Rozhovor s RCR Arquitectes

Zdroj
Michaela Benešová
Vložil
Petr Šmídek
13.06.2015 08:00
Carme Pigem
RCR Arquitectes

Rozhovor Michaely Benešové s Carme Pigem z RCR Arquitectes se uskutečnil 1. dubna 2015 v prostoru Galerie současného umění a architektury v Českých Budějovicích.
Poté, co jste promovali na ETSAV, univerzitě vzdálené deset kilometrů od Barcelony, jste se vrátili zpět do Olotu, malého města ukrytého v kopcích nádherné vulkanické krajiny La Garrotxa.
 Bylo těžké rozhodnutí založit si praxi v malém městě, kde není velká architektonická konkurence, ale zároveň není mnoho příležitosti stavět?

Rozhodli jsme se vrátit domů, do našeho rodného města proto, abychom zde pracovali. Pro nás to rozhodnutí bylo celkem přirozené.



Olot se nachází nedaleko Barcelony - mezinárodního kulturního centra. Je však ze všech stran obklopen horami. Tato kombinace blízkosti a zároveň oddělení může vyvolávat celkem zvláštní, až tíživé pocity.
To je možné, my jsme však natolik koncentrovaní na svou práci, že toto vůbec nepociťujeme.

Jako jeden ze svých inspiračních zdrojů, kromě vulkanické krajiny La Garrotxy a katalánské tradice, zmiňujete také japonskou tradiční architekturu. Čím přesně Vaší tvorbu ovlivnila návštěva Japonska?

Především v důležitosti probouzet smysly. Tedy v tom, že prostory kromě své funkce musí zprostředkovávat také určité emoce.



Velmi zajímavá je historie Espai Barberí - místa, kde sídlí vaše kancelář. Proč jste si vybrali právě tuto starou továrnu na odlévaní zvonů? Co pro Vás tento prostor znamená?

Když jsme ten prostor uviděli, zamilovali jsme se do něho. Byla zde cítit přítomnost ohně, historie. Navíc má tento prostor také velmi dobrou polohu ve vztahu k centru města, což pro nás bylo důležité především po stránce praktické a funkční. Vždy jsme se zajímali nejen o aktivity spojené s architekturou, ale o veškeré kulturní dění. Založili jsme tedy nadaci s vizí, že by prostor mohl sloužit nejen našim architektonickým aktivitám, ale také nejrůznějším událostem a kurzům, třeba takovým, jaké pořádáme v létě.

Svým způsobem jsme se rozhodli vstoupit do tohoto prostoru svými zásahy podobně, jako vstupujeme do krajiny - vždy nacházet rovnováhu mezi tím, co existuje a co ne.

A já se domnívám, že tento zásah skutečně reprezentuje náš postoj k architektuře.



Máte zkušenost s výukou na nejrůznějších evropských univerzitách. Jak se zrodil nápad uspořádat letní školu?

Každý rok přichází mnoho žádostí od zájemců o letní stáž v našem studiu. My však v létě z důvodu dovolené studio na měsíc zavíráme.

Kvůli vzdálenosti, kterou jsme museli vždy absolvovat, jsme zakončili naši etapu výuky na univerzitě, avšak zároveň jsme měli stále chuť předávat své zkušenosti. 

Napadlo nás, že místo toho, abychom dojížděli my do školy, proč by studenti, kteří mají zájem o naši architekturu, nemohli přijet za námi?

Vzniklo tak něco speciálního, co velmi dobře funguje, protože lidé přijíždějí do našeho regionu, našeho studia, navštěvují naše projekty a my jsme po celou dobu s nimi.

Je to hluboké ponoření se pro lidi, kteří se o naší práci zajímají, je to absolutní ponoření se do architektury našeho studia.



Jak dlouho trvá tento workshop a jaký je jeho záměr?


Trvá jeden měsíc a zpracovává se téma, jehož záměrem je získat viditelný a sdělitelný výsledek.

Snažíme se zapojovat město, které se také účastní našich aktivit.

V průběhu kurzu tak vzniká velký příval energie.
 


Vaše nadace Bunka spolupracuje také s radnicí. Mohla bys prosím upřesnit jak? 
Je to způsob jakým si představujete “imaginární město”?
Na jedné straně, v rámci workshopu pořádáme přednášky, které jsou přístupné všem. Tedy nejsou určeny výhradně účastníkům workshopu. Tím se se pokoušíme v Olotu vytvořit kulturní pohyb vztahující se k tématu architektury.
 A na straně druhé vymýšlíme témata projektů ve vztahu k městu. 
Avšak více než realistická vize – projekt, který  by bylo možné zítra realizovat – je zde snaha vytvořit imaginární město. Protože takto můžeme rozšířit možnosti, jak lze chápat město z jiného úhlu pohledu, vsadit na možné projekty v budoucnosti.
 Svým způsobem se jedná o otevření mysli z architektonického a urbanistického úhlu pohledu. A město se doopravdy velmi zajímá o to, co zde vzniká.


