Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
DRAMATICKÝ MEZIPROSTOR ZDEŇKA FRÁNKA
Jaromír Sedlák
Motto:

Nemám nic proti šikmým úhlům nebo křivkám, když jsou udělány pořádně… Architekti baroka tyhle věci uměli – ale oni byli na posledním stupni dlouhého vývoje.
Mies van der Rohe

Pln zásluh, však přece básnicky
Bydlí člověk na této zemi
Friedrich Hölderlin



Rodinný dům v Plzni (foto: Studio Petrohrad)
Architekt Zdeněk Fránek patří v současné době k nejzajímavějším a nejpodnětnějším osob- nostem architektonické scény nejen v Brně, ale v České republice vůbec, zájem o jeho dílo dnes překračuje hranice.

Závažnou otázkou organické, či chceme-li plastické, skulpturální nebo psychologicky orien- tované architektury, je především její teoretické uchopení v kontextu odborného diskurzu a její vysvětlení širší veřejnosti.

Fránek nejde cestou předem daného schématu, nemá uzavřený teoretický, výrazový ani materiálový rejstřík, záměrně nechce vytyčit ostrou hranici oboru, nepokouší se pevně a nekompromisně stanovit, čím architektura je, jak má sloužit a co má představovat, a co už leží mimo architekturu. Jeho tvůrčí myšlení se ubírá cestou experimentu, hledání nových cest a možností, cestou hlubších úvah o povaze a smyslu utváření stavby.  Je poznamenáno hloubkou a intenzitou vnitřní nutkavé inspirace, síly prvotní vize a procesu jejího zhmotnění jako prostředku ke svébytné interpretaci světa, která je naplněna jazykem stavební hmoty, který nelze nahradit slovy ani obrazem, nýbrž musí být zakoušen bezprostředně, a to v kontextu místa a jeho genia loci.

Paradoxem je, že dílo Zdeňka Fránka začíná být oceňováno až v  době, kdy se ve světové architektuře stále výrazněji prosazují plastické, skulpturální a organické tendence, dokonce ve chvíli, kdy tyto tvůrčí postupy nabývají jisté naléhavosti. Zdá se, že na světové scéně se již nějakou dobu odehrává proces, s nímž se česká architektonická kritika dosud neumí plně teoreticky vyrovnat.

Západní společnost dávno není uspořádána tradičně hierarchicky – vertikálně, nýbrž horizontálně jako síť. Hierarchické uspořádání a kolektivistické tendence zůstávají ve svém nejsilnějším formálním vyjádření dědictvím levicových ideologií a totalitárních systémů. Stejně tak ryze technické a materialistické uchopení reality se postupně ukázalo jako zavádějící a svazující lidskou přirozenost. Moderní západní společnost je individualistická a liberální. Odtud zřejmě pramení také pronikavá absence všeobecného řádu v architektuře.

Stavba rodinného domu je symbolem společenské individuace, ekonomického statutu a výrazem životního stylu. Je odrazem myšlenkového světa majitele, jeho zakotvení v realitě a způsobu komunikace s okolím. Životní styl je daleko více otázkou filosofického vnímání světa, než pouhého technického standardu. Banální typový rodinný dům může být dnes vybaven stejně dobře jako skvělá architektura, přesto není v ničem přínosem pro společnost a krajinu. Volba architekta je navýsost otázkou osobní zodpovědnosti stavebníka.

Fránkovi klienti jsou často zatíženi neúměrně dlouhou dobou výstavby, náročností atypických a nadstandardních dodávek - šikmých obvodových stěn, zakřivených skel a podobně. S nadsázkou se dá říci, že Fránkovy domy se nestavějí, ale rostou jako organizmus. Sám architekt o tom říká. "Můj dům vrůstá do parcely a svého okolí podobně jako houba do kmene stromu."

