Rozhovor s Christianem Kerezem
HD: Studoval jste u Miroslava Šika, který je velmi populární na české architektonické scéně. Mohl byste říci, jak Vás Šik ovlivnil a jak ze své dnešní pozice vnímáte průsečíky a odlišnosti ve své vlastní tvorbě?
CHK: Miroslav Šik byl pro mě velice důležitý, byl to někdo, kdo mě formoval jak profesor, především tím, že byl vášnivý učitel, který nejen částečně vedle své praxe učí, ale byl jednoduše přítomný. Chápal vyučování jako experiment, také skrze vyučování své vlastní pojetí architektury neustále zpochybňoval, upravoval a nově definoval. V jednom semestru pronesl řeč, ve které začal, že je postmodernista, v dalším tvrdil, že není žádný postmodernista. Byl to někdo, kdo vyučoval s energií i v procesu změny, během které jsem u něj studoval. Samozřejmě je také silná osobnost, jako student je také důležité, že se člověk vymezí k tak silné otcovské postavě. Myslím, že pro mne byla práce s obrazem velmi důležitá, abych našel celistvé chápání architektury. Zároveň ale pracuji mnohem abstraktněji, představuji si sice tisíce věcí, které jsou také konkrétní, ale nejsem schopný se u ničeho udržet, mám tolik zálib, že žádná nemá opravdovou platnost. Proto hledám vždy podstatnou ideu, než bezprostřední práci s obrazy a analogiemi. Ale byl to první vstup do architektury, pro mě začalo studium s Miroslavem Šikem.
HD: V jednom ze svých textů píšete, že ve svém domě na Forsterstrasse se vše, od konstrukce po členění fasády, odvozuje od prostorové představy. Snažíte se tento pojem prostoru, jak jste jej popsal, promýšlet dál, nebo hledáte v současnosti jiné těžiště své práce?
CHK: Architektonický prostor je pro mne pořád nejdůležitější v mém chápání architektury jako média, jako disciplíny, která má vlastní možnosti vyjadřování a vlastní zákonitosti. U domu na Forsterstrasse jsem sledoval určité architektonické ideály, které již v současnosti nesleduji. Ne proto, že by neměly platnost, stále bydlím v tomto domě na Forsterstrasse, ale protože se pro mě vyčerpaly a zajímají mě nová témata. Například dům pro Tomio Okamuru je dům, který je rozdělen na velké množství malých prostorů. A prostorovost tam není dosažena skrze velikost a jednotu, ale skrze mnohost a násobení.
HD: Máte pocit, že Vaše uvažování o prostoru je blízké Adolfu Loosovi, který svůj pojem prostoru také promýšlel na základě určitých principů?
CHK: Adolf Loos mě vždy fascinoval, nejsem si ale jistý, zda pojem Raumplanu, který se u něj objevuje pouze jedinkrát, v jediném eseji, opravdu vyčerpávající pro jeho práci jako architekta. Hodnotu jeho práce vidím jinde, je to velmi rozeklaná práce plná napětí, někde mezi strnulým zevnějškem a pohyblivým vnitřkem, mezi rigidním systémem z os, které jsou smontované v naprosto volný, neočekávaný, překvapivý způsob. Je to přechodová práce a má nejrůznější komponenty. Pro mně je příkladem ambivalentního charakteru, který mě velmi fascinuje.
Ale Loos jako teoretik je pro mne méně důležitý, přečetl jsem sice jeho texty s potěšením a přijde mi zajímavé, co píše o společnosti, o materiálech, spíše popisuje život něž samostatné budovy.
Pro mně je to zkratka, který následovala jeho architektonickou práci a pojem Raumplanu je trochu úzce pojatý.
HD: Jakou roli hraje teoretické uvažování o architektuře pro Vás a vaši práci?
CHK: Musím říci, že žádnou. Pro mě rozhovory o architektuře přicházejí až po architektuře. Pokouším se určitým způsobem obhájit, co dělám jako architekt, ale v podstatě má moje architektura hluboký charakter. A nejsem žádný teoretik. Ale jsem někdo, kdo o architektuře přemýšlí, kdo se na věci dlouho a pozorně dívá a znovu je zpochybňuje. Teoretik je pro mne někdo, kdo začne teorií a pak vytvoří dílo, které bude tuto teorii ilustrovat. Pro mě dílo překračuje teorii. Jsem také skeptický vůči architektům jako Aldo Rossi, kteří jsou výborní teoretici, ale bohužel řada staveb má ilustrativní charakter. Je zajímavější si přečíst text, než vidět budovu samotnou. Neplatí to pro všechny jeho budovy, ale některé. Ale v podstatě je to možné, například Rem Koolhaas je architekt, který začal jako teoretik a postupně se propracoval k dílu, které má samotné svůj význam.
