Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb
NOVY fullbanner
HLEDEJ v sekci     
První realizace Ondřeje Hilského
Rozhovor nejen o rekonstrukci suterénního bytu
Archiweb přináší první díl volného, nepravidelného seriálu, věnovaného debutantům na české architektonické scéně. Na pozadí rekonstrukce suterénního bytu představuje úvodem odborné veřejnosti Ondřeje Hilského, potomka předního představitele předválečné avantgardy, nedávného diplomanta Jana Bočana a citlivého pozorovatele poměrů, bezprostředně ovlivňujících architektonickou tvorbu.

Ondřej Hilský (* 9.2.1979 v Praze)
2008 FA ČVUT
v současnosti P0 Architekti
Kde a kdy se objevila myšlenka byt pro vaše rodiče rekonstruovat?

Ondřej Hilský: Byt už před časem jednou rekonstrukcí prošel. Jenže postupně začaly vyvstávat poruchy, hlavně vlhkost… Ale musím předeslat, že původně vlastně nebyla vůbec řeč o tvorbě nového interiéru jako takového.

Který stavební zásah považujete za nejdůležitější?
Takové poruchy se většinou řeší souborem opatření, ne jenom jedním, všechna jsou stejně důežitá. Bylo zde podříznuto zdivo, vložena nová hydroizolace. V místech, kde se nedalo zdivo podříznout, byla provedena chemická injektáž. Toto řešení dále dopňuje drenáž kolem objektu. V průběhu prací jsme zjistili, že ve skladbě podlahy dochází k výrazné kondenzaci a to vlivem nadměrné vzdušné vlhkosti na staveništi, která navíc jako důsledek komplikací s dodavatelskou firmou působila značnou dobu. Proto zde byla dodatečně vytvořena větraná skladba podlahy, napojená na nepoužívané komínové průduchy.

Techniky a technologie sanačních prací vyžaduji specifické vědomosti. Pomohly vám během procesu stavby znalosti, které jste nabyl na Fakultě architektury ČVUT?
Na fakultě byl tématu stavebních poruch věnován určitý prostor. Takže jsem jistou představu o tom, co je potřeba udělat, měl. Nicméně vzhledem k tomu, že se jednalo o poměrně veliký a finančně náročný zákrok, jsem nechal zpracovat znalecký posudek a měření. Pan Matějček, odborník na problematiku poruch, mě pak ještě mnohokrát v průběhu stavby zachraňoval, když jsem nevěděl, jak pokračovat.

V bytě je k vidění řada precizních detailů…
Není jich snad tolik, ale skutečně jsem se snažil o důslednost.. Podoba detailů částečně pramenila ze záměru podpořit působení 60 centimetrů silných nosných zdí. I když bylo provedení občas složité, šlo také o mou ctižádost, protože v bytě jinak k zásadním změnám, co se týče stavebních konstrukcí, nedocházelo. Za všechny detaily bych jmenoval asi dveřní zárubně a zapuštěné podlahové lišty. Těší mě jejich provedení, že na sebe navazují… Prostě funguje to. Ale nechci říct, že jde o nějaké novátorství.

Například…
Například zapuštěná rozeta dveřního kování – to je prvek, který připomíná začátek 20. let; dnešní technologie samozřejmě umí stejné kování vyrobit znovu. Pro mě jde ovšem o element dost významný, vždyť kliku vezmete do ruky mnohokrát za den. A není jich na trhu tolik, které by byly dobré.

Zapomněli jsme ještě na nový výstup z interiéru do zahrady… A na zimní zahradu.
Jde jen o nepatrný zásah, možná je to také jen detail: vlastně jsem jen posunul jeden otvor – na osu dveří do koupelny, které jsou prosklené. Takto se prosvětlila kuchyň. Zimní zahrada zde už byla, jenže dožila a byla nahrazena novou..

