Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
Janák picture
Pavel Janák
* 12.03.1882 - Praha, Česká republika
† 01.08.1956 - Praha, Česká republika

Biografie
Pavel Janák, narozený v Karlíně v Praze, se neobyčejně záhy dostává k skutečným problémům architektury. Od druhého ročníku studia architektury na české technice je zaměstnán ve stavebních kancelářích (F. Buldry, J. Schlaffera, V. Roštlapila). Ve třetím ročníku studia r. 1903 získal již cenu v soutěži na návrh krematoria a 1. cenu za návrh škol v Karlíně) (nad arch. J. Sakařem, který školu pak prováděl). Záhy se uplatnil i ve Spolku posluchačů architektury při pořádání výstav, později byl i jeho předsedou. Po absolutoriu zejména se zúčastnil na pracích Klubu za Starou Prahu. Dienzenhofferův pavilon na Smíchově, tehdy ohrožený, byl i s okolím upraven podle jeho návrhu. R. 1905 účastnil se s A. Englem jediný z moderní generace soutěže na dostavbu Staroměstské radnice s myšlenkou na zastavění prostoru po zbořeném Krenově domě, která se uplatnila v poslední soutěži r. 1938. R. 1906 vstoupil do školy prof. Otty Wagnera na vídeňské Akademii výtvarných umění. Studium r. 1907 přerušil a nastoupil na Turkovu nadaci velkou cestu po Itálii. Před tím již vykonal cestu po Čechách a Moravě a po starobylých městech německých. Po návratu do Prahy pracoval v atelieru prof. arch. Jana Kotěry s Josefem Gočárem na projektech pavilonu Obchodu pro Výstavu Obchodní a živnostenské komory roku 1908.
Tvořivá činnost má několik zřetelných fází: první období, kdy se uvědoměle rozhoduje pro moderní směr, kubistické období od roku 1911, přerušené minulou světovou válkou, Období snah o národní sloh po jejím skončení a poslední období funkční architektury, dosud se rozvíjející.
Světová válka přerušila práci Pavla Janáka. Byl ve vojenské službě u pěšího a u železničního pluku od února 1915 až do listopadu 1918. Jednou byl též v poli raněn. Byl v Uhrách, v Haliči, v Ukrajině, v Kraňsku a v Itálii. I v té době provedl několik návrhů bytových zařízení i rodinných domů a napsal několik článků.
Přerušený vývoj českého kubismu již však nenavázal. Pokusil se, spíše prakticky než teoreticky, o vytvoření národního slohu v době poválečného vypjatého nacionalismu a změněných hospodářských podmínek. Snažil se v architektuře i v uměleckém průmyslu o sblížení s lidovým uměním proporcí, barevností a krajně zjednodušenou ornamentikou. Pokus přes počáteční úspěchy ztroskotal.
Roku 1921 byl jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho spolupráce z Artělu s Františkem Kyselou, V. H. Brunnerem a J. Bendou ještě zintensivněla; umělecký průmysl ve všech odvětvích naplňuje se tvorbou nového národního ražení, které architektura znenáhla již opouští. Vliv Pavla Janáka na vývoj architektury i uměleckého průmyslu je i v tomto období velký a nesporný. Roku 1922 vychází "Stavba" a "Život" s prvními články a reprodukcemi, propagujícími funkční, konstruktivní, sociální a neindividuální architekturu.
Dosud u nás ojedinělá Janákova regulace osady ,,Baba", uskutečněná přes všechny překážky, i celá výstavba této osady jsou přínosem pro vývoj bydlení. Stavební místa po délce místo po hloubce, k jihovýchodu, po vrstevnicích, umožnění pokusů o malý rodinný dům, o nové, nebývalé rozměry, výšky, disposice i technické provedení jsou kladné stránky tohoto dobrého počinu Svazu českého díla, Pavlem Janákem vyvolaného a řízeného. Navrhl sám v této kolonii vedle vlastního domu ještě několik dalších, které nemají snahu po radikálním typu, spíše po individuelním řešení.
Oldřich Starý


Realizace a projekty

Další díla
jezy na Labi, Obříství u Mělníka, 1911; v Předměřicích n. L. u Hradce Králové, 1914
architektonické řešení pražských mostů: Hlávkova (1909-12), Mánesova (1911-16), Libeňského (1925-28)
kubistická rekonstrukce radnice, Havlíčkův Brod, 1912-13
Folklórní pavilón ČSR na výstavě v Rio de Janeiro, 1922
řada rodinných vil v Pelhřimově, Jičíně, Ledči n. Sáz., Blansku, Písku, Náchodě a zejména v Praze: ve Střešovicích, Strašnicích, Hodkovičkách, Na Babě, Na Ořechovce - zde např. domy malířů V. Beneše, E. Filly a sochařů B. Kafky, J. Bendy (1923-24)
Administrativní budova Škodových závodů, Jungmannova ul., Praha, 1924-28
Dům Autoklubu, Opletalova ul., Praha, 1927-29
Obytný družstevní dům stát. zaměstnanců, Jugoslávských partyzánů, Praha-Dejvice, 1928
Městská spořitelna, náměstí v Náchodě, 1928-30
konstruktivistický Husův sbor církve československé, Praha-Vinohrady, 1930-31
Dlažba náměstí, České Budějovice, 1934
Kostel církve československé (Tatran), Václavské nám. čp. 782, Praha, 1929-31 - čistý a maximálně tektonicky odlehčený funkcionalismu, Tábor, 1939

