Do not follow this link, or your host will be blocked from this site. This is a spider trap.
PŘIHLÁSIT SE  (trvale)
Uživatel:
Heslo:
Zapomněli jste heslo?
Registrace nového čtenáře
archiweb

HLEDEJ v sekci     
RozRazil o architektuře
kulatý stůl, 17.2.2006 - Baťův mrakodrap, Zlín
Brněnský časopis RozRazil (www.provazek.cz/rozrazil) uspořádal ve společenském patře Baťovy "jedenadvacítky" kulatý stůl o architektuře. O stěžejních otázkách oboru diskutovali Lukáš Kohl, Igor Kovačević, Josef Pleskot, Svatopluk Sládeček, Jan Šépka, Rostislav Švácha a Jaroslav Wertig. Debatu promotoval Rostislav Korytschanek.
Děkujeme časopisu RozRazil za svolení k publikování debaty na stránkách archiwebu.



KORYČÁNEK: Pro každý obor, a architekturu z toho nevyjímaje, je důležité, aby procházel neustálou sebereflexí, která by pomáhala obor znovu definovat a ustanovovat jeho smysl a význam. Pokud bychom se chtěli pokusit o takovou sebereflexi v architektuře, měla by se podle mě odehrávat nejméně ve čtyřech dimenzích: první se týká vnitřního pole architektury, jejích vlastních zákonitostí. Druhou dimenzí je vztah architektury a okolního světa. Mám na mysli každodenní konfrontaci, kdy se architekt, který se snaží vyjasnit si podle nejlepšího vědomí a svědomí svůj postoj k vlastní tvorbě a k tvorbě svých kolegů, dostává do situace, kdy by měl svoje poznání uplatnit ve světě, který se řídí specifickými zákonitostmi. Třetí dimenzí je vztah architektury a veřejnosti - architektura je součástí veřejného prostoru a každý, kdo tento prostor užívá, se může cítit kompetentní se k architektuře kolem něj vyjadřovat. Čtvrtá dimenze je nejkomplikovanější a nejproblematičtější, protože se týká etického pozadí architektury a uplatňování morálních hledisek. Byť jsou tato témata komplikovaná, byl bych rád, kdybychom se pokusili společně se jimi prokousat. Na úplný začátek ale otázku mnohem lehčí: Jaká vládne nyní v české architektuře nálada?
KOHL: Patřím tu k nejmladší generaci, tak asi nebude překvapením, že vnímám očekávání změny.
KORYČÁNEK: Očekávání změny čeho?
KOHL: Očekávání toho, že se architekti pokusí najít si ve společnosti nové místo a budou mít trochu větší aspirace.
KOVAČEVIĆ: V architektuře chybí trochu odvahy a experimentování. Stavíme toho spoustu, ale experiment nám dnešní rychlá doba nedovoluje. To je podle mě hlavní rys dnešní doby.
PLESKOT: Já sám za sebe mám náladu dobrou, ale souhlasím s tím, že se málo experimentuje. Na druhou stranu ale nemá smysl experimentovat za každou cenu. Mám na mysli experimenty, které jsou experimenty jenom proto, že se to někde vidělo a že se sluší oboru přisoudit určitou míru experimentování a riskování. Navážu-li však na úvodní myšlenku o sebereflexi, pak musím říct, že já od určité doby vnímám sebe jako architekta velmi redukovaně a kriticky. Myslím, že jakmile se člověk začne cítit být příliš architektem a začne být v oboru příliš usazen, tak jsou jeho cesty vedeny nesprávným směrem. Jde směrem od společnosti.
SLÁDEČEK: Vzhledem k tomu, že pamatuji v architektonickém provozu i 90. léta, nejsem na rozdíl od mladších kolegů jen v očekávání. Náladu v současné architektuře vnímám podobně jako atmosféru v hokejové šatně po první třetině, která skončila 1:1. To chápu jako výborný výsledek, protože to mohlo být zrovna tak 3:0 pro soupeře. Myslím, že panuje jakási úleva z toho, že se vůbec podařilo architekturu obhájit, protože začátkem 90. let to tak úplně nevypadalo. Na druhé straně dveře do světa, myslím tím zejména na Západ, jsou otevřené opravdu do široka a za nimi je vidět, že se tam děje něco, co budeme asi velice obtížně dohánět, a co možná ani nebudeme schopni dohnat, protože na to nemáme jednoduše "natrénováno".
ŠÉPKA: Já myslím, že smyslem architektury je překonávání hranic, a o to se česká architektura bohužel moc nesnaží. Z tohoto důvodu vidím náladu jako nijakou, a dokonce nejsem ani v očekávání.
ŠVÁCHA: Dovolte mně, abych se pasoval do role mluvčího spíše za architektonické publikum než za samotné architekty. Řekl bych, že na publiku se projevuje generační rozvrstvenost. Generace, jejichž vztah je utvářen architekturou panelových sídlišť, nemají k současné architektuře žádný vztah, dokonce se rády na současnou architekturu naštvou. Mám strach z výbuchů nenávisti, které jsem čekal například, když se stavěl Tančící dům architektů Vlada Miluniće a Franka Gehryho v Praze. Tam to naštěstí tehdy dopadlo úplně naopak. V současné době se obávám reakce na novou zástavbu na brněnském náměstí Svobody od architektů Kuby a Pilaře. Jistou nenávist a pozdvižení by si zasloužil spíše Špalíček na Dominikánském náměstí, ale bohužel to asi odnesou výše zmínění, aspoň to tak v tuto chvíli vypadá. Ale kromě této generace mých vrstevníků už je tu i generace mladá, jejíž zkušenost ovlivnilo hlavně dění po roce 1989 - tedy nepaneláková architektura -, a tady vládne nálada lepší, vlídnější, mladí lidé se o současnou architekturu upřímně zajímají, považují ji za zajímavé konverzační téma. S tou náladou to není tak hrozné, řekl bych.
