Architektonické školství - František Sedláček

Prof. Dipl. - Ing. František Sedláček (1943)
Studoval na FS ČVUT a na AVU u prof. Cubra. Po emigraci v roce 1969 se přihlásil ke studiu na Royal College of Art v Londýně. Působil v řadě kanceláří v Itálii, Belgii, Anglii, USA a Německu. V roce 1974 si otevřel vlastní kancelář v Mnichově a později v Kolíně nad Rýnem. Od roku 1986 působil jako profesor na Fachhochschule v Kolíně.

---

Dvě architektury na jedné škole: duplicita po Česku

František Sedláček: Chci připomenout, že kvůli duplicitě vzdělání určité nedorozumění na mezinárodním poli hrozí, protože se studentům může jednoduše stát, že když se objeví ve škole v Barceloně, nebudou je chtít přijmout, protože v názvu školy, kterou v Česku absolvovali, nebudou mít slovo "architektura. Oni si přečtou, že je bakalář pozemního stavitelství, podobný obor v Německu je vysoce specializovaný na stavbu silnic a na tlakovou vodu v základech. Problém vysokých škol v Česku vidím ale úplně někde jinde. Potíž je ta, že jejich společenská prestiž není nijak vysoká. Je to dáno samozřejmě vztahem ke vzdělání. Například společnost v Německu už poznala, že skončila práce rukou a začala práce mozků. Přesun výroby mimo Německo zvyšuje poptávku po vzdělání, protože, kdo chce práci, musí být chytřejší, musí chodit do školy a učit se. Společenská prestiž vysokých škol, profesorů i studentů je i kvůli tomu na jiné úrovni. Platí tam heslo, že jediné zlato, které máme, je v našich hlavách. Když se podíváme k nám, tak vidíme, že se radujeme z každé automobilky, která si zde postaví výrobní halu, z každé těžké práce, která sem přijde. Společenské postavení vysokých škol je mizerné, vysoké školy nemají žádné lobby a většina profesorů a studentů jsou lenoši, kteří se rozhodli, že si udělaní dlouhé prázdniny. A když se mluví o zlatě v hlavě, tak se myslí jedině plomby. Pokud ale ještě můžu něco poznamenat k českým architektonickým školám, dovolím si tvrdit, že se tady místo architektury zítřka učí architekturách dneška a děje se to na školách se strukturou včerejška a s profesory z předvčerejška. Já jsem tady nějakou dobu učil a můžu říct, že je úplně jedno, jak se škola jmenuje, protože všude má pedagogický personál blízko k obyvatelům geriatrických ústavů. Na školách nefunguje žádná evaluace, která je možná je případě, že platí autonomie škol. Ta není. Nestěžoval bych si už ani na přebujelou byrokracii, protože stále častěji se potkávám s učiteli, kteří argumentují: "To tak je. Je to sice blbost, ale tak se to dělá a jinak to nejde". Pro mně je na škole nejdůležitější permanentní hledání obsahu výuky a to není možné bez stálé diskuse mezi kolegy. Ta neexistuje, a to i z toho důvodů, že na školách se nemají učitelé kde společně sejít - nejsou zde sborovny. Já, když jsem se chtěl s někým na chodbě pobavit, tak jsem se dozvěděl, že dotyčný nemůže, protože někam běží. Kantoři v Česku furt někam běží… Školy architektury musí vypustit některé předměty, které jen zatěžují rozpočet. Nemůžu například pochopit, že vysoké školy mají katedry jazyků. Děcko, které chce do ciziny, a ne zůstat v regionu, tak se musí jazyky naučit samo. Já jsem byl dvacet let profesorem v Německu a zdejší studenti mluvili běžně třemi pěti jazyky a na škole žádná katedra jazyků nebyla. Ti jednoduše chtěli do Ameriky. Když jsem si přečetl, že AVU má katedru tělesné výchovy tak jsem dostal osypky.

Kolik potřebujeme architektonických škol?