Rekonstrukce historických monumentů Prahy:
úprava Černínského paláce, 1928-34 a přístavba moderní budovy ministerstva zahraničí, 1929-33
úprava Loretánského náměstí
úprava Staroměstské radnice, 1919, 1936
úprava interiérů Pražského hradu, od r. 1936 průběžně
úprava letohrádku královny Anny, 1953-55 a přilehlé Královské zahrady, 1937
rekonstrukce Jízdárny Pražského hradu na výstavní sál (1948-50), Míčovny (1950), Zlaté uličky (1952-55
úprava letohrádku Hvězda na Muzeum A. Jiráska a M. Alše, 1949-51
  • Regulační resp. urbanistické plány Prahy-Letné, Dejvic, Troje, Vyšehradu, Pankráce, Holešovic, Ďáblic, Podolí, Libně, Bubenče, dále Kladna, Pardubic, Bratislavy aj.
  • Soutěžní návrhy např. na Žižkův pomník (1913 s O. Gutfreundem), Staroměstskou radnici (1905, 1909, 1912, 1938), Stát. galerii na Kampě (1923) a na několik dalších veřejných budov
Výběr z vlastních textů
Architektura – hmota či duch? (1924-25)
Barvu průčelím
Čtyřicet let nové architektury za námi – pohled zpět
Hranol a pyramida
Josef Plečnik v Praze
Od moderní architektury - k architektuře
Pavel Janák: Otto Wagner (1908)
Proti náladě v  architektuře
Výjimky ve vývoji

Publikace
Sto let obytného domu v Praze, 1933

Literatura
Benešová, M.: Pavel Janák. Praha, NČVU 1959.



Profesor Janák jest z duchů, kteří nejvíce ovlivnili vývoj naší moderní architektury, který dokonce ve dvou obdobích stál v čele jeho teoretické práce, od počátku vysoké úrovně, vážné, jasnozřivé, psané s opravdovostí a zápalem, byly stejně záslužné jako jeho smělé, po novosti dychtící návrhy. Byla období v naší architektuře, kdy zapaloval svým slovem i činem, které měly daleko širší ještě dosah než jeho vlastní dílo. Svým velkým vzděláním a rozhledem, svou kritičností a pořádajícím duchem i svou usilovnou prací se zařadil mezi nejpřednější kulturní osobnosti své doby. Kolik oborů suverénně ovládá, kolik zájmů má jeho zvídavý intelekt; všude jeho práce jde do hloubky, až na kořeny věcí, vždy uvědomělá a neselhávající úrovně. Architektura, bydlení, vnitřní zařízení a umělecký průmysl, urbanismus, technika a řemesla, ochrana památek, výtvarné umění jsou hlavními obory jeho činnosti. Není problému, který by ušel jeho zkoumavému zraku: analyzuje, tvoří i dává nespočetné popudy; píše, kreslí, navrhuje i organizuje. Není to úzké odbornictví, ale život sám v celé šíři proudí otevřenou branou jeho poznání v neuhasitelné touze po pravdě dobru a kráse. Kritické stanovisko ke každé otázce, ke každé zjevované pravdě i ke každé autoritě charakterizují jeho myšlenkový postup. Prokazuje se, že nejen dílo Pavla Janáka, nýbrž i jeho teoretická práce, řady jeho studií a článků jsou tím velkým přínosem, kterým zúrodňoval vývoj naší moderní architektury. Neustálá problematika se vine jeho prací; sémě pochyb, které zaséval, i problémy, které objevoval, byly popudem k novému růstu. Závažnost jeho názoru se osvědčuje zkouškou i po letech, mnohé mají i dnes plnou platnost a nepozbyly aktuálnosti. Objevoval nové otázky, nové cesty i nové metody práce a myšlení v nepřetržité snaze po větší hloubce a vyšší úrovni. Studie i články se dotýkají nejrůznějších oborů a problémů; jsou to někdy zcela abstraktní otázky tvaru v architektuře i ve výtvarném umění a jindy, zejména později, docela praktické záležitosti běžného dne. Celá řada časopisů je přináší: Máj, Styl, Volné směry, Umělecký měsíčník, Výtvarné snahy, Žijeme, Architektura, Lidové noviny, Tribuna, Přítomnost aj.

Založení Pavla Janáka je rozumové a kritické; studuje a dokonale ovládá konstrukci; prvý u nás studuje historický vývoj stavebních řemesel i půdorysu obytného domu. Zabývá se praktickými otázkami v celém vývoji stavebnictví a snaží se vždy i o praktický výsledek své práce. Při tom však nikdy nepřehlíží duchovní stránky architektury. Jak naléhavě volá již před světovou válkou po zduchovnění, po teorii, po abstrakci, po problému, když soudí, že architektura příliš zmateriálněla nebo zmechaničtěla. Připomeňme si jen jednu z prvých jeho studií "Od moderní architektury k architektuře" ve Stylu z roku 1910. Bylo mu tehdy 28 let. Jak zralý je jeho úsudek, jak mnoho zůstalo v platnosti do dneška a jakou má tato práce úroveň! A můžeme ji srovnat s poslední jeho studií tohoto širokého zaměření v Architektuře 1940. Tento moudrý pohled na třicetiletý vývoj, skoro až škarohlídský, dává tušit i radost z úspěšného vývoje, i stesk nad tím, že myšlenkový svět takové mohutnosti, který vyvolal takové výsledky v nové architektuře, nevedl k jakýmsi neobyčejným výsledkům tvarovým. Je to snad ještě duch generace, která stále hledá nový subjektivní výraz a tvar, přehlížejíc velké znaky kolektivní, které již rýsují nový sloh.