WERTIG: Já osobně jsem taky spokojený, spousta otravných témat 90. let ventilujících frustrace z komunismu, je už naštěstí passé. Na druhou stranu nastupují nové problémy, které začínáme právě pojmenovávat, a to je pro mě například to, že se nejen v architektuře čím dál více prosazuje průměr. Ten se na jednu stranu zkvalitňuje, a na druhou stranu tím znesnadňuje orientaci v tom, co je a není kvalitní.

Architektura je když…

KORYČÁNEK: Co pro vás osobně představuje architektura a architektonický projev? Kde končí stavební produkce a kde začíná architektura? Stačí pro popsání architektury například definice, podle níž je povinností architektury "vytvořit podnětné a inteligentní prostředí, které neztrácí schopnost změny v čase a v detailu"?
WERTIG: Moc nevím, co si od takové definice slibuješ. Hledáš kritéria pro to, abys dokázal rozeznat, že tohle je a tohle už není architektura? To je, jako kdyby jsi se mě zeptal, jestli architektura je umění. Je třeba kuchařina umění? Jsou to prostě kulturní fenomény, a ty nemají žádnou ostrou hranici.
ŠVÁCHA: To jsou otázky, na které se odpovídá strašně těžko, a možná nejsou úplně produktivní. Vy mě tady označujete za teoretika architektury, ale já jsem to nikdy nezkusil, to je otázka, které se bojím - říct několika slovy, co je to architektura. Spolehněme se na to, že všichni tady, kromě mě a tady pana Koryčánka, architekturu dělají a to, co dělají, to je architektura. Možná je to hloupé, ale nic lepšího mě nenapadá.
PLESKOT: Já opravdu nevím, jestli dělám architekturu, byť mě těší, že si to myslíte. Ale když je otázka položena, měl by být učiněn pokus o její zodpovězení. Tedy: stavební dílo je také architektura, ale možná architektura málo uvědomělá. Od architektury očekávám velkou uvědomělost, velkou angažovanost a velkou prožitost… Ale paradoxně se stává, že je to naprosto obráceně. V mnoha architektonických dílech dostatečnou angažovanost a prožitost necítím.
KORYČÁNEK: Jsem si vědom toho, že panuje obecně neochota se tímto rozlišením zabývat, a tato otázka je míněna jako provokace proti tomuto stavu.
SLÁDEČEK: Pro mě je osobní prožitek z architektury svázán s prostorem, s doslova fyzickou závratí, která se dostavuje v prostoru uchopeném tvůrčím způsobem. Takové dílo mně způsobuje rozkoš. Stavba, kde se opakují vyzkoušená schémata, může tento zážitek přinést velice zřídka a pouze náhodou. Nemusí to být ani dokonce pouze stavba, nýbrž cokoli, co se odehrává v prostoru.
KORYČÁNEK: Je tedy smyslem architektury připravit obecenstvu zážitek, nebo ono inteligentní prostředí, které nekonzervuje aktivity, které se zde odehrávají?
WERTIG: Role architekta je v tom, že stavební výkon přemění na kulturní akt. Nejlépe bych připodobnil pozici architekta k významu režiséra pro film. Připouštím, že jsou filmy, které stojí na hercích, na kameře, na hudební stránce, ale v naprosté většině filmů je to právě režisér, který garantuje, že vzniká vyvážené dílo, a ne jen tupá produkce.
KOVAČEVIĆ: Já osobně si neumím představit film, který by vznikl bez režiséra. Ale stavební díla vznikají bez režisérů. Možná tohle je odpověď.
KORYČÁNEK: Asistovaná příprava prostorového, kulturního zážitku…?
PLESKOT: Rolí architekta je formovat pomocí prostoru společenské vztahy. To znamená nevsázet na fenomenalizaci prostoru, na bombastičnost, uchvácenost prostorem. Prostor totiž nemusí být vůbec nápaditý, bombastický, fenomenální, a možná přitom může formulovat společenské vztahy mnohem lépe než ten druhý.
SLÁDEČEK: Ve své formulaci jsem se pokoušel jen vymezit prožitek z architektury a jí tvořeného prostoru. Jestliže se prostor chová opačně, jestliže nepřináší ohromení, ale naopak vede ke zklidnění, k soustředění, má stejnou hodnotu. Z prostoru se stává vyjadřovací prostředek, který můžu cílit i k tomu, co říkáte vy.
KOHL: Měl by architekt usilovat o něco, co bezprostředně překračuje stavitelství? Je to správná aspirace? Určitě ano. A pak je to naopak docela zajímavá otázka, co to je, co odlišuje architekturu od pouhého stavitelství, protože o to něco bych se měl občas pokusit. Byla řeč o fascinaci prostorem. Prostorová kvalita - určitě. Stejně tak sociální aspirace pouhou stavařinu překračuje, například když se architekt snaží stavbou vylepšit sociální vztahy. Ale jsou i další aspirace, které nejsou součástí pouhého stavitelství - například když se architekt snaží vytvořit prostředí, které člověka osloví soukromě a tiše. Myslím, že takových možných aspirací je spousta. A jestli očekávám v současné české architektuře nějakou změnu, tak právě to, že se někdo sebere a konečně se zeptá, čím se architektura od stavebnictví odlišuje. Když se architekti radši od stavitelství neodlišují, tak to může vypadat jako skromnost. Ale není to spíš uhýbaní otázce, proč jsme architekti, a ne prostě stavaři, kteří umí kreslit, a co se tedy od nás očekává? O co máme usilovat? Uspěli jsme, nebo ne? A v české architektuře je to doopravdy problém.
Na druhou stranu myslím, že architekt se s klidným srdcem může občas věnovat stavitelství.
ŠÉPKA: Hranici mezi stavebním dílem a architekturou vede asi každý jinudy, a proto narážíme na tolik těžkostí při jejím vymezení. Vrátím se k tomu, co jsem řekl na začátku: možná je úkolem architektury právě překonávání hranic na jakékoli rovině - sociální, statické, technické, výtvarné… Na té, kterou si každý vytyčí. Když vidím, že dílo překročilo určitou hranici, v tu chvíli mě zajímá a vnímám ho jako architektonický počin.