Děkuji za rozhovor.
CHK: Miroslav Šik byl pro mě velice důležitý, byl to někdo, kdo mě formoval jak profesor, především tím, že byl vášnivý učitel, který nejen částečně vedle své praxe učí, ale byl jednoduše přítomný. Chápal vyučování jako experiment, také skrze vyučování své vlastní pojetí architektury neustále zpochybňoval, upravoval a nově definoval. V jednom semestru pronesl řeč, ve které začal, že je postmodernista, v dalším tvrdil, že není žádný postmodernista. Byl to někdo, kdo vyučoval s energií i v procesu změny, během které jsem u něj studoval. Samozřejmě je také silná osobnost, jako student je také důležité, že se člověk vymezí k tak silné otcovské postavě. Myslím, že pro mne byla práce s obrazem velmi důležitá, abych našel celistvé chápání architektury. Zároveň ale pracuji mnohem abstraktněji, představuji si sice tisíce věcí, které jsou také konkrétní, ale nejsem schopný se u ničeho udržet, mám tolik zálib, že žádná nemá opravdovou platnost. Proto hledám vždy podstatnou ideu, než bezprostřední práci s obrazy a analogiemi. Ale byl to první vstup do architektury, pro mě začalo studium s Miroslavem Šikem.
HD: V jednom ze svých textů píšete, že ve svém domě na Forsterstrasse se vše, od konstrukce po členění fasády, odvozuje od prostorové představy. Snažíte se tento pojem prostoru, jak jste jej popsal, promýšlet dál, nebo hledáte v současnosti jiné těžiště své práce?
CHK: Architektonický prostor je pro mne pořád nejdůležitější v mém chápání architektury jako média, jako disciplíny, která má vlastní možnosti vyjadřování a vlastní zákonitosti. U domu na Forsterstrasse jsem sledoval určité architektonické ideály, které již v současnosti nesleduji. Ne proto, že by neměly platnost, stále bydlím v tomto domě na Forsterstrasse, ale protože se pro mě vyčerpaly a zajímají mě nová témata. Například dům pro Tomio Okamuru je dům, který je rozdělen na velké množství malých prostorů. A prostorovost tam není dosažena skrze velikost a jednotu, ale skrze mnohost a násobení.
HD: Máte pocit, že Vaše uvažování o prostoru je blízké Adolfu Loosovi, který svůj pojem prostoru také promýšlel na základě určitých principů?
CHK: Adolf Loos mě vždy fascinoval, nejsem si ale jistý, zda pojem Raumplanu, který se u něj objevuje pouze jedinkrát, v jediném eseji, opravdu vyčerpávající pro jeho práci jako architekta. Hodnotu jeho práce vidím jinde, je to velmi rozeklaná práce plná napětí, někde mezi strnulým zevnějškem a pohyblivým vnitřkem, mezi rigidním systémem z os, které jsou smontované v naprosto volný, neočekávaný, překvapivý způsob. Je to přechodová práce a má nejrůznější komponenty. Pro mně je příkladem ambivalentního charakteru, který mě velmi fascinuje.
Ale Loos jako teoretik je pro mne méně důležitý, přečetl jsem sice jeho texty s potěšením a přijde mi zajímavé, co píše o společnosti, o materiálech, spíše popisuje život něž samostatné budovy.
Pro mně je to zkratka, který následovala jeho architektonickou práci a pojem Raumplanu je trochu úzce pojatý.
HD: Jakou roli hraje teoretické uvažování o architektuře pro Vás a vaši práci?
CHK: Musím říci, že žádnou. Pro mě rozhovory o architektuře přicházejí až po architektuře. Pokouším se určitým způsobem obhájit, co dělám jako architekt, ale v podstatě má moje architektura hluboký charakter. A nejsem žádný teoretik. Ale jsem někdo, kdo o architektuře přemýšlí, kdo se na věci dlouho a pozorně dívá a znovu je zpochybňuje. Teoretik je pro mne někdo, kdo začne teorií a pak vytvoří dílo, které bude tuto teorii ilustrovat. Pro mě dílo překračuje teorii. Jsem také skeptický vůči architektům jako Aldo Rossi, kteří jsou výborní teoretici, ale bohužel řada staveb má ilustrativní charakter. Je zajímavější si přečíst text, než vidět budovu samotnou. Neplatí to pro všechny jeho budovy, ale některé. Ale v podstatě je to možné, například Rem Koolhaas je architekt, který začal jako teoretik a postupně se propracoval k dílu, které má samotné svůj význam.
Děkuji za rozhovor.
0 komentářů
přidat komentář
