Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Elitáři a vandráci
Rozhovor s Davidem Krausem
David Kraus (*1970, Praha); Autoportrét
Mluvíme s architektem, čerstvým čtyřicát- níkem, který má vlastní zavedenou projekční i stavební praxi. A to v éře, kdy jako společenství lidí českých zemí nepokládáme architekturu za jeden ze základních spole- čenských článků. Jako společnosti neumíme definovat hodnotu architektury sami sobě. A proto se potýkáme i s její cenou. "Archi- tektonická praxe v Čechách v posledních řekněme dvaceti letech je taková, že většina velkých komplexních kanceláří se rozpadla na drobné fragmenty. Stejně tak se rozpadly i inženýrské kanceláře. A ty drobné fragmenty dneska s velkou obtíží dávají dohromady nějakou architektonickou filosofii," komentoval náš stav na jednom veřejném vystoupení na podzim roku 2009 sám profesor Zdeněk Zavřel, děkan fakulty architektury ČVUT v Praze. Proto se hovor týká i filosofie práce architekta a přístupu k základní životním otázkám. Po velmi věcném rozhovoru s vítězem letošní GPA Petrem Burianem publikovaném v úterý 14. června dnes tedy přinášíme rozhovor s Burianovým generačním souputníkem zaměřený víc na smysl věcí.
Architekt David Kraus si prošel po škole, v polovině 90. let úspěšnou praxí v Ateliéru 8000. Poznal chod zaběhnutého projekčního ateliéru a poznal specifický rukopis autorů Krupauer, Střítecký. Zkušenosti získal z práce na projektu Pražské paroplavební od Jeana Nouvela. Při praxi v zavedeném ateliéru si ve spodním prostoru pražské Galerie Jaroslava Fragnera připravil samostatnou výstavu.
Štíři v poušti
Prokázal talent, pracovitost a měl trochu štěstí, takže výstava mu pomohla zahájit dráhu samostatného projektanta a později i samostatného stavitele.
David sám o sobě říká, že pracuje jako vlk samotář. Patří ke generaci architektů, které v době začátků mnoho jiných alternativ ani nezbývalo. V 90. letech si naše architektonická scéna teprve ujasňovala, kdo je nový pán. Nové struktury architektů se u nás v uplynulých letech formovaly ad hoc bez veřejného pojmenování architektury a bez veřejné shody o smyslu architektury. A tak se u nás dvacet let formují nové osobnosti architektů často individuálně, jako solitéři - bludní balvani s vlastní pracovní filosofií. Pro úspěšnou cestu se museli opřít o pevný autorský základ. Dnes na naší architektonické scéně představují specifickou skupinu, útvar, podmnožinu, autory vlky samotáře. Letmo z těch, co sám znám: Jan Sedlák, Pavel Kolíbal, Václav Alda, Tomáš Novotný, Jan Stempel, Ivan Kroupa, Karel Kameník(†), David Kopecký(†), Jan Šépka, Michal Kuzemenský, Jan Studený, Svatopluk Sládeček, Kamil Mrva, Marek Štěpán.

Původ, studentská léta, vize a začátky

Jak ses k architektuře dostal? Co tě k ní přivedlo?
Na základní škole jsem si kreslil takové futuristické "ufo" krajiny. První zážitek s architekturou jako dítě jsem měl právě tady, když jsem odevzdával model nějaké vesnice z krabiček od léků. To byla tak šestá třída. To už jsem věděl, čím chci být.

Jak bys teď, s odstupem desetiletí, pojmenoval základní determinanty svého dětství?
Základní determinant mého dětství byla šťastná svoboda. Život na ulici mezi fotbalem a hraním si na indiány. To mě zformovalo (bez ironie).

Z jakého jsi rodinného prostředí?
Z intelektuálního. Rodiče vysokoškoláci, o pár let starší brácha je doktor, což mi umožňuje vést rozhovory o věcech, které mě zajímají.

Už na fakultě jsi na mě působil cílevědomě. Kde myslíš, že se to v tobě vzalo?
Cílevědomý z hlediska kariéry nejsem, cílevědomý z hlediska vize mého života asi ano. Mám rád soustředěnou práci na sobě sama. Pomalu a soustavně. Mám rád vlky, kteří několik dnů stopují svou kořist. Má kořist není architektura, ale můj život.

Co ti dalo studium?
Při pohledu zpátky mi to dalo dobré mládí. Zábavná a kreativní škola. Skrze projekty jsem se dostal k jiným kreativním věcem jako je třeba dobrá hudba nebo dobrá grafika. Škola byla v době, kdy jsem tam chodil ještě tak komunistická, že co jsem si vlastní energií někde nevydojil, to jsem neměl. První pořádná věc, která mě tam potkala, byl Šik.

Proč?
Chlápek, co měl charisma a s odstupem času vidím, že i velkou moudrost. Nebyl zatížen naším malým kráterem, nebyl provázán místními známostmi. Byl svůj a na škole jsem obdivoval jeho pravičáctví.