KOHL: V tom se skrývají dvě otázky. Jedna otázka je, má-li architekt tu hranici překročit. A druhá otázka je, jestli se to určité dílo v očích lidí stalo architekturou. Spousta stavebních děl vznikla jako ne-architektura, teprve časem, protože vnímání se mění, začala být jako architektura vnímána.
WERTIG: Nevím, jestli to nevyznělo příliš pyšně, když jsem konstatoval, že architekt je ten, kdo povyšuje stavbu na kulturní akt, protože existuje tradiční a lidová architektura, která je příkladem "filmu bez režiséra". Najdeme zde tak zásadní architektonické počiny, že člověku nezbývá než před nimi pokorně smeknout.
KORYČÁNEK: Předpokládejme, že architektura by měla přinést nějakou originalitu, a sice originalitu v tom, jak postulovat vztahy, které se týkají uživatele a prostředí, do kterého je dům vsazen. Toto ohraničení je velmi exkluzivní, protože má minimálně dvě roviny. První rovina je ta, že tento akt je jako originální současníky vnímán, a druhá rovina je ta, že se originálním stane až po nějakém čase, a to díky symbolickým významům, které se na něj postupně nanášejí. Je zde ale i rovina méně exkluzivní, prozaičtější - jaký je vztah mezi těmi architekty, kteří se snaží originalitu objevovat, a těmi, kteří se rozhodli spíš originalitu distribuovat v masovém měřítku? Jde o vztah blahodárný, protože ho můžeme popsat jako zvyšování průměru, kdy pár hledajících otevře hranice, a obecná architektonická kvalita jde nahoru?
WERTIG: Pokud to přispívá k tomu, že se průměr zlepšuje, nevidím v tom nic děsivého. Já si ale nemyslím, že role architekta je nutně role vývojáře, experimentátora, který si za každou cenu, na cizím pozemku a za cizí peníze ověřuje nějaké svoje pravdy. Jeho přínos je i v tom, že najde rovnováhu mezi různými aspekty, které do stavby vstupují a které ji utvářejí. To je kvalita, která nemá nutně rozměr originálu. Jak říká Alena Šrámková, nejhorší jsou ty nápady.
PLESKOT: To říkal už i Jaroslav Fragner. Ale mně to taky vadí a urputně se tomu bráním: role architekta není vymýšlet originální věci.
KOHL: Myslím, že pro architekturu neexistuje jen jedna role. A kdyby se veškerá architektura experimentování zřekla, možná by to vypadalo tak trochu, jako kdyby se vývojářství zřekl automobilový průmysl - všichni bychom pořád ještě jezdili v embéčku. Architekti, kteří se pustí do experimentu, nesou kůži na trh a riskují, že to nedopadne dobře. Nakonec jsou ale přínosem i pro ty ostatní. Spousta architektonických postupů, které dnes vnímáme jako běžné a normální, musel pro architekturu někdo experimentováním objevit. Architektura určitě bez experimentování být může, není pro ni nevyhnutelné. Ale zbude z ní nakonec jen jakýsi hřbitov.
SLÁDEČEK: Jedna možná forma architektury je ta, že ji vnímáme jako vyjadřovací prostředek. Já se plně hlásím k tomu, že architektura je umění. A pokud se umělec, architekt, vyjadřuje, pak se vyjadřuje k situaci, ve které se nachází. Někdy se vyjadřuje překvapivě, výstředně a někdy naopak celkovou atmosféru ve společnosti může chladit - a i to může za jistých okolností vypadat jako gesto výstřední. To, že někdo reaguje a vyjadřuje se prostřednictvím architektury, může mít i takový projev, že odmítne nápad, například.
ŠVÁCHA: Záleží na kontextu použití. Existují různé možnosti a typy tvorby a bylo by na škodu jeden potlačovat a druhý preferovat. Chci se však vrátit ke slovu originalita. Ono není úplně nejlepší. Je rozdíl mezi originalitou a experimentováním. Když si vzpomenu na 20., 30. léta, tedy na dobu, která utvořila i prostředí, ve kterém právě sedíme, tak to byla doba, která neměla ráda snahu po originalitě. Teige říkal, že originalita je buržoazní předsudek. Přesto se velice zastával experimentování. Já osobně bych originalitu, ve smyslu za každou cenu se odlišit od druhých, také příliš nepreferoval. Ale experimentování bych se zastával. Pošoupnout věci trošku dál, to je správná věc a nemusím to dělat tak, že jsem originální.
PLESKOT: Já mám rád závody Formule 1 a ty se nejezdí v originálních autech. Ty se jezdí ve výkonných, dokonale konstruovaných vozech. V originálním autě velké rychlosti nedosáhnete, to jsou krámy dobré leda tak do alegorického průvodu.

Za humny je architektura

ŠÉPKA: Myslím si, že velký vliv na naše vnímání architektury mají dějiny architektury. To jaké hodnoty jejich autoři přisuzují jednotlivým stylům a stavbám. Dochází k určitému zkreslení, protože po nějakém čase zjistíte, že v každé publikaci o architektuře najdete stejný typ staveb. Není divu, že vzniká hlad po originalitě, po něčem novém. Možná právě historie architektury dohnala architekturu v 21. století tam, kde dnes je.
KORYČÁNEK: Jsou to skutečně dějiny architektury, které přitlačily ke zdi architekty samotné? To, co se odehrávalo po druhé světové válce, vidím jako mnohem komplikovanější proces, který se dotkl i architektury a sebral architektům výsostné postavení, které si mezi válkami přisvojili. Je dnes architektura v roli pozorovatele, který stojí v pozadí a plní zadání, nebo má dnes architektura ještě aspirace na to, aby se stala interventem, médiem, které se bude snažit artikulovat problémy, které ve společnosti jsou, a svým jazykem je regulovat?