Zdeněk Fránek nemá rád literární výraz příběh v souvislosti se svými díly - dům pro něj není příběhem, nýbrž svébytným uměleckým dílem. Přesto je třeba říci, že každý jeho dům bez pochyby svůj vlastní příběh má - od setkání s klientem, od první skici k nesčetným variantám a úpravám projektu až k řešení nevšedních detailů. Některé z příběhů vrcholí komplikovanou realizací a nakonec docházejí naplnění skrze zážitky každodenního bydlení, jiné končí u modelů a výkresů.

Fránkovy domy nemohou být nikdy standardem. V době, kdy Le Corbusier psal ve slavné knize Za novou architekturu o tom, jak se mají domy budoucnosti podobat letadlům, zaoceánským lodím a automobilům se mohlo zdát, že to vše bude jednou možné. Vývoj techniky se v tomto šťastném období mezi katastrofami obou světových válek setkal s abstraktní estetikou a dal vzniknout konstruktivismu a funkcionalismu. V konečném důsledku  se však technologie nezadržitelným tempem vydává svým vlastním směrem a dnes už je téměř absurdní požadovat, aby obytné stavby vypadaly a fungovaly jako trysková letadla či nejmodernější modely automobilů, aby byly konstruovány a hromadně vyráběny. 

Mezi vysokou technologií a stavebním uměním byla vyhloubena propast, kterou dostupnými prostředky dnes nelze zacelit. Navíc - klienti v drtivé většině požadují něco zcela jiného. Lidé mají rádi své automobily, stěží se obejdou bez elektroniky a masově cestují letadly. Od svého domu však požadují něco odlišného. Chtějí ulitu, chránící soukromí a každodenní poezii všedního života, touží po kontaktu s terénem zahrady a  rostlinami, prahnou po krásném výhledu. Svět vědotechniky má sloužit životu, nikoli jej zcela ovládat.

Právě individuální rodinné bydlení klade vážné otázky, spojené s tvorbou prostoru.  Jaké lidské potřeby má nebo může stavba splňovat, případně jaké další a nové kvality může dům přinést do života svých obyvatel? Zatímco fyzické a materiální potřeby člověka lze poměrně exaktně vymezit a docílit jejich naplnění dostupnými technickými prostředky, psychologické potřeby a přání stavebníka domu jsou předmětem složité a vyčerpávající diskuse mezi objednavatelem, členy jeho rodiny a tvůrcem výsledné formy - architektem.

Klienti Zdeňka Fránka rozhodně nejsou lidé, kteří očekávají od rodinného domu pouze běžný standard. Vydávají se na složitou cestu spolupráce, kdy se zadání rodinného domu stává výzvou k naplnění vize, která je schopna obsáhnout nejen ducha doby a nezaměnitelný rukopis autora, ale také zkoumat hlubší otázky po smyslu existence domu a jeho sepětí s jedinečným místem. Odměnou za tento nesnadný proces je možnost prožívat denně jedinečnost stavební hmoty, obývat dům naplněný intenzivními prožitky prostoru a světla, který se vnímavému člověku vtiskne do paměti a zanechá trvalou stopu v duši.  Výstižně o tom píše Fránkův klient: "Věděl jsem, že ať už vytvořím jakýkoli dům, měl by si své právo na existenci zasloužit. Díky své hodnotě. Když zasadíte strom, nemělo by to být jen pro tuto chvíli… kdybych uměl sám projektovat, hledal bych asi někde mezi tvary, jako je krychle nebo elipsa: někde mezi dokonalostmi. Fránek přišel na to, jak mé přemítání o čemsi absolutním nebo minimálním obohatit o myšlenky výtvarné."