Kde vidíš největší propast mezi studentskými představami o praxi a realitou?
V tom mít nebo nemít klienty. Nikdo nám neřekl, že může nastat situace, že nemáš práci. Na začátku samostatné dráhy jsem samozřejmě měl málo práce a furt jsem bojoval s penězi. Na škole máš pocit, že něco umíš, pak tě vykopnou do světa a ty čekáš, že se to nějak samo hýbe. Ale ono se to vůbec samo nehýbe. To, že jsi talentovaný a něco umíš, neznamená, že budeš mít dobrou práci.

Východiska tvorby

Dům pana Paťhy v Říčanech
Jakou jsi zvolil strategii, aby ses na trhu prosadil?
Byl jsem velmi naivní. Z přemíry energie a plamene v srdci jsem udělal výstavu, která o mně dala vědět. Na základě té výstavy mě jedna sponzorská firma dohodila klienta, pro kterého jsem postavil rodinný dům v Říčanech. Pak jsem ten vlak začal těžce rozjíždět. Ale stejně je to vždycky o lidské energii, vitalitě. Jak jsem byl naivní, tak jsem byl nezranitelný. Nepřipouštěl jsem si problémy.

Dost architektů mluví o tom, že každé místo vlastně samo už projekt nakreslilo.
K tomu jenom dodám, že taky kreslíme příběh člověka, který stavbu bude užívat. Klient přináší svou osobní charakteristiku - šťávu, barvu, chuť, vůni… Vnese tam hodně věcí a když do sebe nejsi moc zamilovaný, tak to vycítíš a používáš to jako druh energie. Myslím si, že mezilidské vazby zbytečně opomíjíme. Stejně jako opomíjíme naše vlastní působení na druhého. Když zákazníkovi nabídneš jenom svojí osobní vizi, jenom svoje ego, tak je to na těch stavbách hrozně vidět. Rozhodl jsem se, že se od svých klientů budu taky trochu nenápadně učit.

Hotel Transcentrum, Praha-Hostivař
Jak vzniká tvůj koncept návrhu stavby? Mohl bys shrnout východiska své tvorby?
Nemít styl. Hledat nová řešení, která jsem ještě nepoužil. Hledat náměty ve všech možných oborech, které nesouvisí s architekturou. Být pořád otevřený. Snažit se vidět pod povrch věcí a číst klienta. Myslím si, že bez určitého talentu, to nevydřeš.Nemám moc cizích inspirací v tom smyslu, že bych je lovil v knížkách nebo že bych viděl fotku lokomotivy a byla to pro mě inspirace. Mé domy jsou hodně rozdílné. Ctím princip "všechno je možné". Ačkoliv se v mé práci určitě dá nějaký rukopis vystopovat. Je těžké překročit svůj stín. Když mi klient řekne, že je trochu blázen a má rád žáby, tak to vnímám jako úlet, nevím, jak to vyřešit, ale přemýšlím o tom, a většinou se žáby do projektu dostanou. Myslím si, že to hodně závisí na našem architektském egu, na uklidnění. Neběžíme závod. Všechno se děje nějak z čista. Vždy se snažím zohlednit podmínky parcely. Odkud svítí sluníčko, kde rostou stromy, odkud teče řeka, kde je silnice, kde to je na parcele hezké a kde ošklivé. Nejdřív vznikne velký patvar. I třeba ošklivý. Z architektonického hlediska nepřijatelný. Tím vším se nese to, že se v rámci svých možností snažím myslet na budoucího uživatele.  Rozhodně nemám styl, který by se mi líbil. Líbí se mi strašně moc věcí. Poslouchám mnoho druhů hudby.

Co ti řekne, že už je ten návrh dobrý?
Intuice. Moje malé zvířátko.

Typologie soudobého architekta, čtyřicátníka

Rodinný dům, Praha-Stodůlky
Máš skoro nejmenší kancelář, jaká může existovat, a přitom nabízíš komplexní služby. Jak bys popsal svojí cestu?
Vždycky mě napadl příměr osamělého vlka, kterého vyženou ze smečky. On sám se už v džungli uživí, protože je okolnostmi vycepovaný, umí si všechno zařídit sám. Nebo taky osamělý mořeplavec. V životě kolem sebe hodně potřebuji lidi, rodinu, kamarády, v práci moc ne. Není to příliš soudobý a trendovní model, svět se spíš spojuje, současné kanceláře mají vždy více společníků. Ale nikdy neříkej nikdy, myslím, že i to se může změnit. Mám to tak zařízeno protože chci mít možnost kdykoliv přestat dělat architekturu a během dne dělám i jiné věci než je práce v kanclu. Ale kdybych odjel dopoledne cvičit s nunčaky, zbytečně bych lidi kolem sebe demotivoval. Jsem stále jednou nohou venku. Svoboda, život je pro mne důležitější.