Skoro od počátku neustálá problematika probíhá celou prací Pavla Janáka a je právě tím kladem, který tak příznivě působil na vývoj. Od otázek nejširších a ryze abstraktních až k praktickým denním úkolům, vždy cílevědomě stavěl problémy, hledal jejich řešení i uskutečnění. Od prvé své studie má jasný úsudek o hlavních principech moderní architektury. Uvedený již článek a další: ,,Otto Wagner", zejména však "Proti náladě v architektuře" jsou přímo dokumentární, zejména i pro dnešek, jak přísně rozlišoval objektivní duchovní podstatu architektury a její vliv na formu od romantického scestí, závislého na subjektivním stavu. Tak každé období jeho činnosti provází a předchází vedle náčrtů a návrhů řada teoretických studií, jimiž formuloval svůj postoj k současnosti, připomeňme si jen všechny jeho články předválečného ,,Stylu". V kubistickém období před minulou světovou válkou je rovněž řada studií, které vrcholí v článku "Hranol a pyramida". Uvědomujeme si, kolik je v této skoro básnické teorii českého kubismu samostatného myšlení bez předchůdců, kolik inspirační síly.

Je to především forma, kterou před minulou světovou válkou hledá v nespočetné řadě pokusů a návrhů; je to však také její duchovní základna a teoretické odůvodnění v souvislosti se životem a dobovou kulturou, především i s výtvarným uměním. V každém období zanechává i čin, realizace, které jsou svědectvím stupňů jeho vývoje a s ním i vývinu naší nové architektury, který byl s ním nerozdílně spjat. S velikostí úkolu roste i šíře jeho zájmu. Vedle architektury je to zprvu jen ochrana památek a stavba měst, zejména po výtvarné stránce, záhy však i umělecký průmysl a bytové zařízení. Působí tu iniciativně teoreticky, prakticky svými návrhy i organizačně. Je činný v Klubu za Starou Prahu jako jeho jednatel i jako redaktor jeho Věstníku, v Artělu, zakládá s Josefem Gočárem Pražské umělecké dílny. Později je stejně intensivně činný, celou řadu let jako jeho předseda, ve Svazu českého díla a rediguje "Výtvarné snahy", to ovšem již v období po světové válce. Pak se teprve do široka rozrůstá jeho práce, sepjatá však jedním cílem i úsilím k jednotnému výsledku. Stává se členem Státní regulační komise a teoreticky i návrhy pracuje v oblasti urbanismu. Na dobrý základ - daleko již od pouhých problémů formalistních - staví svou speciálku architektury na uměleckoprůmyslové škole. Studuje ze široka problémy bydlení, zejména lidového a v nejrůznějších akcích, podnětech i organizacích se snaží o povznesení úrovně bydlení nejširších mas. Jeho žáci přejali již také tyto úkoly. Prakticky uskutečňuje svou dávnou zálibu, ochranu památek na nejvýznamnějších památnících minulosti: Černínském paláci, Hradu a Staroměstské radnici. Je ještě mnoho úseků, kam zasahovala jeho práce, všude podnětná, tvořivá, velkorysá a hodnotná.

V rozhodném okamžiku vývoje se svým dílem i celou svou obsáhlou činností postavil po bok a k prospěchu vývoje naší nové architektury i svou školu do něho zapojil; tím, podobně jako profesor Josef Gočár, mnoho prospěl rychlejšímu vývoji. V architektuře, v bydlení, v uměleckém průmyslu, ve stavbě měst i v ochraně památek razí nové cesty, tvoří nové hodnoty, otvírá širší výhledy k zúrodnění celého vývoje naší nové architektury.