KOVAČEVIĆ: Toto je, myslím, společenský a velmi podstatný rys architektury. Experimentování je pro mě řešení problémů a architektura je mrtvá, když neřeší problém - ale ten problém nevnímám v technickém, nýbrž v sociálním smyslu. Řešení technických problémů musí být samozřejmostí. To, co však posunuje architekturu dál, co ji tlačí dopředu, je ta sociální rovina, řešení širších problémů a vztahů.
PLESKOT: Absolutně není možné, aby se architekt vzdal role fungovat jako angažovaný tvůrce, jako angažovaný člověk, který by ztratil právo promlouvat do problémů, to je naprosto vyloučená věc.
SLÁDEČEK: To právo architekt nemůže ztratit, nikdo mu ho nemůže vzít. Pokud tu potřebu má, tak si prostor pro sebe najde. Může existovat jako architekt, nebo může na procesu stavění parazitovat. V každém případě se může vyjádřit a to mu nemůže nikdo zakázat. V tom má svobodu stejnou jako básník nebo jako kdokoli jiný. A samozřejmě by za to někdy mohl i podobně špatně dopadnout.
KORYČÁNEK: Jak ale může být architekt svobodný ve svém vyjádření, pokud jsou požadavky zadavatele naprosto jasné a neúprosné a po architektovi se chce, aby vyřešil pouze určitou, speciální oblast? Co dělat, chce-li zadavatel po architektovi pouze kabát, kterým by se mohl prezentovat? Je i zde prostor pro artikulaci problémů, kterými je svět zmítán?
KOHL: Myslíš tím artikulaci nějaké sociální představy architekta, vlastního architektonického programu nebo to, že někdo vytvoří architekturu, která se stane symbolem?
KORYČÁNEK: Myslím tím převzetí a artikulaci společenského apelu. Síla architektury ve 30. letech pramenila například z ochoty řešit sociální otázky.
SLÁDEČEK: U jakéhokoli zadání pro architekta zbývá - když pominu i krajní možnost, že lze zakázku odříct - velký kus prostoru pro vlastní vyjádření. Úkolem architekta je promyslet řešení tak, aby jím něco řekl. Musí ovšem také promyslet, co vlastně říká.
ŠVÁCHA: Já to zjednoduším. Klient řekne: Já to chci tak a tak. A teď je na architektovi, jak na to bude reagovat. Rozlišil bych architekty na ty, kteří poslouží klientovi přesně tak, jako on chce, to jsou architekti, kteří své povolání berou jako byznys, jako způsob, jak vydělat peníze. Pak jsou zde ale architekti, kteří se objednávce bezvýhradně nepodřídí a snaží se z ní vytlouct i něco jiného. Možná, že právě tohle jsou ti skuteční architekti, zde možná je dělítko mezi architekturou a dobrou architekturou. Služebná versus kreativní architektura - kreativní, ne originální. Architektura tvůrců, kteří vzdorují.
ŠÉPKA: Valná část architektonické produkce degradovala pouze na zboží…
KOVAČEVIĆ: A co je na zboží špatného? I ta F1, o které jsme mluvili, je zboží. Všechno, co můžu vlastnit, je zboží.
ŠÉPKA: Myslím tím situaci, kdy klient chce něco, co kancelář vyprodukuje standardně podle katalogu. Tohle považuji za zboží.
KOVAČEVIĆ: Myslíte věc vyprojektovanou dopředu, vytrhnutou z kontextu času, místa…?
ŠÉPKA: Ano.
KOVAČEVIĆ: S tím souhlasím.
WERTIG: Tu zvláštní nostalgii po 30. letech a vyjímečné pozici architektury si můžeme uvědomit, když se podíváme na dobovou fotku Corbusierovy vily Citroën s autem a dámou v popředí. Na celé fotce je nejmodernější architektura, pak dáma v kostýmku od Coco Chanell, pak úsměvný design auta a nakonec sépiové odstíny fotografie. Kdybychom ji srovnali se současným snímkem stejného obsahu, všimli bychom si ohromného posunu v technických možnostech a kvalitě fotografie, velmi progresivní by byl design současného auta, možná kostým dámy by vypadal moderněji, ale obávám se, že architektura by skončila na posledním místě. Architektura dnes možná není nositelem praporu progrese a nastolování nových estetických kódů, ale někdy si říkám, že je to skoro dobře. Tahle úloha měla širší a děsivější souvislosti. Když jsem byl ve Zlíně poprvé, zarazilo mě, kolik z toho, co asi muselo nevyhnutelně přijít, je ve zdejší architektuře předznamenáno. Architektura to byla jistě progresivní, ale už tenkrát to byl fašismus s lidskou tváří.
KORYČÁNEK: Nejde mně ani tak o nostalgii jako spíš o otázku, zda je dnes architektura ochotná vzít si na sebe víc než jen obavu, jestli stavba vydrží třicet nebo padesát let.
ŠVÁCHA: Jaký je rozdíl mezi dnešní dobou a 20., 30. lety? Řekl bych, že dnes zakázku formuje klient, a ne architekt, kdežto tehdy se zakázku snažili zformulovat sami architekti. Bylo to samozřejmě spojeno se značnou mírou sociálního utopismu a nedopadlo to dobře, ale dnešní velkou rezignaci architektů na vlastní formulování objednávky nevidím taky rád. Smyslu pro společenskou solidaritu v dnešních architektech moc není. Většina architektů vidí smysl své práce v přijímání objednávek od klienta a sami se objednávky moc formulovat nesnaží.
KOHL: Myslím, že architekti zareagovali docela zodpovědně, když se po válce stáhli. Ambice zásadně reformovat svět s sebou přinesla také dost strašné plody. Je proto pochopitelné, že se dneska architekti raději snaží svět spíš trochu poopravovat anebo jenom najít s klientem optimální řešení. Řekl bych, že ústup od sociálního utopismu je správný. V Česku je tristní deficit děl, která by se mohla stát pamětí své doby. Sociálně ohleduplných snad tak veliký deficit není. A pokud je jich míň než třeba v Holandsku, pak díky tomu, že je u nás sociální stát diskreditovaný, a i to je pochopitelné.