Proč klientům nabízíš také vedení, koordinaci a realizaci staveb?
Dostal jsem se k tomu tak, že jsem měl furt nějaké problémy se stavebníma firmami. Měl jsem pocit, že mi przní věci. Věděl jsem, že se dají udělat tak, jak chci. Tak jsem si řekl, že nebudu fňukat, jak to dělají špatně a že si zařídím, že to budu moct dělat taky a ty baráky si postavím podle svého. Druhým důvodem je nová zkušenost. Octnul jsem se na druhé straně barikády, takže mi to poupravilo taky pohled na architekta jako člověka v tom procesu. Třetím důvodem bylo, že jsem chtěl vydělat peníze taky někde jinde, nejenom v navrhování. A za čtvrté komunikace s jinými typy lidí na čerstvém vzduchu. Nejsem moc kancelářský typ. Postavil jsem tak několik domů. Jde o ohromnou zkušenost, protože jsem se na chvilku dostal na druhou stranu. Viděl jsem, že abych udržel rozpočet, musím tam dát ty ošklivé levné dveře. Najednou jsem viděl celou problematiku z druhé strany a vedl jsem dohady sám se sebou ze dvou různých pozic.

To je dost zásadní zkušenost.
Hotel Pleš
A to je podle mě důležité. Když je někdo bohatý, má se dostat na druhou stranu, aby poznal, jak se na svět dívají ti, kteří takové štěstí neměli a naopak. Jak jsem řekl, mě fascinují lidi na benzínkách nebo třeba vědci. Mezi chudými jsem viděl tolik noblesy a zdvořilosti, mezi úspěšnýma tolik nervozity a ufňukanosti. Kdo z nich je na tom líp? Svět se tváří, že musíš usilovat o úspěch. Jestli to je slavný nešťastný zpěvák na drogách, tak díky, nezájem… Na druhou stranu někteří mí klienti jsou hodně bohatí lidi, přesto z nich jde skvělá energie. Nejsem levičák zamilovaný do dělníků v továrně kvůli svému image.

Tvoje nabídka se vymyká rutinní představě o projekčnímu architektonickému ateliéru. Co je pro to potřeba?
Obyčejná lidská energie. Za tím asi zvláštní sofistikovanost nebude. Když se ráno probudím v posteli, miluji celý svět, ….zatím…

Jak se konkrétně stavíš ke klientovi?
Cítím vůči němu určitou povinnost v tom, co mu mám nabídnout, jak se o něj postarat, jak ho vést, jak s ním mluvit, jak se do něj vciťovat, jak ho chápat a jak mu vyhovovat. To se ale nenaučím jenom projektováním domů.

Jak sám vnímáš obecnou pozici architekta u nás?
Rodinný dům, Vrané nad Vltavou
Když jsem skončil školu, tak jsem už měl z architektury jako z oboru trošku podezřelý pocit. - Lehce intelektuální, v hodně přesných kolejích se pohybující věc, ačkoliv se to tváří velice svobodně, umělecká profese. Pod pojmem architekt si většina lidí představí chlapa v bílé košili s šátečkem, jak maluje něco. Realita - to známe oba dva a všichni architekti - je vlastně hrozně pevná. Speciálně si myslím, že v Čechách je ještě sešněrovaná do představy, že moderní architektura musí být čistá, přísná a minimalistická.

Co s tím děláš?
Vždy jsem chtěl směřovat spíš k modelu života než k modelu profese. Vždy jsem hledal jiné cesty. Ty, které by mě bavily a ty, které by mi profesi trochu osvěžily. Že bych mohl být i venku a bral bych impulsy od jiných a jinak vzdělaných lidí. Už na škole mi bylo podezřelé elitářství. Pochází od lidí, co tam učí. Implantuje se to do studentů. Ale člověk, kterej vystuduje architekturu, nemá patent na nic. Jestli má někdo na něco patent, tak je to doktor, který vystuduje medicínu.
A ukazuje se, že i univerzitně vzdělaný doktor má patent jen na určitý typ nazírání na léčení. Zjišťuješ, kolik typů léčení je. Měli bysme trochu ubrat ego. Hergot já sám bych měl hodně ubrat ego! My architekti jsme tvořeni světem kolem nás, ne naopak.
 