V prvním období začíná se vlastně tvůrčí činnost Pavla Janáka jmenovanými již projekty a zejména skizzami a studiemi na vídeňské škole Otty Wagnera i před ní. Po opuštění atelieru Jana Kotěry roku 1909 je zaměstnán pražskou obcí projektem Hlávkova mostu. Soukromě pracuje mnoho pro Artěl; samo zařízení krámu, návrhy na keramiku, lustry. Pozoruhodný je návrh na přestavbu Staroměstské radnice (1909) s velkým obloukovým překlenutím průlomu Norimberské třídy a několik interiérů. Rovněž významný je Soutěžní návrh na úpravu Letné s civilním sadovým uspořádáním místo monumentálního, Soutěžní návrh na Národní divadlo v Brně (1910) a na lázně v Poděbradech. Kritické stanovisko k vývoji projevuje ve vynikajícím článku Otto Wagner, zejména však ve studii "Od moderní architektury k architektuře",9) kde vedle účelnosti a praktického rozřešení potřeby vyzdvihuje potřebu problémů, zejména hmoty a formy i potřebu teoretické činnosti. Velkou realizací tohoto období je architektura Hlávkova mostu, vysoké úrovně. Mnoho skizz dokumentuje její vývoj, ovlivněný v konečném řešení Josefem Hoffmannem; pylony jsou již kubistické, V téže době byl proveden labský jez v Obříství. V jeho vzhledu převládá sice výtvarné pojetí, ale velmi umírněná forma. Již v tomto raním období objevují se všechny složky budoucí práce Pavla Janáka: kritičnost a sklon k teoretickému podložení, vypjatá snaha výtvarná, znalost konstrukce, výroby, disposiční vtip, smysl pro zasazení do prostředí, spolupráce se sochaři (Hlávkův most: Jan Štursa, B. Kavka, J. Mařatka, J. Kofránek).
Rokem 1911 nastává přelom k českému kubismu, nedoceněnému a přerušenému období vývoje, formálního rázu, kde realizace pro krátkost vývoje nedospěly k výši čisté duchovní hodnoty theorie. Pavel Janák s Vlastislavem Hofmanem jsou jejími budovateli. "Hranol a pyramida", "Proti náladě v architektuře"10) a "Obnova průčelí"11) jsou nejvýznamnější Janákova kréda tohoto vývoje. Gotická architektura, primitivní umění, zvláštní a nápadné tvary jsou paralelou. Studuje se El Greco a příčiny dramatického
účinu jeho umění (článek E. Filly a J. Borovičky). "Pohled na plochu roviny, na hladinu moře ... vyvolávají - výtvarně - představy nulového, mrtvého klidu a trvání, kdežto šikmé útvary v přírodě, srázy, zříceniny, propasti, sopky vyvolávají pocity dramatické, směrově hutné, zastřené a zahrocené; povahy obou skupin pocitových pak jsou vlastně úměrné dějům, které je předcházely a které je stvořily." ... "Vyplývá z toho konečně tento závěr o prostředcích uměleckého vytváření: má-li býti mrtvá hmota výtvarně překonána, t. j. oduševněna, aby se v ní cosi dělo, stává se to soustavou třetí plochy, která k přírodnímu dvojploší přistupuje. Zde naskýtá se krásná paralela mezi prostředky lidského konání a prostředky uměleckého tvoření: klíny, šípy, kůly, nože, páky, které hmotu fysicky přemáhají, jsou vesměs šikmými plochami."
Dramatizace hmoty, rozklad v soustavu šikmých ploch přestupuje i do současného malířství a plastiky, naplňuje umělecký průmysl i nábytek. Studie Pavla Janáka o architekturách i nábytku jsou z nejčistšího, co toto období vytvořilo. Má i několik realizací:
rodinný dům J. Jakubce v Jičíně, domy stavebního družstva a přestavba domu Dr. Fáry na náměstí v Pelhřimově, i studie pře
stavby radnice v Německém Brodě a později radnice v Pelhřimově (1914) naznačují, jak český kubismus, vyšlý z prostředí zapálených ochránců památek, je tvárný v historickém prostředí, s nimiž je možno novou architekturu uvést v soulad. (Viz též dům u Černé Matky Boží v Praze od Josefa Gočára.) Do tohoto období spadá i řešení architektury jezu a mostu na Labi v Předměřicích. Pražské umělecké dílny, které založil roku 1912 s Josefem Gočárem, provedly řadu jeho interiérů; tvarová dynamičnost, provedená zlomem ploch, není u jeho nábytku v rozporu s účelností; přes radikální novost je skorem elegantní. Navrhoval též několik výstavních zajímavých interiérů, zejména pro výstavy Skupiny výtvarných umělců a redigoval s Františkem Langrem vynikající Umělecký měsíčník. Bez nadsázky možno tvrdit, že byl v českém kubismu vedoucím duchem české architektury a celého
výtvarného umění i uměleckého průmyslu.