KORYČÁNEK: Měla by tedy architektura zůstat jen pozorovatelem?
KOHL: Ne, ale neměla by se nechat svést utopií, ideologií, která chce předělat svět. Mnohem zodpovědnější je, když si architekt sedne s klientem a vymyslí, jak to udělat, aby se to a to prostředí zlepšilo proti tomu, jaké je momentálně. Ale rozhodně je náš dnešní architektonický program mnohem méně sexy, než tomu bylo mezi válkami.
SLÁDEČEK: To, že zakázku formuluje klient, je podle mě největší vítězství moderní architektury, to je největší atak na tradiční modely stavění. Nikdy nebylo tolik klientů, kteří jsou schopni něco formulovat, jako teď. Někdy jsou sice formulace neobratné, ale velké vítězství je, že vůbec formulují. Moderní architektura přinesla klientovi svobodu. Je na architektech, aby sílu, která se jim nabízí, zvládli a transformovali ji. Nejspíš už nebudou stavět čtvrtě sociálního bydlení jak na běžícím pásu, ale prostor je pořád velký a možná se z této konstelace dá dostat i něco podobně silného jako na začátku 20. století.
ŠVÁCHA: U nás se ti klienti vyrojili po roce 1989, předtím byl jen jeden klient, a to stát.
PLESKOT: Fascinující z počátku moderní architektury a přenosný je étos, ale fetiš je nudný. To co zbylo, mě čím dál méně fascinuje. Mám pocit, že jsme se museli k tomu, co zbylo, vrátit. Absolvovali jsme to, a kdo se toho dokázal zbavit, tak vyhrál.

Architektura pro všechny?

KORYČÁNEK: Je pro vznik architektury nutné, aby k ní existoval veřejný konsenzus? Musí architektura zohledňovat názor široké veřejnosti?
KOVAČEVIĆ: Myslím, že má spíš veřejnost poučovat. Měla by ale používat i jiných prostředků než sebe samé. Málokdo používá k propagaci svého stavění PR mechanismy, což je dnes v jiných zemích zcela běžné.
ŠVÁCHA: Když slyším PR, sahám po revolveru. Něco jiného je reklama špatným věcem a něco jiného je osvěta. Jde o zprostředkování. Sama architektura neumí nezasvěcené lidi dostatečně oslovit, lidé nevědí, co si o ní mají myslet, její prostředky na oslovení publika v dostatečné míře nestačí. Úloha zprostředkujících činitelů - architektonických časopisů, populárních časopisů o bydlení, novin a nakonec i televize - je nezastupitelná. Referují však média o architektuře dostatečně - tak, jak by architekti chtěli či jak by si architektura zasloužila? To jsou důležité otázky, konsenzu o architektuře se však těžko dosáhne, když budou špatně fungovat média čili zprostředkovatelé.
ŠÉPKA: Osvěta je bezesporu důležitá a česká architektura doplácí na to, že se o ní neví. Bez médií se o ní nikdo nedoví a časopisy jako je Architekt, Stavba, ty si čteme navzájem. V tomto by měla být nápomocná Česká komora architektů a Obec architektů.
PLESKOT: Shodneme se na tom, že společnost o architektuře neví vůbec nic. Budu ale trochu oponovat, protože si nemyslím, že by to bylo jen věcí osvěty. Ve společnosti totiž není usazeno ani povědomí o tom, že architektura má vůbec být, že je to užitečný obor, který se má angažovat ve výstavbě. Přišel jsem do styku s investory, kteří si mysleli, že architekt není vůbec potřeba. Teprve společně jsme došli k tomu, že pokud by jej nebylo, představy zadavatele by se nedaly formulovat - realizovat. Role architekta je pro formování myšlenek klienta nezastupitelná, přesto bych nechtěl mluvit o výchově architekturou, alespoň ne v tom, jak se o tom zde hovoří.
KOVAČEVIĆ: PR nemusí sloužit jen prodeji špatných, ale i dobrých věcí. Je primárně chybou nás architektů, že svou práci dostatečně neprezentujeme. Musíme se snažit a dokázat představit kvalitní zboží.
WERTIG: Za Jana Pavla II. přišli ve Vatikánu s myšlenkou, že věci dobra a lásky je nutné daleko více propagovat, protože zlo je ve své podstatě přitažlivější a atraktivnější. I kvalita potřebuje PR - pojďme zdůrazňovat pozitiva.
V otázce po konsenzu cítím naše potýkání se s rozměrem a principem demokracie, kterou pořád chápeme spíše jako bolševismus: legitimní je to, co vyhovuje více lidem, širší kompromis je chápán jako kvalita. Z tohoto hlediska by nejlepší architektura byla ta totalitní, která komunikuje s širokými masami prostřednictvím jejich davových pudů.
SLÁDEČEK: Reklamu a PR lze dělat maximálně oboru - dílo je hotovo a já o něm informuji, že je a vy si ho můžete prožít. Nemohu dělat architektovi reklamu dopředu: tento kus se mu povedl a těšte se, povede se mu i další. Jednoduše nevíme, jaké dílo bude, protože je ještě před námi. Jednoznačný konsenzus podle mého mínění není nejen nutný, ale dokonce ani vhodný, byť se po něm architekt ptát může.
ŠVÁCHA: Kenneth Frampton upozorňuje pojmem architektonické kultury na fakt, že na světe jsou země, jejichž společnost se sžívá se současnou architekturou více než jinde - má na mysli Španělsko, Finsko, Japonsko. Dejme tomu, že jeho pojem by mohl sloužit jako zástupný za pojem konsenzus; ve zmíněných zemích chápe společnost architekturu jako kulturní disciplínu, podobně jako divadlo, film atp. U nás jsme se tak daleko nedostali, ale neřekl bych, že by zde k tomu nebyly předpoklady. Tak špatné to není.