Rodinný dům Rybáře, Hodonín, 1998

Rodinný dům v Hodoníně vzdáleně připomíná dvě navzájem propojené keramické nádoby z období Velké Moravy.  Celkově působí značně surrealistickým dojmem, jako záhadné těleso z obrazu René Magritta nebo Maxe Ernsta. Fránek si zde ověřil dvě nesmírně důležité věci - zdění zakřivených keramických plášťů z "volné ruky" tedy bez pomoci souvislého bednění, a za druhé působivost velkých hladkých a v podstatě nečleněných objemů stavby a jejich téměř magickou přitažlivost a sílu. Rostislav Švácha poukázal na to, že dům působí téměř jako sakrální stavba a nadhodil otázku, zda je takový výraz přiměřený funkci bydlení - nemýlil se. Fránek skutečně tíhne k formování téměř sakrálního charakteru centrálního prostoru u rodinných domů. Vlastně ani necítí ostrý předěl mezi sakrálním a profánním, pouze neustále zkoumá a hledá rovnováhu výrazu a funkce. Myšlenku hodonínského domu dále rozvinul nerealizovaný projekt kostela pro sídliště Lesnou, založený na obdobném principu cihlové klenby se dvěma plášti, mezi nimiž mělo stoupat schodiště.  Fránek je fascinován dvojitým pláštěm stavby, výtvarnými možnostmi, které skýtá ono nejednoznačné rozhraní mezi "vně" a "uvnitř".

Po deseti letech neúnavné tvůrčí práce, tříbení forem architektonického jazyka a hledání optimálního stupně výrazu skutečně Zdeněk Fránek dospěl k naplnění svých myšlenek v realizaci dvou sakrálních staveb - modliteben Církve bratrské. V hodonínském domě cítíme napětí, které pramení z kontrastu několika různorodých objemů a jejich měřítek a stejně tak z vtisknutí obytných prostor do útrob sochařsky cítěné hmoty. Právě tento rozpor a úsilí o jeho vyřešení pohánělo tvůrčí aktivitu Zdeňka Fránka tak dlouho, dokud nenalezl prostředky, jak uvést formu a obsah do vzájemného souladu a nastolit harmonii mezi interiérem a pláštěm stavby.

K řešení této rovnice dovedly Fránka dvě na první pohled zcela protikladné inspirace: bylo to zkoumání výtvarných prostředků a možností soudobého minimalizmu a vliv díla Tadaa Anda na straně jedné a životní hluboká fascinace stavbami Jana Blažeje Santiniho na straně druhé.

Pro Santiniho tvorbu je charakteristický čistý monumentální vnitřní prostor, zbavený nadměrné dekorace, jakoby zaplavený jasným chladným světlem z různých stran a úhlů. Pro barokní myšlení měla klíčový význam představa univerzální harmonie, která pramení stejně tak z racionálního poznání světa jako z jeho náboženského výkladu. Taková jednota, kterou se barokní stavba snaží divákovi komplexně představit, však už dnes není možná. Tento koncept byl postupně rozbit a nahrazen postmoderní myšlenkovou pluralitou, připouštějící různé hypotézy pro výklad světa. Zdeněk Fránek však není inspirován historickým barokním tvaroslovím, ale sleduje hlubší, nadčasové kvality Santiniho jedinečné tvorby, které překonaly svoji dobu. Je ovlivněn a zasažen právě nevšední silou a naléhavostí, kterou je stavba schopna sdělit: "Ano, Santiniho stavby působí jako zjevení z jiného světa, jako abnormálně zvětšená přírodnina -  plod nebo krystal, který zcela nečekaně vyrůstá z terénu a ovládá krajinu. Tak byly také koncipovány, pro jedinečný a výjimečný prožitek." říká Zdeněk Fránek.

Právě vědecké rozvinutí geometrie na přelomu 17. a 18. století. otevřelo nové možnosti k výtvarnému uchopení vlastností křivek, eliptických útvarů, zborcených ploch a rotačních těles. Využití formálních a prostorových vlastností těchto forem a jejich výtvarné uplatnění ve výrazu stavby, stejně jako zkoumání duchovních vlastností světla, se staly vůdčími tématy výtvarného umění baroka.