Světová válka přerušila práci Pavla Janáka. Byl ve vojenské službě u pěšího a u železničního pluku od února 1915 až do listopadu 1918. Jednou byl též v poli raněn. Byl v Uhrách, v Haliči, v Ukrajině, v Kraňsku a v Itálii. I v té době provedl několik návrhů bytových zařízení i rodinných domů a napsal několik článků,1)
Přerušený vývoj českého kubismu již však nenavázal. Pokusil se, spíše prakticky než teoreticky, o vytvoření národního slohu v době poválečného vypjatého nacionalismu a změněných hospodářských podmínek. Snažil se v architektuře i v uměleckém průmyslu o sblížení s lidovým uměním proporcí, barevností a krajně zjednodušenou ornamentikou. Pokus přes počáteční úspěchy ztroskotal. Vedle několika realizovaných rodinných domů (v Hodkovíčkách, v Jaroměřicích) a kolonie družstevních rodinných domků ve Strašnicích (s Josefem Gočárem) jsou od něho i architektonicky zajímavé návrhy neprovedené obecní kolonie řadových domků ve Střešovicích. V soutěži úsporných rodinných domků Technicko-hospodářské Jednoty v Praze zvítězil jeho návrh, společný s Josefem Gočárem, a je vlastně prvým příkladem velmi racionelního řešení u nás. Je tu již patrný odklon od výtvarných problémů k naléhavým požadavkům doby. - Z provedených monumentálních staveb tohoto období sluší uvésti krematorium v Pardubicích, realisované po veřejné soutěži, kterou vyhrál; jeho architektura z prvků slovanského dávnověku dává celek, blízký lidovým stavbám. Palác Riunione Adriatica di Sicurtá v Praze celým pojetím, měřítkem i detailem, příbuzným italské architektuře, je reminiscencí historickou, vzdálenou již od původní intence lidové a národní, Ze soutěžných návrhů tohoto období je na prvém místě úprava Letné a okolí hradu. Myšlenka Pavla Janáka na výstup povrchovou komunikací, tenkrát propadlá, později zvítězila. V soutěži na divadlo v Olomouci byl jeho návrh na prvém místě. Také nábytek tohoto období byl většinou dekorativní, však s jistým náznakem lidovosti, z laciných dřev a hrubších tvarů. Pavel Janák navrhl i několik kusů, které svou prostotou a účelností předběhly dobu. Na druhé výstavě obnoveného Svazu českého díla (1923) vystavil pokus o lidový nábytek (dělnický byt). Řídil "Výtvarnou práci", založenou zprvu jako příloha "Volných směrů" (1921-22). Roku 1921 byl jmenován profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, Jeho spolupráce z Artělu s Františkem Kyselou, V. H. Brunnerem a J. Bendou ještě zintensivněla; umělecký průmysl ve všech odvětvích naplňuje se tvorbou nového národního ražení, které architektura znenáhla již opouští. Vliv Pavla Janáka na vývoj architektury i uměleckého průmyslu je i v tomto období velký a nesporný. Výstava dekorativních umění v Paříži roku 1925, jejíhož výstavního výboru byl Pavel Janák předsedou, v interiéru Uměleckoprůmyslové školy (s Františkem Kyselou), těžkém, bohatém, skoro historického dojmu, nemá ještě známek po změně smýšlení, které se již projevovalo na výstavě i v pavilonu od Josefa Gočára. Roku 1922 vychází "Stavba" a "Život" s prvními články a reprodukcemi, propagujícími funkční, konstruktivní, sociální a neindividuální architekturu. Pavel Janák ještě roku 1925 reaguje v článku: "Architektura, hmota či duch?" Nemůže se ještě smířit s názorem, že architekturu tvoří stavební konstrukce a funkce - reklamuje formu jako duchovní produkt nezávislý na účelu. Hledá nadhodnotu, která by se připojila ke stavbě, teprve z ní tvoříc architekturu. Ač jeho požadavek po prohloubení theorie byl správný, zejména pokud se týká psychologické funkce v architektuře a jejích irracionálních hodnot, jeho volání po architektuře jako duchovním projevu vyznělo tenkráte naprázdno. Některé jeho realisace však v této době již ukazují na obrat, zejména skupina rodinných domů několika výtvarníků na Ořechovce v Praze (1924). Půdorys je na tehdejším vyspělém stupni individuálního domu; architektura z režných cihel je již krajně střízlivá. Neprovedený návrh mostu v Troji a realisovaný libeňský most mají již lapidární, zjednodušenou formu bez dekorativní úchylky, blízkou funkční zkratce. Monumentální palác je však ještě na rozcestí; řešení architektury správní budovy Škodových závodů v Praze, původně zajímavě a dobře navrhované s vestaveným průčelím starého paláce, má ještě umělou komposici rytmisovaných hmot na průčelí, kterou se snaží o dynamický účin různě odstupňovaných kubických těles, jak naznačovaly předválečné jeho studie v Uměleckém měsíčníku. Řada soutěžných návrhů tohoto období svědčí o znenáhlém oproštění formy a ještě intensivnějším soustředění pozornosti na funkci, především však na řešení hmot a prostorů. Půdorysná řešení Pavla Janáka byla vždy vysoké úrovně. V uvedené době měla již vysloveně funkční charakter a byla jen harmonisována do architektonického řádu. Z návrhů ve veřejných soutěžích ukazují charakter jeho tehdejšího výtvarného názoru i kvalitu půdorysu návrhy na státní galerii v Praze na Kampě, na most na Pelc-Tyrolku (1923-24), na přestavbu Černínského paláce (1924), na nový most v Praze z Resslovy ulice (1926). Z návrhů v omezených soutěžích vyniká vyspělý projekt na krematorium v Brně (1925) a zmínky si zaslouží návrhy na krematorium v Plzni, na knihovnu hlav. města Prahy (1923-24), na radnici v Moravské Ostravě, na Zemědělské museum v Bratislavě.
