Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
NOVY fullbanner
HLEDEJ v sekci     
Bohumil Markalous : Architektonická didaktika a pedagogika
Škola architektury při Akademii umění
Sotva můžeme jinak pojímati přípravu architektonického dorostu než na vědecké bázi, na rozdíl od doby dřívější, jež kladla hodný důraz na uměleckou stránku, jež považovala architekta za umělce, patřícího do cechu malířů, sochařů, literátů a hudebníků (architektura = zmrzlá hudba, kamenná báseň, symfonie), jenž stvořil architekturu pro účin obrazový, výtvarný, pro krásné snímky fotografické a pohledy, pro požitek smyslů, čemuž často obětováno nemálo zřetelů ryze věcných. Doby, jež považovala téměř jen úkoly monumentální za hodny architekta a povšechný ideový návrh za nejvlastnější tvůrčí činnost, návrh spíše malířský než stavebně technický, konstruktivní, projekt, vyšlý z obrazotvornosti, jehož váha byla ve vnějším vzhledu (fasádnictví, třeba i na cizím projektu, bylo odedávna doménou architektovou). Snad nechybíme, budeme-li hledati hlavní rozdílnost mentalit dvou tří generací našich žijících architektů právě v tom, jaký jest jejich poměr k úkolům přímé, technické, detaily vyžadující potřeby běžného druhu.
Jsme dnes o tom naprosto přesvědčeni, že architektura, právě u nás, v Československu, kde monumentální  koncepce jsou vzácnou výjimkou, především musí se soustředit k dokonalým řešením běžných stavebních potřeb, především však těch sociálně nejpotřebnějších, přinášejících užitek vrstvám nejširším, zvyšujícím nízký průměr bydlení, a že je právě u nás architektura nejméně k tomu povolána, aby se stala zvláštním počínáním, v němž se může bez omezení vybít všechna nezřízená fantazie.
Zdůrazňujeme-li celkovou vědeckou průpravu, rozumíme jí rovněž nejširší všeobecné vzdělání, smysl pro aktuální otázky doby, politické, hospodářské nebo sociální, vedle odborného vzdělání, jehož míra měla by dokonce přesahovati vzdělání stavebního inženýra. I laik, dělník, jenž staví si sám dřevěnou boudu na periferii pro svou rodinu, tvoří souhlasně ze dvou komponent, jistých znalostí technických a podle svého vkusu, a je-li tomu tak u zednického mistra, stavitele, jak bylo by možné roztrhnouti ty dvě složky a rozděliti je, stavbu dáti technikovi a vkus architektovi? Spatřujeme rozdíl mezi jednotlivými kategoriemi jen v kvantitě, v té určité míře technické průpravy a vkusu. Důsledné oddělení zvláštního vzdělávání stavebních inženýrů a zvláštního architektů vytvořilo dvě kasty ke škodě věci.
Vzdělání, to nejsou jen vědecké discipliny, nýbrž u obou přistupujeme k nim, v míře mnohem větší než v kterémkoliv jiném praktickém zaměstnání, prvek intuitivní, osobité cítění s dobou, člověkem v jeho potřebách obecných i zvláštních, pokud jde o práci vlastní, ono „cítění poměrů“, jež jsme v předešlých článcích označili jako kultivovaný vkus. Ani při vzdělávání stavebního inženýra nelze tedy již pomíjeti vypěstění vkusu, jak se to dělo dřív a jak svědčí o tom například snaha našich dvou technik odstraniti tuto závadu zvláštním předmětem, „estetikou inženýrských staveb“.
Je-li první vědecko-technická průprava architektonickou či inženýrskou didaktikou, je druhá, neoddělitelná část předmětem architektonicko-inženýrské pedagogiky.
Proti hlasům, jež by nejraději omezily vzdělání architektovo v dějinách stavebnictví, nutno uvésti, že právě tohoto vzdělání je u našich architektů málo, správněji řečeno, že se tu obsáhlá látka historická zmáhá na našich technikách těžkopádnou metodou, zdlouhavým mechanickým způsobem, rýsováním, kopírováním, při čemž uniká podstata architektonického díla a ve spoustě podrobností zaniká celek konstrukce, rozvrhů, poměrů, účelů, tedy to nejhlavnější.
Bylo by tu naopak třeba položiti větší váhu na vědecké uměleckohistorické než na tvaroslovné či ornamentálně dekorativní pojetí, když historické stavby celkem nemají zvláštních technických složitostí. Bylo by třeba úhrnných ocenění velikých stavebních period, jako byla egyptská, architrávový systém řecký, obloukový, stěnový a klenební římský, žebrový gotický a moderní, aby jasně a velkoryse, jaksi i technicko-filozofický vyzdvižený byly velké kulturně historické epochy.