Kdybychom téma shrnuli: dá se charakterizovat cosi jako koncept rekonstrukce?
Dům, ve kterém se řešený byt nachází, představuje běžný stavební standard své doby, tedy roku 1912, který prezentoval určitou kvalitu a poctivost provedení. Na tyto hodnoty jsem se snažil navázat. Vzhledem k tomu, že nebylo zasahováno do nosných konstrukcí, nedocházelo ani ke změně dispozice. Proto jsem se soustředil na působení materiálů, resp. jejich redukci na bílé tradiční vápenné omítky a dubové dřevo. Také by se dalo říct, že šlo o určitou práci s estetikou sklepního prostoru – svícení kleneb, už zmíněné podpoření silných nosných zdí. Stávající okna bohužel nešla repasovat, nechal jsem vytvořit repliky původních špaletových oken, což je ostatně v dané lokalitě památkové zóny podmínka.

PÉČE O DĚDICTVÍ

Vystupme z domu do širšího okolí. Zmínil jste se o zóně památkové ochrany. Jak se na ni díváte?
Nikdo nepochybuje o tom, že je potřeba chránit hodnoty. O tom, jak ochrana probíhá, si můžete udělat obrázek sami, když se projdete po bezprostředním okolí.
Těžko se dá někomu zazlívat zhodnocení podkrovního prostoru, potažmo svého majetku, diskutabilní občas bývá samotná podoba zásahu. Věci je asi potřeba individuálně a hlavně odborně posuzovat.

A samotná hodnota lokality?
Zóna je asi široký pojem, osobně bych se klidně soustředil na oblast bastionů, kde se nacházíme. Výjimečná lokalita bývalých hradeb, výjimečná urbanistická struktura, která reflektuje původní hradební okruh… Druhou polovinu představuje sama architektura a její detaily. V nedalekém sousedství stojí Gočárův dům, Kotěrův dvojdům, Bílkova vila. Činžovní vila – tento formát bydlení je dnes vyhledávaný. Čtyři bytové jednotky, množství zeleně…

Soutěž o Anglické nábřeží v Plzni, autor Alenka Jenčková, spoluautoři Anna Jenčková, Ondřej Hilský, Jiří Švehlík

Dalo by se tu najít obecnější profesní poučení z dob výstavby čtvrti?
Určitě hustota zastavění. Tehdejší stavitelé stavěli za účelem zisku stejně jako ti dnešní. Kdyby k zastavování bastionů došlo dnes, výsledek by vypadal úplně jinak. Nicméně zahušťování stávající struktury je určitě správné, jako alternativa k devastaci krajiny a zemědělské půdy. Pro citlivé posouzení oprávněnosti zásahů je asi potřeba určité uvědomění si hodnot místa i samotné architektury. Připomenu jen, že se leckde dohadujeme kvůli jednomu vikýři, a ve stejné době vidíte, že ministr kultury nechá zdemolovat na Václavském náměstí hodnotnou budovu… Takže se logicky mnozí ptají, kde se památková ochrana v Česku dnes nachází? Jestli v příkazech, že nesmíte mít střešní okna a jaký sklon musí mít střešní krytina…

AVANTGARDA A KOLEKTIVNÍ ETOS

Zkusme se podívat hlouběji do předválečné éry dvacátého století. Jak by se na vaši dnešní péči o dům díval asi váš dědeček Václav Hilský, coby přední československý funkcionalista? Tvořil přece v době, kterou charakterizovaly moderní, razantní vstupy do města?
Péči by pochopil a asi i ocenil, sám si pamatoval, jak to tu vypadalo, když tu byla prádelna a sklad uhlí, ale sám by se něčím takovým asi nezabýval. Myslím, že by nevnímal ty technické aspekty rekonstrukce, resp. sanace a razantnější přístup by uvítal. Toto je malá záležitost malého významu, děda by se zajímal o jiné věci… Ale není pravda, že by se nedokázal zabývat otázkami ryze soukromého bydlení. Je pro mě dost těžké soudit a hodnotit dědovu tvorbu a její roli. Je potřeba znát všechny souvislosti, aby člověk pochopil dobu a architekturu. Jemu šlo především o ty baráky, o ty úkoly… A ty domy tu jsou…