Zvláštní místo v činnosti Pavla Janáka zaujímá pomník. Není u nás architekta, který by tolikrát na této úloze spolupracoval. V každém období jeho činnosti jsou četné příklady studií, návrhů i realisace. Je to především prostor a měřítko, které úspěšně řeší. Jeho architektonické, tvárné prostředky jsou tu přísné a skoupé, aby vynikla plastika. Již v předcházejícím období pracoval společně s Janem Štursou o pomníku Sv. Čecha pro Král. Vinohrady, s Karlem Dvořákem o pomnících války, o známém pomníku v Rati-bořicích. V uvedeném období spolupracoval na pomnících Bedřicha Smetany v Litomyšli (Jan Štursa) a v Obříství (B. Kafka) z roku 1923-1924. Zajímavé jsou i jeho soutěžně návrhy na pomník Bedřicha Smetany (s F. Kyselou a jinými umělci), na pomník v Římě (1925-26), na monumentální pomník (s B. Kafkou). Také realisoval několik pamětních desek: Bedřicha Smetany (s F. Kyselou) a Jana Kotěry (s B. Kafkou) v Praze, Dra F. Zátky (s B. Kafkou) v Českých Budějovicích.
Nádraží letiště v Marianských Lázních (Marienbad -1926) je již zcela pojato v novém duchu, svou funkční disposicí i svým vzhledem. Pavel Janák tu používá již plně nové konstrukce a vytváří architekturu skla a betonu; výtvarný zřetel je zcela obrácen jen na hmotu, proporci a prostor. Tato práce značné tvarové čistoty má již předchůdce v přestavbě správní budovy továrny J. Hernych a syn v Ústí nad Orlicí a v několika návrzích (administrační budova továrny J. Bartoň v Náchodě, návrhy obchodních domů v Praze). Rodinný dům J. Bartoně-Dobenína v Náchodě dostává skoro monumentální formu již účelovým předsloupovím, jeho vzhled nemá již dekorativních tvarů, jen účelové bez dodatků, podobně jako rodinný dům J. Bartoně v Náchodě a Dra F. Langra v Praze. Výborným řešením jsou z téže doby (1927) i obytné domy "Družstva pro stavbu úřednických domů" v Praze-Dejvicích. Spojení domů a redukování vchodů získalo jim sympatický vstup a spojenou zahradu: půdorys velmi dobře rozvrhuje nestejně vyměřené velikosti prostor; před ložnicemi jsou verandy, původně vlastně jako terasy zamýšlené. Domy mají již zdvojená okna, moderní komfort i s etážovým ústředním topením jako klady tohoto v té době vynikajícího řešení. Dům Uměleckoprůmyslové školy na výstavě Soudobé kultury v Brně i s vnitřním řešením obytného patra (1928) je dalším přínosem v souboru jeho prací, které se stále soustavněji zabývají bydlením. Již na počátku své učitelské dráhy publikoval řešení lidového bytu.1) Jeho theoretické studie k bytu pro existenční minimum, k problému lidového bytu a nábytku2) jsou z nejcennějších prací, jež byly v té době u nás publikovány. Zásluha je i v tom, že ' tyto studie začaly poměrně brzy. Jejich stopy byly na všech školských výstavách i v časopisech. Pavel Janák vydal i samostatnou záslužnou publikaci ,,Sto let nájemného domu" (1933), která po prvé souborně předvedla, co již dříve bylo tvrzeno, že disposiční vývoj nájemného domu je neobyčejně brzděn spekulačními zájmy, že je nerovnoměrný a neodpovídá pokroku ostatních oblastí bydlení. Správný vývoj by vyžadoval většího veřejného, zákonného zájmu k problémům bydlení. Nedávno přinesl náš časopis práce Janákovy školy, které naznačují ve zkratce i jeho obrodnou činnost v oboru bydlení na Uměleckoprůmyslové škole. Tato činnost souvisela na širší, zdravé základně i s jeho popudy urbanistickými a s praktickou prací projektanta. Zprvu ,,Styl", pak "Výtvarná práce", které dlouho redigoval, a potom časopis "Žijeme", ke kterému vlastně dal podnět, přinášejí tuto dlouhodobou záslužnou práci, která sama již je velkou hodnotou ve vývoji nové architektury. I urbanistickým zlepšením v oblasti bydlení se zabýval. Regulace Pankráce s otevřenými bloky a dosud u nás ojedinělá regulace osady ,,Baba", uskutečněná přes všechny překážky, i celá výstavba této osady jsou rovněž přínosem pro vývoj bydlení. Stavební místa po délce místo po hloubce, k jihovýchodu, po vrstevnicích, umožnění pokusů o malý rodinný dům, o nové, nebývalé rozměry, výšky, disposice i technické provedení jsou kladné stránky tohoto dobrého počinu Svazu českého díla, Pavlem Janákem vyvolaného a řízeného. Navrhl sám v této kolonii vedle vlastního domu ještě několik dalších, které nemají snahu po radikálním typu, spíše po individuelním řešení.