Interakce s architekturou a s člověkem

Tím se dotýkáš známého tématu, jestli člověk formuje architekturu nebo architektura formuje člověka. Víme, že jsou to spojené nádoby. Platí interakce. Samozřejmě že to, co člověk postaví, formuje sám díky svému studiu nebo zděděným zvykům. Ale zároveň to, co postaví, pak vnímáme i podvědomě, spontánně a ono nás to ovlivňuje během každodenního shonu, aniž bychom o tom měli čas přemýšlet. Zabývat se filosofií návrhu u nás buď sklouzne do povrchních frází a formalit anebo se to pokládá za příliš obecné, nekonkrétní. Jenže první a základní krok k projektování si bez filosofie nedovedu představit. Filosofií přece z vlastní podstaty věci začíná každá lidská tvorba, natož tvorba s tak veřejným přesahem. Myslím si, že kouzlo úspěchu úzce souvisí s potřebou vyjasnit si na začátku základní filosofii projektu. Tvoje filosofie je zajímavá. Asi i proto, že máš za sebou studium u Miroslava Šika.
Rodinný dům, Louňovice
Myslim si, že Šikem to zase až tolik nebude. Zase se vrátím k  nějaké obyčejné lidské energii nebo radosti ze živobytí. Šik do školy vnesl jiný rozhled a jiné vnímání věcí. My jsme se učili vnímat lesklé, bílé, dokonalé, funkcionalistické věci. On nám přinesl šedé, ďábelské, vojenské, smutné, punkové, perfektní a divoké věci. Ale to, jak kráčíš životem, je o tvém nastavení hlavy. Já jsem si řekl, že život je přednější, než práce. Takže hledám model života, který spočívá v tom, že budu všestranný. Nechci být jenom architekt, který navrhuje, ale chci být člověk, který staví, kreslí, běhá po lese, kope krumpáčem, boxuje nebo miluje. Jsem přesvědčený, že až budu na smrtelném loži, tak si nevzpomenu na žádné své baráky, ale budu vzpomínat na dojmy ze života.

Co tě v procesu projektu a stavby nejvíc baví?
Nejsilnější věci v procesu navrhování zažívám v ateliéru při hudbě a vymýšlení a pak na stavbě. Ukrajinští kopáči, nazí do půl těla, jsou pro mě symbolem odolnosti,  vitality a záhadnosti. My Češi prý máme smysl pro humor, ale že bychom se na sebe nějak smáli… Nemluvím o oranžovém úsměvu haré kršna, mluvím o vitální energii, kterou cítím třeba z Chorvatů nebo Jihoameričanů - nebo Rusů. S Rusy mám problém politický, ale nemůžu si pomoct, východní slovanská energie mě fascinuje. Co mě fakt neba, je ufňukaná povýšená západní Evropa, která už dosáhla všeho a řeší, jestli má na kalhotách obloučky nebo čtverečky a jaké barvy horských kol jsou právě in. Na druhou stranu si uvědomuji, že právě tato civilizovanost mi umožňuje žít život, který žiju. V Čechách moc nejde o život, za což jsem vděčný. Světu, který je mi ale skrz média předkládán, nerozumím. Žiji jiný, hledám jiný a naštěstí nacházím jiný. Uf, ještě, že tu je…

Prodávat architekturu

I lidé vzdělaní ve společenských vědách dnes mluví o tom, že žijeme v době rozpadu - entropie struktury hodnotového řádu. Hodnoty se nemění, ale my máme problém s tím umět je číst a najít si k hodnotám společný postoj. Jak to děláš, že máš vůbec klienty, s kterými můžeš dělat architekturu?
Rodinný dům, Veliš u Jičína
Čím jsem starší, tím víc mi záleží na klientech lidsky. Předtím jsem za nimi viděl hodně baráky, nějakou možnost práce. A teď za nimi čím dál víc vidím konkrétní lidi a jejich životy. Nejkrásnější by mi přišlo, kdyby za mnou přišel člověk, co chce domek a là? "Central Group", a já jsem mu vyprojektoval něco v tom smyslu, ale moderně, podivně. Úplně bych překonal sám sebe, svá schémata, která jsem do sebe vtloukl, popřel bych své vzdělání, byl bych prázdná nádoba. To ještě neumím. Podle mě bysme měli víc respektovat lidi kolem sebe ve smyslu jejich stavu mysli a jejich tužeb. Když za námi přijde klient, tak se mu snažíme prodat sami sebe. Málokdy s ním spolupracujeme.

Jenže na opačném pólu je riziko, že klient nereaguje ani na tvé oprávněné argumenty, které jsou v jeho vlastním zájmu. Tyto argumenty se často opírají o porozumění "vnitřnímu řádu" architektury, který má s výslednou materiální formou velmi málo přímých vazeb. A to někdy bývá za horizontem pochopení zákazníka, protože silněji vnímá, jestli to umyvadlo bude světle béžové nebo světle růžové.
Mám pocit, že hodně zákazníků se mnou dobře fungovalo na základě lidské pohody. Možná cítí, že jsem s nimi nějak provázaný. Komunikativnost, neintelektuálnost. Mluvíme přisprostle, normálně. Snažím se nemít od zákazníků odstup. Na první schůzky mi chodí klienti slušně oblečeni, na další už ne.
Ale je to věc, která se začala objevovat teprve v posledním čase. Čím jsem starší, tím míň mi totiž záleží na tom, jak mi to dopadne vůči architektům. Pochopil jsem, že nemám povinnost vůči architektonické obci. Nemusím mít pověst. Mám povinnost dejme tomu vůči bohu, vůči sobě, vůči svým blízkým lidem, vůči společnosti, která je reprezentovaná lidmi, které potkávám, u kterých si kupuji boty nebo tankuji benzín. Jsem jen jeden z milionů malých cvrčků, jimž byl zažehnut motor života a oni dělají co můžou. Nic víc. Nic míň. Krása. Život je poslání. Kdo jsme? Kam jdeme? Odkud kráčíme? Heršvec, doufám, že na to někdy přijdu.