Administrativně-obchodní centrum Galerie Stromovka, společnost Holešovický Trojúhelník a.s., plánované otevření v roce 2013
Není od věci si v tomto okamžiku připomenout, že vaše profesní směřování vykazuje i širší rozměr – podepsal jste petici proti výstavbě Galerie Stromovka, kterou spustila občanská iniciativa Letná sobě… O co tu jde?

Letná sobě je občanská iniciativa, která se zabývá problémy Letné a jejím možným rozvojem. Galerie Stromovka je projekt obchodního centra na hodnotné parcele nad Parkhotelem. Tento záměr mě šokoval svojí předimenzovaností, o nové dopravní zátěži nemluvě. Takovéto klíčové pozemky by měly být předmětem širší polemiky veřejné i odborné. Na nedávné diskusi týkající se dopadu tunelu Blanka na tranzitní dopravu bylo naznačeno, jak by to mohlo vypadat. Sice pozdě, ale přece. Byli tam odborníci, letenští rezidenti i zastupitelé z Prahy 7. Bohužel se stále málo mluví o alternativách. Dopravní zátěž se bere jako fakt, přesněji jako zadání. Nediskutuje se. O zátěžích, o tisících vozů za den; nediskutuje se o směru dopravy, o tranzitu a o vlivu železnice a vůbec vlivu hromadné dopravy. To jsou přece složité modely, které se musejí propočítat… V průběhu večera vyšlo vlastně najevo, že radnice Prahy 7 žádnou vlastní koncepci nemá, respektive si neuvědomuje, co tento pojem vůbec obsahuje. Řeč zastupitelů se soustředila na detaily: stromy, trávníky pro voliče a vůbec snadno viditelné výsledky práce…

Znáte příčiny tohoto postoje radních?
Už mě začalo napadat, jestli nejde o záměr. Protože absence koncepce nabízí prostor pro různé zájmové skupiny a jejich vliv. Ale to je domněnka, může jít o určitou laxnost…
Zaujalo mě také srovnání naší situace s Mnichovem. Jejich radnice svoje městské okruhy ani nedokončila. Prostě přestali investovat do silnic. Mezitím si ovšem stihli vybudovat perfektní systém příměstské železniční dráhy… Je otázka, jestli by nebylo účinnější prostředky vynaložit do ostatních forem dopravy.

Soutěž o Anglické nábřeží v Plzni, autor Alenka Jenčková, spoluautoři Anna Jenčková, Ondřej Hilský, Jiří Švehlík
Připomeňme nedávnou akci Za novou Prahu… Nebo třeba ještě starší otevřený dopis akademiků k záchraně Národní knihovny v Klementinu anebo ještě starší fungování Pražského gremia po Listopadu. Tyto apely spojuje fakt, že architekt zde vystupuje z role projektanta a ocitá se v roli občanského aktivisty… Proč se na to ptám. Když se vrátím k heslům vašeho dědečka: „nový člověk“, který bydlí v „novém městě“ a vůbec příznivcům sociálního inženýrství té doby – vy, jeho potomek, jako byste takto kráčel opačným směrem…

V podmínkách dnešní doby a s tím, co dnes víme, není možné kráčet stejným směrem. Ani bych netvrdil, že je třeba kráčet opačným směrem, spíše jiným. Podle mě je nutno vnímat postoje mého dědečka v dobovém kontextu. Žil v jiné době, která měla velké vzory a svoje politicko-společenské klima.