Oldřich Starý


PAVEL JANÁK - TEORETIK ARCHITEKTURY

OLDŘICH STEFAN

K tomu, abychom pronikli k jádru umělecké osobnosti Pavla Janáka, je nutno znáti dobu, v níž se jako mladý architekt formoval, a prostředí, v němž se to dělo. Doba mezi roky 1905-1910 roznášela po střední Evropě první ovoce nového architektonického myšlení několika vůdčích individualit, osvobodivších se od přítěže historizujícího eklektismu. Také v teorii umění zavanul nový vzduch. V Čechách pociťuje mladá nastupující generace velmi intensivně tuto změnu, a to tím spíše, že se od několika let pozoruje zvláštní vzduchoprázdno, které nastalo po nedoživší se architektuře Zítkově a po programovém úsilí architektů typu Wiehlova a Zeyerova. Na místo programu a silné architektury nastoupila produkce do značné míry libovolná a nezásadová, jíž se nové myšlenky dotýkaly jako ostré šípy. Z Vídně (Wien) sem zasahuje nová dějezpytná koncepce vynikajícího zástupce umělecko-historické vědy Aloise Riegla a s tím i nový, převratný názor na ochranu památek, dobývající si místa v Klubu za starou Prahu. V Německu vycházejí publikace Schefflerovy, Sombartovy, Luxovy a Hildebrandtovy, bystré analysy umělecko-sociologické a stylovědné, ujasňující výměru moderního snažení v architektuře i v uměleckém řemesle. Temperamentní a nespoutaná činnost Olbrichova vytrvale oslňuje a učitelské působení vídeňského Otty Wagnera je na vrcholu své působivosti, jsouc podepřeno i psaným slovem nové, přirozené a jasné teorie. Za těchto okolností skupina mladých, sdružujících se v Praze kolem podnětné a organizující osobnosti Wirthovy, považuje se za avantgardu, jejíž povinností je otevříti zplna okna novým možnostem a poraziti vládnoucí prostřednost a myšlením nepodloženou, povrchovou zručnost oficiální domácí architektury. Direktivy k tomu jsou dány; jde nyní jen o to, jak postoupiti na úroveň samostatné činnosti, založené na nových základech. Pavel Janák je v této skupině mladých a zúčastňuje se zápasu horlivě, výkresem i perem. Má o to těžší úlohu, že se nespokojuje jedním nebo druhým, že se uplatňuje jako tvořící a hledající architekt v téže době, kdy se ve svých článcích snaží vysloviti více než jen obvyklé odsouzení poměrů a oficiální činnosti, s níž nesouhlasí. Zajímají ho stejně otázky novodobé regulace města, k nimž je tou dobou v Praze zvlášť živá příležitost (je i prvním redaktorem Věstníku za starou Prahu, 1910), jako základní obecné otázky architektury, ke kterým dalo podnět psané krédo O. Wagnera, od něhož se tou dobou již odvinuje osobitost některých jeho žáků (J. Kotěry, J. Plečnika). Nebylo tak snadné vyrovnati si samostatnou konfrontací programovou theorii s vlastní zkušeností architekta a Janák zažívá tento nutný osobní proces za plného boje s domácí oficiálností, která mu ovšem svým tvrdošíjným odporem k tomu, co je ,,nového a cizího",
mimoděk dodává odvahy. Trvalo proto nějaký čas, než se v záplavě nově se objevujících možností moderní architektury propracoval k zažitému poznání, že nejde ani tak o architekturu moderní, jako o architekturu vůbec a čistotu jejích základních principů.
Toto poznání je ovšem velmi důležité, neboť poskytuje nadále jisté pracovní ucelení i temperamentu a povaze tak mnohosměrné, jakou P. Janák vždy projevoval; proto ho záhy nalézáme netoliko jako bojovníka jedné bojechtivé falangy, nýbrž též jako pracovníka, který, poznávaje některé základní a obecné skutečnosti architektury, uplatňuje se občas i článkem umělecko-dějezpytným tam, kde se k takové úloze se svou generační skupinou dostává (Umělecké poklady). Zejména ho zajímají stavby XIX. století, patrně proto, že se na nich - ještě živých - dá odlišiti zrno od plevele a že na nich, uprostřed jejich okolí, lze postihnouti jisté základní požadavky skutečné architektury. Devatenácté století stává se tak Janákovi předmětem souvislého zájmu; z něho později vyplynuly souhrnné přednášky a stati o Praze tohoto období a zejména významná studie "Sto let obytného domu v Praze", otištěná r. 1932.
Do r. 1910 zabývá se Janák urbanistickými otázkami speciálními tak, jak se formulují v Klubu za starou Prahu a ovšem bojem proti oficiálnosti a oficiosnosti, proti praxi stavebních úřadů a pod. V "Uměleckém měsíčníku" 1911/12 (kam odchází, opouštěje na několik let "Styl", časopis svých prvních výbojů) uveřejňuje článek "Užitečnost uměleckého průmyslu" a zahajuje jím novou větev své rozrůstající se činnosti. Theorie Ruskinovy a Morrisovy, rozmnožené teoretickou prací Sombartovou a Luxovou, konfrontované s praxí německou a vídeňskou, to vše je živnou půdou, z níž má vyrůstati nový a cílevědomý umělecký průmysl český - věc, která Janákovi zvláště leží na srdci. Proto zakládá svým úvodem r. 1914 uměleckoprůmyslovou přílohu "Uměleckého měsíčníku" a stojí pak až do konce války v popředí snah o lepší budoucnost naší uměleckoprůmyslové produkce. Po válce pak, zejména od založení "Výtvarné práce" 1921, vplouvá toto úsilí za nových a lepších podmínek do pevného organizačního rámce - opět za fundamentální účasti Janákovy. Mohlo by se snad zdáti, že odbočujeme od názvu tohoto článku a přecházíme od teoretické stránky Janákovy práce k jeho činnosti organisátorské. Není však tomu tak. Obojí nelze od sebe tak snadno odděliti, ježto právě teorie poskytuje Janákovi smysl pro pracovní úkoly, které vidí všude - jak to ostatně odpovídá skutečné situaci, kterou přineslo poválečné období (dnes bychom je již měli nazvati "obdobím mezi dvěma válkami") plné