Rodinný dům, Čisovice u Prahy
O potřebě získat si důvěru klienta, pochopit, co je zač a co chce, se nedá polemizovat. Ale také jde o to, jak to ve skutečnosti s jednotlivými zákazníky naplňovat. Jací klienti za tebou vlastně chodí? Jakou sis vytvořil strategii, aby za tebou chodili ti klienti, kterým můžeš nabídnout své služby?
Kdybych měl popsat své klienty, tak jsou to otevření lidi. Mají v sobě vždycky nějakou malou ulítlost. I když má ten člověk tmavý oblek, z jeho chování, poznámek, smíchu to vyčteš. Spojuje nás tedy třeba jistá podivínskost. A neakademičnost. Nemám moc smutné klienty, který by byli v depresi ze svého života a chtěli to dohnat dokonalou architekturou. Mí klienti nejsou moc "imidžáci".  Spolupráce může probíhat pomocí nízkých nástrojů. Právě tak se dostaneš hlouběji k podstatě.

Asi to záleží na tom, k jaké normě nebo ideálu to vztahujeme. Jaká je vlastně naše obvyklá představa architekta? Tady nebyla svobodná společnost od roku 1938 do roku 1989, takže to vlastně dnes nemůžeme tušit. Za tu dobu se vystřídalo několik generací, pro které byl obor architektura z jejich života naprosto vygumovaný, vymazaný, neexistující. A když už existující, tak strašně, nedosažitelně vzdálený, protože se odehrávala jen na úrovni státních investic. Nebo na úrovni investic horních deseti tisíc. To, že si lidi stavěli svépomocí baráčky na předměstích, to nikdo nepokládal za architekturu. Ve smyslu společenského pochopení a uchopení, architektura u nás bez nadsázky půl století neexistovala. Byla to upozaděná a trpěná profese, protože ji režim potřeboval na reprezentaci. Svobodné profese jsou první, které každý totalitní režim likviduje. Systémově architekty nepotřebuje, protože filosofii stavění diktuje ideologie a techniku stavění umí stavební inženýři.
Žijeme v době, která je obecně výjimečná, která teprve standardy svobodné občanské společnosti formuje. Po padesáti letech vyšinuté doby ale přece nemůžeme jen tak minulost uříznout a říct si, že teď jsme normální. Najednou, zničehonic vystupujeme, jako kdyby tady svobodná společenská debata o architektuře nebyla na padesát let zastavena. A proto se musíme bavit i o tématech, která mají nejširší - společenský - obecný charakter. Musíme se bavit i o obecnostech, protože i obecnosti jsou dnes u nás výjimečné. Myslím si, že všichni dnes vlastně objevujeme, co je to architektura ve svobodné občanské společnosti. To, jak popisuješ filosofii své kanceláře, to je přece to, na co jsi přišel, že je architektura.
Ale je to velmi subjektivní pohled. Myslím si, že obecně není moc funkční pro většinu lidí. Myslím si, že většina lidí nepotřebuje kostely k tomu, aby se propojili s bohem. Tvrdím, že kostely nepotřebuješ. Boha si neseš v sobě. Když každý den pozdravíš pampelišku, tak jsi taky motlitbu vykonal. Stejným způsobem nepotřebujeme image architekta. Tím sice najednou spadneme do kanálu, ale zvedneme si sebevědomí a svobodu. Lidé si nás začnou vážit proto, ne jak vypadáme, jak mluvíme a jak všechno dokonale vidíme, ale jak svou věc umíme. Můj vzor je inspektor Colombo. Lůzr na první pohled, ale chytrej jako čarodějnice. Tomuhle člověku se nedostaneš na kobylku. Ale vypadá jako vandrák.

Rodinný dům, Stříbrná Skalice
Každý nemá dar chytrosti. Přijde mi, že na architekturu, abys byl její dobrý tvůrce nebo uživatel, vlastně chytrost moc nepotřebuješ. Zdá se mi, že potřebuješ být hlavně citlivý a vnímavý člověk. Architektura uspokojuje lidské smysly. A teprve smysly nastavují stav tvého ducha i duše. Jde mi o to, jak pochopení povolání architekta - jak služby architekta nabídnout našemu trhu.
Jak dostat architekturu k lidem? Menším elitářstvím. Humorem. Sebeironií. Tvrdou prací po troškách. Jinak nevím. Co myslíš ty?