Například…
Když mluvíte o sociálním projektu v podobě litvínovského Koldomu, bývá často zmiňován vliv le Corbusiera. A děda ho považoval za jeden ze vzorů... Koldům se stavěl velmi dlouho, narazil na velikou finanční náročnost a v momentě svého dokončení už byly ideje, ze kterých vycházel, vyčerpány. Koldům uzavřel jednu éru. Nicméně pokud je řeč o vlivech, je na místě zmínit Alvara Aalta a jeho sanatorium v Paimio v souvislosti s jeho dokonalým usazením do krajiny. Na druhé straně tu byla určitá dobová atmosféra, kterou také nelze s dnešními časy srovnávat. Už jen klima častých soutěží… Mimochodem, byly to právě architektonické soutěže, které dědovi vytvořily v určité fázi podmínky pro práci; prostě tu vznikla určitá poptávka.

Které jeho práce byste rád jmenoval?
Určitě litvínovský Koldům – silným výrazem, výtvarným pojednáním a už zmíněným zasazením do krajiny. Také Lidice – jejich urbanismus jemné linky... Mimochodem, nedávno tam přistavěli ulici, jde o nový development; ale o tom ať si každý udělá obrázek sám. Také bych zmínil obecní domy s malými byty v Břevnově a jejich urbanismus. A nakonec i kvality interiéru příbramského kulturního domu… A asi bych jmenoval také Památník posledního výstřelu druhé světové války ve Slivici pro jeho abstraktní formu.

Soutěž o Anglické nábřeží v Plzni, autor Alenka Jenčková, spoluautoři Anna Jenčková, Ondřej Hilský, Jiří Švehlík

Jméno Hilský je v Česku také synonymem překladu Shakespeara. Do jaké míry vás profese předků ovlivňovala při uvažování o výběru povolání?

Fakt, že děda byl architekt, neznamenal, že mě doma směřovali ke stejnému oboru. To samé rodiče. Jsme tři sourozenci, ale ani jeden jsme nešli v jejich stopách. Byli jsme vedeni k hledání vlastní cesty. Ale je pravda, že jsem se naučil slušně anglicky…

UČITEL

Při odhalování vrstev vaší první realizace nemůžeme opomenout ani vaše školení. Diplomoval jste u profesora Bočana, ale studoval jste i u profesora Kroupy…
U Jana Bočana jsem dokonce několik let pracoval na některých zakázkách, takže jsme se znali velmi dobře. Když přišel na školu Ivan Kroupa, byl to nový, čerstvý vítr, Ivan pak přemluvil Tomáše Novotného a Jana Aulíka… Bočan měl na studenty velký vliv a pro školu udělal skutečně hodně.

Co bylo podle vás jeho devízou?
Řekl bych, že dokázal vytvořit cosi jako atmosféru kolektivní nebo týmové práce. Pomáhal studentům najít, co v nich je. Vždy ocenil výtvarné kvality projektu, sílu výrazu. Hodně se tu pracovalo s fyzickými modely… Když pak přišel do školy Ivan Kroupa, přinesl nový pohled na věc. A přinutil lidi přemýšlet jinak…

Soutěž o revitalizaci A bastionu XXXI novoměstského opevnění, autor Barbora Jenčková, spoluautoři Richard Halama, Ondřej Hilský, Jiří Švehlík, Pavel Táborský
Promiňte, jak?

Řekl bych, že to byl důraz na koncept. Ivan Kroupa nás vedl k tomu, abychom se učili prvotní skici projektu resp. konceptu popisovat slovy.

A Bočan?
Bočan byl silný člověk. Člověk víc citový, který jako by se řídil určitou vnitřní touhou, než že by kladl důraz na konstrukci argumentace. Dost často věci rovnou dělal a byl přesvědčený, že je dělá dobře. Určitý klid v něm byl. Třeba se naštval, ale podržel pocit hluboko v sobě. A možná bych uvedl ještě jednu jeho vlastnost, a to je poctivost.