Obecně se má za to, že vypjaté úsilí baroka o maximální výrazovost až extázi, dosaženou všemi tehdy dostupnými prostředky, je něčím, co nemá v moderní architektuře své místo. Bytostně dobový zájem o prostorové a výtvarné iluze, posouvající meze lidského vnímání za hranice reality, se nám dnes může jevit jako poněkud úsměvný - jak jinak, jestliže jsme právě dnes terčem hromadně produkovaných iluzí v oblasti filmu, videoartu nebo reklamy. Svět iluzí je dnes daleko silnější a manipulativnější, má k dispozici nezměrné technické prostředky a obrovskou masově působící mohutnost.

To však nemění nic na tom, že některé obsahy a prožitky dokáže sdělit právě jen skutečná stavba, která vyděluje malou část prostoru z krajiny proto, aby stvořila vlastní mikrosvět.

Rodinný dům v Jaroměřicích u Jevíčka

foto: Ester Havlová
Dům je utvářen dialogem dvou plášťů, vyjádřených dvěma zcela odlišnými materiály - pohledovým betonem a dřevem. Ve skutečnosti je stavba jakoby rostlou strukturou, obrácenou směrem dovnitř - jednotlivé místnosti a prostory jsou uzavřené do sebe, mají k sobě navzájem podobný vztah, jako středověké domy, stěsnané k sobě na malém prostoru. Důležitou ideou projektu je práce s prostorem mezi dvěma plášti - je to právě tento meziprostor, který autora obzvláště zajímá. Mezi vnitřkem a vnějškem stavby není pro Fránka ostrý předěl, je to místo komunikace, pohybu, polostínu a jistého tajemství. Tento pradávný ryze architektonický motiv se táhne myšlením Zdeňka Fránka jako červená nit v různých podobách. Nacházíme jej ve všech významných epochách stavebního umění od pradávných dob až po současnost. Navenek může však být fasáda zcela hladká a uzavřená jako archaická stodola, členěná pouze dřevěným arkýřem, který je odpovědí na podobný motiv sousedního renesančního zámku - dnešní radnice.


Rodinný dům se žebříkem v Moravském krasu, 1997

foto: Radovan Boček
Život a dílo Zdeňka Fránka je poznamenáno krajinou Moravského krasu. Jistě to není jen proto, že se v tomto nádherném mýtickém kraji - v Boskovicích - před padesáti lety narodil a dodnes v Boskovicích žije. Rodinný dům postavený v krajině široce otevřené výhledům vyniká jadrností formy. Pultová střecha se opírá o mohutnou severní zeď, jejíž sporadické abstraktní členění štěrbinami oken má pádnost skalní stěny. Na jižní straně však dominuje dřevo, ztvárněné v tomto případě bytostně venkovskou inspirací - horizontálním nosníkem ve tvaru žebříku, jenž nese krov. Kompozice připomene velkorysost hmot venkovských stodol a stavení. Autor říká: "Tedy jednoduše: vzal jsem dvacetišesti metrový žebřík o šířce 1 m a stupni 1 m vysokými z lepených trámů. Uložil (zavěsil) jsem jej na konzoly z kusů vápence zazděného do volně stojících zdí. Na takto visící žebřík jsem položil střechu celého domu a některá pole žebříku jsem zasklil jako okna. Žebřík tak navždy zůstane dříve tak hojnou součástí struktury vesnické reality."
foto: Radovan Boček