Máš úspěšný ateliér, do kterého chodí lidi s poptávkou po architektuře. Tak si myslím, že právě tvoje odpověď může být zajímavá. První možností, která mě nepadá, že důvod je to, že zákazníci k tobě najdou takovou důvěru, že jim je vlastně svým způsobem jedno, co jim stavíš, když se vejdeš do celkového nákladového rámce.
To ne.

Pak si to tedy musíte předem nějak říct. A to mě zajímá.
Když spolu sedí dvě strany a o něčem jednají, tak když jsi vnímavý člověk, tak podvědomě čteš druhého i jinak, než skrz rozhovor. Když si vyměňujeme slova, tak to je nějaká úroveň. Ale ty jako zvíře, jako Jirka Schmidt, máš ze mě nějaký pocit jako ze zvířete. Kdybychom byli vlci, tak v přírodě zachováváme nějakou vzdálenost, očucháváme se… Atavismy, myslím, fungují. Klienti mě asi čtou jako normálního chlápka, který se nad ně nepovyšuje a baví ho i jeho vlastní nedokonalost i nedokonalost těch lidí. A asi mě berou jako veselejšího člověka, který má rád život. Tím znova říkám, že to neznamená každý den pít a tancovat do noci. Jde o vnitřní nastavení, kdy se ráno probudíš a jsi vděčný za to, že existuješ a za to, že se ti hýbe noha, za to, že se můžeš napít a za to, že můžeš s láskou dělat svou práci. Sám jsem si navykl, že když ráno přijdu do prázdné kanceláře, tak jí pozdravím. Je to dětinské, ale dávám tím každý den najevo vděčnost za to, že to můžu dělat a koupit za to třeba dětem lyže. Kdybych byl opravářem aut, asi bych taky svou dílnu zdravil. Věřím, že by se mi pak ta auta opravovala líp.

Rodinný dům, Louňovice u Prahy
Takže u tebe jako klient začínám cítit pokoru ke službě, kterou od tebe potřebuji.
Na lidi působím netvrdostí. Často za mnou přichází s požadavky, které se mi nelíbí nebo mi přijdou hloupé, ale nikdy je nepošlu pryč a řeknu jim: "To co chcete, je hloupé. Ale jste dospělí, takže samozřejmě stejně v konečném důsledku rozhoduje vaše vůle. Já jako Kraus, vám říkám, že to je blbost, ale o nic nejde, protože váš život je mnohem cennější, než to, co tady teď řešíme. My tady teď spolu nevymýšlíme zlaté lejno, které hýbne světem. Zato naše osobní sebezdokonalení skrze ústupky, které musíme jeden vůči druhému udělat, hýbnou světem. Náš způsob komunikace hýbnou touhle zasedačkou, ta to předá dál."

Psychologie a společenský řád

Hýbneš životem dotčených lidí. Zrovna můžete řešit téma, které rozhodne o tom, jestli člověk bude platit za hypotéku 15 nebo 30 tisíc měsíčně. Nehledě na to, že stavba předurčuje celou řadu tvých životních procesů, aniž by sis to pak za běžného každodenního provozu mohl uvědomovat. Sleduji, že v debatách mezi architektem a jeho zákazníkem jde nejčastěji o témata, která nastavují zásadní parametry jeho života.
To jo.

Rekonstrukce stodoly a vejminku, Kozovazy
Z tvých slov chápu, že při jednání s klientem dlouho nechceš mít představu, kam to máš hrnout, ale počkáš si na to, co od tebe klient chce.
Jo, řekl jsi to výstižněji a v kratší větě. V jednom filmu vyslýchali vězně. On pak řekl, z vašich otázek jsem se o vás dozvěděl víc, než vy z mých odpovědí. Moje žena Petra říká: když budu mluvit o sobě, nic se nedozvím, protože to všechno už znám. Ale je to kurva těžké, neumím to, těžce, těžce a hořce se to učím.

Jak dokážeš lidi přesvědčit o svým architektonickém názoru? Kde je hranice s tvým svědomím? Co když po tobě klient chce vyloženou chybu? Jak zákazníkovi vysvětlíš, že to, na čem si zrovna ujíždí, není prozíravé.
Také se třeba rozejdeme. Ale v klidu. Zákazník vidí, že nám prostě o sebe nebrnkly energie. Taky takoví byli, ale hodně málo. Jsou to pro mě vždy hodně signifikantní příklady lidských setkání. Nebudu mu dělat dům s věžičkami sám dobrovolně, protože mi to přijde zbytečné a drahé. Když zákazník trvá na svém, snažím se pochopit, z čeho jeho nastavení vyplývá. Proč se chce pohybovat v takovým bahýnku, když může mít barák, kde je dost světla a je třeba úplně jednoduchý. Když na to přijdu - to teda budu hodně dobrý, ne, že bych na to přicházel, nedaří se mi to ani u blízkých lidí - snažím se z nevýhody nějak udělat výhodu. Posunout to do nějaké bizarnosti, která už ale má kvalitu a význam. Když zjistíš, že to ale fakt nejde, je potřeba říct: "Hele, nic se neděje. Najděte si jinýho člověka. Protože se mnou to bude pro vás otrava. A mě to s vámi taky nebude bavit."

