco takového, jako výuka pozemního stavitelství vlastně v západní Evropě neexistuje.
Určitá specifika nejen že existují, ale dokonce nyní, když se studenti - vzhledem k boloňské deklaraci - budou moci volně přemísťovat v rámci EU, jsou znovu definována a vyhledávána pro zvýšení konkurenceschopnosti a pro zvýšení přitažlivosti nabídky pro studenty do různých regionů. O tom se teď vede v Evropě debata.

JK: Jaké jsou slabiny nebo naopak silné stránky pražské FA ve srovnání se zahraničními konkurenty?
VŠ: FA ČVUT je určitě považována v zahraničí za jednu z nejlepších škol v bývalé východní Evropě. To se projevuje i ve velkém počtu zahraničních studentů, kteří zde studují prostřednictvím výměny ERASMUS. Výhodou samozřejmě je i město Praha, které je, jak říká rád Zvi-Hecker, samo velkou učebnicí architektury. Oproti jiným fakultám v českých zemích i na Slovensku zde učí větší počet architektů z praxe. Jen v posledních třech letech se mi podařilo přesvědčit Ivana Kroupu, Hájka a Šépku a Jána Štempela, aby začali učit a i jejich vstup už přinesl ovoce a změnilo to poměr sil ve škole. Ivan Kroupa bude prezentovat práce své a svých žáků na letošním Bienále v Benátkách.
Slabin je ale také mnoho. Stále probíhá obtížný dialog mezi těmi, kteří si přejí kreativní školu (k nim kromě mne patřil i Kroupa, Bočan, Koucký a jiní) s těmi, kteří upřednostňují byrokratické představy o výuce a řízení. K těm druhým patří i někteří z těch, kteří začali vyučovat až po sametové revoluci, ale mezitím zkostnatěli a jde jim jen o vlastní prospěch. Nelze všechno změnit najednou, co se půl století opomíjelo - knihovna, prostorové podmínky apod., ani chování lidí….

JK: Děkuji za rozhovor.


Prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc.

1947 - narozen v Olomouci
1972 - absolutorium studia architektury na ČVUT
1972-73 - architekt v Ostravě
1973-91 vedoucí odd. architektury Národního technického muzea v Praze
1986 - host. docentem TU Berlin
1987 - host. docentem TU Wien,
1987-91 - členem výkonného výboru International Confederation of Architectural Museums ICAM
1989-91 - generálním sekretářem ICAM
1988 - DAAD stipendium ve Spolkové republice Německo /2 měsíce/
1990 - příchod na FA ČVUT, habilitace
1991 - doktorem techn. věd
1991-97 - děkanem FA ČVUT
1992 - Honorary Fellow of the American Institute of Architects AIA, Kunstpreis Berlin, jmenován profesorem
1994 - Research Fellow of the TU Delft /1 měsíc/, zvolen členem Akademie der Künste Berlin
1994-2005 členem kuratoria pro cenu Fritze Schumachera Toepferovy nadace při Univerzitě v Hannoveru
1995 - Fellow of the Wissenschaftskolleg zu Berlin /3 měsíce/, zvolen členem Učené společnosti České republiky
1995 - členem společné komise UNESCO/UIA pro architektonické vzdělání
1997- Honorary Fellow of the Royal Institute of British Architects RIBA, čestným členem Svazu německých architektů BDA
1997-2000 - prorektorem ČVUT
2000 - Visiting Scholar of the Canadian Centre for Architecture CCA Montreal /4 měsíce/
2001 - členem společné komise UNESCO/UIA pro evaluaci architektonického vzdělání
2002 -hostujícím profesorem Fakulty architektury Univerzity v Lublani
2003 - děkanem FA ČVUT

Publikace
- PRAHA 1900-1978, průvodce po moderní architektuře. NTM Praha 1978
- Kamil Roškot 1886-1945, architektonické dílo. GVU Olomouc 1978, finské vyd. 1979, německé vydání 1981
- Josef Kranz 1901-1968, architektonické dílo. GVU Olomouc 1979
- Otakar Novotný 1880-1959, architektonické dílo. GVU Olomouc a NTM Praha 1980
- Arnošt Wiesner 1890-1971, architektonické dílo. GVU Olomouc 1981
- The Brno Functionalists. Helsinki 1983, něm.vyd. Innsbruck 1985
- Adolf Loos a česká architektura. Galerie Louny a NTM Praha 1984 /2. vyd. 2000/
- Pavel Janák 1882-1956. Semperdepot Wien 1984 /s Olgou Herbenovou/
- Czech Functionalism 1918-1938. Architeculral Association London 1987
- Baťa 1910-1950, architecture and urbanism. Katalog výstavy Zlín 1991
- Baustelle Tschechische Republik. Katalog Akademie der Kilnste Berlin 1997, pol. vyd.2002/
- Prague - XXth Century Architecture. Guide book /s Kohoutem a Templem/ Vienna 1997
- Baustelle Ungam Is.A.F erkaiem a J .Paszáreml /Berlin 1998
- Baba 1932 - modely a plány /s T .Šenbergerem a P. Urlichem/ Praha 2000 /pol. vyd. 2002/
- F . L. Wright a česká architektura. Praha 2001
- Jan Kotěra 1872-1923, zakladatel moderní české architektury /s kol./ Praha 2002
- Lubomír Šlapeta 1908-1983,Čestmír Šlapeta 1908-1999,Scharoun's Czech Students
- Wroclaw 2004 /angl. a polské vydání/
- Baustelle Slowenien Is A.Hrauskym/Berlin 2004
- Jan Hird Pokorný - architektonické dílo /s P .Kratochvílem/, Praha 2005

Ocenění
1992 - Kunstpreis Berlin, Forderungspreis Baukunst
1994 - Medaile ministra školství, mládeže a tělovýchovy I.st..
1997 - cena rektora ČVUT I. st.
1999 - cena Akademie věd ČR
2002 - zvláštní cena rektora ČVUT
2003 - cena rektora ČVUT II. st.
Autor: Jan Kratochvíl, 05.04.06 15:35
Návštěvnost: 10480 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Červenec 2014
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2014
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.