Rodinný dům pod Chocholou, Brno, 2004

foto: Libor Stavjaník
Originální dílo má v sobě zvláštní kouzlo - nese sotva postřehnutelnou pečeť svého zrodu, hledání a původního myšlení, má lehkou patinu jemné nedokonalosti, která provází všechno, co je nalézáno a uskutečňováno nesnadno. Ano, i Zdeněk Fránek přebírá různé vlivy a inspirace, které ovlivňují jeho tvorbu.  Utváření jeho osobnosti mu však nikdy nedovolí kopírovat nebo pracovat konvenčně.
Objem domu dosedá na svažitý pozemek a starší suterén. Stavba vyvolává pronikavý dojem přímořské vily především díky rozsáhlým terasám a hladkým bílým omítkám, které připomínají daleko více díla Alvaro Sizy, než jazyk brněnského funkcionalismu. Ostrý úhel, který svírají obě křídla domu, vychází z tvaru parcely a z orientace obytných prostor tak, aby byl zajištěn maximální výhled na údolí a protější zalesněná návrší. Zdeněk Fránek zde plně využil geometrii šikmých krystalických ploch a kosých úhlů, zatímco zcela rezignoval na užití oblouků a křivek. V centru dispozice se nachází dominantní prvek přímého schodiště, které je majestátně posazeno mezi dvě řady hustých masivních železobetonových sloupů, jejichž přírodní povrch, jemně členěný spirálami bednění, ostře kontrastuje s hladkou světlou stěrkovou podlahou. Návštěvník domu tak nejdříve vnímá archaický výraz sloupořadí, které vyvolává téměř antický nebo románský dojem, zatímco pohledová vstupní osa interiéru vrcholí krbem v hlavním obytném prostoru. Teprve potom - zvolna - se otevírají překvapující a úchvatné výhledy, které nabízejí pásová okna v subtilních nerezových rámech. Dispozice domu působí téměř nečitelně a skladebnost jednotlivých místností postrádá jakoby obvyklý geometrický řád - přesto však vyvolává přirozený a uvolněný dojem. Dům totiž opět působí jako rostlá struktura, pevně zakořeněná v terénu, zatímco konzoly teras a šikmý betonový pilíř, elegantně členící fasádu, vyvolávají dojem růstu a rozvíjejí vzdušně a odvážně hmotu stavby do zahrady. Nejvyšší podlaží, které obsahuje ložnice, svírá už zcela mírný úhel a dramatičnost formy je zde završena čistotou linie, kterou se stavba uzavírá a vymezuje vůči obloze. Dům v sobě spojuje několik téměř protikladných témat, nabízí řadu každodenních prostorových zážitků, které obyvatelé dokáží velmi dobře ocenit. Najdeme zde kontrast forem, materiálů, prostorových koncepcí, avšak výsledná forma přesvědčí. Jde o architekturu, založenou především na krystalické hře objemů, úhlů a hladkých ploch, které lámou a odrážejí světlo. K účinu stavby přispívá minimalistický detail, obracející pozornost k tomu, co je skutečně podstatné.
Pozoruhodné je, že Zdeněk Fránek zde naplnil vizi stavby jako bílého kosoúhlého krystalu těsně před tím, než se podobné koncepty začaly výrazněji uplatňovat na stránkách zahraničních odborných časopisů. Spatřuji v tom schopnost autora vycítit a předvídat rodícího se ducha doby, najít složitou, avšak pročištěnou formu vlastní cestou a osobitými prostředky.  