U českých architektů odhaduji přibližně deset studií na jednu realizaci. Můžu to potvrdit i z vlastní zkušenosti. Jak hlídáš koncept projektu, který se realizuje?
Věci na projektu nebo na stavbě, na kterých mi fakt záleží, většinou tajím. Vždycky si vzpomenu na právníky, kteří říkají, hele, na tomhle jednání vytyč dvacet bodů, ale drž strašně složitě dva. Protistrana má pocit, že vyhrála osmnáctkrát a ty dvakrát. Ale ty víš, žes udržel ty dva body, na kterých záleží. Někdy to dokonce dělám tak, že vím, co od toho baráku chci, ale hned to neukážu. Vím, že chci uvařit čistou česnečku, tak tam česnek přidávám velmi postupně, protože vím, že ten člověk by všechen česnek hned na začátku neskousnul. K souznění se dostaneme postupnými kroky. Je to trochu vyčůranost.

Z toho vyplývá, že jsi asi dobrý psycholog. Umíš přečíst a pochopit člověka. A umíš vytvořit strategii, jak mu prodat to, co si myslíš, že potřebuje. Sleduji, že psychologické vlohy jsou dnes vlastně podmínkou úspěšného výkonu povolání architekta. Nebo jinak: mít rozvinutou vlastní emoční inteligenci. Architekt jedná se všemi účastníky architektonické události. Stojí přímo uprostřed skupiny lidí rozličného sociálně ekonomického původu, různých profesí, různých životních situací a různých osobních povah. Úředníci, řemeslníci, kunsthistorici, vědci, specializovaní projektanti, obchodníci se stavebními materiály a stavebními technologiemi, finanční instituce, apod. Co si o tom myslíš?
Na škole architektury by se podle mě měla psychologie učit. Už jsem si kolikrát uvědomil, že na škole by se měla učit láska ke klientům. Na škole se učí, jak vymýšlet barák, ale nikdo tě neučí o komunikaci s člověkem. Pak vyjdeš ze školy a jsi frustrovaný z toho, že od tebe nikdo nechce to, co si myslíš, že ses naučil.

Jak vnímáš ve svém povolání úspěch?
Rodinný dům, Jevany
Slovo úspěch je velmi relativní. Musím se tomu trochu bránit. Ti opravdu úspěšní lidi žijí plný život a v tom životě se něco naučí. A souzní se světem. To je pro mě úspěch. Slovo úspěch zohledňuje tři procenta tvýho života a těch devadesát sedm procent může bejt úplná prázdnota a smutek. 
Ale s tím psychologem máš velikou pravdu. Je to trefné a platí to nejen pro architekty. Kolikrát jsem si říkal, že ti opravdu úspěšní lidi, například Steve Jobs, vizionáři a zároveň dobří obchodníci, mají v sobě něco, čím jsou provázáni s lidma. Obecně je člověk úspěšný, když je provázán s lidmi. Všechno, co děláme, děláme mezi sebou. Nenamlouvejme si nic jiného. Neděláme nic pro žraloka ani pro rajské jablko, ani pro kámen, co támhle leží u cesty. Ty na to kašlou. Nepotřebují nás. A my pro ně neděláme. Sarkozy je všem kamenům putna. Kdysi jsem si sám pro sebe jako vtip říkal, že bych chtěl dělat dům pro psa. Že by klient byl pes.

Proč?
Musel bych najít jiný dorozumívací jazyk. Dotyky. Vrčení. Olizování. Vystoupil bych ze svého lidství. Byl bych tvor. Všechno měříme lidstvím. Cítím v tom omezení. Často koukám na trávu a přemýšlím, co vidí? Spí ona, ta tráva? Chtěl bych zažít vystoupení…

Architektura je ale výslednice nějakého společenského řádu a nějakých hodnot. Z toho pak čtu výsledek, že když dnes architekt není ve svém povolání výjimečně poctivý, talentovaný a dříč a ještě nemá restituční nebo podobné štěstí, tak své povolání dnes vlastně vykonávat nemůže. Nemůže, protože výrobek, který nabízí, vlastně není na trhu definovaný. Proto architektura prakticky není na trhu.
Možná tady chybí lidi, kteří by ho pojmenovávali. Od toho jsi tady třeba i ty. Prostě lidi, kteří nemusí denně řešit, jestli to dřevíčko má bejt světlý nebo ne.

Národní knihovna - soutěžní návrh

Definice řemesla

Takových lidí, kteří by viděli i vlastní seberealizaci v tom, že by interpretovali architekturu veřejnosti - širokému masivnímu publiku, je u nás poskrovnu. Hlavním důvodem je asi fakt, že vlastní existenci dnes musí zakládat na úplně jiné činnosti. Takže poctivé povolání architektonické publicistiky, analýzy a interpretace - a to už vůbec nemluvím o architektonickém výzkumu a vývoji - u nás dnes nejde vykonávat. Pořád to souvisí s tím, že není definovaný výrobek pro trh, a proto neexistuje tržní poptávka po službách spojených s architekturou jako duševním výrobkem. Nebo máme nějakou všeobecně uznanou definici toho řemesla?
Ty si myslíš, že jo?