Způsob prezentace vašich projektů je značně specifický. Je zde zřejmý zájem precizně vyjádřit Vaše nápady, ať už po stránce grafické - ve fázi projektu, či prostřednictvím fotografií vašich staveb.
 Myslíte, že je pro architekty důležité vytvořit si podobným způsobem určitou identitu? 


My architekti jsme původci nápadů. Avšak tyto idee sami nevytváříme, ani nám nejsou určeny.
Jsou vytvořeny pro jiné a jinými jsou také realizovány. A tato schopnost grafické komunikace je velmi důležitá pro to, aby to bylo uskutečnitelné.
 Postupně jsme tedy vyvinuli způsob, jak je graficky vyjadřovat. A tento způsob nakonec snad má svůj vlastní, osobitý rukopis.



Některé z vašich projektů jsou ukryté v zemi, v jiných nacházíme odlišný a nezaměnitelný svět za starými zdmi. Co je hlavním pojítkem těchto ideí?

Svým způsobem se v architektuře, kterou vytváříme, snažíme o to aby člověk, který vstoupí do těchto prostor a objeví je, mohl cítit něco výjimečného.
 To ve skutečnosti nejsou prostory, které lze spatřit naráz, ale naopak je nutné je postupně objevovat. 
Spatříš část a chceš poznat víc.

Jak se Vám dařilo v počátcích své kariéry přesvědčit klienty, aby si od vás  nechali postavit rodinný dům ze skla a oceli?

V komunikaci s našimi klienty se vždy jedná o velmi pomalý proces, ve kterém však dochází k velké názorové výměně.
 Neprosazujeme své nápady, ale je nutné vstupovat pomalu. Nelze říci “já ti postavím toto”.
 Na počátku se ptáme na požadavky svých klientů a poté jim vysvětlujeme, že budeme objevovat jejich potřeby.
 Nejprve se diskutuje o řešení - o tom, z čeho ve skutečnosti vzniká dům, a později se postupně objevuje materiál a vzhled domu.



Jak dlouho trvá takový proces?

Myslím, že bychom mohli počítat okolo pěti let. Dva roky strávené s projektem a  tři roky samotné výstavby. Jedná se tedy o celkem dlouhodobé procesy.



Některé z vašich projektů také vznikají po částech, jako například vila Mirador. Nejdříve vznikla vila, po té zóna s vodou.


Ano, ano...



V posledních letech mluvíme o ekonomické krizi, která zasáhla především jih Evropy. 
Zajímalo by mě, jak se na krizi díváte vy? Zda tato krize ovlivnila RCR? A zda to, že v poslední době realizujete mnoho projektů mimo Španělsko je, řekněme, pozitivním produktem této krize.


Je zřejmé, že Španělsko bylo krizí velmi zasaženo. Nevnímáme jí však pouze po stránce ekonomické.

Pochopili jsme, že je spojená také s hodnotovým žebříčkem. A v  této souvislosti se domníváme, že se jedná o změnu pozitivní.

V momentě, kdy dochází ke změnám ve způsobu života lidí, se mění základní potřeby a prostory, které jsou pro život potřebné.

Nevnímáme tedy krizi zcela jako negativní. V čínštině je slovo krize vyjádřeno za pomoci dvou ideogramů – jeden z nich charakterizuje nebezpečí, druhý příležitost.
My se cítíme velmi blízko této definici slova krize, které je tvořeno těmito dvěma koncepty.




Pracujete na několika projektech do Dubaje. Jak se pracuje v zemi s tak odlišnou kulturou a krajinou? Jak vás tato zkušenost obohacuje?



Z hlediska architektury, která zde vzniká, má Dubaj velmi západní strukturu.

Na druhé straně jsme však také fascinování arabskou architekturou a domníváme se, že palác Alhambra v Granadě, je jednou z nejkrásnějších staveb, které kdy byly postaveny.

To, co nás tedy zajímá je způsob, jakým je možné zprostředkovat kvality této architektury, spojení s podnebím, citlivostí na zvuky, s vůněmi, pohybem vzduchu, chladem uvnitř staveb s veškerým bohatstvím, které vyjadřuje arabská architektura. 

A my se snažíme přenést tyto hodnoty do staveb, architektury, která bere v potaz místo, ve kterém vzniká.