Velkou bolestí našich technik jest, že působí na nich více učitelů, kteří jsou různého věku, různého vzdělání a často úplně opačných názorů. Mladý, neorientovaný posluchač, začátečník, spoléhá vždy na autoritu, drží se toho, co jest mu řečeno, lpí na učiteli, pokračuje spíše mechanicky nežli s uvědoměním a – je věru hořko mluviti s mladým posluchačem architektury, když se u něho zle střetnou odporující si zásady a hlediska. Mluviti o řádně organizovaném učivu na našich technikách bylo by eufemií. Odbory trpí přílišným množstvím přijatých netalentovaných žáků, již trpí nedostatkem styku s učitelem, jenž se často, až na čestné výjimky, omezuje na vyšlapanou cestu dozoru, korektur a přednášek, trpí nedostatkem styků s aktuálními stavebními otázkami doby u nás i za hranicemi, pro což je prázdninová cesta do Itálie nebo do Německa, do Drážďan či Paříže náplast velmi malá. Je na podiv, že za takovéhoto stavu vycházejí z našich technik jednotlivci, kteří prokáží svou zdatnost, kterou si však dali především sami svým soukromým studiem, svou agilností, svým společenským stykem ze své vlastní píle, přičinlivosti a vědomého spění za vyšším cílem. Kolik však je jich? Na obou technikách v Brně a v Praze jeden či dva za rok, a jsou také neúrodní léta.
Vezmeme-li v úvahu veliký rozsáhlý aparát, jakým jest odbor architektury na obou našich technikách, léta tu strávená, práce tu vykonaná, vidíme, že náklad tu vynaložený, činnost celého toho složitého zřízení, je naprosto neúměrný výsledkům, jichž dosahuje.
Kdo zná organizaci specializovaných vysokých škol technických ve Francii nebo široké, jaksi daleko kulturnější zřízení vysokých škol technických v Německu, přesvědčí se, že oddalování reformy studia u nás je těžkým hříchem. Za všechna léta naší samostatnosti, mimo doplňky, nevykonali jsme nic zásadního, čím bychom postavili naše vysoké technické školství, jež trvá vlastně v nezměněné podobě starých polytechnik od dob rakouských, reorganizovaných v letech padesátých, na nový moderní základ.
Za těchto poměrů, nebereme-li ovšem na zřetel ještě třetí instituci, Janákovu školu architektury na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, je Škola architektury při Akademii umění, vedená od 1910 Kotěrou a od 1923 Gočárem, ústavem, který má mimořádný význam právě svou nanejvýš jednoduchou organizací. Stane se snad zásadou i do budoucnosti, že tuto školu povede jediný učitel, architekt vynikajících kvalit. Po Kotěrovi sluší pokládati volbu Gočárovu za šťastnou, tím spíše, že Gočárovi daří se překlenutí rozporů mezi generacemi a že s moderní architekturou ho spojuje živý interes.
Ze školy architektury na Akademii vyšla již řada významných pracovníků: Krejcar, Roškot, Štěpánek, Fuchs, Benš, Fiala, Wallenfels, Vanický, Havlíček, Smetana, Pícha, Špalek a jiní.
Výjimečně zdárné působení této školy sluší hledati v tom, přijímá s přísným výběrem velmi omezený počet žáků s předběžným vzděláním na technice, z praxe nejméně čtyřroční ve stavitelské nebo architektonické kanceláři či se stavitelskou zkouškou. Příjem žáků děje se podle předložených samostatných prací a ještě zvláštní přijímací zkoušky. Přes tyto ztížené okolnosti stane se přijatý řádným žákem teprve v druhém semestru, prokáže-li se vůbec smysl toho, aby na škole zůstal. Výchova jest individuální a žáci pracují samostatně. Škola trvá tři roky, s klauzurními zkouškami na konci roku, po nichž konají se studijní cesty.
Učební osnova předepisuje v prvním roce malý dům, činžák a méně složitou budovu veřejnou, v druhém roce jsou řešeny veřejné budovy, lázně, nemocnice a složitější stavby soukromé, ve třetím roce regulace a urbanistické projekty. Posluchači účastní se veřejných konkursů, jež končívají pro ně úspěšně. Po třech letech řádných jsou pro ty, kteří se zvláště osvědčili, dva čestné semestry.
Škola architektury při Akademii vedená jediným, plnému rozvoji talentovaných žáků přejícím učitelem, jak jsme se přesvědčili na nedávné výstavě prací, není zatížena ustrnulou tradicí ani byrokratismem vysokého školství.
Vyžadujíc řádnou technickou průpravu, praxi, předpokládajíc vzdělání v historickém učivu, věnuje se výhradně aktuálním úkolům moderního stavebnictví.
Zdroj: Stavitel, 1926
Vložil: Petr Šmídek, 13.01.12 12:15
Návštěvnost: 4304 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Listopad 2017
arrow
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.