KOHL: Nevím, jestli jsou média pro architekturu šancí, nebo spíš ohrožením. Dlouhou dobu měla architektura nezpochybnitelný primát, protože byla tím největším a nejpůsobivějším, co lidi obklopovalo. Byla všude kolem člověka. Dnes tenhle primát ztrácí a architekti pochopili, že média jsou mocná zbraň. Je velmi nepravděpodobné, že by k nám nedorazila ze Západu vlna toho, co by se dalo popsat jako větší odevzdanost architektury ve vztahu k médiím a spoléhání architektury na média. Možná to bude pro architekturu ohrožení, protože se může za médii ještě více ztratit. Určitě je pravda, že se s pomocí reklamy dá prodávat i svinstvo, je ale fakt, že medializace architektury přitáhla v USA k architektuře obrovskou pozornost.
KOVAČEVIĆ: Prezentací nemyslím jen propagaci jednotlivých staveb, ale hlavně oboru. I Rem Koolhaas nakonec tvrdí, že je nutné prezentovat architekturu, nikoli sebe. To je to PR architektů, který by měla mít Komora architektů v popisu práce.
KORYČÁNEK: Na konsenzus se ptám také proto, že když se česká média začnou více zabývat architekturou, končí to většinou konfliktem. Příkladem může být už zmíněný dům na brněnském náměstí Svobody nebo přestavba Horního náměstí v Olomouci, kde byl jedním z hlavních aktérů právě Jan Šépka. Tehdy bouři odporu proti rekonstrukci náměstí spustil novinový článek o tom, že údržba položeného kamene bude velmi pracná, a samotná rekonstrukce byla rázem v ohrožení. Nebylo by proto pro českou architekturu vlastně lépe, kdyby si jí média nevšímala?
ŠÉPKA: Jen pro upřesnění: ta zpráva byla sice poslední kapkou, která aféru odstartovala, ale hlavní problém byl v tom, že se po volbách proměnilo složení radnice a nová radnice nechtěla respektovat rozhodnutí radnice předešlé. Média situace využila ne ve smyslu obrany architektury nebo možnosti veřejné odborné diskuse, ale jako bulvárního špeku, který je nutné pořádně proprat. Média celé rekonstrukci určitě hodně uškodila. Ale ještě k tomu, co říkal Lukáš Kohl - připadá mi, že sebepropagování architektů či staveb vede k tomu, že se z architektů stávají hvězdy. A hvězdy potom produkují to, co od nich klient viděl, nebo to, co od nich klient požaduje, a pro řadu těchto hvězd je to konec. Produkují už jenom to, co už jednou udělali jako první. Možná se tento fenomén k nám nedostane, přesto na osvětu apeluji. S lidmi, kteří vědí, co chtějí, a o architekturu se zajímají, je při práci na zakázce úplně jiná rozprava než s lidmi, kteří o architektuře nevědí takřka nic.
SLÁDEČEK: Mluvili jsme o tom, zda by měla architektura vychovávat, a někteří to přímo odmítli. Napadá mě, zda nemáme mluvit o vychovávání k architektuře tak, že budeme zdůrazňovat, že je i k něčemu dobrá a že nás může obohacovat. Přistoupím-li na toto stanovisko, vychovám se vlastně sám, protože mě architektura rozvíjí tím, že ji přijímám.
KORYČÁNEK: Existuje nějaká schůdná metodika jak neopominout veřejnost a pokusit se ji do procesu přemýšlení o architektuře vtáhnout?
PLESKOT: V poslední době jsem se setkal s fascinujícím zadáním, ve kterém si klient žádal budovu, která se stane nástrojem reformy jeho instituce (projekt nového ústředí ČSOB v Praze, pozn. redakce). Připadalo mně to jako zjevení! O něčem takovém jsem předtím pouze slyšel, ale nikdy jsem to nezažil. Možná kdyby společnost uměla formulovat své zadání tak, aby určitým způsobem korigovala a reformovala sebe, tak v tuto chvíli ví jak klient, tak architekt, čemu slouží, a v podstatě nenastává konflikt a dochází k absolutní shodě v každém detailu.
WERTIG: Jednou jsme aplikovali formulovanou metodu participace veřejnosti na urbanistickém plánu. Snažili jsem se o to s pomocí Bohuslava Blažka. Spolupráce ale byla velmi rozpačitá, výsledek působil odtažitě a neuměl jsem takový postup plně obhájit ani před některými svými kolegy. Na závěr jsme si redefinovali zadání a upravili projekt podle výsledků Blažkova šetření a šli jsme s projektem na radnici. A ukázalo se, že lokální politici, kteří si projekt u nás objednali, se s ním nejsou schopni ztotožnit a zjistili jsme, že problém je v tom, že veřejnost neměla komunikovat s námi, architekty, ale s politiky, tedy s těmi, kdo jsou za formulaci veřejné objednávky zodpovědní a dokážou ji architektovi zadat. Nakonec jsme byli naštvaní, že jsme vyhodili spoustu peněz za sociální ekologii, místo toho jsme si mohli raději zhotovit výpravnější plány a udělat více publikovatelných vizualizací, na kterých jsme si mohli alespoň udělat jméno. Naštvali jsme se a šli jsme od toho. A co se nestalo: za půl roku vznikla iniciativa lidí, kteří na ty Blažkovy sedánky chodili a ten proces sledovali, iniciativu pojmenovali po tom našem šuplíkovém projektu, dotlačili nás k tomu, že jsme projektu znovu udělali promotion. Teď se projekt realizuje a my už u toho vlastně nemusíme být. Takže potenciál tu je, ale metody jak s ním pracovat se obtížně hledají a uplatňují. Jedno je ale nesporné; ve formování veřejného prostoru selhává česká politika a politici na jakékoliv úrovni.
KORYČÁNEK: Zájem českého státu o architekturu je minimální, což dokazuje i množství zakázek, které si stát nechal architektonicky zpracovat.