Myslím si právě, že základní důvod problémů naší architektury spočívá v tom, že nemáme pojmenovaný - definovaný výrobek - identifikovaný výrobek.
Co by se podle tebe stalo, kdyby se definoval?

Otevřelo by to cestu k pochopení podstaty architektury. Lidi by začali jinak zvažovat, jak celoživotní úspory investují, jak si predikují velkou část svého života.
Je tady možnost relativizace, a to mě vždycky děsí. Pro mne jako pro prosťáčka je lepší vztahovat ke konkrétním subjektivním věcem mé vlastní cesty. Nepopírám, je to úzký pohled. Relativizace dovedla západní Evropu k dekadenci.

Výstava Žižkov 20
Na webu píšeš, že produkce tvého ateliéru je zakotvená v současném světě.
Nemám rád retro věci, takovou tu nostalgii.

Pracuješ radši v týmu nebo sám?
Bohužel nejsem moc týmový hráč. Myslím, že je to dnes dost nemoderní a nevýhoda. Uvědomuju si, že to je trochu slepá cesta. Znamená to, že si všechno musím umět udělat sám. Ale jsem tak od přírody nastavený. Ale myslím si, že svět směřuje k pravému opaku. Mám kolem sebe lidi, kteří jsou podobní, tvoříme síť, podporujeme se. Víme o sobě. Produkt je výsledkem naší společné činnosti. Ale každý si jede sám za sebe.

Inzeruješ, že produkuješ věci s vášní a individualismem.
Ctím životní energii. Vitalitu. Když se ráno probudíš a jsi nadšený z toho, že existuješ. Michal Kuzemenský tomu říká romantický mačismus. Můj přístup je věc řešit a moc o tom nespekulovat. Petra říká, že ode mě nechce řešení, ale že to jenom potřebuje probrat...:-) Já hned vymyslím řešení. A jdu na to. Baráky vymýšlím hodně rychle. Taky podle toho vypadají.

Klíčové projekty

Jaké byly klíčové projekty, přes které ses dostal do dnešní pozice.
Začalo to zmiňovanou výstavou. Sám jsem si vyběhal peníze a všechno okolo a zjistil jsem, že si věci dovedu zařídit. Pak přišel domek v Říčanech, kde jsem si užil princip levnosti a ubohosti. Ten mě provází doposud. Mám rád nesnobské a neluxusní věci. Patří sem také hotel Transcentrum. Sice se nerealizoval, ale vyznačoval se tím, že jsem dokázal přesvědčit klienta, který byl nějaká akciovka, o baráku, který vypadal jako nějaký hmyz. Zjistil jsem, že to jde. Úvaly - developerský projekt - mnohost. Barák ve Stodůlkách byla skvělá zkušenosti, protože jsem ho také stavěl. Dům ve Stříbrné Skalici byl pro mě vrchol punku. Nečistá forma. Klientovi jsem řekl, že jsem se inspiroval ve slumu. Zjistil jsem, že i v prostředí "české přísnosti" se dají dělat jiné věci. Dům v Jevanech - zkušenost s dobrou polohou luxusu.
A naposled můj vlastní dům - láska a hoře, stromy a modré nebe, řeka, moji nebližší.

Rodinný dům, Jevany
Vyhovoval by ti titulek "Punkové domy"?
Mám furt pocit, že hledám vlastní cestu za cenu proher a vítězství. Že jsou moje baráky divné, možná. Ale punkové domy je přehnané. Tak dobrý nejsem. A taky poslouchám A-ha, to má do punku daleko.

Taky se mi líbí termín "nedbalá elegance".
Jo, nedbalost může bejt.

Je něco, na co jsem se nezeptal a ty bys to chtěl říct?
Je toho mnoho, naštěstí. Ale nemusíme si říci vše, záhady, tajemství a čtení mezi řádky jsou obrovské hlubiny. Rozhovory charakterizují člověka jen málo. Pravdu o mně i o tobě vidí jen nebesa a my sami.

Děkuji za rozhovor
Autor: Jiří Schmidt, 29.06.11 23:00
Návštěvnost: 39301 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
:-) Mario Sebok 30.06.11 08:42
škoda, že není víc reakcí matěj 01.07.11 18:02
zajímavá filozofie... Maryša 04.07.11 14:57
Souhlas stredulova.jana 22.07.11 20:13
Žít a nechat žít Petr Šmídek 01.08.11 16:51
souhlas Radim Václavík 06.08.11 21:26
skvělý rozhovor p. 11.08.11 09:57
překvapil jste mě Jana Jelínková 25.09.12 21:24
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.