S profesorem Bočanem jste také zvítězili v soutěži na zastupitelský úřad ČR v Tbilisi. Ale připomeňme, že jste byli po absolutoriu také úspěšní v dalších soutěžích, například jste zvítězili v ideové soutěži o zástavbu na plzeňské Anglické nábřeží.
Působil jsem v týmu s dnešními manželi Švehlíkovými. Šlo o poměrně volně zadanou soutěž, analyzující, zda dostavět, či nedostavět. Škála oceněných projektů prezentovala všechny přístupy od parkového až po úplné zastavění. Náš tým byl asi někde uprostřed, protože jsme byli přesvědčeni, že tam stavba stát má. A že je to něco, co by tomu prostoru mohlo pomoci a přineslo by sem nové kulturní vyžití. Byli jsme hodnoceni za určitou čistotu samotné formy a asi i přímočarost. Byla zřejmě důsledkem jisté nespoutanosti ovlivněné i svobodnou volbou náplně. Takže to byla radost. Samosebou že je osud Anglického nábřeží stále ve hvězdách. Na druhé straně soutěž je ukázkou správného a skutečně odborného přístupu, který by vždy měl předcházet větším zásahům do městského intravilánu.

VĚC VEŘEJNÁ

Váš pohled nedávného absolventa a autora, který má za sebou první realizaci, je velice čerstvý a tak dovolte otázku s jistou mírou přesahu. Říká se, že architektura krom jiného dokáže také zrcadlit něco jako stav společnosti. Kdybychom se pokusili o obecné stanovisko, co stav naší architektury podle vás může zrcadlit?
Mohl by například odrážet zdejší systém zadávání zakázek. A také úroveň politiky nebo řízení věcí veřejných. Zrcadlí, ale nepřímo, také obrovský prostor pro možné zlepšení. Protože šikovných architektů je dost. Přitom ale staveb, které by dosahovaly evropské nebo světové úrovně, tu zas až tolik není…. Kdybych to shrnul, Česko určitě netrpí nedostatkem talentu nebo manažerského umu; kořen tkví v něčem jiném. Totiž že tu přestávají existovat pravidla. Budete se asi hned ptát na nějaký příklad. Uvedu veřejnou soutěž – například v sousedním Rakousku se vypisuje ročně na tisíc čtyři sta soutěží pro architekty.

Soutěž o revitalizaci A bastionu XXXI novoměstského opevnění, autor Barbora Jenčková, spoluautoři Richard Halama, Ondřej Hilský, Jiří Švehlík, Pavel Táborský

To vyjde na zhruba čtyři denně…

U nás jich napočítáte čtyři možná za celý rok… A protože nefunguje pravidlo soutěží, zakázky projektují většinou velká studia, která už si získala důvěru klientů či státu… Logicky usilují o velké zakázky, a tak se rodí začarovaný kruh: musí získat velkou zakázku, aby měly šanci udržet chod ateliéru. Nicméně to ve výsledku neznamená zvýšenou kvalitu architektury. Spíš naopak.

A co je na místě pravidel?
Asi soukromé zájmy. Těžko říct. Spíše vím, co chybí. Chybí transparence, chybí tudíž nepřímo i kontrola. A také větší medializace. A následně otevřená diskuse, zejména na větších lokalitách. Ostatně architekti vědí, že všechny významné parcely v Praze jsou vlastně obsazené… A to nemluvím o veřejnosti, která vinou netransparence o architektuře tím pádem prakticky nic neví a z toho pramení i její nespokojenost.

A kdybych se zeptal naopak: která stavba asi charakterizuje současný stav české společnosti?
Symbolem by mohlo být Národní muzeum. Památka se dostala po letech naší péče do dezolátního stavu... Plánuje se rozšíření sbírek do budovy sousedního bývalého Federálního shromáždění. A záhy se dozvíme z médií o záměru naší politické reprezentace tuto moderní architekturu zbourat.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský
Autor: Jiří Horský, 17.06.11 07:00
Návštěvnost: 10842 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.