foto: Libor Stavjaník


Betonový dům, Praha, 2001

foto: Ester Havlová
Statisíce rodinných domů, postavené od devadesátých let až dodnes nejsou ničím jiným, než explozí potlačované a pokřivené touhy duchovně nivelizovaných bytostí po svobodě, soukromí a sebevyjádření. Masová výstavba individuálního bydlení se zvrhla ve svůj pravý opak, v sídelní kaši bez stylu a názoru,  kolektivní nevkus a parodii na zahradní město s prvky převzatými ze slovníku chatařských kolonií. Běžný český dům se ještě dodnes nerozhodl, čím chce vlastně být - řečeno slovy L. I. Kahna. Chce snad být venkovskou chalupou (neboť v ní jsou kořeny většiny z nás), či šlechtickým sídlem (neboť po tom občas tajně prahneme, když navštěvujeme hrady a zámky), nebo snad exkluzivní vilou, jejíž komfort potřebujeme k životu? Architekt pak stojí podoben Donu Quijotovi proti proudu jako smutný rytíř, vybaven jen svojí odvahou a ideály.
Občas se však stane malý zázrak a člověk, který si nechal nakreslit bezcenný americký bungalov na rovné pravidelné parcele, náhle zavolá architektu Fránkovi a za tři dny už hotový, ale banální projekt, zahodí do odpadkového koše a začne znovu, ještě jednou od začátku - vytvářet dům, jenž si má své právo na existenci zasloužit. Právě tak vznikl betonový dům v Praze.
Mohlo by se zdát, že tady zcela vítězí rozum, architekt podřizuje čtvercový půdorys pravoúhlé parcele a povaze klienta - exaktně vytyčuje pravidelné obrysy místností a proporce traktů. I tady má však svoje místo hra se světlem a pocit tajemství. Skoro se zdá, že dům se nepatrně vznáší nad anglickým trávníkem. Hluboký zářez ve stínu šedové střechy dává proniknout světlu do nitra dispozice. Všude vládne řád a přesnost, citlivá geometrie, která má svůj měkký přesah za hranice známého světa forem. Cítíme tady náznak transcendence, který vrcholí později - ve stavbě Českobratrského kostela v Litomyšli.
Společným jmenovatelem minimalizmu a baroka je ve Fránkově pojetí obdobný, byť dosahovaný zcela odlišnými prostředky: jde o křehkou převahu ducha nad hmotou. Spirituální příchuť betonového domu nejde přehlédnout.

foto: Ester Havlová


Rodinný dům v Ráječku, 2007 - 2010

Mohlo by se zdát, že Fránkovy domy, které leží občas na hranici technických schopností současného českého stavebnictví - navíc kladou na své obyvatele vysoké intelektuální nároky - jsou čímsi zcela výjimečným, luxusem pro několik vyvolených.  Zdeněk Fránek však dokáže stvořit mimořádně silný dům i s minimálním rozpočtem - důkazem je rodinný dům v Ráječku, realizovaný částečně svépomoci za cenu bytu. 
Tvrdá betonová skořápka hranolu chrání měkké izolační jádro z březové překližky, která propůjčuje interiéru svoji barvu a texturu. Tento dům je díky vynucené formální střídmosti zcela archetypální. "Jediná křivka je prohnutí na střeše, vytvářející žlab, kterým vytéká ven voda." říká autor. Dům je mnohem více, než pouhou betonovou bednou a vžité představy o levném domě překonává silou svého konceptu v každém ohledu, především díky tvořivé spolupráci s klientem.



Rodinný dům Ondřich v Praze, 2008

Pro pochopení smyslu a významu barokní doby se musíme vypravit přibližně tři sta let proti proudu času do období kolem roku 1700, kdy se pomalu a zvolna připravují hluboké změny ve struktuře evropského myšlení, které vrcholí vznikem moderních věd. Karteziánská geometrie rozhodně není jediným možným a správným přístupem ke světu. Existují i jiné formy řádu a systémy vnímání prostoru. S nadsázkou můžeme říci, že Zdeněk Fránek neustále hledá takové možnosti. Nebrání se pravoúhlé geometrii, pouze ji nepokládá za jedinou možnou cestu.



Zkoumání interakce strohého betonového rámce stavby a transparentní membrány zatím vrcholí v nerealizovaném projektu domu pro Prahu. Skleněná stěna už není jen neutrální plochou, přinášející světlo a obrazy krajiny, ale poddává se energii života, která proudí domem. Dramatický meziprostor Zdeňka Fránka zde vyúsťuje ve formu na pomezí sochy, hudební skladby a konceptuálního díla. Točité schodiště dynamicky vydouvá skleněný plášť domu směrem ven a navozuje nové vztahy mezi vertikálním a horizontálním pohybem v domě a vnímáním zahrady.
V době baroka dává filosof Gottfried Wilhelm Leibniz vzniknout nejen diferenciálnímu a integrálnímu počtu, sloužícímu dodnes k matematickému uchopení křivek, ale také pojmu monády - částice - prazákladu jsoucna a bodové substance. Těleso tedy není ničím jiným, než bodovým a současně silovým centrem. Monáda je však zároveň také duší. Těžko se bráním dojmu, že obdobné pojetí jsoucna v tomto Fránkově projektu podvědomě ožívá. Ostatně - sám architekt pokládá barokní stavbu za prodloužený hudební nástroj.