Je zde patrný velký rozdíl mezi měřítkem staveb, které vznikají v oblasti La Garrotxa a stavbami navrhovanými do Dubaje. Vnímáte projekty do Dubaje jako příležitost, ve které můžete aplikovat své teorie ve velkém měřítku?

Uvědomili jsme si, že bychom chtěli vytvářet  stejným způsobem malé kousky designu (na kterých také pracujeme), podobně jako stavby velkého měřítka.

Můžeme tedy měnit postup práce, avšak neměníme samotný postoj čí tvůrčí proces. Tvůrčí proces zůstává vždy stejný, bez ohledu na rozsah projektu.



V těchto projektech však můžeme vidět odlišný výraz, než na který jsme zvyklí vnímat jako RCR.


Vždy nás zajímalo hledání vztahu mezi architekturou a exteriérem, krajinou a vzduchem. Jak prázdnota dává smysl plnému, podobně jako ticho má svou funkci v hudbě. 
Je tedy možné, že se trochu mění výraz, avšak my se o konkrétní výraz nesnažíme.

Více se zajímáme o proces a přístup – způsob, jakým lze pracovat s hodnotami, díky nimž dojdeme k vlastní formě.



Jaká jsou podle vás aktuální tendence v architektuře?



Řekla bych že je to velmi pestré, protože se nacházíme ve velmi komplexním světě, ve kterém někteří architekturu vnímají spíše jako pole strategií a přístupů, jiní více z pohledu konstrukce a své funkce.
My jsme i nadále přesvědčeni, že důležitým faktorem je člověk – jeho podstata a spiritualita. A pokoušíme o to, aby mu architektura pomohla najít svou specifičnost.

Nesnažíme se zapojit do rozvojových strategií, udržitelnosti a podobných konceptů, které z nich vycházejí.
Snažíme se pracovat na základních pojmech - prostoru určenému člověku.



Před více než rokem bylo inagurováno muzeum Soulages ve Francii.
 Co pro Vás tento projekt znamená?



Pro nás je tento projekt velmi důležitý, jelikož se jedná o první muzeum, které jsme postavili.

Bylo pro nás velkým potěšením navrhovat muzeum, které je navíc věnováno malíři Pierre Soulages - malíři, jehož tvorba je pro nás velkým inspiračním zdrojem.

Kromě toho skutečnost, že se jedná o muzeum, kde  je znám obsah, přetváří tento projekt v celkem zajímavý kus architektury. Jedná se o architektonické dílo, které ustanovuje velmi konkrétní vztahy s místem, na kterém se nachází, se svým vlastním obsahem, s veškerým dílem Pierra Soulages, a přesahuje tak rámec své expozice.

My jsme s tímto projektem velmi spokojeni.



Nedávno byla zahájena v barcelonském Palau Robert výstava “Cretivitat Compartida” /“Sdílená kreativita”/ . Jedná se o výstavu mapující trajektorii RCR posledních pětadvaceti pěti let. Gratuluji! Co je možné na této výstavě vidět?



Jedná se o velmi komplexní výstavu, kterou bychom však mohli shrnout do tří odlišných částí.

Na jedné straně je zde zdůrazněno sedm děl reprezentujících hlavní koncepty, které vyzdvihl kurátor výstavy Josep Maria Montaner. Těchto sedm děl je prezentováno velmi detailně.

Další část je věnována tématům jako myšlení, člověku, ženě oblaku /mujer nube/  - tématu, které jsme hodně rozvíjeli.

A třetí část se zabývá současností a budoucností.
Ale je tam možné vidět mnohem více - včetně rodinných domů.



Zřejmě je třeba tu výstavu navštívit.

Ano, samozřejmě. /smích/



V poslední době se velmi zabýváte inovací a používáním nových materiálů, nových forem.
 Dříve jste se zaměřovali spíše na použití oceli.

Začali jsme pracovat hodně s kamenem, poté ještě s ocelí a nyní se sklem, jako například v Les Cols Pavellons. Práce s ocelí nás velmi zajímá. Je důležitým prvkem na naší cestě, ale nikdy nebyla jediným materiálem.

Nyní pracujeme s novými možnostmi materiálů, stále bádáme a objevujeme.



V Espai Barberí, před tím než se vystoupí po schodech do prvního patra, kde se nachází vaše kancelář a kancelář stálých zaměstnanců, je nutné si zout obuv. Kde má původ tato myšlenka v zemi, kde se lidé ani doma nikdy nezouvají? 


Ano, to je pravda, nikdy se nezouvají... My všichni si ale ve studiu obouváme pantofle. Svým způsobem je to snaha skoncovat s pocitem práce. Protože pro nás to neznamená jít pracovat, znamená to být doma a tvořit.




Carme, velmi ti děkuji za tento rozhovor!!!
0 komentářů
přidat komentář

Související články