nových a pro generaci prvního "Stylu" zajisté až nečekaných důsledků ve vývoji nového umění, a v architektuře, resp. ve stavebnictví zvláště. Vlna konstruktivismu zastihla Pavla Janáka na jiné basi, než náležela ke konstruktivismu. Byla to base vyvozená úsilím nečetné skupiny jako jedna z možností, obsažených v předpokladech teorie předválečné. V aplikaci na živou architekturu se projevila jako trvale neúnosná - jako experiment - a nový smysl konstruktivistické práce ji potlačil. Avšak v předválečném období získaná šíře obecného poznání o psychologických základech umělcovy (a také architektovy) činnosti, poskytovala svou jistotu pod racionalistickou vlnou nové a obecně přijímané teorie konstruktivistické. Pavel Janák brání své starší poznání proti jejímu nivelizujícímu působení: ,,Víra v konstrukci jako východisko je dětská víra, která netuší ještě podivné záhady tvoření" (v článku "Architektura - hmota či duch?" ve "Stylu" 1925). Je přesvědčen - jak ostatně rozvedl v témže časopise r. 1920 v článku ,,K situaci stavebnictví" - že je třeba rozlišovat stránku architektonickou od stránky stavitelsko-konstruktivní. Nicméně však intensita nového proudu, s jeho živelnou a vývojově průraznou silou, přinucuje ho k revisi leckterého z dílčích názorů dosavadních a vede ho - stejně jako jiné, jimž nestačila kombinatorika jediného, byť ve své době přirozeného názorového směru - k názoru syntetizujícímu, tím právě obecnějšímu a hlubšímu.
Je příznačné, že z nárazů, kterým je pod tlakem nových potřeb vystaveno dosavadní myšlení P. Janáka až asi do r. 1925, vybírá si tento architekt i teoretik v jedné osobě z nového rámcového programu nejprve novou pracovní příležitost, a to velmi konkrétní. Je to jednak práce ve směru technicko-urbanistickém, jednak teoretická a experimentální činnost v oboru bydlení, obojí zahájená r. 1925. Mám tu na mysli v prvním směru stati o příčinách dopravních nesnází pražských, o průběhu frekvence v městech, o významu polohy komunikací (obecně i v aplikaci na Prahu), jimiž rozmnožuje svůj dosavadní výhradně architektonicko-výtvarný zájem o otázky regulační (činnost, k níž dalo podnět Janákovo účastenství na úlohách Státní regulační komise), v druhém směru pak články a studie o půdorysu malého bytu, o nejmenším domku, o obydlí XX. století a jeho současných proměnách a jiné články, jež se z příležitosti, kterou Janákovi dávalo jeho učitelství na uměleckoprůmyslové škole, rozrostly ve třicátých letech v samostatnou pracovní větev, obsažnou a dosaženými výsledky velmi plodnou pro soudobou úroveň našeho stavebnictví. Ta okolnost, že se oba pracovní výběžky u Janáka
setkaly se společnou základnou obecně urbanistickou, je pak známkou vnitřní přirozenosti této práce. Zaokrouhluje odpověď na řadu otázek dílčích, projevujících se původně osamoceně, časem však nabývajících soudržnosti v rámci celkového pracovního programu. Zajímavým dokladem tu může býti jmenovaná již studie "Sto let obytného domu v Praze", spojující hledisko dějezpytné s tím, co si Janák osvojil na pracovním úseku zdánlivě docela odlehlém. Obdobné spojení je obsaženo i v článku "Okno jako památkový dokument" (ve "Zprávách památkové péče" 1939), v němž podal Janák část práce, kterou podnikal se svými posluchači v oboru dějezpytu stavebního řemesla, který u nás bohužel není dosud soustavně pěstován. Rozsáhlost konkrétního pracovního programu odvedla v posledních patnáctí letech Pavla Janáka od psaných úvah, jimiž sobě i jiným ozřejmoval obecné věci architektury jako činnosti výtvarné. To však není projev názorového odklonu, dokonce už ne odklonu zásadního. Janák, jehož praxe architekta přivedla do těsného styku se starou architekturou a k úlohám hlavně výtvarným a jemuž učitelský úkol dával den ze dne nahlížeti do celostních otázek projektování v jeho četných obměnách, neopustil pro konkrétní témata, jež si vytýkal, úhrnný postoj, abstrahující od dočasných, byť sebe naléhavějších úloh, a zachoval si otevřený pohled teoretika, jenž ohlíží analyzujícím zrakem vše, co se odehrává v novém proudění. Ve své přednášce "40 let nové architektury za námi - pohled zpět", proslovené r. 1940 při výstavě "Za novou architekturu", dal výraz zralému přesvědčení, které rozlišuje dobové úlohy a dobové, měnící se názory na jedné straně od základního a konstantního poslání architektury býti "definicí hmoty" na straně druhé. Neustoupil od přesvědčení, že "problémy formy, prostoru a na konec i krásy, o kterých se nová architektura domnívala, že jsou navždy odstraněny, jsou tu stále a vyvstávají stále nově".
A zjišťuje i formové znaky nového stavebního tvoření a jejich pro dobu charakteristický ráz. Dovedl říci mnoho, ne již útočného jako v mládí, nýbrž zrale chápajícího a porozumivého, a vyrovnati se tak s uplynulými názorovými zápasy, které se někdy zdají být vyhlazovacím bojem, v zásadě však jsou jen neustálou regenerací a nepřetržitým hledáním pravdy, nikoli marným bojem. Je to organicky odůvodněný názor architekta, jenž měl příležitost i odvahu projíti historickým poznáním a z těsného styku s uměním a z přímého a nezaujatého vlastního nazírání dovedl si vybudovat theoretickou koncepci nadgenerační únosnosti.

Literatura
140 Kč
 
1 250 Kč
 

Související články
Návštěvnost: 66453 čtenářů
Komentáře
Předmět Autor Datum
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Prosinec 2017
arrow
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2017
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.