František Sedláček: Potřeba architektonických škol je přímo úměrná potřebě architektů ve společnosti, nic víc nic míň. I bez přesných údajů a krátkodobých nebo dlouhodobých prognóz, může velmi jednoduše spočítat, kolik registrovaných architektů zpracovává jaká množství finačních prostředků směřujících do výstavby a kolik na tom vydělá. Díky tomu dostanu velmi nesentimentální analýzu, podle které můžu určit, kolik architektů tato společnost ještě potřebuje. Nikoliv kolik jednotlivců může studovat architekturu. Já si myslím, že nezaměstnaný nebo finančně podhodnocený akademik nebo vystudovaný architekt, který dělá někde poradce v Ikei, je nejen nezodpovědnost společnosti a morální hanba, nýbrž i promrhaný kapitál.

František Sedláček: Chybný názor je už ten, že by se měla hledat ideální škola. Emil tady ale tvrdil, že ti, kdo si chtějí si najít cestu, tak si ji najdou. Já bych chtěl připomenout to, co řekl Sokrates, že každou společnost je možné rozdělit na 30 % špatných, 30 % středních, 30 % dobrých a 10 % geniálních. Když si tuto optiku nastavíme třeba na sportovní kluby, politické strany nebo školy, tak zjistíme, že to výborně funguje. Když bude ve škole studovat budoucí Aldo Rossi, tak rychle zjistíte, že ten vás ani nepotřebuje. Jde ale o ty dobré a střední. Já když jsem učil, tak mě nejvíc zajímali ti středoví, protože ti se dali vytáhnout nahoru. Ti špatní byli špatní, protože byli buď líní, nebo tam nepatřili.

Řemeslo nebo kreativita?

František Sedláček: Švýcarský architekt z Brna Jura Oplatek má dceru Blanku, která vystudovala ETH. Škoda, že tady s námi nesedí, protože ta by Vám řekla, že větší kasárna nezažila, a diví se, že kolem ETH vznikla chiméra o tom, jak je to úžasná škola.

Jaký učitel, takový žák?

František Sedláček: Pokud mluvíte o českých studentech, tak k tomu mám jednu poznámku: myslím si, že čeští studenti nemůžou být jiní než čeští architekti a ti nemůžou být jiní než česká architektura a ta popravdě není experimentální, není výbojná, nehledá konflikty, nehledá diskusi, nehledá napětí. Domy, které tady jsou, jsou poměrně čisté, prezentují spíše řemeslo. Peter Cook, když odcházel před 35 lety do penze, řekl, že na světě je pouze šest zemí, kde se dělá progresivní architektura: USA, Anglie, Japonsko, Švýcarsko, Holandsko a Rakousko. Kde jsou čeští konstruktivisti dneska, co se tady děje za výboj, který by někdo chtěl venku komentovat? Čeští studenti napodobují své české vzory, úspěšné architekty, kteří dělají solidní baráky.

František Sedláček: Připomenu ještě jednu věc: na průměrné profesorské místo v Německu se v konkurzu hlásí 60 až 80 uchazečů, kteří mají veškeré předpoklady, aby to místo získali. Vidím tedy něco divného na tom, že tady po 17 letech si stěžujeme na neschopné a přestárlé profesory.

Pedagog a systém

František Sedláček: Pokud je tady 105% zájem o absolventy architektury, tak to znamená, že nemusejí prokazovat žádnou zvláštní kvalitu. A pokud se podíváme do zahraničí, tak podle oficiálních statistik zjistíme, že v cizině pracuje 1 200 000 Poláků, pak spousta dalších národností a na úplně posledním místě jsou Češi, kterých je venku 30 000. Z toho vyplývá, že Čechy vůbec nezajímá, co se ve světě děje.

František Sedláček: Diskutovat - ale s kým? Viděla jste pražskou Techniku ve tři odpoledne? Ta vypadá, že je evakuovaná! Kde jsou ti diskutující studenti?

Budoucnost

František Sedláček: Já zůstávám v naději, protože Země je kulatá a předpokládám, že ti, co budou chtít něco umět, tak půjdou za profesory do Německa, z Německa půjdou do Anglie, z Anglie do Ameriky, z Ameriky do Japonska a za chvíli tady budou Američani profesory. Dovolím si k tomu přečíst také dva hezké citáty. Jeden je od Michaela Kingmanna: "Nic jiného člověku nezbývá, než aby svou budoucnost vytvářel z materiálu, který má k dispozici." Druhý je od Karla Čapka, který řekl: "Naše skutečnost je v Čechách."