Projekt rodinného domu Konopiště

Nerealizovaný návrh exkluzivního skleněného domu pro Konopiště představuje odlišný přístup. Jedná se o transparentní zakřivenou fasádu, souvisle obemykající hmotu stavby, zatímco dispozice domu je organizována kolem tří válcových atrií a celkový tvar domu obtáčejí lamely z bambusu jako stébla ptačí hnízdo, což dodává objemu lehkost, spojuje hmotu stavby s krajinou a terénem a ještě silněji podtrhuje dojem transparence. Bambusová membrána je měkkým přechodem mezi technickou strohostí skla a okolní krajinou. Hranice vnitřního a vnějšího prostoru je díky tomu mírná a plynulá, meziprostor je vzdušný a křehký.



Rodinný dům Kriegerbeck v Plzni

foto: Studio Petrohrad
Vila, vrůstající do terénu, která připomíná mohutnou ochraňující ulitu. Mohutná hmota zakřivené stěny  jako pevnost, střežící uvnitř každodenní život -  je prolomena jen nahodilými horizontálními střílnami drobných oken. Naopak jižní fasáda se otevírá zahradě jako citlivá náruč a propouští zahradu do interiéru. Nic víc. Sešikmení střechy klesá proti směru terénu. Ostře řezané nároží je pouze vyústěním vzájemného kontaktu těchto dvou plášťů, nikoli jen abstraktní hrou tvarů. Lodžie zachycuje vibrace vzduchu na pomezí domu a vnějšího světa jako vypjatá struna harfy. Pádnost forem zmírňuje jemný polostín a plastická vroubkovaná omítka uchovává otisk lidské ruky. Dům se nesnaží předstírat dokonalost, přiznává, jak byl vystavěn. Struktura zachycuje světlo jako látka nebo kůže a přitom souzní s formou a vede oko ve směru zakřivení.

foto: Studio Petrohrad

Rodinný dům na Červeném kopci, Brno, 2005

foto: Ester Havlová
Baroku bývá často vyčítána neintaktnost vnějšího a vnitřního prostoru. Jsem však přesvědčen o tom, že je to mylné. Barokní fasády naopak odrážejí velmi přesvědčivě charakter stavby - pokud je zde nějaké napětí mezi formou a obsahem, pak jedině proto, že určité vjemy a poselství mají zůstat divákovi skryty až do chvíle, než vstoupí dovnitř, aby pochopil.
Mezi interiérem a exteriérem barokní stavby je často ještě třetí zóna - nazvěme ji také meziprostorem - která zprostředkovává kontakt mezi oběma sférami tak, aby přechod byl plynulý a stupňovitý. Jsou to různé předsíně, empory, ochozy a schodiště, které filtrují denní světlo, pronikající dovnitř, obalují centrální vnitřní prostor a často v sobě integrují také nosný systém stavby.
To vše najdeme v prostoru brněnské vily, byť v jemných náznacích. Spirálová vnější i vnitřní rampa, vymezující kuželový obvod domu, není jen vertikální komunikací, spojující různé výškové úrovně vnějšího a vnitřního prostoru, ale stává se prostředkem, díky němuž lze zakoušet plášť stavby v čase jako proměnlivý dialog hmoty a světla, který vymezuje každodenní rytmus života v domě. Přitom Zdeněk Fránek napsal tímto domem také novou kapitolu soudobé vilové architektury, ve které odpověděl na některé otázky, nadhozené například Bohuslavem Fuchsem ve dvou stavbách z konce třicátých let - Petrákově a Tesařově vile v Masarykově čtvrti. Souvislost s organickou tendencí meziválečné architektury zde však nebyla autorovým záměrem - vyplynula sama z podstaty úkolu a metody jeho zvládnutí.
U tohoto domu neplatí, že prostor má ve všech bodech stejnou kvalitu, jde o dynamickou centrálu, schopnou v sobě vázat a koncentrovat energii místa a parcely, karteziánský systém souřadnic zde platí jen částečně a podmínečně. Dynamika pohybu světla po domě posouvá vilu někam mezi hudební skladbu a sochu, přesto je stále především elegantní stavbou.