ŠÉPKA: Uvažování státu o architektuře je, myslím, především politické. V minimální míře jsem se setkal s politiky, kteří by nasadili vlastní kůži za boj pro kvalitní architekturu. Vrátím se ještě k Hornímu náměstí v Olomouci. Nová radnice chtěla vtáhnout širší veřejnost do jeho řešení tak, aby si mohla říct, co na něm chce. Rozeslala anketu, která byla založena asi na deseti otázkách typu: "Jak má být široká spára mezi dlažbou? - Za a) 1cm, za b) 2 cm, za c) 3 cm". Za druhé: "Jakou chcete lampu na náměstí? - Historickou, moderní nebo jinou…" V tomto duchu se nesly všechny další otázky a rozhodně neprospěly celkové atmosféře, naopak ji zhoršily.
ŠVÁCHA: Takhle formulovaná anketa je vlastně populistická: "My vám to uděláme tak, jak to chcete vy". A nakonec se dojde k tomu, že takhle široké společenství lidí se na přijatelném řešení vůbec neshodne. V některých západních zemích jsou však metody participace lidí na projektu velmi dobře propracované - dobré příklady můžeme najít při řešení různých typů úkolů v Austrálii nebo v Holandsku při výstavbě sociálního bydlení. Jinak to dopadne s obytnou čtvrtí a jinak s náměstím, kam chodí všichni a všichni mají ideální představu, jak by takové náměstí mělo vypadat. V tu chvíli opravdu nejvíc záleží na osvícených politicích, aby měli odvahu a prosadili řešení, které je nejvhodnější a které doufám navrhne architekt, a ne ti lidé, kteří vyplňují jednotlivé body ankety.
WERTIG: V tradičních demokraciích existují i jiné nástroje. Cheb spolupracuje s německým Marktredwitz na přípravě velké zahradní výstavy. V Německu mají zahradní výstavy, jejichž smyslem je rekultivace městských čtvrtí nebo nevyužívaných zón, velmi dlouhou tradici. V Chebu měla být výstava prvním pokusem o převedení této tradice do našich podmínek. Rozdíl v přístupu českých a německých zastupitelů byl markantní: ti němečtí nejen že dokázali přesvědčit a zapojit ty české, ale k celé věci měli propracovanou metodiku - spolupracovali s řadou firem, které jim poskytovaly support po celou dobu přípravy a konání výstavy, disponovali organizační strukturou propracovanou na to, aby se formulace veřejného zájmu ve veřejném prostoru naplnila nějakou smysluplnou urbanistickou koncepcí a následným řešením. Naši zastupitelé šanci naučit se něco nového propásli. Jejich aktivity se zvrhly ve spěšné krášlení cestiček a lakování laviček v rámci možností systému, který přetrvává. Nepochopili, že mají možnost naučit se chytat rybu. Jenom si ji namalovali, aby to vypadalo, že ji máme taky.
KORYČÁNEK: Je příkladem vhodné participace třeba aktuální brněnské referendum o řešení Dominikánského náměstí? Lidé si mají vybrat mezi dvěma řešeními a město hlásá, že to budou oni, kteří vyberou to nejlepší. Jedná se o populismus, nebo je anketa jedním z možných výchovných nástrojů, kterými je veřejnost vtahována do procesu projektování, a je tak nabádána k tomu, aby začala o architektuře přemýšlet?
ŠVÁCHA: U nás se ankety používá k tomu, aby se odstřelily vynikající projekty. Odstrašujícím příkladem byla soutěž na drobnou architekturu veřejných prostor v Praze - novinové stánky, patníky atd. Tu soutěž vyhrál vynikající sochař Karel Nepraš, ale protože se to radním nelíbilo a navíc měli velmi výhodnou zakázku od francouzské firmy Decco, uspořádali anketu, které se zúčastnilo asi pět lidí, a jelikož to dopadlo 4:1 v neprospěch Karla Nepraše, byl tento projekt smeten ze stolu. Přitom porota, která rozhodla o Neprašově vítězství, měla víc členů než účastníci ankety. Využívám toho a apeluji na všechny, aby se takovýchto anket nezúčastňovali.
SLÁDEČEK: Participace může sloužit pouze k formulování spolehlivého zadání. Neexistuje ale žádný mechanismus na to, aby se dalo pozitivně ovlivnit přijetí architektury, která potom nad tímto zadáním vyroste. Sám jsem se setkal dokonce se situací, že nejvíc nespokojeni byli právě ti, kdo si projekt vyparticipovali.

Svědomí architektovo

KORYČÁNEK: Posuňme se k nejtěžšímu bodu naší rozpravy. Existuje pro architekturu a pro architekty rámec, k němuž by se mohli vztahovat jako k tomu, co je měřítkem mravnosti či etiky v oboru? Jak se postavit k problému, kdy architekt realizuje exkluzivní projekt pro zločinný režim - najdeme pro takový čin z historického hlediska ospravedlnění?
PLESKOT: Co s tím? Těžké, že? Z mého hlediska je to nepřípustné, s mým svědomím se to vůbec neslučuje. Je ovšem otázka, jestli všechno to, v čem dnes jedeme, je dobře.
KORYČÁNEK: Architektura má situaci neskutečně komplikovanou, právě v tom, že jevů, na které musí reagovat, je neskutečně mnoho. Ale právě proto se ptám, jestli nějaký bod, ke kterému se může architekt jako tvůrce vztáhnout, existuje. Uvedu citát Renza Piana: "Architektura je společensky nebezpečné umění, protože je nevyhnutelně nevyhnutelné. Špatnou knihu nemusíte číst, příšernou hudbu nemusíte poslouchat, ale ošklivý činžák před vaším domem vám nenechá žádnou alternativu, musíte se na něj dívat. Architektura vnucuje totální ponoření do své ošklivosti, nedává uživateli žádnou volbu. Je to tísnivá nutnost a tím spíše se týká i příštích generací". Vystačí si architektura s tím, že je ideou určenou k realizaci, nebo je tu ještě nějaká zodpovědnost k čemusi vyššímu, k nadřazeným mravním principům?