foto: Ester Havlová

Zdeněk Fránek je doslova posedlý silou svých myšlenek a inspirací, které se snaží zhmotnit. Na cestě za realizací své představy o architektuře urazil dlouhou cestu. Je vizionářem a experimentátorem par excellence.  Právě nezávislá tvůrčí cesta, hluboké hledání podstaty vlastní práce a jejího smyslu, míjení hlavního proudu a palčivost spontánní představy, občasná bloudění a neúspěchy, to vše dodává dílu Zdeňka Fránka pečeť originality, ale především vnitřní opravdovosti. Je možné, že mnohé prvky Fránkova jazyka nakonec proniknou do širšího slovníku forem a budou obecně přijaty. Docenění díla Zdeňka Fránka se odehrává zvolna a pomalu, zatímco jeho stavby pronikají na stránky zahraničních knih a časopisů. Najednou se začínáme probouzet a cítit, že bez tohoto autora by obraz naší současné architektury nebyl úplný - byl by chudší a jednotvárnější.

V  těchto dnech probíhá výstava prací ateliéru Zdeňka Fránka v prostorách brněnského Domu umění pod názvem Útroby architektury. Už samotné uchopení výstavního prostoru a způsob prezentace nás nechávají nahlédnout pod povrch - do světa zrodu a vývoje představ a idejí, z nichž stavby čerpají svoji sílu. Marně bychom zde hledali fotografie, třpytivé vizualizace a vyčerpávající doprovodné texty. Fránek nám nenabízí svoji teorii, nevysvětluje a nepoučuje, nechce se obhajovat - snaží se otevřít mysl a představivost diváka vstříc prožitku. Velkou naléhavost májí vystavené modely budov, samy působící jako ucelené artefakty bez ohledu na měřítko, podmaňují si diváka svými materiály a zavádějí naši fantazii do svébytných různorodých světů. Výstava zanechává kdesi v hloubi podvědomí nesmazatelný otisk poezie. Bílé modely domů plují na černé vodní hladině jako podzimní listy a nezbývá, než myslet na slova malíře Jánuše Kubíčka: Život vznikl postupně z moře a necítíme se plagiáty ryb, obojživelníků nebo plazů. Umění dělá totéž, co příroda: nese znaky svých předchůdců. Není zač se stydět, spíše naopak. Uvědomme si, že před námi byla dokonalost - ať je to pro nás postulát. Tady přestává legrace, měřítkem je zde ten věčný, plynoucí čas…

Dá se říci, že Fránek vystoupal do výšek, sestoupil do hloubek a vynesl odtud vzácné zkušenosti a cenná poznání. Nelze vyloučit, že se záhy objeví napodobitelé a epigoni, kteří vytěží z Fránkovy tvorby cenné inspirační zdroje a převezmou jako hotové právě ty principy, k nimž Zdeněk Fránek dospíval dlouho, bolestně a pomalu. Takový však bývá osud vizionářů.
Autor: Jaromír Sedlák, 21.12.11 23:30
Návštěvnost: 18820 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
wow Tomáš V. 06.01.12 10:58
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.