PLESKOT: To je útok na svědomí... Promýšlím to dennodenně. Vím, že dělám věci, které mnoha lidem nekonvenují. Přesto je nemůžu nedělat.
SLÁDEČEK: To není otázka na architekturu, to je otázka na celý život, na celé bytí - zda si můžu nejen dovolit v takovém režimu projektovat, zda si vůbec můžu dovolit v takovém režimu žít, v případě, že jde o politický režim. Na druhou stranu, a tím bych chtěl dát odkaz ke zdroji všech pravidel, nikdy bych si to nedovolil soudit, abych sám potom nebyl souzen.
KOVAČEVIĆ: Možná bys nám zjednodušil život otázkou, jestli jsou klienti, které odmítáme.
KORYČÁNEK: Jsou klienti, které odmítáte?
KOVAČEVIĆ: Jsou. Jsou klienti, se kterými si "nepadneme do oka" a nespolupracujeme, to je možná první rovina aspektů na vyšší úrovni politických, společenských. Morální princip, princip nezaprodanosti profese, cítím právě ve svobodě odmítnout klienta.
KOHL: Architekt na sebe nemůže vzít všechny důsledky, které vyplývají toho, že staví dům právě v této době a zrovna pro někoho, kdo má na svědomí to nebo ono. Nemůže na sebe brát nekonečnou zodpovědnost, protože by se s tím nedalo vůbec žít. Na druhou stranu, když si člověk nepřipouští žádnou zodpovědnost, tak je to celkem jednoduché - je padouch. Ale jednoduché kritérium, obávám se, je nad naše síly.
ŠÉPKA: Celou dobu přemýšlím o skvělých stavbách, které udělal Albert Speer, Giuseppe Terani a další, a po pravdě řečeno vůbec nevím, co s tím. A nemusí to být věc režimu, když se podíváme k nám, na Jiřího Krohu a jeho skvělou stavbu Zemské průmyslové školy v Mladé Boleslavi, tak se chtě nechtě musíme zabývat vztahem etiky a architektury, otázkou, co je architekt, co může, jaké má svědomí. Musím přiznat, že nevím, co je dobře a co špatně.
WERTIG: Tohle bylo hlavním tématem výstavy o Leni Riefenstahlové, která je přímo personifikací otázky, jaký je vztah mezi talentem a dobovými souvislostmi, angažovaností. To, že nás tahle otázka tak irituje a přitahuje zároveň, je dané tím, že na ni nemáme odpověď. Ale ten bod, o kterém jsi mluvil, existuje, a to ne mimo nás, máme ho v sobě, je to cit pro míru a něco, čemu se říká svědomí.
OTÁZKA Z PUBLIKA (PETR VŠETEČKA): Téma celé besedy souvisí kromě jiného s otázkou svobody. Zajímalo by mě, zda byste přijali zakázku na projekt veřejné budovy v Číně - za situace, která tam dnes panuje.
PLESKOT: Odpovím naprosto bez rozpaků, já to mám promyšlené: v žádném případě.
KOVAČEVIĆ: Ano.
KOHL: Odpovím citátem: Neuveď nás v pokušení.
SLÁDEČEK: Ne.
WERTIG: Mluvil jsem Karlem Doubnerem, který tam projektuje nějaký velký development, a ten mě tak vystrašil obchodními podmínkami, které tam panují, že ne.
ŠÉPKA: Myslím, že u každé zakázky je rozhodující, s kým člověk jedná a o co přesně jde. Osobně mám radši menší projekty než čínská mega města a domy, takže taky spíš ne.
ŠVÁCHA: Já nejsem architekt, nemusím odpovídat, ale já vám nevěřím ani jednomu - vzali byste to.
KOVAČEVIĆ: Říkám, že bych to vzal, ale dopovím to. Myslím si, že architektonický počin může pomoct ve vzdělání - při první zakázce bych se asi snažil o něco takového, protože tohle je velká výzva. Například budova televize, kterou tam provedl Rem Koolhaas, ta může být postavena jenom v Číně. Takový dům Evropa nedokáže postavit, a to i z politických důvodů.
Autor: Rostislav Koryčánek, 10.03.06 08:00
Návštěvnost: 16365 čtenářů
Sdílet: 
Poslat odkaz na tuto stránku e-mailem
Vaše jméno Vaše emailová adresa
Váš vzkaz
Na tyto adresy (oddělte čárkou)   
Komentáře
Předmět Autor Datum
fyzická závrať :-) Eva 15.03.06 12:35
schemata Jan Kratochvíl 15.03.06 12:46
originalita Eva 15.03.06 13:00
Kde? Jan Kratochvíl 15.03.06 14:05
Tady Eva 15.03.06 14:20
Jak to vidím já Jan Kratochvíl 15.03.06 14:31
Co říká slovník Jan Kratochvíl 15.03.06 14:34
a co říká slovník o Schematický? Eva 15.03.06 14:43
Co říká slovník II. Jan Kratochvíl 15.03.06 14:48
Co říká slovník III. Jan Kratochvíl 15.03.06 14:49
? Eva 15.03.06 14:58
Typizovaná architektura Jan Kratochvíl 15.03.06 15:01
? Eva 15.03.06 15:06
Téma Jan Kratochvíl 15.03.06 15:18
:-) Eva 15.03.06 15:35
show all comments add comment
Burza práce
Aktuálně
Kalendář akcí
arrow
Duben 2014
arrow
 
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
Denní zprávy
e-SHOP
BLOG - poslední články
Poslední komentáře
BLOG - poslední komentáře
TOPlist © archiweb.cz 1997-2014
Všechny materiály zveřejněné na těchto www stránkách podléhají autorskému zákonu (č.121/2000 Sb.). Publikování nebo šíření obsahu je bez písemného souhlasu provozovatele zakázáno.
archiweb.cz využívá agenturní zpravodajství ČTK, která si vyhrazuje veškerá práva. Publikování nebo další šíření obsahu ze zdrojů ČTK je výslovně zakázáno bez předchozího písemného souhlasu ČTK.